Budík vyzvání v 6.30. Nevím co se stalo, takhle jsem byla zvyklá spát normálně celý svůj život, zhruba 6-7 hodin, ale tady nejsem schopná vstát. Nakonec slyším že všichni vstanou v 7.15. Prostě nemám dobrý pocit, když se tam tak motám. Pak se spustí křik jako blázen, nevím co se děje a nechci tam být. Takže vylezu v 8.50, když všichni zmizí. Okamžitě jdu pustit pračku s věcmi za poslední dny, ať to Ana nevidí, mám toho dost málo a ustelu postel, která po ránu nejvíc zdržuje. Pak se nastěhuju do kuchyně kde do 11.30 píšu maily, volám do všech možných i nemožných institucí a snažím se všechno vyřešit. Čas letí jako blázen, je to týden, co jsem viděla Daniho na ulici! Nemůžu to ani pochopit. Dneska si chci umýt vlasy, krásně se upravit, mrknout na nějaké hry z angličtiny a dodělat ten kurz španělštiny. Je to kurz na šest týdnů a dnes se zavírá testovací část za první týden, který skončil minulou neděli. Jestli to nestihnu, už mi nemůžou vydat certifikát. Mám co dělat, protože chci ještě obědvat a nejpozději v 14.30 chci odejít. Dneska mě čeká praxe v jazykovce a ještě předtím si chci dát někde kafe a udělat si prostě hezké odpoledne. Aha, hezké odpoledne??!!! Vím, že dneska někdo přijde s malým Rafaelem, takže opravdu si nemůžu dovolit tady být, až přijdou. Takže se naobědvám, a dneska si dám opravdu záležet: Ohřeju si květák a brambory, což teda nic moc. Ale potom, potom si udělám vynikající steak, který je naložený v nějakém vynikajícím koření a potom najdu domácí gazpacho. Dost dobré. Pak mi volá moje maminka, se kterou jsem nemluvila už věčnost. A zrovna když domyji nádobí a je asi tak 13.10, vchází Rafaelův otec s malým domů. Rafaelův otec totiž řídí a tak ze školky mu to trvá pár minut. Jsem z toho dost v šoku, posbírám po sobě nádobí a jdu do pokoje.Rozhodnu se změnit profilovou fotku na všech aplikacích. Dám si tam aktuální a trochu se zhrozím. Vypadám nějak..strhaně!Pak si najdu fotky z doby, kdy jsem byla opravdu šťastná. Ale opravdu šťastná. A měla jsem přitom dobrých 12 kilo navrch. A můžu zkonstatovat jenom to, že jsem byla krásná a vůbec jsem to neviděla. Ta energie jde i z fotek a já se pořád necítila ve své kůže. To teď v ní teprve nejsem! A najednou zjistím, že člověk řeší celý život kraviny a neváží si toho co má. Někdy až bude hnusně budu zase vzpomínat na to, jak jsem se trápila, když venku byly nádherné dny. Každopádně nějak pookřeju a cítím se prostě...dobře ve svém těle. Mám sice propadlé tváře,ale zase si můžu koupit kalhoty, něco za něco! Přestanu přemýšlet jdu si umýt vlasy a pustím se do vyplňování toho kvízu. Jeden už mám hotovy, musím druhý a třetí někdy večer, asi až přijdu. Vůbec mi to nejde, dívám se pořád do poznámek, nerozumím rozdílu mezi některými větami a nakonec mám 9 bodů z 10. Což jako není špatné, ale na to že jsem měla vlastní poznámky?Děs. Najednou začnu panikařit. Je 14.15 a já sedím s mokrými vlasy u kvízu. Jdu foukat, pak se obléknu, nalíčím, a zmizím. Pozdravím se ještě s Rafaelovým otcem a mizím. Nakonec docela dobré, je 15.20 a bus jede odkamžitě, má štěstí. V Móstoles bohužel musím zakoupit lístek na Metro Sur, deset jízd za 11.20 a utíkám dál. Vystupuji na mojí nejoblíbenější zastávce na světě. Kávu nestíhám, ani dojít si třeba do Mc Donald´s nebo tak. Ale zároveň je teprve 16:05. Jdu tedy do supermarketu pro vodu alespoň. A když vyjdu, potkám nádherného kluka, jak za loket vede nějakou dámu. Nedokážu na dálku poznat, jestli to má být jeho přítelkyně, nebo matka, protože tady se nikdy neví. Jdou spíš důstojně než zamilovaně. Mám brýle a ty mi naštěstí dovolí si ho náležitě prohlédnout a mám co dělat, aby mi neupadla čelist. Protože mi dojde, že tohohle kluka jsem už jednou pozorovala, když jsem čekala na metro a on na protějším nástupišti na metro na druhou stranu. Je to takový elegantní typ, a kouká na mě jako na zjevení. Dokonce mu z úst vyjde neslyšné Hola. Zastavím se, otočí se. Ale kdo je sakra ta osoba??!! Třeba budu mít někdy štěstí ho potkat bez ní. Najednou si přijdu jako blázen. Měla jsem totiž políčeno na Daniho, že se jako "náhodou" potkáme. Stojím za jedním domem a říkám si, že jestli projde kolem z jiné strany, asi mě uvidí. Mám štěstí, asi po deseti minutách se dočkám. Má tmavě modré džíny, tmavě modrý svetřík (bože, můj oblíbený) zrcadlovky a tváří se příšerně odtažitě. On se nikdy neusmívá. Já třeba když mám dobrý den, tak se na ulici normálně usmívám, nebo se prostě tvářím příjemně, oplácím úsměv kolemjdoucím, a tak. Ale on ne. Hotový kámen. Emoce nula. A když přeběhnu přes cestu jako že náhoda, zjistím, že on už dávno šel!Mně snad klepne, nadběhnu ještě jednu ulici a musím se sama sobě smát. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že toho kluka, který mě tenkrát moc nebral, budu někde nahánět po Fuenlabradě, tak bych se mu vysmála. No nic,ale je to realita. Na tu náhodné setkání jsem se řádně vyfikla.Mám minikraťasy a takové ty "letní kozačky" nebo jak to nazvat, bílé triko, jsem docela opálená..a jak tak svižně pádím, u silnice v autě sedí nějaký kluk a když projdu, vypadne mu cigareta z pusy. A řve:"Kdybys nebyla tak nádherná a já neotevřel pusu, tak bych tu cigaretu ještě měl!" a strašně se tlemí. To mě pobaví a zvedne náladu a pokračuju klusem do další ulice. Tam už není vidět, takže to prostě musím risknout a jít rovnou. Projdu po druhé straně chodníku a když se otočím,on stoupá směrem ke svému domu. Je strašně daleko už, ale zavolám jeho jméno. A pak přemýšlím, že on mě nikdy neviděl ani když jsem byla blízko u něj. Schválně jsem šla po chodníku proti němu a on mě třeba přešel, nevšiml si mě. Prostě si žije ve svém světě. A nemyslím, že by mě slyšel. Takže jsme se prostě minuli a to doopravdy. Pak začnu přemýšlet, že mě možná poznal a proto se pak na zavolání neotočil. Nevím, mrak možností, a nikdy se nedozvím pravdu. Jdu dál směr jazyková škola, je 17:10 když dorazím. Paní ředitelka mi nabídne vynikající koláč a bavíme se o smlouvě a o daních, a tak. Pak mě pošle mezi děti do Alexovy třídy,ale nic moc to neslouží, protože mají puštěnou pohádku. Pak se rozhodnu nezůstávat na kruz mezi 18.00-19.00 s tím jihoameričanem jako minule, protože mi připadal trochu nudný a rozhodnu se otestovat svoji schopnost zvládnout děti, a zůstanu dál s Alexem. Ten kurz co má teď, je síla. Děti kolem 12-13 let, řvou pořád, povídají si španělsky, ale on má mega autoritu, to se mu musí nechat. Pak se přemisťuji na poslední kurz, který vede Olga. Vypadá rozčíleně, ale pak pochopím, že je smutná. Když odejde ze třídy, rovnou vstanu a jdu učit. Říkám si, že pokud jako učitel, který žádá o místo, nechám y děti jen tak bezprizorně usínat na stolech, těžko mě vezmou. Navíc nikdy se neví, jestli to nebylo úmyslně. Musím říct, že můj nešpanělský vzhled mi přináší dost výhod, hlavně u malých chlapců ,kteří dokonce poslouchají, co říkám:-)Olga se vrací a pouští pohádku. Když děti zmizí, chlapi zamknou školu, asi tak na sto západů a jdeme všichni jedním směrem. První se po pár metrech odpojí ten jihoameričan, dneska ani není oholený, a vypadá tak nějak unaveně. Znaveně mi řekne, že pokud bude moct, rád by zde zůstal pracovat dál. Začnu ustrašeně počítat, jestli nakonec opravdu mi dají to místo??Co když nikdo neodejde? Pak pokračujeme ve třech na metro. Alex je vtipný mladý černoch z Floridy. Nedokážu odhadnout jeho věk, ale řekla bych tak 23-25 maximálně. Jako může mi říct, že je mu 35, a budu mu to věřit, ale myslím, že je mladý. Žije tu už tři roky, a přijel prostě proto, že se chtěl naučit španělsky. Nic víc, nic míň. Jako rodilý mluvčí ovšem ještě pracuje každé dopoledne ve škole, takže chápu, že peníze investuje do cestování. Navíc tím, jak je Američan, chce vidět vše, my Evropané máme pocit, že jak to máme všechno blízko, že se "někdy" podíváme po Evropě a moc to neřešíme. Alex spěchá na metro a já zůstávám s Olgou. Prý by někam zašla. Jsem ráda, že mám někoho, s kým si můžu popovídat. Nejdřív jí rozumím, že je jí 33. Já myslela že tak 50, takže se zděsím, na kolik vypadám já? A pak zjistím, že jsem se přeslechla, že 43. Mám šílený hlad, ale ona vypadá nějak v depresi a prý jestli nechci jít na zmrzlinu. V cukrárně mají kde co a taky vážené chipsy, úplně se mi zbíhají sliny. Jenomže nejmenší porce je obrovská a už se vidím, jak je mi zle. Dávám si zmrzlinu a sedíme spolu na lavičce až do 21.30. Vyslechnu si velmi složitý životní příběh, o odchodu z Ukrajiny do Španělska kvůli lásce, následném rozchodu s tímto mužem, odchodu do Holandska a snaze začít znovu, jinde, s jiným člověkem. Pak vypráví o dalším muži, se kterým žila v Holandsku, ale kterého nedokázala milovat jako toho Španěla. (Jo, to chápu, začínám se děsit, že dopadnu stejně). Pak se znovu vrátila, zašli s tím prvním Španělem na kávu, jakože jak se kdo má a ...žijí spolu dnes již přes deset let. Na Ukrajinu se vrátit nechce, a navíc teď ani nemůže jet navštívit svoje rodiče, protože to prostě nejde, kvůli tomu co se tam děje. Navíc mi sdělí že se několik let pokouší marně o dítě, navštívila bezpočet klinik a poslední pokus vypadal velmi zdárně až do středy, kdy potratila. V tu chvíli se rozbrečí a řekne mi, že její partner ji nepodpořil a když naše paní ředitelka( ta v jazykovce) oznámila, že je těhotná, manžel ji koupil nádherné červené růže. Rozpláče se a já nemám daleko k tomu, abych začala taky.Její příběh je smutný a zároveň děsivý. Když odejde na metro, potřebuju se nadýchnout. Sama. Jdu na procházku, Daniho dnes nepotkám, ani kdybych chtěla, jel se sestrou k rodičům, a tak tam tak chodím a přemýšlím a pak jdu na metro. Chytám téměř okamžitě bus a přemýšlím. O všem. o tom, že jsem se bála, že nikdy nebudu dospělá a najednou nevím, kdy se ta změna ve mně udála. Vystoupím o dvě zastávky dříve a mířím do Burger Kingu. Pořád mi zbývá ten poslední dotazník. Nemám s sebou poznámky, takže to bude pěkná katastrofa. Video, kde se vysvětluje problematika jsem viděla cestou do jazykovky a cestou zpátky, ale nemyslím, že si z něj něco pamatuji. Koupím si hamburger, protože už je mi fakt zle hlady a začnu. Když dojím, pošlu odpovědi a přijde mi zpět, že jsem dosáhla 10 bodů z 10!!Pěkně!!!Na to, že jsem to dělala celé sama?!!Perfektní. Vleču se domů a přemýšlím, kdy naposled jsem byla běhat, a ani nevím. Přijdu domů, a je zamčeno. Naděje na to, že by snad rodinka zmizela, se rozplyne okamžitě co zahlédnu světlo z pokoje.Jdu uklidit kabelku, převléknout se,naštěstí jsem si dala sprchu než jsem šla, odlíčím se a nadopuji se léky. Jeden super silný zabiják, který si dávám jenom pokud mám zánět dutin. Jenomže to, co se mi děje poslední dobou je fakt síla a nemůžu se toho zbavit. Vlezu do postele a v 0.30 ještě píšu Danimu. Pak usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat