Soooooo let´s start!! (Pátek 27.6.2014)

Poslední dny spím asi tak tři hodiny a začínám z toho být dost vyřízená.Jsem nepřijemná, unavená a totálně nevnímám. Budík zvoní v 5.40, dneska si opravdu "dopřávám". Dva předchozí dny zvonil ve 4.00. Mamka pro mě dojde v 7.00. Vstanu a mám chuť fláknout s mobilem o zeď, protože jsem vzteklá jako blázen. Zaspat o hodinu a půl není něco, co by mě úplně morálně povzbudilo. Jdu si tedy udělat rychlou snídani a jdu balit kufr. Měla bych odjet na měsíční kurz AJ do Prahy. To "měla" je dost důležité, protože jsem se nakonec rozhodla, že večer přijedu domů a zařídím si vše, co jsem tento týden nestihla ( a že toho je dost). Poberu jenom takové hodně těžké věci, oblečení neřeším. Nějak se zvládnu vyhrabat a tak tedy v 10.00 sedím ve vlaku směr Praha. Snažím se spát, ale takhle ve dne mi to moc nejde. Vystoupím a čeká mě cesta až na Chodov. Tam asi po sto letech chytím bus 177 a když z něj koukám na obchodní centrum Chodov, nějak se ve mně rozlije nostalgie.Tolik let uplynulo od doby, kdy jsem studovala v Praze..to mi bylo 19 let..pane jo, kde ty roky jsou. Vystupuji na zastávce Volha a zalijí mě vzpomínky. Vypadá to tu trochu jinak, ale vlastně pořád stejně. Dohrabu se do vrátnice koleje Volha, kde oznámím, že tam mám rezervované ubytování. Tomu člověku je asi tak 115 let a ptá se mě, jestli už jsem byla na koleji Sázava. Kroutím hlavou že ne, proč taky? Prý je tam hlavní ubytovací kancelář. Paní mě po mailu varovala, že ubytovací kanceláře zavírají v pátek ve 13.00. Myslela jsem si, jak to pěkně stihnu všechno s přehledem a ono nic. Je přesně 12.15 když se plahočím na kolej Sázava. Tam si zaplatím ubytování a s potvrzením o zaplacení jdu do ubytovací kanceláře. Tam mi dají klíče od pokoje a na vrátnici povlečení. Asi mě klepne. V koleji probíhá stavba a hlavně tam pobíhá asi milion rodičů a dětí, kteří stěhují ty své studenty z kolejí. Děs.Vyjedu od 10. patra a odemykám buňku. Z každého pokoje vyleze jedna holka, obě Slovenky. Moc příjemné, ale z toho pokoje, kde mám bydlet, vyleze kočka. Ptám se, jestli je její. Prý ano. Okamžitě říkám, že mám alergii na kočky. Tak tohle tedy ne, že mi lezla po posteli občas kočka ve Španělsku, to je jedna věc, ale mít ji 24 hodin v pokoji a aby po mně lezla i ve spaní, tak to tedy ne, to ne. Zase sjedu dolů a oznámím, že mám  alergii na zvíření chlupy, jestli by mi mohli dát jiný pokoj. Jedna paní se pozastavuje nad tím, že kočka není nikde hlášená, takže jsem těm holkám ještě zavařila. Nafasuji další klíče, tentokrát patro 11. Odemknu buňku a vyleze překvapená holka v kalhotkách a tílku. Je mi to jasné, nikdo z těch lidí co tam jsou nečeká, že by jim tam poslední den června někoho stěhovali. Řekne mi, že si nějak domluvila, že jí tam na léto nikoho nedají. Vlezu do pokoje a tam najdu sražené postele, přestěhovaný nábytek a slečna mi sdělí, že mi to asi nevystěhuje, protože dnes jede domů. Ptám se jí jestli tady mám dojet dolů, a ona že určitě. To její suverénní chování mě fakt dostane. Potřetí vlezu do ubytovací kanceláře a tam už se všichni smějí. Paní mi oznámí, že už se nemůže dívat, jak pořád tahám ten kufr. Prý si tam všechno mám nechat a podává mi klíče, ať se prý jdu podívat, jak je na tom další pokoj. Vlezu tam a v pokoji A sedí nějaká holka. Vedle v pokoji nikdo není, ale jsou tam věci. Zhodnotím to jako OK a jdu to zpět nahlásit do kanceláře. Tam popadnu věci a jedu tedy nahoru. Holka vedle v pokoji se jmenuje Jana, je Slovenka a říká mi, že v pondělí odjíždí na léto domů. Její spolubydlící je prý také Slovenka, teď tam není, ale na léto odjíždí ve čtvrtek. A dozvím se, že moje spolubydlící je Ruska, bydlí tam už několik let a aby se pořád nemusela stěhovat tam a zpět, tak je tam prostě nastěhovaná, platí si pokoj, aby měla mít kde věci, ale odjela už na léto. Jsem strašně šťastná, protože tohle je nejlepší možnost ze všech. Tím pádem jsem v klidu, že mi tam nikdy nikoho nenastěhují a velmi pravděpodobně tam budu celý pobyt sama. Super! Vybalím si a plácnu sebou na postel, jsem naprosto vyčerpaná. Ráno ve vlaku jsem snědla koblížek, teď vytáhnu nějakou bagetu a zase mizím. Prázdný kufr berou s sebou, protože chci jet večer domů. Po chvilce cesty vystupuji na zastávce Hlavní nádraží, a jdu si dát kufr do úschovny. Pak pokračuji dál linkou B na Vysočanskou. Tam vystoupím a trochu těžko hledám hotel Pivovar. Z boku sídlí jazykové centrum, kde budu měsíc studovat a nacházím terasu. Tam mám totiž sraz s Maríou. Je to jediná Španělka, kterou jsem na kurzu našla. Od první chvíle je mi moc sympatická, po chvíli přichází Alessandro, její přítel. Je mi s nimi super, bavíme se výhradně španělsky, a pomalu se začínají scházet ostatní lidé. V pět jsme měli domluvený sraz. Zhruba 16 lidí teď, zbytek ještě cestuje a dorazí v neděli. Je to jen tak neoficiální setkání. Začíná přibývat lidí. Není v mých silách si zapamatovat jména všech, to půjde až časem. Zaujme mě jeden kluk, je z Austrálie. Vybavím si podle seznamovacích mailů že je mu 21. Vypadá rozumně, klidně,ale co takový mladý kluk chce od života? Je mi to přesně jasné, co tak asi. Debata probíhá příjemně do chvíle než přijde další účastník, Ned. V tu chvíli zapomenu jak se jmenuji a odkud jsem. Podá mi ruku a je vymalováno. Vibrace se evidentně konají na obou stranách. Není to ten typický krasavec, který by mě zaujal v patnácti, ale jak stárnu, na mužích mě poslední dobou zajímají naprosto jiné věci. Navíc ale on je úžasné krásný. Něco mě na něm zaujme. V tu chvíli se začnu červenat a cítit se tak nějak divně. Stojíme na terase a unikne mi, že všichni ostatní si už sedli. A tam tam stojíme, opřeni o zábradlí, vybavujeme se o životě, a zbylých asi 18 lidí se na nás dívá. Všichni sedí, a pozorují nás jak na divadle. Úplně zpanikařím, a navrhnu, abychom si sedli. Podávám mu židli, že je teda "for you" a vezmu si jinou. Sedne si vedle mě a mně je stydno. V tu chvíli si přisedne z druhé strany ten Australan, a je mi na omdlení. Z Neda jsem nervózní, protože po všech těch mých bolavých omylech je on opravdu muž. Odhaduji ho na 35 let. Vypadá trochu stydlivě a má úžasně přátelské oči. Něco na něm prostě je. Klade mi zajímavé otázky, takové, na jaké se mě asi nikdo neptal. Je vidět, že to má v hlavě hodně srovnané a nápadně mi připomíná Daniela. Ale on je o poznání veselejší. Mám před sebou muže, všichni ti chlapečci jsou někde v propadlišti dějin. A pak dorazí John. John sice není žádný krasavec, ale jeho energie vydá za několik lidí. Prý už před třemi lety žil v Praze, a moc se mu to líbilo. Když se dozví, že jako jediná v kurzu jsem z Čech, hned mi řekne,že mě všichni musí sledovat, a ustanoví mě jak on říká "zájezdovým vedoucím". Jsem úplně nesvá, myslela jsem si, že vést skupinu 20 lidí nedávám, ale asi po 15 minutách mi ta moje "veledůležitá" role začíná vyhovovat. Blížíme se k metru Vysočanská a John organizuje nákup lístků na metro. Musím se fakt smát. Koupím lístky Maríe a Alessandrovi a jdeme. V metru se tak nějak bavíme všichni se všemi, ale je už teď jasné, že úplně nejblíž budu mít k Maríe a jejímu příteli, pak je mi tam sympatická jedna Američanka a samozřejmě pánská část osazenstva.  V metru se mě jeden kluk, jehož jméno jsem absolutně nepochytila, zeptá, jestli mu dám telefonní číslo, protože jejich miniskupinka vystupuje na další zastávce. Prý jdou vyzvednout nějakého kamaráda z Hong Kongu /to jsou věci co všechno je možné v Praze/.  Podává mi ho zrovna ten kluk, jehož angličtina je pro mě dost velký problém. Říkám si, že je to škoda, že se třeba nezeptal Ned..no nic. Kluci vystupují, a my jdeme dál. John je upovídaný jako blázen, děsivě se zajímá o českou kulturu a ptá se mě na věci, o kterých jsem sama nikdy neslyšela.Vystoupíme na Náměstí republiky a jdeme dál směrem k Orloji. Cestou dostanu dva miliony otázek o různých domech, které právě míjíme. Nevím nic. Je mi líto, že kluci nejsou s námi, protože by to bylo takové nenucené. ..takhle se prostě baví každý s každým. Dojdeme až ke Karlovu mostu a já se cítím skvěle, protože jsem člen americké skupiny, a líbí se mi poslouchat, co někteří lidé říkají. Je to sranda. Pak John zavelí nastoupit do tramvaje, ani nevím kam jede a musím se sama sobě smát. Na druhou stranu..když jsme byli s Danielem v Madridu, taky jsem věděla všechno možné o městě, nejlepší trasy, nejlevnější kavárny a kdesi cosi, a on jako místní to vědět nepotřeboval. Takže tak. Vystoupíme na Malostranském náměstí a pokračujeme metrem na Náměstí míru. Tam vylezeme a snažíme se najít nějakou restauraci. Je sranda, že to zase jde vyřizovat John a ještě větší sranda je, když slyším jak se mezi sebou baví číšníci. Tak to už nevydržím a zeptám se jestli by měli stůl pro 12. Ten výraz ve tváři jsem si opravdu nechtěla nechat ujít.  Bohužel místa není dost, tak jdeme dál a John nás vede do nějaké restaurace, kde prý kdysi byl. Já z něj fakt umřu:-D Chceme jít ven, ale není dost místa, takže jdeme dovnitř. V nekuřáckém salonku jsou dva táhlé stoly a tak si prostě posedáme jak kdo přijde, ale bohužel tři lidé zbydou a tak si musí sednout vedle ke stolu. Sedí tam dvě holky a proti nim Vic, asi pětapadesátiletý  Texasan. Bohužel jsou dost odříznutí. Já se bavím s Maríou, jejím přítele m a Johnem. Nedokážu rozeznat, jestli John má zájem o mě, nebo o to, že jsem Čech. Výsledek ale je, že tu pusu nezavře a dál pátrá po nejtypičtějším jídle z Čech, pátrá po tom, jak se dostat k nějakým vyvěrajícím pramenům v Karlových Varech a pro mě je tak náš rozhovor poměrně těžkou  zkoušku z geografie a historie Čech.  Vybereme si jídlo a já najdu zásuvku. Nemám totiž už téměř žádnu baterku. Jdu nabít telefon a nervně čekám nějakou zprávu nebo tak. Když dojíme, přijde zpráva z neznámého českého čísla. Asi jsem to nějak tušila, ale…píše Ned. Nejdřív si myslím, že teda tamten klučík si na mě vzal číslo, a on si ho pak vzal od něj a pak mi vybleskne krátká vzpomínka…když jsme stáli na terase, Ned měl iPhone, a tenhle klučík nějaký Samsung nebo tak. Takže v metru jsem psala číslo do Nedova telefonu, ačkoliv mi ho podal ten druhý. Teda! A on se vesele bavil s Maríou a ani se na mě nepodíval. Používat moje vlastní finty?! Když hodlám odepsat, telefon zvoní. Domluvíme se, že je dojdu vyzvednout na Náměstí míru. Jsem nervní jako blázen, takže když se sbírám, María mi nabídne, že mě doprovodí. Chvilku se hledáme, ale nakonec se shledáme. Chudák María se zapovídá s tím týpkem co mu nikdo nerozumí a ještě s jeho kamarádem. Australan a Ned se nenásilně zařadí každý po mém boku až ztratím pojem co je za den a jak se jmenuju. Dovedu nás do restaurace a kluci si dají svíčkovou. Mezitím se zvedají ty dvě holky a Vic, že prý jsou unaveni. Je mi to trochu líto, protože tuším že je to spíš proto, že byli trochu stranou. Těžko říct, co bych dělala já. Ale na druhou stranu, já jsem pořád s Maríou a jejím přítelem. Takže bych si vystačila. Kluci na to ovšem vyzrají a otočí si židle směrem k nám a jen tak občas si něco ukousnou, tudíž jsme tak nějak v kolektivním rozhovoru. Na Neda se nedívám, úplně ho ignoruji, snažím se vsugerovat si myšlenku, že je americký turista, který si sem přijel užít. Takové vědomí by mi totiž zaručilo klid a lhostejnost k jeho osobě. Jde to však poměrně těžko. Na druhou stranu si říkám, že je prostě milý ke každému a že si na mě vzala číslo prostě proto, že jsem Čech, a tak předpokládal, že znám Prahu. Hotovo, nic víc. Pak se jde platit. Toho se ujmu, protože číšník nás donutí složit účet, prý to jednotlivě vybírat nebude. Čirý hyenismus, v banku zůstane 2600 za účet který je 2081. Máme zmatky, nevíme kolik kdo platil, a nevím jak ty přeplatky vrátit. Na WC jsem slyšela, protože bylo hned vedle kuchyně, poměrně nechutnou mluvu číšníků a kuchaře s jsem rozhodnutá nedat spropitné. Ned za svoje  jídlo zaplatí 500 a ptá se, jestli je to OK. Ne to není, přeplatil asi stokrát a vracím mu. Hrozně zkoumá moje stravenky a říká, že zbývají a vrátí mi je. Prý že se o tu skupinu tak starám. Začnu rudnout a vrazím mu tu jeho pětistovku zpátky. Prý ho pak někdy pozvu já. To tak,dělat si tu dluhy hned první den. V banku je 2080. Číšník přepočítává a oznámí mi, že chybí koruna. Ned přihlíží a neví co se děje.  Nakonec mi dává stovku. Tak jim necháme stovku dýška. Ostatní chtějí víc, ale to ani náhodou. Začnou na mobilech přepočítávat procenta, která odpovídají vhodnému dýšku a to jim tedy zatrhnu a jde se. Po pár krocích si uvědomím, že v tom zmatku jsem si nechala v nabíječce mobil. Běžím jako o život a naštěstí ho hned najdu. Příjemně mě překvapí, že celá skupina na mě čeká. Všichni nestarostlivě ptají, jak to dopadlo. Pak se nějak rozvolní ty skupiny a jdu sama. Ideální. Ned taky. Už je u mě a říká mi, že bylo ode mě strašně hezký, že jsem pro ně došla, že si toho moc váží. Říkám mu, že to snad bylo normální, a zůstaneme v družné debatě. Ještě že je tma, jsem podezřele rozjařená. Kupujeme další lístky a já začínám být nervní, musím stihnout vlak ve 22.33. Rozhodla jsem se jet na víkend domů, nemám vůbec sbalené věci, a potřebuju zařídit asi tunu dalších věcí. Mám to tedy namále, protože ta akce s placením a mobilem  mě jako dost zdržela. Pořád se snažím držet dál od té skupiny a zjistit, jestli Ned má zájem o to, že jsem Čech, nebo prostě o mě. Jde to dost těžce zjistit, protože se kolem mě ochomýtá ten Australan a John . John má asi tunu otázek.  Jedna holka je mi tam nějak nepříjemná. Taková divná. Asi to bude oboustranné. Navíc vidím, že na Neda kouká jak na zbožný obrázek. Aha, tak vím proč na mě byla divná. Ale může být v klidu, já jsem tu abych studovala. Přijede metro, nastoupíme jedním vchodem a kluci druhým. Vyskakuji hned na první zastávce, tedy na Muzeu a chci přestoupit směr nádraží. Makám jako o život ještě potom do úschovny a když si sednu do vlaku, se kterým jsem se v duchu loučila, tak se rozjede. Nikdy nechodím přes telefon na Facebook, ale dneska nevím proč, tam vlezu. Asi podruhé za celou dobu, co mám telefon. Existuje totiž skupina, do které mě přidala María, kde se všichni domlouvají. Je tajná, což vysvětluje, že moje pátrání bylo vždy marné. Otevřu facebook a vidím žádost o přátelství. Myslím si, že je to Nicol, tak příjemná Američanka, ale když otevřu žádost, sotva popadnu dech..Ned. Pane jo. Ještě stále nejsem členem té tajné skupiny, musí mě přidat María. Takže si musel dát vážně práci. Ty jo…je tu už týden, takže o nic nejde, prostě si přidává každého, koho potká…zjistím, že já a María a ten Australan jsme jediní, koho se dnes přidal. Dnes! A to ty holky jsou tady od úterý, takže se viděli stokrát! Jo, tak tohle mi zalichotí, ale snažím se si to nějak zakázat. Vystoupím v Soběslavi v půl jedné, a než se dostanu do postele je 1.45. Super den, měl asi 150 hodin.

Tak už třetí týden v ČR! (Středa 18.6.-25.6.2014)

Tak už jsem tady třetí týden. Přijde mi to dost neuvěřitelné, tento čas jsem chtěla věnovat hlavně psaní diplomové práce, ale nemůžu říct, že by to tak úplně dopadlo. Ale nějaké posuny by tu přece byly. Konečně mi bylo přiděleno cizinecké číslo, viděla jsem dvě svoje úžasné kamarádky, po dlouhé době si konečně koupila boty (důležité!;-) užila si krásné dny, dostala příležitost reprezentovat dlouhodobě jednu španělskou jazykovou školu a...a přesto mi poslední dny není hej. Nemoc jménem Daniel se vrátila, z ničeho nic, udeřila bez varování. Jednoho dne, přesněji řečeno včera jsem se sama od sebe rozklepala, vytryskly mi slzy a nedalo se to zastavit. Dneska ráno ve vlaku směr ČB jsem zase bojovala se slzami,ale pak už jsem je překonala. Pak jsem si užila nádherný den, a přesto teď, když tu tak sedím, se necítím nejlíp. Nechápu to, nevím, proč zrovna on ve mně zanechal takovou stopu.

Náhradní narozeninový den (Pátek 20.6.2014)

Ano, měla jsem sice narozeniny v květnu a je to už nějaký ten pátek, ale ještě jsem je neslavila s rodinou.  A tak v pátek ráno vstaneme a chystáme se sestřičkou do města. Těšila jsem se sice na krásný slunečný den, ale to se dnes bohužel nekoná. I přesto se ale oblékneme a vyrážíme. Vzpomínám na svůj opravdový narozeninový den a zdá se mi, jako kdyby to bylo včera. Jedeme s maminkou autem a vyskakujeme poblíž mojí oblíbené kavárny. Je asi moje nejoblíbenější vůbec. Dojdeme tam a dáme si každá velkou snídani. Pak dokonce od sestřičky dostanu narozeninovou zmrzlinu. Probereme co nového a asi po hodině a půl se rozdělíme. Sestřička jede domů a já se rozhoduji zůstat ve městě. Mám nějaké zařizování v nemocnici, a pak se rozhoduji zůstat v drogerii. Radost si jdu udělat do drogerie DM. Nerozpakuji se tam zůstat hodinu. Někdy mám prostě chuť si jen tak prohlédnout vše co tam mají. A žádný doprovod bych s sebou nesnesla. Vyberu si nějaké nové radosti, které si můžu od mamky vybrat k narozeninám. Když vylezu, je poměrně pokročilá hodina a jdu si tedy sednout do knihovny. Tam značně vybrakuji fond a celá šťastná se odpoledne přemístím domů. Myslím, že slavit narozeniny na vícekrát je opravdu hezké:) Večer mi sestřička zapne krásnou hudbu z Amélie z Montmartru a dostanu krásné dárečky. Dneska jdu spát šťastná a cítím se krásně. Tak happy birthday!:)

Štěstí (Úterý 17.6.2014)

Tak je zase úterý. Ale to dnešní bude od těch předchozích spíš šťastné. Většina úterních dnů se pro mě nesla v nějaké smůle, nebo v nějakých podivnostech, ale dnes nedám ničemu takovému šanci. Dnes totiž jedu vyřizovat věci k práci do Španělska! A ten dnešní výlet si hodlám ještě vylepšit schůzkou s jednou mojí kamarádkou, kterou jsem neviděla bohužel už tři roky. Je to moje bývalá kamarádka z vysoké, a když jsme skončily bakalářské studium, tak ona pokračovala na magisterské, a já dokončovala bakalářské studium v Českých Budějovicích. A tak jsme se přestaly vídat, ale kontakt jsme nikdy neztratily. Když ráno nasedneme se sestřičkou do vlaku, těším se na krásný den. Do Prahy dorazíme v 9.30, a je nádherný den. Jdeme procházkou až na Jungmannovo náměstí a tam mě sestřička zavede do francouzské kavárničky a tam se nasnídáme. Pak se přemístíme směr ambasáda a tam na nás dýchne taková sváteční atmosféra. Když podepíšu papíry, paní se úplně rozzáří, jojo, opravdu tam chci vstoupit, do té vaší země!:)A pak jdeme rovnou na oběd. Dopřejeme si pizzu, Lambrusco a já pak mířím za mojí kamarádkou Andrejkou. A jsme spolu celé odpoledne. No, odpoledne, chytnu vlak ve 20.30. Jedu domů strašně šťastná. Andrea je jedním z mála lidí na světě, kterým není téměř potřeba nic říkat a ví, co tím či oním myslím. Naše cestovatelské povahy a sny jsou téměř identické, takže těch 7 hodin nezavřeme pusy. Odvyprávíme svoje životy za poslední tři roky. Takovéhle setkání je navíc moc hezké i z toho důvodu, že člověk vlastně zrekapituluje svůj život. Někdy je moc hezké udělat takovou rekapitulaci, když je tak blízký člověk po boku, protože vám pomůže zhodnotit některé věci, které možná hodnotíte negativně, ale ten správný člověk vám je vlastně pomůže vyjasnit a pochopit, že možná vlastně tak negativní nebyly. Mám teď moc hezké a šťastné dny. Děkuji, pane Bože! 

Pátek 13. je šťastný den (Pátek 13.4.2014)

Pátek 13. hodně lidí vnímá jako špatný den, ale pro mě byl od dětství šťastný. A nejinak tomu mělo být i dnes. Navíc asi jak jsem přiletěla do tak krásného počasí, cítím se doma lépe, než v zimě a celkově mám ohromný elán do života...snídani se moc nevěnuji, rozhodla jsem se zajít na povinné odběry krve. Drahý rodič jede do města, tak se svezu s ním a je to. Vznikne mi tak dlouhý časový prostor, který si chci užít. Mám namířeno do mojí oblíbené kavárny. Jsem "kavární" typ. Asi bych měla říct kavárenský, ale jak víme, tomu slovu by pak chybělo už jenom "povaleč", že. A tím se necítím být. Odběry OK, a já tak využívám krásného rána k procházce. Jsem zde opravdu brzy, je teprve 8.15, to jsem už dlouho nezažila. Mířím tedy na snídani a vnímám každým pórem těla to slunce a ten nádherný den. Ani nemám potřebu to s nikým sdílet. Je úplně dostatečné, že jsem tu já. Mám v plánu si nejen dát snídani, ale také koupit nějaké výborné zákusky, protože zítra přijde moje kamarádka. V klidu se posadím, objednám si kávu se šlehačkou (ano, je to přečin proti kávě, ale tady se mu nebráním). Na telefonu objevím nový mail. A málem se to mnou šlehne. Přijímací dopis. Byla jsem vybrána do toho anglického kurzu v Praze! Pane jo!Úplně mi vytrysknou slzy. Dojetím, šokem. Nádhera. Za chvíli dokonce volá ta holka, se kterou to vyřizuji. Řekne mi, že Čechů mají standardně velmi málo, maximálně jeden v kurzu, ale že už dlouho neměli, několik měsíců, a že mi moc gratuluje. Málem upadnu pod stůl. Ne že bych měla být tak báječná, na rovinu je potřeba si přiznat, že certifikace není nejlevnější. Já sama se zadlužím, ale nebojím se toho, tohle se rozhodně vyplatí. Užívám si svoji snídani, když telefon zazvoní podruhé. Pražské číslo. Ambasáda. Tak dneska tedy samé lepší telefonáty! Nějaká paní, která obdržela moji žádost, která musela být napsána mailem, a prý mi to jenom chtěla vysvětlit a dál mi dává svoji kolegyni. Španělka. Wau, tak to je něco. Musím si domluvit schůzku..ptá se proč, co potřebuji. A před tím, než jí to stačím říct, zeptá se mě, jestli jsem Španělka nebo Češka. Tak to je vyznamenání nejvyššího řádu. Domluvíme detaily schůzky a já zářím jak žárovka a říkám si, že před rokem bylo všechno jinak. Ne, tohle léto se tomu minulému nebude podobat vůbec v ničem. Daniel je pryč, dobře, jeho mínus, já jedu dál. Musím. Život mám jenom jeden a žádný den nepřijde nazmar. Když vycházím ven, a sluníčko mě zašimrá na tváři, uvědomuji si, jak moc šťastný člověk jsem. Ještě před rokem jsem byla hromádka neštěstí. Ne úplně touhle dobou, ale to už to začínalo .A po tom už jenom hůř a hůř. Nejhorší období tedy suverénně červenec a srpen. A vlastně, i když jsem byla ve Španělsku, s ním, s láskou mého života, nebyla jsem šťastná. To vidím až teď. Žila jsem v permanentním stresu, kdy se mu zase něco přežene a bude mít nějaký problém. Nikam jsem nechodila, nic jsem nezažila. Stručně řečeno, nebyla jsem to já. Jo, pořád ho miluju. Ale tak nějak jinak. Neohrožuje mě to na životě. To mě ještě donedávna téměř ohrožovalo. Nechtěla jsem žít, zkrátka a dobře. Jako kdyby se ve mně uvolnil nějaký blok či co a všechno je prostě jinak. Myšlenky mi doslova rotují v hlavě a já dojdu k obchodnímu domu. Koupím nějaké dobrůtky a jedu domů. Zítra přijde kamarádká Hanka. Přijedu domů a doslova skáču po pokoji. Je úžasné, že když teda nemám jeho, tak mám všechno ostatní. Den strávím v jemném oparu stvořeném z euforie a večer protelefonuji s kamarádkou Ivetou. Těžko si představit lepší a krásnější den!!

První týden doma (Středa 4.6.-11.6.2014)

Tak jsem týden doma. Když jsem si v pátek myla vlasy, jako ještě ve Španělsku, říkala jsem si: Hmmm, příští týden touhle dobou budu na rehabilitaci. Přišlo mi úplně zcestné, že něco takového vůbec nastane. Ale je to tak. Jsem doma. Čtvrtek byl klidný, pátek jsem strávila na rehabilitaci a pak ve městě, zbylé dny jsem využila k restům, které jsem měla. Nějak lépe tu teď utíká čas. Každý den kolem 16.00 si říkám že bych akorát šla pro děti. Ble. Takhle mám všechen čas pro sebe. A samozřejmě další věc...když jsem byla tam, měla jsem pocit, že musím nějak efektivně využít čas, který tam mám. Měla jsem pocit, že pořád musím něco dělat. Tady ho nemáml. Jsem doma. Ve městě je všechno stejné, nemám pocit, že mi něco utíká. Tam jsem ho někdy měla. A teď z jiného soudku...kdo je tedy ten záhadný Mario z letiště?Kdysi dávno, před dvěma lety, studovala na naší univerzitě partička Španělů. Jeden se mi moc líbil, asi půl roku, a pak jsme se potkali na nějaké akci, začali spolu mluvit..a občas zašli ven. Pak jsem zjistila, že on chodí docela navážno s jednou holkou, což mi vysvětlilo, proč mě tak nesnášela. A protože já ho měla čím dál tím raději, nesla jsem to špatně. Jediná věc, co mě napadla, byla pomsta. Mario byl hodný kluk, a několikrát na mě zkoušel nějaké svoje triky, abychom někam zašli. Párkrát, a pak to vzdal. Jednou jsem kývla. Byli jsme venku, pak jsme si několik dní dlouho do rána psali zprávy, a tuším, že on to asi myslel vážně. A pak mu to došlo. Že chci akorát naštvat toho prvního, který se mi líbil. Došlo to všem, ti dva se spolu chvíli přestali bavit, a Mario se přestal bavit se mnou. Jednou jsme se strašně pohádali a tím to celé skončilo. Doneslo se ke mně, že si tu pak našel přítelkyni a několikrát za ním byla v Madridu. Někdy mi to bylo líto, že jsem si vždycky vybrala tak špatně. A tak když jem ho viděla na letišti, čekala jsem, že mě přejde bez pozdravu. Pak mi řekl, že také váhal. Že prý si říkal, že jsem moc podobná Monice,ale že to nejsem já. Je pravda, že když jsme se viděli naposledy, taky jsem měla o 15 kg navíc. Byla jsem na sebe pyšná. V tu chvíli tam na letišti. Ptal se mě, kam jedu a tak a když jsem mu řekla, že tam s pauzami žiju od září, koukal s otevřenou pusou, že prý nechápe, jak to že to neví a že ví, že mě měl na facebooku a že to ví určitě. Pak prý že jsem zmizela. Významný pohled. Takže páni, on mě zkoušel hledat. Strašně mě to potěší. Má takovou Danielovu kombinaci - trochu zdravého sebevědomí, ale zároveň neuvěřitelné zranitelnosti. Pane jo,kolika mužům jsem vlastně v životě ublížila? A je jich snad víc, než těch, kteří ublížili mně?? To se asi nikdy nedozvím. Ale že jsem odporně hrdá, to vím. Akorát nevím co se se mnou dělo v tom posledním vztahu, tam po hrdosti nezbyla ani špetka...asi jsem milovala. To se stalo. Sedím zrovna v zahradě a přemýšlím si nad svým životem. A musím říct, že se mi hodně líbí, jaký je.

Odjezd (Středa 4.6.2014)

Ráno zvoní budík v 6.10. Říkám si, že nemám ani co dělat a že na to kašlu. Tak zvoní v 7.00 Vyhrabu se v 7.20. Snad to všechno stihnu! Sejdu potichoučku dolů a dám si do mikrovlnky chleba, který ani nevím odkdy je, aby mi trochu změknul. Dnešní bageta je ještě někde v tom kaslíku, a netuším, jak se do něj leze. Dám si dva hrnečky vody a jsem trochu nervózní. Pak si dám chleba s marmeládou a kávičku. Je nádherné ráno. Stejně jako včera. Takové zvláštně teplé. Úplně si představuji, jak někde u moře musí vonět vzduch a když otevřu dveře ven a sednu si na schody, mám pocit, že cítím tu stejnou vůni.Je to překrásné ráno. Vedle mě si sedne kočka. A koukáme spolu.Je vlastně jakoby chladno, ale přitom je cítit, že bude krásně teplo. Rozjímám tam docela dlouho, a pak jdu nahoru. Chci si vyčistit zuby, než se probudí děti. To nestihnu. Dneska vstávají všichni dřív. A když mám pusu plnou pasty, zahlédne mě Rafael, který se se mnou chce rozloučit. Zeptám se ho, jestli si ani nedá snídani?? Prý ano, ale netušil, že budu chtít jít dolů. To jsou věci, snad se rozloučím, ne? Dočistím si v klidu zuby a do koupelny se mi nastěhují děti. Když vidím, jak se malý hrabe v nose, dost se mi zvedne žaludek, ale ovládnu se. Fuj, naprosto nechutné. Pak zmizí a já se jdu převléknout a trochu nalíčit. Tak a teď vše, co zůstalo na stole, musím nutně nacpat do kufru. Jenže ten už teď totálně praská ve švech!!Nechápu, kam to jako dám. Už mám sbalený ten palubní, tam se už nic nevejde, počítač a to ještě v tom pouzdru na PC je asi 7 knih, kabelku, a potřebuji zavřít ten největší kufr. Je relativně dost času. Je 8.45, děti odchází do školy. Malá Lola mi hupsne do náruče a nechce se mě pustit. Ana říká, ať se neloučíme, jinak budeme všichni brečet. No, musím říct, že já tedy žádné takové choutky nemám. Pak obejmu malého. Jo, ten mi asi chybět bude. A nakonec Anu. Říká, že neví, jestli stihne přijet včas, nebo ne. Tak se rozloučíme, oni naskáčou do auta a odjíždějí. Zamávám jim a mám klid. Nervózně přešlapuji po pokoji a netuším, jak to všechno nacpu do toho kufru. Nedá se nic dělat, na kufr si lehnu. Přemýšlím, jestli mi prasknou zipy, nebo ne..snad ne. Mám plán mít v 10.00 vše hotové. Nerada odcházím ve spěchu, takže bych ráda měla vše připravené, prošla si v klidu dům, tak nějak se rozloučila, zkontrolovala, že jsem nikde nic nenechala a buď tedy se svezla s Anou na letiště a nebo šla sama. Nemohla jsem to udělat včera, protože jsem nevěděla, co všechno dnes ještě budu potřebovat nebo ne. Teď jsem po snídani, nalíčená, učesaná, oblečená a jen schází to všechno pobrat. Palubní kufr, kabelku a pouzdro na počítač přecpané knihami odnáším dolů. Teda jestli ta Ana nepřijde, netuším absolutně, jak tohle odtáhnu. Zjistila jsem si, že pokuj pojedu příměstským vlakem, nebudu platit ten pitomý poplatek. V Madridu se totiž platí poplatek, takzvaný "příplatek za letiště". Není to zrovna málo, a takhle bych se tomu mohla vyhnout. Navíc mým cílem je naprosto se vyhnout metru, protože jsou zastávky, kde nejsou jezdící schody a to tedy nevím, jak by probíhalo. Na kufr si lehnu a dopínám. Musela jsem ho otevřít, ale teď už snad zavírám navždy. Odtáhnu tu příšeru před dům. Netuším, co budu dělat, jestli třeba na letišti zjistím, že ten kufr váží 40 kg! Projdu si každou místnost, jestli jsem někde něco nenechala, a hlavně spíš tak nějak z nostalgie se potřebuju uklidnit. Rozmýšlím, že si rozhodně před odchodem musím dát oběd. Pořád nevím, jak to bude probíhat, ale ať tak či tak, netuším, kdy bych potom jedla. Najdu trochu fazolových lusků (které tady ve Španělsku chutnají tedy opravdu jinak než ty naše české mražené bleeee), brambory a rýži a rajčatovou pastu a všechno najednou to smíchám. Podivný mix, ale o to chutnější. Umyju talíře a v 10.40 mi Ana píše, že nestíhá, že musím jít sama. Je mi to na jednu stranu docela líto, na druhou mě štvou ty kufry,ale co můžu dělat. Kouknu do řádů a zjistím, že bus do Madridu jede v 11.32. Je potřeba počítat s tím, že kufry do těch kopců pojednou hodně špatně, takže je potřeba mít časovou rezervu. Naposledy vyjdu na zahradu, rozloučím se s kočkou, vyfotím si na památku domeček zvenku, zabouchnu dveře a adiós. Na jednom rameni mám pouzdro na počítač plné knih, a kabelku, v té stejné ruce držím palubní kufřík a v druhé táhnu obrovský kufr, který ani nevím, v kolik váží. Kufr vůbec nejede, a to jsem teprve na prvním kopci. Je docela horko, ale mám svetr a kabát, protože to se už nikam prostě nevešlo. Musím několikrát zastavit. Konečně se doplahočím na autobusovou zastávku. No vida, skoro 25 minut jsem to šla. Čekám na bus a plánuji si, jak si dám na letišti kávu. Nemůžu se dočkat. Chci se podívat na nějaké nové parfémy a tak...prostě si užít tu atmosféru. Autobus pořád nejede. Začínám být naštvaná. Ne úplně smutná, ale prostě naštvaná, protože kde jako vězí??!! Ve 12.05 se konečně přiřítí bus. Jdu zaplatit, vezmu s sebou palubní kufr, a venku stojí ta tunová příšera. Vrátím se pro něj, řidička autobusu mi mezitím rozmění a já ty hrůzy všechny nastrkám do busu a konečně si sednu. Cesta trvá to, co normálně,ale netuším, jak dlouho pojede ten příměstský vlak. Vystupuji po chvíli na stanici Príncipe Pío. No, co jsem se tady načekala! Musím se pousmát. Vedle eskalátorů uvidím výtah. Sláva. Jdu známou cestou na metro, akorát příměstské vlaky jsou doleva. Projedu a ...trochu se ztratím. Pak najdu vše potřebné a zjistím, že kolej vlaku, který jezdí na letiště, je v přízemí. Já jsem v prvním patře. Uvidím jenom nechutné železné schody. To neee!!Jdu se ptát a skutečně, musím to snést. Prý je nějaký eskalátor zvenku, ale musela bych si koupit jiný lístek. No, to tak ještě. Snesu dolů palubní kufřík a vracím se pro tu příšernost. Snažím se strkat po zádech toho kufru dolů, ale je to peklo. Jeden vlak mi zrovna ujel. Super. Naštěstí hned jede další. Není tam naštěstí moc lidí, jinak nevím, jak bych to dělala. Všechno tam nasoukám a jedeme. Nemám od včera už data v mobilu, došel mi kredit a nový jsem kupovat nechtěla, tak ani nevím, jestli mi třeba psala Ana,ale je mi to dost jedno. Po 40 minutách jízdy vystupuji na letišti. Pane jo, jaký komfort!!Už nikdy se nepotáhnu metrem. Navíc, když se člověk vyhne tomu příplatku. Jenomže bohužel to všechno trvalo mnohem déle, než jsem čekala. To znamená, že když zjistím, kde se odbavuje, čeká mě fronta asi kilometr dlouhá. Zvážím palubní kufr. 7,7 kf. Wau! Paráda. Teď ten černý. 32,2. Pane Bože!! Děs. Musím to rozepnout. Vyndávám kabát a kabelku. Je to děs, ale na ten kabát co už mám, si musím navléknout ještě jeden. Jdu odbavit kufr. Bohužel se nedá platit přímo tam a tak mě paní posílá někam do nějakého infocentra. Ihned jak si paní načetla můj pas, tak mě oslovovala Moniko. To se mi líbilo:-)Tak se vláčím do toho infocentra a najednou zahlédnu nějakého kluka. Je dost podobný jednomu mému kamarádovi, ale ne! To je on! Nevím, jestli mě pozdraví, nebo co, ale zavolám jeho jménem. Zastaví se. Okamžitě jde ke mně. Dostane dos besos a je těžké uvěřit, že jsme se vůbec potkali. Ani jeden navíc nevěnuje pozornost tomu, že jsme spolu vždycky mluvili anglicky, a najednou to valíme španělsky jako blázni. Ptá se mě, co potřebuji a doprovodí mě do infocentra. Popřejeme si krásné léto a zmizí. Asi by se slušelo napsat, kdo to vlastně je, a odkud se známe, ale o tom až později:) Jdu zaplatit a tam čekám příšerně dlouho. Když se vleču zpět na přepážku k odbavení, potkám ho znovu. Je ve skupině asi čtyřech kluků a ti na mě zálibně koukají. A najednou na mě zahaleká: "Ahooooj to jsme se dlouho neviděli!" a rozesměje se. "Pojď ke mně a dej mi pusu, ale hned! a směje se dál". Tohle je věta, kterou jsem hodně dlouho neslyšela a ráda jeho prosbě vyhovím. Ti zbylí koukají s otevřenou pusou. Dostane se mi dvou pus na tvář a velmi pevného obejmutí. Jo, to mi taky chybělo...Rozesmátá jdu na odbavení, hodím tam ten nechutně těžký kufr a těším se na svou kávu. Jdu na bezpečností kontrolu a už se fakt těším, až si sednu. Zvlášť jede PC, pak jeden kabát, druhý kabát, svetr, kabelka, pozdro na PC, palubní kufr..jsem jako Ježíšek. Je mi jasné, že mi před nástupem do letadla můžou kufr zvážit, ale pro teď tam prostě uklidím oba kabáty i svetr a je to. Už nemůžu. Až tam budu čekat, jako u brány, tak se nenápadně přiobléknu a na palubě to zase uklidím. A bude klid. Teď jdu do Mc Donald´s. Ne že bych ho vyhledávala, ale objevila jsem, že nejlepší makronky mají právě tady. A že už jsem jich něco ochutnala:)Dám si ledové karamelové latté, a k tomu dvě makronky. Nemám už vůbec čas a dost mě to štve. Od 14.50 je nástup do letadla, odlet je v 15.20. je 14.45. Sakra, chtěla jsem si koupit ještě make-up, protože ve městě byl hnusně drahý a v ČR se neprodává. Rozeběhnu se s těmi všemi věcmi a mažu do parfumerie. No co, u brány bude určitě fronta. Platím jak jen nejrychleji umím. Pak zjistím, že nevím, kde je brána. To se mi nikdy nestalo!! Musí být z druhé strany téhle budovy!! Jenomže to nikdy nemůžu stihnout!!  Vletím do infocentra a fronta nefronta vyštěknu na ně, kde je východ H33. Prý na druhé straně. Jasně. Doběhnu tam a tam ani noha! Bože! U vchodu jsou dva rozesmátí týpci. Načtu pas. Prý:"Jako my jsme už chtěli vyndat kufr, když jsi tu nebyla". Do odletu zbývá pár minut. Bože. Proběhnu tím tunelem a vletím do letadla. Pobavené letušky mě odkážou na sedadlo číslo 5. Super. Tam jsem nikdy neseděla! Nejhorší je sedět na konci letadla a čekat, než se pak všichni vyhrabou ven. Sednu si a vedle mě nějaký manželský pár. Netuším jestli Španělé, nebo Češi, ale vypadají sympaticky. Pak se mě paní španělsky zeptá, jestli bych jí neuměla vypnout telefon. Tak jí říkám, že to zkusím. Kouká na mě s otevřenou pusou: " Ty mluvíš španělsky???? To bych neřekla, podle vzhledu." Jojo, milá paní, i platinové blondýnky můžou mluvit španělsky. A od té doby skoro nepřestaneme mluvit. Vypovím jí celý svůj příběh, a ona mi řekne, že letí s manželem za synem, který žije v Praze se svojí francouzskou manželkou a že už mají dvě děti. Chvilku usnu a pak jí půjčuji jednu knihu. Začte se tak moc, že mi řekne, že až se vrátí do Španělska, okamžitě si ji koupí. Jojo;-)) Let uteče strašně moc rychle a dokonce přiletíme ještě o něco dřívě, než jsme měli. Letadlo stojí daleko od letiště, musíme naskákat do autobusu, takže to, že jsem seděla v letadle na místě číslo 5 je jedno, protože musíme čekat, než se celý bus naplní lidmi. Poprvé v životě si na kufr vezmu ten vozíček a přemýšlím, co mě vždy vedlo k tomu, se jako lemra tahat s tím vším sama. Mám zvláštní pocit, Neznámý. Poprvé, když jsem přiletěla v listopadu, jsem cítila, že kdyby se náš vztah s Danielem vytratil, bylo by mi to jedno, a že opravdu nepatřím do Španělska. Když jsem ovšem přiletěla v prosinci, už jsem tak nadšená nebyla a jenom řešila, kdy se tam zase vrátím. A teď, teď cítím klid. Už není žádný Daniel, jsem jenom já. Řeším si svoje věci,svůj život. Praha mě přivítala krásným počasím, a rozkvetlými stromy. Čekají na mě rodiče a jedeme hned  domů. Cestou se stavíme na kávičku a já jsem opravdu šťastná. Je tedy nezvyk být doma a nemůžu uvěřit tomu, že dneska budu spát ve svojí posteli. Je neuvěřitelné co člověk všechno může zvládnout za jediný den:) Přivítáme se se setřičkou, posedíme a docela brzy jdu spát. Nic se nevyrovná spaní ve vlastní posteli. Tak tedy dobrou noc!

Poslední den! (Úterý 3.6.2014)

Budík zvoní v 8.00, ale probudím se pár okamžiků před tím. Dojde mi, že rodiče jsou pryč, protože oba museli někam jet, ale slyším hlas dědečka. Nemám ani nejmenší chuť sejít dolů v pyžamu a dohadovat se s dětmi. Venku je asi krásně, protože jsem měla otevřené okno přes celou noc a v pokoji je příjemně. Měla jsem zataženou roletu, takže netuším, jak tam je, ale asi hezky. Dneska je můj poslední den. To nejdůležitější mám hotové-prošla jsem všechny pokoje a svoje věci nanosila na hromádku k sobě, abych nic nezapomněla. Zbývá zabalit to do kufru. Nejvíc nesnáším balit kosmetiku, zalepit to vše izolepou, aby to neteklo mezi oblečení a tak podobně..děs. Vylezu v 8.40,ale už jsou všichni pryč. Super. Jdu dolů, uklidím kuchyň a otevřu okna. Je krásně. Je takový ten den, kdy je po ráno ještě trochu chladno, představuji si, jak v Itálii na pláži všichni zmrzlináři otevírají svoje stánky, jak čistí ulice..a tady se taky pomalu vše probouzí. Voní to nádherným jarem, které konečně přišlo. Každé ráno totiž bylo šíleně chladné. Dám si kávičku, dneska si dopřeju z Nespressovače:) a bagetku. Chci jít dneska jen tak na procházku a koupit třeba domů nějaké maličkosti nebo tak. A hlavně jsem viděla že LIDL má v nabídce trika s vlajkou Španělska, jedno chci:)ale nabídka je už od včera, takže možná nic nezbyde. Chci si umýt vlasy a tak,ale pak si říkám, že to udělám až tu budou děti. Tím bude zaručeno, že budu mít klid a teď to volno zužitkuji. Je třeba mít na paměti, že kolem 14 všichni zavřou kvůli siestě a bude vymalováno. Mám toho bohužel hodně vyřídit, ale je to jedno. U těch otevřených oken jako kdyby ta práce utíkala sama. Vidím se, jak jsem sem přijela první den, nervozní co bude s Danielem, co bude se mnou, co tu budu dělat..a nakonec jsem sotva našla čas, abych si občas přečetla kus knihy. V 11.00 zavírám počítač, přemýšlím, že si asi budu chtít příští rok tady koupit kolo...a raduji se z toho, co přijde. Jdu si čistit zuby a trochu se zkulturním a odcházím. Ve 13.00 už tu budou děti, to zase bude děs, takže ani nevím, kdy budu obědvat, ale možná před odchodem. Jojo, a tak alespoň zůstanu trochu déle venku.Trochu se nalíčím, vezmu si krásné oblečení, které s dětmi fakt nemůžu vzít na sebe ani náhodou a nakonec si dám i oběd. Pustím si televizi a v klídku si naložím steak ze včera, trochu těstovin a zeleninu. Je nějaká nechutná detektivka, ale opravdu nechutná, to je na bílý den moc i na mě. Kolem dvanácté se zvedám a jdu ven. Je krásně, 23 stupňů. To je moje teplota. Jakmile je víc, už jsem vzteklá. Mířím do jednoho obchůdku, kde jsem viděla ve výloze krásné věci. Vstoupím a hrabu se tam, a najdu pár maličkých drobností, které chci přivézt sestřičce. Když mi řekne cenu, málem mě trefí. Je mi strašně líto, že včera v Móstoles měli zavřeno. Měli tam tolik věcí ve výloze..a relativně levných..tady zaplatím 15 euro a jdou na mě mdloby. Kdoví jak to zítra bude..ideální by bylo kdyby mě někdo na letiště hodil a nemusela bych platit za kufr, to by mi alespoň něco zbylo..jinak nevím:-( Potom se konečně přemisťuji do obchodu LIDL. Viděla jsem že mají nabídku triček ve španělských barvách a ráda bych si nějaké koupila. Už jsem chtěl i minulý týden, ale nikde se mi žádné nelíbilo. Taky jsem si ještě chtěla koupit dvě knížky a jeden make-up, ale je potřeba se krotit, doma mám ještě hodně nepřečtených knížek a musím krotit svoje nakupovací chutě. Nemůžu se rozhodnout, tak beru triko jak červené, tak bílé. Červená mi nikdy neslušela a domnívám se, že se jedná o značně agresivní barvu, ale co, jednou je španělská, tak co. A to bílé je super. Když začnu prohlížet velikosti, všimnu si, že popisky jsou v češtině. Tak nic?Nebudu originální? Ach jo:-( Jdu domů, je půl druhé a začíná být naprosto nesnesitelně. Přijde mi zpráva, že Orange mi s lítostí sděluje, že již nemám dostatečný kredit a tak nemám data v mobilu. No, docela dobré, to to vyšlo super. Myslela jsem si, že si ještě nějaký kredit koupím, aby mi to číslo nezaniklo, ale uvidím, když tak to zaplatím kreditkou z domova. Už se fakt těším domů. Na svoje pohodlí, na svůj klid. Zatím v dálce nevidím nikde auta dědečka, to znamená, že mám ještě chvíli klid. Jdu domů, zaraduji se z nákupů, vyzkouším si trika a zrovna v tu chvíli vidím Rafaelova tátu, maminku a Lolu a Rafíka. Tak a dost. Rozhodnu se, že popadnu PC a půjdu do Burger Kingu. Chtěla bych si umýt vlasy, ale zdržovat se tím teď, v osobním volnu, to teda ani náhodou nemám v úmyslu. Lola vyběhne nahoru a ptá se mě, jestli půjdu s nimi obědvat. Říkám, že už jsem po obědě (Bože, děkuji za ten nápad) a ona mi řekne, ať prý sedím u stolu jen tak s nimi abych si pak s ní mohla hrát. Pch, milé dítě, to je přesně to, čemu se tu snažím vyhnout. Pak začne kňourat, že pořád někam chodím. No ano, jistěže! Tak jí vysvětluji, že já s ní mám být až od 16 a že i tak je to značné množství hodin. (Přímo nesnesitelné, ale to už jí neřeknu) Jdu dolů, pozdravím se s prarodiči, musím říct že maminka táty Rafaela vypadá výborně, bohužel jí minulý týden zemřel bratr, v požehnaném věku, kolem 80ti let nebo snad ještě více,ale tváří se vesele. Vím, že ji to dost sebralo, což je logické, bavila se o tom moje rodinka. Docela mě zaskočí, že neví nic o tom, že zítra odjíždím. Připadá mi to divné..nevím no. Říkám jí, že jdu na procházku, rozloučit se s vesničkou, a podívat se, co bch tak mohla koupit rodičům jako dárek. Ve skutečnosti mi schází už jenom taťka, ale tomu koupím nějaký salám nebo něco takového a to ještě zítra na letišti, o salmonelózu nemám zájem:) Dorazím do Burger Kingu za pár minut a je plno. Všichni obědvají. Samozřejmě. Je 14.00. Tenhle režim mi nevyhovuje, a musím říct, že když jsem jedla až kolem 14.00 nebo déle, tak jsem akorát přibrala a potom jsem byla strašně, šíleně vyčerpaná. Jako přemýšlím, že se vrátím o něco dřív, a dám si siestičku, protože to je šílené. Dneska už má být třicet a každý den o stupínek víc a víc, a završit se to má v sobotu, kdy má být 35-36 a pak nevím:) Pane jo, zítra touhle dobou budu na letišti. Měla jsem od toho naprosto jiné očekávání. Že budu s Danielem každou volnou chvilku (natož když jsem zjistila, že bydlí de facto přes pole), že bude šťastný, a že všechno bude super. Nakonec nutno říct, že mi to posloužilo, že jsme se nevídali. Protože jak jsem neměla důvod nikam chodit, tak jsem byla všechny večery doma s rodinkou, a tak jsme si utvořili vztah. Takový, že mi nabídli spolupráci na další rok, chovají se ke mně jako ke členovi rodiny. A díky tomu jsem mohla občas zmizet do jazykovky a být chvíli v klidu. Kdybych vídala Daniela, určitě by se oni cítili odstrčení, stejně jako to bylo v případě Evy, která mi pak řekla, že se jí nelíbilo, že jsem chodila za Danielem a že jsem tu práci brala příliš jako práci. Že jsem chtěla pracovní dobu od do. To se tady nestalo a jak vidno, bylo to jedině dobře. Dost přemýšlení. V 14.15 si říkám, že si trochu naddělám práci a pustím se do dotazníků z mého kurzu španělštiny. Bude se uzavírat v pátek ve 23.59, bohužel ale tento týden mě ještě čeká souhrnný test. A netuším, jestli "pouze" za třetí a čtvrtý týden, nebo za celý měsíc. A při té příležitosti si uvědomím, že mám zaplacený ještě jeden kurz, a to angličtiny. Zamýšlený na 6 měsíců, ale je to libovolné. Jsem fakt blbka, takhle ho budu muset zdolat za léto, protože končí 6.9. Ale to je maximální datum,bylo by třeba to spíš dodělat do půlky srpna. Ach jo. Prvotní ale je dokončit školu v Budějovicích. Nevím co se to se mnou děje, ale vždycky když mi jde o nějakého chlapa, stane se ze mě nesamostatná chudinka, nechápu to. Pořád brečím, přemýšlím o dětech a rozhodí mě kde co. Když jsem sama, jsem tvrdá, neústupná a stoupám přesně po těch příčkách, po kterých jsem si představovala. Asi mám fakt poruchu osobnosti, nedokážu udržet vztah. Nebo nechci nebo nevím. No nic, zpět ke studiu. Když se tak rozhlížím kolem, zaujme mě naproti sedící kluk,a pak zjistím, že ten druhý kluk naproji je jeho přítel a ta malá je jeho dcerka. Slušné. Zdržím se do půl čtvrté a pak jdu směr domov. Dneska mě čeká ještě balení kufru a všech věcí. Chtěla jsem si jít ještě zaběhat, ale nevím, budu toho mít hodně a to ještě nevím, jestli mě někdo zítra odveze nebo ne. Pořád jsem přemýšlela, jestli se tu v Burgeru nebudu nudit, a najednou je 15.15. Píše mi Ana, že mám dneska volno. Prý můžu dělat co chci. To mě trochu vykolejí. To kdybych věděla, nekupovala bych ty maličkosti pro moji sestřičku, a jela bych rovnou do Móstoles! Přemýšlím, jestli jet do Madridu, nebo na Fuenlabradu a pobavit se tím, jak blízko jsem mohla jezdit, a přitom tak plýtvala časem i penězi....nebo mám jen tak zůstat doma? Sakra, jak využít čas, abych toho nelitovala? Stoprocentně je to proto, aby mi nemuseli dát peníze. Jak mi řekli, peníze jsou od pondělí do pondělí, takže to je jasné, nechtějí mi nic dát, nebo se spíš cítit zavázaní. No co, lepší. Možná bych mohla jet do obchoďáku a zkusit sehnat ten make-up co jsem chtěla a udělat si hezké odpoledne tam. Jenomže si musím nutně umýt vlasy a taky zabalit kufr. Nebo to  budu dělat v noci? Nebo zítra ráno??Sakra, pořád nevím. Nakonec poberu věci a jdu domů. Je vedro na padnutí. Přijdu domů a u stolu sedí Ana, Lola si s něčím hraje a malý spí. Dám si kávičku a seshora přichází Milagros. Tak si popovídáme a Ana mi říká, že má dnes tu schůzku s tou skupinou rodičů, jak začali dělat něco pro školu...nevím přesně v čem ta jejich aktivita spočívá, ale už mají několikátou schůzku. Lola má prý moc ráda všechny děti, které tam chodí a tak nechce být doma. Je tam otevřená třída pro děti, jejichž rodiče se té schůzky účastní. Předpokládám, že malého si tedy bere ona s sebou. Tak se rychle rozloučíme a já pořád nevím, co vlastně budu dělat. Dokud Milagros uklízí dole, jdu se vykoupat. Zítra bude blázinec, tak si poprvé napustím snad polovinu vany a relaxuji. Vyjde mi to perfektně, akorát dodělám všechny možné flaštičky a s radostí pozoruji, jak jejich počet redukuji na minimum. Když vylezu, rozhodnu se, že žádná tělová mléka se nekonají, venku je vedro na umření. Ale rozhodnu se umýt si vlasy, to už bych zítra určitě nestihla. Když vše dokončím, je po páté hodině a začnu dávat nepotřebné věci do kufru. Vlastně potřebuji jen oblečení na zítra a pyžamo na teď, to je tak vše..připadá mi, že toho mám na sbalení poměrně málo, do chvíle, než začnu balit boty a začnou mi vstávat hrůzou vlasy na hlavě..no to asi nedávám. Nebudu se nervovat, jdu si dát svačinku. Milagros vytírá podlahu a tak si s tím jdu sednout ven. Dojím a je 18.15. Přemýšlím, že tedy zajedu do toho obchůdku v Móstoles a podívám se, jestli by se tam nenašlo něco pro moji sestřičku:) Když říkám Milagros, že se s ní jdu rozloučit, protože chci jet do města, řekne mi, že nutně potřebuje stihnout bus v 19.00.Vím, že také jezdí do Móstoles. Jdeme tedy nakonec spolu na zastávku. Je moc krásný večer. Milagros mi říká, že ji možná přijede vyzvednout její syn, ale že neví, že jí ještě nevolal. Když dojdeme na zastávku, akorát přijede její syn. Pozve mě, ať jedu s nimi. To mi udělá velkou radost! Po pár minutách jízdy přepychovým vozem vyskočím na zastávce, kde by mě nechal i autobus a jdu se podívat do obchůdku. Vybírám nakonec pár věcí a rozhoduji se jít na Metro Sur. Sice nemám, co tam dělat, myslím, tam, kam chci jet, ale asi si tam potřebuju pobýt. Mám s sebou knihu, tak uvidím. Nakonec jsem žádné jiné zastávky neprozkoumala, tak, jak jsem si plánovala. Jdu známou cestou a vystupuji na mé nejoblíbenější zastávce. Jdu se podívat do obchodu, koupím si vodu a zase mizím. Říkám si, že mám tak hodinku a něco, kolem deváté už bych chtěla být v Móstoles a čekat na bus. Jdu všemi svými oblíbenými ulicemi, ale nějak si to neužívám, nevím proč.Snažím se, ale nevím, možná, jak je to poslední den, tak jsem taková nervní. Projdu všemi oblíbenými stezkami, a nevím..cítím se divně. Ani ne smutně, prostě tak nějak divně. Na obchodní centrum, kam jsem myslela, že zajdu, nemám ani pomyšlení. Nakonec si sednu na lavičku, kde jsem toho tolik zažila a začtu se do knihy. Ta mě velmi příjemně odreaguje. Přejedu pohledem má oblíbená místa a jdu na metro. Na autobus čekám poměrně dost dlouho, ale docela si to užívám. Je nádherně. Překvapivě dokonce přijede 499, takže budu moci vystoupit blízko našeho domu. Když vystoupím, je 21.40. Mám takový divný pocit, asi jsem měla být doma a večeřet s rodinkou, ale tak vzhledem k tomu, jak to vypadalo včera, předpokládám, že je zastihnu v plné zábavě. Vejdu a najdu jenom Anu, prý už Rafael ukládá děti. To je docela divné. Když tam jsem, tak děti běhají po baráku do jedenácti a najednou už spí? Myslela jsem, že s nimi poslední večer budu, ale co, užila jsem si jich až kam. Rozloučím se s Anou a chci jít spát. Snažím se vtěsnat nějaké věci do kufru, ale pak si říkám, že ráno času dost. Nařídím si budíka na 6.10 a ačkoliv je to dost brzy, nemůžu se donutit k tomu, abych šla spát jako člověk. Pořád vypadává internet a já místo toho, abych šla rovnou spát, pořád restartuji počítač a když to konečně naskočí, čtu zase nesmysly až do půlnoci. Tak dobrou noc. Zítra budu spát už ve své posteli!!Zvláštní pocit.

