Balím a uklízím (Sobota 31.5.2014)

Budík zvoní v 9.45, ale mám pocit, že jsem spala tak pět minut. Mám totálně těžká víčka, ani nemůžu otevřít oči, bolí mě hlava..tolik dní po sobě jít spát jako blbec, to se někde musí podepsat. Pořád se sama se sebou dohaduji, až nakonec vylezu v 10.30. Fuj, hanba mi. Hned si ustelu postel, čímž pokoj vypadá hned uklizeně a až když slyší děti šramot z mého pokoje, vlítnou dovnitř. Nejvíc mi udělá radost malý Rafa, který mě běží obejmout, mává ručičkama a já si tak uvědomím, že dětská radost je tak čistá, že jen těžko ji něco může překonat. Slezu dolů, dám si hrneček teplé vody a zjistím, že není chleba. Jak jinak. Jdu se nahoru převléknout a oznamuji Lole, že jdu do Mercadony. Ať to vyřídí rodičům. Dojdu do Mercadony a najdu jeden zákusek, který jsem si kdysi koupila s Danim. Neměla jsem ho rok a půl, jenom s ním. A pak beru obrovskou bagetu, kterou jsem okukovala už minulý týden..ale říkala jsem si, kdo by snědl tak obrovskou věc. No a pak večer už nebylo do čeho kousnout, takže bez problémů, beru ji:)k tomu ještě takový ovocný nápoj s mlékem (zní to vražedně, ale je to moc dobré:) a jdu domů. Když dorazím, zjistím, že rodinka mezi tím zmizela, chystali se na nějaou narozeninovou oslavu nějaké jejich neteře nebo koho, takže super. Ukrojím si kousek toho vynikajícího pečiva, jednu část namažu nutellou, druhou džemem a jsem spokojená. Proberu maily, a jdu si zapnout pračku. Možná úplně poslední. Pak se vracím opět k PC. Je strašně pozdě, takhle bývám normálně už po obědě, děs. Za chvíli jdu pověsit pračku a u té příležitosti uklidím zahradu. Je to šílené, co tihle lidé snesou. Pak uklidím věci po kuchyni a vesele pozoruji, jak se mi stahuje nový díl První republiky. Kolem 13té bych si měla dát nějaký oběd,ale prostě nemám chuť. Za prvé jsem snídala v 11, a za druhé, jsem tak šíleně vysílená, a unavená a všechno, že ani nemám chuť. Dneska musím využít toho, že tu nejsou a porozhlédnout se po domě, jestli nemám někde něco svého. Nepotřebuji o toho žádné svědky. Až všechno proberu, a budu to mít v pokoji, tak to bude OK, protože to, co má člověk na jedné hromádce, zabalí hned, nejhorší je to najít a dát do kupy. Kolem 13.30 se zvedám a jdu na věc. Myslela jsem si, že svůj volný den, svůj poslední volný den, strávím buď v parku v Lorance, nebo v Xanadú, ale ..když tu nejsou, v klidu si zabalím věci, možná už donesu ten obrovský kufr a pak, až tu budou v týdnu děti ječet a otravovat, zmizím, protože budu mít vše sbalené. Jojo, to bude nejlepší varianta. Tak vzhůru na věc. Začnu v koupelně, protože tam nejvíc hrozí že zapomenu nějaké hodnotné produkty:-D vezmu to poličku po poličce a jsem šťastná, že mi u toho nikdo neasistuje. Přinesu si košíček z pokoje a všechno co je moje tam nahážu. Odnesu toho docela dost, začínám se bát, že poplatek za nadváhu zavazadla mě opět nemine. Čas dost rychle utíká, když skončím s koupelnou, jdu se najíst. Najdu nějaké podivné kuře, k tomu si dám zeleninu a přikousnu ten úžasný chléb od rána.  K tomu si pustím nejnovější díl První republiky. Je to tak napínavé, že to jídlo mě u toho vyloženě ruší.Když dojím, svalím se na gauč, asi snad poprvé od doby, co jsem tady. Díl je víc než drsný, skončím asi v 15.15 a jdu posbírat zbytek prádla. Pak pěkně vyžehlit a je to. Pak si bohužel už donesu kufr zespoda a začnu balit. Sbalím palubní kufřík, tam není co řešit, tam můžu mít jenom oblečení. Dostanu tam i jedny boty, ale obávám se, že na letišti to bude vážit víc než má. Jak já nesnáším ty akce před odletem:( Fronty, stres že je kufr víc těžký než by měl být, stresy že člověku nenechají palubní kufřík, protože je moc těžký..děs. Vždycky, když už jsem konečně v letadle, odpadnu vyčerpáním a usnu dřív, než vůbec začne někdo vyprávět ty bezpečností pohádky. Ach jo, to bude síla. Vypotřebovala jsem tu hodně věcí, ale zároveň jsem si koupila nějaké nové knížky a oblečení, a obávám se, že 10 kg, což byla nadváha, ty vypotřebované produkty nevážily. Děs. Mám tady ten zákusek od rána, ale nějak na něj nemám chuť. Budu tady žít vlastně teď čtyři dny v nepořádku. Plánuji, že doma po příletu nejdřív udělám důkladnou čistku skříní, vyzkouším si naprosto každý kus oblečení, který vlastním a pak teprve do těch skříní naskládám to, co přivezu v kufru. Už se na to moc těším:) Když skončím s balením těch základních věcí, je 17.00. Hučí mi v hlavě a je mi na omdlení. Musím si lehnout. Rozestelu postel, zatáhnu roletu a do 18.15 si nechávám na odpočinek. Myslím, že nakonec asi neusnu. Ani nevím. Ráno byl tak strašný vítr, že jsem ani nechtěla otevřít okno, protože jsem čekala, že bude asi konec světa, a teď to do té venkovní rolety mlátí zase. Jsem tak vyčerpaná, a přitom nemůžu spát. Mozek mi jede na plné obrátky, šrotuje jak blázen. V 18.15 vylezu a jdu se podívat ven. Je slušně napršeno. Ono pršelo? Vždyť o tom nevím! Tak že bych přece jen usnula?! Ještě že jsem posbírala ty věci po zahradě. Pak si po všech těch týdnech tady zapnu televizi. Dávají Kriminálku Miami, a pak nějaký díl nějaké kriminálky, kterou neznám. Ale napínavá je až kam. K tomu si udělám kávu, sním dvě broskve a dostanu se konečně k tomu vynikajícímu zákusku. Ráno se mi v Mercadoně líbila jedna tvářenka, přemýšlím, jestli jí koupit nebo ne..volá mi sestřička a u toho jedním okem sleduji Noci v Rodanthe. Už jsem to sice jednou viděla, ale co. Jen ten konec se mi nelíbí, prostě typický Nicholas Sparks. Vlastně jsou ty knihy a posléze i filmy značně depresivní, vždycky tam někdo zemře. Kolem 20.45 se zvedám a jdu pro tu tvářenku a ještě se chystám koupit si ten zákusek na zítřejší snídani. Obchod praská ve švech. Nevím ke které pokladně jít, protože obsah nákupních košíků je děsivý. Přede mnou stojí košíček plný jídla,ale nikdo u něj. Asi bude té paní u regálu?! Ne. Najednou se přede mnou vynoří postava asi tak 35 letého muže. Má rozhodně dva metry a vypadá jako Dwayne Johnson, ale úplně totálně. Otočí se a opravdu ve mně vzbudí respekt. Ptá se jestli jako mám jenom ten zákusek. Věnuji mu jeden ze svých nejoslnivějších úsměvů, jakého jsem v té chvíli schopna a on mě pouští před sebe. Dokonce jde upozornit prodavače, aby mě mezi těmi obr nákupy nepřeskočil. Wau! Spokojená odcházím domů a potkávám se s rodinkou. Pozdravím je a zapadnu do pokoje. Bože, lepší dar než tenhle den mi dát nemohli. Zahrabu se do postele, pozoruji blesky, a je mi líto, že na večerní běh to skutečně už do odjezdu nevypadá. Věnuji se konečně všem nezodpovězeným mailům a zprávám a nijak nespěchám, protože čím déle zítra vstanu, tím kratší den s nimi strávím. Nevím ještě, jak budou probíhat ty dva dny, ale budu se snažit si vyjednat změnu, určitě nemíním být s dětmi od jedné, a pak jakože začít na čisto od pěti. Když budou doma, akorát mě budou otravovat o čtyři hodiny víc. Tak to tedy ne, to ani náhodou. A pokud Ana neustoupí, pojedu do Xanadú a tím si zaručím, že začnu v pět a ne v jednu. Tak a hotovo. Kolem 22 si uvědomím, že jsem vlastně nevečeřela. Vyhrabu ten zákusek, co jsem si šetřila zítra ke kávě a s chutí se zakousnu. Teď bych si dala talíř salátu s tuňákem a vařeným vajíčkem. Ale nic, dolů jít nechci, protože nikoho nechci potkat a tak suším ústa.Pak objevím nějaké sušenky ve skříni, tak je zakousnu a do půlnoci vyřídím co musím, bohužel stále nestihnu tu přihlášku do Prahy, jsem zvědavá jak to dopadne..a kolem 0.20 usínám. Budík mám na 10.15, jaképak copak. A i kdybych byla vzhůru, nevylezu dřív než v tuhle hodinu. Zjistila jsem ,že rodinka sice chce ochutnat české jahodové knedlíky,ale že by mi něco na to koupili, to ani náhodou, takže pokud zítra nebudu vařit- a to asi nebudu-tak mám na krku děcka celý den. Děs. Tak dobrou.

Den, kdy mě pán Bůh odměnil za všechno to utrpení (Pátek 30.5.2014)

Ach jo. Včera jsem si poctivě vykalkulovala, v kolik hodin bych měla vstát a co vše bych měla stihnout. Na přípravu hodin do jazykovky jsem si nechala 4 hodiny, ale vím, že je nebudu potřebovat. Budík zvoní v 7.45, ale nakonec se povaluji až do 8.45. Nějak jsem to špatně vykalkulovala, myslela jsem si, že odejdu v 16.00, ale to ani náhodou, musí to být mnohem dřív. Hned co vstanu, si jdu mýt vlasy. Kdepak, to páteční zdržování se už dnes konat nebude. Mám práce až nad hlavu, takže je potřeba udělat vše včas. Málem do té vany celá upadnu, jak mě to tělo po ránu neposlouchá, ale nedá se nic dělat. U snídaně mi alespoň vlasy trochu proschnou a bude. Ustelu postel, pokojíček dostane hned lepší vzhled,a jdu dolů. Když vidím moji oblíbenou zrníčkovo bagetu,trochu na mě padne smutek, že je to už naposledy, co ji mám. Je to takový zvláštní pocit, u snídaně přemýšlím, že touhle dobou budu příští týden na rehabilitaci. Jako kdyby těch 9 týdnů nic neznamenalo, jako kdyby to byl vlastně jenom týden. Musím dnes vyplnit tři dotazníky na kurz španělštiny,protože PC s sebou rozhodně nikam nepotáhnu. Musím vyfotit do mobilu jednu knížku. Celou. Uff. A připravit hodiny. Chtěla jsem ještě vyřídit maily,ale to nepřipadá v úvahu. To až jindy. Vstanu od snídaně a jdu si okamžitě foukat vlasy. Když to tak pozoruji, pak ještě vytahuji žehličku na vlasy. Mezitím, než se nahřeje, zvládnu vyfotit knihu. Trvá to asi dvacet minut. Super, úkoly postupně plním.  S krásně rovnými vlasy se spokojeně prohlížím a kolem 11.45 jdu obědvat. Dnes přijde Rafaelův táta vyzvednout malého a já nevím, prostě se mi ten člověk nezamlouvá, nemusím ho potkat.Dám si těstoviny co najdu, na to zeleninu, tuňáka a najdu i vařené vejce. Vidím, že je plná myčka, ale je mi to jedno. Nebudu to řešit. Umyju po sobě nádobí a tím končím. Slyším klapnout kaslík, to znamená poštu. To už je doma tatínek Rafaela s malým Rafíkem, a pomáhá mi najít klíč k poště, ale marně. Domnívám se, že mám poměrně malou a úzkou ruku, což se mi potvrdí, když s trochou odřenin ruku prostrčím do kaslíku a poštu vytáhnu. Tak, to bychom měli. Je jedna hodina. U oběda jsem dokonce zvládla vyplnit všechny dotazníky. A dokonce všechny na plný počet bodů.Jsem na sebe pyšná. Kolem 13.15 se začnu oblékat a líčit. Co si budeme povídat, dneska nemám co řešit, spíš řeším jaké barvy mi sluší víc, a ne to, že mi oblečení vůbec nesedí. Doma asi nastane největší čistka všechno dob:) Kolem 14.15 si jdu udělat kávu, nabídnu i dědečkovi, ale nechce. Vezmu sušenku a jdu nahoru. Snažím se vyhledat nějaké hry a nějaké pomůcky k učení. Jojo, tak je to tady...tak daleko to bylo a dneska se dny naplnily. Dnes poprvé učím. Mám x let zkušeností s dospělými při učení francouzštiny a italštiny,a angličtiny také, ale nikdy jsem neučila anglicky děti. A navíc, nikdy jsem neučila v angličtině. Jsem nervní, abych vše stihla, chci být v jazykovce opravdu včas. Kolem 15.00 vycházím z domu. Akorát se setkám s Anou, pozdravím ji a jdu. Bus přijede v 15.15, no to je ještě poměrně slušný výkon. Cítím se nějak nabuzeně. Poslouchám svoji oblíbenou písničku v MP3 přehrávači a když si jen tak ze zvědavosti pustím rádio, hrají přesně tu stejnou. To je prostě znamení. Znamení, že zase bude dobře a že svět se točí dneska jenom pro mě. Vystoupím v Móstoles a jdu na Metro Sur. Tam zjistím, že mám projetý lístek a jdu si koupit jednotlivý. Jsem vzteklá, za obě cesty tak dám 3 eura, když lístek na 10 jízd stojí 11. Ach jo. V metru svítím jak žárovka. Nevím co se stalo, ale vnitřně jsem hrozně moc klidná. Vystupuji za pár minut, a jdu si koupit vodu.A pak jdu k domu, kde bydlí Daniel. Nemůžu to nechat tak, že on si mě zablokuje a myslí si, jak jako na něj čekám a rvu si vlasy z hlavy a jako zoufalec budu odprošovat. Jo, dělala jsem to, byla jsem závislá na každém jeho hovoru, každé jeho zprávě, a bohužel ho pořád miluju, ale takhle to nenechám. Poslední dopis, kde mu úplně klidně vysvětluji, jak to je a není, k tomu přidám jednu knihu, tu, kterou jsem ráno fotila, a mám štěstí-někdo mě pustí do dveří. Vhodím mu to do schránky a tím jsme spolu skončili. Jdu klidná, smířená, a šťastná na svoje hodiny. Dorazím do jazykovky v půl páté a rovnou jdu připravit tabuli. Skoro nic jsem si nepřipravila, netuším, co vlastně budu učit. Čekala jsem, že se třeba nechají otevřené dveře a jen tak někdo nahlédne, ale když si Alex sedne přímo naproti mě, dost mě to zaskočí. Má v ruce blok, takže určitě si bude dělat poznámky. Mazec. Přicházejí dětičky. Musím říct, že můj vzhled je obrovská výhoda, všechny holčičky obdivují moje vlasy a mám tak pozornost zaručenou. Hodina uběhne příjemně a asi po 30 minutách se uvolním a jede to samo. Pak se přemístím do třídy toho jihoameričana, který mě vidí velmi rád a rovnou si vezme pár lidí stranou a připravuje je na nějaký test, a tak celá hodina zůstane na mě. Vím, že za dveřmi stojí paní ředitelka, takže se snažím. Potom jdu rovnou do třídy k Olze a tam se cítím nejméně pevně v kramflecích. Pro tyhle děti nemám nic připravené, navíc mi úplně nesedí a vůbec ,celkově tuším průšvih. V téhle třídy jedu jenom podle knihy. V těch předchozích jsem to ani nestihla, ale tady jsem za to vděčná. Čas letí a vím, že i když Olga pomáhá dvěma žákům s přípravou na nějaké zkoušky, má jedno ucho pořád nastražené. Dělám elementární chyby.Tohle bude průšvih. V 19.45 odcházím, protože děti mají pohádku, za odměnu, vždycky ji pár minut mají. Jdu k paní ředitelce, která mi nenápadně dává najevo, abych se zdržela, dokud všichni neodejdou. Nabídne mi čaj a mezitím odejde domů ten jihoameričan, jehož jméno doteď netuším, pak se vytrousí Alex a pak přijde Olga. Ptají se mě, jestli mluvím rusky. Odvětím že ne, ale že asi rozumím. Pak spustí. Je mi jasné, že se baví o mě. Rusky sice nevládnu,ale ledacos si domyslím. Vlastně ani němčina mi nebyla úplně cizí, když kdysi moje bývalá spolubydlící Němka volala domů. Zvláštní. Mám dar, o tom nepochybuji. A strašně si ho vážím. Pak odejde Olga. Paní ředitelka se stále usmívá. Sice je to paní ředitelka, ale je jí tak 35, 38..víc ne. Úžasná žena. A já si zase uvědomím, jak kolem mě proudí strašně silná ženská energie. Jak nedůvěřuji mužům a jak moc si tvořím nové ženské kruhy. Paní ředitelka mi kdysi nabízela, že za odučenou hodinu mi dá jistou částku, která je základní pro všechny učitele, ale teď mi říká, že když mě viděla v akci, že jsem se jí moc líbila, a že mi nabízí jinou, lepší. Pak mi řekne, že mě chce vzít. Že se uvidí příští týden, až promluví s účetní,ale pak mi řekne: Vítej do týmu, to jsou jen maličkosti. Nemůžu říct ano kup si lístek, ale říkám ANO, na 99% nastupuješ k 1.9.2014 se smlouvou do 30.6. 2015. Nemůžu tomu uvěřit. Uteče mi pár horkých slz. Já, vystudovaný francouzštinář a italštinář, vlastně ještě nedostudovaný-diplomky stále čekají-s praxí ve vzdělávání dospělých jsem prošla ve škole, která se zaměřuje na výuku angličtiny dětí. Nikdo si nedokáže představit jaké to je. Ještě v cizí zemi zmítané krizí, kde nepracují ani místní. Vstane a obejme mě. Pak se mě zeptá, jestli už mám byt. Totálně mi vyrazí dech. Pak mi řekne, že to ještě nikdy neudělala, ale že mi nabízí svůj dům na první dva tři týdny, pokud bych nic nesehnala. Teď zase jdu obejmout já ji. Je mi jasné, že můj původ taky hraje roli. Říká mi, že má na stole mrak životopisů, ale že jsem jí prostě zaujala lidsky, že mám nakažlivou jiskru, a že potřebuje někoho s energií. A že ví, jak mi je, protože jí bylo při příchodu do Španělska stejně. Jojojo, prostě my z východního bloku si pomáháme:)Pak se mě zeptá, jak jsem našla její školu a že v tom určitě je chlap. A tak jí to povím. Je ve zkratce, že jsme se kdysi líbali v nějakém rohu, že jsem zjistila,že je tam jazykovka, že už spolu nejsme,ale mně se tu i tak líbí. Pak se na mě až mateřsky zadívá a řekne mi, ať jsem si vědoma svojí hodnoty.Že jsem moc krásná, chytrá a že si mě moc oblíbila a že hodně španělských mužů neumí ocenit ženy. Že byla u vzniku a rozpadu několika vztahů a že jenom koukala. No, u mě by jí asi přímo vypadly oči. Napíše mi všechny detaily a když žádá o číslo cizince, které přiděluje cizinecká policie, zmocňují se mě mdloby. Já jsem to DOKÁZALA.Já. Poděkovat můžu jenom sobě. Přišla jsem sem v září, s kufrem, jako nikdo. Do rodiny, která sice byla hodná, ale falešná. Daniel mi s ničím nepomohl, ani mi nenašel práci, ani mi nevytiskl životopisy, ani mě nikam nedoprovodil. Když jsem stěhovala tu obří krabici, kašlal na mě a pomohla mi nakonec rodiny Evy. Pak jsem přišla podruhé, tentokrát poučená, s vytištěnými životopisy, totálně bez peněz, vzteklá za placení kufrů, nešťastná, plná očekávání jak to setkání s mojí láskou dopadne a ..a mezitím jsem dokázala aby můj sen se ze snu stal realitou.A takovouhle holku on odmítl? Takovou, co bojuje do vyčerpání těla i duše, která si plní sny a která zvládne všechno? Jeho problém.  Říkám, že můžu ještě odučit dospělé v úterý večer, ale mávne rukou a řekne mi, že tam není ani co pozorovat, ani co se učit, že prostě jsou jenom dva v tom kurzu a že nemá cenu plýtvat ani penězi za jízdenky, ani časem. Odcházím v 20.30 a jdu do obchodního centra, kde jsem si chtěla koupit makeup. Bezva, nemají. Jdu zpátky. Jinou cestou, a dojdu na cestu pro kola a jdu poměrně daleko, ani nevím kam. Je hezký večer a já zářím štěstím. Takhle jsem nevypadala ani po státnicích,ani vlastně nevím, kdy naposledy. Po tváři se mi kutálí pár horkých slz, ale po strašně dlouhé době jsou to slzy štěstí, zadostiučinění. Moje budoucnost je zajištěna až do června příštího roku. To se mi na téhle práci líbí, člověk si může dovolit měnit plány, ne zůstat na jednom místě devadesát let. Dojdu až k domu Daniela a zjistím, že nesvítí. Tak jel zase domů. Tři týdny po sobě?I se ségrou? Jediné co mě napadne, je, že se něco děje s jeho rodiči.Nebo s tou druhou sestrou. Tohle nikdy neudělal. Nikdy. Trochu mě to znepokojí, ale asi jenom na pět minut. Pak se zase ve mně rozleje vlna pokoje, klidu a štěstí. Mám před sebou tolik projektů, že mi z toho jde hlava kolem. Přístup na španělskou univerzitu mi byl pro následující rok odepřen, ale zatím čekám na vyrozumění na tu druhou, dálkovou, co se týkala francouzštiny, a našla jsem dvouměsíční kurz pro učitele španělštiny. Kdo ví, co bude. Ale už nikdy neztratím tolik času jako u Evy, děláním "ničeho". Nemám o té době žádný záznam v životopise, nemám co tam napsat, neudělala jsem žádný kurz, nic, a to už nedopustím. Tyhle dva měsíce snad zakončím úředně vydaným diplomem Univezity v Barceloně. Ten kurz co dělám online, je totiž pod jejich hlavičkou. Ještě mám koupený online kurz angličtiny, na ten jsem se zatím nedostala. Vyprší v den Danielových narozenin. Když jsem to datum uviděla, ani mě to už nepřekvapilo. Ve 22:40 jdu na metro a i když jsem zítra chtěla přijet, vím, že na to kašlu. Jsem šíleně unavená. V Móstoles čekám na bus a říkám si, že kdybych zítra vstala dřív, mohla bych si dojít někam na snídani, nebo se mrknout po obchodech, nebo tak.ale to se asi nestane:)Hned co vyskočím z busu, si volám s kamarádkou Eliškou až do té doby, než mi dojde baterka. Dorazím domů v 0.15 a uvědomím si, že moje poslední jídlo byla káva a sušenky, kolem 14.30. Kousnu do pár koleček salámů a málem mi vypadají zuby. Co to tam sakra je? Bože,to je písek!!!Já se fakt zcvoknu! Úplně vím, co bylo-Ana to vzala dětem na svačinu, někdo to hodil na zem a ona to šoupla v klidu do lednice. Pokud nevědomky kousnete do zrníček písku, stojí to opravdu za to. Moc se s tím nepářu a umyju to vodou. Pak přikousnu nějaké jídlo, které najdu, nějakou zeleninu a brambory, najdu sušenky a jdu nahoru. Jen se opláchnu obličej a jdu si lehnout. Nedá mi to a zase vytáhnu ten zpropadený počítač. Když vše vyřídím, je 1:20 a já už přiomdlívám. Dobrou noc!

Asi poslední den v parku (Čtvrtek 29.5. 2014)

Budík zvoní v 8.15, ale mě úplně probudí pocit, že jsem spala dlouho. Je to takový pocit, že jako musí už být určitě poledne. Ale není. V pokoji je nádherně, voní to létem a já si jen tak poležím v posteli. Pak vyskočím, ustelu si, čímž hned celý pokoj vypadá uklizeně, a jdu snídat. Udělám si toasty, načnu vynikající marmeládu, a dám si kávičku. Uklidím v kuchyni a jdu nahoru. Nemám ráda čmárat do knih, ale v tomhle případě se neudržím a znovu procházím knihu ze včera, kterou jsem opravdu potřebovala dostat do rukou. Kolem 11, když vše vyřídím, volám s kamarádkou Lenkou. Zapovídáme se až do 12.30 a já potom rovnou jdu obědvat. Najdu těstoviny, dám si na to tuňáka, vařené vajíčko a hromadu zeleniny a je to. Kolem 13.15 si říkám, že nechápu, kam ty dny letí. Potřebuji si vyčistit zuby a trochu se zkulturnit. Včera jsem si po obědě dala sprchu, to dneska asi nestíhám. Chtěla bych si umýt vlasy, ale taky musím dodělat dotazníky na ten kurz španělštiny, a připravit si tři hodiny angličtiny, na zítra. Trochu se bojím. Každopádně můj stav mysli je velmi pozitivní. Je to jako kdybych našla sama sebe. To, co vidím v zrcadle, se mi líbí. Možná bych měla Danovi poděkovat za postavu snů. Za to, že si můžu koupit cokoliv a cítím se v tom super. Ale o to nejde. Líbí se mi KOHO tam vidím. Dospělou ženu. Ani památky po té zoufalé dívce z léta. Vidím tam někoho kdo zná svou cenu. Kdo toho zažil tolik, aby věděl, že nepotřebuje nikoho,kdo by ho měl shazovat. Že samota není trest, ale dar. Jsem smířená sama se sebou a ani nevím, jak to přišlo. Nechápu to. Nečekala jsem, že vůbec někdy do tohoto stavu dospěju. A děkuju Bohu a všem andělům strážným, kteří mi pomohli v tom, abych se dala dohromady. Z myšlenek mě vytrhne překvapivě Ana, která přiveze svoji maminku s malým Rafaelem. Nechápu, co tu dělají. Potřebuji prohrabat koupelnu a nanosit si věci, které mám jen po bytě, do pokoje. Kufr sbalím během dvaceti minut, ale musím to mít vše na jednom místě. Dnes k tomu bohužel nedostanu příležitost. Dojdu pozdravit Anu, pak mi volá taťka a kolem 14.00 konečně vstupuji do koupelny. Musím říct, že pokud to mám porovnat s Evou, tam jsem ve 14.00 měla už skoro půl dne za sebou. Tady sedím v pyžamu a přemýšlím jak co nejefektivněji využít ty dvě hodiny co mi zbývají:)No, nakonec ve výsledku toho moc neudělám. Kolem 15.45 já, Ana, její maminka a malý Rafael naskáčeme do auta a jedeme do školy. Babičku necháme na zastávce  a jedeme. Cestou mi Ana řekne, že má zase tu schůzku co občas mívá, s nějakými rodiči ve škole, a že Lola bude určitě chtít zůstat s ostatními dětmi v jedné třídě, která je otevřená právě pro děti rodičů, kteří schůzují. Jsem trochu v šoku. Proč tedy já a malý Rafa máme jít do parku a nezůstali jsme doma? Co tam já sama s ním budu dělat? Doma bych mu pustila televizi, nebo bych mu dala svačinu a tak, ale co tady? Kroužíme autem pořád dokola a nedaří se nám zaparkovat. Nakonec zaparkujeme trochu dál od školy. Malý Rafa se vzteká a Ana mizí do školy. Malý Rafa začíná brečet a mlátit mě pěštičkami, takže nakonec jdeme do školy taky. Tam uvidíme prarodiče jedné holčičky, Lucii, která hodně kamarádí s Lolou. Jsou oba moc fajn. Snažíme se nějak zabavit malého, ale poměrně bezúspěšně. Pak všichni jdeme směr park. Řve jak na lesy. Pořád chce maminku. Dojdeme do parku, a tam řve dál. Jediná možnost je ho zabavit. Přijdou nějaké cizí děti a všichni si hrají spolu. Já sedím na lavičce a povídám si s Luciinou babičkou, dědeček někam jel. Je to zvláštní. Já si s těmi lidmi tak rozumím...a mají třeba 40 let navrch. Nebo Ana 10. Proto jsem byla tak upnutá na Daniela, měla jsem pocit, že v tomhle světě, kde je všechno vzhůru nohama, mi on rozuměl a byl v mém věku. Nelíbí se mi, co si myslí většina mužů v Čechách, nelíbí se mi vydělávat peníze na nákup věcí, které stejně nikdo nepotřebuje, nelíbí se mi že moc a peníze určují, jestli jste dobrý člověk nebo ne. Nelíbí se mi to a žít tak nechci. Jo, já si taky koupím kravinky a nové oblečení, ale tady mám pocit, že žiju nějak v tichosti, nějak v samotě, a moc mi to vyhovuje. Pak přichází babička Carloty, ta paní z Argentiny. Je neuvěřitelné bavit se s někým z takové dálky. Pro nás je to pořád jako telenovela, nebo prostě nějaký film, ale to, co vypráví, je prostě její životní příběh. Já, holka z minivesničky u Tábora, sedím v parku s paní z Argentiny, která vypráví o nebezpečném životě tam, kde si člověk musí hlídat všechno, aby ho nerozebrali za bílého dne, kde se lidi rozčílili a protestovali proti vládě tak, že hrst těch rozčílených vytahovala v noci z domu ženy a muže a vyrabovala a vypalovala jim domy. Sedíme tam asi tak do 18.15 a já jenom koukám. O angličtině, kvůli které si mě najali, nemůže být ani řeč. Malý se hrabe v písku, a já tu sedím a kulturně se obohacuji:) Pak přichází Ana s Lolou, chvíli si všichni povídáme a pak se Ana zeptá, co se mi tady nejvíc líbilo. Na to odpovím, že nejvíc se mi líbí to, kým jsem se tu stala. Mám prostě pocit, jako kdybych tady našla ten poslední dílek skládačky, poslední dílek puzzle, který chyběl k tomu, abych se stala dospělým, silným člověkem. Kouká na mě a pak mě jde obejmout. Říká mi, že takovou odpověď nečekala a že je moc šťastná, že mohla stát u takové proměny. Pak sesbírám všechny hračky a nějak se všichni máme k odchodu. Když přijedeme domů, Rafael je už doma. Malý chce hrozně pomáhat u přípravy večeře, takže mám po starostech, Lola naštěstí zazvonila vedle u sousedky, a Ana si šla něco koupit. Tak je klid. Přemýšlím, že si půjdu umýt vlasy,ale nakonec na to kašlu. Sníme večeři, pak uklidíme stůl a všichni se jdou dívat na televizi. Lépe pro mě. Jdu si rozestlat postel, protože to je taky docela horor a prostě bez ptaní jestli smím nebo ne, jdu rovnou do sprchy. Napustím si hodně vody, a trochu relaxuji. Touhle dobou budu za týden doma. Dost divný pocit...užiji si všech dostupných kosmetických zázraků, natřu se kdejakým olejíčkem a i tak když vylezu je teprve 21.30. Úžasné. O tom se mi ani nesnilo. Zespoda ještě slyším vykřikovat Lolu, táta Rafael se dívá na televizi, tak je tam s ním, ale to mě nezajímá, ať si dělají co chtějí. Zavřu se v pokoji a přemýšlím o všem. Na jednu stranu se mi prostě tím, že mě Daniel zablokoval, ulevilo. Když se to stalo v létě, zkolabovala jsem. Nezvládla jsem to. Taky normální člověk nepočítá s tím, že by se mu něco takového mohlo stát..ale teď..teď je to jako když u mě ztratil body. Jako když mi ukázal, kdo doopravdy je. Říkám si tak, že kdybychom tenkrát třeba měli dítě, jaký by asi na něj byl spoleh:-/ Vyřizuji si poštu, pořád se dohaduji s jednou institucí v Praze, jak to bude a nebude a kolem 23.45 usínám. Ach jo, proč zase tak pozdě? Vždyť jsem měla vše hotové tak brzy:-(Ach jo, dobrou noc.

Jak jsem musela ztratit jeho abych našla sebe (Středa 28.5.2014)

Budík mám natažený na devátou, ale už v osm jsem dávno vzhůru. Děti řvou jak na lesy, ale i kdyby snad neřvaly..byla bych vzhůru. Začnou mi chodit výpisy Doručeno, Doručeno..celkem pětkrát. Trochu se mi uleví. Usnu do devíti. Nějak se mi nechce vstávat. Usnu a s hrůzou si uvědomím, že už jsem znovu nenařídila budík. Ty jo, snad nebudou tři odpoledne?! Uf, je 9.30. Vyskočím z postele. Venku nic moc. Kouknu na telefon a Ana mi píše, jestli nepojedem spolu do Xanadú. Jo, to mi přijde jako dobrý nápad. Slyším dole klapnout dveře. To přišla nebo odešla? Běžím na ní zakřičet ať nikam nechodí. Říká mi, jestli s ní tedy chci jet nebo ne. Co budu dělat doma? Nudit se? Říkám, že jestli mi dá pět minut, že jedu taky. Pokoj vypadá jako po výbuchu atomovky,ale rychle se obléknu, pořád mi drží ty super vlnky od toho kluka, takže vlasy mám vyřešené, natáhnu si nové krásné triko, džíny, trochu make-upu a za 7 minut jsem ready (to jsem o sobě ani nevěděla:-) Ana mi mezitím přichystá bagetku s marmeládou a kávu. Je fakt zlatá. Trochu se zapovídáme, ale pak hned  vyrážíme. V Xanadú jsme okamžitě. I autobus tam jezdí rychle, ale problém je, že autobus jezdí jenom jednou za 45 minut nebo přibližně tak nějak. První obchod, kam vlezeme, je Primark. Ještě že jsem ho neobjevila o několik týdnů dříve, protože to bych byla už úplně na mizině:-D Chci si koupit nějaké tílko, nebo košilku, kterou bych mohla nosit pod všechny ty průhledné košile, co jsem si koupila. Nejsem typ člověka, který by si na podprsenku rovnou natáhl tuhle průhlednost a vyrazil do ulic. Najdu toho hodně, mám asi sedm košilek a pak najdu tu průhlednou košili, co už mám doma stejnou zelenou a růžovou, tak teď najdu žlutou. Říkám si, že mi to poslouží, abych viděla, jestli to prosvítá, nebo ne. Vyberu tři a pak nakonec jednu. Zkouším to šíleně dlouho, ale najdu to, co jsem hledala. A zjistím, že rozhodně chci tu košili i žlutou:-D Ana hledá nějaké věci do koupelny a tak se taky zdrží. Je fakt super člověk. Musím říct, že tohle jsem nečekala ani v nejmenším. A opět se musím opakovat, že to vypadá jako huj, je většinou vespod fuj a obráceně. Když jsem přijela k Evě do bytu, byla jsem šťastná. Konečně s Danielem,byt byl nádherný, neměli zvířata, byli přehnaně čistotní, Juana uklízela ten minibyt každý den 4 hodiny, stírala žaluzie, myla okna a nevím co..tady jsem přijela do neuvěřitelného nepořádku. Na hoře prádla seděla kočka, malý lezl celý špinavý po zemi, nevím, jestli tu vůbec někdy myli okna a děti si stále i po těch měsících utírají špinavou pusu do rukávu. Stejně jako když jsem kdysi dorazila na tábor, kde jsme měli jako hlavní náplň angličtinu, tak jsem brečela. Tady i tam. Tam byl špinavý dům, smrděla tam plíseň, všude komáři, staré duchny, děs. Za dva dny jsem zjistila, že je tam krásně a vracela jsem se tam potom každý rok. Když jsem přijela ke své kamarádce do Francie,a zjistila, že k jejímu domu se jede lesní cestou a že stojí na úplně samotě, počítala jsem dny, kdy už pojedu domů. Tedy jenom první dva. Potom jsem objevila kouzlo života uprostřed přírody a ani se mi domů extra nechtělo. A stejně tak tady. Věděla jsem už po příjezdu, že to bude tvrdé, ale že možná najdu něco, co mi zatím nikdo nedokázal dát, a co člověk musí najít sám-vnitřní klid. A tak tu teď stojím v obchodu jménem Primark, se ženou, která se stala mojí kamarádkou, spřízněnou duší, a možná i trochu vědmou. Ta žena je mi sotva k ramenům, váží 49 kg a přitom to je jedna z největších osobností, jakou jsem kdy poznala. A tak si povídáme, zkoušíme, pomáhám jí vybrat nějakou bílou halenku, kterou si přeje a je nám fajn. Já potom najdu svetřík v takové starorůžové barvě, která je naprosto skvostná, ale zjistím, že stojí 8 euro. Pak si tak říkám a co jako? Osm euro je nic. Pak si uvědomím, jak teď vypadám ve svém starém oblečení (jako když jsem ho někomu ukradla) a tak si říkám, že mám nárok si koupit něco hezkého. Přijde mi, že tady jsou velikosti nějak jiné, mám všechno 36 a to nemám ani náhodou. Možná je to takový ten reklamní trik, aby si člověk připadal hubený a pořád tam lezl:) Pak najdeme ještě nádherná trika, ale každé za 5 euro a to už je moc. Jdeme platit. Ana koupila nějaké hračky dětem do koupelny a já mám žlutou košili, tedy už třetí stejnou:)úžasnou košilku pod všechny ty průhledné materiály a super starorůžový svetřík. Tady už je jásavé léto, nevím,jestli tyhle barvy budu nosit v Čechách:) Spočítám si, že to bude celkem stát 18 euro. U pokladny mi řekne ta holka 14. Nehnu ani brvou, ale je jasné, že je to špatně otiketované, protože ta košile stojí 7 euro, mám už doma dvě:) a tyhle svetry stojí 8 euro. Už jsem je viděla. Takže mazec, ještě jsem ušetřila. Pak zavádím Anu do obchodu Shana, kde mají sice divné džíny a takové vulgární modely, ale takové ty základní věci-trika a svetry a jednoduché kalhoty mají super a super levné. Zjistíme, že pokud si vybereme tři věci, ta nejlevnější je zdarma. To je mazec. Líbil se mi tam svetr, který už taky mám:)akorát teď žlutý. Aně se moc líbí a nakonec se tam zdržíme šíleně dlouho, a já se rozhodnu toho žluťáska koupit. Ana kupuje další dva, v jiných barvách a tak to potom rozpočítáme na tři a tím pádem nebude ten její "zdarma" jako dárek, ale sníží to cenu nám oběma.Strašně moc mi to zvedlo náladu a to je to, co jsem po včerejšku opravdu potřebovala. Pak jdeme do hračkárny, Ana potřebuje nějaký dárek, prý jdou v sobotu někam na oslavu narozenin nějaké neteře. V hračkárně vidím krásného kluka. Ne tak výrazně krásného, jako byl kdysi jeden můj známý, stylem že člověk upadne ze židle, ale má něco krásného v očích a má krásné vlasy. Fascinace proběhne na obou stranách a to poznám záhy, když skládá nějaké dětské traktůrky do sloupu, a chce udělat jakoby bránu..a v momentě se mu to celé sesype a pár těch krabic prosedne. Musím se fakt smát. Ten kluk se mi strašně líbí a já vím, že mě už nic nepřekvapí, když na něj šéf zavolá: "Dani, příště se dívej jenom do těch krabic a ne kam nemáš!A směje se." Daniel. Samozřejmě. Jak jinak. Něco z mého Daniela v sobě opravdu má. Takovou zvláštní plachost v očích. Tuším, že se ještě určitě do tohohle hračkářství vypravím. Chtěl bych ještě zjistit, jestli je přítomný ten kluk, co mi dělal vlnky, ale není tam. Zato tenhle Dani mi nějak uvízl v hlavě.. Sedneme do auta a je už 13.00. Mazec. Dneska má Lola vystoupení, takže moc času zase až tak nezbývá. Když dorazíme o pár minut později domů, rozdělíme nákupy a Ana hned jede pro svojí maminku na zastávku. Já si zatím všechno vyzkouším a dost se z toho raduji. Ana hned přijíždí veze i malého. Dáme si jídlo, je už dost pozdě a jsem hladová. Najdu těstoviny a nějak orestované žampiony. Zaliji to rajčatovou omáčkou a je to přímo slastné. Pak uklidíme kuchyni, pořád povídáme a Ana jde udělat kávu. Pak se na mě dlouho zadívá a říká mi, že jim budu šíleně chybět. A oni mě vlastně taky. Zvykla jsem si tu ani nevím jak. Pak jdu nahoru a jdu se podívat na maily. Ana se jde učit. Je potřeba, abychom dnes vyjeli z domu kolem 16.15. Ve schránce mám mail z jedné instituce v Praze, kde se stále dohadujeme, jestli mě vezmou, když nejsem rodilý mluvčí . Nakonec to vypadá docela nadějně. Ana mi oznamuje, že po vystoupení bych měla dohlédnout na Lolu, že se prý účastní nějakých narozenin. Čas rychle uteče, kolem 16.10 naskáčeme do auta a jedeme i s babičkou směr škola. Kolem 16.45 začíná vystoupení. Musím se trochu smát, protože všechny ty holčičky tancují jinak, žádná nestíhá rytmus, ale tak je to milé:)Pak jim mladá učitelka dá svačinu a tak jako oslaví tu poslední hodinu. Od června, tedy od pondělí začíná zkrácený režim, to znamená škola pouze do jedné. Nakonec....ještě že jedu domů!:)Malý Rafael je dnes naprosto k nesnesení. Pořád brečí, vzteká se, je to příšerné. Nakonec se změní plány, Lola jede s nějakou jinou maminkou na tu oslavu, babička jde na bus a my jedeme domů. Ana jde studovat a já s malým vyrážíme do parku. Za chvilku se samozřejmě unaví, a tak nesu v jedné ruce jeho a ve druhé motorku. Chce vidět nějaký kamion, co stojí u chodníku. Jdeme tam a ten kamion se najednou rozjede. Malý začne brečet a nenapadne ho nic jiného, než si lehnout k tomu kamionu. Vřítí se do mě takový příval vzteku, že ho táhnu za ruku až mám strach, že mu ji vyhodím z ramene. Řve jako šílený. Pak se uklidním a i jeho. Dost to trvá, chce maminku, ale nakonec se musím obdivovat, jak všechno pěkně zvládnu. Nakonec se malý směje. Napadne mě, že ho vezmu na zmrzlinu, ať se Ana může učit. Popadnu kočárek a jdeme. Je šest hodin, když vyrážíme. Nakonec tohle mě baví víc. Mít ty děti opravdu na starost, ne sedět v parku jako blbec. Začíná pršet, takže s kočárkem běžím. Doběhnu do Burger Kingu trochu zplavená. Vzala jsem si ten super nový svetr, tak se alespoň cítím hezky;-)Jsem v šoku, jak mě malý poslouchá. Říkám mu, že jestli se hne ze židle, že jdeme domů a zmrzlinu hodím do koše. Sedí jako zařezaný. Dostane ubrousek, ať se neumaže,krmím ho a já mezitím upíjím kávu. Vypadá jako můj, o tom není pochyb. Je to docela sranda s ním. Pak si jdeme hrát. Tedy on. Naštěstí vleze do takových těch sítí pro děti, kam dospělí nemůžou. Pak uvidím Lolu,nějaká ta oslava probíhá tam. Já mám naštěstí svoji knihu. V 19.15 přijíždí Ana, že prý musí hodit domů nějakou Loly kamarádku. Děti jsou nesnesitelné. Malý opět pláče a Lola někde ztratila mikinu, vracíme se do Burger Kingu a zjistíme, že nějaká jiná matka ji odnesla domů. Ach jo. Doma děti vykoupeme a já se nakonec Any odvážím zeptat, jestli můžu jet jen tak do Madridu. Říká, že rozhodně. Na zastávce vím, že se mi do Madridu nechce. Chytnu bus do Móstoles a píšu do jazykovky, že přijdu. Jenže než doběhnu na Metro Sur a dostanu se k jazykovce, je 21.40. Tak píšu že nic. Jsem kus od domu, kde bydlí Dani. Kdyby mě viděl, asi by si myslel, že mi už šíblo. Jenže já ho nechci vidět. Chci být tam. Mám s sebou knihu, která konečně chytla nějaký spád. A jdu na procházku. Potřebuju tam být, odžít to. Schovám knihu a jen vnímám vůni horkého léta, takovou, jakou my vnímáme až v srpnu. Najednou něco zavane a je to jako kdyby měl přijít podzim. Vůně sena, s takovým zvláštním studeným větrem. Najednou vím, že jsem přesně tam, kde mám být. Není moc momentů v životě, kdy tohle člověk ví. Napíšu tomu klukovi s bytem a odepíše mi, že zatím nic nevědí. Ach jo. Vidím, že Daniel má otevřené okno. Nějak mě to uklidní. Cítím se strašně v klidu. Nevím, co se stalo, jestli mi někdo vyměnil mozek, nebo co, ale najednou cítím klid. Jako kdyby mě tím zablokováním zbavil břemene bojovat. Jako kdyby to vyřešil už. Jako kdyby už něco mezi námi umřelo. A já najednou zjistila, že není už proč bojovat. Že mezi námi už nic není. Že já vlastně taky ztratila ten obdiv k němu. Takové to slepé obdivování. Já to nikdy nezažila, obdiv k mužům byl něco, co mě celý život míjelo.A najednou jako kdybych věděla, že teprve teď můžu začít žít. Že jsem ho "propustila". Nedokážu to vysvětlit. Jako kdyby mě něco nutilo ho pronásledovat, co už dávno nemělo nic společného s láskou a najednou to puzení přestalo. A zbyl jenom klid. Dojdu v klidu na metro, kde se zase pustím do knihy. Pak chytnu Metro Sur a čtu a čtu, i za chůze, i na zastávce v Móstoles a v buse a pak celou cestu domů až se zastavím u pouliční lampy a dočtu posledních 10 stran tam. Ukápne mi pár slz. Silná kniha. Všechno má svůj čas. Opravdu ano. Něco, asi osud, zařídilo, že jsem si ji tenkrát koupila, ale čas k jejímu "strávení" přišel teprve teď. Jako kdyby mi někdo sejmul z hrudi bolest. Dojdu domů, všichni už spí, je 23.40. Popadnu banán a kus chleba a jdu nahoru. Uklidím věci, rozestelu, ale nemám chuť se odlíčit a tak si lehnu do postele a jsem vzteklá, že je zase tak pozdě, když jsem předešlou noc usnula snad ve 4. Je 1.20, jsem nepoučitelná. Ale nic, usínám.

Jak něco skončilo, aby něco nového mohlo začít (Úterý 27.5.2014)

Budík zvoní v půl osmé. Mám i chuť vstát, ale prostě jak uslyším ty vřeštící děti, tak mě to zase přejde. V devět je pořád doma Ana. Nechci s nikým mluvit. Tak vylezu až v deset, ach jo. Svléknu povlečení, ustelu postel a jdu snídat. Táta Rafael byl včera nakupovat, a tak si dopřeju vynikající snídani. Končím s hodováním v 10.40. Ach jo. Jdu k sobě, vyřídit tuny e-mailů a do toho asi půl hodiny volám s mamkou. Fuj, to zase bude účet za telefon. Každopádně je mi líp než včera, možná že jsem to ze sebe potřebovala dostat. Po telefonátu s mamkou je mi ještě líp a kolem 12.00 jdu obědvat. Dneska malého vyzvedne Rafaelův táta, takže sebou musím hodit. Pak si musím vyčistit zuby, zapnout pračku, uklidit pokoj, a probrat skříň v koupelně. Všechno, co je moje, už musím nanosit k sobě do pokoje. Je potřeba pomalu chystat kufr. To, co mám u sebe v pokoji, to půjde snadno, ale horší bude to, co mám tak různě po domě. No nic, jdu obědvat. Nakonec se před obědem rozhoduji sebrat prádlo, které visí na šňůře. Pověsím ještě pračku, která doprala a pustím tu svoji. K obědu najdu rýži, kterou úplně miluji, steak od včera a k tomu si udělám vajíčko. Vynikající. Dojím v 12.55 a jdu pověsit zbytek prádla. Pak se konečně dostane i na mě, trochu se zkulturním a kolem 14.00 přichází Milagros. Jsem v šoku z toho, jak strašně najednou ubíhá čas. Naprosto příšerně. Jdu sebrat prádlo, povléknu postel, rozeberu zbytek prádla, protože předpokládám, že bude pršet a jdu domů. Doma je dávno dědeček, tedy táta Rafaela, a malý Rafa, který už dávno spí. Venku je krásně. Teplo, ale pod mrakem. To miluju. Udělám si kávičku a k tomu přikusuji zmrzlinu. Nevím, proč bych měla jíst nanuky po nocích, když si jich můžu užít do sytosti odpoledne:)Ana píše, že kolem 16.30 přijede domů a že pojedeme pro Lolu. Jestli zmoknu, tak mě to rozčílí. Zůstaly mi krásně vlnité vlasy od včera. Tak jako přirozeně, vůbec to nevypadá strojeně. Udělám z toho culík a musím říct, že vypadám opravdu jinak. A hodně se mi to líbí. Jestli zmoknu, o všechny ty vlnky přijdu. Já bych řekla, že bude pršet, ale těžko říct. Navíc jsem myslela, že dneska má Ana tu schůzku, co mívá každý týden, jak se tam vždycky zasekne. Minule jsem byla s malým doma, před tím jsem byla tam. Pane jo, už je to týden, co jsem byla v jazykovce na té hodině pro dospělé, bylo to super. Šla bych zas. Ale to prostě nejde. Nemůžu tolik využívat tuhle rodinu. Kdoví, co bude příští školní rok. Třeba budu ráda, že tu můžu zůstat, nemůžu moc provokovat. Kolem 15.15 se vlastně končí můj den, čekám na Anu. Nakonec jsem ráda, že jsem dnes zůstala doma. Vyprala jsem, uklidila..a vlastně to je asi naposled, co jsem tohle podnikala:( Ach jo.Cítím se tak nějak fajn, snad to vydrží. Ana mi napsala, že Lolu vyzvedne ona, takže když ji uvidím doma, tak nějak tomu nevěnuji pozornost, protože z toho vyrozumím, že pojedeme všichni. Ona na mě křikne nahoru, že mi jasně napsala, že jdu já. Pak si otevře zprávu a zjistí, že mi napsala, že Lolu vyzvedne cestou domů. Trochu se zakaboní  řekne, že se tedy spletla. To mě namíchne. Je doma dědeček Rafaela a ten mě naštěstí hodí ke škole. Čekám na Lolu a pak potkáme babičku jedné její kamarádky, Lucii, jak jdou do parku. Lola hrozně naléhá, ať jdeme k nim. Volám Aně a za chvíli přijíždí. Domluvíme se, že tedy půjdeme všichni. V domě Lucie je to super, dostanu dokonce vynikající kávu Nespresso, s vanilkovou příchutí a hrajeme pexeso. Jsem ráda, že takhle pěkně strávím odpoledne a nemusím ho trávit v parku jako blbec. Pak dojedeme domů, uklidíme, dáme si večeři a já jdu nahoru. Je mi nějak divně. Je to úterý, tak co bych chtěla. Pošlu Danielovi jednu zpráv a zjistím, že mu zprávy nechodí. Takže mu napíšu klasickou textovou zprávu, jestli mě zablokoval. Okamžitě mi přijde zpráva, ať se ho nikdy nepokouším kontaktovat a že mě chce mít zablokovanou. Nějak se mi zbortí svět. Jdu zvracet. Okamžitě. Jdu ven, trochu se nadýchat čerstvého vzduchu. Ještě pořád mi píše. Že ho to mrzí, ale že musíme postoupit, že se oba trápíme, a kdesi cosi. Když přijdu domů, asi v jednu ráno, je mi divně. Kolem půlnoci jsem to už nevydržela a zavolala sestřičce. Nějak jsem ji potřebovala slyšet. Nějak mě to uklidnilo. A pak se rozhodnu, že až půjdu z praxe z jazykovky v pátek, že Danielovi napíšu pár řádek, kde já budu mít poslední slovo. Nejde mi o toho prosit, ani to nemám v plánu, jenom chci mít poslední slovo. Musím ho mít. I tak potřebuju vyjít jako vítěz, ne jako poražený. Je to otázka ega. Pak sleduju kdejaké kraviny na internetu a usnu asi kolem 3.30. 

Jak jsem si udělala krásný den (Pondělí 26.5.2014)

Budík zvoní v 7. Kupodivu se ani neleknu, ani nic, ale vstát se mi nechce. Nařídím na 7.50. Najednou, jako kdyby mnou projel blesk mě vzbudí myšlenka, že spím už moc dlouho. Je 8.55. Pane jo, ještě že tak moc chci jet do toho Xanadú, vzbudila mě myšlenka, že bych zaspala a ta mě vyděsila!:)Měla jsem ten svůj interval spočítaný dobře, dokonce to vypadalo na dlouhý spánek, ale to bych nakonec nesměla jít spát až v 0.30. Popadl mě naprosto panický záchvat,nemůžu uvěřit tomu, že už jedu domů.Čekají mne 4 pracovní dny. Je to šílené. Tolik jsem toho chtěla a tolik toho nestihla-chtěla jsem chodit každý den běhat. Když si představím, že chodím běhat u nás doma, je mi zle. Protože takhle jsem chodila běhat minulé léto, abych nemyslela na Daniho a bylo to naprosto strašné. Šílené. Pořád jsem věřila že se to zvrátí a zvrátilo, ale teď?Teď nevím co čekat. Chci dnešní den opravdu strávit v Xanadú a musím sebou hodit. Musím najít bus kolem 16.00 zpátky a tam chci odejít nejdéle v 10.30, jestli pojede bus. Chci si dát dobrou kávu, projít všechny možné obchody..asi je to naposled. Jsem ráda, že je to tak blízko, aspoň nemusím řešit dopravu. Taky jsem chtěla najít bus do obchodního střediska Tres Aguas, ale nevím, jestli bych to psychicky přežila, tam jsme s Danim spřádali velkolepé plány. No, je mi úzko, a je mi jasné, že možná až uvidím letní kolekci pro kluky, a vybavím si jak jsme se líbali v kabince a u toho zkoušeli hlouposti, že to tam se mnou možná sekne. Ale doma sedět nebudu. Toho budu mít až dostatek ve vlastním domě.Poperu se s postelí, a hned pokoj vypadá uklizeněji. V 9.30 už snídám vynikající černou bagetu s nutellou a udělám si kávu. Když už, tak už, takže rovnou Nespresso. Pak si vyčistím zuby, decentně se nalíčím a obléknu se. Venku je bohužel docela zima a navíc já budu celý den v klimatizaci, takže je potřeba se tomu přizpůsobit. Je mi vážně zoufale. Já jsem byla vždycky uzavřený, hloubavý člověk, na venek to poznat nebylo, ale s hodně lidmi jsem si neměla co říct. Ale bylo mi krásně, byla jsem šťastná. Jenomže když jsem poznala Daniho, který je úplně stejný, už to nemůžu vydržet. Všude ho vidím, když ucítím jeho parfém, řinou se mi slzy do očí, je to příšerné. Zbývá mi ho "náhodou" potkat v pátek a snad ho vidět v sobotu, to je vše. Možná, ale jenom možná, by mi mohli nechat ty dva volné dny v pondělí a úterý...ale na druhou stranu..odešla jsem tolikrát a přišla tolikrát o něco později, že bych je měla odpracovat celé. Ach jo. Obléknu se a musím uznat, že mi to docela sluší:)Ráda se nalíčím a obléknu, problém je, že tady k tomu není důvod. Jdu na autobus a tuším, že nestíhám. Když jsem tak 200 od zastávky, autobus přelítne silnici a pokračuje dál. Ach jo. Ještě že je ta zastávka tak blízko. Jdu domů a zjišťuji, že další bus by tam měl být v 11.40 přibližně. Pustím si nějaké oblíbené scény z První republiky a když to vypnu, je 11.37. No tohle?! Mně snad přeskočilo! Vyletím z pokoje a běžím. Teď už mám štěstí, dokonce stihnu i přečíst pár stránek z knihy. Využiji předplaceného lístku a za 4 minuty už vystupuji na zastávce v Xanadú. Miluji tohle centrum. Opravdu miluji. Daniel ho rád nemá, protože podle něj je prý obří, a to tedy opravdu je, ale proto je super. Mám v plánu zajít do několika obchodů-první je Shana, kde jsem koupila svetříky kolem šesti euro, další je Okeysi, kam mě vtáhla Ana minulý týden a potom bych ráda našla Yves Rocher, protože jsem si minulý týden dala na ruku asi 3 parfémy a něco z toho vonělo tak nádherně, že bych to i koupila, ale nevím co to bylo. Zklamáním pro mě je, že na ceduli se jmény obchodů Yves Rocher nenajdu. No nic, je i v Čechách, tak je to jedno. Začínám mít docela hlad. Řeknu si, že to vezmu z čisté vody a navštívím všechny obchody, které se mi budou líbit. Přicházím hlavním vchodem, přes Corte Inglés a zastavím se u regálů s opalovacími krémy. Já bych si toho tolik koupila!Jenomže prostě ten kufr bude mít zase nadváhu to už vidím. Vyhodila jsem hodně věcí, to se musí nechat, všechny ty těžké lahvičky které jsou těžké i když se obsah spotřebuje-jako je lak na vlasy, různé pěny na vlasy a tak. Ubyly sprchové gely,různé flaštičky s různými nesmysly..a nemůžu uvěřit, že jsem toho u Evy měla tolik. Tady se blížím k mému snu a to je-mít jenom jednu věc, tu, kterou aktuálně používám. Nikdy jsem to nedokázala. Celý život jsem nakupovala "do foroty" a když jsem viděla něco výhodného, nebála jsem se koupit to třikrát.To už nedělám. Zásoby. Vždyť se s nimi nedá cestovat. A navíc-člověk si pořád bude chtít kupovat nějaké věci. Uvidím opalovací krém za tři eura, ten bych si vzala. Pokračuji dál. Je 12.00 a voláme se sestřičkou. Já si tady prohlížím opalovací krémy a ona mezitím státnicuje..volá mi, že samozřejmě všechno splnila:) Když skončíme, testuji různé další lahvičky a jsem ráda, že tu se mnou nikdo není. Nemám ráda, když mám pocit, že někoho zdržuji. Rozhodnu se pro koupi jednoho make-upu, ale počkám na letiště, jestli budu mít štěstí s cenou. Pak vyjíždím do prvního patra, projdu obrovským prostorem, který je plný oblečení a jdu dál. Obchody beru opravdu popořadě. Vlezu do jednoho, který se jmenuje Encuentro. Nechápu, jak to, že jsem tu nikdy nebyla. Je to obchod plný elegantního oblečení za neuvěřitelné ceny. Překvapí mě, že i ta nejmenší velikost je dost velká. A pak si prohlédnu klientelu-nikomu tu není pod 40 let. Je to hodně elegantní, všechny ty dámy tady vypadají jako ze žurnálu...a já chci jednou taky takhle vypadat. Najdu pásek za tři eura, ale rozhodnu se zatím si nic nekupovat, protože to bych přišla na mizinu poměrně dost rychle. Je docela dost hodin, měla bych něco sníst. Jenomže jak tak jdu, najdu pobočku Cada del Libro a jsem ztracená. Vstupuji. Najdu zajímavou knihu. Je to jakoby román, ale je to vlastně psychologická příručka, jak zvládnout ztrátu, jak žít šťastně a tak. Zjistím, že to má i první díl. Jdu se zeptat kluka za pokladnou, jestli to mají a když to donese, čtu a čtu a čtu. První díl se mi moc nelíbí, ten bych si nekoupila nikdy, jenomže je jaksi nezbytný k pochopení toho druhého. Ten druhý je bomba. Určitě se to dá číst jako samostatné knihy, to je jasné, ale já bych to asi chtěla číst celé. Každá stojí 15 euro. V rychlosti ověřím, že ten první díl už zvládnu stáhnout v PDF, takže vyřešeno. Časem si koupím jenom ten druhý. Zjistila jsem, že mě uklidňuje číst španělsky. Je mi to strašně blízké, nedokážu to pochopit. Francouzština, kterou jsem pokládala za svůj skoro mateřský jazyk, mi přitom nikdy tak blízká nebyla. No nic, je čas jíst. Procházím v "jídelním" patře a nevím, co si vybrat. KFC, Mc Donald´s a Burger King mě vůbec nelákají. Ale vůbec. Spíš nějakou bagetku nebo tak. Přemýšlím o PANS. Menu za 7 euro. Fuj. Jdu dál. Druhé kolo, vidím nějakou mexické bistro, mají tu různé fajitas a tak, ale potom..vidím že menu je za 8 euro. Děs. Tak zase vlezu do PANS. Nakonec najdu menu za 5 euro a jdu na něj. Čtu u toho knihu a jsem nadmíru spokojená. Kolem 14.10 ještě volám se sestřičkou a pak se zvedám. V půl páté musím stát na zastávce! Bože, jak tady ten čas plyne...s Anou jsme při naší poslední návštěvě Xanadú zalezli do obchodu Primark. Nevím proč, vždycky jsem si myslela, že jsou to kšunty, ale minule jsem se sama šokovala, že nejsou a nechápala jsem, proč jsem tu nikdy nebyla. Líbily se mi tam dvě věci, ale nechtěla jsem si je zkoušet. Tak až dnes. Stojím tam s otevřenou pusou. Nejdřív jdu bez košíku, ale pak pochopím, že to takhle nepůjde, nebo si vylomím ruce:)Praskly mi bohužel brýle a chtěla jsem nové, ale pod 10 euro to nikde nešlo. Tady je mají za 1,5. Mají všechnu ochranu co mají mít, takže tomu nemůžu uvěřit. Po dlouhém hledání najdu dvě košile, co se mi líbily, když jsem tu byla s Anou a ještě přidávám tunu věcí. Co mi vadí, je, že si člověk tady nesmí zkusit spodní prádlo. Bohužel ani podprsenku. Stojím tam půl hodiny a rozhoduji se, jakou velikost vzít, a nakonec risknu S. Pak zalezu do kabinky a cítím se tak..krásně! Ta jedna košile, co se mi líbila, nakonec je děsná, ale to ostatní, co jsem tam hodila jen tak, je super! Když jsem odcházela v sobotu pryč, stokrát jsem se převlékla. Zjistila jsem, že mám tolik nepadnoucího oblečení, že je to děs. A rozhodla jsem se, že ačkoliv jsem doma před svým odjezdem udělala obrovskou čistku ve všech věcech, které vlastním, budu muset udělat ještě jednu. Přece jenom mám tam ještě pár věcí, které tam suším z lítosti. Třeba jedny kalhoty, o kterých jsem věděla, že je můžu mít, jenom když jsem vyhladovělá:)Dávno mi nesluší, dávno mi nesedí, ale přitom jsem si je občas vzala. Asi z lítosti. Tady, když už nic, jsem se naučila nemít citový vztah k oblečení. Prostě se nosí, a když nepadne, tak se daruje nebo vyhodí a je to. Navíc od roku 2008/2009, kdy jsem byla ve Francii, jsem si na sebe pořádně nic nekoupila. Sem tam triko. Byla jsem pyšná, jak dlouho mi to všechno vydrželo krásné. Ale najednou mi to začalo být velké nebo prostě nepadnoucí. A tak se rozhodnu, že si to koupím všechno. Mám na to nárok. No, nakonec kupovat věci, ač jsou to hmotné statky, člověka činí opravdu šťastným!:)Vzpomínám nicméně, že než jsem jela sem, chtěla jsem si koupit dvě věci v obchodu ORSAY. A tam jsem za ně nechala přesně 1200. Dvě věci. Ještě tu vyberu dárek mamince, a jdu. Můj nákup-dárek pro mamku, troje úžasné kalhotky, sluneční brýle, dvě letní blůzky a nádherné triko, to vše 28 euro. Nejvtipnější je, že si vybavím, že na chlup stejnou blůzku jsem si zkoušela v obchodu SFERA, což je můj oblíbený, ale také velmi drahý obchod, a tam stála přes 20 euro. K nerozeznání podobná. Je to mazec. Když vyjdu, zajdu ještě vedle do obchodu SHANA a pobavím se, když ve výloze najdu svetr, který mám zrovna na sobě. Rychle to proběhnu, už mám málo času:(je 15.40.Nakonec si řeknu, že bych ještě mohla zajít do Okeysi a koupit si koktejl ve Starbkucks, ať to mám pěkně zakončené:)Courám se ještě po nějakých obchodech a jdu směr Starbucks. A najednou mě zastaví nějaký kluk. Prý jestli mám čas. No vlastně nemám, ale na druhou stranu, lezení po obchodech taky počká. Je z takových těch obchůdků, které jsou na prostředcích nekonečných chodeb obchodních center..a prý jestli mě může jen tak zdarma učesat. No tak tedy jo!:)Vynadá mi, že mám tak nalakované vlasy a učeše mě. Tak nějak jemně, něžně. Začínám se červenat.Pak mi říká, že mě pozoruje dlouho, že už mě chtěl zastavit dvakrát, a řekne mi do jakého obchodu jsem zrovna mířila. To se už červenám víc. Začne mi malou žehličkou, která slouží na narovnávání vlasů dělat vlnky. Nikdy jsem nepochopila, jak to jde, já to nikdy nesvedla. Povídáme si úplně normálně až se divím, co mu na sebe všechno prásknu. Oznamuje mi, že není Španěl, tak tipuji nějakého jihoameričana. Tak se pletu. Táta Maročan, maminka Francouzka. Žijí ve Španělsku už 15 let. Povídá mi o svojí expřítelkyni a tak.  Jsem z něj div živ. Nakonec vstanu, nic nechce, žádné peníze, nic. Zjistíme, že oba 4.6. letíme ze Španělska. To mi přijde docela drsné. Nakonec mi do ruky vtiskne svoje telefonní číslo. Prý jestli budu mít chuť se někdy najíst, nebo jít na kávu. Obejme mě, dostanu dos besos a jdu. Kam že jsem to chtěla jít? Do Starbucksu? Jsem z toho tak mimo, že zamířím rovnou k východu. Jdu na zastávku, ačkoliv bus jede až za 12 minut. Pane jo. To jsou věci! Mám super náladu. Dojedu domů a když se blížím k našemu domu, vidím Anu, jak odjíždí. Volám jí, prý mám přijít do parku. Super, takže ona se postará o děti. Uklidím nákupy, převléknu se a mířím do parku. Vidím Anu, ale žádné jiné děti, co tam jako budeme dělat? Prý její kamarádka Sole, kterou už dlouho znám, je pryč pracovně a děti přijela hlídat babička. Teprve teď se dozvím, že Sole je původem z Argentiny! Pane jo. Babička je skvělá. Nejvíc mě pobaví ten přízvuk, je bomba. Psala jsem Danimu, jestli se v sobotu uvidíme. Když obdržím odpověď, vytrysknou mi slzy. Tam, přede všemi. A tak se debata stočí na lásku a manželství. Dani píše že ne, že nemůže. A ať nenaléhám, že je to prý těžké i tak. Jsem z něj na prášky. Najednou nechápu, proč mám tak krásné vlnité vlasy a na co mi slouží všechna na nová trika a ani nechápu, proč bych se měla jít dívat na nějakého jiného kluka, když mě zajímá jenom ten jeden. Mary, "hlídačka" dětí,mi nabídne, že můžeme jet spolu vyzvednout Carlotu, její svěřenkyni. Jdeme do jazykovky. Učitel vypadá velmi pěkně, takový typ Daniel. Zjistím, že se jmenuje Dani. Pfff, to už je fakt moc. Dojedeme domů, a je 19. Myslím tedy domů k Soledad. Pak si hrajeme s malým, pijeme kávu, povídáme a já nechápu, kdo všechno žije v těch okolních domech. Tedy chápu-samé šťastné dvojice. Proč nemůžu taky? Je mi nanic. Přijedeme domů kolem 20 a jdeme rovnou večeřet. Děti se pak koukají na televizi a já si jdu rozestlat. Pak usoudím, že v tomhle stavu stejně neusnu,a obléknu se. Jdu ven. Je asi 22.30. Cestou to na mě padne. Hrozná vina. Vina. To je klíčové slovo. Vina za to, že nejsem šťastná, když bych přitom měla. Vina, že mám strach z toho přijet domů, vina, že nejsem klidná, ačkoliv všichni kolem mě se snaží mě uklidnit. Přemůže mě pláč, takový ten co ani neumožňuje v klidu jít. Musím si sednout. Ano, nezvládnu to. Píšu Danielovi. Odepíše hned. Stihenem se pohádat. Bezva, takhle jsem to zrovna nechtěla. Jdu domů a brečím jako želva. Usínám kolem jedné totálně vyčerpaná.

Vlna smutku (Neděle 25.5.2014)

Budík vyzvání v 9.45. V domě je ticho. Dnešní noc malý Rafa snad celou probrečel. Domyslím se, že Ana s malým tedy skoro určitě spí. Není důvod nikam spěchat. Zahrabu se do postele a užívám si klidu. V pokoji je taková příjemná teplota, a ještě chvilku usnu, nakonec vylezu v 10.20. Doma bych to nepřežila,ale musím říct, že tady je to snad úplně jedno, když je ten tak dlouhý. Navíc obzvlášť dnešní den je spíš lepší vstát později. Když vstanu, otevřu okno a zjistím, že je poměrně zima. Ach jo. Ustelu si postel, a pokoj hned vypadá uklizeněji. Sejdu dolů a táta Rafael s Lolou už snídají. Dám si bagetu, kterou asi donesli včera Any rodiče, namažu jí máslem a pokapu marmeládou. Pak si jdu čistit zuby a trochu se upravit. Převléknu se a zjistím, že Lola jde k sousedce vedle do domu. To mi udělá dost velkou radost, protože zabavit ji je dost náročné. Nic jí není dost dobré, nic jí dlouho nebaví. Zabavit toho malého je mnohem vděčnější práce. Když sejde dolů do kuchyně i Ana s malým, hned mi říkají, že jdou volit. Prý do evropského parlamentu. No vida, a já, takový bývalý euronadšenec a je mi to jedno. Najednou mě tak napadne, že bych mohla něco uvařit. V 11.45 volám mamce, jestli si myslí, že má cenu dělat bramboráky, když tady nemám majoránku. Přemýšlím, že začnu smažit, až když rodina přijde, ale asi jsem se zbláznila, když jsem si myslela, že na to snad budu mít čas. Jako že budu mít čas přestat. Očistím brambory, a začnu strouhat. Struhadlo je příšerné, naprosto děsivé, a málem mi upadne ruka. Myslím, že tu nejhorší práci už mám za sebou. Děs. Pozoruji, jak se mi v misce nashromáždil asi hektolitr škrobové vody. A tak pěkně po malých částech brambory ždímu. To je už doma Lola, dokonce si vede kamarádku a hned za ní vchází celá rodinka. Brambor jsem udělala moc, nemůžu to pořád ochutit. Sůl, pepř a sušená petržel. To tak pro začátek. Asi tuna sušeného česneku. Pořád to ochutnávám, a nakonec musím říct, že je to dost dobré. Začínám smažit. První je příšerný. Nedokážu odhadnout ani sporák, ani mě:) Pak se rozhodnu prolisovat mnohem více česneku a najednou to stojí za to. Když mám asi čtvrtý, začne mě to opravdu bavit. A najednou u toho uklidím celou myčku, celou kuchyni a prostř stůl. Pak se dokonce vzdálím až do svého pokoje. Stane se ze mě asi profík, protože to, co vznikne, je úžasný, křehoučký, naprosto dokonalý bramborák. Zlatavý a lehce křupavý. Sama se překvapím. Nicméně práce poctivá to je, protože když "kladu" na stůl,je 14.15. Přesně 2,5 hodiny. Mazec. Ale výsledek stojí za to. Rodinka pomlaskává. Nakonec jsem jich udělala asi 13. Byly menši, ale i tak..prostě se zapráší a nic není. Po obědě si dáváme ovoce-vynikajícího melouna a dojde i na zmrzlinu. Pak s Anou uklidíme kuchyň a ona se jde učit. Táta Rafael jde s malým spát. Sláva. Je 15.15. Lola mizí s Ano v pokoji. Mám klid. V neděli a mám klid si číst. Mazec. Čtu knížku, kterou bych tu možná chtěla někomu nechat jako dárek, protože se mi dost líbí. Pak přijde Lola a dá mi obrázek, na kterém jsou vlasaté postavičky a pod každou z nich je napsáno jméno. Je tam Lola, Monica, Ana, Rafita, Rafael. Nějak mě to dojme. Říkám si, jestli se na celou tu akci "jazykovka" nemám vykašlat. Jestli ten rok, co přijde nemám opravdu zůstat tady. Jsou jako moje náhradní rodina. Nakonec jsem se nějakým způsobem do těch dětí zamilovala. Myslela jsem, že nejvíc mi bude scházet ta holčička, Lola, to jsem si myslela na začátku. Ale přitom nejvíc mi bude scházet ten prťousek. Pak přijde Lola a chce si hrát. Hrajeme si na masérky, potom na holičství a je pět hodin. Jdeme posvačit. Najdu vynikající bagetu-nechápu kde se vzala-a dáme si na ní napůl marmeládu, napůl čokoládu. A udělám moje oblíbené pití- pomalu zahřívám mléko, do kterého jsem dala vanilkový cukr a přidávám med a skořici. Lole to moc nechutná, ale přijde Ana a té to jede dost:)Pak si jdeme na chvíli kreslit. Lola nechce, tak jí dám počítač a já si dělám takovou "mapu", co chci dosáhnout, a tak. Moje plány, budoucnost..a tak. Pak má jít Lola zase k té sousedce, ale dozví se od rodičů, že už nesmí. A tak je zase u mě. Pak něm napadne, že bychom mohly jít do parku. Natáhnu si džíny a vyrážíme. Alespoň jsem osvobozená od aktivního vymýšlení zábavy. Jsme tam až do osmi. Tahle mi nevadí zajít do parku..jako na chvíli. Ale sedět tam celé odpoledne, tak daleko od domu, celá upatlaná a tak..to tedy nic moc. V parku na mě padne splín. Dojde mi, že ale když tady zůstanu ten další rok, nic se nezmění. Budou to jen o rok prodloužené prázdniny, jestli se to tak dá vůbec nazvat. Dojde mi, že normálně bych mohla učit v jazykovce, ale sobotu a neděli bych měla pro sebe. Mohla bych si číst, uklízet, co by mě napadlo a ne se cítit pod povinností vymýšlet hry a tak. Byla bych svým vlastním pánem. A pak mi dojde, že zase volím mezi rodinou a prací. Stejně jako to bylo u nás doma. Taky jsem cítila vinu. A tak vidím, že se pořád asi mám co učit. V parku mi dojde, jak jsem se první dny těšila, jak budu chodit do parku, jak vezmu Daniho tam a tam, jak udělám tohle a tamto..a najednou je konec. Prostě konec. A pokud to vyjde, tak možná konec definitivní. Jdeme po osmé domů a táta Rafa už připravuje večeři. Nějakou rybku. Jdeme koupat děti a přijde Ana, a malý řve nahoře. Źe prý jí pořád mlátí pěstičkami. Jo, to já znám. A tak jdu nahoru. Ani nevím proč jdu, když mlátí Anu, mě taky nenechá se přiblížit, ale jsem jako u zjevení, když zjistím, že mě nechá. Obléknu ho a nesu ho dolů. Drží se mě jako klíště. Musím jít opravdu dál, nemůžu se takhle vázat na cizí dítě, Bože. Jdu nahoru a volám Anu. Ukážu ji dárky, které mám pro děti a už se neudržím a rozbrečím se jako želva. Já jsem si doteď nebyla jistá, kdy pojedu domů a tak ani oni to nemohli vědět. Rozhodnu se, že využiji příležitosti, která se nabízí a oznámím, že kvůli záležitosti, která se skutečně stala, musím odcestovat. Když to řeknu, málem omdlím. Je to jako pustit ze sebe nějakého démona. Ana mě obejme a dá mi pusu. Je mi ze sebe trochu zle, protože pořád nevím, jestli tady zůstanu ten další rok. Jdeme večeřet. Po večeři děti naskáčou do postýlek a já plánuji, co budu dělat zítra. Měla bych jet do Xanadú, protože tam mi to vždycky zabralo dost času. Super na tom je, že je to za domem, a když vím, kdy jede bus, je to super. Jízda trvá asi 3 minuty. A tak odpadne složité ježdění do Madridu, kde člověk musí počítač s chůzí na metro a tak podobně. Když bych chytla bus kolem 16.00, dojdu pohodlně do 16.15 domů, stihnu se převléknout z mého oblečení do toho "do parku", a stihnu dojít pro Lolu na 17.00. Ve středu má totiž Lola nějaké vystoupení a slíbila jsem, že přijdu. Takže zítra bych mohla podniknout tohle. Zbývá tak strašně málo dní. A já pořád nemůžu uvěřit tomu, že se vyplnila moje obava, kterou jsem měla před odjezdem-že se s Danim vůbec neuvidíme. Po té ráně co dneska nastala s mým odjezdem ž nemůžu žádat žádné volno do jazykovky. To by byl humus. Takže čtyři odpoledne si tu odkroutím, pak pátek v jazykovce a konec. V pátek to bude asi těžké, protože se chci rozloučit nějak hezky s lidmi, kteří mi tolik pomohli, abych mohla pracovat v jazykovce....ale nechci potom nikam jít.  Chci zůstat sama ve čtvrti, kde to miluji, vdechovat vůni sena, přeně takovou jakou máme my v Čechách v srpnu, pozorovat pole, možná se podívat jestli Dani svítí, ale nechci nikam chodit. Je to zvláštní, ale vlastně celý život vymýšlím výmluvy, abych mohla utéct od lidí do samoty. Daniel si často myslel, že si hledám jiného přítele..jo, jsou tu hezcí kluci, ale on je pro mě ten jediný..mě totiž ve své podstatě lidi děsí. Zavalená myšlenkami vlezu do sprchy a užiju si teplé vody. Těším se, až si umyji vlasy novým šamponem. Asi to bude zítra, dneska už to nedávám. Přemýšlím, píšu Danimu, i když předem vím, že nenapíše, a kolem půl dvanácté jdu spát. Dobrou noc.

Že by změna k lepšímu?? (Sobota 24.5.2014)

Probudím se v 9.30, kdy zvoní budík. Přemýšlím, co tedy dnes budu dělat. Chtěla jsem jet do Xanadú, ale když mám být v 16.00 na prohlídce bytu, tak to snad ani nemá cenu..... Poležím si jen tak do 10.00 protože slyším neuvěřitelný klid. Zkrátka ještě všichni spí, to je jisté. Pak slyším vylézt Anu a asi malého Rafaela. Slezu dolů a překvapí mě, když za chvíli přijde táta Rafael. Myslela jsem, že jel někam na víkend nebo tak, ale spíš měl asi pracovní cestu a vrátil se pozdě, nebo tak. Ana s malým už snídají a když se ptám, jestli máme chleba, Ana mile odpoví, že ho právě dodělala. Jako a co mám jíst? Venku to vypadá na super den. Konečně. Skočím nahoru, na pyžamo natáhnu džíny, přehodím kabátek a rázem jsem připravena vyrazit mezi lidi. Jdu pro bagetu. Mám přece právo na křehkou bagetku, ne? Jenom vlezu do obchodu, hned mě odchytí holka, co obsluhuje u regálů s kosmetikou a oznamuje mi, že právě vybalují nový šampon, který dorazil a že je super na léto, že má UV filtr..a ani ho skoro nepotřebuji, ale když přičichnu, ucítím něco mezi pláží, létem, opalovacím krémem a sluncem, takže zabavuji okamžitě. Nevím, jaký chleba vzít,a tak nakonec beru dvě bagetky, jednu s více zrníčky, druhou obyčejnou, a moji oblíbenou kávu, kterou jsem tady teď tohle jaro snad ani neměla. Blížím se ke kase a znechutí mě obrovské nákupy. Naštěstí nějaký dědeček mě pustí před sebe a tak hned platím. Přijdu domů a je 10.50. No, to je mi tedy pěkná snídaně. Namažu si bagetku máslem, dám na to marmeládu z lesního ovoce a kávu...hmmm...může začít den lépe? Pak přichází Lola a vyprosí si přesně tu bagetu, kterou jsem chtěla nechat na zítra. No nic. Dám jí bagetu a mizím nahoru. Je zvláštní, že jsem tu skoro 10 týdnů to znamená stejné období jako jsem byla u Evy-tedy září, říjen a pár týdnů v listopadu, než jsem jela domů-ale přijde mi, že tentokrát jsem tu nic neudělala. Celý podzim mám spojený s Danim, a teď nemám záchytný bod, o který bych se ve vzpomínkách opřela. Jdu nahoru, věci nandám na stůl a jdu vyluxovat. Už to chce, takhle už to dál nejde. Pak ještě vytřu podlahu. Rodinka se chystá někam na nějakou rodinnou oslavu, tak se vypravují a já si dole na gauči čtu, protože mi nahoře schne podlaha. V 11.30 se stále hrabou a kolem 11.45 zmizí. Ana mě poprosila, jestli bych jí nepověsila pračku. To je jasné, protože já si potřebuju vyprat, když tu nejsou:-D jdu věšet to jejich prádlo a jde mi hlava kolem z toho, že jí prostě nevadí, že jí někdo věší kalhotky. Já bych se zbláznila. Pověsím tu hromadu prádlo a seberu všechno svoje bílé. Ona to prostě nepere zvlášť, nikdy. Já k bílému nikdy nedávám ani aviváž, aby to bylo víc bílé..no nic, to jsou moje úchylky:-)je pěkný den, tak by to všechno mohlo hezky uschnout. Když to vyperu, pověsím a uklidím pokoj, jdu si udělat oběd. Nemůžu obědvat jako v jiné dny, když jsem v 11 snídala,ale je 13.15, tak to zkusím. Najdu zeleninu, tak si k tomu jen přikousnu pečivo a je to. Pak vyndám jahody a zjistím, že se jich většina zkazila. Udělám si klasickou mňamku-rozmačkám je, pocukruji a zakápnu trochou mléka. K tomu si pustím První republiku. Jenom dva díly a doženu televizní vysílání. Co budu dělat pak? Je to napínavé!:) V 15.00 bych měla opustit dům. No, to mám co dělat. Republika skončí v 15.50. Nemůžu si pomoci, nešlo to prostě vypnout:)Do toho jsem ještě běhala ven a sbírala a skládala prádlo Aně,  a také to svoje.  Tady se nedá moc důvěřovat počasí, takže to seberu všechno, než půjdu. Vyhledám si busové spojení a zjistím, že v 15.40 musím stát na zastávce. Vyčistím si zuby, jen tak trochu se nalíčím a obléknu se. Šílím vzteky. Ve všem vypadám jako blázen. Musím reálně uznat, že nemám co na sebe. Moje oblíbené kalhoty musím darovat, protože prostě si je obléknu a vypadám, že jsem je někomu ukradla. Nechci vypadat moc strojeně,spíš tak nějak normálně..nakonec beru džínové kraťasy, triko, a běžím na bus. Jede přesně. Pak čekám na Metro Sur a vystupuji kolem 16.20. Myslím, že kolem čtvrté ve Španělsku znamená naprosto cokoliv.Takže to jsem dodržela. Otevírá mi kluk, se kterým jsem domluvená na prohlídce bytu. Strašně se bojím, že to zakřiknu, když to sem napíšu, ale ten byt je překrásný a můžu jen doufat, že to vyjde. Je to duplex. Nachází se v pátém patře, kde má WC, jeden obytný pokoj-toho kluka, kuchyni, dvě komůrky na odkládání věcí, obrovský obývák a -terasu. Pořád si říkám, jak bude hrozné odejít z Arroyomolinos, protože nebudu mít zahradu a tady je nádherná terasa. Mezi obývákem a kuchyní vedou schody nahoru, kde jsou další tři pokoje, další terasa a koupelna. Poznávám i dvě holky, které tam bydlí a když odcházím, jsem tak strašně šťastná, že se musím pořád usmívat. Pak volám se sestřičkou a jdu do obchodního centra. Zacházím od oblíbeného obchodu SHANA, který má děsně vtipné ceny. Vidím obyčejná bavlněná trika za euro:(!!!)a jeden moc krásný svetřík na chladné letní večery:)Kolem 18.00 se již zjevuji u kasy a těším se, jak si odnesu nové úlovky.  U kasy mi bohužel nefunguje kreditní karta a tak zvládnu zaplatit jenom svetřík, moje hotovost neumožňuje nic jiného:) Pak se zastavuji v Burger Kingu a dávám si moji oblíbenou kávu se zmrzlinou. Obsluhuje mě moc krásný kluk, a připadá mi nějak povědomý. Tady si každý sladí kafe naprosto nekřesťanským způsobem. A všude vám nabídnou půl tuny cukru. Proto se všude podivují, když ho nechci. On mi natočí zmrzlinu do kávy a říká mi:"Cukr si nedáváš, že ne?" A hluboký pohled do očí. Panebože, on si mě vážně pamatuje??!! Dojde mi, že jeho obličej jsem prostě viděla tady, protože je tak hezký, že jsem si ho "uložila" do hlavy. Sednu si na chvíli ke stolu, než se zmrzlina trochu rozpustí, a cítím, že mě pozoruje. Ujistím se přetočím celého trupu směrem pokladna a on tam stojí, s kamenným obličejem a civí na mě. Zvednu se a hledám mobil. Kouká dál. Když odcházím prostě mi to nedá a od dveří se podívám na pokladny. Je to daleko ale ten upřený pohled černých očí mě doprovází až dokud nezajdu za roh..uff, mám chuť se vrátit ještě pro něco! Dojdu do mého oblíbeného parku, sednu si na tašku od svetříku a pustím se do knihy, kterou s sebou tahám všude, a pořád jsem ji ještě nedočetla. V tu chvíli se cítím tak moc v klidu a tak nějak blaze, že napíšu Danimu. Napíšu mu něco, co čekám že ho vyprovokuje. Do dvou minut odpověď. Vyměníme si pár zpráv a dojde to až na velmi vyspělé názorové výměny. Jsem šťastná. Ne šťastná, že jako bude velký návrat, ale šťastná, že můžu žít dál. Nejhůře nesu, když se na mě utrhne, když mě soudí za věci, co se nikdy nestaly, když je nepříjemný a křivdí mi. Pokud jsem jakoby já, kdo je na koni, kdo vlastně je ten, kdo je víc v pohodě, můžu žít dál, bez kamení kolem žaludku. Sedím na místě, kde jsme si před rokem touhle dobou slibovali lásku a líbali se jako blázni. Pak přemýšlím, jak jsem tu seděla první týden mého pobytu tady. A sedím tu teď. Jak jsem se za ten rok změnila! Možná jako jiní za deset let. Tolik jsem se toho naučila, tolik toho o sobě zjistila. Odkládám knížku a jen tak přemýšlím. Vděčím Danovi za hodně. Nebýt jeho, tak tu teď nesedím, to je jisté. Nepoznala bych tuhle rodinu, které tady vděčím za mnoho. Prostě to do sebe všechno zapadá. Kolem 19.30 se sbírám. V parku běhá milion lidí. Jeden obzvláště atraktivní běžec málem zakopne, když mě uvidí, to mi udělá radost. Když se otočím, zjistím, že jde:-D když mě mine podruhé, zase běží jako o život a když ho vidím kus dál, zase jde:-D jojo, já to dělám taky, lidé mě motivují. Jdu směrem na metro a cítím se tak nějak klidně. Život snad zase bude dávat smysl. Jedu 4 zastávky Metro Surem a vystupuji v Móstoles Central. Na autobus se poměrně načekám, a vystupuji až ve 20.30 u nás v Arroymolinos. Blížím se domů a už je zase cítit vítr a pěkné chladno. Myslela jsem si, že půjdu běhat, když je tak krásné slunce, ale vítr je dost znát a je opravdu chladno. Doufám, že než odjedu, ještě aspoň dvakrát třikrát vyběhnu. Plánuji si dát večeři, a dočíst kus knihy a možná i mrknout na poslední díl Republiky. Jenom se přiblížím ke dveřím, uslyším děsivý řev a je mi jasné, že budu muset změnit plány. Dneska se hraje fotbal a když otevřu dveře, uvidím tátu Rafaela a rodiče Any a celou rodinku naskládanou na gauči, jak sledují fotbal. Hrůza. Jdu nahoru, převléknu se, uklidím věci a jdu se navečeřet. Najdu tu stejnou zeleninu co jsem měla k obědu a bohužel zjistím, že někdo už snědl bagety. Príma. Kus jedné nakonec najdu na stole a zastelu ji na dno skříně, ať jako mám zítra co snídat, snad ji nikdo nenajde. Potom popadnu uschlé věci od odpoledne a poctivě všechno uklidím do skříně. Docela si užívám klidu, ale jedno je jisté..zítra bude výhodné vstát pozdě, protože zkrátka, čím později vstanu, tím méně budu s dětmi, to je jasné. Minule to byla těžká pohoda,ale tak nikdy se neví. Zjistím, že poslední díl republiky ještě není na youtube, takže musím přes uložto.cz. Trvá to 80 minut. Hm, tak to už asi dneska nedám. To bych u toho usnula. Od 21.45 prohlížím e-maily a když je zčistajasna 22:40 a díl je najednou stažený, nechce se mi koukat. Jsem unavená a nemám to potřebné nadšení, abych ho viděla. Uklidím věci a rozestelu si si. Od 22.50 sedím s počítačem v posteli, a jsem opravdu klidná a spokojená. Chtěla jsem jít spát brzy,ale jako proč vlastně? Zítra je velmi žádoucí vstát co nejpozději. Kolem 23.50 se všichni rozejdou a v domě je trochu klid. Nakonec jsem ani nečetla, ani nic jiného, spíš pořád zařizuji to bydlení. Bylo by super se osamostatnit. Nakonec si na chvilku pustím díl První republiky. Pak hodně dlouho přemýšlím a nakonec usínám kolem 1:50 nebo možná ještě déle.

Poslední pátek pasivního dívání, příští už učím!!! (Pátek 23.5.2014)

Probudím se když zazvoní budík, tedy v 7.30. Nakonec si řeknu, že dneska není kam chvátat, takže si nakonec natáhnu budík a vstanu v 9.30. Je mi úplně nádherně. Jsem tak odpočinutá, svěží, konečně! Jdu si udělat snídani. Venku je vítr, ale už alespoň probleskuje sluníčko. Otevřu okno, a zdá se, že je docela teplo. Sejdu dolů a najdu páteční bagetu, naprosto vynikající, plnou zrníček...hmmm...namažu nutellou a užívám si klidu. Otevřu počítač a zjišťuji, že jak nechodím tak často na počítač, a tím pádem večer spím a nečtu hlouposti, které k ničemu neslouží. Kolem 9.40 už snídám a věnuji se svým věcem. Do 10.15 vyřídím všechno, co se nahromadilo za včerejšek a potom mi volá sestřička. A potom mi volá kamarádka Lenka a probíráme život až do 11.45:-D Jojo, už to chtělo. Když skončíme, jdu rovnou připravovat oběd. Kolem 13té už zase očekávám, že přijde buď dědeček nebo maminka Any. Chci si umýt vlasy a tak, aby to nedopadlo jako minulý týden. Mrzí mě to počasí, ale s tím nic nenadělám. Musím ještě ustlat postel, a vyhrát tak každodenní boj, chci vyluxovat, umýt podlahu ale vyprat nemůžu, venku začalo pršet a to dost strašně. Ach jo. Ale mám dobrý pocit, že je všechno ok, že mi začínají ubývat resty, které jsem měla. Je 12.00 a venku je konec světa. Vypadalo to na hezký den, ale bohužel. Ani nevím, jak dojdu do jazykovky. Dneska asi ani nemá cenu doufat, že někde potkám Daniho. Mám tolik věcí, co musím udělat, že ani nevím, kde mi hlava stojí.  Každopádně jedno je jisté-mezní termín, tedy dnes, 23:59, kdy mají být doručeny známky na studijní oddělení jedné francouzské univerzity, vážně nestíhám. Tím pádem to "klasické" kolo se uzavírá až tuším 15.6. takže to odpadlo. Co ale neodpadlo, jsou dotazníky z kurzu španělštiny. Klasické tři a k tomu ještě jeden navrch za dva týdny. Navíc si potřebuju umýt vlasy a tak podobně. Oběd si zvládnu připravit přesně v půl jedné a pouštím si První republiku. Začíná to být dost návykové.Začíná být jasné, že se musím rozhodnout. Dokoukat seriál a zároveň udělat dotazníky rozhodně nestíhám. Dokoukám jeden díl a přemýšlím, co dál. Minule jsem stála v 15.50 na zastávce. A chtěla jsem chytit Daniho. Dneska je mi to jedno. Poženu se někam, kam stejně nemá smysl se hnát? Včera jsem na jedné holce viděla způsob úpravy vlasů, který se mi moc líbil. Dlouho jsem to tak nenosila-je to křivá pěšinka téměř nad uchem, která je tak hluboká, že vlastně část vlasů vypadá jako ofina..zajímavé. Chci to zkusit vytvořit. Čas kvapí. Dědeček uspává malého a já si jdu čistit zuby. Když se trochu zušlechtím, jdu si mýt vlasy. Musím to hned vyfoukat, protože jinak tu pěšinku nikdy nevytvořím. Kdy dokončím dílo, je 14.45. Pak ještě popadnu pro jistotu žehličku na vlasy a pěkně to "pojistím". Trochu se nalíčím, obléknu se a rozhodnu se, že si vezmu počítač s sebou. Po skončení hodin si prostě sednu někam do Burger Kingu nebo tak a tam do dodělám. Když sejdu dolů, akorát míjím Anu. Prohodím s ní pár slov a mizím. Je 15.50. Děs. Mám černý kabát ale deštník si neberu. Prostě pokud bude pršet, budu to muset přeběhnout. Už tak je to všechno dost těžké. Jdu na bus až nahoru na kopec a mám docela štěstí. Bus jede včas. Deště ustoupily, a najednou je vedro. Vystoupím na konečné v Móstoles, chytnu metro a jdu do školy. Dani je už dávno pryč, je 17.05. No co, nakonec možná je to tak lepší. Jdu na hodinu k Alexovi, a tam dostanu nápad. Zjistím si heslo na wifi a když jdu na hodinu k tomu jihoameričanovi, už si jedu dotazníky. To jsem se snad zbláznila,to bych po kurzech nikdy nestihla, to bych zešedivěla. Dneska je to tak drsné, že ani není čas číst poznámky. Vůbec nevím o čem tahle lekce je. Dotazníky vyplním podle toho, jak já sama uznám za vhodné. Pak si ale už musím otevřít prezentace, které jsou k této hodině připraveny. Je to fakt mazec. V těch obecných věcech jsem se ale nemýlila, a z toho mám radost. Pak se přemisťuji k Olze a tam spustím dotazník, který shrnuje věci za oba týdny. Mám možnost opakování, pokud nejsem spokojena s výsledkem. Myslím si jak nejsem chytrá, než to odešlu, vyfotím si to na mobil. Spustím druhý pokus. To jsem se snad zbláznila. 20 otázek mnohem horších než na první pokus. To dává smysl. Protože to určitě zkusí každý. Kurz je to drsný, navíc se mi líbí to zabezpečení. Po celou dobu je zaplá kamera a na začátku a na konci to člověku udělá fotku. Mazec. Když Olga pouští pohádku za odměnu, vycházíme ven a já si udělám fotky knih. Na příště musím připravit všechny lekce. To bude mazec. Odcházíme z jazykovky a Olga oznamuje, že dnes ji vyzvedává její přítel. Super. Aspoň opravdu budu moct zmizet někam na ten net. Jdu s Alexem na metro. Je to vtipálek. Nemůžu se zbavit pocitu, že je gay, má některé strašně ulítlé pohyby a hodnotí divné věci. Takového kamaráda bych chtěla! U metra se loučíme a já mířím do obchodního centra, kde zapadnu do Mc Donald´s okamžitě se připojuji na wifi. Dávám si střední menu, je mi zle, od 12.15 jsem nic nejedla,ale ani drobek a je 20.30. Super, takhle za chvíli budu vážit tunu. Tentokrát mám možnost se víc soustředit a můj dotazník skončí na 19 bodech z 20. Wau. Jsem na sebe pyšná. Pobalím věci a kolem 21.20 mizím na procházku. Píšu Danimu. Nic. Neodepisuje. Jsem trochu smutná a hledám aspoň na internetu v mobilu volné byty. Mám štěstí hned, číslo vyzvání a zítra mám prohlídku. Wau! Jdu docela pozdě na metro. Cestou vidím, že okno Daniho je zatažené. Dost divné. Nebo není tohle okno jeho?? Jdu na metro a pak chytám bus. Poslední do Arroymolinos. Uff. Domů dorazím ve 23.50. Hrůza. Dům je zamčený, což je zvláštní. Pak si vzpomenu, že dnes má být Ana sama doma. Slyším je mluvit zeshora. Pozdravím je a vidím, že má obě děti v posteli. Malý Rafa je fakt k sežrání. Když dojdu do pokoje, pípne mi telefon. Dani. Píše, že je u rodičů na vesnici. To je divné:(Dva týdny po sobě? Hned mě napadne, že se něco muselo stát a je mi divně. Vybalím si, odlíčím se a v divném rozpoložení jdu spát.

Nějak smutný den (Čtvrtek 22.5.2014)

Budík vesele vyzvání v 6.40. Jsem jak zdrogovaná, ani se mi nepodaří otevřít oči, jen tak zašvidrám a přetáčím budík. A takhle asi každých 15 minut. Vylezu nakonec v 8.45. Dneska mám šíleně práce a nevím jak ji stihnu. Od úterního odpoledne jsem neotevřela počítač. Takže to bude půvabné. Dopsat všechny maily. A hlavně-nemám dodělané dotazníky na španělský kurz za tento týden a zítra o půlnoci to končí. Jsou tři, jako minulý týden a navíc jeden extra, kde je shrnuta látka za oba týdny. A pak musím přeložit asi tunu materiálů, napsat životopis a motivační dopis, to všechno francouzsky a odeslat to ještě dnes. Ani nevím kde začít. Jdu si udělat snídani a zjistím, že venku je 8 stupňů. Naprosto šílená zima. Vezmu sis svetr, dám si bagetu s nutellou, teplé mléko a kolem 9.40 se vracím do postele, kterou jsem ani nestala. Zakutám se, protože všude po domě je šílená zima a začnu dohánět resty. Je mi dobře..nikde nikdo, klid, všichni ve školkách a školách, Ana je v Madridu, to vím, to mi říkala, a já sedím sama v celém domě ve svojí teploučké posteli a spisuju. Dost dobré. Připadá mi že mám čas asi na všechno na světě,ale když je 10.45 a já jsem tak v 75% mailů, je mi trochu úzko. Maily především. Takže píšu píšu a taky si chci dát včas oběd,protože až přijde někdo s malým, nechci tam zaclánět. Když přijde dědeček, lepší zmizet rovnou nahoru a pokud babička, tak taky, protože je hrozně milá a zapovídala bych se určitě na hodinu. Navíc je mi úzko z toho, když si uvědomím, že den, kdy jsem potkala toho jejího syna, byl vlastně už minulý čtvrtek. Já nevím, ale mně to nepřijde normální, jak rychle plyne čas. Vždyť já pořád přemýšlela, co budu dělat a najednou jedu skoro domů!Navíc jsem zítra ráno chtěla jet do Xanadú, protože to mám za domem a udělat si nějakou radost, jen tak výletem, ale jestli dneska nestihnu ty dotazníky,budu je muset dělat zítra a Xanadu se nekoná:-(Ach jo. Nemám čas si ani vyčistit zuby,ani se převléknout, prostě nic. V 11.50 pořád ležím v posteli s počítačem a nevím co dřív. Jednou jsem četla nějaký román a tam nějaká žena psala,že její nejoblíbenější jídlo se nedá servírovat hostům, protože je to maglajs,ale já to chápu, budu totiž mít to stejné teď. Těším se na rýži, rajčatovou omáčku a tuňáka. Jdu si to připravit, mrknu jedním okem na První republiku pár minut a chvilku relaxuji. Jídlo je vynikající, umyji nádobí a plnou myčkou se nezabývám. Prostě už tohle řešit nebudu. V půl jedné jdu nahoru, zalezu si do postele a koukám na První republiku. Dost mě to vzalo, takže nakonec si dám celý díl do 13.30. Pak začnu vyplňovat všemožné papíry a pak uvidím, že všechny papíry, které pošlu, musí mít razítko nějakého papaláše, kterého dneska evidentně nikde neuženu. A prostě mi už došly síly. Takový optimismus, takové možnosti..to všechno minulý týden a tenhle týden jen smutek a zbytek sil. Kašlu na to. Mrzí mě to hodně,ale ta univerzita tady ve Španělsku mě vzala víc. Zkusím se zapsat normálně, a třeba to vyjde. Těžko říct. Ve 14.15 se jdu zkulturnit a říkám si, že dnes je vlastně poslední pracovní den. Pak až neděle. Venku je zima. Převléknu se a jdu pozdravit babičku a malého Rafaela, protože jsem nikoho nezdravila, prostě se mi nechtělo,ačkoliv jsou tady už asi od 13. V 15.00 jsem už připravená, vypadám šíleně, vlasy odrostlé, obličej jako kdybych nespala týden, bledá, děs,ale je to vcelku jedno. Dozvídám se, že dnes půjdeme všichni do parku. Asi mě klepne. Je tam zima, netuším, co budeme dělat. Nemám moc náladu se nikde posadit na kámen a debatovat o ničem, nebo někde nahánět děti. Doma je to opravdu lepší, tak jako klidnější, ale na druhou stranu chápu, že když tady byla ta holka přede mnou,že jí muselo klepnout, protože byl únor a to zase nemohli ven ani kdyby chtěli, takže jsem zvědavá. Prý pojedeme všichni autem. Přemýšlím, jestli mám jít sama pěšky a zastavit se třeba u Číňanů, a koupit si sešit, který jsem chtěla, a nebo jet s nimi. Na druhou stranu, pořád jenom něco kupuji. A na další stranu, až budu sedět doma na zadku, nekoupím si nikdy nic. Tak nevím jak se rozhodnout. Nakonec Ana říká, že pojedeme všichni. Jedeme i s babičkou, kterou vysadíme na zastávce a pokračujeme do školy. Ana si jde něco zařídit na tu schůzku a já mám na starosti malého a jdu čekat na Lolu. Máme tedy jít pak do parku, ale je šílená zima. Je takový vichr, že mám skoro strach, že mi uletí Rafa. Nakonec se dostaví Ana, prý to bylo krátké a vyzvedneme Lolu společně. Naštěstí zatrhne park. Prý potřebuje pro nějaké děti svého bratra nějaké dárky, tak můžeme prý jet společně do Xanadu. Padne i návrh, že zůstanu s dětmi doma, ale naštěstí nechtějí. A tak společně jedeme do Xanadú. Miluji tohle obchodní centrum. Je mi jasné, že zítra nemá smysl sem jezdit, i když jsem si to plánovala, protože kolem 16,17 bych měla být v jazykovce. Minule jsem se dozvěděla, že prý nějaký kurz začíná již v 16 hodin. Nevím tedy v kolik tam asi mám jet?! Představa čtyř hodin s dětmi je děsivá, uvidím, jak to vymyslím, ale Xanadu bohužel nestíhám. Teď jsme tady, ale bohužel já se nemůžu nikde podívat a tak. Mám na starosti malého a ten vydá za pytel blech. Na všechno sahá, všude si sedá, všechno si prohlíží..nejdříve jdeme do jednoho obchodu s hračkami, tam nemají to, co Ana chce, tak jdeme do druhého,tam se zdržíme příšerně,a pak asi ve třech obchodech vybíráme nějaké letní oblečení dětem. Jsem dneska strašně unavená. Při tom tomu ale nerozumím, technicky vzato k tomu nemám důvod. Spala jsem hodně, docela dobře a navíc jsem celý den strávila zalezlá v posteli.Mám červené oči, jako kdybych nespala týden ale i fyzicky se opravdu cítím na omdlení. Když vstoupíme do jednoho obchodu s dětským oblečením,úplně se dojmu.Je tam tolik věcí, i košile a kravaty pro malé kluky,je to krása. Když vidím ty šatičky pro holky, už mi tečou slzy. Pak vejdeme do jednoho obchodu, kde mají i dětské, i normálně pro dospělé. A když vidím to oblečení pro kluky, už ten pláč neudržím. Už to nejde. Vzpomínám, jak jsme přesně před rokem vybírali oblečení na pláž s Danim. A teď jsem sama, a navíc jedu za pár dní domů. Je mi fakt divně. A najednou slyším dětský křik:Moniiiii Moniiiii Moniiiii. A hledám odkud to jde. Otočím se, a přiběhne malý Rafael a natahuje ručičky tak ho chytím, a obejmu ho. Úplně mě to dojme. Obejmu ho a dojde mi, že jsem nikoho neobejmula už několik měsíců. Jsem šíleně unavená, děti zlobí a pořád otravují, nakonec Ana koupí Lole nové boty. Procházíme kolem Starbucksu a mě dojde, že už nemám moc času si to tady užít. Ještě si chci dát jeden koktejl, vidím že mají kokosový, chci si koupit nějakou radost, něco..a přitom zbývá tak málo dní. Je mi z toho smutno. Kolem 19té jedeme domů. Ana v autě říká,že má hlad, a že budeme večeřet hned.Z toho mám radost. Možná z toho počasí jsme všichni strašně unaveni. Během jednoho dne se ochladilo o 15 stupňů. Po večeři mi Ana smutně říká, že chápe, že můžu odjet jakýkoliv den a že jim budu strašně chybět. A že až budu vědět, kdy odjedu, udělají mi oslavu. Úplně mě to dojme. Ana jde vykoupat malého Rafaela, já jsem s Lolou a malý jde spát už ve 20.15. Já si ještě kreslím s Lolou, a pak si jdu dát super rychlou teploučkou sprchu, rychle si vyčistím zuby a snad poprvé po těch měsících si lehám do postele ve 21.30. Venku je ještě den, naprosto bílý den, po dlouhé době si zatáhnu roletu úplně celou a upadám do hlubokého spánku. Kolem jedné se probudím a mám pocit, že jsem vyspalá. Sednu si na postel, dojdu se napít a spím znovu.

Hezký svátkový den s Anou (Strředa 21.5.2014)

Budík zvoní v 6.00 a druhý pro jistotu v 6.05. Venku fouká šíleně vítr,musela jsem v noci vstát a jít zavřít okno. Kouknu z okna. Vítr, že by to odneslo dům a prší naprosto katastrofálně. Mám chuť napsat Aně, že dnes nikam nepůjdeme. A pak si říkám, jestli jsem se nezbláznila. Že snad lidi chodí do práce i v bouřkách a navíc mám dneska svátek a zítra ho mít nebudu,takže co. Vyplížím se s telefonem v ruce z pokoje a potichoučku sejdu schody. Zavřu se v kuchyni,dám si dva teplé hrnečky vody a ucítím pronikavou vůni jahod. Dvě obrovské misky plné jahod voní po kuchyni. Vyberu si osm těch nejčervenějších, zbavím je stopek a rozmačkám je vidličkou. Trochu je pocukruji, nakapu pár kapek mléka, a k tomu si nakrájím banán. Vynikající. K tomu si dám trochu kakaa a myslím, že jsem svůj sváteční den začala opravdu s noblesou. Pak se potichoučku vrátím do pokoje a jdu si čistit zuby. Když zavřu dveře koupelny, malý se rozpláče. Naštěstí hned přestává. Nanesu si krémy a jdu do pokoje. Čas plyne rychle a já vzpomínám, jak jsem se první týden tady vydala za Danim. Je to neuvěřitelné, jak rychle to uteklo. Když jsem byla doma,jako v ČR, bála jsem se, že se třeba za ty dva měsíce neuvidíme. Všichni mě utěšovali, že to není možné a vida..je a docela dobře. No nic, ustelu si postel, učešu se, obléknu, zkontroluji jedním okem pokoj a v 7.45 odcházím. Venku je šíleně, můžu být ráda, že mě to neodnese. Jak fouká vítr, deštník skoro nemá cenu. Dojdu na zastávku a všimnu si, že všichni tady mají ty veselé elegantní holinky. Ano, elegantní holinky. Já mám balerínky a cítím, jak nabírám vodu. Je mi strašná zima. Autobus naštěstí dojede hned,ale je tam děsně. Zima, vlhko, není vidět ven. Když si sednu, téměř okamžitě upadnu do takového polospánku a vzpomínám si, jak bylo děsivé dojíždět na všechny ty školy a tak. Pak si tak říkám, že jestli dostanu to místo v té jazykovce,tak že je taky drsné, v kolik hodin budu chodit domů. Musím opravdu bydlet v té stejné čtvrti, protože jinak je to hodina cesty, což je na Madrid super, ale prostě mě to vyčerpává. Samozřejmě že je dopravní zácpa až kam, čekáme a čekáme a já píšu Aně, že nestíhám. Píše mi, jestli jsem už v buse a jestli to nenecháme na jiný den. Píšu jí, že jestli chce, není to problém, že můžu být sama. Píše, že dorazí. Obvyklá 15minutová cesta trvá skoro 50 minut. Mám chuť jít z Príncipe Pío pěšky,ale je to opravdu daleko a je fakt hnusně. Nakonec si vezmu metro a stojí míň, než jsem čekala. Přemýšlím, kdy tak asi půjdu zase běhat. Moc času mi už nezbývá. Posledně když jsem šla, jsem pak zjistila, že jsem měla jednu cestu 4 km a to už mi opravdu udělalo velkou radost. Teď stojím v metru nacpaném lidmi a přemýšlím, jak jsem se sem vlastně dostala. Nevrlé nálady lidí rozráží příjemná hudba,která se line od hudebníků stojících v průchodu. Fajn! Je 9.1 5 a metro praská ve švech. Všichni jdou do práce, je to prostě špička a je to děs. Dostanu se kam potřebuji, přestupuji a brzy jsem na Sol. Čekám na Anu a přijde v 9.30. Moc jí to sluší, je to strašně sympatická holka. Přemýšlíme, kam půjdeme. Nemám náladu na nějaké řetězce typu Starbucks nebo tak. Tam můžu jít sama. Šla bych do nějaké španělské kavárničky, něco typického prostě. A tak si sedáme do kavárničky, kde to voní kávou a pečenými bagetami. Já si dám opečené toasty (což pro představu je asi tak půlka obr bagety rozříznutá napůl)máslo, marmeládu a kávu a protože se mylně domnívám,že se skutečně jedná o toasty, objednám ještě croissant. Pak to donesou a mně se zdá, že jsem se snad zbláznila. Nakonec nabídnu Aně a společnými silami to zvládneme:-)Povídáme a povídáme a je mi s ní moc fajn, ale některé názory má až příliš radikální a nemůžu s ní souhlasit. Pak se zvedáme, pohádáme se u placení:) a jdeme se podívat do obchodů. Přestalo pršet a je docela příjemně. Zavede mě do jednoho obchodu, kde jsem nikdy nebyla vidím, že to byla obrovská chyba. Ceny super a hlavně-krásné oblečení. Je mi jasné, že až přijedu domů, některé věci co dovezu, zase rozdám, protože je mám už spoustu let. Vidím jasně, že oblečení si budu chtít kupovat celý život a že není důvod nechávat si takové, které mi je velké, malé nebo mi prostě jakkoliv nevyhovuje. Na to je život moc krátký.Zalíbí se mi tam jedny kalhoty a blůzka,ale nechci to uspěchat, takže si jenom udělám rezervaci a jdeme dál. Je už 11.00 a v 11.30 musí jít Ana na metro,aby stihla dojet do práce. Pracovní doba mi přijde děsivá, mění se jí každý týden, ale tento týden má 12.00-15.00 a potom 17.00-21.00. To mi přijde naprosto šílené, ale všem to tady přijde naprosto normální.Stoupáme nahoru směr Gran Vía, zalézáme do různých obchůdků a já ji pak jdu ještě vyprovodit na metro. Nabízí mi společnost na sobotu. Prý přijede nějaká její kamarádka ani nevím z jakého města a tak můžu jít s nimi. Nemám už lístek na 10 jízd a vidím jenom 8 euro za cestu a vím, že asi nepojedu. Když se rozloučíme, vracím se nahoru směr Gran Vía a jsem tak unavená, že ych uvítala další kávu. Pak vlezu do obchodu Samsung a jsem ztracená. Tolik vymožeností! Dokonce bych možná časem i prodala můj notebook, který tak miluji a koupila si něco skladnějšího..ani nevím. Ale taková je asi budoucnost-tablet s přídavnou klávesnicí..jsou nádherné! Kochám se dlouho a vylezu kolem 12.20. Chtěla bych jít najednou do tolika obchodů! Pořád jsem si říkala, co budu dělat, až Ana odejde,a najednou skoro není čas! Cestou uvidím občerstvení Pans a tak tam vlezu. Tady jsem měla poprvé rande s Danim. Je mi trochu úzko. Ale je to tu předělané. Pak jsme tu byli ještě jednou jako už pár, ale přesto je to tu ještě novější. Dole je totiž nově pultík kde mají sladké a kávu. Nemůžu se rozhodnout, co si dát, vyberu si tedy sendvič se šunkou a sýrem. Když ho uvidím v reálu, tak přestanu mít chuť a měním objednávku na sendvič s rajčaty. Jdu nahoru a sedám si ke stolu, kde jsme poprvé jedli. U toho, kde jsme jedli již jako pár, je taky volno, ale nemám odvahu. Nemám nejlepší vzpomínky. Teplý, opečený chléb poliji olivovým olejem,na to vyliji rozmačkaná rajčata, posolím..a ..vznáším se v chuťových oblacích. Je to pohádka. A pak zavolám sestřičce. U toho popíjím kávu a je mi blaze. Zvedám se pozdě, až kolem 14.20. Když vylezu, jdu do Yves Rocher. Nakoupila bych si hromadu věcí,ale jako..jak to asi uvezu? Zase budu platit nadváhu kufru?:-(Pak se svižným krokem přemisťuji do Corte Inglés. Chtěla jsem si koupit mléko po opalování Nivea, tak jsem se těšila,ale stojí 8 euro. Tak nic. Dneska jsem už utratila dost. Dlouho vybírám až najdu tělové mléko Nivea s olivovým olejem. Nevím, jestli se prodává u nás v ČR,ale vím, že měl Dani. Váží hrozně moc, to do té doby nespotřebuji. A nakonec ho najdu v dózičce a účtují mi pouze 2,50!Paráda!Pak spěchám do obchodu, kde jsem měla zamluvené ty kalhoty. Nebyla jsem nikdy zvyklá nosit tak světlé kalhoty, nikdy jsem si to nemohla dovolit. Ale teď..prostě si je koupím a hotovo. Pak vidím obchod Sfera. Najdu úžasné kalhoty. Když si říkám, že kalhot není nikdy dost, zjistím, že mám úplně modré ruce a nehty a že barví víc, než je zdrávo. Tak nic, sakra. Pak už doslova běžím směr Príncipe Pío. Netuším, jak moc je to daleko, ale dost. Přemůžu se a v 15.58 stojím u autobus. Mám štěstí, jede hned v 16.00. Jen co si sednu, mi píše Ana, jestli jdu pro Lolu. Je mi zle. Cože?Vždyť je středa? Každou středu vychází v 17.00?? Jsem úplně zmatená a příšerně unavená. Nakonec mi napíše, že se spletla. Mě z té ženské fakt trefí. Vystupuji v 16.20 a jdu domů. Poklusem. Uklidím kabelku, nákupy, napiju se, potkám tátu Rafaela a přemýšlím, proč mám jít do té školy, když je venku tak hnusně a možná pojedeme hned domů. Schválně píšu Aně, že jsem doma, jestli něco nepotřebuje aby mě taky doma nechala dál,ale nic. Tak v 16.45 ukusuji kus chleba, popadnu banán a mizím. Běžím půl cesty, pak jdu a začíná pršet.Když dojdu do školy, rozprší se šíleně. Vítr jako blázen a Ana říká, že tedy pojedeme domů. No, to je tedy překvapení.Mohla jsem sedět doma celou dobu! Pak doběhneme do auta a Ana říká, že si tedy holky můžou hrát spolu. Nechápu to, a pak se dozvím, že jedeme do domu Lucii. Sergio naštěstí není doma, je někde na služební cestě a doma je Lucía, babička s dědečkem a přijíždíme my. Jsou strašně moc milí, hned mi nabízí vynikající kávu a čokoládu a když přijde Lola a já jí nedám, protože ona už měla asi tunu chleba s nutellou, urazí se. Ach ty děti. Tak si říkám, proč jsem jako nemohla doma spát?Připadám si tak jako nějak divně. Nepatřičně. Pak přichází už Noe a malý Hugo. Ana si povídá s Noe, děti  si hrají a já nakonec zapředu rozhovor s babičkou. Jako tohle není žádná práce, za to by mi ani nemuseli platit, spíš jenom nechápu, proč tu jsem. Kolem 18.15 se sbíráme a jedem domů. Lola studuje s Anou a já si hraju s malým.Pouštím mu anglické písničky a je nadšený. A Lola, která řekla, že se nikdy nebude učit angličtinu, přijde, a zkoumá, co jako děláme a nakonec je tam s námi. Je už 20.15 a ani si nevšimnu, že je už večeře. Je rýže s rajčatovou omáčkou a vajíčko, moje oblíbené jídlo. Kolem 21.10 se jdu sprchovat, a napustím si i vanu, jenom tak trochu..a relaxuji. Pak konečně vyzkouším nový krém a těším se, jak půjdu spát ve 22.00,ale zapovídám se s Anou a tak opět usínám ve 23. Ale měla jsem to dnes krásný den!:)

Nepopsatelný den (Úterý 20.5. 2014)

Budík zvoní v 6.40 a hned druhý v 6.50. Sednu si na postel a musím říct, že jsem poměrně dost odpočatá. Kouknu ven a zjistím, že prší. Jdu si znovu lehnout. Asi tak do osmi se jen tak převaluju a užívám si vyprané postele a voňavého pyžama,ale pak usnu. V 8.40 vylezu klasicky celá polámaná až hrůza. Ujistím se z okna, že Ana s dětmi zmizeli a bez váhání jdu pustit pračku. Vše ostatní počká. Mám jen pár věcí, a nechci, aby to někdo viděl. Když zapnu pračku, vyhraju každodenní boj s postelí a jdu si připravit snídani. Červené auto, Ana je doma. Prý si potřebuje pověsit tu pračku. Mazec. A já tam mám asi 4 věci. Naštěstí pračka nestihne doprat, takže se to nedá vyndat, tím pádem to nevidí. Nabídnu se, že jí pak pustím další věci, co potřebuje a ona tak naštěstí odjíždí i s malým. Já pak hned vyndám ty svoje 4 věci a zapínám pračku dál. U snídaně zvládnu jeden díl První republiky, a kolem desáté se nakonec rozhoduji pustit další. Dneska má přijít nějaký instalatér na televizi, a tak se bojím, že pokud si půjdu mýt vlasy, zrovna zazvoní. V 11.15 jsem fakt rozčílená, protože akorát sedím v pyžamu u počítače a můžu jen doufat, že nepřijde teď, když se chci dát trochu do kupy.Vylezu nahoru, uklidím věci, vyčistím si zuby a když se převléknu, akorát zazvoní zvonek. No, ještě že tak, taky mohlo být hůř. Docela příjemný pán, asi tak mezi 55-60 roky,oslovuje mě señorito a musím říct, že se mi to dost líbí. Když mu nabídnu kávu, najednou mě oslovuje señoro a mě dojde, že si myslí, že dům je můj. No, nakonec proč ne, docela příjemný omyl. Pak mi začne vysvětlovat, jak fungují všechny kanály, které právě nainstaloval. Je to mazec, je to asi 90 kanálů, které zaručují, že člověk už nepotřebuje vstát z kanape. Pak mi oznámí, že v jednom menu jsou schované programy pro dospělé a kouká na mě, co jako já na to. Říkám mu, že to snad není potřeba a on mi říká, že to prý jako nikdy nevím, že je tam hodně kanálů i pro ženy. Aha, takže divnodědek:/ Uklízím věci z myčky a najednou slyším Anu. Ještě že přišla, alespoň jí vysvětlí to ovládání znovu. Pak se najíme,je už na mě dost pozdě, 12.45, ale tak přišlo mi divné jíst před ním. Ana říká, že musí jíst za chůze, protože poprosila Rafaelova otce, jestli by nevyzvedl malého ze školky, a jestli ji chytí doma, že dost možná odejde domů. Tak je trochu blázinec,ale když odejde, já si ještě stihnu udělat vynikající kávičku a uklízím se nahoru. Konečně si stihnu umýt vlasy, stahuji další díly První republiky,a kolem 13.40 jdu foukat. Ráda bych se dnes vytratila do jazykovky, ale nevím, jestli mi to vyjde. Koukám na ještě jeden díl První republiky, jenom chvíli, pak vyřizuji maily a nějaké věci na univerzitu a kolem třetí se rozhodnu napsat Aně, jestli bych mohla jít do jazykovky. Souhlasí, prý je jí jedno, který den to bude.Tak super! Navíc super je, že budeme doma a ne v tom parku. To znamená, že si teď můžu nanést svoje vrstvy krémů a rozjasňovačů:)dojít do školy pro Lolu a mezitím, co budu doma, se třeba učesat a tak. Kolem 14.40 slyším ruch a zjistím, že už je doma Milagros, hospodyně. Strašně se s ní zapovídám,řešíme práci ve Španělsku, povídá mi o své rodině a tak..je to moc fajn, ale je dost pozdě.. kolem 15.40 jenom popadnu malinký džus a běžím do školy pro Lolu.Jdu nějak rychle, v 15.50 už jsem kus od školy. A zrovna mi píše Ana, že se spletla, ať jdu domů, pohlídám malého Rafaela a že ona vyzvedne Lolu. Ale co mám teda dělat?Když už jsem tam? Nakonec najdu Anu, dám jí svačinu pro Lolu a jdu domů. Prý tchán potřebuje jít domů a ona to spletla. Super. Je to dost daleko. Domů přijdu v 16.20, naprosto zbytečně. Mohla jsem tu rovnou zůstat. Ana má dnes nějakou schůzi, tu stejnou co měla minulý týden, jak jsem čekala ve škole. Když přijdu domů, dědeček odchází, a já si hraju s malým. Mám ho na starosti raději než Lolu, protože ta pořád vymýšlí nějaké nesmysly, malému stačí jedna věc a žije z toho hodiny. Počítala jsem, že Ana přijede třeba v 19, minulý týden to skončilo pozdě,ale jsou tady už v půl šesté. Je docela hezký den. Pod mrakem, ale teplo. Ana navrhuje, ať si dáme chvilku angličtinu. Vzpomenu si na videa, která mi ukazovali v jazykovce a zaměstnám Lolu. Najednou mi volá sestřička. To je docela zvláštní, protože ví, že mám pracovní čas a to by nikdy nevolala. Dozvídám se, že mého taťku srazilo auto. Tak to už je za tak krátký čas nezvládnutelný příjem informací. Kanou mi těžké slzy.Nejdřív ta univerzita, do toho stále přetrvávající bolest ze vztahu s Danim, nevyšel kamion a teď ještě tohle. Mám dost.Je 18.15. Dneska jsem slíbila svoji účast v jazykovce. Co tam budu dělat? Jak asi budu vnímat nějaké informace, když se mi zastavil mozek? Ana se s Lolou učí a tak si říkám, že je potřeba zabavit malého Rafíka. Odnesu ho ke mně do postele, tam mu nechám počítač a pustím mu zvířata. Má strašně rád lvi, tak mu pustím nějaké video na youtube a mezitím se snažím ze sebe udělat člověka. Mám v plánu stihnout bus v 19.00,ale akorát slyším Milagros jak cvakne dveřmi, a je mi jasné, že jde na ten bus, a že já nestíhám. Za chvíli ho vidím projíždět pod okny. Vypadám hezky, upravila jsem se až moc,ale ty oči..to nezakryju. Loučím se s Anou a mizím na bus, musím až nahoru do kopce, jestli chytím jinou linku. Cestou přemýšlím, že napíšu Danovi. Potřebuju ho. Pak se mi to rozleží. A co? Napíšu mu, a co? Stejně mi nepomůže, ani nic. A budu ještě vypadat jak nesamostatná blbka, a on s tím stejně nic neudělá. Když si sednu v autobuse, rozhodnu se mu napsat, ale úplně něco jiného. Že jedu do jazykovky a tak. V Móstoles chytím Metro Sur a když vystoupím, ještě si jedu koupit vodu. Ve stánku jsem si musela koupit lístek na deset jízd, protože už jsem neměla drobné a platit padesátieurovou bankovkou v autobuse je nemožné. Jdu do školy a paní ředitelka mě posílá k Alexovi. Za chvíli se začnou všichni sbírat..pochopím že tahle hodina nezačala ve 20.00,ale v 19.00 a trvá 90 minut. Takže ve 20.30 začíná jiná. Rozhodnu se jít k tomu trochu nudnému jihoameričanovi, má mít přípravu na FCE. Přijdou dva kluci, a za chvíli dorazí jedna holka. Nevím, kolik je plný počet,ale tohle je dost málo. Když uvidím materiály, které mají, trochu zalapu po dechu, některá slovíčka jsem nikdy neviděla. Co když mám stejný level jako oni? Vidím, že vyučující se možná cítí trochu nesvůj, nevím, možná je to jenom můj pocit. A pak se mě ta holka zeptá, odkud jsem, že prý jestli z Kanady? To mi udělá nesmírnou radost, navíc ona mluví docela dost dobře. Chci ještě vidět hodinu Olgy,ale tam přišly jenom dvě holky, a Olgy hodiny jsou trochu..trochu ruské řekněme. Obrovská kázeň, moc se neusmívá..tady začíná být super atmosféra. Najednou se to zvrhne v debatu, kdo co chce od života a tak. Ani se mi nechce odejít, ale mám na mále, ještě chci projít kolem Danova domu, slíbili jsme si, že si zamáváme:) A to bych už nestihla. Hodina je perfektní, až mi planou tváře a vím jednu jedinou věc-že dokážu učit děti,a že mi to nevadí, ale že učit dospělé je věc, která mě nabíjí neskutečnou energií, že se člověk sám od svých studentů často něco naučí, že prostě může předat všechno, co ví, dál..tahle energie mi dodává život. Odcházím ve 21.45 a jdu kolem Daniho domu. Máváme si, docela dlouho si píšeme,ale mám šílený strach, že mi zase ujede bus, takže běžím na Metro Sur a i tak zjistím, že jsem propásla všechny busy a úplně poslední jede ve 23.13. To se tedy načekám. Mám radost. Musím říct, že mám opravdovou radost. Sice se staly dneska naprosto příšerné věci,ale mám dneska nějak sílu dál žít. A to proto, že jsem zjistila, že když člověk dělá to, co ho baví, je to to nejdůležitější na světě. Autobus přijede ve 23.30 a jdu domů. Mám šílený hlad. Sním trochu rýže, která je uvařená na zítra, pár jahod a jdu se bleskově odlíčit a spát. Zítra mám jít na snídani s mojí kamarádkou Anou. Je 0.30, jsem unavená naprosto příšerným způsobem a spočítám si, že musím vstát v 6. Strašné. V 0.50 uléhám a možná se snad ani nestihnu ani přikrýt a už spím.