Objasnění? (Sobota 22.3.2014)

Můj život je jeden velký zmatek. Nic není jak bývávalo...jak zpívají Chinaski. Po dlouhých měsících soužení přišla úleva. Pochopení. Jen jednou mi drahý řekl, že mu lékař naznačil, že vykazuje nějaké aspekty Aspergerova syndromu. Nevěděla jsem co to je, takže jsem tomu ani nevěnovala pozornost. Jen jsem si přečetla jeden článek kdesi na internetu a hotovo.Poslední dobou se z toho ani nevím proč stala moje posedlost a to dost značná. Trávím hodiny četbou, a diskuzemi v různých fórech abych došla pouze k jedinému závěru - mám tu čest s člověkem, který jím trpí. Je několik forem, rozhodně se jedná o tu nejméně závažnou,ale když jsem konečně dala smysl všem jeho větám a úsudkům a pochopila, proč mým projevům lásky prostě nerozuměl, nějak jsem si oddychla. Že to všechno má prostě svůj důvod. Že se to prostě neodehrávalo bezdůvodně, že jsem netrpěla zbytečně. Příběhy lidí na fórech jsou často identické větu od věty s těmi mými. Nedokážu popsat co cítím, ale úleva je to správné slovo. České stránky, které se tímto tematem zabývají, se mi nelíbí, a některé osoby, popisující svůj život s partnery stiženými touto řekněme poruchou se mi zdají značně přehnané. Příběhy lidí na ostatních fórech mi často vhrkly slzy do očí a jedna slečna popsala můj příběh větu od věty. Otázka tedy je, co s tím. Jisté je, že pokud už můj přítel (měla bych napsat bývalý, ale v mém srdci jím rozhodně není a nebude) pláče na jiném rameni, dotyčná zdrhne. Jestli tohle neví, a to neví, protože on sám se tomu dost brání, tak si jeho chování bude vysvětlovat jako nezájem a tak nějak celkovou unuděnost. Jako já a jako ty přede mnou. Asi je úleva vědět, že se to všechno nějak jmenuje, i když se s tím nedá nic dělat. Po prvních čteních problému jsem často brečela a došla málem k mdlobám. Sedělo vše, naprosto. Teď jsem nějak rezignovala. Mám právo znovu vstoupit do světa člověka, který nedůvěřuje, že jsem si ho vybrala a chci s ním prožít život? Mám právo ho stresovat, nabourávat mu režim, i když ho tolik miluju, když jeho to všechno stresuje? Já a moje trpěla obsedantně kompulzivní porucha máme asi teda co mluvit,takže možná i proto jsme si byli tak enormně blízcí,ale co teda dál? Je láska být s tím milovaným denně a nebo je větším důkazem lásky nechat ho být, ať je sám a nevměšovat se mu do života? A co když s ním chci být? Co když každý den bez něj je utrpení a i když jsem si vědomá, jak pateticky to zní, on je právě to, co mi celý život chybělo a s ním jsem absolutně šťastná? Co když cítím tohle všechno a řešení je v nedohlednu? Zdá se totiž, že nemám jinou možnost než ho kontaktovat, než na něj jednou počkat u školy, z čehož mám hrůzu už teď.

Tak jak teda?? (Pondělí 17.3.2014)

Tak jsem se rozjela do Českých Budějovic pro změnu. Dofotit nějaké knížky na diplomku a hlavně za mojí kamarádkou Zuzankou, kterou jsem neviděla skoro celý rok. Mám teď nějaké loučící období, prostě chci každého vidět, protože kdo ví, jak to tam bude, v tom Španělsku. Byl to docela pěkný den, když někdy odpoledne na mě padla taková úzkost, že bych se ani nedivila, kdyby mě i kus ubylo. Užila jsem si krásné odpoledne se Zuzkou a jejím ročním synkem, který se tedy jmenuje docela zajímavě-Daneček. Cestou domů na mě ale padl takový splín, že jsem už přes slzy ani na chodník neviděla, a prosila jsem už nebesa o nějaké znamení, co tedy mám dělat. A ta se po pěti minutách rozevřely dveře kupé a vstoupily dvě Španělky. Samou radostí mi koutky nepovolily až do výstupu z vlaku.Tak jsem to tedy pochopila-kontakt se španělštinou mě dělá šťastnou. Takže tedy - adelante!

