Probudím se v 9.30, kdy zvoní budík. Přemýšlím, co tedy dnes budu dělat. Chtěla jsem jet do Xanadú, ale když mám být v 16.00 na prohlídce bytu, tak to snad ani nemá cenu..... Poležím si jen tak do 10.00 protože slyším neuvěřitelný klid. Zkrátka ještě všichni spí, to je jisté. Pak slyším vylézt Anu a asi malého Rafaela. Slezu dolů a překvapí mě, když za chvíli přijde táta Rafael. Myslela jsem, že jel někam na víkend nebo tak, ale spíš měl asi pracovní cestu a vrátil se pozdě, nebo tak. Ana s malým už snídají a když se ptám, jestli máme chleba, Ana mile odpoví, že ho právě dodělala. Jako a co mám jíst? Venku to vypadá na super den. Konečně. Skočím nahoru, na pyžamo natáhnu džíny, přehodím kabátek a rázem jsem připravena vyrazit mezi lidi. Jdu pro bagetu. Mám přece právo na křehkou bagetku, ne? Jenom vlezu do obchodu, hned mě odchytí holka, co obsluhuje u regálů s kosmetikou a oznamuje mi, že právě vybalují nový šampon, který dorazil a že je super na léto, že má UV filtr..a ani ho skoro nepotřebuji, ale když přičichnu, ucítím něco mezi pláží, létem, opalovacím krémem a sluncem, takže zabavuji okamžitě. Nevím, jaký chleba vzít,a tak nakonec beru dvě bagetky, jednu s více zrníčky, druhou obyčejnou, a moji oblíbenou kávu, kterou jsem tady teď tohle jaro snad ani neměla. Blížím se ke kase a znechutí mě obrovské nákupy. Naštěstí nějaký dědeček mě pustí před sebe a tak hned platím. Přijdu domů a je 10.50. No, to je mi tedy pěkná snídaně. Namažu si bagetku máslem, dám na to marmeládu z lesního ovoce a kávu...hmmm...může začít den lépe? Pak přichází Lola a vyprosí si přesně tu bagetu, kterou jsem chtěla nechat na zítra. No nic. Dám jí bagetu a mizím nahoru. Je zvláštní, že jsem tu skoro 10 týdnů to znamená stejné období jako jsem byla u Evy-tedy září, říjen a pár týdnů v listopadu, než jsem jela domů-ale přijde mi, že tentokrát jsem tu nic neudělala. Celý podzim mám spojený s Danim, a teď nemám záchytný bod, o který bych se ve vzpomínkách opřela. Jdu nahoru, věci nandám na stůl a jdu vyluxovat. Už to chce, takhle už to dál nejde. Pak ještě vytřu podlahu. Rodinka se chystá někam na nějakou rodinnou oslavu, tak se vypravují a já si dole na gauči čtu, protože mi nahoře schne podlaha. V 11.30 se stále hrabou a kolem 11.45 zmizí. Ana mě poprosila, jestli bych jí nepověsila pračku. To je jasné, protože já si potřebuju vyprat, když tu nejsou:-D jdu věšet to jejich prádlo a jde mi hlava kolem z toho, že jí prostě nevadí, že jí někdo věší kalhotky. Já bych se zbláznila. Pověsím tu hromadu prádlo a seberu všechno svoje bílé. Ona to prostě nepere zvlášť, nikdy. Já k bílému nikdy nedávám ani aviváž, aby to bylo víc bílé..no nic, to jsou moje úchylky:-)je pěkný den, tak by to všechno mohlo hezky uschnout. Když to vyperu, pověsím a uklidím pokoj, jdu si udělat oběd. Nemůžu obědvat jako v jiné dny, když jsem v 11 snídala,ale je 13.15, tak to zkusím. Najdu zeleninu, tak si k tomu jen přikousnu pečivo a je to. Pak vyndám jahody a zjistím, že se jich většina zkazila. Udělám si klasickou mňamku-rozmačkám je, pocukruji a zakápnu trochou mléka. K tomu si pustím První republiku. Jenom dva díly a doženu televizní vysílání. Co budu dělat pak? Je to napínavé!:) V 15.00 bych měla opustit dům. No, to mám co dělat. Republika skončí v 15.50. Nemůžu si pomoci, nešlo to prostě vypnout:)Do toho jsem ještě běhala ven a sbírala a skládala prádlo Aně, a také to svoje. Tady se nedá moc důvěřovat počasí, takže to seberu všechno, než půjdu. Vyhledám si busové spojení a zjistím, že v 15.40 musím stát na zastávce. Vyčistím si zuby, jen tak trochu se nalíčím a obléknu se. Šílím vzteky. Ve všem vypadám jako blázen. Musím reálně uznat, že nemám co na sebe. Moje oblíbené kalhoty musím darovat, protože prostě si je obléknu a vypadám, že jsem je někomu ukradla. Nechci vypadat moc strojeně,spíš tak nějak normálně..nakonec beru džínové kraťasy, triko, a běžím na bus. Jede přesně. Pak čekám na Metro Sur a vystupuji kolem 16.20. Myslím, že kolem čtvrté ve Španělsku znamená naprosto cokoliv.Takže to jsem dodržela. Otevírá mi kluk, se kterým jsem domluvená na prohlídce bytu. Strašně se bojím, že to zakřiknu, když to sem napíšu, ale ten byt je překrásný a můžu jen doufat, že to vyjde. Je to duplex. Nachází se v pátém patře, kde má WC, jeden obytný pokoj-toho kluka, kuchyni, dvě komůrky na odkládání věcí, obrovský obývák a -terasu. Pořád si říkám, jak bude hrozné odejít z Arroyomolinos, protože nebudu mít zahradu a tady je nádherná terasa. Mezi obývákem a kuchyní vedou schody nahoru, kde jsou další tři pokoje, další terasa a koupelna. Poznávám i dvě holky, které tam bydlí a když odcházím, jsem tak strašně šťastná, že se musím pořád usmívat. Pak volám se sestřičkou a jdu do obchodního centra. Zacházím od oblíbeného obchodu SHANA, který má děsně vtipné ceny. Vidím obyčejná bavlněná trika za euro:(!!!)a jeden moc krásný svetřík na chladné letní večery:)Kolem 18.00 se již zjevuji u kasy a těším se, jak si odnesu nové úlovky. U kasy mi bohužel nefunguje kreditní karta a tak zvládnu zaplatit jenom svetřík, moje hotovost neumožňuje nic jiného:) Pak se zastavuji v Burger Kingu a dávám si moji oblíbenou kávu se zmrzlinou. Obsluhuje mě moc krásný kluk, a připadá mi nějak povědomý. Tady si každý sladí kafe naprosto nekřesťanským způsobem. A všude vám nabídnou půl tuny cukru. Proto se všude podivují, když ho nechci. On mi natočí zmrzlinu do kávy a říká mi:"Cukr si nedáváš, že ne?" A hluboký pohled do očí. Panebože, on si mě vážně pamatuje??!! Dojde mi, že jeho obličej jsem prostě viděla tady, protože je tak hezký, že jsem si ho "uložila" do hlavy. Sednu si na chvíli ke stolu, než se zmrzlina trochu rozpustí, a cítím, že mě pozoruje. Ujistím se přetočím celého trupu směrem pokladna a on tam stojí, s kamenným obličejem a civí na mě. Zvednu se a hledám mobil. Kouká dál. Když odcházím prostě mi to nedá a od dveří se podívám na pokladny. Je to daleko ale ten upřený pohled černých očí mě doprovází až dokud nezajdu za roh..uff, mám chuť se vrátit ještě pro něco! Dojdu do mého oblíbeného parku, sednu si na tašku od svetříku a pustím se do knihy, kterou s sebou tahám všude, a pořád jsem ji ještě nedočetla. V tu chvíli se cítím tak moc v klidu a tak nějak blaze, že napíšu Danimu. Napíšu mu něco, co čekám že ho vyprovokuje. Do dvou minut odpověď. Vyměníme si pár zpráv a dojde to až na velmi vyspělé názorové výměny. Jsem šťastná. Ne šťastná, že jako bude velký návrat, ale šťastná, že můžu žít dál. Nejhůře nesu, když se na mě utrhne, když mě soudí za věci, co se nikdy nestaly, když je nepříjemný a křivdí mi. Pokud jsem jakoby já, kdo je na koni, kdo vlastně je ten, kdo je víc v pohodě, můžu žít dál, bez kamení kolem žaludku. Sedím na místě, kde jsme si před rokem touhle dobou slibovali lásku a líbali se jako blázni. Pak přemýšlím, jak jsem tu seděla první týden mého pobytu tady. A sedím tu teď. Jak jsem se za ten rok změnila! Možná jako jiní za deset let. Tolik jsem se toho naučila, tolik toho o sobě zjistila. Odkládám knížku a jen tak přemýšlím. Vděčím Danovi za hodně. Nebýt
jeho, tak tu teď nesedím, to je jisté. Nepoznala bych tuhle rodinu, které tady
vděčím za mnoho. Prostě to do sebe všechno zapadá. Kolem 19.30 se sbírám. V
parku běhá milion lidí. Jeden obzvláště atraktivní běžec málem zakopne, když mě
uvidí, to mi udělá radost. Když se otočím, zjistím, že jde:-D když mě mine
podruhé, zase běží jako o život a když ho vidím kus dál, zase jde:-D jojo, já
to dělám taky, lidé mě motivují. Jdu směrem na metro a cítím se tak nějak
klidně. Život snad zase bude dávat smysl. Jedu 4 zastávky Metro Surem a
vystupuji v Móstoles Central. Na autobus se poměrně načekám, a vystupuji až ve
20.30 u nás v Arroymolinos. Blížím se domů a už je zase cítit vítr a pěkné
chladno. Myslela jsem si, že půjdu běhat, když je tak krásné slunce, ale vítr
je dost znát a je opravdu chladno. Doufám, že než odjedu, ještě aspoň dvakrát
třikrát vyběhnu. Plánuji si dát večeři, a dočíst kus knihy a možná i mrknout na
poslední díl Republiky. Jenom se přiblížím ke dveřím, uslyším děsivý řev a je
mi jasné, že budu muset změnit plány. Dneska se hraje fotbal a když otevřu
dveře, uvidím tátu Rafaela a rodiče Any a celou rodinku naskládanou na gauči,
jak sledují fotbal. Hrůza. Jdu nahoru, převléknu se, uklidím věci a jdu se
navečeřet. Najdu tu stejnou zeleninu co jsem měla k obědu a bohužel zjistím, že
někdo už snědl bagety. Príma. Kus jedné nakonec najdu na stole a zastelu ji na
dno skříně, ať jako mám zítra co snídat, snad ji nikdo nenajde. Potom popadnu uschlé věci od odpoledne a poctivě všechno uklidím do skříně. Docela si užívám klidu, ale jedno je jisté..zítra bude
výhodné vstát pozdě, protože zkrátka, čím později vstanu, tím méně budu s
dětmi, to je jasné. Minule to byla těžká pohoda,ale tak nikdy se neví. Zjistím,
že poslední díl republiky ještě není na youtube, takže musím přes uložto.cz.
Trvá to 80 minut. Hm, tak to už asi dneska nedám. To bych u toho usnula. Od
21.45 prohlížím e-maily a když je zčistajasna 22:40 a díl je najednou stažený,
nechce se mi koukat. Jsem unavená a nemám to potřebné nadšení, abych ho viděla.
Uklidím věci a rozestelu si si. Od 22.50 sedím s počítačem v posteli, a jsem
opravdu klidná a spokojená. Chtěla jsem jít spát brzy,ale jako proč vlastně?
Zítra je velmi žádoucí vstát co nejpozději. Kolem 23.50 se všichni rozejdou a v domě je trochu klid. Nakonec jsem ani nečetla, ani nic jiného, spíš pořád zařizuji to bydlení. Bylo by super se osamostatnit. Nakonec si na chvilku pustím díl První republiky. Pak hodně dlouho přemýšlím a nakonec usínám kolem 1:50 nebo možná ještě déle.
Žádné komentáře:
Okomentovat