Budík vyzvání v 9.45. V domě je ticho. Dnešní noc malý Rafa snad celou probrečel. Domyslím se, že Ana s malým tedy skoro určitě spí. Není důvod nikam spěchat. Zahrabu se do postele a užívám si klidu. V pokoji je taková příjemná teplota, a ještě chvilku usnu, nakonec vylezu v 10.20. Doma bych to nepřežila,ale musím říct, že tady je to snad úplně jedno, když je ten tak dlouhý. Navíc obzvlášť dnešní den je spíš lepší vstát později. Když vstanu, otevřu okno a zjistím, že je poměrně zima. Ach jo. Ustelu si postel, a pokoj hned vypadá uklizeněji. Sejdu dolů a táta Rafael s Lolou už snídají. Dám si bagetu, kterou asi donesli včera Any rodiče, namažu jí máslem a pokapu marmeládou. Pak si jdu čistit zuby a trochu se upravit. Převléknu se a zjistím, že Lola jde k sousedce vedle do domu. To mi udělá dost velkou radost, protože zabavit ji je dost náročné. Nic jí není dost dobré, nic jí dlouho nebaví. Zabavit toho malého je mnohem vděčnější práce. Když sejde dolů do kuchyně i Ana s malým, hned mi říkají, že jdou volit. Prý do evropského parlamentu. No vida, a já, takový bývalý euronadšenec a je mi to jedno. Najednou mě tak napadne, že bych mohla něco uvařit. V 11.45 volám mamce, jestli si myslí, že má cenu dělat bramboráky, když tady nemám majoránku. Přemýšlím, že začnu smažit, až když rodina přijde, ale asi jsem se zbláznila, když jsem si myslela, že na to snad budu mít čas. Jako že budu mít čas přestat. Očistím brambory, a začnu strouhat. Struhadlo je příšerné, naprosto děsivé, a málem mi upadne ruka. Myslím, že tu nejhorší práci už mám za sebou. Děs. Pozoruji, jak se mi v misce nashromáždil asi hektolitr škrobové vody. A tak pěkně po malých částech brambory ždímu. To je už doma Lola, dokonce si vede kamarádku a hned za ní vchází celá rodinka. Brambor jsem udělala moc, nemůžu to pořád ochutit. Sůl, pepř a sušená petržel. To tak pro začátek. Asi tuna sušeného česneku. Pořád to ochutnávám, a nakonec musím říct, že je to dost dobré. Začínám smažit. První je příšerný. Nedokážu odhadnout ani sporák, ani mě:) Pak se rozhodnu prolisovat mnohem více česneku a najednou to stojí za to. Když mám asi čtvrtý, začne mě to opravdu bavit. A najednou u toho uklidím celou myčku, celou kuchyni a prostř stůl. Pak se dokonce vzdálím až do svého pokoje. Stane se ze mě asi profík, protože to, co vznikne, je úžasný, křehoučký, naprosto dokonalý bramborák. Zlatavý a lehce křupavý. Sama se překvapím. Nicméně práce poctivá to je, protože když "kladu" na stůl,je 14.15. Přesně 2,5 hodiny. Mazec. Ale výsledek stojí za to. Rodinka pomlaskává. Nakonec jsem jich udělala asi 13. Byly menši, ale i tak..prostě se zapráší a nic není. Po obědě si dáváme ovoce-vynikajícího melouna a dojde i na zmrzlinu. Pak s Anou uklidíme kuchyň a ona se jde učit. Táta Rafael jde s malým spát. Sláva. Je 15.15. Lola mizí s Ano v pokoji. Mám klid. V neděli a mám klid si číst. Mazec. Čtu knížku, kterou bych tu možná chtěla někomu nechat jako dárek, protože se mi dost líbí. Pak přijde Lola a dá mi obrázek, na kterém jsou vlasaté postavičky a pod každou z nich je napsáno jméno. Je tam Lola, Monica, Ana, Rafita, Rafael. Nějak mě to dojme. Říkám si, jestli se na celou tu akci "jazykovka" nemám vykašlat. Jestli ten rok, co přijde nemám opravdu zůstat tady. Jsou jako moje náhradní rodina. Nakonec jsem se nějakým způsobem do těch dětí zamilovala. Myslela jsem, že nejvíc mi bude scházet ta holčička, Lola, to jsem si myslela na začátku. Ale přitom nejvíc mi bude scházet ten prťousek. Pak přijde Lola a chce si hrát. Hrajeme si na masérky, potom na holičství a je pět hodin. Jdeme posvačit. Najdu vynikající bagetu-nechápu kde se vzala-a dáme si na ní napůl marmeládu, napůl čokoládu. A udělám moje oblíbené pití- pomalu zahřívám mléko, do kterého jsem dala vanilkový cukr a přidávám med a skořici. Lole to moc nechutná, ale přijde Ana a té to jede dost:)Pak si jdeme na chvíli kreslit. Lola nechce, tak jí dám počítač a já si dělám takovou "mapu", co chci dosáhnout, a tak. Moje plány, budoucnost..a tak. Pak má jít Lola zase k té sousedce, ale dozví se od rodičů, že už nesmí. A tak je zase u mě. Pak něm napadne, že bychom mohly jít do parku. Natáhnu si džíny a vyrážíme. Alespoň jsem osvobozená od aktivního vymýšlení zábavy. Jsme tam až do osmi. Tahle mi nevadí zajít do parku..jako na chvíli. Ale sedět tam celé odpoledne, tak daleko od domu, celá upatlaná a tak..to tedy nic moc. V parku na mě padne splín. Dojde mi, že ale když tady zůstanu ten další rok, nic se nezmění. Budou to jen o rok prodloužené prázdniny, jestli se to tak dá vůbec nazvat. Dojde mi, že normálně bych mohla učit v jazykovce, ale sobotu a neděli bych měla pro sebe. Mohla bych si číst, uklízet, co by mě napadlo a ne se cítit pod povinností vymýšlet hry a tak. Byla bych svým vlastním pánem. A pak mi dojde, že zase volím mezi rodinou a prací. Stejně jako to bylo u nás doma. Taky jsem cítila vinu. A tak vidím, že se pořád asi mám co učit. V parku mi dojde, jak jsem se první dny těšila, jak budu chodit do parku, jak vezmu Daniho tam a tam, jak udělám tohle a tamto..a najednou je konec. Prostě konec. A pokud to vyjde, tak možná konec definitivní. Jdeme po osmé domů a táta Rafa už připravuje večeři. Nějakou rybku. Jdeme koupat děti a přijde Ana, a malý řve nahoře. Źe prý jí pořád mlátí pěstičkami. Jo, to já znám. A tak jdu nahoru. Ani nevím proč jdu, když mlátí Anu, mě taky nenechá se přiblížit, ale jsem jako u zjevení, když zjistím, že mě nechá. Obléknu ho a nesu ho dolů. Drží se mě jako klíště. Musím jít opravdu dál, nemůžu se takhle vázat na cizí dítě, Bože. Jdu nahoru a volám Anu. Ukážu ji dárky, které mám pro děti a už se neudržím a rozbrečím se jako želva. Já jsem si doteď nebyla jistá, kdy pojedu domů a tak ani oni to nemohli vědět. Rozhodnu se, že využiji příležitosti, která se nabízí a oznámím, že kvůli záležitosti, která se skutečně stala, musím odcestovat. Když to řeknu, málem omdlím. Je to jako pustit ze sebe nějakého démona. Ana mě obejme a dá mi pusu. Je mi ze sebe trochu zle, protože pořád nevím, jestli tady zůstanu ten další rok. Jdeme večeřet. Po večeři děti naskáčou do postýlek a já plánuji, co budu dělat zítra. Měla bych jet do Xanadú, protože tam mi to vždycky zabralo dost času. Super na tom je, že je to za domem, a když vím, kdy jede bus, je to super. Jízda trvá asi 3 minuty. A tak odpadne složité ježdění do Madridu, kde člověk musí počítač s chůzí na metro a tak podobně. Když bych chytla bus kolem 16.00, dojdu pohodlně do 16.15 domů, stihnu se převléknout z mého oblečení do toho "do parku", a stihnu dojít pro Lolu na 17.00. Ve středu má totiž Lola nějaké vystoupení a slíbila jsem, že přijdu. Takže zítra bych mohla podniknout tohle. Zbývá tak strašně málo dní. A já pořád nemůžu uvěřit tomu, že se vyplnila moje obava, kterou jsem měla před odjezdem-že se s Danim vůbec neuvidíme. Po té ráně co dneska nastala s mým odjezdem ž nemůžu žádat žádné volno do jazykovky. To by byl humus. Takže čtyři odpoledne si tu odkroutím, pak pátek v jazykovce a konec. V pátek to bude asi těžké, protože se chci rozloučit nějak hezky s lidmi, kteří mi tolik pomohli, abych mohla pracovat v jazykovce....ale nechci potom nikam jít. Chci zůstat sama ve čtvrti, kde to miluji, vdechovat vůni sena, přeně takovou jakou máme my v Čechách v srpnu, pozorovat pole, možná se podívat jestli Dani svítí, ale nechci nikam chodit. Je to zvláštní, ale vlastně celý život vymýšlím výmluvy, abych mohla utéct od lidí do samoty. Daniel si často myslel, že si hledám jiného přítele..jo, jsou tu hezcí kluci, ale on je pro mě ten jediný..mě totiž ve své podstatě lidi děsí. Zavalená myšlenkami vlezu do sprchy a užiju si teplé vody. Těším se, až si umyji vlasy novým šamponem. Asi to bude zítra, dneska už to nedávám. Přemýšlím, píšu Danimu, i když předem vím, že nenapíše, a kolem půl dvanácté jdu spát. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat