Budík zvoní v 6.30 a já se kupodivu necítím unaveně. Sedím na posteli a zírám. A pak si tak říkám, že jestli tahle firma dělá nábor lidí na ulici, podle čeho tak asi vybírají? Přece kdyby to bylo něco seriózního, tak tohle není možné. Napíšu zprávu, že se omlouvám, ale už práci nehledám a padám zpátky do postele. Vylezu v 8.40. Naštěstí děti dnes mizí rychle pryč. Jdu se nasnídat, dneska je ten vynikající černý chléb se zrníčky, k tomu nějakou šunku a u snídaně seženu adresu na univerzitu, kam jsem dneska chtěla jet. A pak si představím, jak se ženu do Madridu a tam bude třeba zavřeno. Navíc probíhá nějaký svátek, a zase budou všemožné úřady zavřené. Zítra určitě a dneska nevím. Takže můj plán na dnešek, který jsem se bála, že ani nestihnu, se v momentě rozsypal jak domeček z karet a já nemám co dělat. Je 9.20 když jsem po snídani, a nevím co dělat. Jdu si ustlat postel, uklidit pokoj, vyčistit zuby a nějak se zkulturnit, když mě kolem 10.30 napadne, že prostě pojedu do Madridu. Vezmu nějaké životopisy,a něco rozhodím. Pak zase nevím jestli mám utrácet za cestu tam a zpět..protože zase něco projím, dám si někde kafe a tak..sakra tak co? Navíc budu muset hnát zpátky, protože v 17.00 musím být buď doma s malým nebo jít pro Lolu. Venku je zima. Včera fučel vítr jako blázen a dneska ráno je deset. Včera touhle dobou bylo 25, ale tohle je prostě Španělsko. Země extrémů. Pak si říkám, že možná pojedu zase někdy za Anou a to je další cesta navíc, sakraaaa...nechci promrhat čas, který mi tu zbývá, protože až budu doma, opravdu těžko budu obíhat nějakou práci. Sakra, tak co???:-(Stokrát se rozhodnu pro pro Madrid, pak si spočítám, kolik to všechno bude stát,a nakonec se rozhodnu jet do obchodního centra, které je blízko stanice Fuenlabrada Central. Je už 11.20, měla bych něco sníst..namažu si dva toastové chleby se sýrem, dám si vynikající kávu Nespresso, trochu se upravím a vyrážím. Musím jít až nahoru na zastávku, tady od nás bohužel nic nejede. Ve 11.55 když přijede autobus a do Móstoles to v těchle hodinách trvá pouhých 15 minut. Vystoupím a spočítám počet zastávek do Fuenlabrada Central. Je to dost daleko..8 zastávek. Pak zase zpátky, bus a musím být doma tak nějak normálně,abych trochu vydechla před tím, než půjdeme pro děti. Nakonec se rozhodnu jet do obchodního centra, které je mnohem větší, je mnohem blíž a mám ho raději. Tamto bylo spojené s Carrefourem, tohle s Al Campem, které je mi o dost bližší. Je kus od místa, kde bydlí Dani. Potkat ho nemůžu, je ve škole, takže jsem v klidu. Jdu do centra a rozhodnu se nakoupit věci, které mi už došly. Tady ve Španělsku je taková specialita všechno v obřím balení, všechno rodinné. Takže když mi došel včera sprchový gel, protože jsem měla zásoby z Čech, nemám teď moc možností. Balení jsou po 750 ml. Strašný. To bych si zpátky do Čech samozřejmě nevezla, to bych tu nechala, ale proč to jako mám platit??? Najdu ale odličovací get za jedno euro, protože je dnes nějaká akce, to mě tedy dost potěší. Vezmu nějaké bonbony, sušenky a tak, protože prostě Mercadona se mi líbí hodně, ale tady je obrovský výběr. Pak mě napadne šílený nápad, který je dopředu odsouzen k neúspěchu-napíšu Danimu, jestli nechce vyjít ven. Podle očekávání si zprávu nepřečte, ale stejně nemyslím, že by vyšel:-( Moje kroky vedou nyní do Mc Donald´s, protože jsem viděla, že tam mají takové ledové koktejly a už si chci jeden dát minimálně dva týdny. Dám si hamburger, protože si uvědomím, že jsem toho dnes moc nesnědla, pak ten koktejl a ve 14.15 vycházím z obchodního centra směr Daniho škola. Je to zbytečné, doteď nebyl u telefonu,ale spíš z nostalgie si to všechno projdu. Blížím se k lavičce, na které jsme spolu sedávali. Cítím se hrozně fajn, poslední týden jako by se všechno obrátilo k dobrému..a pak na té lavičce uvidím kluka s holkou. Zatrne ve mě. Schovám se za roh a čekám. Ani nevím na co. To je jako on??Co tam dělá? Musím to zjistit. Bože, oni se snad líbají?! Dostanu tik do ruky. A pak to zvládnu a vylezu a projdu kus kolem nich. To není on, uf! Je mu podobný, ale má delší vlasy. Naše mysl je opravdu příšerná. Dokáže na základě domněnky vytvořit realitu, které sami uvěříme a ještě nám ji horko těžko někdo vymluví. Takhle vlastně funguje Dani. Vyskáčou mi červené flíčky po celém těle z toho, co jsem právě zažila. Připojím se na Whatsapp a zjistím, že nevidím poslední hodinu připojení nikoho. Pro ty z vás, kteří Whatsapp snad neznají-je to komunikátor, program na zprávy, který ale ukazuje, kdy se kdo naposledy připojil. Tudíž máte jasno, jestli vaše zprávy byly přečteny nebo ne. Dneska asi nejde signál nebo nevím, protože mi to neukazuje u nikoho. Předevčírem jsem byla nucená tento program aktualizovat, a je možné, že došlo k nějakým změnám. Jsem strašně nervozní. Je 15.00. Metu na metro. Vystupuji v Móstoles central a čekám na autobus.Potřebuju se už připojit přes wifi, nebo mě klepne.Vystoupím a jdu veeeelmi svižně domů. Zapnu wifi a ..nic. Prostě se nic nezměnilo. Ana je doma, pak taky malý Rafael a její maminka. Letím se převléknout, protože takhle prostě do parku ani náhodou, už jsme si kvůli tomu koupila i ty boty u Číňana, protože chodit po kotníky v písku prostě ne, prostě to dělat nebudu. Uklidím kabelku, která má asi tunu, rozendám věci, a dám si litr vody asi tak:-)Any maminka jde naštěstí na bus sama, protože jinak bychom museli jít dřív. My jdeme v 17.00 z domu pro Lolu. Před školou mi Ana oznámí, že mám jít s Lolou domů, že mi zapomněla říct, že má nějakou schůzku.Lola protestuje (naštěstí) a tak můžeme zůstat tam. Nechce jít ani do parku. A já tak vstupuji do školy. Poprvé v životě jsem ve španělské škole. Stejně jako ve Francii, náš český "druhý stupeň" tady většinou je v naprosto jiných budovách. Tak tedy děti zhruba do 12ti let věku (snad se nemýlím) by měli chodit do instituce zvané colegio, a potom ti další do instituto. Bohužel jsem nikdy nepochopila ten mezičlánek do vysoké. No to je jedno. Důležité je, že přichází nějaký mladý učitel, který se ujímá všech dětí, které mají rodiče na té schůzce. Nejdříve jsem s nimi, ale pak si tak říkám, že se asi ten kluk musí cítit trochu nepříjemně. Tak jdu pryč. Volám do několika jazykovek a v jedné se mi podaří se zapovídat na dýl. A paní říká:"Aha, a můžeš mi vysvětlit proč někdo jako Ty chce pracovat v naší škole? Pro ne Madrid, nějaká prestižní jazyková agentura?" A mně nezbyde než odpovědět-protože jsem se zamilovala. A ona se rozesměje a že prý už tomu rozumí. Pak trávím čas obcházením různých nástěnek a tak. A najdu různá dětská přání, která děti napsaly na barevné papírky. A najednou mi něco dojde. Já jsem kdysi v šesté třídě tvrdila, že budu učitelka.A moje učitelka mi řekla, že si to naprosto dokáže přestavit.Že mě úplně vidí. A tyhle školy jsou krásné. Jako vizuálně, fyzicky..to vybavení a všechno..to je prostě nádhera, viděla jsem na fotce i Daniho třídu a bylo to samé. A pak si říkám:"A proč vlastně ne????"Ze zamyšlení mě vytrhne chlapeček, který se ptá, jestli bych mohla být jeho profesorka. To mě pobaví. Pak si tak říkám, že učitel v Čechách a učitel ve Španělsku je trochu něco jiného. Tady chce učit každý. Protože to je značně prestižní povolání. Jistý plat, každé tuším dva roky zvýšení, plat už tak zajímavě vysoký,velká autorita, úcta nejen ze strany žáků ale i rodičů, což se u nás už skoro neděje, dva měsíce prázdnin, vtipná pracovní doba, klid, žádný stres(ano ten s dětmi,ale ne ten, že člověk nestihne uzávěrku a tak ho vyhodí)a hlavně-v tom nejlepším případě dokonce jistota zaměstnání do konce života. Takže tak. Nechci tu žít celý život,ale on by mi potom i vznikl nárok na jejich důchod a tak dále a tak dále, musím se v těch myšlenkách brzdit:)Kdybych tohle věděla, mohla jsem dneska jít na ty lekce do jazykovky, sakra. Schůzka končí v 18.30 a myslela jsem, že jedeme domů. Ale jedeme do parku, kde Ana uvidí nějakou svoji kamarádku, dá jí nějaké věci a potom pokračujeme do domu Sergia. Mazec. Cítím se strašně nesvá. Má to být návštěva na vteřinku ale děti skučí že si chtějí hrát, takže nakonec jsme tam až do 20.00. Jsem tak nesvá, že prostě nevstoupím do jejich domu. Dokud nepřijde Sergio a něco mi neřekne. Tak jako já jsem tu cizí, že jo, já nikam jen tak lézt nemůžu. Je tak podobný Danielovi, až to bolí. Ovšem kdykoliv se na něj podívám, nějak doufám, že uvidím přímo Dana.Po příjezdu domů chce jít Lola do parku, ale naštěstí má Ana hlad, a já taky, a tak se rozhodneme, že se navečeříme. Než prostřeme, najíme se a sklidíme, uběhne dost času. Pak Ana vyndá zmrzlinu, co sama dělala a je vynikající. Pak se děti převléknou do pyžámek a já tak asi prvně po nevím jak dlouhé době sedím ve 21.10 venku s počítačem a studuju své vlastní věci. Mazec.Dopisuju staré emaily, které zbývá zodpovědět a padá na mě šílená únava. Nakonec neodolám a píšu Danimu. Nějak v sobě tuším, že dneska to nedopadne a zase mám pravdu. Napíše pár vět. Nevím, kdy mu mám psát aby to bylo normální. Je mi nějak zle. Pořád musím dodělat ty dotazníky. Čas plyne tragicky. Nevím, kdy se takhle "rozběhl" ale asi když jsem poznala Dana. Určitě. Protože jsme přestali počítat čas na dny, ale měl hodnotu jenom týdnů. Je to všechno na prd. Tak šíleně, nepředstavitelně to letí...a já se jenom orientuju podle toho, kolik týdnů zbývá do odjezdu do Španělska a kolik do odjezdu domů. Je mi z toho divně. A nejvíc z toho, že se bojím být doma. Bojím se, že zase nebudu spát, že budu zvracet jako šakal z toho, že nemůžu být kus od něj. A že celý život prožiju jako mrtvola. Tak strašně se toho všeho bojím, že mi vytrysknou slzy a kolem půlnoci usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat