Budík zvoní v 7.30. Ne, nemožné vstát a doplazit se až někam do Leganés. Navíc kvůli práci, která není v oboru. Být to jiný den, určitě bych jela, ale dneska ne, dneska neeeee...spím dál a v 9.45 se donutím napsat alespoň omluvnou zprávu. Určitě to nebude tak horké, protože jistě si za včerejšek nasbírali tunu jiných kandidátů. V domě je úžasný klid a já si tak říkám, že je neuvěřitelné, jak mám hluboký spánek. Vylezu, otevřu okno, ustelu postel a ...a zjistím, že důvod toho, že je takový klid není ten, že jsou všichni pryč, ale že všichni spí. Vylezu a všichni snídají. Bezva, takže já se tam trochu jako pozvat nechci. Jdu si uklidit pokoj a slezu dolů, dát věci do pračky. Dozvím se od nich, že by snad nebylo špatné vědět, že jsem měla narozeniny a že jsme je mohli strávit nějak spolu. Uvědomuji si, že jsem včera byla celý den sama a že kdybych třeba přišla dřív, mohli jsme jít na zmrzlinu nebo tak a mohlo to být ještě lepší. Cítím vinu. Proto jsem nechtěla aby něco věděli, jenomže jsem naprosto zapomněla na to, že si mě kdysi přidal Rafael na facebook a tím pádem to uvidí. No nic, malému prý bylo v noci zle, tak s ním Ana zůstala chvíli doma a pak se všichni rozprchnou. Ana si mě před odchodem zkoumavě prohlédla a v jejích očích byl výraz jakoby neporozumění. Cítím vinu. Divný pocit. Když všichni zmizí, mám tunu práce, ale uvědomuji si, že věcem musím dát nějaký řád. Pokoj mám uklizený, jdu pustit další pračku, protože nerada peru, když je někdo doma. Mám málo věcí a příště bych taky mohla dopadnout tak, že to vyperou všechno najednou, což je děsivá představa. Snídám až v 11.10 a to mě dost vzteká. Protože takhle budu muset obědvat ve 13 nejdřív, a to zase už tady bude někdo s malým a kdesi cosi. Bff. Jdu si vyčistit zuby, trochu se zkulturnit a ve 12.00 zasedám ve svém pokoji k práci. Musím říct, že se mi líbil pokoj víc, když tam mám postel, ale poslední dobou jsem si zvykla tu postel převrátit, nebo spíš zavřít a tím mám stůl. Nutno podotknout, že mě to nutí víc pracovat a mám pocit, že mám svůj koutek. Většinu času totiž jsem trávila v kuchyni u stolu. Je zvláštní, že dneska od rána svítí slunce. Včera bylo zataženo jako blázen. Ale asi to byl dárek od Boha, protože nevím jak moc upoceně a atraktivně bych byla vypadala včera, když jsem čekala půl hodiny na lavičce a tak podobně. Vždycky mi bylo líto studovat doma, jako že nebudu opálená a tak,ale pak jsem si uvědomila, že není čeho litovat, od 16 do 20 hodin v parku se opálím až kam, věčně mi kůže zapáchá sluncem, je to takový divný pocit, který nenávidím, a jsem nasluněná až kam, takže si dobrovolně sednout na slunce s učením by bylo dost o život. Nenene, nic takového. Udělám toho překvapivě hodně a kolem 12.45 jdu hledat něco k jídlu. Najdu tu vynikající zeleninovou směs, kterou dělá Rafael. Do toho hodím dva párky a je to. Pak si ještě dám Actimel a když už si myslím, že je klid, v 13.20 se rozrazí dveře a vstupuje babička a malý Rafa. Zmizím nahoru k sobě a rozhodnu se napsat dopis Danimu. Táhne mi hlavou milion myšlenek a tuším, že by je mohl přijmout. Píšu a píšu, ale nestihnu to po sobě přečíst, protože je už 15.30 a musím jít pro Lolu. Ana zrovna přijela domů, připraví mi svačinu pro Lolu a já odcházím. Venku je šíleně. Nemůžu říct že je vedro, protože Slunce je tak nějak pod mrakem, ale je dusno na omdlení. Ve škole na dálku poznám Sergia, toho tatínka, který nápadně připomíná Daniela. Dělám, že ho nevidím, jsem z něj dost nervózní. On mě musí vidět rozhodně, ale nepřijde. Jako Daniel. Cha cha. Popadnu Lolu, je dneska v dobré náladě a jdeme do parku. Dokonce mi popřeje k narozeninám a tváří se smutně ,že prý jsem jí to neřekla. Ach jo. Jdu do parku a pár kroků přede mnou vidím Sergia s Lucíou, kamarádkou Loly. Je to takové divné, protože holky si odejdou hrát a já tam s ním zůstanu sama. Je mu asi tak 35, ho odhaduji, moc příjemný chlapík. Daniel každým coulem. Má i tak zvláštně velký nos, z profilu jsou k nerozeznání. Bavila bych se s ním o čemkoliv, ale jak začít? Navíc si mě určitě zaškatulkoval jako blbou aupairku. Sedíme tam, vedeme ne příliš duchaplnou konverzaci a já, ač se s ním cítím tak dobře, odcházím v momentě, kdy přijde "hlídačka" Mary. Neodolám a z dálky si ho vyfotím. Té fotce se musím smát celé odpoledne, protože kdybych to ukázala Danovi, asi sám nepozná, že to není on. Takhle na dálku fakt mazec.Nechce se mi hrát si na pískovišti, zadělat si boty a tak. Naštěstí malý nemá chuť, hrajeme si na nějakou ambulanci či co. U toho vidím, že Sergio na mě zírá a já taky. Jsem nervní a musím říct, že se ta odpoledne alespoň stala zábavnější. Nutno podotknout že on dřív tady nebýval, nevím kdo jim ty děti vyzvedával, ale teď chodí do parku skoro denně. Chvályhodný zvyk. Kolem půl šesté Ana rozhodne, že musíme do knihovny vrátit nějaké knihy. Naskáčeme do auta, jedeme domů, Ana popadne knihy a jdeme do knihovny. Moc hezké místo, nové, klidné a těch nových knih! Ty jo, většinu znám z knihkupectví. Na to však není čas, jdeme do dětského oddělení a musíme vybrat něco pro děti. Pak jedeme domů, je teprve 18.15 a netuším, co se bude dít. Nakonec mě Ana poprosí, jestli bych s Lolou neudělala nějaké hry nebo něco, opravdu hodinu angličtinu. Je to docela zábavné, protože ji to baví, což je radost. Vydržíme dlouho a pak si ještě hrajeme, když Ana dělá večeři. Pak se jdou děti koupat. Malý je fajn, už mě nechá abych ho koupala a nebrečí, a tak ho vykoupu, dokonce si nechá umýt hlavu, což nesnáší, a já totálně v šoku zírám. Je pravda že každodenní kontakt je znát.Myslím aktivní. Když jsem měla od nich trochu vzdálenost, nikdy mě ten malý nepřijal. Lola se chová jako blázen a Ana jí seřve způsobem, že čumím. Řekne jí dokonce že to je una estúpida, což teda považuju za mazec. Malý se bojí a říká, že maminka se moc zlobí. Je s ním sranda. Jdeme hledat pyžamo. Nebesa prosím o nějaké znamení, že mám poslat ten dopis. Malý Rafa běží do své poličky a říká: Hele, co mám. Ta kniha co donese se jmenuje Dónde estás, Dani (Kde jsi, Dani?) A mě asi klepne. Je šokující, jak rychle to funguje. Malému najdu kabátek od pyžámka, kde je napsáno Danny dog. To mě už totálně položí, protože to je hlavní postavička z kresleného seriálu Peppa Pig. Z téhle postavičky jsme si s Danielem dělali srandu, on mi taky jednu vymyslel a takhle jsme si vymýšleli. To beru jako dostatečné znamení. K večeři je polévka, kterou rozpoznám na dálku. Jistá si nejsem, ale...ano. Je to cocido. Hnus. Ta příšernost co jsem jedla u Evy. Sním to, a dám si maso. Ana mi nabízí tři plátky, vezmu si dva a nakonec jeden vrátím. Významně zvedne obočí. Chci si jít přečíst ten dopis, co jsem sepsala, ale děti mi nedají pokoj a nakonec se naskládá do pokoje Lola a Ana ještě bouchá na dveře ať jsem zticha. Vrchol. Pak malou vytáhne. Potom slyším jak se baví s manželem a říká mu, že jí mrzí že jsem jí neřekla, že mám narozeniny, že jsme mohli být všichni spolu a že asi pro mě nemají dostatečnou hodnotu jako rodina, abych jim to řekla. To je dost drsné, a začíná mě to mrzet. Možná jsem se moc unáhlila. Teď to nevrátím. Říká, že by mi byla koupila nějaký dárek a mohli jsme to oslavit spolu,ale že když jsem o to nestála, tak se nedá nic dělat. To mě poměrně zasáhne. Dost jsem jim křivdila. Nafotím ten dopis do mobilu, ať je to rychlejší a posílám Danimu. Vím, že neodolá. Za dvacet minut odpověď. Mazec. A tak poprvé od 18. února začne konverzace, která má víc než dvě věty. Trvá totiž do půl dvanácté. A musím se usmívat. V dopise jsem totiž uhodila hřebíček na hlavičku, zařídila se podle svých načtených materiálů a hele..nutno podotknout, že jsem brala v potaz to, že Aspergerův syndrom je skutečně něco, čím dost pravděpodobně trpí a vyplatilo se. To, co díky jeho zprávám zjistím, mě položí. To, co ke mně cítí, je dost možná větší než si umím představit. Najednou z ničeho nic přijde věta: I kdybysme se vrátili k sobě, měl bych strach." Na to pohotově reaguji: "Ale já nechci aby ses vracel. Nepřeju si to. Chci tě občas vidět, jsme dospělí, nechci abychom se chovali jako děti. Nechci mít přítele, nevěřím chlapům. Ty sám jsi mě zklamal tolik, že vidím, že ani Tobě se nedá věřit. Proto nechci, abychom byli spolu, já už nemůžu." A hele. Změnila se situace. Skoro slyším, jak mu šrotuje v hlavě. Trvá to dlouho, ale přijde :"To nejde, nemůžu Tě vídat jen tak. Nedokážu to. Nemůžeme být jenom přátelé, jen tak". Popřeju mu dobrou noc a končím. Tohle by pro začátek stačilo. Vím, co jsem potřebovala vědět, a najednou se cítím klidná tak, jako nikdy. Jako už dlouho ne. A tak kolem půlnoci zalezu do postele, šťastná jako blecha, až se mi chce tančit, což je věc, kterou jsem dlouho nedělala, nějak nebyla nálada. A třeba někdy, někdy za pár měsíců nebo let to vyjde. A nebo ne, ale já jsem teď spokojená. Tak dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat