Budík zvoní v 6.45. Příšerné. Snažím se dovolat Danimu. Nejdříve po LINE, pak i po telefonu. Nebere to. Jsem značně nervozní. Potřeboval opravovat testy!A nakonec se snad ještě vzbudí později, než vstává normálně. Najednou mi volá. Že ho aplikace LINE neupozornila a že moje hovory mu dorazily rovnou jako zmeškané, ale že je vzhůru. Uf. Strašně mě potěší, že ho slyším takhle po ránu. Jdu si udělat snídani. Poslední. Na děti kašlu. Myslím, že Eva pochopila, že dnešní den mám co dělat sama se sebou a že se určitě nehodlám zdržovat přípravou snídaně. Naposledy uklidím kuchyň, připravím si toast a přichází Pedro. Rozloučíme se, popřeje mi šťastnou cestu a jde do práce. Děti pomalu vstávají a já se snažím, abych do 9.30 měla alespoň vyčištěné zuby a byla učesaná.V půl dvanácté je potřeba odjet z domu. A mám pořád nějaké věci na stole, a celkově se tak nějak cítím neklidně.Najednou přijde Eva a upozorní mě, že nesmím být v koupelně, protože se potřebují vypravit děti a že je vzbudila dřív kvůli mě, protože chtěla, aby dřív odešly do školy a já měla víc času. Vážně "dojemné". Já se právě snažila taky vypadnout co nejdřív. Nic nekomentuji a myslím si svoje, od odjezdu mě dělí pouhých pár hodin! Mám strach, co se stane s mým vztahem,ale na odjezd se těším. Doslova se zalykám štěstím. Mám takový ten zajíkavý pocit, když už se nemůžu dočkat.Poslední ohlédnutí, poslední výhled z okna a je to.Jedem výtahem dolů. Po cestě se s Evou bavíme o tom, co bylo špatně, co bylo dobře a i když byly chvíle, kdy se o mě opravdu starala-jako třeba teď, když mě veze na letiště, nebo když mi koupila léky a tak, tak se stejně nemůžu zbavit pocitu, že to byla nechutně falešná ženská. Poslední rozloučení a jsem na letišti. Kufr má tři kila nadváhu,takže si na sebe oblékám šaty, na to svetr, sako a zimní bundu. Nemůžu dýchat, jaké je mi vedro,ale jo, nadváha srovnána!Odbavím se ve značných nervech a jdu směr odlet. Píšeme si s Danim, a jsem tak nějak..ani nevím jaká. V letadle je docela klid, přemýšlím si až do Prahy. Tam mě uvítá nechutná zima, zrovna na těch pár dní, kdy máme být se sestřičkou v Praze,má být těžce mrazivo. Zajímavé je, že se vůbec nedostavil ten stejný pocit jako v listopadu. V listopadu mi vytryskly slzy, když jsem vylezla z letadla, a cítila jsem se opravdu doma. Zpátky se mi nechtělo a nechápala jsem, že dobrovolně žiju někde, kde mě to nenaplňuje, a kde mi hodně lidí ubližuje.Tenkrát jsem si myslela, že pokud by náš vztah nějak přirozeně "vyčpěl"-prostě bychom si pořád psali, volali ale přirozeně by toho nějak začalo ubývat, že by mi prostě "po malých dávkách" přestal chybět. Nejhorší jsou radikální řezy. Ty člověka proberou, vyrvou mu vnitřnosti ven a zeptají se ho"Tohleto ty vážně chceš??" a člověk se začne sám sebe ptát, jestli to tedy chce tak či onak.No, ale když je to postupně,prostě to tak nebolí.Naše konverzace po příletu je tak nějak standardní,ale tuším nějaké trable.Jedu za sestričkou na Zličín a užíváme si společných chvil. Následující dva dny strávíme v Praze a pak konečně přijedeme domů.Tak krásné svátky!
čtvrtek 26. prosince 2013
středa 25. prosince 2013
Milí čtenáři mého blogu, přeji vám všem krásné prožití Vánoc, ať je strávíte s těmi, které opravdu milujete a kteří opravdu milují vás.Vánoce jsou opravdu časem splněných přání a tak ať se i vám splní, to, co si nejvíce přejete. I když jsem už ze Španělska doma, tento blog budu psát dál. Doufám, že i tak zůstanete věrni mým stránkám a občas si přečtete něco z mých úvah či názorů..mějte krásné svátky.Monika
sobota 21. prosince 2013
Poslední den....!!(Neděle 15.12.2013)
Tak jo.Poslední. den.Je to vůbec možné??3 a půl měsíce.Uteklo to jako voda.Kdo ví, co se dnes bude dít v noci....líbilo by se mi být někde s Danim,takže možná, že jsem tady už spala třeba naposledy??Dnes se máme vidět s Danim a zároveň by se mi líbilo vidět moji kamarádku Báru...to jsem zvědavá, jak to všechno stihnu.Dnes se hrabu z postele docela normálně..v 8.20. Nasnídám se sama, sláva...a za chvíli už slyším děti.Snídat naštěstí nechtějí, jen nejstarší Javier a malý Diego se dívají na televizi. Jsem ráda,že jsem to vše stihla,protože opravdu nerada se míchám do kuchyně,když jsou tam všichni.Přemýšlím, že by se asi nanejvýš hodilo, povečeřet s rodinou, když je to můj poslední den.Ale zároveň netuším, jak to udělat-chci být s Danim až do poslední chvíle.Nejraději bych si vybrala nějaký hotel,abych s ním mohla být i ráno,ale to asi neklapne.V 9.20 mu pošlu zprávu, kdy se tedy uvidíme a je mi jasné, že to bude pozdě.Kolem 14 třeba.Což je děs,když má člověk celý den volný.Ale na druhou stranu..tady prostě ten čas plyne nějak jinak.Já totiž jsem také málokdy připravena vyjít před 14. hodinou.Do toho si ještě píšu s Bárou,že bychom se mohly chvíli vidět.Nakonec máme tedy s Bárou sraz ve 13.00 na stanici Méndez Álvaro.Přemýšlím, kolik a kde zase budu platit za nějaké jídlo, takže je potřeba se najíst doma.Jdu si sbalit kufr.Ne celý,ale chci pobalit většinu věcí. Kdo ví zda přijdu dneska v noci,zítra ráno nebo kdy vlastně.A je potřeba toho mít většinu hotovou.Tisíckrát kontroluji skříň a zdá se, že už tam vážně nic není.Věci, které budu potřebovat ještě zítra, si nechám na stole a zdá se, že zkrátka vážně jedu domů!Nevím jestli se radovat nebo co mám vlastně cítit.V lednici najdu zbytek čočky Bůh ví odkdy, vezmu jí ale zavděk a naobědvám se.Jsem nalíčená, všechno hotové, kufr sbalený..a rodinka odchází.Jdou jíst k Pedrovým rodičům.S sebou si tedy naberu malý džus a banán a jdu z domu.Hmmm...možná tudy jdu úplně naposledy...jdu na metro Estrella,odkud s jedním přestupem dojedu na Méndez Álvaro.Trochu se zpožděním,ale dobře.Bára už tam na mě čeká a je tak hodná, že mi půjčuje svůj lístek na příměstské vlaky, takže já neplatím nic.Mám strach, že budeme hodně čekat, protože je neděle,ale máme štěstí.Bára potřebuje natočit nějaké video k nějaké přihlášce,takže toho využijeme.Ráno byla na letišti vyprovodit kamarádku, takže jsem měla štěstí, že jsem ji měla takhle blízko.Vystupujeme po 25ti minutách jízdy a jedeme ještě pár zastávek metrem, a vystupujeme kousek od domu, kde bydlí Dani.Mám z toho takový divný pocit,je to můj poslední den!Sejdeme kus k místu, kde je vidět jen na pole a lesy. Je nádherné odpoledne, 16 stupňů.Smějeme se a fotíme se spolu,natáčíme videa. Dani píše, že kolem 15 se bude snažit vyjít z domu.Když se po krátké chvíli rozloučím s Bárou, jdu přímo k Daniho domu. A zrovna z jednoho vchodu vychází jedna paní. A jsem tam.Chci mu dát do kaslíku jeden dárek.A najednou jako když mě zmrazí...a nadálku uvidím jeho sestru s ještě někým..odtuším, že jeho matkou.Představa, že bych vešla jen o pět minut dřív,a šla propašovat tu věc do kaslíku a ony mě viděly, mě docela dost děsí.V 15.10 vychází Dani.Je nějak..odtažitý nebo jak to říct.Po všem tom čase vím, že když se tváří téměř až naštvaně, nebo vypadá arogantně,jsou to právě chvíle,kdy zažívá nějaké vnitřní boje nebo strachy.Je mi jasné, že ten můj zítřejší odjezd pokládá hodně otázek, na které se nikomu nechce odpovídat. Sejdeme kolem domu dolů a vydáváme se na dlouhou procházku, která je nádherná.Jdeme těsně vedle podle, v dálce je vidět les, svítí sluníčko a je opravdu nádherný den.Oba jsme spíš ale zamlklí, a i když jsme fyzicky spolu, každý jsme ponořen do svého světa.Konverzujeme o nedůležitých věcech a do hlubší debaty se nikomu z nás nechce.Dojdeme až na konec stezky, pak se dáme cestou mezi rodinnými domky, projdeme parkem, až se posadíme na lavičku blízko jeho domu.Mám už téměř hodinový monolog.Dani prohlašuje, že je mu zima, jestli si někde něco nedáme. Procházíme cestičkou nad parkem a docházíme k obchodnímu centru Loranca.Usadíme se v Burger Kingu, poroučím si kávu se zmrzlinou a nějaké děti stále zdraví Daniho. No jo, svět je prostě malý.V Burger Kingu mi sdělí,že osud našeho vztahu je nejistý,a že bude jednodušší pro nás pro oba ho přestat udržovat.Je mi zle a odcházíme.Před lidmi jsem se ještě držela..ale venku pláču jako blázen.Píšu Evě,že mě mrzí, že mě chtěla mít doma na večeři,ale že nepřijdu.Odepisuje že to vůbec nevadí,že s nimi jsem si užila času dost, ať se věnuju tomu, co je pro mě důležité.U Daniho domu to na mě padne ve vší síle..zjistím, že je to přesně tři a půl měsíce,co jsem takhle vyšilovala přesně na stejném místě a téměř nic se nezměnilo.Že jsem v té samé bolesti. To mě přinutí plakat ještě víc.Najednou Dani navrhne,jestli někam nezajdeme,že je opravdu šílená zima.Procházíme kus od vstupu do metra a kolem osmé hodiny zalézáme do takového baru,nebo kavárny, nebo jak to nazvat. Strašně moc se mi tam líbí. Dani kupuje pro sebe, mně čaj a i nějaké toasty. Pak se z legrace přetahujeme o můj mobil, protože jsem ho vyfotila při jídle a zůstanu sedět u něj, na jeho straně stolu.Najednou v jeho očích vidím něco co jsem tam dlouho neviděla...poslední dobou jsem tam opravdu viděla strach.Dnes tam vidím..něco vřelého, lásku, starost, něhu...bere mě za ruku.Sedíme tam dlouho, a já vím, že za všemi těmi jeho odmítavými postoji a jedovatými řečmi,které občas má, stojí jenom strach. Strach, že ho zraním. Že se něco stane. Jeho záchvaty nejistoty mě vyčerpávají,ale jeho obejmutí mi všechno vynahradí.Když vyjdeme z baru, chce, abych odjela metrem, abych se na zítřek dobře vyspala.Uteču mu druhým vchodem a tak tam tak běháme, schováváme se..a mně je skvěle.U domu to trochu pokazí moment, kdy najde v kaslíku můj dárek,ale podaří se nám to rozbít novým schováváním a naháněním kolem domu. Nemůžu se rozloučit.Jak?Na jak dlouho?Co když nenajdu pak už žádnou rodinu??Jeho sestra mě nesnáší, nemůžu být u něj, to si budu platit hotel?Kde na něj vezmu?Přijede on za mnou?Co bude??Jeho objetí je silné, a já chci aby nikdy neskončilo.Poslední pusa..a jdu.Je mi zvláštně. Naprosto naposledy absolvuji cestu metrem..na konečné zastávce linky 10 chvíli čekám a pak jdu na Circular, a dojížídm domů..je to zvláštní.Doma zastihnu ještě Pedra, i když už je docela pozdě. A naposledy v životě jdu takhle pozdě do koupelny odlíčit se a vyčistit si zuby. Už nikdy více nočního plížení!To je docela pozitivní.Vnímám poslední okamžiky, naposledy jdu proměnit gauč v postel a ještě se zachumlaná rozhlížím po pokoji, ve kterém už nikdy v životě neulehnu. Docela zvláštní pocit. Ještě si chvíli smskujeme s Danim, který chudák neudělal nic ze své práce, kterou má na zítřek.Nakonec se domlouváme, že mu zítra v 7 ráno zavolám a probudím ho. Úplně se na to těším.Až zase uslyším jeho hlas. Je to zvláštní, protože jedu domů, ale jsem strašně šťastná. Pozoruji prázdné skříně a poličky a zajíkám se štěstím. Tahle noční můra prostě končí. Poslední dobou byly vztahy s dětmi naprosto nesnesitelné. Vypozorovala jsem,že nejstarší Javier se v mé přítomnosti necítí dobře a já v jeho ještě hůř. Nesnášela jsem ho.Můj důvod proč být ve Španělsku je Dani. Ale tyhle děti tedy postrádat nebudu. To je jasné. Než si to všechno promyslím a uklidním se, je 2.15. Děs. Ráno potřebuji vstát v 6.50, probudit Daniho a hlavně se v klidu vypravit.Tak dobrou noc, úplně poslední v tomhle bytě!!!
sobota 14. prosince 2013
Smutek sílí (Sobota 14.12.2013)
Budík jsem aktivně nařídila na 8.15, ale nakonec si poležím až do 9.30, i když jsem víceméně vzhůru a spát už moc nemůžu. Klíč k úspěchu tkví v tom, rychle se nasnídat, protože potom bude snídat celá rodina a já se moc necítím. Vstala jsem poměrně dlouho, takže děti už jsou vzhůru. Jdu si udělat kávu a ačkoliv se těším na kávu z kávovaru, nakonec se musím spokojit s tou z kafetery,protože kapsle došly a i když mi Eva nabídla, že mi dá vždycky když budu chtít jednu kapsli, má je vystavené v obýváku, v ozdobné krabičce Nespresso a já se necítím zrovna dobře na to, abych tam šla hrabat.Dám si toast s Nutellou a je to. Děti se už trousí, takže nejvyšší čas zmizet. Kolem 10.15 jdu přebrat krabici, ve které mi kdysi mamka poslala kabát,ale já jsem si ji nechala na papíry a tak podobně.Přeberu ji, většinu vyhážu do odpadků, nechám si jen plán muzea del Prado a vstupenky, jízdenku, kterou mi koupil Dani a tak podobně.Pak otevřu Facebook a najdu fotoalbum jedné spolužačky kdysi ze střední.Má už chlapečka, rok a půl, několik let je vdaná.Na fotkách vypadá moc šťastně, klidně.Nějak se mě zmocní panika.A co já?Já jsem selhala?Stále ještě nemám hotovou vysokou, protože jsem aktivně musela dělat několik věcí najednou a nedošlo mi, že mě to třeba taky jednou unaví. Já chtěla studovat celý život,nedokázala jsem si představit,že to jednou skončí.A teď si už nepřeji nic jiného.Možná jsem nechtěla skončit podvědomě..protože mít tituly v kapse potom znamená už si najít práci a žádné výlety, žádné rozmary. A když nevím, co bude, ve kterém státě si jako mám hledat práci?Mnoho lidí mě upozorňovalo, že pokud to s Danim nevydrží, ať mě jako ani nenapadne zůstávat ve Španělsku. Že je to těžký život.A je.I kdybych nakrásně dostala práci v nějaké jazykové škole, někde blízko místa, kde žije Dani, ano, ušetřila bych strašně, strašně moc peněz za dopravu.Poslední dobou jsem za ní dala rozhodně kolem 50 euro měsíčně, takže jsem nakrásně mohla mít "lítačku" jako v ČB,ale co je děs,je, že prostě 50 euro dát najednou je prostě síla.Ve výsledku to člověk možná i přeplatí:-(Ale já si pořád drobím ty svoje eura za jízdenky a jsem nepoučitelná. Takže ano, doprava by mi "odpadla", občas bych si o víkendu udělala výlet do Madridu, jako do centra a tím bych skončila,ale není to ani tak sranda. V zimě je lepší nepouštět si topení. Mají tu takové divné vynálezy, je to velký stůl, ve kterém je nějaké tělísko, všichni si tam sednou, přetáhnou si před nohy velký jakoby ubrus (spíš to vypadá jako deka) a tam sedí třeba celý den a je teplo. Opravdu je. Jenže pak člověk musí vstát a je to šílená síla. Zima na umření. Třeba u Daniho v bytě mi byla šílená zima i v květnu. Eva mi řekla, že poslední měsíc platili za byt 300 euro za topení. To je naprosto šílené. Ale naprosto.Dani mi říkal, že tohle kdysi musel zaplatit ve svém prvním bytě za celou zimu a že je to šílené. No a Eva to platí za měsíc. Pohoda.Eva veze Pabla na fotbal a já toho využiji a jdu se sprchovat.V bytě je klid, takže nikam nechvátám, napustím si víc vody, ale vyloženě napustit vanu si nedovolím. Pak si užívám posledních krému a olejů, které vlastním, a když slyším, že Eva s Pablem se už vrátili, nepozorovaně proběhnu k sobě do pokoje. Chtěla jsem si čistit zuby a nalíčit se,ale co, nakonec slyším, že někam jdou, takže hurá.Podívám se do skříně a mám obavy, kolik bude vážit můj kufr.A co budu případně dělat, pokud bude vážit víc, než má. Do té papírové krabice, která odjela už před časem, se mi boty nevešly, takže vezu téměř všechny boty v kufru, do toho nějaké dárky, které jsem koupila a zbytek mých věcí. Precizně jsem vykalkulovala všechnu kosmetiku,takže nezbyl mi žádný sprchový gel, tělová mléka a podobně ,čili věci, co váží tunu.Přemýšlela jsem,že pokud by mi něco zbylo,že bych to nechala Evě,ale ne, to bych to raději vyhodila.Pořád mi říkala, že můžu kdykoliv přijet, že je to i můj dům, že kdykoliv můžu přijet navštívit rodinu a poslední dobou jsem zaslechla dokonce:No a když budeš bydlet v nějakém hotelu abys viděla Daniho,zajdi určitě na kafe nebo na večeři.Takže tak.V 11.50 rodinka stále neodešla, nejstarší Javier delá problémy, takže rodiče se hádají jako diví ještě mezi sebou a já už chci, aby odešli.Protože se dám do kupy, najím se(dost bylo jídla za těžké peníze mimo dům)a půjdu na Puerta del Sol. Možná že i půjdu doslova.Je to dost daleko,ale je krásný den.A je to rozhodně jedna z mých posledních procházek.Jsem smutná.je mi nějak úzko.Když jsem odjížděla z bytu od Daniho, usmívala jsem se, protože jsem se těšila domů, vždycky.Měla jsem svůj život v Českých Budějovicích, svoje kamarádky, svoji školu a práci.Svůj pokoj, rodinu a svoje zázemí. Rodinu a svůj pokoj mám pořád,ale svůj život?Vždyť kdo já jsem?Roky mi nějak utekly a já nic nemám. Někteří moji kamarádi dělají v prestižníh firmách a já co?No jo, jenže chtěla bych to??Nechtěla.Mám v životě opravdu divná období, kdy nevím co chci,a tohle už trvá dost dlouho. Dívám se z okna a je mi smutno.Musím ven. Dneska se máme vidět s Danim, mám mu pomoct opravit testy,ale jak ho tak znám,kdoví jak to dopadne.Překvapil mě, protože jsme kalkukovali s tím, že vstaneme v 11, ale on mi psal už v 9, že se nasnídá a oblékne,jako kdyby šel a do práce a jde opravovat. Práci, kterou musí udělat jsme plus mínus odhadli na 9 hodin. Pokud to vydrží opravovat, tak se dneska neuvidíme.Nemůžu být zavřená doma.Zbláznila bych se tu. A navíc,doma budu zavřená dostatečně. Až přijedu domů, nikam chodit nebudu. V mínus padesáti kam bych šla?Naše vesnice má 900 obyvatel.Budu se učit a psát diplomky dokud nezblbnu.Potřebuji to už dotlačit do konce, chodit konzulovat do ČB, dokud budu fyzicky v ĆB a pak se uvidí. Jenom pomyslím, jak musím napsat tu diplomku a chce se mi zvracet.Netuším, jak si to jako vycucám z prstu. A to už jsem usmlouvala změnu jazyka z FRJ na český.Ještě to tak, to by mě asi kleplo.V 11.59 rodina odchází. Čas dát se do kupy a užít si poslední chvíle.I když doufám, že jsou poslední pouze pro tento rok.Plánuji si odejít v 13,pak ve 14 a nakonec se seberu v 14.40.Prohodím pár slov s rodinkou, a v tak nějak podivné náladě odcházím. Nemám skoro náladu se procházet,ale taky nemám náladu platit.Takže se vydávám po staré známé cestě,a jdu směr Parque del Retiro.Dneska to na mě všechno padá, sedím na lavičce a přemýšlím,kolikrát jsem sem šla a jakto že ty tři měsíce, nebo skoro čtyři tak rychle utekly.Mám co dělat abych se tam nerozplakala.Jdu dál a dál a dělám nějaké fotky.Začíná mi být jasné, že Dani ty písemky dneska neopraví,a že dost možná ho neuvidím.Chvíli přemýšlím,proč jsem se tak nazdobila.Kolem 16té hodiny, když si fotím podzim ( o zimě nemůže být ani řeč)jasně cítím, že dnes se neuvidíme.Vidím všude tolik lásky a jenom já jí nemám. Myslím na všechny nešťastné lidi. Na rodiče, co se jim zabijí děti před svátky,na rozvedené, na lidi v nemocnicích a uvažuji, kolik lidí na světě je právě teď nešťastných.Mám tak strašnou náladu že se sebou nemůžu vydržet já sama. Co teprve ostatní?Jdu mou oblíbenou procházkou a kolem páté už jdu po Gran Vía a přemýšlím, kdy asi tady půjdu znovu.Půjdu někdy vůbec?Chci zalézt někam do kavárny,ale nevím kam. Nakonec si dám tu práci a hledám Dunkin´ Donuts.Je tam plno až je mi zle.Tak nic.Jdu dál.Chtěla jsem si koupit už dlouho jedny šaty.Taťka psal, že mi dá na Vánoce nějaké peníze,takže cíl dnešního výletu je jasný.Vstupuji do obchodu SFERA a jdu je zkoušet.Připadá mi, že jsem přibrala,ale když šaty,které jsem minulý týden zapla tak tak, navléknu i na to všechno, co mám na sobě,zjistím, že jsem se vážně už zbláznila.Ulicemi se nedá projít.Je to děs.Přesně v těhle tlačenicích si připadám nejvíc opuštěná.Navíc obchod prašká ve švech až děs, prodavačka mě ani nepozdraví,ani se mi nijak nevěnuje.Chci s ní zacloumat a říct jí:"Hele, to je můj jediný vánoční dárek, nejsem jako tady všichni, co tu nechávají majlant!"Ale zdá se, že je jí je to jedno.Dochází mi bateria v mobilu, takže když minu další Dunkin´Donut, už stojím ve frontě a prostě jdu dovnitř. Je to hnus,tohle nemá s požitkem z jídla nic společného, fronta stojí až ven a to značně.Žádám velkou porci a když jí dostanu,málem tam sebou seknu.Minule mi ta káva připadala moc malá,ale tohle má tak litr asi.Tak nevím, nějaká velikost mezi není???!!Sedím tam skoro do 19.30 a pak vylezu a jdu směr Plaza España. A tam si něco uvědomím. Když jsem byla poprvé v Madridu,neměla jsem žádné trable v lásce, měla jsem práci, školu kamarády, večírky a kdoví co ještě a přitom jsem tu chodila celé dny sama a byla jsem hluboce nešťastná.Vidím to jako dneska.Takže pozor!Já jsem už tak na hlavu, že zpětně řeším, jestli všechny chvíle,kdy jsem si říkala, že jsem šťastná,vlastně nebyla lež!Teď na tím přemýšlím..byla já jsem někdy doopravdy šťastná?Ježíši Kriste,kam jsem se to dostala?Dneska objevím že můj život je tedy jedna velká lež?Že jsem vlastně celý život v depresi?No, pěkně to dneska vedu.Probojuji se do FNACu, kde sháním jednu knihu, kde ji samozřejmě nemají,takže bojuji zpět na Gran Vía, kde na mě čeká Casa del Libro.Tam knihu koupím,ale zase nemají klíč ke cvičením.Jdu zpátky do Corte Inglés a usilují o mě mdloby.Cestou si to rozmyslím.Někde to musím koupit online nebo stáhnout PDF a hotovo. Nikam nejdu.Udělám si nějaké fotky a sunu se na bus.Tam čeká frontka přibližně 60ti lidí. OK, takže tak asi třetí autobus, který pojede,by mě mohl vzít.To nedávám.Jdu na metro.Pak si říkám, že bych ale chtěla jet busem, abych viděla noční Madrid.Jdu na další zastávku,která je poměrně daleko.Když si říkám, že na to kašlu a pojedu metrem,tak přijede bus a je celý prázdný!Sláva.Projíždím Madridem a uvědomuji si, že je to vše naposledy.Alespoň pro tento rok. Určitě na dlouhou dobu,protože já prostě musím doma dotlačit ty diplomky,protože v tomhle režimu člověk nemůže nic dělat.Nehledě k tomu,že prostě ty výčitky v hlavě zkazí kde co.Já už potřebuju mít ty tituly v roce.Otázka potom je, jestli Mgr. et Mgr. Bc. Monika bude chtít dělat dětem kakao. Myslím na svoje kamarádky, na to, která má opravdu vroucí, šťastný vztah.A zjistím, že ani jedna!Žádná!!Každá mi řekne-hele co, všude je něco,není to ideální,ale jde to.Dneska je opravdu depresivní den!Ještě si vzpomenu,že jsem ráno zjistila, že moje tipy na dárky jsou beznadějně rozebrané a mám hotovo. Oči se mi zalévají slzami.Navíc domů jen stěží dovezu nějaký kloudný peníz. Jako ušetřený. Leda prd.Vystupuji u nás, zastávka Camino de Vinateros a jdu domů.Eva zrovna dělá večeři. Je 22.05, to už jsem čekala, že děti spí,ale budiž. Pomůžu jí, a než sklidíme je 23. Tuším, že Dani spí.Má toho chudák víc než je zdrávo,navíc se to sešlo s tím, že jedu domů, cítím, jak je nervózní,ale já mnohem víc.Vždyť nic nevím!Pak si píšu s mojí kamarádkou Bárou, která je tady pro mě velkou oporou a i když jsem znavená k smrti,usínám až v 0.45.Můj poslední den zítra.Mám takové nervy, že bych zvracela, kdyby bylo co.Dobrou noc.
