Katia je tu (Pondělí 28.7.2014)

Vstávám a venku je totální sauna. Dneska mě čeká velké stěhování. Má totiž přijet moje kamarádka, která si už koupila letenky někdy v dubnu..v dubnu jsem opravdu netušila, že vůbec budu na nějakém kurzu, ale zrušit už to nešlo. Nakonec, člověk vlastně nikdy dost připravený a nikdy to není dost OK. Taťka nám zaplatil dvoulůžkový pokoj, a tak mě čeká stěhování. Vyfasuji klíče od pokoje jenom kousíček vzdáleného od toho mého. Prý ať to nemám daleko. Jsem nadšená. Jenom do chvíle, kdy do pokoje vstoupím a je tam ještě mnohem hůř než v tom mém.Jdu poprosit na recepci, že chci jinam. A mám štěstí, v hotelu je volných víc pokojů a tak se stěhuji vedle původního pokoje Neda. (Hm, to brzo)Zabere mi to dost času, protože do toho pokoje, kde vlastně nebudu kvůli tomu vedru jsem toho taky nanosila tunu. Takže musím vystěhovat svůj původní pokojíček a pobrat věci, které jsem nanosila do toho dalšího. Ráno jsem si dala sprchu, ale teď zase můžu jít znova. Když konečně odevzdám klíče od obou dvou pokojů, a sedím už v tom novém, jdu do sprchy. Píše Ned, prý co dělám. On se z hotelu odhlásil dnes brzy ráno. Měl spát jednu noc u holek, které si našly byt, ale nějak to nevyšlo. Já jsem sice platila za dvoulůžkový, a je připravený, ale v reálu jsou tam tři postele. A tam mu navrhnu, že tam může přespat. Je moc rád. Prý se jdou dneska s Alessandrem podívat na byt, tak jestli nechci jít taky. Prý odchází ve dvě, ale nakonec se to posune až na 16. Sláva, mám klid! Ned někde běhá po městě a já uklízím pokoj, srovnávám věci, aby se tam vůbec dalo nějak hnout a je mi docela líto, že jsem neměla to štěstí bydlet na tomhle patře, protože jsem se celý červenec málem udusila. No, ale co se dá dělat. Ned si dá na zbývající postel věci a jde za Alessandrem. Já jsem v 16 připravená jít. Mám v 18 vyzvednout moji kamarádku na letišti. Kluci se jdou podívat na byt, vystupují na Andělu a já zjišťuji, že mám docela čas, tak se jdu podívat s nimi. Jdeme naprosto neuvěřitelnou cestou, napůl lesem, tragedie. Jak tohle vypadá v zimě? Volá mi Katia, prý zmeškala let z Německa, protože z Francie bylo zpožděno. Ježiš! Ještě že jsem nejela rovnou na letiště! To bude cesta teda, z letiště na Zličín a pak celou žlutou linkou až na Vysočanskou. Děs. No nic. Jdeme se podívat na byt a zjistím, že to není byt, ale dům. Je moc hezký, ale ta poloha! Kluci jsou přešlí, zpátky najdeme bus a jedem několik zastávek na metro. Jak jsme tam mohli jít pěšky? Cestou mi volala Hillary, jedna kamarádka, která zítra brzy ráno odjíždí, jestli bych mohla zarezervovat místa v jedné restauraci, na večeři. A tak už se asi nedostanu do hotelu. Takže to bude dlouhý den! Zalezeme s klukama do nějakého Alberta, koupíme si nějaké sušenky a jedeme metrem na Můstek. Tam se chvílí plácáme jen tak a pak zalezeme do nějakého baru. Necítím se vlastně dobře. Já takhle po barech nikdy netrajdala a přijde mi to taková faleš trochu. Ale co, když už jsem tu..objednám si nějaký koktejl, který neznám a kolem 19 se přemisťujeme do Hard Rock Café, kde chtěla Hillary večeřet. Když vejdu, zjistím, že obsluha nemluví česky a že ceny jsou takové, jaké jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech. Nejlevnější hamburger 300 Kč, a musím říct, že jsou z toho přešlí i sami Američané, jen Hillary a její kamarádka jsou samozřejmě spokojené. Docela se tam rozsedíme, platíme kolem desáté. Zase ošéfovat placení je děsivé, ale nakonec odcházíme spokojeni do dalšího kulturního zařízení. Docela by se nám chtělo tančit, ale v pondělí asi nikde nic moc nebude a tak zacházíme do jedné hospůdky, kde mají asi milion piv. Musím jít na letiště a fakt je, že se mi vůbec nechce. Jednoho po druhém obejdu, a nakonec se rozloučím s Hillary. Je to fajn holka. Jako posledního si nechávám Neda, který mě vyšokuje tím, že mi položí ruku kolem pasu, vstane, obejme mě a řekne mi, ať dávám pozor. Jsem paf. Zeptám se ho, kdy přijde "domů" a připadám si hrozně hezky. Vyběhnu a mlátim se linkou B až na Zličín, pak busm na letiště. Tak tak že stihnu poslední bus směrem letiště. Tohle mi tedy byl čert dlužný,že se jí zpozdil let. Jak se dostaneme zpět? Vítání je dojemné, neviděly jsme se tři roky, chvilku se zapovídáme a mě v půl jedné ráno nezbyde nic jiného než vybrat peníze z automatu a vzít si taxíka. Cesta z letiště na Vysočanskou je snad nekonečná. Přijde mi to jako věčnost. Píšu Nedovi, kde je, protože to, že bude spát s námi v pokoji není tak úplně OK, samozřejmě že není hlášený. Konečně vystupujeme. Na hotelové zahrádce je docela rušno. Sedí tam Ned, Patrick, Alessandro, Jordon, Julie a ještě pár holek, které se pomalu začínají trousit domů. Bydlí v domě kus od školy. My se jdeme ubytovat, vyplňovat doklady a nechám Katiu ať si trochu vybalí. Prý umí trochu anglicky. Ono trochu je poměrně dost zavádějící výraz, to je mi jasné. Sjedeme dolů a sedáme si ke klukům. Když tady byla Katia poprvé, každý den mě strašně bolela hlava. Samozřejmě že od nás z rodiny nemluví francouzsky nikdo,takže jsem musela překládat a překládat. Ale jde o to, že tenrkrát při jejím prvním pobytu jsme bydleli u nás doma, pokud jsme někam jely, tak jsem musela brzo vstát, připravit snídani, byla jsem vyčerpaná do morku kostí, i tím programem, i tím jazykem. Takhle aspoň chvíli zůstaneme v Praze, a mě odpadnou ty tragické starosti jak ji zabavit. Teď už to bude lepší než tenkrát. Každopádně výsledek je teď takový, že tlumočím Nedovi a Katie, ona samozřejmě nerozumí ani slovo. Chvíli tam zůstaneme a pak se já a Katia odebereme na pokoj. Ona celou naší historii zná, všechno jsem jí samozřejmě řekla. Za deset minut klepe Ned. Té recepční musí být jasné, jak to celé je, vždycky nás viděla jenom spolu. Katia zalézá do koupelny a Ned si vybaluje věci na spaní. Katia musí být nesvá, musí cítit to dusno ve vzduchu. Když za sebou zavře, sednu si k němu na postel a hladím ho ve vlasech. Brzy usne takovým neklidným mikrospánkem. Pak najednou otevře oči. Kouká strašně vyděšeně. Myslím, že trpí takovým tím šokem, když člověk najednou usne a pak se probudí a netuší kde je, vypadá zmateně. Ptám se ho, jestli je všechno OK, ale on neodpoví. Přitáhne si moji ruku na prsa, teda na tu nepopálenou část a pohladí mě po tváři. Říká mi, že vůbec není zmatený z toho krátkého spánku, ale že si nemyslel, že bych v něm mohla probudit to, co jsem v něm probudila. Že se cítí klidně a bezpečně. Dám mu pusu na čelo, vzhledem k mohutné popálenině v jeho tváři je to jediné možné místo a vychází Katia. Vím, že jí musí být nepříjemně protože se bojí, do jaké scény asi tak vstoupí. Nechám ho být a jdu do koupelny. V pokoji je vtipné ticho. A pak zaléháme ke spánku. Ned na mě smutně kouká. Když Katia usne, opatrně vstanu. Kdyby byl vzhůru, ráda bych ho obejmula. Ale zdá se, že spí. Představa, jak na něj sáhnu a on zařve, mě pobaví a tak se vrátím zpátky do postele. Nakonec vidím jeho siluetu, jak se posadí na posteli a kouká na mě. Teď ale předstírám spánek já. Nevím, co mě to popadlo, ale prostě chci spát. Sama. Bez nějakých komplikací a dojemných posledních polibků. Prostě ne. Silueta si zase lehne a těžce oddechne. Tak, to bychom měli. Dobrou noc.

Já, Jonathan a IKEA (Neděle 27.7.2014)

Ráno vstanu kolem půl deváté. Nádherné ráno. Dám si jen jablko, co najdu, trochu se upravím a jdu do Galerie Fenix na snídani. Mají tam celé snídaňové menu a já mám dnes opravdu děsivý hlad. Mám s sebou PC, aspoň si něco vyřídím. Je to fakt zvláštní, tolik jsme toho spolu všichni zažili, a najednou to skončí tak jako nějak do ztracena. Najednou slyším nefalšovaný New Yorkský přízvuk. A hele, Nicole!A i ostatní holky. Trochu se zapovídáme, ještě jednou mě pozvou na vínko do bytu a jdou se stěhovat. Já zůstávám a z okna vidím Jona. Zavolám mu. Kouká jako blázen a nakonec mě uvidí. Za dlouhou chvíli jde zase zpět. Prý jestli nechci jít s ním. A proč vlastně ne? Prý na mě počká. Musím do hotelu odložit si PC a další tunu věcí a trochu se převléknout. Když vyjdeme z hotelu, jdeme rovnou na metro a vystupujeme až na Karlově náměstí. Jon teď zůstává u dalších holek, které si našly byt. Jdeme dovnitř, holky ho vybavily i klíčem. Super. Jsem hladová, unavená a tak nějak celá zaprášená a umolousaná, je hnusné vedro. Mám džíny. Už jsem neměla nic jiného čistého na sebe. Jon mi pořád opakuje, jak musíme do jedné restaurace, kde mají super burgery.Ale nejdřív je potřeba dojet do IKEY. Prý potřebují do bytu spoustu věcí. A tak jedeme na Zličín do IKEY, kde několik hodin chodíme a vybíráme kravinky. Dojde mi, že vlastně vybírám Jonovi povlečení. Je to zábavná aktivita, až na to, že v IKEE jsem nebyla od doby, kdy mě tam vzal Daniel ve Španělsku. Pořád nerozumím Jonovým úmyslům. Asi jsem totálně nechápavá. Pobereme ty věci a jdem zpět na bus. Cestou se Jon rozmyslí, že by se mu ještě hodilo TESCO, a tam vybere žehlící prkno. A tak zkrátka spolu trávíme odpoledne vybíráním povlečení a věcí, které normálně vybírají páry do svých bytů, až na to, že z nás pár není. Jedeme metrem zpátky na Karlovo náměstí a Jon pořád vypráví o těch burgerech. Holky chtějí jít někam večeřet ale až tak asi za dvě hodiny, ale to by taky mohlo být už po mně. Jon naznačuje, že ve dvou to bude klidnější. Nakonec jdeme jenom já a Jon, skáčeme na tramvaj a vylézáme na Náměstí Míru a pak přestupujeme někam jinam, až vylezeme kus od Jiřího z Poděbrad. Vede mě Jon, já nemám ani potuchy kam to vlastně jdeme. Dáváme si prvotřídní hamburger v maličké restauraci a já si tak uvědomím, že jsem s Jonem strávila vlastně celý den a že je to úžasný společník. Trochu svůj a dost odrzlý. Ještě teď se bavím nad situací, kdy jsem měla s Nedem kafe, tak nějak debata o všem a o ničem a přišel Jon, sedl si vedle mě, pustil mi úryvek vážné hudby a zase odešel. Jindy zase prohlásil, že nebudu doma abych někomu (koho asi tak myslel) dělala večeři a že on mě na ni raději pozve. Je úžasný, opravdu, hodný, upřímný, spolehlivý, jen to tam prostě není. Wow efekt. On se mi ani fyzicky nelíbí, ale je pravda, že tohle třeba můj první partner prostě zlomil svým charakterem a získal si mě na dlouhých sedm let. Ale tady neumím rozluštit zdali se jedná o zájem o moji osobu, nebo o čisté přátelství. Dojíme, trochu se zatáhne a Jon ještě někam jde. Já už bych měla vrátit. Jo, měla, protože jsem celý den neviděla Neda a vidět ho chci. Vrátím se zpět na Vysočanskou docela pozdě, tak nějak kolem půl deváté. Zahrádka zeje téměř prázdnotou, jsou tam jen Patrick, Ned a Jordon. Chvilku s nimi prohodím řeč a vidím Christiana jak leží na gauči v prvním patře. Chvilku jsem tam s nimi a pak zmizím k sobě do pokoje.Je mi ze sebe divně. Celý den trávím s člověkem, který mě asi pravděpodobně rád a utíkám od něj k někomu jinému. Jenomže je to příroda, a nemůžu si vnutit něco, co necítím.  Jsem pěkně utahaná.Píše mi Ned. Kdy se budu stěhovat z hotelu, co jsem celý den dělala, a jak jsem se měla, a že on celý den připravoval hodiny na pohovory do jazykovek.Prý že by přišel. Jsem úplně vyčerpaná, ani nemám náladu. Kluci prý objednali pizzu. Je mi na omdlení, nikam nejdu.Dám si sprchu, a zalézám do postele. Nechávám trochu otevřené dveře. Usnu jako zabitá. Probere mě klapnutí dveří. Ned se nade mnou sklání. Neví že na něj koukám. Kouká na mě, a neví asi jak by mě probral. Sedne si ke mně a pohladí mě po vlasech. Můj první dojem je, že to je Daniel. No jo, prostě to za sebou pořád nemám, to se tu projevuje dost evidentně. Silně mě obejme. Takže ten zvláštní pocit smutku na něj jde taky. Dlouze debatujeme o plánech do budoucna. Líbí se mi, zakoukala jsem se, ale vím, že tahle romance by nakonec mohla dojet na moji lásku k Danielovi. Prostě jsem to nepřekonala. Co jsem si myslela? Koukáme na sebe ve tmě, přesto se vidíme. Víme, že něco mezi námi visí. Jojo, je to skoro jako kdyby Daniel ležel přímo mezi námi (což je mimochodem poměrně zábavná představa). Taky si myslím, že poslední noc očekával víc než obvyklou pusu na dobrou noc, kterou mu teď díky jeho šikovnosti s Absinthem můžu dát leda na čelo. Kouká na mě smutně a ublíženě. No nechat si u sebe někoho na noc z lítosti ani není ničí styl. Mám se snad poslední noc zaplést s chlapem,co za pár dní odjíždí neznámo kam? Když se smutně zvedá, popřeju mu dobrou noc a jdu za ním zavřít. Jo, tak tohle bylo divný. Jo, jasně, prostě to čekal, že mu už podlehnu. Takže chápu to jeho rozčarování. Stejně je až s podivem, jak slušný ten člověk vlastně je. Jsem ale i tak dost rozladěná. Unavená k smrti, s podivnou příchutí minulosti na jazyku, a skoro mi to brání rozumně uvažovat. Zaléhám celá zmatená z toho, co se právě stalo. Ned čekal, že poslední noc oslavíme asi trochu jinak, já čekala že mi spíš řekne že zůstane v Praze a nikdo se ničeho nedočkal a tak nás odcizil vlastní zármutek nad tím vším. Usnu asi v půl čtvrté a mám pocit, že už vážně z tohohle režimu umřu.

Seminář (Sobota 26.7.2014)

Tak je to všechno definitivně u konce. Zvláštní pocit. Dnes naposledy někam vstávám. Jsem docela vyspalá, čemuž se dost divím. Dneska odjíždí María, dost smutné. No nic, vzhůru do boje.Udělám si snídani a když jsem celá nazdobená, vyrazím do Galérie Fénix, a koupím si obživu na celý den. Smska od Neda. Prý kdy začíná kurz. Píše mi v momentě kdy si lektorka píše naše jména. Děs. Tomu člověku je 15. Nějak se usadíme a je to. Nemám ráda děti, ano, je to tak, říkám to celý svůj život...a hrozně nerada je učím, a proto teď sedím tady. Logika, že. Jenomže on to hrozně každý vyžaduje a když už tady ta možnost byla, tak jako co, nevyužít to snad? Ani omylem. A tak ve skupinkách předcházíme před obecenstvo, tedy před zbytek třídy a zpíváme, tleskáme, vymýšlíme rýmy. Děs. První přestávka. 11.30. Letím jako o závod do vedlejšího domu a snažím se pomoct Maríje s kufrem. Má asi tunu. Ona táhne ještě palubní,batoh a počítač. Má zavolaného taxíka. Smutně se loučíme. Jde kolem Ned. Ptá se jestli potřebujeme pomoc. No to brzo. María odjíždí, její přítel Alessandro ji doprovází na letiště, Ned jde na seminář a já si prostě nechávám dvě minuty pro sebe a zakusuji se do vynikající bagety. Jojo, ta mi bude chybět. Vpadnu do hodiny o deset minut později a účastním se všech her. Když se blíží pátá, seminář končí. Jdeme si vyzvednout oficiální diplomy ze včera, přece jen bylo rozumnější nechat je tam, když se šlo slavit a dostáváme i diplomy za dnešek, jen pro mě nemají, protože jsem se přihlásila pozdě a přijde mi domů poštou. Ned mizí a spousta lidí s ním. Je to takové smutné, někdo zmizí i navždy. Několik lidí kurz opustilo dobrovolně, někteří ho neudělali, ti už jsou pryč, ale některé holky letí domů už zítra. Prostě se to chýlí všechno ke konci. Smutné. Tak nějak přemýšlím, co se bude dneska dít. Nějak se zapovídám s holkama a domluvíme se, že zajdeme do Riegrových sadů, na pivo. Holky na mě počkají na metru a jedem na Jiřího z Poděbrad,kde si holky, Cally a Allison našly nádherný byt, který nám teď jdou ukázat. Je fakt bezva. Pak jdeme na zahrádku, povídáme, já si občas napíšu něco s Nedem a kolem půl jedné chytáme taxíka, je nás v něm pět:) a ujíždíme směr Vysočanská. S holkama se rozloučím, s tím, že zítra se ony stěhují pryč ať přijdu na vínko, a jdu domů. No, domů. Už tomu tak říkat nemůžu. Hotel zeje prázdnotou. Absolutní. Netuším ani, kde je Ned, jestli už spí, nebo někam šel..a vem to čert, je asi půl druhé když jsem připravená jít spát. Zítra chci jít na velkou snídani, už se moc těším. Tak dobrou noc!

Ve zdraví jsme přežili! (Pátek 25.7.2014)

Tak teda poslední ránko!Dost smutný pocit. Na druhou stranu je ale nádherný den. Mám chuť si prozpěvovat. Zajdu si udělat snídani, umyju si vlasy a celkově mám dneska tak nějak čas a příležitost se dost zvelebit a tak toho využiji a po dlouhé době si dám i práci s žehlením vlasů. V deset začíná prezentace různých jazykových škol, kterou bych nerada zmeškala. Je to prostě takový Job fair. Mrknu na letáček a zjistím, že jako první prezentují školy, o něž nemám ani nejmenší zájem.A tak jdu do Galerie Fénix a poflakuju se po obchůdcích. Dorazím až na 11, kdy se konečně začíná něco dít. Po dlouhých úvahách jsem se rozhodla přihlásit se na zítřejší školení o vzdělávání mladých a dětí, to člověk neví, kdy se hodí. Zajdu za holkama do recepce a pak rovnou na prezentaci škol. Škola, která mě zajímá, zrušila prezentaci a místo ní přijde nějaká jiná. Pozoruji Neda a zjišťuji, že jsem si ho přestala vážit. Sedí tam ve zmuchlaných hadrech, s popáleným obličejem kvůli tomu, že chtěl být těžký frajer a vyrovnat se devatenáctiletým klukům. Ve středu jsem to zklamání cítila poprvé, a včera, když jsem ho pozorovala, co dělá na terase, jsem zjistila, že se stydím. Za sebe. Že jsem se do něj zakoukala. A vzpomenu si na jednu naši pozdně noční debatu...kdy mi říkal, že žil život v přepychu, že nikdy nepočítal peníze, ale že měl málo opravdových přátel a že vlastně zjistil, že má v životě špatné hodnoty.Že vlastně žádné nemá.Že jeho svět byl povrchní. A že to zjistil až téměř před čtyřicítkou. Několikrát na mě smutně koukal a říkal mi: "Jsi tak mladá, nenechej se nikdy nikým svázat! Co já bych za to dal, kdybych Tvoje myšlenky měl v Tvých letech, mám je až teď, a teď je už pozdě." A pak mi to dojde. Byl to člověk, kterého jsem obdivovala za to, že měl odvahu sebrat se a zmizet ze života, který ho nečinil šťastným. Jenomže ono je to jinak, on sice odešel hrdě,ale teď je ztracený. Ztracený poutník, všude cizinec.A tak ho tak pozoruji, jak si dělá zápisky z prezentací, sleduji jeho lehce spálené vlasy, jeho grimasy, když něco nestihne zapsat a začínám vlastně tím víc postrádat Daniela. Kdyby Daniel viděl Neda, rozhodně by si spolu neměli co říct a jeden by druhým těžce pohrdal. Daniel měl psychické poruchy, nemůžu mu je upřít a nedá se to zapomenout, zabraňovaly mu uvědomovat si, co vlastně dělá, ale na druhou stranu,byl to člověk na kterého bylo spolehnutí a měl velice pevné zásady. Ocelové. Ned je kam vítr tam plášť, téměř čtyřicetiletý zbloudilý poutník, který sem tam kouří marihuanu, a jeho nově získána životní svoboda mu zamotala hlavu. Já jsem na takovou porci svobody zvyklá, ale on ne. Sám mi to i řekl. A teď vlastně neví co chce. Cestovat? Pracovat? Mít hodně holek? Jednu? Mě? Žít v ČR? V Asii? Milion otázek na které neznal odpovědi. Vlastně je mi ho líto. Líto v tom, že objevil teď to, co já už vím dávno. A z tohohle dumání mě vytrhne další prezentátor. Ten mě vytrhne vším, svým hlubokým hlasem a svým velmi zajímavým vzhledem. Vysoký asi metr devadesát, módní pleš, brýle, černá košile, černé oči. Američan. Začne nám přednášet o výhodách individuálních hodin pro studenty. Zkoumá kdo odkud je. Amerika, Austrálie, Británie. Pípnu, že Praha. Obdiv. Ano, to co má v očích je obdiv! Když ho srovnám s Nedem, tak samozřejmě z toho nemůže vyjít dobře. Tenhle chlápek je totiž jeho opak. Cílevědomý, s naprosto jasnou představou o životě, ví co chce, nestydí se za to a taky si to vezme, zařídí, prostě "ne" pro něj nebude odpovědí. A tak se přistihnu, že tomu neznámému silně testosteronem nabitému muži zírám nepokrytě na jeho ruce, pak mě upoutá jak má rovná záda(to je moje osobní úchylka, Daniel chodil nejvíc rovně ze všech lidí na téhle planetě) a neujde mi, že ty hluboké černé oči za těmi ještě černějšími obroučkami mě zkoumají taky. Jednou mi věnuje tak zubatý americký úsměv, že pár lidí neodolá a otočí se, aby vystopovali, kam ten úsměv měl mířit. Mezi nimi se otočí i Ned. Najdu v jeho očích něco jako údiv. No jo, Nede, nejsi jediný na planetě! Nejsem si jistá, jestli si to jenom namlouvám, ale cítím tak nějaké létající jiskry. Jsem tak moc šťastná, tak mooooooc že jsem si dneska tak vyhrála se svým vzhledem, oblečením a vůbec se vším! Cítím se pevně v kramflecích a tak když přijde náš školitel s tím, že je pauza na oběd a všichni vyletí ze dveří, já velmi pomalu uklízím věci do batohu. A když všichni zmizí, jdu se zvědavě zeptat, jak přesně probíhá ten systém výuky, o kterém se jenom krátce zmínil. A tak tam živě diskutujeme asi dvacet minut. Do toho vleze do třídy náš školitel, který mi jde oznámit, že R. je jeho kamarád a že přišli do Prahy spolu a že slyšel, jak se bavíme, tak nás jde vyhodit, protože jdou všichni na oběd. Rozloučíme se a já scházím dolů do prvního patra. Musím si jít okopírovat učebnici, což mě úplně rozladí, protože si všimnu, že R. se zastaví začne si zavazovat tkaničku, čímž se trochu zbrzdí...jenže u kopírky je fronta, takže se otočí a odejde. Okopíruju to jak jen nejrychleji umím, ale když vyběhnu, už tam není. Já bych s ním přitom zašla na oběd! Z naší skupiny už nikoho nikde nevidím. Dojdu si tedy pro poslední oběd do Hotelu Cortéz, kde potkám pár holek. Dneska je poslední hodina, co učíme. Ta první skupina už odučila včera a dnes mají volno!Smutné. Takže nemůžu s nikým být, když dnes učím. Jdu do školy se připravit a trpím takovou lehkou nervozitou. Je to zvláštní pocit! První učí Jenny, pak jde Patrick, já jdu poslední. Pořád čekám, že moje hodina bude monitorovaná, ale není. Zvláštní. Skončíme v 17.30 a jde za mnou školitel Kenny, že prý jak jsem to zvládla, že nestihli dnes monitorovat, protože moje hodiny byly obecně dobré, ale že tam byli jiní, u kterých musel proběhnout monitoring aby vůbec dostali certifikát. Takže konec!Oficiální konec! Prý se máme sejít kolem 19.00 na předávání diplomů. Naposledy si tak projdu školu a jdeme s ostatními  na pivo. Mám s sebou PC a milion knih a představím si, že asi po rozdání diplomů to půjdeme někam zapít. Kdy se převléknout, trochu namalovat a hlavně odložit věci. Takže se s ostatními rychle loučím a jdu si dát rychlou sprchu, uklidím všechny věci a beru jen minikabelku s penězi a mobilem. Cestou potkávám Neda, Maríu a Alessandra. Stojíme před školou, venku je asi milion stupňů a mně přijde neuvěřitelně, že to všechno končí. Jsme konečně všichni, takže začínáme oficiální předávání. Užila jsem si to naprosto neuvěřitelně, vypustila jsem u toho duši, spala tři hodiny denně ale přesto přese všechno to byl kurz, na kterém jsem se naučila absolutně nejvíc v životě, který mi dal mnohem víc než celá vysoká škola (to už mi říkali i v několika jazykových školách), potkala jsem přátele na celý život, stihla se i lehce zakoukat do Neda, a navíc mě to stálo jednou takové úsilí, protože nejsem jaksi rodilý mluvčí. A tak, když se ozve moje jméno,a já jdu pro diplom mezitím co všichni tleskají, mám co dělat aby těch pár slz dojetí, které mi ukanou, nikdo neviděl. Je to pro mě taková čest, taková pocta, že to ani nedokážu popsat.Když všichni dostanou svoje diplomy, jdeme se fotit. Nemůžu věřit tomu, že je to už u konce! Je to vlastně dost smutné. Pak se i s vyučujícími dohodneme, že půjdeme na pivo na jednu zahrádku, která je dost blízko. A najednou se všichni rozprchnou. Když se zamkne škola, jdu na tu zahrádku a vidím, že tam už všichni sedí. Chci si sednout k prvnímu stolu, ale už tam není místo. Tak si sednu ke druhému. Nakonec to není špatné, sednou si k nám naši učitelé a potom, jak čas postupuje, se nakonec rozhážeme podle toho, kde má kdo jaké kamarády a nejlepší je, když si většina stoupne a jen tak korzuje. Většina lidí se opije naprosto neuvěřitelným způsobem. Až koukám. Já teda taky nejsem svatá, ale před 4 piva nejdu a jsem téměř střízlivá. Ostatní prokládají svá piva tvrdými panáky a já jenom žasnu. Pak mi barmanka naznačí, že by potřebovala zaplatit. A začíná klasická výzva, a to obejít všechny vyptat se, co kdo měl. Když odcházíme, dojde mi, že mi barmanka lhala, že nás jenom chtěla vyhodit. Dá se to pochopit, protože jsme byli značně hluční, ale stejně, mohla to říct rovnou. A tak se snažíme nalézt jinou hospodu, ale je nás hrozně moc. Tahle starost mi brzy odpadne, protože spousta lidí se ztratí a většina má stále ještě batohy od odpoledne a jdou prostě domů. Asi 14 lidí dojde do další hospůdky, kde se tak nějak loučíme, protože ne všichni se zapsali na ten seminář o výuce dětí, který je zítra. Nevím, co se děje, ale Ned je celou dobu u mě, fotí si nás s mojí kamarádkou, ptá se mě, jestli mi může objednat pivo a dokonce mi nabídne svoji židli k sezení, což už u něj považuji za opravdu hluboký důkaz lásky:-D sedíme tam dlouho, než k nám opět dojde barman a oznámí mi, jestli bych mu pomohla všechny obejít, aby mu zaplatili. A tak se zase pouštím do drsné výzvy, kterou ale nakonec zvládneme. Někteří jdou kouřit ven a mně je nepříjemné zůstat u stolu sama, tak jdu ven taky. Tam už se na mě zubí Ned a ptá se,jestli umím tančit. Vím, že je jeden z těch, kteří tolik upito nemají, a tak nechápu, co mu vlastně je. Asi smutek z ukončení kurzu, nedokážu si to jinak vysvětlit. Bere mě za ruku, zpívá nějaké staré americké písničky a do toho tančíme. Na chodníku, přede všemi, jsem šťastná. Tak jo, tak mě asi nějakým svým zvráceným způsobem má rád. Ale já taky dobře vím, jak se umí chovat, když není po jeho (je narozený ve znamení Lva, pro informaci)jak se chová, když "lvem salónu" je někdo jiný než on, a to jsou okamžiky, kdy o jeho náklonnosti silně pochybuji. Asi mi čte myšlenky, protože mě strašně silně obejme, sotva můžu dýchat a hladí mě po vlasech. Někteří, kteří zřejmě dosud nezaznamenali existenci něčeho, co mezi námi je neváhají vypísknout se slovy "Ty vole!!!Já to věděla!!" a podobně. Když odcházíme hledat nějaké jiné kulturní zařízení (je jedna ráno)chytne mě kolem pasu a jdeme krok za ostatními. Já už tomu člověku vážně vůbec nerozumím! Mám hroznou chuť tancovat,ale kde, takhle pozdě?Ani do centra se nedostaneme, když už nejezdí metro.Ned všechny zastaví a křikne: "Zastavte, nejdeme do hospody, pojedeme někam do centra, Monika chce tancovat." Tohle obracení davů kvůli mé maličkosti mi samozřejmě dělá dobře a nejvíc dobře mi dělá, že Ned se mě drží jako klíště, ačkoliv jdou s námi dva naši vyučující. Nakonec zapadneme do nějaké šíleně putyky, kde se opravdu necítíme dobře a já cítím, že bych měla jít spát. Zítra začínáme v deset! A tak jdu s holkama směr hotel, ti, co bydlí trochu jinde, nakonec zůstávají stranou a řeší, kam půjdou. Přede mnou jde Ned, Christian, Jordan a holky. Sedneme si na chvíli na terasu a kluci si objednávají pivo a já jenom můžu vzpomínat na ty všechny šťastné okamžiky, které jsem s těmihle lidmi prožila. Zvedám se s tím, že jsem šíleně unavená a k mému vlastnímu překvapení se zvedne Ned, že jde taky. Ne všichni o tom věděli, ale teď už pochopili i ti, kteří předtím nechápali. Jo, udělá mi to radost. Velkou. Jdeme směr Nedův pokoj a vím, že z terasy je to vidět.Zase potkáme Johna, jde s džusem z kuchyně. No jo, co se dá dělat. Když přijdeme do pokoje, Ned pustí na počítači nějaké staré americké písničky a pobrukuje si. Kdo zná Sex ve městě tak si jistě vybaví zálibu "Pana Božského" ve starých černobílých filmech a v některých dílech i ve starší hudbě. Úplně se tomu musím smát. Lehneme si do postele a jen tak posloucháme. Ani nemluvíme. Strašně silně mě obejme. Nějak pochopím, že je to jeho způsob mi vyznat náklonnost a vlastně se omluvit za to, že jsme si nikdy nic neslíbili. Prostě to nejde. Každý máme jiné cíle. Nebo bych byla šťastnější, kdyby tu zůstal, žili jsme v Praze a o něco se pokusili? Nelezlo by mi těch jeho 10 let navíc nakonec na nervy? a co je ta jeho životní ztroskotanost? Je to sexy, nebo to považuju za úpadek? A nebyla bych to nakonec já, kdo by to celé stopnul, protože v duši doufám, že se k s sobě s Danielem vrátíme?Jen tak koukáme a cítím, že jemu v hlavě taky leccos šrotuje. Ptá se mě, jestli tam nechci spát, že nechce být sám. Tomu docela rozumím, ale představa, jak s ním spím na jedné posteli, a představa, jak zítra celý den kvůli tomu spím na semináři, je děsivá. Políbím ho na čelo a jdu pryč. Kdoví co by taky poslední noc chtěl zkoušet, v tomhle si o mužích nedělám velké iluze. Padám do svojí čisťounké, dnes převlečené postele, a jen se obávám, že budu zítra pěkně unavená, jsou skoro čtyři ráno. 

Letíme do finále (Čtvrtek 24.7.2014)

Probudím se jako nový člověk. Nedokážu si vzpomenout na to, co se včera dělo. Budík zvoní v 7.15. Paráda. Skočím si udělat snídani, pak si umyju vlasy a jdu do obchodního centra Fénix. Moje poslední kávička a koláček. Je mi z toho fakt smutno. Vstoupím do třídy a všichni jsou tak nějak v pohodě. Já taky. Ale i když vlastně nevím jako moc...máme mít prezentaci jenom já a Rachel a pak se koná gramatický test. Gramatická prezentace proběhne úžasně, mám ze sebe dobrý pocit. A pak test. Značně se u něj zapotím. Je takový zvláštní. Je určen pro rodilé mluvčí, tudíž tam nejsou takové ty typické chytáky, na které chtějí nachytat studenty angličtiny. Je mnohem víc teoretický. Jak by šlo nahradit tohle, jak by šlo přeformulovat tamto..značně opocená skončím v půl jedné. Čas je do 12.40. Kenny nám oznamuje, ať si zajdeme někam na obídek, že pro dnešek máme volno. Akorát zítra učíme. Je to nefér, protože druhá skupina odučí dnes, a má zítra volno celý den. No jo, no. Zítra se asi nepřetrhneme, ale co. Namíchla mě ta poslední nepovedená hodina a Kenny se ptal, jestli má tedy přijít v pátek se podívat, nebo nechci. V pátek je totiž hodina nemonitorovaná. Jak se připravuje všechno na ukončení, tak by nestihla proběhnout zpětná vazba a vše by bylo opravdu uspěchané. Nicméně, je teprve čtvrtek a jdeme na oběd. Asi na poslední. Zajdeme do Hotelu Cortéz, což je taková prímovní hospůdka kde dokonale vaří a doprovázena Ashley, Jennou, Manelí (původem z Puerta Rica)zasedáme. Je to takové zvláštní, smutné. Naposledy se fotíme..a píše mi Ned. Kvapně dojídám. Prý jestli se nestavím. Zajdu do jeho pokoje a těsně před dveřmi potkávám Jona. Jojo, divné:/ Zalezu do pokoje a dostane se mi obejmutí, jak mu jen jeho spálená hruď dovolí. Kouká na mě jak malý kluk. Prý musí učit od 14.30, ale vůbec se mu nechce. Prý chce sedět na posteli a povídat si. Děkuje mi za všechnu pomoc. Může se vůbec věřit, že tenhle super chlapík nikdy nezneužil situace a kromě pár horkých polibků se mezi námi nic nestalo? Když ve mně je tak strašně zakořeněný ten Daniel...až je to síla. Ned na mě kouká a ptá se na co myslím. No, to se snad ani neptej, Nede!:/ Pořád mě objímá a hladí po vlasech a mě dojde, že už se s ním pravděpodobně nikdy nebudu líbat. Má tak strašně spálený ret..hrůza. Byl celý den doma a teď jde učit. Já naopak. Ach jo. Pohladím ho po vlasech a jdeme do školy. Pro výsledky testu a on učit. Jdeme spolu. Mám ráda ten pocit, že to tak nějak všichni stejně vědí. Zaklepu na učebnu a otevře mi Kenny. Prý co chci. Výsledek testu, snad, ne? "Hm, 80%,ale to jsi asi věděla, ne?" Úsměv. Jsem nejšťastnější člověk na světě!!Značný počet lidí to ani neudělal!Pane jo! V povznesené náladě ještě Nedovi někde na netu vytisknu cvičení do jeho hodiny, které si nestačil připravit. Nadělám pár kopií a chci jít domů. Ale co tam? Jdu do nákupní galerie a přemýšlím o tom, jak tahle místa bez mých lidí budou brzy osamělá. Kolem půl šesté je mi jasné, že končí výuka druhé skupiny. Jsem rozhodnutá jít pít do němoty, zítřek už asi nějak zvládnu. Pořád se všichni domlouvají co se bude dít a co ne, až se všichni rozutečou a snad na sedmou někam vyrazíme. Jdu do jídelny pro něco k snědku a jdu hlavně Nedovi odnést nějaké materiály, co jsem shodou okolností našla v tiskárně. Vypadá poměrně dobře, vlastně bych to čekala mnohem horší. Ale jasně, popálenina je popálenina. Ptá se mě, jestli s ním nezajdu do lékárny. Já se teď cítím strašně důležitě!:)A tak se vypravíme spolu do centra a já jsem šťastná jako blecha. Když přijdeme zpět, úplně samozřejmě se zabydlím u něj v koupelně a jdu ho těmi všemi přípravky ošetřit.A pak se tedy máme sejít na nějakou večeři nebo drink. Ve dveřích vedle u Cally vidím Christiana a nějak mi tahle naše párová čtyřka dělá dobře. Christian se mě ptá, kdy se uvidíme a prý mi napíše, než půjde z hotelu. Mezitím se snaží učit nějakou gramatiku, protože zítra je opravný test pro ty, kteří nepochodili. A tak přijdu do pokoje, dám si sprchu a tak a píše Christian,že v 19.15 čeká na recepci. Pak píše Ned, jestli ho  nedoprovodím na pivo. A tak přijdu se zpožděním a úsměvem na rtech, když se přesvědčím, že na mě čeká i Cally a jdeme ve čtyřech. Mám ji fakt ráda, bavily jsme se spolu od první chvíle! Cestou potřebujeme obě do automatu na peníze a tak kluci čekají před bankou. Když s Cally vycházíme, úplně nás to rozesměje. Prostě na nás čekají..je to strašně pěkný pocit. A tak dorazíme do nedaleké hospůdky, kde si všichni dají večeři a mě je z toho všeho tak nějak smutno. Na zítřejší lekci kašlu, udělám ji přes den, zítra máme prezentaci jazykových škol a spoustu času, takže dnes si můžeme dovolit popíjet déle.Všichni se přemístí do hotelu a začnou být nesnesitelně hluční. Nedovi něco přelítlo a je dost nepříjemný. Nehodlám to řešit. Někdy se fakt chová jako dítě.Až se konečně smířím naprosto s představou, že věk nic neznamená, dost se mi uleví. Jdu spát asi kolem druhé hodiny a z bočního okna chodby vidím, že tam stále sedí dost lidí. Je mi to fuk. Já si chci zítra užít hezký den a bude navíc určitě značně dlouhý.

Od deseti k pěti (Středa 23.7.2014)

Já měla v plánu někdy kolem 4.15 vstát a udělat si přípravy. Tohle znamená, že dneska nebudu spát! Jdu do jeho pokoje, pomůžu mu se převléknout, naskládám na něj všechny ty obklady, co nám dali s sebou a slíbím mu, že ho za hodinu přijdu vzbudit a on si nechá otevřené dveře. V pokoji si jenom vyzvednu materiály a jdu do jídelny. Je mi zle, nevím jestli budu zvracet nebo mám jíst nebo co se bude dít. Snažím se něco vymyslet, ale opravdu mi to nejde. Mám nejenom připravit plán hodiny, ale i gramatickou prezentaci. To bude nářez. Někdo bude dnes a někdo zítra. Hmmmm. V půl páté jdu mlátit Nedovi na dveře, protože si je vtipně zabouchl. Obávám se, že vzbudím každého kolem, jenom je jeho. Pak mu volám přes FaceTime, telefon a všechno ostatní, ale nic. Posbírám materiály, a jdu spát do prvního patra. Do salonku. Venku je nesnesitelně. Nebo tedy spíš v mém pokoji. Spím jako zabitá a vzbudím se podle budíku v 7.00. Spala jsem asi tak dvě hodiny. Je mi zle a opravdu je mi na zvracení. Ned mi píše smsku, že se omlouvá, ale že prostě spal jako dřevo. Samozřejmě. Dám se trochu do kupy a běžím do školy. Mám obrovské štěstí, protože Allison má stejnou gramatickou prezentaci jako já a tudíž mi s tím pomáhá. Nicméně můj učební plán zeje prázdnotou. Přemlouvám Boha a velice úspěšně, protože dnes na mě gramatická prezentace nevyjde. Jsme jenom dvě, co budou zítra, obrovské štěstí! Končíme v 11.50 a všichni se mě ptají, jestli jdu za Nedem. Potěší mě, že to všichni tak nějak vědí. Jdu za ním. Vypadá opravdu příšerně. Teda ne tak příšerně jak jsem si představovala, to jsem si to zase představovala mnohem hůř, ale jako..žádný zázrak to taky není. Ptám se jestli jedl. Prý nic. Mám od včera od večera připravenou svoji vynikající rýži, kterou jsem si plánovala k obědu já, ale nabídnu mu. Dojdu mu to ohřát a krmím ho jako malé dítě. Má totálně spálený vrchní ret. Síla. Když ho zabalím jak mumii do těch buničin, dám mu napít a podobně, jdu zpátky do školy. Vím, že dneska už nebudu, tak jsem v klidu a zaposlouchávám se do prezentací mých spolužáků. V půl druhé uteču směr škola a jdu smolit plán. Přijde Kenny a dožaduje se ho. Řeknu mu v slzách, že mě stejně vyhodí, že ho píšu teď. Dám mu nějaký canc a jdeme v půl třetí učit. V šest začíná hodnocení. Kenny se tváří nešťastně. Prý mi nemá co říct. Co mi má komentovat, když můj plán měl jenom několik řádek? Prý se mu líbí vidět mě v akci, je vidět, že mě to moc baví, a že si to užívám, ale kde je plán? Tuhle hodinu mi bohužel vykáže jako nesplněnou. Jdu domů jako schlíplý pes. Píšu Nedovi, jestli chce večeřet dohromady. Prý ano. Odšourám se do Billy a když přijdu, jdu vařit. Trvá to šíleně dlouho, mám jenom jednu pánev. Ned přijde do kuchyně, obejme mě a ptá se, jestli mi může pomoct a jak jsem se měla. Po informaci, že z téhle hodiny mě vyhodili, se tváří ještě hůř než před tím. Omlouvá se mi. Nechci se na něj zlobit, prostě je to shoda pitomých okolností, ale jako štve mě to. Obzvlášť potom, co jsem měla první hodiny hodnocené silně nadprůměrně! Asi za hodinu se blížím ke konci vaření. Přijde Christian a začne mě nahlas obdivovat. Pak Jordon. Ten začne na oko protestovat, že jestli nedostane taky, nepustí mě z kuchyně. Jak mi tohle bude všechno chybět, sakra! Přinesu Nedovi jídlo k jeho stolu. Minule mě trochu dostal, když jsem si myslela, že budeme jíst pizzu spolu a on si ji dal u sebe a pracoval dál, takže teď to před něj postavím a ani nic nečekám. Užaslý výraz. " No snad budeme večeřet spolu, ne?" a přenese si věci k mému stolu. Nalije mi džus a já jsem spokojená, že mu chutná. No jo, kdo by to řekl? Já taková světoběžnice a nezávislá žena zjihnu při pohledu na muže, který se mi líbí, jak si pochutnává na mnou připravené večeři? Vzpomenu si, jak mi před dvěma týdny smažil ve dvě ráno vajíčka, protože nic jiného lednice nenabízela. Jo, líbí se mi. Je mi s ním dobře. Ale vevnitř pořád něco hlodá. Je to malá naděje. Že někdy, jednou, budu s Danielem. Jo, v tuhle chvíli se cítím provinile. Ned mě pohladí po vlasech a kluci čumí. Prý by si taky dali a Jordon se ptá, jestli když si něco udělá, jestli mu taky uvařím. Fakt tyhle dva blázny budu opravdu postrádat. Po večeři mi Nedova ruka na mém rameni naznačí, že nádobí myje on. Jo, líbí se mi, ale je to, co cítím, tak silné, aby to zazdilo lásku k Danielovi? To sotva. To vím. Navíc, já musím zůstat v ČR, dodělat školu(už jí fakt nenávidím) a on chce jet buď na Taiwan nebo do Španělska. Co by z toho asi mohlo být? Řekli jsme si už na začátku že nesmíme omezovat svoje sny. Ze zamyšlení mě vytrhnou jeho kroky. Pak jdu uklidit věci do kuchyně..a zbytek mám z vyprávění. Údajně jsem došla do kuchyně a dlouho se nevracela. Omdlela jsem. Našla mě jedna Češka, co bydlela naproti v pokoji a ptala se mě jestli jsem OK. Dovedla mě do kuchyně, kde se mě ujal Jordon a ptal se mě, jestli jsem OK. Pak jsem omdlela znova. Jordonovi prý nedalo, že přestal slyšet moje kroky a dovedl mě do pokoje. Měl prý strach jestli trefím do postele, ale prý jsem trvala na tom, že jsem ok. A tak jsem se prospala do druhého dne, tedy do čtvrtka, dne, kdy mě čekala už jenom gramatická prezentace!

A ještě mnohem víc crazy úterý! (Úterý 22.7.2014)

Vstanu a jsem docela v pohodě. Cítím se poměrně vyspalá. Dneska by mě snad nemělo potkat nic špatného. Sice je úterý, ale to se najednou čarovně proměnilo v zázračný den plný zázraků. Stává se mi to, co jsem už dlouho nezažila. Vstanu, usmívám se, a těším se na nový den. To je super, nemyslela jsem, že to ještě někdy zažijuu. Minulé úterý bylo jedním z nejlepších dní v mém životě. Prostě úplně všechno bylo perfektní. Dneska má přijet Carrie, kamarádka z Tábora. Takhle...viděla jsem ji naživo jenom jednou, ale nějak jsme si padly do oka a od té doby jsme si občas napsaly. Carrie je asi 45, odešla ze Států, žila v Británii a teď už asi šestým rokem žije v Táboře. Máme hodně společného - to je jasné. Poslední dobou se cítím šťastná, protože jsem si hodně dlouhou dobu myslela, že s tímto přístupem k životu jsem snad jediná. Nebo já jsem samozřejmě věděla, že jediná nejsem, ale pořád jsem ty lidi nemohla nějak potkat. Carrie je moc fajn. Dneska má přijet na 15. hodinu. Musím ještě udělat plán lekce na zítra a taky připravit gramatickou prezentaci. Škola je fajn. Strašně moc mě to tu baví. Ve 14.00 skončíme a já ještě zůstávám ve škole a dodělávám věci. Pak tedy mířím do obchodní galerie Fenix, kde na mě čeká Carrie. Jsme spolu dlouho, dobře tři hodiny a potom se rozhodnu jí ukázat hotel, kde bydlím.Na zahrádce sedí celá druhá skupina, a tak se zeptám Maríi, jak se má. Hned říká, ať si jdeme přisednout.Je to super. Jsem strašně moc šťastná. Ned sedí u druhého stolu a vůbec se spolu nebavíme. Nevím, co se děje, ale je mi to vlastně jedno.Povídáme si dlouho, když se najednou všichni rozhodnou, že zajdeme do naší oblíbené hospůdky. Všichni říkají Carrie, ať zůstane. Ale už samozřejmě neřeknou, kde. Nabídnu jí, že tedy může zůstat u mě. Jdeme domů. Mám příšerný hlad. Jdeme vařit. Naštěstí mám uvařené těstoviny od včera, takže super. Vymyslíme jenom omáčku a je to. V jídelně sedí Christian a Ned. Christian se přijde něco zeptat, ale Ned dělá, že nevidí. Úplně cítím tu jeho nejistotu. Nevím, co se mu stalo. Něco za sebou má, co mu způsobuje tohle. No nic. Když dojíme, jdeme na chvíli nahoru, já se převléknu a jdeme na pivo. Nakonec se do města nejde, zůstáváme na Vysočanské. To je dobře. Přijdeme s Carrie do hospody, kde vládne uvolněná atmosféra. Ned je v pohodě,chvíli si přes stůl něco povídáme. Kolem půlnoci bych se docela viděla na odchodu, je 23.45. Odejdu na toaletu a až tam na mě doléhá obrovský křik. Přemýšlím, že asi už slaví Nedovy narozeniny, které má ve středu, a jelikož se přehoupla půlnoc, tak asi slaví. Když přijdu, všichni jsou zděšeni. A řvou:"Moni, ty jsi to propásla!" nechápu co, byla jsem pryč asi dvě minuty. A pak mi někdo řekne, že Nedovi koupili panáka Absintha, a zapálili ho, aby byl borec. A on že to vypije. A pak nikdo přesně nedokáže popsat, co přesně se stalo, ale výsledek byl, že mu začala hořet noha (ano, ne oblečení, noha)hruď a tváře. Nemůžu jim to věřit a tuším, že přehánějí a tak se bez pardonu vydám na pánské toalety. To, co uvidím mi vezme dech. Za prvé mě udeří do nosu strašně silný pach. Prostě spálené maso. A pak ho uvidím. První co mě napadne, když ho uvidím, je, že je to malý kluk. Ani památky po výrazně krásném právníkovi, který byl za drsňáka. V jeho očích vidím to stejné, jako když mi poprvé podal ruku. Je to něco, co mě na mužích přitahuje. Možná je to strach, já nevím. Kouká na mě provinile. Přijde číšník a důrazně nás žádá,ať jdeme k lékaři. Ned odmítá. Číšník říká, ať hlavně nepřikládáme led. Ned si ho vyprosí. Vypadá příšerně a to nemluvím o tom, že místo první bradavky má díru do těla. Bože. Číšník volá taxi. Jedeme. Směr Bulovka.  Strašný. Nemůžu tomu věřit. Vystoupíme na Bulovce, kde nás pošlou na pohotovost. Ne, to ne, tam ho tedy nenechám, tam jsem já málem umřela. Jdeme na popáleniny. Tam mi málem vynadají co tam lezu tak pozdě (0.30)a pošlou mě do budovy vzdálené asi 400 m. Dojdeme tam a je zavřeno. Nechávám Neda s věcmi u vchodu a běžím zpět, protože vše je zamčeno. Na vrátnici mi řeknou, že to musíme obejít. Jdeme do horoucích pekel. Kdo někdy zkoušel chodit pěšky mezi pavilony Bulovky, pochopí. Pošlou nás rovnou na plastickou chirurgii. Tam se probudí sestra a rozvlekle nám oznámí, že doktor přijde. Na agresivitě jí dodá zjištění, že pán je Američan. Doktor vstoupí do dveří a a řekne nám, ať okamžitě jedeme na Královské Vinohrady, že se jedná o popáleniny druhého stupně a že tam jsou vybaveni lépe. Chudák Ned nerozumí a z mých obličejových grimas se děsí víc a víc. Cestou překládám a jdeme pryč z Bulovky. Je to asi milion kilometrů. Když vylezeme, snažíme se sehnat taxi. Nemožné.Úplně. Jsem vzteklá. Doteď mi nevychladl vztek z prožitého přijetí v nemocnici. Vylezu na hlavní silnici a jsem vzteky bez sebe. Kde asi teď mám sebrat taxi? Na nějaké mávnu, ale jede dál. A další. Jedno konečně zastaví. Nasedáme směr Královské Vinohrady. Nedovi příšerně čpí kůže. Nedá se to k ničemu přirovnat. Chytá mě za ruku. V očích mu čtu děsivý strach. Po zásluze. Komplex této nemocnice je opravdu úctyhodný. Ptám se na vrátnici a naštěstí na nás taxík stále čeká, protože jedeme do úplně jiné budovy asi milion kilometrů vzdálené. Tam to vypadá, že tam snad ani nikdo není. Pán na vrátnici mi oznamuje, že si musíme zaplatit v automatu lísteček na 90 Kč ošetření. Ned vypadá, že každou chvíli omdlí a já platím poplatek?! Vaří se ve mně krev. Já v téhle zemi žít nechci! A ta nenávist v očích všech! Strašný. Pak nás vezme nějaká sestřička dovnitř, že je potřeba počkat na paní doktorku. A že když je pán Američan, prý není třeba platit poplatek. Skvělý. Prý se můžeme odvolat na ředitelství, aby nám vrátili stovku. Príma. Paní doktorka se na něj ani nepodívá a jde si opsat doklady. Ned vypadá příšerně a já už fakt někoho zabiju. Dvacet minut (!!!!!!!!!!) ověřuje nějaké doklady a směrnice jak má platit cizinec. Sedíme naproti ní. Představuju si všechny ty americké seriály z prostřední nemocnic, které u nás jen vídáme, ale on v tom reálně žije a co asi musí vidět tady. I já bych se tu bála a to jsem místní! Vypadá to tu jak na jatkách. Humus, prostě hnus a hnus. Ani nevím jestli je to nějaká řádná ošetřovna, jsou tam dva psací stoly (důležité, na chirurgii) a lampa. Paní doktorka na mě začne něco chrlit a ani mě nenechá abych to tomu nebožákovi přeložila. A pak přijde ta diagnóza: NIC. Popáleniny druhého stupně na polovině tváře ale prý máme počkat. Za taxíky dal už slušnou sumičku a ještě si zaplatí 400 Kč za "ošetření"??Jdeme pěšky tím obrovským komplexem směr taxi. Jedem do hotelu. Ned mě drží za ruku a hází na mě zoufalé pohledy. Vystupujeme před hotelem ve tři ráno. Jdu s ním do pokoje a cestou potkáme Christiana a Cally. Sedí v jídelně a připravují hodinu na zítra.

Crazy pondělí (Pondělí 21.7.2014)

Čas tlačí víc, než si vůbec umím představit. Když jsou tři hodiny, jsem tak v polovině. Nevím, jak a co přesně budu dělat.  Když je asi 3.30 už málem omdlím. Snažím se pracovat jak nejrychleji to jde. Musím si alespoň na chvíli lehnout, jinak to se mnou opravdu špatně dopadne. Vyskočím v osm jako střelená. Nevím, co je za den, kde jsem, nic. Píšu jako zběsilá. Měla jsem v plánu si umýt vlasy, ale to jako absolutně nedávám. Udělám si pěkně culík a když vidím, že mi nestačí čas, nedá se nic dělat, sedím prostě dál na zadku a píšu. Odcházím v 10.30. No, tak prostě přijdu pozdě. Když skončí dvě první hodiny, valím domů se najíst. Potkám Neda. Bavíme se úplně normálně. V noci jsem mu napsala, co pro mě znamená,a že ho mám ráda. Já prostě nebudu už nikdy v životě ničeho litovat. V ničem mi už prostě strach bránit nebude. Po obědě zpátky do školy a to je už jiná síla. Padne na mě únava jako blázen. Frázová slovesa mě proberou, ale pak obchodní angličtina. Děs. Hrůza. Vyhrabu se ze školy a jdu okamžitě nakoupit do Billy. Jdu s holkama a uvědomuji si, že je poslední pondělí. Tak se pořád těšíme, až to jako bude za námi,ale co vlastně pak budeme dělat?? Je to vlastně trochu smutný. Po nákupu valím rovnou vařit. Už mám dost těch blafů, co jsem snědla za víkend. Udělám si rýži, zeleninu a vajíčko. Moje oblíbené jídlo. Navařím těstoviny na zítra, ty se vždycky hodí. Potkám Neda. Je fakt k sežrání. Což mi připomíná, že Ale, přítel Maríi se oholil a vypadá moc hezky. Takový typický Ital prostě. Před tím vypadal šíleně. Jak tak vařím a prohlížím si Neda, který si dělá kávu, zjišťuji, jak mi je krásně. Ano, jsem unavená, zpocená, uřízená a vzteklá z toho vedra,ale prostě..já jsem chtěla celý život cestovat. Nějak jsem to o sobě věděla. Akorát jsem nikdy nevěděla, jak to přesně budu dělat. Za co tam jako všude budu žít. A najednou se rozestoupila nebesa a...najednou to všechno vím. Najednou to prostě všechno dává smysl. Všechno. Tohle jsem já. Nebudu se už na nikoho ohlížet. Neříkám že nikdy, ale teď ne. Musím dodělat školu, to je to nejdůležitější, a pak chci prostě cestovat. Opravdu. Život v kufru. Asi vážně napíšu román. Už dlouhou, několik let, jsem se podvědomě připravovala na to, že se někam přesunu. Už vůbec ta nechuť mít tolik věcí, jak jsem všechno vyhodila, zbavovala se všeho..prostě podvědomě mě to strašně nutilo. Nedokážu to zdůvodnit. Jsem ráda, že moje rodina má dům, kde mám prostě doživotní základnu. Nemusím řešit byt, auta a podobně, což jsou věci, který tu musel vyřešit každý. Já mám obrovské štěstí, že nic takového řešit nemusím a kdykoliv se můžu domů vrátit na prázdniny.A mezitím cestovat. Vždycky jsem chtěla mít všechno svoje vlastní, do Francie jsem jela autem, chtěla jsem mít každou věc svoji vlastní a nechtěla nic kupovat. Na to jsem taky změnila názor. Důležité je mít pár vlastních věcí, oblečení, dobré boty (to hlavně), spodní prádlo, kontaktní čočky a zbytek se koupí na místě. Tohle je teď můj životní styl. Pořád něco průběžně vyhazuji. Věci, knížky, oblečení, boty...vyhodila jsem toho za poslední dva roky tolik, že to snad ani není uvěřitelné. A cítím se úžasně .Proč jsem skladovala staré boty? Z lítosti. Stará trika? Z lítosti. Teď když mi něco nesedí, jde to pryč. Když se mi něco nelíbí, jde to pryč. Tak budu moct cestovat věčně. A třeba na těch cestách potkám někoho, kdo bude mít můj pohled na život. Už jsem ho vlastně potkala .Všichni tady smýšlím stejně. Dojím si večeři, umyju nádobí a v jednom zátahu ještě zkusím žehlit. V kuchyni je vedro na umření, ale to je fuk, pak mě čeká dlouhá sprcha. V 20.40 mám uklizený pokoj, a navařeno. Nechápu, jak jsem vůbec mohla jezdit tím podělaným metrem až na konec světa. Bylo by to strašně depresivní. Naprosto úplně bych vypadla z tohoto světa. A to nechci. Když jsem sitak včera seděla na zahrádce s klukama říkala jsem si, co člověk vlastně potřebuje k tomu, aby byl šťastný? Žabky, tílko a sukně vrchovatě stačí. Ano, je toho víc, samozřejmě - okolní teplota, nesmí mrznout a tak podobně,ale vlastně toho člověk moc nepotřebuje. Nikdy jsem nechtěla jet do Asi, taky co tam? Ale teď mě k tomu přemlouvá tolik lidí, že vlastně nevím proč ne. Španělsko a Itálie tady asi budou pořád. Tam se můžu uklidit, až mi bude padesát. Ale možná je čas nazout pevné boty, krosnu a vydat se do Asie. Tak dobrou noc!

