Budík zvoní v 9, ale nemám šanci. Už toho mám plné zuby.Vylezu v 9.30 a celý dům je vzhůru nohama. Rodinka se chystá pryč. Když si představím, jak vytahuju malý palubní kufřík, přendávám věci, jedu hodinu tam, pak někdy hodinu zpátky, peru a kdoví co, tak se opravdu tetelím blahem, že zůstanu doma. Je to takové dvojstranné. Mám radost že jedou pryč, a zároveň přemýšlím, jak využiji ten volný čas. Materiály, které mi posílala mamka na poslední chvíli v pondělí bohužel nedorazily. Takže budu muset studovat z počítače. Sejdu dolů a vidím, že Ana vytřela celou kuchyň. Super, snídaně nebude. Všichni pobíhají jako blázni. Nakonec se nasnídám a jdu si čistit zuby do spodní koupelny, nehodlám nikomu překážet. Všichni se sprchují, balí věci, děs. Musím říct, že v tomhle Eva byla neuvěřitelně skvělá...a to v tom, že když někam jeli, nechala mi peníze, abych si něco koupila. Dnes je státní svátek, a zítra jsem myslela, že není, jenomže je taky, nějaký svátek města Madrid, což znamená vše zavřeno. Veškeré obchody. No, v centru ne, tam budou davy turistů, ale tady u nás ano. A sleduji s údivem, jak si nakládají všechno vařené jídlo s sebou a dokonce nepřijde ani chleba. Každý den totiž nějaká pekárna přiveze chleba. Je fakt dost jiný od těch co se dají koupit v supermarketu. A peníze mi tu nenechají. To mě štve. Když jsou nahoře, udělám inventuru lednice. No, z tohohle něco uvařit zvládnu ale jisté je, že to sním všechno, protože tu skoro nic není. Ještě že je tu zelenina, to nevím, kam bych ji šla shánět Když se trochu zkulturním, je 11.15 a rodinka je na odchodu. Vzpomínám na první máj minulého roku. Byla jsem silná, pracující, studující, dělající milion činností a - zamilovaná. Ale tak nějak zdravě, nebo nevím jestli zdravě, spíš opatrně. Kdyby mi tenkrát Daniel řekl, že si to rozmyslel, určitě bych byla smutná, ale to by bylo všechno. Emocionálně by mě to nezasáhlo. Šla bych na party, spláchla to pár drahými koktejly, ujistila bych se, že chlapi se pořád můžou přetrhnout aby mě pozvali na skleničku, a šla bych spokojená domů s myšlenkou, že je to jeho mínus, když o mě přišel. A život by šel dál. Jenže nejde. Projdu si staré zprávy, ze které čiší tolik zamilovanosti, z jeho strany, tolik starosti a péče, že mi to vrhne slzy do očí. A opět si uvědomím, že jsem byla celý život sama. Vždycky. Vždycky jsem chtěla trávit jaro a léto s někým koho budu milovat, a teď mám někoho koho miluju, ale kdo se mi vyhýbá.Jaro je nádherné. Miluju ho. A zase si uvědomím, jak málo cítím. Prostě všechno. Tak jsem se vždycky těšila na moje narozeniny...ne snad ani na ty dárky,ale na to, e je to jenom můj den, kdy je skoro povinnost být šťastná. Byla jsem se sestřičkou, a to většinou každý rok, nebo jsem byla na nějaké super party, šel ze mě život a byla jsem šťastná. Teď se bojím, že nedokážu cítit. Naprosto přesně si vzpomínám, že když jsem měla devatenácté narozeniny, brečela jsem. Bylo mi strašně, nevěděla jsem co se životem, to bylo po maturitě. A teď jsem na tom velmi podobně, o deset let později. Síla, děsivé zjištění. Určitě mám být na co hrdá a cizímu člověku můj život přijde nanejvýš vzrušující a zajímavý, ale přijde takový i mně? Mám záchvat úzkosti, chci slyšet jeho hlas a vím, že on mi to nezvedne a nebo pokud by zvedl, že to nikam nepovede. Musím ho nechat být. Několik měsíců. Aby se urovnaly hladiny vod, které jsme zčeřily od ledna do března. Jenomže vydržím to? Tolik jsem si přála vždycky strávit jaro v zahraničí, třeba v Paříži. A teď jsem tu a nic. Necítím nic. Už přemýšlím, že si dám inzerát do seznamky, ne kvůli vztahu,ale abych poznala nové lidi. A pak hned vím, že bych stejně nikam nešla, protože vlastně nikoho poznat nechci. Nevím co to se mnou je, pořád mi létají hlavou myšlenky na milion věcí. Jisté je jedno, dokud nedokončím školu a neuzavřu definitivně kapitolu České Budějovice a potažmo i Česká Republika, nikam se nepohnu. Navíc to, co na mě Daniel vlastně obdivoval, už neexistuje. Nejsem ani rázná, ani veselá, ani nic podobného. Jisté je, že pokud někdy někoho potkám, budu totálně na hlavu, protože jsem přejala myšlenky, které jsou Danielovy a všechno mi připadá podezřelé. Stala jsem se vlastně jím. Uzavřená doma, unavená z lidí. Přemýšlím, že dnešní den bych měla věnovat napsání dopisu mojí francouzské kamarádce, která o mě už dlouho nic neví.Většinou ho píšu i čtyři hodiny, a to by měl být dnešní cíl. Je půl jedné a já bych měla jít připravovat oběd. Vzpomínám si jasně, když jsem byla v prváku na francouzštině, že jsem se cítila tak zvláštně sama uprostřed tolika lidí, a vlastně to trvá pořád. To, co chci, mi nikdo nemůže dát. Takovou blízkost, jakou já od vztahu očekávám, nikdo nechce. Chtěl ji Daniel a vlastně já byla ta, která nebyla připravená mu to dát. Přemýšlím, že jediná možnost, jak vyjít z téhle deprese je psát si deník, španělsky, a jednou ,třeba za půl roku, mu to poslat. A třeba, až si to za půl roku přečtu, usoudím, že už to nebude třeba. Že jsem to překonala. Ale vlastně pravda je, že já to překonat ani nechci, chci být s ním. A vím, že má naprosto destruktivní myšlenky. Jako že si představuje, že někde trajdám s někým jiným, a já sedím sama na terase a píšu tenhle článek. No nic, jdu vařit. Nejdříve otevřu lednici a zblednu hrůzou, když najdu potraviny potažené asi tak desátým stadiem plísně. Pročistím to tam řádně. Já ty lidi nechápu! Pak na olivovém oleji usmažím tři papričky, najdu kostičky jamón serrano a když už už to skoro je, klepnu tam tři vajíčka. Odkoukala jsem trik od Aniny matky,takže výsledkem mi je dost dokonalá tortilla, která má perfektní tvar. Chuť ještě nevím:-)Je 13.15 a já si otevřu počítač a začnu se zajímat o nějaké studium španělštiny. Teď už to nevytrhnu, když mám letenku na 4.6., ale snad se od září vrátím a chtěla bych něco pokusit. Na ten svůj výtvor ještě naskládám plátkový sýr, a takovou tomatovou omáčku se zeleninou a vznáším se blahem. No tak vida, já tu asi nakonec hlady neumřu. Jako jak si mohli veškeré hotové jídlo odvézt? Já to nechápu. Hlavně se starali, jestli má kočka co jíst. Otázka je, jestli vůbec dostanu peníze v pondělí? Jako za tenhle týden? Na jednu stranu proč ne, státní svátek není mojí vinou, na druhou, tento týden jsem se zrovna nepřetrhla. Když skončím s hodováním, je už půl třetí. To jsem měla pořád starosti co budu celý den dělat a najednou mám po starostech. Pořád přemýšlím, že si vezmu knížku a půjdu do QuickBurgeru na kávu, abych se alespoň dostala mezi lidi,ale nakonec si raději jdu pověsit prádlo z pračky, a chvilku se natáhnu na sluníčko. Opaluje (nebo spaluje) to vážně dokonale, takže za chvilku se zase klidím. Je 15.30. No, to by chtělo kávičku. Hodím další kapsli Nespressa (ti lidé netuší v jakém ohrožení tak jejich káva je:-DD ) načnu jogurt a čtu dál. Myslím, že jsem takovýhle den potřebovala. Sama pro sebe. Dohledat věci, na které pořád není čas. Jsem tu přesně měsíc. Měsíc!!!!!Mazec.Pořád jsem plánovala, těšila se, neměla doma chvíli klidu,a teď tu jsem měsíc, a nic. Nic!!! Pěkně si dosvačím a jdu ven. Pořád studuju ty materiály o dalším vzdělávání a pak jednou svojí otázkou strhnu v jednom diskuzním fóru lavinu. Zářím štěstím, protože se mi dostane pochvaly,a ne jedné, a úplně jedno, že je to v diskuzním fóru od neznámých lidí. Pořád přemýšlím, že půjdu na tu kávu. Vylezu chvíli na sluníčko a přemýšlím. Asi usnu. V 18.30 mě probere závan větru a dá se do mě zima. Super, tak ten francouzský dopis jsem nenapsala, to, co jsem potřebovala, jsem taky neudělala a den se chýlí ke konci. Nakonec se trochu přiobléknu, vynesu smetí a při představě, co měli v lednici, málem vrhnu. Pak se tedy vydám na kávu. Cestou zjistím, že je dost zima a představa jak v tomhle tílku sedím venku a jím kávu se zmrzlinou, mě zrovna nenaplňuje. Tak aspoň obejdu blok a jdu zase domů. Přemýšlím. Že tedy dobře. Že to chápu, že mi není souzené mít vztah. A že musím svůj život zařídit jenom podle toho, jak to chci já. Že žádný muž na světě za to nestojí. Dostanu se ke zjištění, že pokud nedodělám školu, nikdo na světě ji za mě nedokončí. Že to je moje vizitka. A že jakmile dokončím tuhle povinnost, budu se moci dál věnovat něčemu, co mě bude bavit víc. Nejsem typ člověka, který utíká od rozdělaných věcí. Takže tohle musím trochu vylepšit. Přijdu domů a mám jasno. Musím začít žít. Nemyslím tím jet do Madridu a někde se opít, ale posunout se emocionálně dopředu. Doufat sice pořád můžu, ale musím u toho jít dopředu. Kolem 20.30 si jdu dělat večeři. Zbytek tortilly, udělám menší salát, najdu černé olivy a hurá, je vymalováno. Zapiju nápojem z Aloe Vera a je to. Pustím si televizi a zjistím, že v Móstoles, tedy téměř za domem, se dnes konaly nějaké akce, něco jako u nás Táborské slavnosti. Hmm, tak nic. Vzpomenu si, že přesně před dvěma lety jsem stála na náměstí Puerta del Sol a přihlížela dost drsné demonstraci proti škrtům ve školství nebo kde, prostě svátek práce, demonstrace na zlepšení čehokoliv. Byl to velkolepý zážitek. To jsem ani netušila, jak často se sem ještě vrátím a že tu snad někdy zakotvím!Mazec. Píše mi kamarádka Lenka, tak si cinkneme přes LINE. Trochu se zapovídáme a je půl jedenácté. Já jsem dnes chtěla jít běhat. Tak se převléknu a prostě jdu. Doma bych si to nedovolila ani náhodou, ale prostě se tu cítím bezpečně. Je krásně teplo, vítr ustala a navíc vše tak nádherně voní...přiběhnu ve 23.30, dám si megarychlou sprchu, uklidím pokoj a v 0.10 padám do postele. Příjemně znavená. Tak dobrooooou. Nakonec jsem ten strávila docela pěkně a i ta samota mi pomohla. Jsem docela spokojená, tak snad to vydrží.
Žádné komentáře:
Okomentovat