Krásný pátek 13. (Pátek 13.12.2013)
Budík zvoní v 7.50. Pak v 8.A tak dál až do 8.30. Pak vylezu.Dnes se o děti postarali rodiče Pedra.Nádhera.Vylezu a první co udělám, jdu si umýt vlasy. Už se na to nedá dívat. Mám v plánu tak v 10.00 odejít směr Sol. Projít to křížem krážem a zeptat se na volná místa, pokud jako nějaká jsou. Za chvíli po mně vstane Eva a šíleně se zapovídáme.Já si uklidím postel, otevřu okno, jdu si udělat snídani a pořád povídáme.Zdržím se šíleně,protože vlasy si jdu sušit v 10.15. No, tak to teda Sol nebude.Možná zítra.Nemůžu platit tolik,abych tam byla hodinu.Sakra, ty peníze mě už štvou. Eva mizí. Jdu si čistit zuby a dát se nějak do kupy.Přemýšlím, že alespoň vylezu do Al Campa.Taky ne. Děs.Uklidím si pokoj a přemýšlím, že bych si možná už měla zabalit kufr,abych věděla kolik váží.Kolem 11.45 jdu připravit stůl a jdu obědvat. Čočka. No dobře,je docela dobrá.A vida..jak jsem říkala.Najím se hodně,do sytosti,ale žádná únava se nedostaví. Žádná ospalost, žádné padání očí, nic.V 11.45 jdu pro kluky.Naposledy. Zvláštní.Posbírám je a jdeme domů. Když přijdu domů, Eva už tam je a za chvíli zvoní dědeček, který přivezl věci kluků. Za chvíli jde pryč a přijde Juana.Přijde si pro nějakou věc a jde se se mnou rozloučit.Mám v očích slzy,je to takové zvláštní.A po chvíli, asi kdyby nás bylo málo,ještě vchází Pedro.Netuším, co tu jako dělá.Dneska je trochu pošmourný den,ale alespoň si připadám jako že je už podzim. Musím ještě v 15 doprovodit děti,ale chci potom jet za Danim. Pane jo, poslední den!Ještě máme víkend,ale školní den je to opravdu poslední!Nakonec nás do školy veze Eva,já kluky doprovodím a netuším,proč jsem jako měla jít taky,protože oni do školy běží a já je skoro ani nevidím.Když vidíš že všechno je OK, na nic nečekám a běžím domů.Začíná poprchávat.No, to ještě scházelo.Vzpomenu si, jak jsme byly já mamka a sestřička jednou ve Vídni a takhle pršelo.Jdu domů, popadnu Evy deštník, cestou se zastavím v pekárně a letím na metro.Ano, automat stále rozbitý.Platím tedy lístek na informacích, euro padesát.Pak příměstský vlak.2,50. Síla.Jsem idiot.Prostě se mi tenkrát nechtělo platit 18 euro najednou, tak tady drobím 2,50 a přitom už jsem těch 18 euro dávno přeplatila. Mám štěstí, nikde nečekám a vystupuji kousek od domu, kde bydlí Dani v 16.15. Prší naprosto šíleným způsobem. Ten deštník byl původně pro něj,ale musím ho použít já, je to děs.Mám minisukni a kozačky,do kterých mi značně zatéká.Najednou se začnu stydět.Nevnucuji se příliš už??Jak bych se tvářila,kdyby na mě čekal Dani v dešti a jel kvůli tomu přes půl Madridu?Brala bych to jako projev lásky nebo jako projev slepé oddanosti?Postávám tam celá mokrá, zmrzlá, s čokoládovým pečivem a čekám 15 minut, než Dani skončí ve škole.Je pátek 13., takže možná že se nepodívá na telefon a sveze se s někým autem domů..to by se klidně mohlo stát, že. Asi bych se už mohla jenom smát.Kolem 17.40 vychází. Už na dálku se usmívá.Nemůžu tomu uvěřit.Čekala jsem, že se odměřeným hlasem zeptá, proč jsem přijela v dešti. Usmívá se víc a víc. Podávám mu deštník a on mi jen několirkát zopakuje, ať se na něj víc namáčknu,abych nezmokla. A cestou mě několikrát až skoro okřikne:Zmáčkni se víc!Jsem šťastná. A zase mě bolí koutky úst od nepolevujícího úsměvu, stejně jako minulý víkend. Dojdeme pomalu k němu domů a nevíme, kam jít.Cestou potkáváme tuny dětí, které Dani učil.Všichni ho vesele zdraví. Pak Dani vymyslí, že půjdeme do jednoho baru, nedaleko metra. No baru, není to jakože český bar, spíš taková kavárna na odpolední svačinu. Vstupujeme, a on jde objednat kávu.A pozve mě.Asi by to většina lidí brala normálně,ale u nás je to s financemi jinak a já jedu ve všem napůl. Je to prostě fér. Ačkoliv je nefér, že já nevydělám nic a on normální plat.Takže když mě pozve,vážím si toho tolik, že ani neprotestuji.Jsem šťastná. Jít jen tak po práci na normální rande?To jsem vždycky chtěla!Zrovna jsem nad tím přemýšlela nedávno. Malujeme obrázky na ubrousky,povídáme si..a já zjištuji, že jsme tam víc než dvě hodiny.Proč nám ten čas tak letí?Vyprovodí mě na metro,obejme mě a já si jdu zase zaplatit další lístek.Já nevím, dneska jsem čekala samou katastrofu, i to, že bude tak unavený, že ho doprovodím domů a on mi řekne, že jde spát,protože toho má za celý týden dost.Já bych to pochopila.A byli jsme spolu celou dobu. Prostě krása. Ctěla jsem jet metrem, abych ušetřila,ale není čas.Je potřeba jet zpět příměstským vlakem. Není čas na levnější metro.Tak pozor, tohle rande mě dnes stálo přesně 11 euro.To je šílené. Já jsem šílená.Ale totálně.Domů se mi potom ještě nechce, tak zalezu do Al Campa,a jdu si koupit makeup, na který se chodím dívat už dlouho a prostě já si taky zasloužím nějakou radost a ne jenom lístky.Domů dorazím v 20.15 a rodiče se teprve vypravují.Když odejdou, dám si zase vajíčko, párečky a na olivovém oleji si připravím rajčata.Miluji je.Pak uklidit celou kuchyni,vyndat myčku, sebrat věci po dětech, uklidit obývák..a je 22.15.Děti koukají na nějakou pohádku.Přemýšlím, jak strávím své poslední dva dny.Chtěla bych ještě vidět stromeček na Callao,a nějaký betlém, který jsem zahlídla,ale hlavně chci být s Danim.Na max.Když by bylo po mém, zítra bych s ním někam jela a vrátila se klidně v pondělí ráno.No, přemýšlím nad tím.Když bych já žila v Budějovicích a on by na mě pořád takhle útočil, nebylo by mi to tedy vůbec příjemné.Přesto já se nemůžu zastavit.Ach jo.A on má práce nad hlavu.Stejně jako jsem mívala já.Pohádka končí ve 23, a děti si jdou lehnout a já se těším, že snad půjdu normálně spát. Aha, tak to ne. Staví si hrad z polštářů a otravují naprosto nelidským způsobem.Jsem vysílená, bolí mě hlava.Chci psát Evě,ale nakonec..co jí vlastně budu psát?Že nestíhám svou práci?Kašlu na to.Už jich mám plné zuby.Už o nich neuvažuju jako o dětech,ale jako o harantech.Hrůza.Usnou v 0.15. Já se pak jdu odlíčit,uklidit věci a než vyřídím vše, co je třeba je přesně 1.45. A to chci zítra vstát brzy a jít do města a být s Danim.Ach jo. Jsem unavená na smrt.To jsem tedy opravdu přehnala.Dobrooooou.
čtvrtek 12. prosince 2013
Smutek (Čtvrtek 12.12.2013)
Jojo, snaha byla.Budík v 7.20.Ale nebyla jsem ani tak unavená jako jsem spíš nemohla najít důvod.Důvod proč vstát tak brzy.Vzbudila jsem se už v 7 hodin ráno, tak nějak podvědomě..a viděla jsem, že žádný hovor se v noci nekonal.Tak spím dál.Chápu, že teď před Vánoci toho má Dani hodně,ale prostě je mi smutno.Už dva dny jsme spolu nemluvili. Chápu, že některé páry si jen tak zavolají že vše OK dvakrát do týdne,ale my jsme si vždycky volali každý den i několik hodin. Vstanu, jdu nadělat snídaně a uvědomím si, že už jenom zítra a konec!Je to úlevné zjišťění. Ti dva velcí jsou už naprosto k nesnesení.Eva už dokonce ani po mně nechce ani inglés.Ráno je trocu bláznivé,ale co. Děti vstanou až v 8.50,takže je to blázinec, ale zase na druhou stranu..aspoň mám klid.Potom uklidím kuchyň a v 9.20 jdou pryč. Letím si vyčistit zuby a dát se trochu do pořádku a chci jít ven. Eva se podivuje.Že jdu ven. Prý myslela, že budu doma, a že tedy vyzvednu nějaký balíček, co jí má přijít.Tss!Ještě včera mi tvrdila,jak si mám hledat po ránu práci. Tak já fakt nevím. Když vypadám trochu k světu, asi v 10.20 jdu na bus. Mám snahu si v automatu koupit lístek,to jsem už zkoušela včera,ale...prostě je ten automat rozbitý.Tak jdu na bus,kupuji drahý jednorázový lístek a vystupuji ve čtvrti Goya.Je to má oblíbená.A dost možná,že jsem tady už naposled. Jdu do Corte Inglés, kde se dívám na kosmetiku,ale potom jdu přes ulici do Corte Inglés,kde mají knihy. Sjedu dolů, kde je oddíl papírnictví a vybírám nějaké dárky.Vyberu přáníčka, jedno opět pro Dana, ačkoliv už jedno dostal a když vyjdu, zářím jako vánoční stromeček, protože jsem koupila nechutně drahé dárky, a už si představuji, jak si je ten dotyčný člověk rozbaluje. No co no, sobě jsem tady moc radosti neudělala, tak jí alespoň udělám někomu jinému. Najednou čas plynej jako zběsilý. Musím ho hlídat...zaběhnu ještě do obchodu SFERA, ale nic pěkného tam nenajdu. Nebo najdu,ale pěkné a drahé zatímco já hledám pěkné a levné:-)Pak už jdu zase na autobus a mám v očích slzy. Vidím jako dnes, jak jsem tu poprvé byla s Evou,jak jsem si psala s Danim a tak podobně.Jako dnes.A přitom je to tolik měsíců.Včera jsem počítala, že pojedu domů po 14 týdnech. PO 14 TÝDNECH!!Dost síla.Včera jsem četla nějaké svoje staré příspěvky ze září a tedy..docela se obdivuji, že jsem to vydržela. Tolik smutku a sebezapření..děs:-(Tak