Vysočanská neděle (Neděle 20.7.2014)

Když se vyhrabu z postele, je 7.30. Esej není hotová. Vylezu na zahrádku a užívám si nádherného dne. Pak se rozhodnu si zajít pro bagetu k obědu a k tomu ještě skočím do Billy. Zkrátka, když člověk vaří, ušetří, ale já jaksi nestíhám ani existovat, takže kdy asi tak bych ještě vařila? Navíc vždycky přijdu a mám takový hlad, že bych kousala i hřebíky, takže natož si ještě něco připravovat. Myslím na Neda. Pěkně mě v pátek vytočil a od té doby jsme na sebe nějak divní. Když zrovna přemýšlím, jak se asi má, tak mi přijde zpráva.Prý jak se mám. Neodpovím. Seberu si věci a jdu za ním. Stejně se na sebe nedokážeme zlobit dlouho. Dělám jakoby se nic nestalo a zeptám se ho, jak se má. Když mě bez řečí sevře v náručí, už se neptám na nic. Jen vnímám. Tak moc mě zaujal jeho život, tak moc mě zaujal celý on, že se to těžko popisuje. Jsem šíleně unavená. On taky. Venku je asi milion stupňů. Když uprostřed věty usne, ani mě to moc nepřekvapí. Drží mě za ruku a já za chvíli usnu taky. Když se proberu, je 13.30. Děs.Políbím ho na čelo a sleduju ho. Miluju jeho vlasy. Pořád ho musím hladit po hlavě. Nemůžu s tím nic moc dělat. Je to silnější než já. Vypadám šíleně, usnula jsem na zmačkaném polštáři, který se mi vryl do tváře. Když za sebou zavřu, slyším kroky. Už jsem si několikrát říkala, jaké by asi bylo někoho potkat a najednou nevím jak to strávit. Chris se usměje a vidím, že není překvapený ani trochu. To zase překvapí mě. Pak jdu do studijní místnosti, kde sedí Cally a ta vlastně taky nevypadá překvapeně. Chris se mě zeptá, jestli může mluvit s Nedem. To mě pobaví. Odvětím, že spí. Úsměv na tváři všech přítomných. Jojo, takže všichni víme svoje. Chris s Cally spolu nocovali v pátek a tak se za to styděli, že se s námi ani nešli koupat. Od té doby jsou ale pořád spolu. Což není můj a Neda případ. Ned je případ sám o sobě. Má pěkně tvrdou palici a co si budeme povídat, snažit se předělat někoho jeho věku je nemožné. Je samozřejmě nemožné předělat kohokoliv, ale tohle by bylo obzvlášť složité:) Zbytek odpoledne strávíme ve čtyřech, pak dokonce si objednáme 4 pizzy, my si s Nedem vyměníme porce a považuju se za jednoho z nejšťastnějších lidí na světě. Pak přijde María, a Jordon a už se toho moc neudělá. Já každopádně zvítězím nad všemi svou pomalostí, a tak mezi tím co takový Ned stahuje filmy, na které se v noci chce dívat, já pořád píšu a vím, že pokud půjdu spát alespoň ve tři, budu fakt hvězda.

Jak chutná Amerika v Praze (Sobota 18.7.2014)

Ráno vstanu poměrně brzy. Je 10.30, jo, uznávám to není závratné, ale vzhledem k tomu, že jsem šla spát někdy kolem půl páté, tak je to poměrně dost slušný výkon. Ani nejsem unavená. Jen tak si dám snídani a jdu ven. Sedím venku u stolečků a jsem nejšťastnější člověk v celém vesmíru. Jdu si nakoupit do Billy, tak, jak jsem. Vzdala jsem módu a nějakou snahu ze sebe dělat hvězdu. Není to nakonec všechno přece jenom zbytečné? Na noze mám pantofle, které nosím doma na zahradě, šortky, které jsem nosila v páté třídě (ano) a je mi super. Poberu nějaké jídlo v Bille a potkám kluky. Tedy Aleho a Neda. Nakonec jdu domů s Alem, protože Ned prý někam jde. Skvělý. A že by třeba řekl??Ne, protože nemá zájem, tak jednoduché to je. Prý se jdou někam koupat. No to já bych šla taky, vždyť je na umření! Bože. Přijdu domů a je mi divně. Sedím dole na recepci. Tak je to tu zase, takový ten pocit prázdnoty. Proč jsem se vlastně narodila jako Čech? Musím vyvinout minimálně jednou takové úsilí v porovnání s ostatními. Tak jsem zase mimo mísu. On to sice nikdo tak nebere, ale mě to přijde. Já totiž pořád jako čekám, že mě někdo někam pozve, kdežto ostatní se pozvou sami. To je ten nejdůležitější rozdíl. Prostě kdo chce, tak jde, a nikdo to neřeší. Píše mi María že se asi půjde koupat taky. Úplně pookřeju. Když si sednu, zjistím, že Ned mě přidal na facebooku do privátní konverzace, kde se lidé domlouvají, kdy kam se půjde. Nechápu to. Je ten člověk normální? Do očí mi nic neřekne, a přidá mě do konverace, kde se všichni domlouvají, kdy půjdou do bazénu?! Bože. Tak se tedy zatím zvládnu najíst, a hned v půl druhé mám sraz s Maríou a Alem před obchodní galerií Fénix. Jedeme z Vysočanské až na Dejvickou a odtud tramvají. Konečná stanice Divoká Šárka a odtud dál a dál pěšky. Asi 15 minut. Moc hezká vycházka. Když dorazíme, je tam Nicole, Ned, Patrick a to je vše. Aha, tak ono to s tou účastí evidentně tak horké nebylo! Ale to neva. Svlékneme se do plavek a když zjistíme, že nám trochu uteklo sluníčko, zase se přesuneme na druhý konec. Tam už sedí Jordon, Allison a další.Super! Zkusíme se s holkama vykoupat. Voda není studená, je spíš z ledovce. Je to šílené. Ale postupně se osmělíme a zvládneme to. Je to nádhera!Speciálně tehdy, když vylezeme a foukne trochu větřík. Pak normálně vytuhnu. Ned leží vedle mě na osušce a je mi super. Neřeším nic. Tady žijeme dnem. Únava a totální vyčerpání neumožňují vidět dál než za horizont 24 hodin. Nejde to. Zabilo by nás to. A tak jsme donuceni žít teď a tady. A to je přesně to, co jsem chtěla vždycky dělat. Žít teď a tady.Daniel mi tvrdil, že život se musí plánovat a dodržovat, a já tomu málem uvěřila. Já jsem ale člověk, který žije pro plány. Pokud nemám vytyčenou přesnou cestu, věřím tomu, že jsem víc nakloněná možnostem a všímám si různých věcí. Myslím si to stejné i o partnerovi. Tedy-pokud nemám vyhraněný typ, určitě mě dokáže zaujmout širší spektrum lidí, než toho, kdo hledí jenom jedním směrem. Tohle léto co mám, ačkoliv jsem ho vůbec neplánovala, je nejlepší léto mého života. Pokud se porovná s létem minulým, tak ten kontrast vynikne ještě mnohem víc. A všechno to spočívá jenom v jedné věci - mít životní náplň a cítit se oceněný. Já minulé léto seděla doma. Tohle léto se na nikoho neohlížím. Je mi fuk, co by si myslel Daniel, nebo co by udělal, nebo co by se mu líbilo. Je mi to jedno. Nebudu lhát, myslím na něj často, a právě nejvíc, když jsem s Nedem. Třeba když jsme byli na večeři, nebo když prostě jen tak spolu jsme a mluvíme o životě. Danielovy názory mi byly bližší, ale jejich provedení bylo opravdu nešťastné. Ned je přeháněč. To mi vadí.Ale co, má mi to být jedno. Několik horkých polibků mě neopravňuje k tomu, abych ho nějak soudila.Navíc,vždyť mně je s ním skvěle. Neřeším Daniela a to je co říct. Už jsem si odtrpěla dost. Tak si tak lebedím na koupališti a říkám si, že bych sem jinak nikdy dobrovolně nevlezla. Ale tahle parta je prostě úžasná.Miluju je všechny. A paradoxně všechny, kteří vlastně nejsou v mojí učební skupině.To tak už prostě Bůh chtěl. Cestou zpátky se stavíme v Mc Donald´s tam si dám kávu a hranolky. Tohle stravování mě zabije, nemám absolutně ani potuchy, kolik jsem tu utratila peněz. Točí se to tu naprosto šíleně. Zpátky chtějí kluci chytit taxík. Asi mě z nich klepne. To je tak americký, že mě tím akorát pořád rozčilujou. Nakonec počkáme na tramvaj. Jsou líní až mě z nich klepne asi. Když dojdeme na Vysočanskou, já, Ale a María jdeme ještě na večeři. Dorazím domů a jsem spokojená jako nikdy. Nádherný den. Nikdy to není stejné vyrazit jenom ve dvou třeba a vyrazit s partou několika lidí. Navíc holky odešly už dávno domů a tak jsme zůstaly už jenom já s Maríou a parta kluků. Já jsem takhle spokojená. Jedna blízká kamarádka, a všichni ostatní můžou být chlapi, já s tím problém rozhodně nemám!Hodnotím ten den jako extrémně vydařený. Pak sedím až do 4.30 (ano:( nad esejí, kterou máme odevzdat v pondělí. Myslela jsem si, že ráno to budu mít napsané a tak budu mít celou neděli volnou. No, to určitě. Vstávám v 7.30 a je mi na umření. A nic není hotovo.

Nejšťastnější dny mého života (Úterý 15.7. + Středa 16.7.2014+ Čtvrtek 17.7.2014)

Vstávám po třech hodinách spánku, ale totálně a úplně šťastná. Je to poměrně zvláštní jev, protože jsem spala asi čtyři hodiny.Vlastně ani nevím, jestli jsem doopravdy usnula, nebo jsem se jenom tak převalovala. Každopádně jsem šťastná jako jsem byla naposledy před mnoha a mnoha lety. Jsem tak nabitá energií, a pořád tak zářím, že tomu ani sama nemůžu uvěřit. Je sice úterý, ale tuším, že dneska bude dobrý den. Ráno si dojdu do kavárny pro vynikající ledovou kávu se šlehačkou, a jsem nejšťastnější na světě. Dneska mě asi čeká gramatická prezentace.Vlastně proč ne, čím dřív, tím líp, aspoň se toho zbavím. Samozřejmě jsem hned druhá. Dopadne to dobře. Pak se trochu bojím jak dopadne odpolední hodina, protože dostaneme kontrolu, kterou jsem si nikdy nepřála. Karin. Jsem z ní zděšená od první chvíle co jsem ji viděla. Nakonec mě ale neuvěřitelně pochválí a jsem z toho vážně v šoku. Večer ještě letím za soukromou hodinu.Ta místo 60 minut nakonec trvá skoro 4 hodiny.Moje studentka je vážně úžasná. Je prostě na úplně stejné vlně jako já jsem. Když jdu domů, u hotelu na narazím na Neda. Sednu si k němu a ještě dorazí kluci. Jsem šťastná. Už asi není co by ještě mohlo být lepší. Píše Ned. Jestli prý může přijít. No prosím. Je potřeba zmínit, že sice dlouho nepřispívám, ale můj život jde rozhodně dál. Jsme spolu. Tak nějak od začátku. Tak to nějak ani neřekl nikdo nahlas, ale nějak se to rozumí samo sebou. No, bohužel to nebyl dobrý nápad, tak nějak se nepohodneme a já jdu spát sice po úžasném dnu, ale poněkud rozladěná. Ráno je to lepší, a opět plná energie vstávám do úžasného dne. Těžko říct, proč jsem vždycky tak nenáviděla Prahu. Když jsem tu studovala, tak to bylo tak strašně jiné než je to teď! Středa je klidný den, nemám toho tolik co dělat,ale měla bych si plánovat lekci na čtvrtek. Když si udělám kávičku a dostanu se do pokoje, rozhodnu se studovat venku a tak tedy jdu na to. Jenom vylezu ven, najdu všechny z druhé skupiny jak se chystají na večeři. Jdu taky. Já už toho mám dost. Stejně bych jenom seděla u stolu a byla naštvaná,jak nikam nemůžu jít. Tak tedy jdeme. Praha je nádherná. Jdeme někam poblíž Karlova mostu a já se jenom rozplývám. Jsem fakt strašně šťastná. Další den. Čtvrtek. Další zážitky. Škola nuda ale pak začne učitelská praxe a to se už o nudě teda hovořit nedá. Lekce je dost náročná a prolezu jen tak tak hodnocením. Potom jdu domů a v kuchyni náhodou narazím na Jona. Nabídne mi, jestli ho nedoprovodím na večeři. Myslela jsem že jenom vedle do restaurace, ale prý až na Jiřího z Poděbrad. Chytáme tramvaj a já zářím jako hvězdy. Je to neuvěřitelné. Jak jsem někdy mohla nesnášet Prahu?! Jo to fakt nechápu. Obdivuji se každé budově, západu slunce a všemu. Hodně, hodně dlouhou procházkou dojdeme na Jiřího z Poděbrad a já zjistím, že tam asi chci žít. Jon mě vezme na večeři, do vietnamského bistra. Nikdy bych se tam nezastavila dobrovolně, ale jídlo je vynikající. Naprosto. Užívám si každé sousto. Nemám pořád jasno, jestli je Jon jenom kamarádský, nebo tím něco sleduje. Nedokážu to prostě posoudit. Prostě nedokážu. Nevím. Ale máme se úžasně. Je to vlastně úžasné rande, až na to, že bych tu byla ráda s Nedem a on je tu asi rád se mnou. Když se najíme, jdeme procházkou do parku a já prvně vstoupím do Riegrových sadů. Venku je nádherně a Jon mě vezme na vyhlídku, ze které je vidět úžasně celá Praha. Sedíme a vnímáme. Jsem naprosto u vytržení. Já mám nějakou poruchu osobnosti. Když jsem s takhle klidným člověkem, vím, že rozhodně potřebuju někde upustit páru, jako třeba v klubu nebo na diskotéce, jenomže když jsem na diskotéce, vím, že je to třeba jenom jeden večer a že zase budu potřebovat svůj klid. Daniel byl prostě moc klidný, nikdy nikam nechtěl chodit. Ale prostě nikdy. Nikam. Všude kritizoval jídlo. Chtěl spát jenom ve vlastní posteli. Vztekal se jako dítě. Ano, byl nemocný a já bych ho dobrovolně nikdy neopustila. Bylo to jeho rozhodnutí. Nemůžu to už dál řešit, prostě ne. Ned je na můj vkus zase až moc. Prostě Američan. Všeho přehnaně. Občas mu nestačím. Navíc kouří. To mi vadí. Ale co už. Nehodlám si ho brát. Jsem šťastná, protože vím, kdo jsem, co chci a co nechci. Až dodělám školu, už mě tu asi nic neudrží. Potřebuju být volná jako pták. Ačkoliv únavou padám na ústa každý den, a jsem tak nějak vyčerpaná až na dno, každý den se probouzím s radostí co přinese nový den a co nového zažiju. Nikdy jsem neměla ráda Asii,ale jako vlastně proč ne? Organizuje se tu tak nějak výprava, tak kdo ví. Jsem volná, volná jako pták. 

Tak teda začínáme! (Pondělí 30.6.2014)

Budík zvoní v 6.45. Nechápu to, ale cítím se docela odpočinutá. Mám do půl osmé čas na to, abych se probrala, a pak si jdu točit vlasy. Nějak se mi poslední dobou zalíbily vlnky. U toho snídám a těším se na nový den. Tuhle radost jsem dlouho nezažila. Radost, že člověk stojí na vlastních nohách, a je totálně emocionálně soběstačný. Rozloučím se s holkama vedle z pokoje, ta jedna se stěhuje dnes během dopoledne, a poměrně spokojená s tím, co odráží zrcadlo v 8.30 odcházím. Bus jede hned. Naštěstí. Pak metro až na Florenc, přestup a výstup na Vysočanské. Strašně mě štve že tam nebydlím taky, protože takhle jsem totálně stranou. Nakonec opravdu je pro mě horší to, kde bydlím než moje národnost.Ta se nakonec ukázala jako výhoda. Běžím do nákupního centra a urgentně sháním nějaký sešit. No, to brzy. Doběhnu do areálu a na dálku vidím Neda. Jsem nějak nervózní. Vyběhnu schody a jsem tam. Jenom se tak pozdravíme, snažím se totálně zachovat klid. Bohužel přijdu mezi posledními a tak jdu rovnou do druhé místnosti. Za chvíli přijde Halee, tedy holka, která mi to pomohla celé zařídit. Rozdá nám nějaké dotazníky o tom, jak jsme se dozvěděli o kurzu a potom nahlas čte jména. Koho přečte, toho odvelí do druhé místnosti. Dělení na dvě skupiny. Nějak to podvědomě tuším, ale když už je skoro všechno hotovo a zbývá jeden člověk a přečte jeho jméno, je mi nějak smutno. Vlastně je mi opravdu hodně smutno, o to víc, když naši třídu odvedou do vedlejší budovy. Smutek nicméně dlouho nevydrží, protože začíná hodina. Hodina češtiny. Lepší hodinu jsem nikdy v životě nezažila. Nikdy. A to jsem prosím absolvovala asi trilion všemožných jazykových kurzů. Jsem úplně v šoku z toho, jak někdo může začít mluvit česky na Američany a to tak, aby mu bez problémů porozuměli. Doslova mi padá čelist. 90 minut je za námi a pán odchází. Hned se zase vrací. Jsem v šoku. Je to Američan. Jasně že měl divný přízvuk, ale Američana bych nehádala. Cílem tohoto bylo poznat, jak tedy učit studenty, když neumí ani jedno slovo anglicky. Úchvatná demo hodina. Lekce zhruba po 100 minutách končí a přesunujeme se do místnosti kde byla předtím jiná skupina. Ta už čeká za dveřmi. Julie mávne na Neda, že teda coffee time. Jdeme já, Julie, Ned a jeden týpek, takový příjemný pán, odhaduji k 50 rokům. Jsem tak nervní a tak šťastná, že ze sebe nevydám ani hlásku. Konverzujeme téměř nenuceně jenom já se teda vlastně dost nutímJ Vysrkneme kávu na recepci a jdeme zpět. Loučíme se a střídáme učebny. Teď k nám promlouvá Dannyel. (Bezva jméno). 100 minut nezavřu pusu. Hrůzou. Nástin toho, co budeme dělat příští měsíc je totálně, nehorázně děsivý. Oznamuje, že je tam poměrně významné procento neúspěšných uchazečů. Je mi zle. Proč jsem sem lezla??Uff. Nevydržím a jdu se zeptat jestli nemám rovnou někam jít. Dannyel je v šoku. Říká mi proč to tak řeším, že je všechno „cool“ (jak jinak) a že se nemám čeho obávat. To mě uklidní. Pak je oběd. Zapovídám se s lektorem a všichni mi utečou ale vím, že jdou na oběd do restaurace. Ve dveřích potkám Vica, vtipného Texasana kolem 50-60let. Vejdeme spolu a z nějakých ne úplně známých důvodů je volná židle vedle Neda. Nevím který špatný skřítek mě navádí, ale prostě si tam nedokážu sednout. Sednu si raději do čela. Proti mně sedí ten Australan, ale ten mě nějak přestal zajímat. Zvednu opatrně zrak a setkám se s Nedem. Ufff, tak nic. Nenucená konverzace s ostatními a druhý pokus. Sakra, zase kouká! To byla určitě náhoda. Zkusím to potřetí a teď už nikdo z nás pohledem neuhne. Dokonce mi daruje jeden ze svých amerických úsměvů. Já jemu též. Kývne hlavou. Jakože asi dobrý teda. Naproti Nedovi sedí John.  Copak John. Sedl si vedle mě a celé ráno jsem s ním spolupracovala. Což o to, je to úžasný kluk, chytrý, vtipný, profesionální hudebník, ale Ned..je prostě Ned. Je mi jasné že charakterově je asi John nedostižný, přesto ty blesky co lítají nad stolem nemůžu ignorovat. Ty oříškové oči prostě ignorovat nemůžu, i když bych chtěla. V tu chvíli mě píchne u srdce a vzpomínám na Daniela. Miluju ho. Nemůžu zapomenout ze dne na den. Ale díky tomuhle kurzu je vše snesitelnější. I když je to tak těžké. Odcházíme a čeká nás další hodina. Od 14.45  jenom s kratičkou 15 minutovou pauzu až do 18.15 připravujeme to, co budeme zítra učit. Nejdříve nás učí Kenny,abychom byli v roli studentů, potom se snažíme my. Kdykoliv někdo odtrhne Johna z naší skupiny, protože je lichý a sedí na kraji, hodí na mě smutný pohled. Je to děs, vím že se mu líbím. Pořád mě vyhledává a gól je, když se zeptá, jestli ho nechci doprovodit na večeři. Zeptat se někdo jiný, v tu ráno sedím v restauraci, ale prostě..prostě to nejde. Je strašně fajn, pořád mě podporuje, radí mi, pomáhá, ale ne…prostě „to“ tam není. Když jsem v pauze vyběhla ven (záminka byla pozdravit Maríu, která je též ve druhé skupině) Ned na mě koukal, ale já ho ani nepozdravila. Může mi někdo vysvětlit, proč u kluka který se mi tak líbí, dělám takové nesmysly a přitom se úplně bez problémů bavím s Johnem? Ještě že nakonec Ned není se mnou ve skupině, asi bych stresem umřela. Po kurzu píšu Maríe, a máme sraz v hotelu. To nevím, že už tam všichni sedí. Nepila jsem strašně dlouho, a objednám si pivo. A ještě jedno. Nikdy mi tak nechutnalo. Nikdy. Vypiju to jako sodovku a pěkně mě to setne. Dneska v 6:30 snídaně, pak divný oběd a nakonec k večeři pivo. Príma. Ned sedí daleko, ale otáčí se. Nejhorší je, když bych si myslela, že na mě. Snažím se ignorovat ho, ale jde to tak špatně. Pak najednou stůl, kde sedí kluci, zmizí. Pak se sebereme i my holky a jdeme do supermarketu. Na dálku asi milionu metrů identifikuji podezřelé známé křivé nohy. Takové X se málokdy vidí. Pookřeji. Holky se baví o nějakých nesmyslech, kdežto já zářím jak žárovka. Nikdo ho nevidí. Já se usmívám jak blázen. Zamává mi. Oplatím. Pak všichni vysledují, že mávám a heldají tedy komu. Pak na něj všechny volají. Připadám si jako husa v hejnu ostatních hus. Holky jsou super, ale prostě..možná si myslí, že jsem jako nějaká blbka. Imponuje mi, že chodí všude sám. Dneska jsem to přehnala. Nové botky na podpatku, sako, vlnky. Všeho moc. Zítra rozhodně tenisky, obyčejné triko a svetr, culík. Musím nasadit trochu „student style“. On chodí v kraťasech, mikině a žabkách. Je právník, mohl by chodit taky jinak oblečený, ale prostě tohle je kurz, ne módní přehlídka. To jsem kupodivu dneska taky zjistilaJ Budu ráda, když si vyčistím zuby a dám sprchu a to bude vrchol mého snažení.  Pak jdeme s holkama do supermarketu a pak se loučíme, já kolem 21 odcházím a kolem 22.30 se dostanu domů, prostě mám smůlu na prodlevy mezi spoji. Je to šílené, kdybych se mohla odstěhovat, nakonec to asi udělám. Je to k nepřežití. Když dolezu domů, dám si sprchu, a trochu projdu poznámky z dneška. Internet stále nemám, což je ve výsledku dobrá věc. V 0.00 padám absolutně vyčerpaná spát. Nestíhám ani myslet, natož snad dělat věci, které jsem myslela, že budu dělat. Třeba diplomku, psát dopisy, nebo sedět po kávičkách s přáteli. Napsala jsem hodně lidem, že budu v Praze, a přitom to je jako když tu nejsem. Co ale jsem je, že jsem šťastná. Po strašně dlouhé době. A dnes když jsem telefonovala jedné kamarádce tak mi řekla, že mě takhle neslyšela dva roky. Jo, to by tak odpovídalo. Tak jsem byla nervózní z toho, jestli ho ztratím nebo ne, že jsem byla šílená. Teď se vracím ke svému starému já. Já přece vždycky milovala život, energii. Teď to konečně snad bude zpět. Dobrou noc.

Tak tedy začátek nanečisto (Neděle 29.6. 2014)

Neděle. Ale trochu jiná neděle. Budík zvoní v 6.10. Musím se sbalit. Děs. Jdu snídat, a myju si vlasy. Neodvažuji se ani odhadovat, v kolik jako dnes ( a jestli to bude dnes) půjdu spát. Ve 14.00 je setkání s kurzem, tentokrát už jdou všichni. Pořád scházelo asi 10 lidí, ti byli někde po světě. Asi bych měla říct, že tento kurz je pro rodilé mluvčí, a je to v zásadě pedagogický kurz. Sice jsem se sem dostala, ale to nemění nic na tom, že můžu zase pěkně rychle vyletět. Ti dva Angličané mi dávají dost zabrat, nerozumím jim dobře. Ten Australan jak kdy, jak co. Američani v klidu. Ale stejně mám strach. Ze všeho. Dneska přijdou i učitelé. V Praze je tento víkend jedna z mých blízkých kamarádek, je z Lotyšska. Má čas jen dnes, večer už zase jede domů. Chci ji vidět taky. Představa, jak se (asi v nejlepším) trhám od skupiny (ano, od skupiny ve které je Ned) mě sice rozčiluje, ale kdoví, kdy se zase uvidíme. Musím jít. Navíc aspoň zmizím a sama se někde nadechnu. Pak bych se k nim vrátila, jestli ještě někde budou. Ned se mě ptal, jestli v neděli přijdu, že by to mohlo být fajn. No to by mohlo! Budu tam s nimi tak asi 5 hodin, tak snad to bude OK.Celé ráno závodím s časem, ale v 10.15 odjíždíme a ani tomu nemůžu uvěřit. Pořádně vlastně nevím, kdy přijedu domů. Jestli příští víkend, nebo až ten další, nebo až na konci..mám kufr nacpaný a užívám si luxusu, že po dlouhé době ho nebude nikdo vážit:-DD Když se tak táhnu na bus, přemýšlím, že bych mohla napsat nějakou knihu. „Můj život v kufru“ by se to jmenovalo:-DD  Sednu do busu, trochu divný starý bus, ale má zdarma wifi, mazec! V 12.20 vystupuji na Roztylech a čeká mě jedna zastávka metrem na Chodov a pak busem na koleje. Zase si vybavím ty svoje staré roky, nechápu, kde jsou. Stalo se toho hodně a na druhou stranu se toho moc nezměnilo. Zvláštní pocit. Myslela jsem si, jak si jako vybalím a dám si kávičku a podobně, ale předpokládám, že kufr akorát postavím do pokoje a zase pěkně se přemístím rovnou na Vysočanskou. Bydlím jako jediná takhle strašně daleko a štve mě to. Protože oni všichni bydlí spolu. Nemusí se domlouvat a řešit busy a metra..takže nejen že jsem Čech, což samo o sobě trochu vylučuje ze společnosti, která je celá americká (skoro) ale ještě bydlím na druhém konci Prahy, což je ještě mnohem horší. Jenomže moje bydlení za 2600 proti tomu jejich za 9000 je jaksi odůvodněné. Bydlím na nádherných kolejích, nemám tam spolubydlící a mám to takhle levné, takže stěžovat si nemůžu. Navíc nejde říct, že zrovna kolem zastávky Vysočanská by se mi nějak zvláště líbilo. Ani ne. Nějak v rychlosti rozendám věci a letím na metro. Nedobíhám včas, to už vím teď. Chci psát buď Nedovi nebo Maríe a nakonec vybírám ji. Prý nejde, není jí dobře. Když vyletím z metra, na dálku zahlédnu skupinu a v čele Neda. Připojím se a trochu mě omráčí jeho chladný pozdrav. Něco se muselo stát snad. V tu chvíli se ke mně připojí John. Z druhé strany jde Ned.Jon si odrzle řekne o moje telefonní číslo, prý by ho prostě rád měl. Ned divně kouká. Stojíme v metru a mě můj stud brání se s ním normálně bavit. Oslovím raději Halee, což je holka, která se mnou zařizovala veškeré formality kolem kurzu. Vystupujeme na Staroměstké a procházíme si známá místa. Neujde mi malá brunetka, která se stále pohybuje kolem Neda. Když prší tak, že všem to začíná vadit, nabídne se brunetka, že dojde koupit deštník, a mě se ptá Jon, jestli může být můj "deštníkový partner". Super. Naskáčeme do tramvaje a tam se stále ti dva baví spolu, až se dovtípím, že ta pověstná jiskra asi přeskočila někde jinde. V tu chvíli mě Ned osloví. Už jsem z něj vážně zmatená. Bavíme se celou dobu spolu. Ničemu nerozumím. Když se v blízkosti Pražského hradu všichni fotíme, asi pět lidí chybí. Kluci a ta malá brunetka. Pak se skupina rozpadne a asi 7 lidí se domluvíme, že zajdeme na večeři. Odtud se tak nějak vyvlíknu a spěchám za svojí kamarádkou, se kterou strávím úctyhodnou řádku hodin. Pak píšu bezelstně Nedovi, ale prý je už dávno v hotelu a kouká na film .Jedu tedy na koleje a je mi tak nějak všelijak. Jak tomu mám všemu rozumět? Zítra tedy ofiko začínáme!

