Vstávám a venku je totální sauna. Dneska mě čeká velké stěhování. Má totiž přijet moje kamarádka, která si už koupila letenky někdy v dubnu..v dubnu jsem opravdu netušila, že vůbec budu na nějakém kurzu, ale zrušit už to nešlo. Nakonec, člověk vlastně nikdy dost připravený a nikdy to není dost OK. Taťka nám zaplatil dvoulůžkový pokoj, a tak mě čeká stěhování. Vyfasuji klíče od pokoje jenom kousíček vzdáleného od toho mého. Prý ať to nemám daleko. Jsem nadšená. Jenom do chvíle, kdy do pokoje vstoupím a je tam ještě mnohem hůř než v tom mém.Jdu poprosit na recepci, že chci jinam. A mám štěstí, v hotelu je volných víc pokojů a tak se stěhuji vedle původního pokoje Neda. (Hm, to brzo)Zabere mi to dost času, protože do toho pokoje, kde vlastně nebudu kvůli tomu vedru jsem toho taky nanosila tunu. Takže musím vystěhovat svůj původní pokojíček a pobrat věci, které jsem nanosila do toho dalšího. Ráno jsem si dala sprchu, ale teď zase můžu jít znova. Když konečně odevzdám klíče od obou dvou pokojů, a sedím už v tom novém, jdu do sprchy. Píše Ned, prý co dělám. On se z hotelu odhlásil dnes brzy ráno. Měl spát jednu noc u holek, které si našly byt, ale nějak to nevyšlo. Já jsem sice platila za dvoulůžkový, a je připravený, ale v reálu jsou tam tři postele. A tam mu navrhnu, že tam může přespat. Je moc rád. Prý se jdou dneska s Alessandrem podívat na byt, tak jestli nechci jít taky. Prý odchází ve dvě, ale nakonec se to posune až na 16. Sláva, mám klid! Ned někde běhá po městě a já uklízím pokoj, srovnávám věci, aby se tam vůbec dalo nějak hnout a je mi docela líto, že jsem neměla to štěstí bydlet na tomhle patře, protože jsem se celý červenec málem udusila. No, ale co se dá dělat. Ned si dá na zbývající postel věci a jde za Alessandrem. Já jsem v 16 připravená jít. Mám v 18 vyzvednout moji kamarádku na letišti. Kluci se jdou podívat na byt, vystupují na Andělu a já zjišťuji, že mám docela čas, tak se jdu podívat s nimi. Jdeme naprosto neuvěřitelnou cestou, napůl lesem, tragedie. Jak tohle vypadá v zimě? Volá mi Katia, prý zmeškala let z Německa, protože z Francie bylo zpožděno. Ježiš! Ještě že jsem nejela rovnou na letiště! To bude cesta teda, z letiště na Zličín a pak celou žlutou linkou až na Vysočanskou. Děs. No nic. Jdeme se podívat na byt a zjistím, že to není byt, ale dům. Je moc hezký, ale ta poloha! Kluci jsou přešlí, zpátky najdeme bus a jedem několik zastávek na metro. Jak jsme tam mohli jít pěšky? Cestou mi volala Hillary, jedna kamarádka, která zítra brzy ráno odjíždí, jestli bych mohla zarezervovat místa v jedné restauraci, na večeři. A tak už se asi nedostanu do hotelu. Takže to bude dlouhý den! Zalezeme s klukama do nějakého Alberta, koupíme si nějaké sušenky a jedeme metrem na Můstek. Tam se chvílí plácáme jen tak a pak zalezeme do nějakého baru. Necítím se vlastně dobře. Já takhle po barech nikdy netrajdala a přijde mi to taková faleš trochu. Ale co, když už jsem tu..objednám si nějaký koktejl, který neznám a kolem 19 se přemisťujeme do Hard Rock Café, kde chtěla Hillary večeřet. Když vejdu, zjistím, že obsluha nemluví česky a že ceny jsou takové, jaké jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech. Nejlevnější hamburger 300 Kč, a musím říct, že jsou z toho přešlí i sami Američané, jen Hillary a její kamarádka jsou samozřejmě spokojené. Docela se tam rozsedíme, platíme kolem desáté. Zase ošéfovat placení je děsivé, ale nakonec odcházíme spokojeni do dalšího kulturního zařízení. Docela by se nám chtělo tančit, ale v pondělí asi nikde nic moc nebude a tak zacházíme do jedné hospůdky, kde mají asi milion piv. Musím jít na letiště a fakt je, že se mi vůbec nechce. Jednoho po druhém obejdu, a nakonec se rozloučím s Hillary. Je to fajn holka. Jako posledního si nechávám Neda, který mě vyšokuje tím, že mi položí ruku kolem pasu, vstane, obejme mě a řekne mi, ať dávám pozor. Jsem paf. Zeptám se ho, kdy přijde "domů" a připadám si hrozně hezky. Vyběhnu a mlátim se linkou B až na Zličín, pak busm na letiště. Tak tak že stihnu poslední bus směrem letiště. Tohle mi tedy byl čert dlužný,že se jí zpozdil let. Jak se dostaneme zpět? Vítání je dojemné, neviděly jsme se tři roky, chvilku se zapovídáme a mě v půl jedné ráno nezbyde nic jiného než vybrat peníze z automatu a vzít si taxíka. Cesta z letiště na Vysočanskou je snad nekonečná. Přijde mi to jako věčnost. Píšu Nedovi, kde je, protože to, že bude spát s námi v pokoji není tak úplně OK, samozřejmě že není hlášený. Konečně vystupujeme. Na hotelové zahrádce je docela rušno. Sedí tam Ned, Patrick, Alessandro, Jordon, Julie a ještě pár holek, které se pomalu začínají trousit domů. Bydlí v domě kus od školy. My se jdeme ubytovat, vyplňovat doklady a nechám Katiu ať si trochu vybalí. Prý umí trochu anglicky. Ono trochu je poměrně dost zavádějící výraz, to je mi jasné. Sjedeme dolů a sedáme si ke klukům. Když tady byla Katia poprvé, každý den mě strašně bolela hlava. Samozřejmě že od nás z rodiny nemluví francouzsky nikdo,takže jsem musela překládat a překládat. Ale jde o to, že tenrkrát při jejím prvním pobytu jsme bydleli u nás doma, pokud jsme někam jely, tak jsem musela brzo vstát, připravit snídani, byla jsem vyčerpaná do morku kostí, i tím programem, i tím jazykem. Takhle aspoň chvíli zůstaneme v Praze, a mě odpadnou ty tragické starosti jak ji zabavit. Teď už to bude lepší než tenkrát. Každopádně výsledek je teď takový, že tlumočím Nedovi a Katie, ona samozřejmě nerozumí ani slovo. Chvíli tam zůstaneme a pak se já a Katia odebereme na pokoj. Ona celou naší historii zná, všechno jsem jí samozřejmě řekla. Za deset minut klepe Ned. Té recepční musí být jasné, jak to celé je, vždycky nás viděla jenom spolu. Katia zalézá do koupelny a Ned si vybaluje věci na spaní. Katia musí být nesvá, musí cítit to dusno ve vzduchu. Když za sebou zavře, sednu si k němu na postel a hladím ho ve vlasech. Brzy usne takovým neklidným mikrospánkem. Pak najednou otevře oči. Kouká strašně vyděšeně. Myslím, že trpí takovým tím šokem, když člověk najednou usne a pak se probudí a netuší kde je, vypadá zmateně. Ptám se ho, jestli je všechno OK, ale on neodpoví. Přitáhne si moji ruku na prsa, teda na tu nepopálenou část a pohladí mě po tváři. Říká mi, že vůbec není zmatený z toho krátkého spánku, ale že si nemyslel, že bych v něm mohla probudit to, co jsem v něm probudila. Že se cítí klidně a bezpečně. Dám mu pusu na čelo, vzhledem k mohutné popálenině v jeho tváři je to jediné možné místo a vychází Katia. Vím, že jí musí být nepříjemně protože se bojí, do jaké scény asi tak vstoupí. Nechám ho být a jdu do koupelny. V pokoji je vtipné ticho. A pak zaléháme ke spánku. Ned na mě smutně kouká. Když Katia usne, opatrně vstanu. Kdyby byl vzhůru, ráda bych ho obejmula. Ale zdá se, že spí. Představa, jak na něj sáhnu a on zařve, mě pobaví a tak se vrátím zpátky do postele. Nakonec vidím jeho siluetu, jak se posadí na posteli a kouká na mě. Teď ale předstírám spánek já. Nevím, co mě to popadlo, ale prostě chci spát. Sama. Bez nějakých komplikací a dojemných posledních polibků. Prostě ne. Silueta si zase lehne a těžce oddechne. Tak, to bychom měli. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat