A ještě mnohem víc crazy úterý! (Úterý 22.7.2014)

Vstanu a jsem docela v pohodě. Cítím se poměrně vyspalá. Dneska by mě snad nemělo potkat nic špatného. Sice je úterý, ale to se najednou čarovně proměnilo v zázračný den plný zázraků. Stává se mi to, co jsem už dlouho nezažila. Vstanu, usmívám se, a těším se na nový den. To je super, nemyslela jsem, že to ještě někdy zažijuu. Minulé úterý bylo jedním z nejlepších dní v mém životě. Prostě úplně všechno bylo perfektní. Dneska má přijet Carrie, kamarádka z Tábora. Takhle...viděla jsem ji naživo jenom jednou, ale nějak jsme si padly do oka a od té doby jsme si občas napsaly. Carrie je asi 45, odešla ze Států, žila v Británii a teď už asi šestým rokem žije v Táboře. Máme hodně společného - to je jasné. Poslední dobou se cítím šťastná, protože jsem si hodně dlouhou dobu myslela, že s tímto přístupem k životu jsem snad jediná. Nebo já jsem samozřejmě věděla, že jediná nejsem, ale pořád jsem ty lidi nemohla nějak potkat. Carrie je moc fajn. Dneska má přijet na 15. hodinu. Musím ještě udělat plán lekce na zítra a taky připravit gramatickou prezentaci. Škola je fajn. Strašně moc mě to tu baví. Ve 14.00 skončíme a já ještě zůstávám ve škole a dodělávám věci. Pak tedy mířím do obchodní galerie Fenix, kde na mě čeká Carrie. Jsme spolu dlouho, dobře tři hodiny a potom se rozhodnu jí ukázat hotel, kde bydlím.Na zahrádce sedí celá druhá skupina, a tak se zeptám Maríi, jak se má. Hned říká, ať si jdeme přisednout.Je to super. Jsem strašně moc šťastná. Ned sedí u druhého stolu a vůbec se spolu nebavíme. Nevím, co se děje, ale je mi to vlastně jedno.Povídáme si dlouho, když se najednou všichni rozhodnou, že zajdeme do naší oblíbené hospůdky. Všichni říkají Carrie, ať zůstane. Ale už samozřejmě neřeknou, kde. Nabídnu jí, že tedy může zůstat u mě. Jdeme domů. Mám příšerný hlad. Jdeme vařit. Naštěstí mám uvařené těstoviny od včera, takže super. Vymyslíme jenom omáčku a je to. V jídelně sedí Christian a Ned. Christian se přijde něco zeptat, ale Ned dělá, že nevidí. Úplně cítím tu jeho nejistotu. Nevím, co se mu stalo. Něco za sebou má, co mu způsobuje tohle. No nic. Když dojíme, jdeme na chvíli nahoru, já se převléknu a jdeme na pivo. Nakonec se do města nejde, zůstáváme na Vysočanské. To je dobře. Přijdeme s Carrie do hospody, kde vládne uvolněná atmosféra. Ned je v pohodě,chvíli si přes stůl něco povídáme. Kolem půlnoci bych se docela viděla na odchodu, je 23.45. Odejdu na toaletu a až tam na mě doléhá obrovský křik. Přemýšlím, že asi už slaví Nedovy narozeniny, které má ve středu, a jelikož se přehoupla půlnoc, tak asi slaví. Když přijdu, všichni jsou zděšeni. A řvou:"Moni, ty jsi to propásla!" nechápu co, byla jsem pryč asi dvě minuty. A pak mi někdo řekne, že Nedovi koupili panáka Absintha, a zapálili ho, aby byl borec. A on že to vypije. A pak nikdo přesně nedokáže popsat, co přesně se stalo, ale výsledek byl, že mu začala hořet noha (ano, ne oblečení, noha)hruď a tváře. Nemůžu jim to věřit a tuším, že přehánějí a tak se bez pardonu vydám na pánské toalety. To, co uvidím mi vezme dech. Za prvé mě udeří do nosu strašně silný pach. Prostě spálené maso. A pak ho uvidím. První co mě napadne, když ho uvidím, je, že je to malý kluk. Ani památky po výrazně krásném právníkovi, který byl za drsňáka. V jeho očích vidím to stejné, jako když mi poprvé podal ruku. Je to něco, co mě na mužích přitahuje. Možná je to strach, já nevím. Kouká na mě provinile. Přijde číšník a důrazně nás žádá,ať jdeme k lékaři. Ned odmítá. Číšník říká, ať hlavně nepřikládáme led. Ned si ho vyprosí. Vypadá příšerně a to nemluvím o tom, že místo první bradavky má díru do těla. Bože. Číšník volá taxi. Jedeme. Směr Bulovka.  Strašný. Nemůžu tomu věřit. Vystoupíme na Bulovce, kde nás pošlou na pohotovost. Ne, to ne, tam ho tedy nenechám, tam jsem já málem umřela. Jdeme na popáleniny. Tam mi málem vynadají co tam lezu tak pozdě (0.30)a pošlou mě do budovy vzdálené asi 400 m. Dojdeme tam a je zavřeno. Nechávám Neda s věcmi u vchodu a běžím zpět, protože vše je zamčeno. Na vrátnici mi řeknou, že to musíme obejít. Jdeme do horoucích pekel. Kdo někdy zkoušel chodit pěšky mezi pavilony Bulovky, pochopí. Pošlou nás rovnou na plastickou chirurgii. Tam se probudí sestra a rozvlekle nám oznámí, že doktor přijde. Na agresivitě jí dodá zjištění, že pán je Američan. Doktor vstoupí do dveří a a řekne nám, ať okamžitě jedeme na Královské Vinohrady, že se jedná o popáleniny druhého stupně a že tam jsou vybaveni lépe. Chudák Ned nerozumí a z mých obličejových grimas se děsí víc a víc. Cestou překládám a jdeme pryč z Bulovky. Je to asi milion kilometrů. Když vylezeme, snažíme se sehnat taxi. Nemožné.Úplně. Jsem vzteklá. Doteď mi nevychladl vztek z prožitého přijetí v nemocnici. Vylezu na hlavní silnici a jsem vzteky bez sebe. Kde asi teď mám sebrat taxi? Na nějaké mávnu, ale jede dál. A další. Jedno konečně zastaví. Nasedáme směr Královské Vinohrady. Nedovi příšerně čpí kůže. Nedá se to k ničemu přirovnat. Chytá mě za ruku. V očích mu čtu děsivý strach. Po zásluze. Komplex této nemocnice je opravdu úctyhodný. Ptám se na vrátnici a naštěstí na nás taxík stále čeká, protože jedeme do úplně jiné budovy asi milion kilometrů vzdálené. Tam to vypadá, že tam snad ani nikdo není. Pán na vrátnici mi oznamuje, že si musíme zaplatit v automatu lísteček na 90 Kč ošetření. Ned vypadá, že každou chvíli omdlí a já platím poplatek?! Vaří se ve mně krev. Já v téhle zemi žít nechci! A ta nenávist v očích všech! Strašný. Pak nás vezme nějaká sestřička dovnitř, že je potřeba počkat na paní doktorku. A že když je pán Američan, prý není třeba platit poplatek. Skvělý. Prý se můžeme odvolat na ředitelství, aby nám vrátili stovku. Príma. Paní doktorka se na něj ani nepodívá a jde si opsat doklady. Ned vypadá příšerně a já už fakt někoho zabiju. Dvacet minut (!!!!!!!!!!) ověřuje nějaké doklady a směrnice jak má platit cizinec. Sedíme naproti ní. Představuju si všechny ty americké seriály z prostřední nemocnic, které u nás jen vídáme, ale on v tom reálně žije a co asi musí vidět tady. I já bych se tu bála a to jsem místní! Vypadá to tu jak na jatkách. Humus, prostě hnus a hnus. Ani nevím jestli je to nějaká řádná ošetřovna, jsou tam dva psací stoly (důležité, na chirurgii) a lampa. Paní doktorka na mě začne něco chrlit a ani mě nenechá abych to tomu nebožákovi přeložila. A pak přijde ta diagnóza: NIC. Popáleniny druhého stupně na polovině tváře ale prý máme počkat. Za taxíky dal už slušnou sumičku a ještě si zaplatí 400 Kč za "ošetření"??Jdeme pěšky tím obrovským komplexem směr taxi. Jedem do hotelu. Ned mě drží za ruku a hází na mě zoufalé pohledy. Vystupujeme před hotelem ve tři ráno. Jdu s ním do pokoje a cestou potkáme Christiana a Cally. Sedí v jídelně a připravují hodinu na zítra.

Crazy pondělí (Pondělí 21.7.2014)

Čas tlačí víc, než si vůbec umím představit. Když jsou tři hodiny, jsem tak v polovině. Nevím, jak a co přesně budu dělat.  Když je asi 3.30 už málem omdlím. Snažím se pracovat jak nejrychleji to jde. Musím si alespoň na chvíli lehnout, jinak to se mnou opravdu špatně dopadne. Vyskočím v osm jako střelená. Nevím, co je za den, kde jsem, nic. Píšu jako zběsilá. Měla jsem v plánu si umýt vlasy, ale to jako absolutně nedávám. Udělám si pěkně culík a když vidím, že mi nestačí čas, nedá se nic dělat, sedím prostě dál na zadku a píšu. Odcházím v 10.30. No, tak prostě přijdu pozdě. Když skončí dvě první hodiny, valím domů se najíst. Potkám Neda. Bavíme se úplně normálně. V noci jsem mu napsala, co pro mě znamená,a že ho mám ráda. Já prostě nebudu už nikdy v životě ničeho litovat. V ničem mi už prostě strach bránit nebude. Po obědě zpátky do školy a to je už jiná síla. Padne na mě únava jako blázen. Frázová slovesa mě proberou, ale pak obchodní angličtina. Děs. Hrůza. Vyhrabu se ze školy a jdu okamžitě nakoupit do Billy. Jdu s holkama a uvědomuji si, že je poslední pondělí. Tak se pořád těšíme, až to jako bude za námi,ale co vlastně pak budeme dělat?? Je to vlastně trochu smutný. Po nákupu valím rovnou vařit. Už mám dost těch blafů, co jsem snědla za víkend. Udělám si rýži, zeleninu a vajíčko. Moje oblíbené jídlo. Navařím těstoviny na zítra, ty se vždycky hodí. Potkám Neda. Je fakt k sežrání. Což mi připomíná, že Ale, přítel Maríi se oholil a vypadá moc hezky. Takový typický Ital prostě. Před tím vypadal šíleně. Jak tak vařím a prohlížím si Neda, který si dělá kávu, zjišťuji, jak mi je krásně. Ano, jsem unavená, zpocená, uřízená a vzteklá z toho vedra,ale prostě..já jsem chtěla celý život cestovat. Nějak jsem to o sobě věděla. Akorát jsem nikdy nevěděla, jak to přesně budu dělat. Za co tam jako všude budu žít. A najednou se rozestoupila nebesa a...najednou to všechno vím. Najednou to prostě všechno dává smysl. Všechno. Tohle jsem já. Nebudu se už na nikoho ohlížet. Neříkám že nikdy, ale teď ne. Musím dodělat školu, to je to nejdůležitější, a pak chci prostě cestovat. Opravdu. Život v kufru. Asi vážně napíšu román. Už dlouhou, několik let, jsem se podvědomě připravovala na to, že se někam přesunu. Už vůbec ta nechuť mít tolik