Soooooo let´s start!! (Pátek 27.6.2014)

Poslední dny spím asi tak tři hodiny a začínám z toho být dost vyřízená.Jsem nepřijemná, unavená a totálně nevnímám. Budík zvoní v 5.40, dneska si opravdu "dopřávám". Dva předchozí dny zvonil ve 4.00. Mamka pro mě dojde v 7.00. Vstanu a mám chuť fláknout s mobilem o zeď, protože jsem vzteklá jako blázen. Zaspat o hodinu a půl není něco, co by mě úplně morálně povzbudilo. Jdu si tedy udělat rychlou snídani a jdu balit kufr. Měla bych odjet na měsíční kurz AJ do Prahy. To "měla" je dost důležité, protože jsem se nakonec rozhodla, že večer přijedu domů a zařídím si vše, co jsem tento týden nestihla ( a že toho je dost). Poberu jenom takové hodně těžké věci, oblečení neřeším. Nějak se zvládnu vyhrabat a tak tedy v 10.00 sedím ve vlaku směr Praha. Snažím se spát, ale takhle ve dne mi to moc nejde. Vystoupím a čeká mě cesta až na Chodov. Tam asi po sto letech chytím bus 177 a když z něj koukám na obchodní centrum Chodov, nějak se ve mně rozlije nostalgie.Tolik let uplynulo od doby, kdy jsem studovala v Praze..to mi bylo 19 let..pane jo, kde ty roky jsou. Vystupuji na zastávce Volha a zalijí mě vzpomínky. Vypadá to tu trochu jinak, ale vlastně pořád stejně. Dohrabu se do vrátnice koleje Volha, kde oznámím, že tam mám rezervované ubytování. Tomu člověku je asi tak 115 let a ptá se mě, jestli už jsem byla na koleji Sázava. Kroutím hlavou že ne, proč taky? Prý je tam hlavní ubytovací kancelář. Paní mě po mailu varovala, že ubytovací kanceláře zavírají v pátek ve 13.00. Myslela jsem si, jak to pěkně stihnu všechno s přehledem a ono nic. Je přesně 12.15 když se plahočím na kolej Sázava. Tam si zaplatím ubytování a s potvrzením o zaplacení jdu do ubytovací kanceláře. Tam mi dají klíče od pokoje a na vrátnici povlečení. Asi mě klepne. V koleji probíhá stavba a hlavně tam pobíhá asi milion rodičů a dětí, kteří stěhují ty své studenty z kolejí. Děs.Vyjedu od 10. patra a odemykám buňku. Z každého pokoje vyleze jedna holka, obě Slovenky. Moc příjemné, ale z toho pokoje, kde mám bydlet, vyleze kočka. Ptám se, jestli je její. Prý ano. Okamžitě říkám, že mám alergii na kočky. Tak tohle tedy ne, že mi lezla po posteli občas kočka ve Španělsku, to je jedna věc, ale mít ji 24 hodin v pokoji a aby po mně lezla i ve spaní, tak to tedy ne, to ne. Zase sjedu dolů a oznámím, že mám  alergii na zvíření chlupy, jestli by mi mohli dát jiný pokoj. Jedna paní se pozastavuje nad tím, že kočka není nikde hlášená, takže jsem těm holkám ještě zavařila. Nafasuji další klíče, tentokrát patro 11. Odemknu buňku a vyleze překvapená holka v kalhotkách a tílku. Je mi to jasné, nikdo z těch lidí co tam jsou nečeká, že by jim tam poslední den června někoho stěhovali. Řekne mi, že si nějak domluvila, že jí tam na léto nikoho nedají. Vlezu do pokoje a tam najdu sražené postele, přestěhovaný nábytek a slečna mi sdělí, že mi to asi nevystěhuje, protože dnes jede domů. Ptám se jí jestli tady mám dojet dolů, a ona že určitě. To její suverénní chování mě fakt dostane. Potřetí vlezu do ubytovací kanceláře a tam už se všichni smějí. Paní mi oznámí, že už se nemůže dívat, jak pořád tahám ten kufr. Prý si tam všechno mám nechat a podává mi klíče, ať se prý jdu podívat, jak je na tom další pokoj. Vlezu tam a v pokoji A sedí nějaká holka. Vedle v pokoji nikdo není, ale jsou tam věci. Zhodnotím to jako OK a jdu to zpět nahlásit do kanceláře. Tam popadnu věci a jedu tedy nahoru. Holka vedle v pokoji se jmenuje Jana, je Slovenka a říká mi, že v pondělí odjíždí na léto domů. Její spolubydlící je prý také Slovenka, teď tam není, ale na léto odjíždí ve čtvrtek. A dozvím se, že moje spolubydlící je Ruska, bydlí tam už několik let a aby se pořád nemusela stěhovat tam a zpět, tak je tam prostě nastěhovaná, platí si pokoj, aby měla mít kde věci, ale odjela už na léto. Jsem strašně šťastná, protože tohle je nejlepší možnost ze všech. Tím pádem jsem v klidu, že mi tam nikdy nikoho nenastěhují a velmi pravděpodobně tam budu celý pobyt sama. Super! Vybalím si a plácnu sebou na postel, jsem naprosto vyčerpaná. Ráno ve vlaku jsem snědla koblížek, teď vytáhnu nějakou bagetu a zase mizím. Prázdný kufr berou s sebou, protože chci jet večer domů. Po chvilce cesty vystupuji na zastávce Hlavní nádraží, a jdu si dát kufr do úschovny. Pak pokračuji dál linkou B na Vysočanskou. Tam vystoupím a trochu těžko hledám hotel Pivovar. Z boku sídlí jazykové centrum, kde budu měsíc studovat a nacházím terasu. Tam mám totiž sraz s Maríou. Je to jediná Španělka, kterou jsem na kurzu našla. Od první chvíle je mi moc sympatická, po chvíli přichází Alessandro, její přítel. Je mi s nimi super, bavíme se výhradně španělsky, a pomalu se začínají scházet ostatní lidé. V pět jsme měli domluvený sraz. Zhruba 16 lidí teď, zbytek ještě cestuje a dorazí v neděli. Je to jen tak neoficiální setkání. Začíná přibývat lidí. Není v mých silách si zapamatovat jména všech, to půjde až časem. Zaujme mě jeden kluk, je z Austrálie. Vybavím si podle seznamovacích mailů že je mu 21. Vypadá rozumně, klidně,ale co takový mladý kluk chce od života? Je mi to přesně jasné, co tak asi. Debata probíhá příjemně do chvíle než přijde další účastník, Ned. V tu chvíli zapomenu jak se jmenuji a odkud jsem. Podá mi ruku a je vymalováno. Vibrace se evidentně konají na obou stranách. Není to ten typický krasavec, který by mě zaujal v patnácti, ale jak stárnu, na mužích mě poslední dobou zajímají naprosto jiné věci. Navíc ale on je úžasné krásný. Něco mě na něm zaujme. V tu chvíli se začnu červenat a cítit se tak nějak divně. Stojíme na terase a unikne mi, že všichni ostatní si už sedli. A tam tam stojíme, opřeni o zábradlí, vybavujeme se o životě, a zbylých asi 18 lidí se na nás dívá. Všichni sedí, a pozorují nás jak na divadle. Úplně zpanikařím, a navrhnu, abychom si sedli. Podávám mu židli, že je teda "for you" a vezmu si jinou. Sedne si vedle mě a mně je stydno. V tu chvíli si přisedne z druhé strany ten Australan, a je mi na omdlení. Z Neda jsem nervózní, protože po všech těch mých bolavých omylech je on opravdu muž. Odhaduji ho na 35 let. Vypadá trochu stydlivě a má úžasně přátelské oči. Něco na něm prostě je. Klade mi zajímavé otázky, takové, na jaké se mě asi nikdo neptal. Je vidět, že to má v hlavě hodně srovnané a nápadně mi připomíná Daniela. Ale on je o poznání veselejší. Mám před sebou muže, všichni ti chlapečci jsou někde v propadlišti dějin. A pak dorazí John. John sice není žádný krasavec, ale jeho energie vydá za několik lidí. Prý už před třemi lety žil v Praze, a moc se mu to líbilo. Když se dozví, že jako jediná v kurzu jsem z Čech, hned mi řekne,že mě všichni musí sledovat, a ustanoví mě jak on říká "zájezdovým vedoucím". Jsem úplně nesvá, myslela jsem si, že vést skupinu 20 lidí nedávám, ale asi po 15 minutách mi ta moje "veledůležitá" role začíná vyhovovat. Blížíme se k metru Vysočanská a John organizuje nákup lístků na metro. Musím se fakt smát. Koupím lístky Maríe a Alessandrovi a jdeme. V metru se tak nějak bavíme všichni se všemi, ale je už teď jasné, že úplně nejblíž budu mít k Maríe a jejímu příteli, pak je mi tam sympatická jedna Američanka a samozřejmě pánská část osazenstva.  V metru se mě jeden kluk, jehož jméno jsem absolutně nepochytila, zeptá, jestli mu dám telefonní číslo, protože jejich miniskupinka vystupuje na další zastávce. Prý jdou vyzvednout nějakého kamaráda z Hong Kongu /to jsou věci co všechno je možné v Praze/.  Podává mi ho zrovna ten kluk, jehož angličtina je pro mě dost velký problém. Říkám si, že je to škoda, že se třeba nezeptal Ned..no nic. Kluci vystupují, a my jdeme dál. John je upovídaný jako blázen, děsivě se zajímá o českou kulturu a ptá se mě na věci, o kterých jsem sama nikdy neslyšela.Vystoupíme na Náměstí republiky a jdeme dál směrem k Orloji. Cestou dostanu dva miliony otázek o různých domech, které právě míjíme. Nevím nic. Je mi líto, že kluci nejsou s námi, protože by to bylo takové nenucené. ..takhle se prostě baví každý s každým. Dojdeme až ke Karlovu mostu a já se cítím skvěle, protože jsem člen americké skupiny, a líbí se mi poslouchat, co někteří lidé říkají. Je to sranda. Pak John zavelí nastoupit do tramvaje, ani nevím kam jede a musím se sama sobě smát. Na druhou stranu..když jsme byli s Danielem v Madridu, taky jsem věděla všechno možné o městě, nejlepší trasy, nejlevnější kavárny a kdesi cosi, a on jako místní to vědět nepotřeboval. Takže tak. Vystoupíme na Malostranském náměstí a pokračujeme metrem na Náměstí míru. Tam vylezeme a snažíme se najít nějakou restauraci. Je sranda, že to zase jde vyřizovat John a ještě větší sranda je, když slyším jak se mezi sebou baví číšníci. Tak to už nevydržím a zeptám se jestli by měli stůl pro 12. Ten výraz ve tváři jsem si opravdu nechtěla nechat ujít.  Bohužel místa není dost, tak jdeme dál a John nás vede do nějaké restaurace, kde prý kdysi byl. Já z něj fakt umřu:-D Chceme jít ven, ale není dost místa, takže jdeme dovnitř. V nekuřáckém salonku jsou dva táhlé stoly a tak si prostě posedáme jak kdo přijde, ale bohužel tři lidé zbydou a tak si musí sednout vedle ke stolu. Sedí tam dvě holky a proti nim Vic, asi pětapadesátiletý  Texasan. Bohužel jsou dost odříznutí. Já se bavím s Maríou, jejím přítele m a Johnem. Nedokážu rozeznat, jestli John má zájem o mě, nebo o to, že jsem Čech. Výsledek ale je, že tu pusu nezavře a dál pátrá po nejtypičtějším jídle z Čech, pátrá po tom, jak se dostat k nějakým vyvěrajícím pramenům v Karlových Varech a pro mě je tak náš rozhovor poměrně těžkou  zkoušku z geografie a historie Čech.  Vybereme si jídlo a já najdu zásuvku. Nemám totiž už téměř žádnu baterku. Jdu nabít telefon a nervně čekám nějakou zprávu nebo tak. Když dojíme, přijde zpráva z neznámého českého čísla. Asi jsem to nějak tušila, ale…píše Ned. Nejdřív si myslím, že teda tamten klučík si na mě vzal číslo, a on si ho pak vzal od něj a pak mi vybleskne krátká vzpomínka…když jsme stáli na terase, Ned měl iPhone, a tenhle klučík nějaký Samsung nebo tak. Takže v metru jsem psala číslo do Nedova telefonu, ačkoliv mi ho podal ten druhý. Teda! A on se vesele bavil s Maríou a ani se na mě nepodíval. Používat moje vlastní finty?! Když hodlám odepsat, telefon zvoní. Domluvíme se, že je dojdu vyzvednout na Náměstí míru. Jsem nervní jako blázen, takže když se sbírám, María mi nabídne, že mě doprovodí. Chvilku se hledáme, ale nakonec se shledáme. Chudák María se zapovídá s tím týpkem co mu nikdo nerozumí a ještě s jeho kamarádem. Australan a Ned se nenásilně zařadí každý po mém boku až ztratím pojem co je za den a jak se jmenuju. Dovedu nás do restaurace a kluci si dají svíčkovou. Mezitím se zvedají ty dvě holky a Vic, že prý jsou unaveni. Je mi to trochu líto, protože tuším že je to spíš proto, že byli trochu stranou. Těžko říct, co bych dělala já. Ale na druhou stranu, já jsem pořád s Maríou a jejím přítelem. Takže bych si vystačila. Kluci na to ovšem vyzrají a otočí si židle směrem k nám a jen tak občas si něco ukousnou, tudíž jsme tak nějak v kolektivním rozhovoru. Na Neda se nedívám, úplně ho ignoruji, snažím se vsugerovat si myšlenku, že je americký turista, který si sem přijel užít. Takové vědomí by mi totiž zaručilo klid a lhostejnost k jeho osobě. Jde to však poměrně těžko. Na druhou stranu si říkám, že je prostě milý ke každému a že si na mě vzala číslo prostě proto, že jsem Čech, a tak předpokládal, že znám Prahu. Hotovo, nic víc. Pak se jde platit. Toho se ujmu, protože číšník nás donutí složit účet, prý to jednotlivě vybírat nebude. Čirý hyenismus, v banku zůstane 2600 za účet který je 2081. Máme zmatky, nevíme kolik kdo platil, a nevím jak ty přeplatky vrátit. Na WC jsem slyšela, protože bylo hned vedle kuchyně, poměrně nechutnou mluvu číšníků a kuchaře s jsem rozhodnutá nedat spropitné. Ned za svoje  jídlo zaplatí 500 a ptá se, jestli je to OK. Ne to není, přeplatil asi stokrát a vracím mu. Hrozně zkoumá moje stravenky a říká, že zbývají a vrátí mi je. Prý že se o tu skupinu tak starám. Začnu rudnout a vrazím mu tu jeho pětistovku zpátky. Prý ho pak někdy pozvu já. To tak,dělat si tu dluhy hned první den. V banku je 2080. Číšník přepočítává a oznámí mi, že chybí koruna. Ned přihlíží a neví co se děje.  Nakonec mi dává stovku. Tak jim necháme stovku dýška. Ostatní chtějí víc, ale to ani náhodou. Začnou na mobilech přepočítávat procenta, která odpovídají vhodnému dýšku a to jim tedy zatrhnu a jde se. Po pár krocích si uvědomím, že v tom zmatku jsem si nechala v nabíječce mobil. Běžím jako o život a naštěstí ho hned najdu. Příjemně mě překvapí, že celá skupina na mě čeká. Všichni nestarostlivě ptají, jak to dopadlo. Pak se nějak rozvolní ty skupiny a jdu sama. Ideální. Ned taky. Už je u mě a říká mi, že bylo ode mě strašně hezký, že jsem pro ně došla, že si toho moc váží. Říkám mu, že to snad bylo normální, a zůstaneme v družné debatě. Ještě že je tma, jsem podezřele rozjařená. Kupujeme další lístky a já začínám být nervní, musím stihnout vlak ve 22.33. Rozhodla jsem se jet na víkend domů, nemám vůbec sbalené věci, a potřebuju zařídit asi tunu dalších věcí. Mám to tedy namále, protože ta akce s placením a mobilem  mě jako dost zdržela. Pořád se snažím držet dál od té skupiny a zjistit, jestli Ned má zájem o to, že jsem Čech, nebo prostě o mě. Jde to dost těžce zjistit, protože se kolem mě ochomýtá ten Australan a John . John má asi tunu otázek.  Jedna holka je mi tam nějak nepříjemná. Taková divná. Asi to bude oboustranné. Navíc vidím, že na Neda kouká jak na zbožný obrázek. Aha, tak vím proč na mě byla divná. Ale může být v klidu, já jsem tu abych studovala. Přijede metro, nastoupíme jedním vchodem a kluci druhým. Vyskakuji hned na první zastávce, tedy na Muzeu a chci přestoupit směr nádraží. Makám jako o život ještě potom do úschovny a když si sednu do vlaku, se kterým jsem se v duchu loučila, tak se rozjede. Nikdy nechodím přes telefon na Facebook, ale dneska nevím proč, tam vlezu. Asi podruhé za celou dobu, co mám telefon. Existuje totiž skupina, do které mě přidala María, kde se všichni domlouvají. Je tajná, což vysvětluje, že moje pátrání bylo vždy marné. Otevřu facebook a vidím žádost o přátelství. Myslím si, že je to Nicol, tak příjemná Američanka, ale když otevřu žádost, sotva popadnu dech..Ned. Pane jo. Ještě stále nejsem členem té tajné skupiny, musí mě přidat María. Takže si musel dát vážně práci. Ty jo…je tu už týden, takže o nic nejde, prostě si přidává každého, koho potká…zjistím, že já a María a ten Australan jsme jediní, koho se dnes přidal. Dnes! A to ty holky jsou tady od úterý, takže se viděli stokrát! Jo, tak tohle mi zalichotí, ale snažím se si to nějak zakázat. Vystoupím v Soběslavi v půl jedné, a než se dostanu do postele je 1.45. Super den, měl asi 150 hodin.

Tak už třetí týden v ČR! (Středa 18.6.-25.6.2014)

Tak už jsem tady třetí týden. Přijde mi to dost neuvěřitelné, tento čas jsem chtěla věnovat hlavně psaní diplomové práce, ale nemůžu říct, že by to tak úplně dopadlo. Ale nějaké posuny by tu přece byly. Konečně mi bylo přiděleno cizinecké číslo, viděla jsem dvě svoje úžasné kamarádky, po dlouhé době si konečně koupila boty (důležité!;-) užila si krásné dny, dostala příležitost reprezentovat dlouhodobě jednu španělskou jazykovou školu a...a přesto mi poslední dny není hej. Nemoc jménem Daniel se vrátila, z ničeho nic, udeřila bez varování. Jednoho dne, přesněji řečeno včera jsem se sama od sebe rozklepala, vytryskly mi slzy a nedalo se to zastavit. Dneska ráno ve vlaku směr ČB jsem zase bojovala se slzami,ale pak už jsem je překonala. Pak jsem si užila nádherný den, a přesto teď, když tu tak sedím, se necítím nejlíp. Nechápu to, nevím, proč zrovna on ve mně zanechal takovou stopu.

Náhradní narozeninový den (Pátek 20.6.2014)

Ano, měla jsem sice narozeniny v květnu a je to už nějaký ten pátek, ale ještě jsem je neslavila s rodinou.  A tak v pátek ráno vstaneme a chystáme se sestřičkou do města. Těšila jsem se sice na krásný slunečný den, ale to se dnes bohužel nekoná. I přesto se ale oblékneme a vyrážíme. Vzpomínám na svůj opravdový narozeninový den a zdá se mi, jako kdyby to bylo včera. Jedeme s maminkou autem a vyskakujeme poblíž mojí oblíbené kavárny. Je asi moje nejoblíbenější vůbec. Dojdeme tam a dáme si každá velkou snídani. Pak dokonce od sestřičky dostanu narozeninovou zmrzlinu. Probereme co nového a asi po hodině a půl se rozdělíme. Sestřička jede domů a já se rozhoduji zůstat ve městě. Mám nějaké zařizování v nemocnici, a pak se rozhoduji zůstat v drogerii. Radost si jdu udělat do drogerie DM. Nerozpakuji se tam zůstat hodinu. Někdy mám prostě chuť si jen tak prohlédnout vše co tam mají. A žádný doprovod bych s sebou nesnesla. Vyberu si nějaké nové radosti, které si můžu od mamky vybrat k narozeninám. Když vylezu, je poměrně pokročilá hodina a jdu si tedy sednout do knihovny. Tam značně vybrakuji fond a celá šťastná se odpoledne přemístím domů. Myslím, že slavit narozeniny na vícekrát je opravdu hezké:) Večer mi sestřička zapne krásnou hudbu z Amélie z Montmartru a dostanu krásné dárečky. Dneska jdu spát šťastná a cítím se krásně. Tak happy birthday!:)

Štěstí (Úterý 17.6.2014)

Tak je zase úterý. Ale to dnešní bude od těch předchozích spíš šťastné. Většina úterních dnů se pro mě nesla v nějaké smůle, nebo v nějakých podivnostech, ale dnes nedám ničemu takovému šanci. Dnes totiž jedu vyřizovat věci k práci do Španělska! A ten dnešní výlet si hodlám ještě vylepšit schůzkou s jednou mojí kamarádkou, kterou jsem neviděla bohužel už tři roky. Je to moje bývalá kamarádka z vysoké, a když jsme skončily bakalářské studium, tak ona pokračovala na magisterské, a já dokončovala bakalářské studium v Českých Budějovicích. A tak jsme se přestaly vídat, ale kontakt jsme nikdy neztratily. Když ráno nasedneme se sestřičkou do vlaku, těším se na krásný den. Do Prahy dorazíme v 9.30, a je nádherný den. Jdeme procházkou až na Jungmannovo náměstí a tam mě sestřička zavede do francouzské kavárničky a tam se nasnídáme. Pak se přemístíme směr ambasáda a tam na nás dýchne taková sváteční atmosféra. Když podepíšu papíry, paní se úplně rozzáří, jojo, opravdu tam chci vstoupit, do té vaší země!:)A pak jdeme rovnou na oběd. Dopřejeme si pizzu, Lambrusco a já pak mířím za mojí kamarádkou Andrejkou. A jsme spolu celé odpoledne. No, odpoledne, chytnu vlak ve 20.30. Jedu domů strašně šťastná. Andrea je jedním z mála lidí na světě, kterým není téměř potřeba nic říkat a ví, co tím či oním myslím. Naše cestovatelské povahy a sny jsou téměř identické, takže těch 7 hodin nezavřeme pusy. Odvyprávíme svoje životy za poslední tři roky. Takovéhle setkání je navíc moc hezké i z toho důvodu, že člověk vlastně zrekapituluje svůj život. Někdy je moc hezké udělat takovou rekapitulaci, když je tak blízký člověk po boku, protože vám pomůže zhodnotit některé věci, které možná hodnotíte negativně, ale ten správný člověk vám je vlastně pomůže vyjasnit a pochopit, že možná vlastně tak negativní nebyly. Mám teď moc hezké a šťastné dny. Děkuji, pane Bože! 

Pátek 13. je šťastný den (Pátek 13.4.2014)

Pátek 13. hodně lidí vnímá jako špatný den, ale pro mě byl od dětství šťastný. A nejinak tomu mělo být i dnes. Navíc asi jak jsem přiletěla do tak krásného počasí, cítím se doma lépe, než v zimě a celkově mám ohromný elán do života...snídani se moc nevěnuji, rozhodla jsem se zajít na povinné odběry krve. Drahý rodič jede do města, tak se svezu s ním a je to. Vznikne mi tak dlouhý časový prostor, který si chci užít. Mám namířeno do mojí oblíbené kavárny. Jsem "kavární" typ. Asi bych měla říct kavárenský, ale jak víme, tomu slovu by pak chybělo už jenom "povaleč", že. A tím se necítím být. Odběry OK, a já tak využívám krásného rána k procházce. Jsem zde opravdu brzy, je teprve 8.15, to jsem už dlouho nezažila. Mířím tedy na snídani a vnímám každým pórem těla to slunce a ten nádherný den. Ani nemám potřebu to s nikým sdílet. Je úplně dostatečné, že jsem tu já. Mám v plánu si nejen dát snídani, ale také koupit nějaké výborné zákusky, protože zítra přijde moje kamarádka. V klidu se posadím, objednám si kávu se šlehačkou (ano, je to přečin proti kávě, ale tady se mu nebráním). Na telefonu objevím nový mail. A málem se to mnou šlehne. Přijímací dopis. Byla jsem vybrána do toho anglického kurzu v Praze! Pane jo!Úplně mi vytrysknou slzy. Dojetím, šokem. Nádhera. Za chvíli dokonce volá ta holka, se kterou to vyřizuji. Řekne mi, že Čechů mají standardně velmi málo, maximálně jeden v kurzu, ale že už dlouho neměli, několik měsíců, a že mi moc gratuluje. Málem upadnu pod stůl. Ne že bych měla být tak báječná, na rovinu je potřeba si přiznat, že certifikace není nejlevnější. Já sama se zadlužím, ale nebojím se toho, tohle se rozhodně vyplatí. Užívám si svoji snídani, když telefon zazvoní podruhé. Pražské číslo. Ambasáda. Tak dneska tedy samé lepší telefonáty! Nějaká paní, která obdržela moji žádost, která musela být napsána mailem, a prý mi to jenom chtěla vysvětlit a dál mi dává svoji kolegyni. Španělka. Wau, tak to je něco. Musím si domluvit schůzku..ptá se proč, co potřebuji. A před tím, než jí to stačím říct, zeptá se mě, jestli jsem Španělka nebo Češka. Tak to je vyznamenání nejvyššího řádu. Domluvíme detaily schůzky a já zářím jak žárovka a říkám si, že před rokem bylo všechno jinak. Ne, tohle léto se tomu minulému nebude podobat vůbec v ničem. Daniel je pryč, dobře, jeho mínus, já jedu dál. Musím. Život mám jenom jeden a žádný den nepřijde nazmar. Když vycházím ven, a sluníčko mě zašimrá na tváři, uvědomuji si, jak moc šťastný člověk jsem. Ještě před rokem jsem byla hromádka neštěstí. Ne úplně touhle dobou, ale to už to začínalo .A po tom už jenom hůř a hůř. Nejhorší období tedy suverénně červenec a srpen. A vlastně, i když jsem byla ve Španělsku, s ním, s láskou mého života, nebyla jsem šťastná. To vidím až teď. Žila jsem v permanentním stresu, kdy se mu zase něco přežene a bude mít nějaký problém. Nikam jsem nechodila, nic jsem nezažila. Stručně řečeno, nebyla jsem to já. Jo, pořád ho miluju. Ale tak nějak jinak. Neohrožuje mě to na životě. To mě ještě donedávna téměř ohrožovalo. Nechtěla jsem žít, zkrátka a dobře. Jako kdyby se ve mně uvolnil nějaký blok či co a všechno je prostě jinak. Myšlenky mi doslova rotují v hlavě a já dojdu k obchodnímu domu. Koupím nějaké dobrůtky a jedu domů. Zítra přijde kamarádká Hanka. Přijedu domů a doslova skáču po pokoji. Je úžasné, že když teda nemám jeho, tak mám všechno ostatní. Den strávím v jemném oparu stvořeném z euforie a večer protelefonuji s kamarádkou Ivetou. Těžko si představit lepší a krásnější den!!

První týden doma (Středa 4.6.-11.6.2014)

Tak jsem týden doma. Když jsem si v pátek myla vlasy, jako ještě ve Španělsku, říkala jsem si: Hmmm, příští týden touhle dobou budu na rehabilitaci. Přišlo mi úplně zcestné, že něco takového vůbec nastane. Ale je to tak. Jsem doma. Čtvrtek byl klidný, pátek jsem strávila na rehabilitaci a pak ve městě, zbylé dny jsem využila k restům, které jsem měla. Nějak lépe tu teď utíká čas. Každý den kolem 16.00 si říkám že bych akorát šla pro děti. Ble. Takhle mám všechen čas pro sebe. A samozřejmě další věc...když jsem byla tam, měla jsem pocit, že musím nějak efektivně využít čas, který tam mám. Měla jsem pocit, že pořád musím něco dělat. Tady ho nemáml. Jsem doma. Ve městě je všechno stejné, nemám pocit, že mi něco utíká. Tam jsem ho někdy měla. A teď z jiného soudku...kdo je tedy ten záhadný Mario z letiště?Kdysi dávno, před dvěma lety, studovala na naší univerzitě partička Španělů. Jeden se mi moc líbil, asi půl roku, a pak jsme se potkali na nějaké akci, začali spolu mluvit..a občas zašli ven. Pak jsem zjistila, že on chodí docela navážno s jednou holkou, což mi vysvětlilo, proč mě tak nesnášela. A protože já ho měla čím dál tím raději, nesla jsem to špatně. Jediná věc, co mě napadla, byla pomsta. Mario byl hodný kluk, a několikrát na mě zkoušel nějaké svoje triky, abychom někam zašli. Párkrát, a pak to vzdal. Jednou jsem kývla. Byli jsme venku, pak jsme si několik dní dlouho do rána psali zprávy, a tuším, že on to asi myslel vážně. A pak mu to došlo. Že chci akorát naštvat toho prvního, který se mi líbil. Došlo to všem, ti dva se spolu chvíli přestali bavit, a Mario se přestal bavit se mnou. Jednou jsme se strašně pohádali a tím to celé skončilo. Doneslo se ke mně, že si tu pak našel přítelkyni a několikrát za ním byla v Madridu. Někdy mi to bylo líto, že jsem si vždycky vybrala tak špatně. A tak když jem ho viděla na letišti, čekala jsem, že mě přejde bez pozdravu. Pak mi řekl, že také váhal. Že prý si říkal, že jsem moc podobná Monice,ale že to nejsem já. Je pravda, že když jsme se viděli naposledy, taky jsem měla o 15 kg navíc. Byla jsem na sebe pyšná. V tu chvíli tam na letišti. Ptal se mě, kam jedu a tak a když jsem mu řekla, že tam s pauzami žiju od září, koukal s otevřenou pusou, že prý nechápe, jak to že to neví a že ví, že mě měl na facebooku a že to ví určitě. Pak prý že jsem zmizela. Významný pohled. Takže páni, on mě zkoušel hledat. Strašně mě to potěší. Má takovou Danielovu kombinaci - trochu zdravého sebevědomí, ale zároveň neuvěřitelné zranitelnosti. Pane jo,kolika mužům jsem vlastně v životě ublížila? A je jich snad víc, než těch, kteří ublížili mně?? To se asi nikdy nedozvím. Ale že jsem odporně hrdá, to vím. Akorát nevím co se se mnou dělo v tom posledním vztahu, tam po hrdosti nezbyla ani špetka...asi jsem milovala. To se stalo. Sedím zrovna v zahradě a přemýšlím si nad svým životem. A musím říct, že se mi hodně líbí, jaký je.