Budík zvoní v 9.45, ale mám pocit, že jsem spala tak pět minut. Mám totálně těžká víčka, ani nemůžu otevřít oči, bolí mě hlava..tolik dní po sobě jít spát jako blbec, to se někde musí podepsat. Pořád se sama se sebou dohaduji, až nakonec vylezu v 10.30. Fuj, hanba mi. Hned si ustelu postel, čímž pokoj vypadá hned uklizeně a až když slyší děti šramot z mého pokoje, vlítnou dovnitř. Nejvíc mi udělá radost malý Rafa, který mě běží obejmout, mává ručičkama a já si tak uvědomím, že dětská radost je tak čistá, že jen těžko ji něco může překonat. Slezu dolů, dám si hrneček teplé vody a zjistím, že není chleba. Jak jinak. Jdu se nahoru převléknout a oznamuji Lole, že jdu do Mercadony. Ať to vyřídí rodičům. Dojdu do Mercadony a najdu jeden zákusek, který jsem si kdysi koupila s Danim. Neměla jsem ho rok a půl, jenom s ním. A pak beru obrovskou bagetu, kterou jsem okukovala už minulý týden..ale říkala jsem si, kdo by snědl tak obrovskou věc. No a pak večer už nebylo do čeho kousnout, takže bez problémů, beru ji:)k tomu ještě takový ovocný nápoj s mlékem (zní to vražedně, ale je to moc dobré:) a jdu domů. Když dorazím, zjistím, že rodinka mezi tím zmizela, chystali se na nějaou narozeninovou oslavu nějaké jejich neteře nebo koho, takže super. Ukrojím si kousek toho vynikajícího pečiva, jednu část namažu nutellou, druhou džemem a jsem spokojená. Proberu maily, a jdu si zapnout pračku. Možná úplně poslední. Pak se vracím opět k PC. Je strašně pozdě, takhle bývám normálně už po obědě, děs. Za chvíli jdu pověsit pračku a u té příležitosti uklidím zahradu. Je to šílené, co tihle lidé snesou. Pak uklidím věci po kuchyni a vesele pozoruji, jak se mi stahuje nový díl První republiky. Kolem 13té bych si měla dát nějaký oběd,ale prostě nemám chuť. Za prvé jsem snídala v 11, a za druhé, jsem tak šíleně vysílená, a unavená a všechno, že ani nemám chuť. Dneska musím využít toho, že tu nejsou a porozhlédnout se po domě, jestli nemám někde něco svého. Nepotřebuji o toho žádné svědky. Až všechno proberu, a budu to mít v pokoji, tak to bude OK, protože to, co má člověk na jedné hromádce, zabalí hned, nejhorší je to najít a dát do kupy. Kolem 13.30 se zvedám a jdu na věc. Myslela jsem si, že svůj volný den, svůj poslední volný den, strávím buď v parku v Lorance, nebo v Xanadú, ale ..když tu nejsou, v klidu si zabalím věci, možná už donesu ten obrovský kufr a pak, až tu budou v týdnu děti ječet a otravovat, zmizím, protože budu mít vše sbalené. Jojo, to bude nejlepší varianta. Tak vzhůru na věc. Začnu v koupelně, protože tam nejvíc hrozí že zapomenu nějaké hodnotné produkty:-D vezmu to poličku po poličce a jsem šťastná, že mi u toho nikdo neasistuje. Přinesu si košíček z pokoje a všechno co je moje tam nahážu. Odnesu toho docela dost, začínám se bát, že poplatek za nadváhu zavazadla mě opět nemine. Čas dost rychle utíká, když skončím s koupelnou, jdu se najíst. Najdu nějaké podivné kuře, k tomu si dám zeleninu a přikousnu ten úžasný chléb od rána. K tomu si pustím nejnovější díl První republiky. Je to tak napínavé, že to jídlo mě u toho vyloženě ruší.Když dojím, svalím se na gauč, asi snad poprvé od doby, co jsem tady. Díl je víc než drsný, skončím asi v 15.15 a jdu posbírat zbytek prádla. Pak pěkně vyžehlit a je to. Pak si bohužel už donesu kufr zespoda a začnu balit. Sbalím palubní kufřík, tam není co řešit, tam můžu mít jenom oblečení. Dostanu tam i jedny boty, ale obávám se, že na letišti to bude vážit víc než má. Jak já nesnáším ty akce před odletem:( Fronty, stres že je kufr víc těžký než by měl být, stresy že člověku nenechají palubní kufřík, protože je moc těžký..děs. Vždycky, když už jsem konečně v letadle, odpadnu vyčerpáním a usnu dřív, než vůbec začne někdo vyprávět ty bezpečností pohádky. Ach jo, to bude síla. Vypotřebovala jsem tu hodně věcí, ale zároveň jsem si koupila nějaké nové knížky a oblečení, a obávám se, že 10 kg, což byla nadváha, ty vypotřebované produkty nevážily. Děs. Mám tady ten zákusek od rána, ale nějak na něj nemám chuť. Budu tady žít vlastně teď čtyři dny v nepořádku. Plánuji, že doma po příletu nejdřív udělám důkladnou čistku skříní, vyzkouším si naprosto každý kus oblečení, který vlastním a pak teprve do těch skříní naskládám to, co přivezu v kufru. Už se na to moc těším:) Když skončím s balením těch základních věcí, je 17.00. Hučí mi v hlavě a je mi na omdlení. Musím si lehnout. Rozestelu postel, zatáhnu roletu a do 18.15 si nechávám na odpočinek. Myslím, že nakonec asi neusnu. Ani nevím. Ráno byl tak strašný vítr, že jsem ani nechtěla otevřít okno, protože jsem čekala, že bude asi konec světa, a teď to do té venkovní rolety mlátí zase. Jsem tak vyčerpaná, a přitom nemůžu spát. Mozek mi jede na plné obrátky, šrotuje jak blázen. V 18.15 vylezu a jdu se podívat ven. Je slušně napršeno. Ono pršelo? Vždyť o tom nevím! Tak že bych přece jen usnula?! Ještě že jsem posbírala ty věci po zahradě. Pak si po všech těch týdnech tady zapnu televizi. Dávají Kriminálku Miami, a pak nějaký díl nějaké kriminálky, kterou neznám. Ale napínavá je až kam. K tomu si udělám kávu, sním dvě broskve a dostanu se konečně k tomu vynikajícímu zákusku. Ráno se mi v Mercadoně líbila jedna tvářenka, přemýšlím, jestli jí koupit nebo ne..volá mi sestřička a u toho jedním okem sleduji Noci v Rodanthe. Už jsem to sice jednou viděla, ale co. Jen ten konec se mi nelíbí, prostě typický Nicholas Sparks. Vlastně jsou ty knihy a posléze i filmy značně depresivní, vždycky tam někdo zemře. Kolem 20.45 se zvedám a jdu pro tu tvářenku a ještě se chystám koupit si ten zákusek na zítřejší snídani. Obchod praská ve švech. Nevím ke které pokladně jít, protože obsah nákupních košíků je děsivý. Přede mnou stojí košíček plný jídla,ale nikdo u něj. Asi bude té paní u regálu?! Ne. Najednou se přede mnou vynoří postava asi tak 35 letého muže. Má rozhodně dva metry a vypadá jako Dwayne Johnson, ale úplně totálně. Otočí se a opravdu ve mně vzbudí respekt. Ptá se jestli jako mám jenom ten zákusek. Věnuji mu jeden ze svých nejoslnivějších úsměvů, jakého jsem v té chvíli schopna a on mě pouští před sebe. Dokonce jde upozornit prodavače, aby mě mezi těmi obr nákupy nepřeskočil. Wau! Spokojená odcházím domů a potkávám se s rodinkou. Pozdravím je a zapadnu do pokoje. Bože, lepší dar než tenhle den mi dát nemohli. Zahrabu se do postele, pozoruji blesky, a je mi líto, že na večerní běh to skutečně už do odjezdu nevypadá. Věnuji se konečně všem nezodpovězeným mailům a zprávám a nijak nespěchám, protože čím déle zítra vstanu, tím kratší den s nimi strávím. Nevím ještě, jak budou probíhat ty dva dny, ale budu se snažit si vyjednat změnu, určitě nemíním být s dětmi od jedné, a pak jakože začít na čisto od pěti. Když budou doma, akorát mě budou otravovat o čtyři hodiny víc. Tak to tedy ne, to ani náhodou. A pokud Ana neustoupí, pojedu do Xanadú a tím si zaručím, že začnu v pět a ne v jednu. Tak a hotovo. Kolem 22 si uvědomím, že jsem vlastně nevečeřela. Vyhrabu ten zákusek, co jsem si šetřila zítra ke kávě a s chutí se zakousnu. Teď bych si dala talíř salátu s tuňákem a vařeným vajíčkem. Ale nic, dolů jít nechci, protože nikoho nechci potkat a tak suším ústa.Pak objevím nějaké sušenky ve skříni, tak je zakousnu a do půlnoci vyřídím co musím, bohužel stále nestihnu tu přihlášku do Prahy, jsem zvědavá jak to dopadne..a kolem 0.20 usínám. Budík mám na 10.15, jaképak copak. A i kdybych byla vzhůru, nevylezu dřív než v tuhle hodinu. Zjistila jsem ,že rodinka sice chce ochutnat české jahodové knedlíky,ale že by mi něco na to koupili, to ani náhodou, takže pokud zítra nebudu vařit- a to asi nebudu-tak mám na krku děcka celý den. Děs. Tak dobrou.
Žádné komentáře:
Okomentovat