Ach jo (Neděle 16.3.2014)

Jsem na nějaké podivné životní stezce. Už vůbec ničemu nerozumím. Já, taková cílevědomá, hrdá, s naplánovaným životem najednou nevím kam jít. Je to zvláštní pocit. Celý život si plánuju to křesílko v Bruselu, jako nějaká překladatelka, asistentka nebo tak něco a najednou to vidím jako zbytečnost. Můj problém teda teď je, že jako zbytečnosti vidím opravdu hodně věcí. Třeba včera. Byla jsem po dlouhé době na skok v Praze. V našem městě nemám potřebu nakupovat nějaké věci, protože ani není kde a opravdu v tom nevidím smysl. Ale v Praze prostě ta lákadla jsou a vím, co by se mi stalo,kdybych začala pracovat v Praze v nějaké té mé vysněné firmě: Otočila bych první výplatu za oblečení. Jsem úplně "vyhladovělá" po nákupech. Jenomže pozor- k tomu mě donutila jenom Praha. Vždycky. Nevím, nějak se tu nedokážu ovládnout a odolat té touze po těch hmotných statcích. Netuším proč, ale ve Španělsku mi ty nablýskané obchodní domy nic neříkaly a skoro nic jsem si tam nekoupila. A žádným "vyhladověním" jsem tam netrpěla. Tak nevím. Přijela jsem domů s podivným pocitem "ničeho". Viděla jsem se konečně po roce s mojí spřízněnou duší, tedy s kamarádkou, která se mnou byla ve Francii a prožily jsme tam spolu nezapomenutelný rok. Úzko na mě dýchlo jenom tehdy, když jsme byli na obědě, kam jsme šli ve třech, tedy my dvě a její přítel, kde mě on pozval, všude nás dovezl..a já si uvědomila, že jediný chlap, který mě pozval na oběd, je přítel mojí kamarádky, a bral to tak samozřejmě, že jsem jenom vzpomínala na to, jak jsme pracně přepočítávali eura při obědech s Danielem a uvědomila jsem si, že tomu "mýmu jedinýmu" jsem nestála ani za investovanou kávu. Nepotřebuju, aby za mě chlap platil, bohatě mi stačí to gesto, že to udělat chce, že mu jako za to stojím, i když nakonec stejně ráda platím sama. Jejich pohodový, láskyplný vztah mi dával naplno pocítit, že to je něco, (nalijme čistého vína) co jsem nikdy neměla. Podporu partnera za všech okolností. Jenom tohle. Jenomže ono tohle "jenom" je vlastně všechno. Partner,který vám věří, i když s vámi není. A hlavně ten, co nechce jednoduchý život,ale stojíte mu za námahu. Jenomže i přesto vím, že s tímhle člověkem chci být. Co se tak asi může stát tam? Mám takový strach, že ho ani popsat nedokážu.

A zpět do Španělska-část II. (Čtvrtek 13.3.2014)

Moji milí čtenáři,

nevím, jestli existuje nějaká omluva za to, že jsem vás tak poctivě zanedbávala, a to téměř přesně na den tři měsíce. Vánoce proběhly klidně, hezky,a naše komunikace s mým drahým španělským taky. Ale jak se dalo očekávat, dlouho to nevydrželo. Po velmi vážných hovorech můj drahý dospěl k egoistickému názoru, že rozchod bude lepší pro nás pro oba. Že to nemá budoucnost. Že takhle nemůže žít. Brečela jsem,prosila a pak najednou - jsem si řekla DOST. Jela jsem kvůli tomu člověku někam, kde se mnou zacházeli jako s hadrem na podlahu a maskovali to přátelstvím. Sama jsem jezdila v půlnoci po Madridu, abych jemu ušetřila čas, který mohl prospat.Říkala jsem si, že já to přeci doženu jindy..já! Středoevropan,zvyklý na pevný režim,téměř německý..a spala jsem tři čtyři hodiny denně, v počasí kde bylo i 40°, což mě vyčerpalo ještě více. Ne, nestěžuji si. Storkát jsem přemýšlela, co by se stalo, kdybych vzala kufr a odešla od rodiny do hotelu. Ale nešla jsem. Mylně jsem se domnívala, že čím víc věcí si z domova dovezu, tím víc ucítím domov tam. Oblečení, boty, knížky, fotoalba, plakáty...kde co. A pak člověk zjistí, že je to nežádoucí. Že fotky, které dělají radost 100 km od domova, už stejnou radost nedělají 1800 km daleko. Že je člověk nakonec smutný, že se rozhodl jít si za svými nemožnými sny, opustil svoje blízké a teď si zaslouženě trpí. Že o víkendech jsem nakonec prala, žehlila, a utírala prach, a nežila jsem venku. Že nakonec, pokud ta miloučká rodina  člověka vyhodí na ulici, mu ta bedna věcí a vzpomínek akorát zkomplikuje život. Zjistí, že se může spolehnout jenom sám na sebe. Že pokud bych tam neměla Daniho, často bych s rodinou vůbec nevycházela, on byl moje útěcha, a někdy mi dost pomohl. Na druhou stranu, kdybych žila jenom s ním, zase bych měla také problém, protože ve svých náladách byl schopný vidět jenom sám sebe a v tu chvíli mi zase pomohla dost podpora španělské rodiny. Nějak se prostě doplňovali. Po Vánocích jsem dodělala veškeré zkoušky na oboru Italština, a dost jsem si ulevila. Netušila jsem, z jakých materiálů se budu na tu zkoušku učit a najednou byla za mnou. Dost mě to posílilo. Pak se staly dost šílené věci, které mě zavedly až do nejtemnějších zákoutí mého vlastního nitra a... nic moc pěkný pohled to tedy nebyl. Léčení bylo složité a zdlouhavé. Neléčila jsem jen zlomené srce,ale poraněnou duši, spadaný žebříček životních hodnot, problémy v rodině. Zhruba od poloviny ledna se naše konverzace s Danim omezovaly na pár řádku denně, pak týdně a když se můj stav nelepšil, spíš naopak, zasáhla vyšší moc v podobě rodičů a tím pádem je to víc jak šest týdnů, kdy jsme spolu ani nepromluvili. Myslím na něj každý den, na to, že už to není můj Dani. V té době jsem si udělala nový profil au-pair. Ale úplně nový. Poučena z předchozích chyb. Profil říká, že díky dlouholetému studiu francouzštiny a italštiny rozumím dobře pasivně španělsky. Ale že aktivně nepromluvím. Již ve Španělsku jsem se setkala s tím, že některé rodiny naprosto nelogicky chtějí pořád Angličanky a Američanky,ale ta jejich hatmatilka nestačí ani k tomu, aby s těmi holkami normálně mluvili. Nakonec ubohá Angličanka nerozumí ani tříletému dítěti a rodiče tlumočí. A za dva týdny jede nešťastná Irka či Dánka či kdokoliv, domů. V tomhle Španělé teda chodit neumí. Moje taktika se osvědčila, ozvala se velká spousta rodin, nadšených, že budu rozumět i žbrblání ročních dětí a zároveň není možné,abych na ně mluvila španělsky, protože to přece neumím, ne? Mluvím jenom anglicky. Ideální kompromis! Žádné že "někdy", "trochu" anglicky a zbytek španělsky. Na to jsem už dojela jenom jednou. Čím víc jsem na Daniho myslela, tím víc jsem přemýšlela o tom, jak moc ho mám ráda,ale taky o tom, jak egoistický chlap to je, jak vidí jen svoje oběti (mimochodem které????) a mě má za nejhoršího člověka na světě, který ho nerespektuje. Chacha, tak to sedí, zrovna od něj. Přerod hnusné, zničené larvy v ucházejícího motýla dost bolel. Nejen kvůli rozpadu vztahu,ale kvůli všemu. Urovnala jsem si v hlavě, že můj celoživotní sen-sedět v Bruselu a pobírat peníze za "srovnávání papírů" se nikdy neuskuteční, protože si to dávno nepřeju a ty lidi, promiňte, pokud jste mezi nimi, považuji za prázdné. Byla jsem zrovna taková, možná i nejhorší ze všech. Egoistická, manipulativní, ledová královna jdoucí přes mrtvoly. A těch mrtvol bylo docela dost. První vztah. Neměla jsem moc opravdových přátel. Dost se zlomilo po příchodu na menší univerzitu do ČB a zbytek se završil v Madridu. Zpětně se obdivuji,( a vlastně i vás, že jste to četli)za ten smutek, co jsem zvládla.Spousta z vás mi psalo,že tohle snad nemůže nikdo vydržet a proč dobrovolně zůstávám. Já naivní husa přece myslela, že když člověk miluje, vydrží všechno, ne? A neviděla jsem, že je to ale jednostranné a že pokud on mě miluje, tak potom jenom "možná" a "teď". Nebyl zlý,jen nedospělý a závislý na původní rodině až se z toho dělalo zle. Přivedl mě k tomu, že život můžu žít i jinak. Jo, pořád ho miluju. Ale strašně to bolí. Má to tak bolet, když člověk někoho miluje? Vím naprosto přesně co chci-dotlačit školu, oba obory, dostat oba tituly a - nikdy se tomu nevěnovat. Je to smutné,co? Ale ta škola mě tak utahala,že francouzštinu nechci vidět ani z dálky.Někdy, za čas, možná. Jen já a francouzština. Bez zápočtů a zkoušek. Můj sen se vrátil do středoškolských let-chtěla bych učit angličtinu na profi úrovni. A dělám pro to hodně. Prostě svěží vánek do mého života. Se změnami v mojí hlavě přišly i ty stavební - nechápu na co jsem potřebovala tolik skříní-a hlavně v šatníku. Váha identická s tou v osmé třídě základní školy mě nakonec začala těšit a začala jsem z ní profitovat při nákupu oblečení. Nová radost. Propadla jsem cvičení a kávě. Někdy jen celé odpoledne cvičím a mezi tím čtu o kávě. Navíc jsem došla ke zjištění, které jsem v sobě měla dávno-Madrid pro mě není Španělsko. Nic tam není. Nekamenujte mě..pro mě to nemá atmosféru. To město mi strašně chybí, jen tak si sednout na bus, a dát si kávičku na zahrádce nějaké fajn kavárny, nebo si koupit nové triko za tři eura - ale to pravé Španělsko, to všechno, co se člověku vybaví, když se řekně Španělsko,je pro mě Andalusie, nebo Barcelona.Takže časem chystám přesun. Andalusie až časem, to je už možná Španělsko pro pokročilé  - úplně odlišná mentalita,zvyky, jazyk a hudba. Hudba!!Chci tu uvolněnou hudbu v ulicích co jsem zažila v Aix-en-Provence, kde mi to tak připomnělo Barcelonu, kde jsem byla jako holčička. Vzpomínky jsou ve mně dodnes, ačkoliv mi tenkrát bylo jen 10. Do Barcelony si netroufám. Zatím ne. Plánovali jsme ji s Danim, jako "naše město". Sama ji nezvládnu. Ještě ne.A co my?? Ano, ví, že přijedu, poslala jsem mu dopisy. Netuším, jestli je četl.Ten poslední, který stále nevím, jestli pošlu, má 32 stran. Jsou psané ručně. Jo, na klasiku já si potrpím.Teď mám strach, že když jsem to sem všechno vypsala, třeba to nedopadne podle mých přání. Ale jaká teď vlastně jsou moje přání?Ani nevím, až si zapnu telefon, co tam objevím. Třeba tisíc zmeškaných hovorů? Nebo naopak vůbec nic? A chránili mě rodiče před ním nebo chránili mě přede mnou samou ?Když se uvidíme (pokud se uvidíme )bude to plné nenávisti? Bude ještě sám? Tolik otázek. Ani nevím co se může stát. Třeba se vyřčené sny neplní. Tak je nebudu říkat. Ať tak, či onak, vděčím mu za dost, a to, že byl ke mně tak tvrdý, nakonec bylo něco, co mě zase posunulo v životě mnohem dál. Takže od začátku dubna se v mém životě píše nová část, trvající prozatím 9 týdnů, pak návrat do ČR, dodělat snad úplně poslední zkoušky na oboru Francouzština. A pak? Kdoví? Třeba ho ten nový člověk ve mně okouzlí, a třeba právě ten nový člověk ve mně uvidí, že tenhle chlap si už nezaslouží ani jedinou mojí slzu. Bože, když vzpomenu na ty bolavé věci, které mi řekl..síla. Ale vážíme si vlastně partnerů, kteří se k nám pořád chovají uctivě a přizpůsobují se nám? Já vím, že já ne. Jsem taková. Naprosto přesně vím, proč ten obdiv k Danimu - nechovala jsem se hezky a pravda,vždycky mi to u chlapů procházelo,ale u něj ne. Dal mi limit. Prostě se začal chovat stylem-tak tohle holčičko, to už teda ne. Vlastně mi vlastní názor u každého muže, co mi vstoupil do života, chyběl. No, ono jich bylo dost málo,ale teď myslím i kamarády, spolužáky..kohokoliv.Otázka ale je, proč jsem i já jemu nepostavila limity, aby si mě mohl vážit a nechala se vláček bahnem. Nakonec si mě přestal vážit on, i já sama. Tak jak mě mohl obdivovat, když já sama jsem to už nedělala?No, to je ale jiný příběh a ten budeme snad vyprávět jindy. (Ano, upnula jsem se na knihy, a kdo ví, z jaké knihy ta věta je, tak pochopí, že taková kniha musí změnit každého).