Budík zvoní a já kupodivu poměrně v pohodě otevírám oči. Dvě noci bez dobrého spánku jsou sice znát, ale ne tolik. Už se lepším. Vylezu v 8.10, a jenom cvaknou moje dveře, hned se přiřítí děti.Samozřejmě, jak jinak. Zavalí mě informacemi a já potom potkám i Anu. Okamžitě si jdu umýt vlasy, protože to bych zase jinak dnes nic nestihla. Sejdu dolů, když jsou všichni pryč a uvidím kuchyň vzhůru nohama. Ne že by mě to nějak šokovalo, ale když ve dřezu leží zbytky ryby od večeře a představím si, že dneska zase bude to vedro jako včera, dělá se mi zle. Poprvé v životě pustím sama myčku, snad dobře a zbytek umyji. Pak si dám vynikající snídani, mrknu na maily a když vše dodělám, je přesně 10.00. Jojo, je potřeba vstávat jako člověk a ne jako blázen. Uklidím myčku, většinu toho stejně musím umýt v ruce, protože to je prostě humus, uklidím kuchyň, jdu si vyčistit zuby a vyfoukat vlasy a pak zasednu k PC a hledám jazykovky v okolí té, kde mě snad zaměstnají, protože tuhle příležitost po odjezdu domů mít nebudu a mám tu ještě asi 10 životopisů, které si domů určitě nepovezu. Myslela bych tak půlku rozhodit někde poblíž, a druhou zítra v Madridu, ale záleží, co najdu tady. Klidně tady většinu. Do Madridu pak zase člověk musí platit dopravu, takže pokud bych našla něco klidného blízko té první jazykovky, tak ideální. No, udělám vše podle svých představ, najdu něco k obědu a u oběda začínám plánovat jazykovky. Trochu jsem si to představovala jako Hurvínek válku, protože když vidím realitu, je mi nevolno. Jedna funguje takhle, jiná zase jinak,no drsné. Napíši si několik adres, poberu životopisy a vyrážím. Venku je příjemně, kolem 25 stupňů. Mám štěstí, docela brzy přijede autobus a já nasedám. Hrajou "moji" písničku, všechno vypadá super. Vystoupím a jdu někam na hlavní třídu. Jedna z věcí, na které jsem u sebe opravdu pyšná, je můj orientační smysl. Když vidím některé lidi, jak někdy bloudí, moc jim vlastně nerozumím. V uších skvělou hudbu, v kabelce životopisy a cítím se opravdu, opravdu strašně šťastná. Ulici, kam mířím, najdu hned, ale tu jazykovku ne a ne najít. Hledám asi tak hodinu. Ptám se lidí, a někteří mi tvrdí, že je buď zavřená, nebo mám špatnou adresu. Vzdávám to. Úplnou náhodou narazím na jinou a hned tam vlezu. Je 13.40 a zavírají ve 14.00, takže mám štěstí. Jsou potěšení, že mám zájem a hned si berou nějaké moje časové možnosti! Pak jdu do obchodního centra, ale skoro se bojím to tak nazvat, je to jako z roku 1980. Děs. Vylezu a jdu do další jazykovky, kterou jsem si zapsala. A cestou, když už úplně ztratím naději, najdu tu úplně první, kvůli které jsem přijela! Ty jo. Zajdu do té již třetí a mají zavřeno. Životopis zastrčím za dveře. Vracím se zpět a můj mobilní telefon mi tvrdí, že by tu někde měl být Mc Donald´s . Představuji si klimatizaci a ledovou kávu se zmrzlinou. Pche, dojdu na roh a najdu akorát nějakou kavárnu. Nutno vzít na vědomí, že můj český mobil se v Móstoles ovšem orientuje až nadmíru dobře:) Mám dost, i když jsem se dost najedla i napila, vody není nikdy dost a mě nebaví si nějakou pořád tahat s sebou.Je mi na omdlení, pořád tady někde pochodovat. Zalezu znovu do toho slavného obchodního centra a koupím si ledovou kávu a nějaké sušenky. Po odchodu si všimnu, že mi na kabelce chybí taková falešná kapsička. Malá Lola si s ní hrála, když jsem měla kabelku položenou včera v kuchyni a já bohužel zjistila, že tomu utrhla očko. A teď je to pryč. Je mi to líto, tak jdu značný kus zpět. Bohužel, nepamatuji si kdy ještě jsem tu kapsičku měla a kdy ne, takže také možná zůstala v autobuse, co já vím. Nemůžu tady chodit a hledat to. Nedá mi to a stejně se kus vrátím, ale bohužel nic. Pak se stane něco zvláštního. Když