Budík vesele vyzvání v 6.40. Jsem jak zdrogovaná, ani se mi nepodaří otevřít oči, jen tak zašvidrám a přetáčím budík. A takhle asi každých 15 minut. Vylezu nakonec v 8.45. Dneska mám šíleně práce a nevím jak ji stihnu. Od úterního odpoledne jsem neotevřela počítač. Takže to bude půvabné. Dopsat všechny maily. A hlavně-nemám dodělané dotazníky na španělský kurz za tento týden a zítra o půlnoci to končí. Jsou tři, jako minulý týden a navíc jeden extra, kde je shrnuta látka za oba týdny. A pak musím přeložit asi tunu materiálů, napsat životopis a motivační dopis, to všechno francouzsky a odeslat to ještě dnes. Ani nevím kde začít. Jdu si udělat snídani a zjistím, že venku je 8 stupňů. Naprosto šílená zima. Vezmu sis svetr, dám si bagetu s nutellou, teplé mléko a kolem 9.40 se vracím do postele, kterou jsem ani nestala. Zakutám se, protože všude po domě je šílená zima a začnu dohánět resty. Je mi dobře..nikde nikdo, klid, všichni ve školkách a školách, Ana je v Madridu, to vím, to mi říkala, a já sedím sama v celém domě ve svojí teploučké posteli a spisuju. Dost dobré. Připadá mi že mám čas asi na všechno na světě,ale když je 10.45 a já jsem tak v 75% mailů, je mi trochu úzko. Maily především. Takže píšu píšu a taky si chci dát včas oběd,protože až přijde někdo s malým, nechci tam zaclánět. Když přijde dědeček, lepší zmizet rovnou nahoru a pokud babička, tak taky, protože je hrozně milá a zapovídala bych se určitě na hodinu. Navíc je mi úzko z toho, když si uvědomím, že den, kdy jsem potkala toho jejího syna, byl vlastně už minulý čtvrtek. Já nevím, ale mně to nepřijde normální, jak rychle plyne čas. Vždyť já pořád přemýšlela, co budu dělat a najednou jedu skoro domů!Navíc jsem zítra ráno chtěla jet do Xanadú, protože to mám za domem a udělat si nějakou radost, jen tak výletem, ale jestli dneska nestihnu ty dotazníky,budu je muset dělat zítra a Xanadu se nekoná:-(Ach jo. Nemám čas si ani vyčistit zuby,ani se převléknout, prostě nic. V 11.50 pořád ležím v posteli s počítačem a nevím co dřív. Jednou jsem četla nějaký román a tam nějaká žena psala,že její nejoblíbenější jídlo se nedá servírovat hostům, protože je to maglajs,ale já to chápu, budu totiž mít to stejné teď. Těším se na rýži, rajčatovou omáčku a tuňáka. Jdu si to připravit, mrknu jedním okem na První republiku pár minut a chvilku relaxuji. Jídlo je vynikající, umyji nádobí a plnou myčkou se nezabývám. Prostě už tohle řešit nebudu. V půl jedné jdu nahoru, zalezu si do postele a koukám na První republiku. Dost mě to vzalo, takže nakonec si dám celý díl do 13.30. Pak začnu vyplňovat všemožné papíry a pak uvidím, že všechny papíry, které pošlu, musí mít razítko nějakého papaláše, kterého dneska evidentně nikde neuženu. A prostě mi už došly síly. Takový optimismus, takové možnosti..to všechno minulý týden a tenhle týden jen smutek a zbytek sil. Kašlu na to. Mrzí mě to hodně,ale ta univerzita tady ve Španělsku mě vzala víc. Zkusím se zapsat normálně, a třeba to vyjde. Těžko říct. Ve 14.15 se jdu zkulturnit a říkám si, že dnes je vlastně poslední pracovní den. Pak až neděle. Venku je zima. Převléknu se a jdu pozdravit babičku a malého Rafaela, protože jsem nikoho nezdravila, prostě se mi nechtělo,ačkoliv jsou tady už asi od 13. V 15.00 jsem už připravená, vypadám šíleně, vlasy odrostlé, obličej jako kdybych nespala týden, bledá, děs,ale je to vcelku jedno. Dozvídám se, že dnes půjdeme všichni do parku. Asi mě klepne. Je tam zima, netuším, co budeme dělat. Nemám moc náladu se nikde posadit na kámen a debatovat o ničem, nebo někde nahánět děti. Doma je to opravdu lepší, tak jako klidnější, ale na druhou stranu chápu, že když tady byla ta holka přede mnou,že jí muselo klepnout, protože byl únor a to zase nemohli ven ani kdyby chtěli, takže jsem zvědavá. Prý pojedeme všichni autem. Přemýšlím, jestli mám jít sama pěšky a zastavit se třeba u Číňanů, a koupit si sešit, který jsem chtěla, a nebo jet s nimi. Na druhou stranu, pořád jenom něco kupuji. A na další stranu, až budu sedět doma na zadku, nekoupím si nikdy nic. Tak nevím jak se rozhodnout. Nakonec Ana říká, že pojedeme všichni. Jedeme i s babičkou, kterou vysadíme na zastávce a pokračujeme do školy. Ana si jde něco zařídit na tu schůzku a já mám na starosti malého a jdu čekat na Lolu. Máme tedy jít pak do parku, ale je šílená zima. Je takový vichr, že mám skoro strach, že mi uletí Rafa. Nakonec se dostaví Ana, prý to bylo krátké a vyzvedneme Lolu společně. Naštěstí zatrhne park. Prý potřebuje pro nějaké děti svého bratra nějaké dárky, tak můžeme prý jet společně do Xanadu. Padne i návrh, že zůstanu s dětmi doma, ale naštěstí nechtějí. A tak společně jedeme do Xanadú. Miluji tohle obchodní centrum. Je mi jasné, že zítra nemá smysl sem jezdit, i když jsem si to plánovala, protože kolem 16,17 bych měla být v jazykovce. Minule jsem se dozvěděla, že prý nějaký kurz začíná již v 16 hodin. Nevím tedy v kolik tam asi mám jet?! Představa čtyř hodin s dětmi je děsivá, uvidím, jak to vymyslím, ale Xanadu bohužel nestíhám. Teď jsme tady, ale bohužel já se nemůžu nikde podívat a tak. Mám na starosti malého a ten vydá za pytel blech. Na všechno sahá, všude si sedá, všechno si prohlíží..nejdříve jdeme do jednoho obchodu s hračkami, tam nemají to, co Ana chce, tak jdeme do druhého,tam se zdržíme příšerně,a pak asi ve třech obchodech vybíráme nějaké letní oblečení dětem. Jsem dneska strašně unavená. Při tom tomu ale nerozumím, technicky vzato k tomu nemám důvod. Spala jsem hodně, docela dobře a navíc jsem celý den strávila zalezlá v posteli.Mám červené oči, jako kdybych nespala týden ale i fyzicky se opravdu cítím na omdlení. Když vstoupíme do jednoho obchodu s dětským oblečením,úplně se dojmu.Je tam tolik věcí, i košile a kravaty pro malé kluky,je to krása. Když vidím ty šatičky pro holky, už mi tečou slzy. Pak vejdeme do jednoho obchodu, kde mají i dětské, i normálně pro dospělé. A když vidím to oblečení pro kluky, už ten pláč neudržím. Už to nejde. Vzpomínám, jak jsme přesně před rokem vybírali oblečení na pláž s Danim. A teď jsem sama, a navíc jedu za pár dní domů. Je mi fakt divně. A najednou slyším dětský křik:Moniiiii Moniiiii Moniiiii. A hledám odkud to jde. Otočím se, a přiběhne malý Rafael a natahuje ručičky tak ho chytím, a obejmu ho. Úplně mě to dojme. Obejmu ho a dojde mi, že jsem nikoho neobejmula už několik měsíců. Jsem šíleně unavená, děti zlobí a pořád otravují, nakonec Ana koupí Lole nové boty. Procházíme kolem Starbucksu a mě dojde, že už nemám moc času si to tady užít. Ještě si chci dát jeden koktejl, vidím že mají kokosový, chci si koupit nějakou radost, něco..a přitom zbývá tak málo dní. Je mi z toho smutno. Kolem 19té jedeme domů. Ana v autě říká,že má hlad, a že budeme večeřet hned.Z toho mám radost. Možná z toho počasí jsme všichni strašně unaveni. Během jednoho dne se ochladilo o 15 stupňů. Po večeři mi Ana smutně říká, že chápe, že můžu odjet jakýkoliv den a že jim budu strašně chybět. A že až budu vědět, kdy odjedu, udělají mi oslavu. Úplně mě to dojme. Ana jde vykoupat malého Rafaela, já jsem s Lolou a malý jde spát už ve 20.15. Já si ještě kreslím s Lolou, a pak si jdu dát super rychlou teploučkou sprchu, rychle si vyčistím zuby a snad poprvé po těch měsících si lehám do postele ve 21.30. Venku je ještě den, naprosto bílý den, po dlouhé době si zatáhnu roletu úplně celou a upadám do hlubokého spánku. Kolem jedné se probudím a mám pocit, že jsem vyspalá. Sednu si na postel, dojdu se napít a spím znovu.
Žádné komentáře:
Okomentovat