Poslední bláznivý den (Pondělí 2.6. 2014)

Budík zvoní, a mě stojí dost námahy jenom se po něm natáhnout a zamáčknout ho. Fuj. Dneska chci na chvíli zmizet ,snad to všechno stihnu. Mám být v půl jedné ve čtvrti Fuenlabrada, no moc to nevidím. Sejdu dolů a jdu rovnou s počítačem, ať vyřídím vše co je třeba. Dám si výbornou pondělní bagetku, k tomu kávu a marmeládu a do 10.30 se snažím vše zvládnout. Pak si jdu ustlat, a pokojíček hned vypadá lépe. Vyčistím si zuby, nalíčím si a obléknu se komplet do nového oblečení, ještě jsem neměla příležitost ho provětrat. Nakonec se rozhodnu dát si malý oběd, kdo ví kdy se vrátím.Dám si kopeček rýže a k tomu rajčatovou omáčku a ve 12.05 si ještě letím natočit vlasy a mizím na bus. Tam, kam mám dorazím až v 13.10. Jdu do svého nového bytu, asi mě trefí. Pane jo. Cestou vyberu 180 euro, trochu se bojím, jestli mi to tu kartu nesežere navždy,a pokračuju v cestě. Budu bydlet ve vchodě číslo 8! Osm je moje magické číslo:) Takže tedy dělám správně! Není pochyb. Pak se jen tak courám kolem a zjišťuji, jak moc se budu mít dobře. Trochu mi dělá starosti to, že nemám pořád v ruce smlouvu, jako pracovní. Ale to snad přijde časem. Pořád se procházím a procházím a kolem 14.40 jdu na metro a jedu domů. V Móstoles se zdržím a zajdu do jednoho obchodu, jenomže je zavřený. Jenom obdivuji výlohu a bohužel ani nezjistím, kdy otevírají, ale asi v 17.00 nebo v 18.00. Bus jede za dlouho, je hnusné vedro. Vystupuji u nás, skočím si nahoru odložit věci a trochu se proberu z toho vedra a je 16.00, tak tedy scházím dolů. Nevím, co vlastně mám dělat. Sedíme všichni na gauči a dětičky dělají kravinky. Nevím, v čem vlastně spočívá můj úkol a už mě ani nezajímá tuhle záhadu nějak řešit. Jdu si udělat kávu, zakousnu pár sušenek a koukáme na televizi. Pak Ana s Lolou opakují nějaké učivo tak jdu s malým ven. Hrajeme si s autíčky, u toho se opaluji...já vím, že by si někdo mohl klepat na hlavu, proč si jako stěžuji, ale já se prostě necítím užitečně. Nebo spíš jako někdo navíc. Ale to je už fuk. Do 17.00 jsme doma a pak Ana řekne, že si zajdeme do Burger Kingu na zmrzlinu. Že je prý mile všechny pozvu. Nevím, jestli to myslí vážně nebo ne, ale pro jistotu si peníze beru. Jdeme ven a nejdříve se zastavíme u Číňana, kde si Lola vybere míč (zvláštní přání, já vždycky chtěla knížku:) a pak Ana na parkovišti uvidí auto Soledad. Řekneme jí, že jdeme všichni do Burger Kingu, jestli přijdou. Tak jdeme my všichni pěšky, a ještě Simón, syn Sole, do Burger Kingu. Sole prý potřebuje dát nákup domů a pak se vrátí. Sotva si děti umyjí ručičky, tak už jsou tam. Jde i maminka Sole, ta z té Argentiny. Fakt tu ženskou žeru. Argentinská španělština je prostě vtipná ale hlavně historky té paní jsou bomba. Pak se přesuneme ven a děti si jdou hrát do skákacího hradu. Paráda. Tím pádem je na chvilku klid. Zůstaneme já, Ana, Soledad a její maminka.  Vydržíme tam dlouho, skoro do půl osmé. Maminka Sole mi řekne, že když byla mladá, během pěti dní se zasnoubila s klukem, kterého poznala, do tří měsíců se vzali a dnes je to 38 let. Fakt mazec. Bude tu prý až do července. Já jsem ráda, že odjedu, ačkoliv se tady mám dobře. Lépe než u Evy, paradoxně.Pak se všichni posbírají, naskákají do auta a my jdeme pěšky. Cestou Ana zazvoní na dům, kde bydlí nějaká její kamarádka. Vstoupíme do společné zahrady mezi několika domy. Cítím se tam vyloženě divně, protože Lola si hraje s nějakými dětmi, které už zná, a Rafa tam taky někoho zná. Ana si povídá s tou kamarádkou a já co? Na pískovišti sedí krásný kluk. Takový sympatický, ale má v očích hroznou plachost. A pak zjistím, že ty dvě malé holčičky jsou jeho a ta mladá holka vedle je jeho manželka. Jsou strašně mladí, naprosto neuvěřitelně. Tady se žije prostě jinak a zjišťuji, že to není nijaká zvlášť výhra, tak, jak žijeme my. Pořád všichni říkají, že nejdříve kariéra, pak děti..a kde ti všichni berou jistotu, že vůbec někoho najdou, s kým tu rodinu založit?? Navíc, ta práce je v noci neobejme. Vůbec nesympatizuji s tímto myšlením. Jsme tam dlouho, mooooc dlouho. A to jsem ještě nevěděla, že v tom domě naproti žije sestra Rafaela ta se k nám hned připojí. Něco mi na té holce nesedí, je taková divná. Jde s námi domů a loudáme se šíleně, protože si všichni hrají pořád s tím míčem. Domů dorazíme v 20.45. Jsem vzteklá, nejraději bych šla hned spát. Ana jde koupat děti. Asistuji u toho, ale spíš se té vany přidržuji, abych neusnula. Už ani nemluvím, jenom chci, aby už ten den skončil. Ana se mě ptá, co mi je. Říkám jí, že jsem jenom unavená, nic víc. Řekne mi, ať teda jdu dělat něco jiného. Tak jdu připravit stůl. Ve 21.15 přichází Rafael. Teprve jdeme večeřet. Asi mě klepne. Vidím to výborné maso, a to je důvod, proč si nejdu okamžitě lehnout. U večeře už nepromluvím ani slovo. Po večeři se mě Ana ptá, jestli mi něco není. Jestli mi něco není????? Je 22.15, děti řvou po baráku a mě už snad klepne. Chci jít hned spát, ale pak se zase zaseknu u PC. Ale jdu spát alespoň trochu rozumně. Ve 23.00. Tak dobrou noc.

Poslední divná neděle s rodinkou (Neděle 1.6.2014)

Dneska je děsný den, naštěstí už poslední.  Slyším, že jsou už všichni vzhůru, ale já se nikam neženu. Z postele vylezu v 10.15, ačkoliv jsem už docela dlouho vzhůru. Sejdu dolů, děti už pobíhají po domě a jdu si dát snídani. Malá Lola mě začíná otravovat s dotazy, jestli jí dám dárek k narozeninám. Táta Rafael bere malého s sebou a jedou nakoupit. Chci dneska dělat jahodové knedlíky, ale nikdo mi nedodal tvaroh. Takže docela problém, když chci dělat těsto z tvarohu:) Využiji toho, že Ana se učí a Lola si u ní v pokoji kreslí a jdu si konečně vyčistit zuby, ustlat a trochu uklidit pokoj. Pane jo, touhle dobou budu příští týden už doma...musím říct, že od té doby, co si mě Daniel zablokoval, cítím nějaký klid a opravdu se těším domů. Je to zvláštní. Měla jsem strach, jak budu doma žít, jak na něj pořád budu myslet..a ano, budu na něj myslet, a občas mě asi přepadne smutek, ale zároveň se těším domů. Těším se, jak daruji všechno oblečení, které mi nesedí a do skříní si navěsím tyhle super nové kousky. Těším se, jak ráno vylezu na balkon a dám si snídani. Ano, opravdu se těším! Mrzí mě, že za všechny ty neděle tady jsme nikdy nebyli na výletě, ani jsme nic neviděli spolu, ani nic takového. Oni mi při tom hovoru, co jsme spolu vedli, tvrdili, že chtějí abych o víkendu byla s nimi a tak jme se lépe poznali, jezdili na výlety a  tak...a přitom to je tak, že táta Rafael chce spát nebo někam zmizet, a Ana chce mít klid a tak mi je hodí na krk. To je celá pravda. Štve mě, že nemůžu vařit, protože bych měla skvělou výmluvu, ale bohužel. Přijíždí akorát Rafael s malým a jdou vařit spolu:)Z pokoje slyším Anu, jak vykládá malé Lole co všechno spolu můžeme dělat, jaké všechny hry můžeme hrát. Lola pořád kňourá, že se strašně nudí. Takhle kňourali už kluci od Evy. Lola nesnáší puzzle, nesnáší sledovat televizi nebo fotky a nesnáší číst. Přemýšlí, co z tě chuděry vyroste. Když jsem ji viděla na tom tanečním vystoupení, málem mě kleplo. Ty holky byly příšerně zmalované a mě prostě bylo jasné, že puberta téhle holky ty rodiče zabije. Už jenom ten způsob jakým se mnou mluví občas, jaké ksichty na mě hází..a je jí jenom šest! Síla. No nic, jsem připravená, je asi 12.15 a jsme tedy venku a hrajeme si na cvičitelku aerobicu (hrůza). Pak Ana hučí do dětí jestli nechtějí jít do parku. Doslova jim nutí, jak to bude báječné a super a kdoví jaké. Prostě je chce vyhodit z baráku a odpočinout si, to je všechno. Nakonec přijde ještě holčička Irene, moc fajn holka,vedle od sousedů. Úplně jiná než Lola. Tichá, klidná, pořád studuje a čte..tu bych chtěla hlídat. Nakonec jdeme do parku ve třech. Ještě že tak, holky se zabaví spolu a já se ujmu malého. Docela mě to i baví, když vím, že je to naposledy.A když jsem v zápalu hry s malým, přijde nejlepší smska, kterou jsem si mohla přát. Píše mi Adrián, kluk z toho přepychového bytu, že má pro mě ten pokoj. Zrovna máme s malým běžecké závody, takže se rozeběhnu a už mě nikdo nemůže zastavit, protože jsem tak šťastná, že to ani není možné. Budu to mít do jazykovky asi 10 minut pěšky!!Žádné noční nahánění busu z Móstoles! Žádné Metro Sur! A pokud ano, tak jen když budu chtít já! Žádné poplatky za dopravu, jediné co stojí za úvahu je lístek na deset jízd po té čtvrti, každá čtvrť má svoje lístky, tak třeba kdyby někdy pršelo..ale to je vše, vše, hurá! Když budu někdy chtít vidět Anu, jako tu moji kamarádku, můžu jet metrem kdy chci, protože metro jezdí do 2:00. Sakra! Je to tam, jojojojo!!!!!! Asi se zcvoknu. V 13.30 posbírám dětičk a jdeme domů. Irene jde k sobě a my jdeme jíst. Je nějaká polévka, trochu divná a kuře, ještě podivnější. Nakonec to dohrabeme, vyhážeme tunu kostí a je asi 14.15. Dneska má jít rodinka na nějaký piknik, už o tom mluví skoro dva týdny a já si tak říkám, že mi nemohli nadělit lepší dárek. Prý mají odejít v 16.00, to jsem zvědavá. Kdysi se mě Lola ptala, jestli tady budu na její narozeniny. To nebudu, ale řekla jsem jí, že mám pro ni dárek. A ona pořád otravuje, kdy jí ho dám, když teda teď jedu domů. A otravuje pořád a pořád. U nás doma máme tradici, nějakou slušnost prostě, že si sedneme ke stolu, vybereme moment, kdy nikdo nikam nechvátá a dáme si dárek. Já si naivně myslela, že si jako sedneme jako celá rodinka, a já dám ty dárky, spíš jako na rozloučenou,aby měli vzpomínku. Snažím se Lole vysvětlit, teď už španělsky, aby mě pochopila, že to nemá moc velkou hodnotu, takový okamžik, kdy jí vrazím do ruky dárek, mezi kostmi od kuřete, a mastným ubrusem, že si můžeme dát zmrzlinu a sednout si spolu a ona se rozbrečí a práskne dveřmi. Ana se na mě od stolu zamračí a odsekne mi, že pro Lolu to hodnotu má, protože je to dárek ode mě. Úplně pěním zlostí. Moje dobrá vůle je, že chci dát dětem nějaký dáreček na rozloučenou a ona mě ještě bude nutit abych jí to dala hned??? No to snad není pravda. Chtěla jsem jít k Číňanům tady za rohem, prodávají dárkové tašky a přáníčka a tak, a myslela jsem si, že to jako udělám hezké,ale můžu se na to zvysoka vykašlat. Uklidila jsem celou kuchyň od toho kuřecího humusu a Ana sedí u stolu a jen tak kouká. Jdu teda pro papírovou tašku ve které jsem si koupila kraťasy, hodím tam to plyšové zvíře a ještě se jí líbil takový malinový gel na ruce, který člověk použije jako mýdlo,ale bez vody, tak ten tam hodím a jdu jí to dát. Je to jak jsem předpokládala, samozřejmě, vytáhne to za jednu vteřinu a řekne mi:"A víc toho pro mě nemáš?" Mám co dělat abych jí jednu nevrazila. Vím, že její šest, ale existují i skromné a vychované šestileté děti. Jestli já budu mít někdy děti, to moje takové bude. Nesnáším šišlání a takové ty maminky, co jim změknou mozky, jak si vyměňují názory v různých net forech. Dítě má žít skromně, slušně, co nejvíc v přírodě. Alespoň podle mě, a protože to dítě bude moje, tak to tak udělám. Je mi špatně když vidím co jsem viděla u Evy a i z toho, co vidím tady. Ne, nesouhlasím s americkou výchovou, ona se tu rozmáhá taky. Takovéto :Jsi nejlepší, nejúžanější, nikdo Ti nesahá ani po kotníky. To se dá říct párkrát, pro lepší motivaci, ale pořád? Jako styl výchovy? Co z toho pak vyroste za zmetka? Pár takových znám. Děs. Vida, jak mě poslední den probral. Ana se mě ptá, kdy mi letí letadlo. Ptá se mě:"No, to není zrovna nejlepší hodina, nebylo tam něco večer?" Málem bych jí jednu vrazila taky. Já jsem ráda, že vůbec mám nějaký slušný let, do Prahy se dostanu v 18.30, a ona by ještě ráda ten poslední den něco vyždímala?? Mě snad trefí. Pak mi řekne, že má důležitou schůzku, kterou nechce rušit (NECHCE ne nemůže) a že asi budu muset jet sama. No tak to je ovšem gól. Kufr 32 kg předpokládám, ač jsem ho nevážila, palubák 10kg, počítač, kabelka a s tím vším se pohrabu na tu vzdálenou zastávku v kopci,a pak na letiště. Matně si vzpomenu, že z Príncipe Pío snad jezdí vlak na letiště, protože metrem to je nemožné. Často úplně chybí jezdící schody a zákonitě by mi někdo musel ten druhý kufr ukradnout. Jeden vždycky někam donesu, ale co ten druhý? Je mi z toho zle.  A navíc, těch peněz???!!! To je nářez ovšem tohle. Nikdo mi nic neřekl, ale zaslechla jsem,že kolem 16.00 mají jít. To je taky dobré, oni mi neřeknou, že jedou pryč. Kdybych neuměla španělsky, tak vím prd! Jdeme s Lolou na zahradu a tam si zase hrajeme na nějaké učitelky tance, dneska mi to ovšem leze krkem naprosto mimořádně. Po očku sleduji čas...pak Lola vymyslí, že si budeme hrát na kosmetický salon. Prý začneme tím, že já jí udělám masáž zad. No, ta je tady pěkně vyčůraná! Ale co, aspoň nemusím nic vymýšlet. Pustím rádio, hladím jí po zádech, ona skoro usne a je od ní klid. Pak najednou vyskočí, že prý udělá masáž mě takže mě začne mlátit pěstičkama do zad. Bezva. Pak vleze Ana a že prý už jdou. Je 16.15 a najednou jsou pryč. Oni se vždycky loudají, že to vypadá že odejdou za dvě hodiny a najednou jak když střelí, a jsou pryč. Těžko uvěřit, že zmizeli. Nádhera. Báječný dárek. Přes celé odpoledne mě nahání Adrián, kdy se domluvíme na detailech bytu, ale prostě to nejde, nemůžu mluvit před nimi. Trochu poklidím zahradu, uklidím kuchyni a jdu do pokoje. Jsem strašně unavená. Lehnu si, zatáhnu roletu a najednou volá Adrián. Uvidíme se zítra. Tak z toho jsem tak rozčarovaná, že rozrušením asi ani neusnu.Pak volám sestřičce a převaluju se v posteli. Asi na chvíli usnu. Měla bych dělat milion věcí,ale vůbec se mi nechce. V 18.15 vyskočím z postele a jdu se dívat na televizi. Stejně jako včera si dám kávičku a ten vynikající zákusek. Dávají Dva a půl chlapa, a pak různé detektivky a tak, tak si jen tak přepínám a je mi super. Kolem 20.15 na to kašlu a jdu nahoru. Ještě že tak. Vidím rodinku přijíždět. Děti řvou, asi jsou nějaké znavené a Ana je jde hned koupat. Pomůžu jí, když je ta neděle a mám asistovat, a pak se jde večeřet. Ani nemám chuť, ale je pizza, tak si trochu dám. Pak vynikající pomeranč a děti jdou spát. Teda měly by. Ale jsou u nich oba rodiče, tak na to kašlu. Převléknu se do běžeckého a jsem vzteklá. Myslela jsem, že vyběhnu ještě za světla,ale než se uklidil stůl a všechno, tak je 21:50. Nicméně je vidět dobře. Ale setmí se brzy. Vyběhnu. Fouká příšerný vítr, mám co dělat, ale zpátky to bude jistě dobré. Dneska mi to vůbec nejde. Skoro se udusím. Vyběhnu z domu na takovou nádhernou stezku plnou stromů a rostlin a všeho..a je to super. Nebyla jsem dlouho a cítím, jak mi to nejde. Běžím strašně těžce, píchá mě v jednom rameni, pak v boku. Děs. Jdu. Hodně rychle, ale jdu. Rozhodnu se dojít nebo doběhnout až k jednomu autosalonu, stejně jako minule. Je od nás 4,5 km.Takže 9 s cestou zpět. Cesta tam je fakt děsivá. Zůstanu tam chvíli stát, jen tak koukám do pole, které se rozprostírá za autosalonem a dojde mi, že když jsem posledně důkladně prohlížela mapu, že...že..že to co svítí na druhé straně pole, je čtvrť, kde bydlí Daniel!!!Mě snad klepne. Vybavím si, že jednou, když jsme šli na procházku kolem pole, co má za domem, jsem se ptala, co je na druhé straně. A on odpověděl že Móstoles! Pane jo. Ta moje komplikovaná cesta busem, pak Metro Sur a dlouhá chůze je nakonec zaměnitelná za jedno pitomé pole! Nemůžu tomu uvěřit, takže tu domněnku potřebuju ověřit v mobilu, ale....ano! To je neskutečné! To pole, na které koukám, je to stejné, co je u Daniela, může to být nějakých 6,7 km není to pole, spíš lán, ale podle mapy teoreticky vzato teď vlastně stojím naproti jeho domu! Príma objev takhle před odjezdem!:/Kdyby existovala přímá linka, a autobus neobjížděl všechny zastávky, trvalo by to maximálně 10 minut. Ano, mapa nelže. Nikdy mě to nenapadlo, ale kdybych teď šla přímo za nosem, po šesti kilometrech stojím přímo u něj před domem. Fakt síla.Teď mi dojde, že už mě to napadlo několikrát, a že jsem měla pravdu...a to v tom, že kdybych v Móstoles vystupovala na první zastávce a ne na poslední, vlastně bych si ušetřila cestu. Myslela jsem že je nejdříve Móstoles a pak Loranca, jako třeba že nejdřív Praha a pak Liberec, ale ono no. Je Móstoles, a metro se vlastně de facto vrací, a pak je Loranca. Z čehož plyne, že on bydlí fakt kus ode mě. A mobil to potvrdí. To je tedy zjištění. Já vždycky jela na poslední zastávku, protože mi to jednou poradil řidič busu, ale kdybych vystoupila hned na první, byly by to jenom dvě zastávky..pane Bože. Tolik ztraceného času..a tenkrát jak mi ujelo metro, jsem v klidu mohla jít pěšky.Pane Bože.A totál tomu nasadím, když zjistím, že obchod Mercadona, který mám tak ráda, je v jednom místě, kde jsem byla asi tisíckrát, akorát z druhé strany, a tak jsem ho nikdy neviděla. Tolik informací je dost i na mě. Vyběhnu směr domov. Najednou cítím, jak se lehce potím a jak se konečně moje tělo zahřívá. Sláva. Doběhnu na jeden zátah a jdu domů. Je 23 ale ještě otevřu počítač. Ach jo. 0.20, jako vždy. Dobrou noc!