dopiju kávu, uvědomím si, že na telefonu už nemám dostatečný kredit a přemýšlím, kde dobít. Pak si říkám..."No, měla bych si ten telefon vzít do ruky, takhle v kabelce ho hned nenajdu, až budou volat". Nenapadlo mě "kdyby volali", ale až budou volat. Zalovím v kabelce, a když zapínám kapsu, telefon se rozvibruje. Neznámé číslo. Úplně nadskočím. Že intuice nebo šestý smysl nebo nazvěte to jakkoliv je součástí mojí osobnosti, to vím. Ale poslední dobou je to brutální. O pátku ani nemluvím. Ale jako kdybych se konečně uměla vciťovat například do Danielových nálad. Není to jednoduché. Nikdy jsem s ním nevěděla, do jaké nálady se probudí. Nebo jaká věc mu připomene něco špatného a on se zamračí a odmlčí na další tři hodiny. Možná že ty narozeniny mají něco do sebe. Nemůžu si lhát sama sobě, že všechny problémy zmizí ze dne na den, ale..skoro jako kdyby to tak vypadalo! Zvednu telefon. Nějaký Manuel. Že mě zve na pohovor. Projížděl si profily kandidátů a zjistil, že jsme měli na minulý týden schůzku (to je ta, na kterou jsem zaspala a nikam jsem nejela, až do Leganés!) a že mě čeká ve středu. Mazec. Vrátím se zpátky na zastávku a chytím 499. Nádherný řidič. To mě tady jako vždycky dostane, jak jsou tu lidé, kteří vykonávají nějakou funkci, vždycky upravení. Určitě všichni jsme viděli řidiče českých autobusů, napadá mě například v Táboře. No nic, hodnotit to nebudu, ale tenhle..košili, kravatu, dlouhé kalhoty, vestičku..za ním se táhne oblak vůně..Vystoupím kousíček od našeho domu a rozhodnu se jít k Číňanovi. Je to obchod, kde se prodává všechno. Ale naprosto. Jdu pro barevný papír, kde si chci napsat svoje plány, nápady a tak a pak mě napadne, že tam bude mít i boty. Už mám po krk těch bot plných písku, pořád to prát, čistit a samozřejmě, že se tak i dost ničí. Koupím si za tři eura pantofle a hurá domů. Převléknu se, promluvím pár slov s Anou, dám si asi dva litry vody a kolem 16.45 jedeme pro Lolu. Začalo být nesnesitelně. Vyzvedneme děti a u školy už čeká Sergio. Sluší mu to, a dozvídám se, že dělá v nějakém ústavu pro výzkum vulkánu. To jsou věci. Pak přichází jeho manželka, dokonce mi podává Coca Colu a hrajeme si s dětmi. Opět přijde ta ukázková rodinka z katalogu, kde ten nádherný chlap zase venčí toho zlatého retvrívra. Jojo, kouká na mě. Mám sluneční brýle, tak ho můžu nerušeně pozorovat. Jeho manželka se otočí jeho směrem, a když mě uvidí, stoupne si proti němu a zastíní mu výhled. No nic, no. Hrajeme si dál, a já začínám být vzteklá z toho, jak jsou ty děti nevychované. Jedeme domů v půl osmé, to je šílené. Po příjezdu bych čekala večeři, ale leda prd. Prý hodinu angličtiny. Je mi zle z toho Slunce, zdá se mi, že jsem se dost spálila. Hrajeme si, a já začínám být opravdu vzteklá. Večeřet jdeme v 21.10 a já se jich chci zeptat, jestli nejsou náhodou na hlavu všichni. Když sklidíme ze stolu, děti si jdou hrát ven a já vzpomínám na to, jak včera ve 21:45 jsem již ležela v posteli. Děti si pořád hrají, ale já na to už kašlu. Jdu se koupat. Tuším, že z mých plánů zbyde leda prd, protože se vykoupu, namažu se tunou mlék, protože cítím spáleninu na zádech a když vylezu, je 22.30. Rychle sjedu pár emailů a děti pořád prudí. Jsou sice v postýlkách, ale řvou. Dokonce se ještě dozvím, že zítra jsem s Lolou sama doma, celou dobu. Asi mě šlehne. Když člověk oběhne nějaká místa, hledá si práci a pak padne mrtvý, naskáčou na něj do 22 dětičky. Děs. Obvolala jsem všechna místa, kde jsem nechala životopisy na dveřmi, vypadá to nadějeně..tak už jenom doufat, že opravdu se ze mě stane samostatný člověk už. Ve 23 uléhám vzteklá, že to nemohlo být dříve. Jsem tak unavená, že už jsem nebyla snad týden běhat. :-(((
Žádné komentáře:
Okomentovat