si tak sedím v bu sea přemýšlím, jestli se něco za ty měsíce změnilo. Nic. Vůbec nic.Diplomky stojí, nemám ani čárku, zkoušky ...taky skoro nic.Učila jsem se slovy několik odpolední.A náš vztah se nezlepšil.Nebo ano, zlepšil, ale ne tak rychle, jak bych chtěla. Umím výborně španělsky.Ale zkoušky dělám italsky, tak nevím, no.:-/Vystupuji, čas 12.30. Jako včera. Brzy jít do školy,ale pozdě na to, dát si oběd. Skočím pro bagety a jdu domů. Stůl jsem připravila, než jsem šla,takže jen nakrájím bagety a jdu do školy.Kluci dneska už ani nemluví. Je to takové zvláštní všechno.Když přijdeme domů, Eva už tam je, a dělá bramobry.Obědváme ve 14 a já do té doby zase sním, na co přijdu.A pak se mrtvolně odvalím od stolu. A mám to. Já byla poslední dny tak fit, tak čilá..protože jsem jedla správně!A teď jím špatně.Oběd ve 14.00 je pro mě strašně pozdě. Ale strašně. Šíleně mě to vyčerpá. Když jsem jedla ve 12.00 kolem 15.15 jsem už měla svačinku a včera jsem neměla hlad celý večer a jedla jsem jenom nějaké malé hlouposti. Děs. Tak já ještě před příjezdem domů přiberu?Ne to neee:-((Ulidíme kuchyň, kluci se dívají na telku a kolem 14.45 je chce odvézt Eva. Dnes večer jsme měli být doma,ale Eva mi oznámila,že nechce, abychom šli po škole domů, protože by kluci jenom koukali na televizi a nic nedělali, takže chce, aby šli plavat. Takže to mám tak do 19.45. A pak ještě musím jít domů a vzít jejich tašky z plavání, vyndat prádlo, vyprat ho a rozebrat. Chvilku to vypadalo, že bude volný večer a stejně nebude.Pochybuji, že se poženu někam na Puerta del Sol nebo tak něco. Možná znovu Goya, tentokrát večer..ani nevím.Ach jo. Za Danim to nestihnu a zítra taky nemůžu. Ach jo. Mám chuť se na táhnout,dosloval umírám,ale Juana uklízí a doma je už Eva a já se dost stydím. Nakonec přivřu dveře a na chvilku si zdřímnu.Tedy chvilku-10 minut.Pak vstanu, užiji si asi jednoho z posledních kafíček, přikousnu sladké pečivo, co jsem si koupila ráno...a zjišťuji, že jsem od víkendu přibrala.A je mi jasné proč. Obědvat ve 14 není pro mě. Když obědvám ve 12.00 jsem pak čilá, mám hodně energie a vůbec,ale vůbec nepotřebuji spát.Takhle sním co kde letí a pak ještě oběd.No, pak se zapovídám s Juanou a je mi nějak smutno.Dneska ráno jsem byla šťastná,ale teď už jsem zase smutná.Včera jsem četla nějaké příspěvky z mého starého blogu (strasbourgerasmus.blogspot.com)a jsou tam samé příspěvky jak jsem šťastná,nebo jak se zalykám štěstím. Až si začnu závidět!Jo!Sama sobě.Kde ten život je?A hlavně, kde jsou ty časy, kdy jsem za Vánoce dala 300 euro a nikde mi nechyběly?Dneska jsem utratila pro mě ranec, ale v porovnání s tímto jenom zlomek. Přemýšlím..že jsem možná platitla mnohem víc než jsem měla?!Tak pozor!!Vylovím účtenku a jdou na mě mdloby. Jeden dárek měl být za 25 euro, už tak jsem to zvažovala a na účtence vidím 35!!!Bože!!Co to je?Je mi zle.Přešla mě radost.Ptám se Evy a říká mi, že ještě dnes se tam musím vrátit, ať to ověří. Říká mi, že prostě se to někdy stane, že na regálu je jiná cena než ve skutečnosti,ale že to musím dojít zjistit.Třeba jsem se jenom přehlídla,ale je třeba to vědět.Tak príma!Automat na lístky je rozbitý, takže ještě jeden výlet za tři eura!Ráno taky tři, takže síla. Ono jako..poslední dny lituju, že jsem ty ostatní dny probrečela nebo prospala,ale zaplať pán Bůh za to!!!Neměla bych teď ani euro!Ale ani jediné!Šetřila jsem si všechno. Co se dalo, jsem brala doma. Tedy brala. Myslím sladkosti, ledový čaj a takové ty zbytečnosti co si občas člověk rád dopřeje..tak toho jsem se vzdala. Když byly doma, fajn, když ne..bohužel.Za svoje osobní věci jsem dala zlomeček, jen to co došlo-tělové mléko,sprchový gel, pasta.Nic víc. NIC VÍC!!!Občas jsem zhřešila aviváží, protože ta jejich se mi nelíbila. Ale žádné radosti, jako jsem občas dělala doma-kniha, rtěnka..jsou to zbytečnosti,to je fakt. A pak jsem kupovala jízdenky. Teď už bych potřebovala zase ten lístek na 10 jízd.Už jsem ho chtěla včera, ale nejde to koupit.Teď přemýšlím,jestli ho vůbec projedu?!No,ale zase..on se vyplatí. Stejně jako se vyplatí lístek na 10 jízd na příměstský vlak, jenže najednou stojí 17,90 což je pro mě ranec a udělala jsem to tuším jenom jednou. Raději si kupuji jednotlivý za 2, 50 takže krát deset je to prodělek šílený..jenomže jak se to drolí po eurech, tak to tak nebolí. Dnes je tedy potřeba se zdržet v bazénu celou dobu nakonec.Během odpoledne se verze dnešního večera storkát mění,ale nakonec po kafíčku beru tašky na plavání, a jdu do školy. V pět počkám na kluky a jdeme do knihovny.Pablo naštěstí nemá žádné úkoly,takže žádné nervy...a zase se zapovídám s tím pánem z dětského koutku, který si vezme můj mobil s tím, že ho nějaké rodiny prosily o číslo na au-pair. Tak že by něco vyšlo tady??To by bylo super. Javier jde plavat v 18.30 a já pomůžu Diegovi ve stejný čas převléknout se a jde plavat. Z vody vylezou až v 19.30 takže času mám dost. Jdu naposledy do kavárny (no, trochu nadnesené)a dám si kávu.Včera a předevčírem, a vlastně i o víkendu jsem byla smířená s tím, že náš vztah asi pokračovat nebude.A svým způsobem jsem pocítila úlevu. že jsem volná. Že můžu jet třeba do Argentiny, nebo kam chci a nikdo na mě nečeká. Jenomže za pět minut mi z toho zase bylo zle. A dnes celý den si tak říkám..no, tak jo, tak třeba seženu letenky do Chile a navštívím mojí kamarádku, nebo kdesi cosi,ale co??Co potom??V kavárně na mě padne šílený splín. Tečou mi slzy. Když jsem jela domů v listopadu, byla jsem šťastná. Opravdu šťastná. Těšila jsem se. Strašně. S Danim se to urovnalo, a celý týden se držel a já si tak užila nádherný čas doma.Jenomže teď mám strach. Jedu domů. Zpáteční cesta.A co dál???Bojím se Vánoc.Jo, bojím. Není to jenom čas vanilky, skořice, sněhových vloček a dárečků, ale taky bilancování, vzpomínání, lamentování nad tím, co mohlo být a nebylo, co jsme mohli mít kdyby tenkrát onehdá...mám strach. Já mám strach.Já????!!!Vždyť já ho nikdy neměla.Navíc..jedna léčitelka mě kdysi upozornila, že antikoncepce dělá z žen muže. Tedy-zjistilo se, že údajně ve vedoucích pozicích, tam, kde je potřeba mít tvrdé lokty a tak podobně, všechny tyto ženy berou antikoncepci. Ženy, které ji neberou, jsou údajně víc ženské-cvičí s nimi hormony, víc pláčou, víc prožívají. Já ji vysadila před rokem.A ta dobrá žena mi řekla:"No, teď se sebou nějaký čas nevydržíte". A sakra že měla pravdu!Jednu hodinu záchvat radosti, že se zalykám, div že se neudusím, a druhou hodinu propadám v pláč, ale přímo hysterický.Jednu hodinu si říkám, jak je dobře, když se rozejdeme, že pojedu do Francie,třeba do Švédska(sever mě docela zajímá)a pak Bůh ví kam..a za hodinu si prohlížím naše fotky a slzím. Jednu hodinu chci žít v Čechách, chodit s mamkou na kafe, vracet se domů, chodit ven s naším psem, a za hodinu nechci pryč od Daniho. Přemýšlím, že mám strašně známých, kteří domů nejezdí vůbec...ale je prostě jiné žít sice daleko od domova,ale pořád v ČR, než úplně venku. Dnes zrovna na Seznam.cz vyšel článek, že hodně Čechů se odstěhovalo do zahraničí..tak nevím.Já jsem se vždycky viděla v cizině,celý život jsem o tom žila,ale je to opravdu to, co chci??Doma je doma. Doma je tam, kde žije moje rodina.Co jsme to za generaci?Moji rodiče v mém věku už měli pětiletou Moničku a mojí sestřičku na cestě!A já nevím co se životem. Smála jsem kdysi svojí kamarádce, která mi říkala, že má zhruba od dvaceti krizi středního věku. Ivet!!!Již ji mám taky!!Nejsi v tom sama!!!Ze zamyšlení mě vytrhne čas.Je potřeba jít posbírat děti. Rozloučím se s pánem z dětského koutku, posbírám oblečení a jdu.Dojdu do šatny. Bazén je prázdný.Divné.Diego nikde.Začíná se mi svírat hrdlo.Diegovy věci nikde.Bože!Někdo mi ukradl dítě!Jdu nahoru za Pablem,a ten mi vypráví,že Diega vyzvedl z bazénu dědeček.Uf, tak to byla trochu síla,netušila jsem, že přijedou už teď.Počkáme docela dlouho, a kolem 19.50 jsme všichni.Dědeček mi nabízí, že mě hodí domů, což se mi dost hodí.Musím totiž domů donést tašky z plavání a tašku z fotbalu Pabla.Trochu mě překvapí,nebo potěší, trochu zvráceně,s jakým irespektem (mimochodem,tohle slovo existuje v češtině???)jednají s dědou.Je mi z toho úzko. Naskáčeme do auta a jedeme, rodiče Pedra bydlí kousek od nás,takže pohoda, vyhazují mě při cestě.Jdu domů. Je 20.05. Co s načatým večerem??Vyndám věci z plavání, a kolem 20.30 se rozhoduji,že pojedu do čtvrti Goya.Musím vyřešit tu záhadu s dárkem.Cestou poslouchám koledy na jednom rádiu, kde si jde zvolit pouze kanál s koledami a jsem šťastná. Jediné, z čeho tedy opravdu šťastná nejsem,jsou peníze za lístky.U nás ve stanici Estrella je pořád ten automat rozbitý.Sakra, už dávno jsem to mohla mít.Takhle projezdím mailant.Vystoupím po dlouhém čekání na bus a po docela daleké cestě busem..dnes je všechno pomalé a první, co udělám, je, že se jdu podívat na světýlka rozsvícená všude v ulicích. Zacházím do Corte Inglés a jdu se podívat, jak je to tedy s tím dárkem. A tam se o mě pokouší mrákoty..dárek, který jsem koupila já, je přesunut úplně někam jinam a stojí bohužel nechutné peníze.Takže nic.Když vyjdu z Corte, chci si koupit knihu, ale Casa del Libro je už zavřená.Tak nic. Naposledy si udělám fotky, porozhlédnu se, zhluboka vdechnu místní vzduch a jdu na bus.Domů přijedu chvilku po desáté a užívám krásného klidu. Mám hlad. Chvíli se zabývám myšlenkou jít spát hlady,ale nakonec to zavrhnu.Pěkně si udělám volské oko, ohřeju párek, a ohřeju vynikající bramborovou tortillu. No, to by bylo. Je 22.45. Opravdu príma hody. U toho koukám na televizi a jsem v klídku.Přemýšlím....doma budu ráda, budu prostě doma, budu tam mít rodinu, všechny své věci,ale když se rozhodnu,těžko se půjdu projít do velkého obchodního centra.Nevím, co na té vesnici budu tak dlouho dělat.Doufala jsem, že si domů přivezu hodně peněz, ale poslední dobou se mi kutálí a to dost značně.Jsem rozčílená.Doma budu bez práce a bez peněz. Kolem jedenácté se snažím dovolat Danimu,ale asi už spí. No, aspoň jdu taky. Kolem 0.30 slyším klapnout dveře, to jak se vrací rodiče a spím dál.Tak dobroooooou.
středa 11. prosince 2013
Unavený den (Středa 11.12.2013)
úterý 10. prosince 2013
Úterý, kdy se nestalo nic zvláštního - nový úkaz (Úterý 10.12.2013)
To byla noc!Když jsem si lehla, zjistila jsem, že nemůžu dýchat. Tak jsem vylezla, dala si čaj a Eva mi dala nějakou medicínu. Pak jsme volali s Danim a usnula jsem v půl druhé. Eva mi řekla, ať ráno nevstávám, že není třeba. Je teď moc hodná, takže já už nerozumím vážně ničemu. Budík zvoní v 8.30 a já nechápu, jak to, že mě nevzbudily děti..zvláštní. Byla jsem dost unavená. Vyskočím z postele až v 9.20 a jdu snídat. Užiji si vynikající kávu, toastík, a přemýšlím, že si musím barvit vlasy, protože tohle co mám je vážně děs když v tom vchází Eva. Zapovídáme se,radí mi jak si najít trvalou práci..já jí někdy nerozumím. Teď je na mě strašně hodná. Zapovídáme se ale značně a já se jdu barvit až v 11.15 místo původně plánovaných 9.30. Je úterý, divný den, ale doufám, že dneska bude klídek. Za týden touhle dobou budu už doma!Je mi divně.Těším se na pravé české Vánoce, svařák, cukroví a vůni vanilky, tady je pořád 12°C nebo tak, ale na druhou stranu co bude?Co bude potom?Uvidíme se ještě vůbec někdy s rodinou?A co Dani?Tolikrát chtěl skončit,uvidím vlastně ještě někdy vůbec jeho?Vyřešíme to?Dohodneme se, že to necháme být?Tolik otázek a žádné odpovědi. Eva je teď moc hodná, tak přemýšlím, že tu na víkend zůstanu..i když jsem se chtěla v neděli uklidit do nějakého hotelu, poblíž Daniho..já vážně nevím. To je tady něco nového..tady se nikdy nic neví.Barvím si vlasy a přemýšlím. Eva mi říká, že pro děti dojde ona. Trochu na to tedy hřeším a neženu se.Pak mi říká, že tedy jestli pro ně nedojdu já. Jištěže.Nasadím čepici na mokré vlasy a vyrážím. Vyzvednu kluky a uznávám, že ten maličký mi bude moc chybět,ale ty dva velké opravdu postrádat nebudu. Náš vztah s nejstarším Javierem je opravdu neúnosný.Vlastně žádný vztah ani nemáme.Už se mu snažím vyhýbat.Ráno jsem si říkala-ještě tři dny!Ale pak jsem zjistila že je už středa,takže už jenom dva. Ulevilo se mi. Ano. Ulevilo.Tohle prostě není pro mě.Po návratu si dojdu dosušit zbytek mokrých vlasů a pak jdu obědvat. Jsou těstoviny. Dala bych si víc,ale není, zkrátka tady člověk nemá z čeho přibrat.No, české Vánoce mě zachrání:-)Po obědě uklidíme kuchyň, končíme v 14.15 a to jsme na to dvě!Pak je chvíli klid a jdeme do školy. Cestou do školy se proti mě Javier spikne a navede i malého Diega.A oba mi naschvál utíkají, až mi vstoupí do cesty na červenou,a žena v autě zašlápne brzdy. Mazec.Všichni koukáme s otevřenou pusou a když seřvu Javiera odpoví:"Já si můžu dělat co chci!!"Takže mazec.To by bylo dobré, všechno jsem zvládla a poslední den by se ty děti třeba zabily,ne?Děs.Přijdu zpět v 15.15 a jdu se trochu učesat, nalíčit..po škole chci jet za Danim.Eva mi říká, že jestli jedu dnes za Danim,že mi chce pomoct, abychom se spolu viděli,takže přijde v 18.00. Moc se mi líbí barva vlasů, která už má ovšem do blond hodně daleko..ale přijde mi taková přirozenější.Spokojená se sluchátky v uších jdu do školy, naberu děti a jdeme do bazénu. Tam je to zvláštní. Pablo,kterému vždycky všechno trvalo,najednou nemá žádné úkoly ani po mě nikdo nechce žádnou inglés. Nechám tedy děti v hracím koutku a jdu si dát toastík a čaj.V kavárně potkám tatínka malého Alejandra,který mě žádá o lekci,ale já mám v plánu zítra buď Daniho nebo se vydat na Goyu,takže ne. Rozloučím se s ním a je to. Pak se zapovídám s pánem, který v hracím koutku hlídá děti.Je to příjemný pán kolem padesátky a zapovídáme se o vesničce (řečeno řečí místních, má 17.000 obyvatel)o Navalmoral de la Mata, kde žije Daniho bratr a kterou tento pán moc dobře zná.Padneme si do noty s tím, jak se v Madridu nedá žít.Podle mě nedá.Pro mě ideální jsou České Budějovice. I když...po životě tady jsem byla až zděšená, jak mi Praha připadala malá, a měla jsem z ní takový "domácký" pocit. A to jsem pořád prohlašovala, že tam nikdy bydlet nebudu. Možná budu. Umím si to představit.I když nevím, no..těžko říct.Představí mi au-pair, která je z Estonska.Mluví výborně anglicky a sdělí mi, že je tu už rok a půl a že to je tedy až moc.To tedy!Tři měsíce a mám dost.Pokud má někdo hotovou školu a netáhne si sem v hlavě svoje povinnosti a jede sem za kulturou a dětmi,pak asi musí být šťastný. Navíc mi sdělí, jak jako můžu mít Španěla,že ona by tohle nikdy neudělala, a vyjádří se značně pohrdavě o místních mužích.Eva mi píše, že v 18.00 nedorazí ani náhodou. Nakonec přijede v 18.30 a ještě mi píše, že nemá kde zaparkovat,takže asi budu muset převléknout Diega.!!:-//Nakonec přijde včas a já metu na metro. Běžím tak, že cítím, že opět ztratím hlas. Pak už jdu.Ať dělám co dělám, pod hodinu to asi nesrazím. 50 minut.To je slušné.Vylezu z metra kousek od domu, kde bydlí Dani.Hodlám jít do jedné jazykovky,ale mají jen do 20 a to nedávám. Jdu tedy do té,kterou mám při ruce.A padnu přímo na ředitelku. Je prý špatné období.Nabírají vždy na rok, tedy v září.Ale chce životopis.No, nebylo by fajn bydlet tady?Žádné příměstské vlaky, žádné metro..jen občas na výlet do Madridu. Všude pěšky..a kdybych chytla hodiny i v té druhé, kam musím zítra zavolat,tak bych měla na život, a třeba bych měla mezi tím volno..a tím že je to tu malé,tak bych nelítala jak hadr na holi jako v ČB. No, to jsou jen sny.Dani nemůže. Připravuje písemné zkoušky,opravuje. Navíc přijela jeho matka.Mám chuť tam zazvonit a něco jí říct. Kašlu na to. Ploužím se do obchodního centra.No, to jsem se projela, kvůli 10 minutám v jazykovce...domů pojedu možná dvě hodiny..síla.No ale co, alespoň mě ta řediltelka viděla.Obchodní centrum se zdá být velké,ale vlastně v něm nic není.Projdu ho rychle,asi za 40 minut je hotovo a nevím co dál.Umírám hlady.Padají mi kalhoty.Šíleně.Musím si je držet rukou. Takže si bez výčitek zalezu do Burger Kingu a dám si velké menu.Navíc Danimu jsem se líbila dřív víc, tak proč to nedohnat?Nevím, jestli je to tak dobré,nebo to dělá můj hlad,ale rozpývám se blažeností. Kolem 21:50 jdu směr Daniho dům. Jsme spolu kratince,možná ani ne 15 minut.Ale styl, jakým mě vezme sám od sebe za ruku,jakým mě obejme a jakým mě políbí, jakým se na mě dívá..mi vynahradí všechno to cestování, které mě čeká. Jako kdyby se rovzpomněl, jaké to bylo, když jsme byli šťastní..já jdu jako na obláčku domů.Mám štěstí, nečekám ani minutu,ale na konečné zastávce linky 10 mi metro ujede před nosem.Další přijede za dlouho a navíc strašně dlouho čeká v zastávce.Pak už mám jenom smůlu.Maluji si jak přijdu brzy domů, když jsem relativně brzy odešla..a jak si zavoláme s Danim,ale..na Principe Pío čekám 8 minut,tam je dost šílená zima a potom, když ještě musím přestoupit na naší linku 9, přijede po pěti minutách metro,které projede bez zastavení.Takže síla.Domů přijdu v 0.30 a mám dost.V lince 10 jsem totiž dost tvrdě usnula a vyběhla jsem do takové zimy,že mě nepustila až doteď.Jdu si dělat čaj, odlíčit se a tuším, že Dani už usnul taky.V 1.10 lezu do postele. Dobrou noc.
Co mi Španělsko dalo a co mi vzalo
Mám nějakou přemýšlecí náladu. Často uvažuji nad tím, co mi takhle země dala a vzala, a čeho bylo víc. Život je zvláštní. Já, celý život na dietách, jsem se snažila vždycky něco shodit, a myslela, že až tu vysněnou váhu budu mít, budu už mít v životě všechno a budu konečně šťastná. Španělsko mi vzalo téměř 10kg tělesné hmotnosti. Nikdy jsem nebyla žádná průhledná niť, takže možná, že to nikdo nepozná,ale váha hovoří jasně.A teď, když tedy se předpokládá, že bych měla být šťastná, tak je mi to jedno. To, že je něco divně, jsem poznala, když jsem si navlékla kalhoty, které jsem si tady koupila a vypadám v nich jako v teplákách. Svoje věci zatahuji páskem,ale vypadám jako idiot. Kdyby mi můj partner kdykoliv v uplynulých letech řekl:"Jsi hnusně hubená, najez se proboha!"Asi bych samou radostí roky nespala.Nejsem vyzáblá,ale ano, oproti tomu, co bych můj přítel zvyklý objímat,se dost změnilo.Nakonec se ještě dozvím, že jsem se mu líbila víc, když jsme se seznámili!No tak jasně, to jsem ráda jedla,pila, tancovala, studovala, bavila se..milovala jsem život.Náš dočasný rozchod v létě se mnou udělal divy a vztahová krize jen pokračovala v neblahých následcích na moje zdraví. Dál mi Španělsko vzalo iluze. Naučilo mě víc žít. Tady se člověk těší týden na něco, co nakonec vyplyne, že se nikdy nestane.Člověk počítá s něčím, co třeba neexistuje.Navíc Španěly(a že tedy nesnáším generalizování) hodnotím jako extrémně falešný národ, ačkoliv za tohle by mě ukamenovali, protože tady se pravda cení nad zlato. Že si protiřečím?Ne až tak docela. Maminka mi řekne tvrdou pravdu do čí, takže ano, pravda se tu cení nade vše. Jenomže druhý den mě pochválí za něco, co mi přechozí den vyčetla, nebo sama dělá s oblibou to, za co na mě křičí..a to je věc, kterou nikdy nepochopím. Kdybych mohla vrátit čas, každopádně udělala bych to samé. Změnilo mě to, nějak jsem víc otevřela oči. A navíc, člověk získá obrovský nadhled. Zjistí, o čem je život. Snížila jsem svoje náklady na 200 Kč týdně.Ano, měla jsem ubytování a stravu, ale to jsem od rodičů měla celý život.Tady pokud utrácím, tak hodně za jízdenky a dobití mobilu. Osobní věci nula. Jen výjimečně jsem si něco dopřála.Každopádně tuto zkušenost bych doporučila každému. Člověk zkrotne..a váží si víc klidu. Žít s pocitem, že každý den rodina může říct-podívej, nejsme spokojeni/nemáme peníze/stěhujem se...tak si hledej kde budeš bydlet, protože příští pondělí už u nás nebydlíš-je dost drsné. Jsem v cizí zemi, všechno se vyřizuji sama..a nakonec je to nejlepší. Být odkázaná jenom na svého partnera?To ne.Jo,chtěla jsem s ním bydlet,ale prostě Bůh to tenkrát tak nechtěl. A hotovo.Ano, na jednu stranu jsem jenom učila a míchala kakao dětem,takže práce to na jednu stranu není žádná,ale právě o to jde.Že člověk zakusí jaké je dělat něco, co ho nebaví, za žádné peníze. Člověk pak vidí problémy jinak. Přijede domů a nikdo s ním nemluví, protože prý je namyšlený, nebo nesnesitelný. Zjednodušuje věci. No,ale co to okolí chce,když se má jako ve vatě a vy přijedete po skoro čtyřech měsícíh depresí,slz, trápení, a špatných zážitků domů, kde všichni všechno mají, a pořád si stěžují?Tady každý den někdo z našeho okolí ztratil práci. Najednou člověk musí řešit jak na to, aby přežil. Nebo musí řešit, jak to udělat,když sedí v půl druhé v metru v Madridu a neví jak domů, a neví, kde se zeptat. To se pak kdejaký problém jeví jako pitomost a pokud ho člověk vyřeší adekvátně-to je zhruba do minuty, a nedumá nad tím měsíc, jak bývá zvykem-hned je považován za "ToŽeJsiBylPRyčTiNedáváPrávoZlehčovatMojeProblémy" takže nic moc.Každopádně nelituji ničeho. A o tom život asi je, nelitovat toho ,pro co jsme se v danou chvíli rozhodli.Prostě jsme to tak v tu danou chvíli chtěli a potom, za pár let, už zase budeme svět vnímat jinak, takže nemá smysl hodnotit, proč jsme udělali to a to v tom a tom roce.Prostě proto, že tenkrát jsme to viděli jako nejlepší možné řešení. A hotovo.