věcí, jak jsem všechno vyhodila, zbavovala se všeho..prostě podvědomě mě to strašně nutilo. Nedokážu to zdůvodnit. Jsem ráda, že moje rodina má dům, kde mám prostě doživotní základnu. Nemusím řešit byt, auta a podobně, což jsou věci, který tu musel vyřešit každý. Já mám obrovské štěstí, že nic takového řešit nemusím a kdykoliv se můžu domů vrátit na prázdniny.A mezitím cestovat. Vždycky jsem chtěla mít všechno svoje vlastní, do Francie jsem jela autem, chtěla jsem mít každou věc svoji vlastní a nechtěla nic kupovat. Na to jsem taky změnila názor. Důležité je mít pár vlastních věcí, oblečení, dobré boty (to hlavně), spodní prádlo, kontaktní čočky a zbytek se koupí na místě. Tohle je teď můj životní styl. Pořád něco průběžně vyhazuji. Věci, knížky, oblečení, boty...vyhodila jsem toho za poslední dva roky tolik, že to snad ani není uvěřitelné. A cítím se úžasně .Proč jsem skladovala staré boty? Z lítosti. Stará trika? Z lítosti. Teď když mi něco nesedí, jde to pryč. Když se mi něco nelíbí, jde to pryč. Tak budu moct cestovat věčně. A třeba na těch cestách potkám někoho, kdo bude mít můj pohled na život. Už jsem ho vlastně potkala .Všichni tady smýšlím stejně. Dojím si večeři, umyju nádobí a v jednom zátahu ještě zkusím žehlit. V kuchyni je vedro na umření, ale to je fuk, pak mě čeká dlouhá sprcha. V 20.40 mám uklizený pokoj, a navařeno. Nechápu, jak jsem vůbec mohla jezdit tím podělaným metrem až na konec světa. Bylo by to strašně depresivní. Naprosto úplně bych vypadla z tohoto světa. A to nechci. Když jsem sitak včera seděla na zahrádce s klukama říkala jsem si, co člověk vlastně potřebuje k tomu, aby byl šťastný? Žabky, tílko a sukně vrchovatě stačí. Ano, je toho víc, samozřejmě - okolní teplota, nesmí mrznout a tak podobně,ale vlastně toho člověk moc nepotřebuje. Nikdy jsem nechtěla jet do Asi, taky co tam? Ale teď mě k tomu přemlouvá tolik lidí, že vlastně nevím proč ne. Španělsko a Itálie tady asi budou pořád. Tam se můžu uklidit, až mi bude padesát. Ale možná je čas nazout pevné boty, krosnu a vydat se do Asie. Tak dobrou noc!

Vysočanská neděle (Neděle 20.7.2014)

Když se vyhrabu z postele, je 7.30. Esej není hotová. Vylezu na zahrádku a užívám si nádherného dne. Pak se rozhodnu si zajít pro bagetu k obědu a k tomu ještě skočím do Billy. Zkrátka, když člověk vaří, ušetří, ale já jaksi nestíhám ani existovat, takže kdy asi tak bych ještě vařila? Navíc vždycky přijdu a mám takový hlad, že bych kousala i hřebíky, takže natož si ještě něco připravovat. Myslím na Neda. Pěkně mě v pátek vytočil a od té doby jsme na sebe nějak divní. Když zrovna přemýšlím, jak se asi má, tak mi přijde zpráva.Prý jak se mám. Neodpovím. Seberu si věci a jdu za ním. Stejně se na sebe nedokážeme zlobit dlouho. Dělám jakoby se nic nestalo a zeptám se ho, jak se má. Když mě bez řečí sevře v náručí, už se neptám na nic. Jen vnímám. Tak moc mě zaujal jeho život, tak moc mě zaujal celý on, že se to těžko popisuje. Jsem šíleně unavená. On taky. Venku je asi milion stupňů. Když uprostřed věty usne, ani mě to moc nepřekvapí. Drží mě za ruku a já za chvíli usnu taky. Když se proberu, je 13.30. Děs.Políbím ho na čelo a sleduju ho. Miluju jeho vlasy. Pořád ho musím hladit po hlavě. Nemůžu s tím nic moc dělat. Je to silnější než já. Vypadám šíleně, usnula jsem na zmačkaném polštáři, který se mi vryl do tváře. Když za sebou zavřu, slyším kroky. Už jsem si několikrát říkala, jaké by asi bylo někoho potkat a najednou nevím jak to strávit. Chris se usměje a vidím, že není překvapený ani trochu. To zase překvapí mě. Pak jdu do studijní místnosti, kde sedí Cally a ta vlastně taky nevypadá překvapeně. Chris se mě zeptá, jestli může mluvit s Nedem. To mě pobaví. Odvětím, že spí. Úsměv na tváři všech přítomných. Jojo, takže všichni víme svoje. Chris s Cally spolu nocovali v pátek a tak se za to styděli, že se s námi ani nešli koupat. Od té doby jsou ale pořád spolu. Což není můj a Neda případ. Ned je případ sám o sobě. Má pěkně tvrdou palici a co si budeme povídat, snažit se předělat někoho jeho věku je nemožné. Je samozřejmě nemožné předělat kohokoliv, ale tohle by bylo obzvlášť složité:) Zbytek odpoledne strávíme ve čtyřech, pak dokonce si objednáme 4 pizzy, my si s Nedem vyměníme porce a považuju se za jednoho z nejšťastnějších lidí na světě. Pak přijde María, a Jordon a už se toho moc neudělá. Já každopádně zvítězím nad všemi svou pomalostí, a tak mezi tím co takový Ned stahuje filmy, na které se v noci chce dívat, já pořád píšu a vím, že pokud půjdu spát alespoň ve tři, budu fakt hvězda.

Jak chutná Amerika v Praze (Sobota 18.7.2014)

Ráno vstanu poměrně brzy. Je 10.30, jo, uznávám to není závratné, ale vzhledem k tomu, že jsem šla spát někdy kolem půl páté, tak je to poměrně dost slušný výkon. Ani nejsem unavená. Jen tak si dám snídani a jdu ven. Sedím venku u stolečků a jsem nejšťastnější člověk v celém vesmíru. Jdu si nakoupit do Billy, tak, jak jsem. Vzdala jsem módu a nějakou snahu ze sebe dělat hvězdu. Není to nakonec všechno přece jenom zbytečné? Na noze mám pantofle, které nosím doma na zahradě, šortky, které jsem nosila v páté třídě (ano) a je mi super. Poberu nějaké jídlo v Bille a potkám kluky. Tedy Aleho a Neda. Nakonec jdu domů s Alem, protože Ned prý někam jde. Skvělý. A že by třeba řekl??Ne, protože nemá zájem, tak jednoduché to je. Prý se jdou někam koupat. No to já bych šla taky, vždyť je na umření! Bože. Přijdu domů a je mi divně. Sedím dole na recepci. Tak je to tu zase, takový ten pocit prázdnoty. Proč jsem se vlastně narodila jako Čech? Musím vyvinout minimálně jednou takové úsilí v porovnání s ostatními. Tak jsem zase mimo mísu. On to sice nikdo tak nebere, ale mě to přijde. Já totiž pořád jako čekám, že mě někdo někam pozve, kdežto ostatní se pozvou sami. To je ten nejdůležitější rozdíl. Prostě kdo chce, tak jde, a nikdo to neřeší. Píše mi María že se asi půjde koupat taky. Úplně pookřeju. Když si sednu, zjistím, že Ned mě přidal na facebooku do privátní konverzace, kde se lidé domlouvají, kdy kam se půjde. Nechápu to. Je ten člověk normální? Do očí mi nic neřekne, a přidá mě do konverace, kde se všichni domlouvají, kdy půjdou do bazénu?! Bože. Tak se tedy zatím zvládnu najíst, a hned v půl druhé mám sraz s Maríou a Alem před obchodní galerií Fénix. Jedeme z Vysočanské až na Dejvickou a odtud tramvají. Konečná stanice Divoká Šárka a odtud dál a dál pěšky. Asi 15 minut. Moc hezká vycházka. Když dorazíme, je tam Nicole, Ned, Patrick a to je vše. Aha, tak ono to s tou účastí evidentně tak horké nebylo! Ale to neva. Svlékneme se do plavek a když zjistíme, že nám trochu uteklo sluníčko, zase se přesuneme na druhý konec. Tam už sedí Jordon, Allison a další.Super! Zkusíme se s holkama vykoupat. Voda není studená, je spíš z ledovce. Je to šílené. Ale postupně se osmělíme a zvládneme to. Je to nádhera!Speciálně tehdy, když vylezeme a foukne trochu větřík. Pak normálně vytuhnu. Ned leží vedle mě na osušce a je mi super. Neřeším nic. Tady žijeme dnem. Únava a totální vyčerpání neumožňují vidět dál než za horizont 24 hodin. Nejde to. Zabilo by nás to. A tak jsme donuceni žít teď a tady. A to je přesně to, co jsem chtěla vždycky dělat. Žít teď a tady.Daniel mi tvrdil, že život se musí plánovat a dodržovat, a já tomu málem uvěřila. Já jsem ale člověk, který žije pro plány. Pokud nemám vytyčenou přesnou cestu, věřím tomu, že jsem víc nakloněná možnostem a všímám si různých věcí. Myslím si to stejné i o partnerovi. Tedy-pokud nemám vyhraněný typ, určitě mě dokáže zaujmout širší spektrum lidí, než toho, kdo hledí jenom jedním směrem. Tohle léto co mám, ačkoliv jsem ho vůbec neplánovala, je nejlepší léto mého života. Pokud se porovná s létem minulým, tak ten kontrast vynikne ještě mnohem víc. A všechno to spočívá jenom v jedné věci - mít životní náplň a cítit se oceněný. Já minulé léto seděla doma. Tohle léto se na nikoho neohlížím. Je mi fuk, co by si myslel Daniel, nebo co by udělal, nebo co by se mu líbilo. Je mi to jedno. Nebudu lhát, myslím na něj často, a právě nejvíc, když jsem s Nedem. Třeba když jsme byli na večeři, nebo když prostě jen tak spolu jsme a mluvíme o životě. Danielovy názory mi byly bližší, ale jejich provedení bylo opravdu nešťastné. Ned je přeháněč. To mi vadí.Ale co, má mi to být jedno. Několik horkých polibků mě neopravňuje k tomu, abych ho nějak soudila.Navíc,vždyť mně je s ním skvěle. Neřeším Daniela a to je co říct. Už jsem si odtrpěla dost. Tak si tak lebedím na koupališti a říkám si, že bych sem jinak nikdy dobrovolně nevlezla. Ale tahle parta je prostě úžasná.Miluju je všechny. A paradoxně všechny, kteří vlastně nejsou v mojí učební skupině.To tak už prostě Bůh chtěl. Cestou zpátky se stavíme v Mc Donald´s tam si dám kávu a hranolky. Tohle stravování mě zabije, nemám absolutně ani potuchy, kolik jsem tu utratila peněz. Točí se to tu naprosto šíleně. Zpátky chtějí kluci chytit taxík. Asi mě z nich klepne. To je tak americký, že mě tím akorát pořád rozčilujou. Nakonec počkáme na tramvaj. Jsou líní až mě z nich klepne asi. Když dojdeme na Vysočanskou, já, Ale a María jdeme ještě na večeři. Dorazím domů a jsem spokojená jako nikdy. Nádherný den. Nikdy to není stejné vyrazit jenom ve dvou třeba a vyrazit s partou několika lidí. Navíc holky odešly už dávno domů a tak jsme zůstaly už jenom já s Maríou a parta kluků. Já jsem takhle spokojená. Jedna blízká kamarádka, a všichni ostatní můžou být chlapi, já s tím problém rozhodně nemám!Hodnotím ten den jako extrémně vydařený. Pak sedím až do 4.30 (ano:( nad esejí, kterou máme odevzdat v pondělí. Myslela jsem si, že ráno to budu mít napsané a tak budu mít celou neděli volnou. No, to určitě. Vstávám v 7.30 a je mi na umření. A nic není hotovo.

Nejšťastnější dny mého života (Úterý 15.7. + Středa 16.7.2014+ Čtvrtek 17.7.2014)

Vstávám po třech hodinách spánku, ale totálně a úplně šťastná. Je to poměrně zvláštní jev, protože jsem spala asi čtyři hodiny.Vlastně ani nevím, jestli jsem doopravdy usnula, nebo jsem se jenom tak převalovala. Každopádně jsem šťastná jako jsem byla naposledy před mnoha a mnoha lety. Jsem tak nabitá energií, a pořád tak zářím, že tomu ani sama nemůžu uvěřit. Je sice úterý, ale tuším, že dneska bude dobrý den. Ráno si dojdu do kavárny pro vynikající ledovou kávu se šlehačkou, a jsem nejšťastnější na světě. Dneska mě asi čeká gramatická prezentace.Vlastně proč ne, čím dřív, tím líp, aspoň se toho zbavím. Samozřejmě jsem hned druhá. Dopadne to dobře. Pak se trochu bojím jak dopadne odpolední hodina, protože dostaneme kontrolu, kterou jsem si nikdy nepřála. Karin. Jsem z ní zděšená od první chvíle co jsem ji viděla. Nakonec mě ale neuvěřitelně pochválí a jsem z toho vážně v šoku. Večer ještě letím za soukromou hodinu.Ta místo 60 minut nakonec trvá skoro 4 hodiny.Moje studentka je vážně úžasná. Je prostě na úplně stejné vlně jako já jsem. Když jdu domů, u hotelu na narazím na Neda. Sednu si k němu a ještě dorazí kluci. Jsem šťastná. Už asi není co by ještě mohlo být lepší. Píše Ned. Jestli prý může přijít. No prosím. Je potřeba zmínit, že sice dlouho nepřispívám, ale můj život jde rozhodně dál. Jsme spolu. Tak nějak od začátku. Tak to nějak ani neřekl nikdo nahlas, ale nějak se to rozumí samo sebou. No, bohužel to nebyl dobrý nápad, tak nějak se nepohodneme a já jdu spát sice po úžasném dnu, ale poněkud rozladěná. Ráno je to lepší, a opět plná energie vstávám do úžasného dne. Těžko říct, proč jsem vždycky tak nenáviděla Prahu. Když jsem tu studovala, tak to bylo tak strašně jiné než je to teď! Středa je klidný den, nemám toho tolik co dělat,ale měla bych si plánovat lekci na čtvrtek. Když si udělám kávičku a dostanu se do pokoje, rozhodnu se studovat venku a tak tedy jdu na to. Jenom vylezu ven, najdu všechny z druhé skupiny jak se chystají na večeři. Jdu taky. Já už toho mám dost. Stejně bych jenom seděla u stolu a byla naštvaná,jak nikam nemůžu jít. Tak tedy jdeme. Praha je nádherná. Jdeme někam poblíž Karlova mostu a já se jenom rozplývám. Jsem fakt strašně šťastná. Další den. Čtvrtek. Další zážitky. Škola nuda ale pak začne učitelská praxe a to se už o nudě teda hovořit nedá. Lekce je dost náročná a prolezu jen tak tak hodnocením. Potom jdu domů a v kuchyni náhodou narazím na Jona. Nabídne mi, jestli ho nedoprovodím na večeři. Myslela jsem že jenom vedle do restaurace, ale prý až na Jiřího z Poděbrad. Chytáme tramvaj a já zářím jako hvězdy. Je to neuvěřitelné. Jak jsem někdy mohla nesnášet Prahu?! Jo to fakt nechápu. Obdivuji se každé budově, západu slunce a všemu. Hodně, hodně dlouhou procházkou dojdeme na Jiřího z Poděbrad a já zjistím, že tam asi chci žít. Jon mě vezme na večeři, do vietnamského bistra. Nikdy bych se tam nezastavila dobrovolně, ale jídlo je vynikající. Naprosto. Užívám si každé sousto. Nemám pořád jasno, jestli je Jon jenom kamarádský, nebo tím něco sleduje. Nedokážu to prostě posoudit. Prostě nedokážu. Nevím. Ale máme se úžasně. Je to vlastně úžasné rande, až na to, že bych tu byla ráda s Nedem a on je tu asi rád se mnou. Když se najíme, jdeme procházkou do parku a já prvně vstoupím do Riegrových sadů. Venku je nádherně a Jon mě vezme na vyhlídku, ze které je vidět úžasně celá Praha. Sedíme a vnímáme. Jsem naprosto u vytržení. Já mám nějakou poruchu osobnosti. Když jsem s takhle klidným člověkem, vím, že rozhodně potřebuju někde upustit páru, jako třeba v klubu nebo na diskotéce, jenomže když jsem na diskotéce, vím, že je to třeba jenom jeden večer a že zase budu potřebovat svůj klid. Daniel byl prostě moc klidný, nikdy nikam nechtěl chodit. Ale prostě nikdy. Nikam. Všude kritizoval jídlo. Chtěl spát jenom ve vlastní posteli. Vztekal se jako dítě. Ano, byl nemocný a já bych ho dobrovolně nikdy neopustila. Bylo to jeho rozhodnutí. Nemůžu to už dál řešit, prostě ne. Ned je na můj vkus zase až moc. Prostě Američan. Všeho přehnaně. Občas mu nestačím. Navíc kouří. To mi vadí. Ale co už. Nehodlám si ho brát. Jsem šťastná, protože vím, kdo jsem, co chci a co nechci. Až dodělám školu, už mě tu asi nic neudrží. Potřebuju být volná jako pták. Ačkoliv únavou padám na ústa každý den, a jsem tak nějak vyčerpaná až na dno, každý den se probouzím s radostí co přinese nový den a co nového zažiju. Nikdy jsem neměla ráda Asii,ale jako vlastně proč ne? Organizuje se tu tak nějak výprava, tak kdo ví. Jsem volná, volná jako pták. 

Tak teda začínáme! (Pondělí 30.6.2014)

Budík zvoní v 6.45. Nechápu to, ale cítím se docela odpočinutá. Mám do půl osmé čas na to, abych se probrala, a pak si jdu točit vlasy. Nějak se mi poslední dobou zalíbily vlnky. U toho snídám a těším se na nový den. Tuhle radost jsem dlouho nezažila. Radost, že člověk stojí na vlastních nohách, a je totálně emocionálně soběstačný. Rozloučím se s holkama vedle z pokoje, ta jedna se stěhuje dnes během dopoledne, a poměrně spokojená s tím, co odráží zrcadlo v 8.30 odcházím. Bus jede hned. Naštěstí. Pak metro až na Florenc, přestup a výstup na Vysočanské. Strašně mě štve že tam nebydlím taky, protože takhle jsem totálně stranou. Nakonec opravdu je pro mě horší to, kde bydlím než moje národnost.Ta se nakonec ukázala jako výhoda. Běžím do nákupního centra a urgentně sháním nějaký sešit. No, to brzy. Doběhnu do areálu a na dálku vidím Neda. Jsem nějak nervózní. Vyběhnu schody a jsem tam. Jenom se tak pozdravíme, snažím se totálně zachovat klid. Bohužel přijdu mezi posledními a tak jdu rovnou do druhé místnosti. Za chvíli přijde Halee, tedy holka, která mi to pomohla celé zařídit. Rozdá nám nějaké dotazníky o tom, jak jsme se dozvěděli o kurzu a potom nahlas čte jména. Koho přečte, toho odvelí do druhé místnosti. Dělení na dvě skupiny. Nějak to podvědomě tuším, ale když už je skoro všechno hotovo a zbývá jeden člověk a přečte jeho jméno, je mi nějak smutno. Vlastně je mi opravdu hodně smutno, o to víc, když naši třídu odvedou do vedlejší budovy. Smutek nicméně dlouho nevydrží, protože začíná hodina. Hodina češtiny. Lepší hodinu jsem nikdy v životě nezažila. Nikdy. A to jsem prosím absolvovala asi trilion všemožných jazykových kurzů. Jsem úplně v šoku z toho, jak někdo může začít mluvit česky na Američany a to tak, aby mu bez problémů porozuměli. Doslova mi padá čelist. 90 minut je za námi a pán odchází. Hned se zase vrací. Jsem v šoku. Je to Američan. Jasně že měl divný přízvuk, ale Američana bych nehádala. Cílem tohoto bylo poznat, jak tedy učit studenty, když neumí ani jedno slovo anglicky. Úchvatná demo hodina. Lekce zhruba po 100 minutách končí a přesunujeme se do místnosti kde byla předtím jiná skupina. Ta už čeká za dveřmi. Julie mávne na Neda, že teda coffee time. Jdeme já, Julie, Ned a jeden týpek, takový příjemný pán, odhaduji k 50 rokům. Jsem tak nervní a tak šťastná, že ze sebe nevydám ani hlásku. Konverzujeme téměř nenuceně jenom já se teda vlastně dost nutímJ Vysrkneme kávu na recepci a jdeme zpět. Loučíme se a střídáme učebny. Teď k nám promlouvá Dannyel. (Bezva jméno). 100 minut nezavřu pusu. Hrůzou. Nástin toho, co budeme dělat příští měsíc je totálně, nehorázně děsivý. Oznamuje, že je tam poměrně významné procento neúspěšných uchazečů. Je mi zle. Proč jsem sem lezla??Uff. Nevydržím a jdu se zeptat jestli nemám rovnou někam jít. Dannyel je v šoku. Říká mi proč to tak řeším, že je všechno „cool“ (jak jinak) a že se nemám čeho obávat. To mě uklidní. Pak je oběd. Zapovídám se s lektorem a všichni mi utečou ale vím, že jdou na oběd do restaurace. Ve dveřích potkám Vica, vtipného Texasana kolem 50-60let. Vejdeme spolu a z nějakých ne úplně známých důvodů je volná židle vedle Neda. Nevím který špatný skřítek mě navádí, ale prostě si tam nedokážu sednout. Sednu si raději do čela. Proti mně sedí ten Australan, ale ten mě nějak přestal zajímat. Zvednu opatrně zrak a setkám se s Nedem. Ufff, tak nic. Nenucená konverzace s ostatními a druhý pokus. Sakra, zase kouká! To byla určitě náhoda. Zkusím to potřetí a teď už nikdo z nás pohledem neuhne. Dokonce mi daruje jeden ze svých amerických úsměvů. Já jemu též. Kývne hlavou. Jakože asi dobrý teda. Naproti Nedovi sedí John.  Copak John. Sedl si vedle mě a celé ráno jsem s ním spolupracovala. Což o to, je to úžasný kluk, chytrý, vtipný, profesionální hudebník, ale Ned..je prostě Ned. Je mi jasné že charakterově je asi John nedostižný, přesto ty blesky co lítají nad stolem nemůžu ignorovat. Ty oříškové oči prostě ignorovat nemůžu, i když bych chtěla. V tu chvíli mě píchne u srdce a vzpomínám na Daniela. Miluju ho. Nemůžu zapomenout ze dne na den. Ale díky tomuhle kurzu je vše snesitelnější. I když je to tak těžké. Odcházíme a čeká nás další hodina. Od 14.45  jenom s kratičkou 15 minutovou pauzu až do 18.15 připravujeme to, co budeme zítra učit. Nejdříve nás učí Kenny,abychom byli v roli studentů, potom se snažíme my. Kdykoliv někdo odtrhne Johna z naší skupiny, protože je lichý a sedí na kraji, hodí na mě smutný pohled. Je to děs, vím že se mu líbím. Pořád mě vyhledává a gól je, když se zeptá, jestli ho nechci doprovodit na večeři. Zeptat se někdo jiný, v tu ráno sedím v restauraci, ale prostě..prostě to nejde. Je strašně fajn, pořád mě podporuje, radí mi, pomáhá, ale ne…prostě „to“ tam není. Když jsem v pauze vyběhla ven (záminka byla pozdravit Maríu, která je též ve druhé skupině) Ned na mě koukal, ale já ho ani nepozdravila. Může mi někdo vysvětlit, proč u kluka který se mi tak líbí, dělám takové nesmysly a přitom se úplně bez problémů bavím s Johnem? Ještě že nakonec Ned není se mnou ve skupině, asi bych stresem umřela. Po kurzu píšu Maríe, a máme sraz v hotelu. To nevím, že už tam všichni sedí. Nepila jsem strašně dlouho, a objednám si pivo. A ještě jedno. Nikdy mi tak nechutnalo. Nikdy. Vypiju to jako sodovku a pěkně mě to setne. Dneska v 6:30 snídaně, pak divný oběd a nakonec k večeři pivo. Príma. Ned sedí daleko, ale otáčí se. Nejhorší je, když bych si myslela, že na mě. Snažím se ignorovat ho, ale jde to tak špatně. Pak najednou stůl, kde sedí kluci, zmizí. Pak se sebereme i my holky a jdeme do supermarketu. Na dálku asi milionu metrů identifikuji podezřelé známé křivé nohy. Takové X se málokdy vidí. Pookřeji. Holky se baví o nějakých nesmyslech, kdežto já zářím jak žárovka. Nikdo ho nevidí. Já se usmívám jak blázen. Zamává mi. Oplatím. Pak všichni vysledují, že mávám a heldají tedy komu. Pak na něj všechny volají. Připadám si jako husa v hejnu ostatních hus. Holky jsou super, ale prostě..možná si myslí, že jsem jako nějaká blbka. Imponuje mi, že chodí všude sám. Dneska jsem to přehnala. Nové botky na podpatku, sako, vlnky. Všeho moc. Zítra rozhodně tenisky, obyčejné triko a svetr, culík. Musím nasadit trochu „student style“. On chodí v kraťasech, mikině a žabkách. Je právník, mohl by chodit taky jinak oblečený, ale prostě tohle je kurz, ne módní přehlídka. To jsem kupodivu dneska taky zjistilaJ Budu ráda, když si vyčistím zuby a dám sprchu a to bude vrchol mého snažení.  Pak jdeme s holkama do supermarketu a pak se loučíme, já kolem 21 odcházím a kolem 22.30 se dostanu domů, prostě mám smůlu na prodlevy mezi spoji. Je to šílené, kdybych se mohla odstěhovat, nakonec to asi udělám. Je to k nepřežití. Když dolezu domů, dám si sprchu, a trochu projdu poznámky z dneška. Internet stále nemám, což je ve výsledku dobrá věc. V 0.00 padám absolutně vyčerpaná spát. Nestíhám ani myslet, natož snad dělat věci, které jsem myslela, že budu dělat. Třeba diplomku, psát dopisy, nebo sedět po kávičkách s přáteli. Napsala jsem hodně lidem, že budu v Praze, a přitom to je jako když tu nejsem. Co ale jsem je, že jsem šťastná. Po strašně dlouhé době. A dnes když jsem telefonovala jedné kamarádce tak mi řekla, že mě takhle neslyšela dva roky. Jo, to by tak odpovídalo. Tak jsem byla nervózní z toho, jestli ho ztratím nebo ne, že jsem byla šílená. Teď se vracím ke svému starému já. Já přece vždycky milovala život, energii. Teď to konečně snad bude zpět. Dobrou noc.

Tak tedy začátek nanečisto (Neděle 29.6. 2014)

Neděle. Ale trochu jiná neděle. Budík zvoní v 6.10. Musím se sbalit. Děs. Jdu snídat, a myju si vlasy. Neodvažuji se ani odhadovat, v kolik jako dnes ( a jestli to bude dnes) půjdu spát. Ve 14.00 je setkání s kurzem, tentokrát už jdou všichni. Pořád scházelo asi 10 lidí, ti byli někde po světě. Asi bych měla říct, že tento kurz je pro rodilé mluvčí, a je to v zásadě pedagogický kurz. Sice jsem se sem dostala, ale to nemění nic na tom, že můžu zase pěkně rychle vyletět. Ti dva Angličané mi dávají dost zabrat, nerozumím jim dobře. Ten Australan jak kdy, jak co. Američani v klidu. Ale stejně mám strach. Ze všeho. Dneska přijdou i učitelé. V Praze je tento víkend jedna z mých blízkých kamarádek, je z Lotyšska. Má čas jen dnes, večer už zase jede domů. Chci ji vidět taky. Představa, jak se (asi v nejlepším) trhám od skupiny (ano, od skupiny ve které je Ned) mě sice rozčiluje, ale kdoví, kdy se zase uvidíme. Musím jít. Navíc aspoň zmizím a sama se někde nadechnu. Pak bych se k nim vrátila, jestli ještě někde budou. Ned se mě ptal, jestli v neděli přijdu, že by to mohlo být fajn. No to by mohlo! Budu tam s nimi tak asi 5 hodin, tak snad to bude OK.Celé ráno závodím s časem, ale v 10.15 odjíždíme a ani tomu nemůžu uvěřit. Pořádně vlastně nevím, kdy přijedu domů. Jestli příští víkend, nebo až ten další, nebo až na konci..mám kufr nacpaný a užívám si luxusu, že po dlouhé době ho nebude nikdo vážit:-DD Když se tak táhnu na bus, přemýšlím, že bych mohla napsat nějakou knihu. „Můj život v kufru“ by se to jmenovalo:-DD  Sednu do busu, trochu divný starý bus, ale má zdarma wifi, mazec! V 12.20 vystupuji na Roztylech a čeká mě jedna zastávka metrem na Chodov a pak busem na koleje. Zase si vybavím ty svoje staré roky, nechápu, kde jsou. Stalo se toho hodně a na druhou stranu se toho moc nezměnilo. Zvláštní pocit. Myslela jsem si, jak si jako vybalím a dám si kávičku a podobně, ale předpokládám, že kufr akorát postavím do pokoje a zase pěkně se přemístím rovnou na Vysočanskou. Bydlím jako jediná takhle strašně daleko a štve mě to. Protože oni všichni bydlí spolu. Nemusí se domlouvat a řešit busy a metra..takže nejen že jsem Čech, což samo o sobě trochu vylučuje ze společnosti, která je celá americká (skoro) ale ještě bydlím na druhém konci Prahy, což je ještě mnohem horší. Jenomže moje bydlení za 2600 proti tomu jejich za 9000 je jaksi odůvodněné. Bydlím na nádherných kolejích, nemám tam spolubydlící a mám to takhle levné, takže stěžovat si nemůžu. Navíc nejde říct, že zrovna kolem zastávky Vysočanská by se mi nějak zvláště líbilo. Ani ne. Nějak v rychlosti rozendám věci a letím na metro. Nedobíhám včas, to už vím teď. Chci psát buď Nedovi nebo Maríe a nakonec vybírám ji. Prý nejde, není jí dobře. Když vyletím z metra, na dálku zahlédnu skupinu a v čele Neda. Připojím se a trochu mě omráčí jeho chladný pozdrav. Něco se muselo stát snad. V tu chvíli se ke mně připojí John. Z druhé strany jde Ned.Jon si odrzle řekne o moje telefonní číslo, prý by ho prostě rád měl. Ned divně kouká. Stojíme v metru a mě můj stud brání se s ním normálně bavit. Oslovím raději Halee, což je holka, která se mnou zařizovala veškeré formality kolem kurzu. Vystupujeme na Staroměstké a procházíme si známá místa. Neujde mi malá brunetka, která se stále pohybuje kolem Neda. Když prší tak, že všem to začíná vadit, nabídne se brunetka, že dojde koupit deštník, a mě se ptá Jon, jestli může být můj "deštníkový partner". Super. Naskáčeme do tramvaje a tam se stále ti dva baví spolu, až se dovtípím, že ta pověstná jiskra asi přeskočila někde jinde. V tu chvíli mě Ned osloví. Už jsem z něj vážně zmatená. Bavíme se celou dobu spolu. Ničemu nerozumím. Když se v blízkosti Pražského hradu všichni fotíme, asi pět lidí chybí. Kluci a ta malá brunetka. Pak se skupina rozpadne a asi 7 lidí se domluvíme, že zajdeme na večeři. Odtud se tak nějak vyvlíknu a spěchám za svojí kamarádkou, se kterou strávím úctyhodnou řádku hodin. Pak píšu bezelstně Nedovi, ale prý je už dávno v hotelu a kouká na film .Jedu tedy na koleje a je mi tak nějak všelijak. Jak tomu mám všemu rozumět? Zítra tedy ofiko začínáme!