pondělí 9. prosince 2013
Tak tedy skoro konec....(Pondělí 9.12.2013)
Tak jo. Tak poslední týden!Probudím se ještě před zazvoněním budíku...a ten zvoní v 7.40. Nařídím ho ještě do 8, ale stejně už neusnu.Vyhrabu se a jdu se nasnídat. Dám si čaj a toastík, dám trochu do pořádku kuchyni...naštěstí tam není moc co dělat a jdu udělat snídaně. Děti vstávají čím dál později a jsem šťastná. Přihrabou se v 8.50. Moc si spolu tedy naštěstí neužijeme. Náš vztah je dost zvláštní. S dětmi jsem vždycky vycházela dobře,ale naštěstí se to nezdá jenom mně, že jsou trochu divní,všichni. Nepozdravili ani tenkrát Daniho..nevím, no. Ráno proběhne klidněji než bych si vůbec mohla přát. Jdu svléknout postel, pustím si pračku..prostě klid. Poprvé v životě se mě Eva ptá, za co jsem utratila peníze. Říkám jí, že za pečivo, což je pravda jenom napůl, protože jsem si taky platila lístek na vlak. A řekne mi, že nemá vůbec žádné peníze, a že jak já můžu vyhazovat za pečivo...když jsem si mohla uvařit. No, to přejdu, už mi z toho všeho jde hlava kolem. Kolem 9.45, když už jsou dávno pryč, si jdu čistit zuby a do toho mi volá sestřička. Strávíme spolu dost dlouhou dobu a já mezitím udělám vše, co je třeba. Hodně přemýšlím nad tím, že si v sobotu v klídku sbalím kufr, tak nějak se rozloučím s domem, se "svým" pokojem, s rodinkou a tak podobně, aby byl čas a klid a potom se uklidím do nějakého levného hotelu poblíž Daniho. To by se mi dost líbilo.Měla bych už v sobě klid a mír, že jsem se rozloučila s rodinou a zároveň bych měla prostor být s ním celou neděli a i v pondělí ráno, dojet mu dát pusu než půjde do práce. Zvažuji to do chvíle, než přijde Eva domů a řekne mi, že neví proč zase koupila tolik jídla, když možná o víkendu pojedou pryč. To mě zaujme. Dál se už ale o ničem nezmíní. Tak nevím. V 10.30 zasednu k počítači s kávou a věnuji se svým věcem. Za tři dny nepřítomnosi mi 48 emailů přijde jako špatný vtip, a je potřeba to vyřídit. Jsem nastydlá, sotva můžu dýchat a nemám ani hlad. V pokoji vydržím do 12.30 a přemýšlím, že si cestou koupím hamburger, než bych si sedla s rodinkou ke stolu a něco si vyprávěla. Nevím, nejsem typ na integraci a oni to čekají, i když nic neřeknou. Nebo někdy i řeknou!:-(Že i když mám volno, že budu doma, jako kdybych byla nejstarší dcera. Možná tím získám nějaký čas navíc. I když bych se najedla ráda..ale jím ráda sama, nebo s Danim,ale ne pod drobnohledem.Nakonec odcházím pozdě, takže o nějakém jídle cestou nemůže být ani řeč. Dojdu pro kluky, a jdeme domů. Cesta probíhá v klidu..je to zvláštní pocit, nakonec jsem si tady vážně zvykla!Doma už Eva připravuje oběd a ptá se mě, jestli jsem jedla. Popravdě tedy odpovídám, že ne. Nakonec se usadíme ke stolu všichni a máme vynikající polévku a potom brambory a skvělé maso. Jo, stokrát lepší než uschlý hamburger!Pak se s Evou zapovídáme, povídáme si prostě o Španělsku, o počasí, kde co nového a potom uklízíme celou kuchyň společně. Takže končíme v 14.15. To není špatné..jdu do pokoje a akorát přichází Juana.Pomůžu klukům se obléknout a jdeme do školy. Docela si to užívám..poslední dny. Asi by taky celý ten pobyt byl naprosto, ale naprosto o něčem jiném, když bych tu byla prostě jako au-pair a neměla doma žádné povinnosti. Sice jsem tady neudělala nic, ale jako vůbec nic,ale pořád jsem se stresovala, a to na náladě nikomu nepřidá. Pořád jsem převážela materiály tam a zpět. Něco málo jsem se snažila v metru,ale pokud bylo něco lepšího, jakýkoliv plakát v metru, tak jsem raději četla ten plakát. Měla jsem výčitky, pokud jsem někam šla,takže jsem raději nikam nechodila.Myslím procházky, kafíčka..o nějaké večerní zábavě ani nemluvím. Nevím, asi nejsem ten typ. Teď si trošku lžu. Já že nejsem typ na večerní zábavu?Tak to pěkně kecám.Nebo že bych už z toho vážně vyrostla?Jo, obzvlášť v září, když byly ty úžasné večery, kdy bylo celou noc 24 °C tak to jsem měla jako velké cukání,ale teď ne. Vlastně co tak vzpomínám, já doma v zimě moc nevylézám..a co, přišla bych jako v pět a vstávala v osm?Ani mě nehne.To se raději vyspím. Takže jsem tedy vážně zestárla?Možná je potřeba zajít do nějakého baru a zjistit to. Ale co vím, tak jedna z posledních návštěv v jednom z klubů v ČR mi to potvrdila. Nelíbilo se mi tam. Ale je to už šíleně dávno.No, dost úvah..vcházím do Al Campa a prohlížím nějaké dárky. Je potřeba tohle už taky vyřešit.Pak jdu domů, kde probíhá generální čistka, Eva vyhazuje kde co a pak mi říká, že 22.12. kdy má Pablo narozeniny, přijede celá její rodina což čítá nějakých 19 lidí. Tak v tomhle bytě tedy ...všechna čest. Odpoledne odhazuji kozačky a nasadím tenisky.Je dost zima,ale jako..ne zase taková. 10°C, to pro mě na kozačky vážně není.Trochu se začtu a v 16.45 mířím zpět škola.Vyzvednu nejstaršího Javiera a malého Diega a jdeme domů. Doma najednou není nic třeba. Pablo si udělal úkoly ve škole,učit se nic nemá, nikdo nic nepotřebuje..a v 18.30 odchází Juana a přichází profesor piana, který se zdrží až do 20. Nikdo nic nechce,takže mizím. Znova Al Campo, kde kupuji barvu na vlasy, protože to co mám na hlavě,na to se nedá už dívat, a nový šampon a mizím domů. Obchod je plný lidí, až mi z toho jde hlava kolem. Doma se připravuje večeře, pomáhám Evě a všichni jsme nějak uvolnění.Je to poslední týden, tak co.Večeříme v 21.15 a já si uvědomím, že jsem skoro neměla hlad. Nevím, co se mi tu děje. Pak jdou děti spát a já využiji trochu volna a jdu se koupat. Hlavně je v koupelně krásně teplo, protože večer se koupou děti a ve dne nic, že. Takže si napustím trochu vanu, relaxuji, a vylézám ve 23. Dost síla. Dost pozdě,na to že jsem nikde nebyla..trochu se začtu a kolem půlnoci usínám s mobilem pod polštářem a doufám, že si zavoláme s Danim.Tak dobrou noc!
Víkend (Pátek 6.12.2013-Neděle 8.12.2013)
Mám budík na 8.15. Natahuji nakonec do devíti. No, snad se tak moc nestane,ne? Vstanu a užívám si krásného, prázdného bytu. Jdu si udělat snídani trochu větších rozměrů, abych neměla brzy hlad. Uříznu si kus šunky(jamón serrano), udělám dva toastíky, a neváhám ani udělat volské oko a kávičku.No, plány mám dnes velkolepé-sprcha, umýt vlasy, uklidit pokoj a ve dvanáct odejít. Jo, tak to je mi už jasné, že nestíhám. Po snídani uklidím celou kuchyni, projdu byt a uklidím kde je co potřeba a jdu si dát sprchu. Zdržím se poměrně značně, přemýšlím na kravinami a zapomenu hlídat čas.Pak vylezu a musím koupelnu nechat trochu vyvětrat, protože z té vlhkosti se mi na hlavě udělaly vlny. Pak umýt vlasy..a mezitím si sbalím pár věcí. Dani zůstal v Madridu, je prodloužený víkend, dneska je nějaký svátek, těžko říct jaký a je mi to fuk,a jeho sestra jela domů.Několirkát jsme se domlouvali, že to prostě nejde, že prostě u něj nemůžu být,ale tady se stejně nikdy neví. Zabalím si věci, jako kdybych tam měla být do neděle.Jen to nejnutnější, kabelka na to stačí.Dost možná se vrátím dneska večer.Pak si foukám vlasy a místo ve 12 vycházím v jednu,jenomže nejdu na metro, nýbrž do Al Campa, kam jdu nakoupit pár věci, jako třeba vanilku nebo skořici. Proč?Protože s sebou nesu zmražené listové těsto na štrůdl!Jo!V Al Campu dostanu smsku že to vážně nejde, že prostě budeme spolu,ale ne doma.Připadám si jako pipka. Tak já jdu do tak obrovského obchodu hledat něco tak titěrného jako je skořice a vanilka a ještě se dozvím,že půjdeme jinam?Odcházím z Al Campa a jdu na příměstký vlak. Nechápu, kdy jsem tak "zpipkovatěla". Jo, už vím, když jsem se zamilovala.Najednou sním o tom, jak mu žehlím košile do práce a jak mu peču štrůdl. Mimochodem-internet připoští i "štrůdl" i "štrúdl" - to jste věděli??? No, mám poměrně štěstí, takže nečekám nikde dlouho a za hodinu vystupuji blízko domu, kde bydlí Dani.Čekám na lavičce, je moc krásně, asi 16 °C. No, po Vánocích ani památky, samozřejmě. Spíš tak brzké jaro, nebo září v Čechách ( a to ještě jenom když je štěstí).Sedím tam, a těsto se začíná roztékat a máčí sáčky s croissanty a chlebem, pro které /jako pro ty sáčky/jsem byla v pekárně plná radosti, jak to spolu u kávy sníme. No nic. Pak mu napíšu jestli tedy alespoň mu můžu zanést ty věci. Otvírá mi milion dveří a já se po chvilce ocitám v šestém patře. Otevře mi a říká:No, když jsi tady, tak už nikam nepůjdeš. A vstupuji do dveří, které za sebou zavřu v neděli ve 22 večer. To, co za těmi dveřmi následující dny zažiji, si nechám hluboko v srdci,vážím si našeho vztahu dostatečně na to, aby to všechno zůstalo jenom mezi námi..ale, po tomhle víkendu zřejmě nic nebude jako bylo. Protože jsem se rozhodla, že já už nemůžu udělat nic. Nic víc pro záchranu našeho vztahu.Který on navíc asi už ani nechce. Už to musí být on. A přesně ve chvíli, kdy se tak rozhodnu a chovám se spíš jako kamarádka než jako přítelkyně, se začne on chovat se zájmem. Po tomhle víkendu mi zůstane zjizvené srdce, vyschlé oči od pláče,jizvičky od akné, které se mi objevilo z tolika prožitých emocí..a vzpomínky, které hřejí i bolí zároveň. Tenhle víkend ve mně zůstane hodně dlouho, protože víc bolel, než udělal radost. Slyšela jsem věci, které si nikdo na světě nepřeje slyšet a zažila věci, které si nikdo na světě nepřeje zažít. Ale potom jsem prožila věci,které naopak alespoň jednou v životě chce zažít úplně každý. Chvíle, kdy takové to spojení mezi partnery až nahání strach, jak je dokonalé.Zkrátka a dobře-příští pondělí přistanu v Praze.Konečně ucítím ty pravé Vánoce, o které jsem přišla. V tom mi Španělsko hodně vadí. Ale jinak leden-říjen-super země k žití. Francie byla jiná, je tam zima, a ještě k tomu Strasbourg jako hlavní město Vánoce..to se špatně porovnáná a Španělsko nikdy nemůže zvítězit.Možná, že letos se ve mně zabil duch Vánoc, takové to těšení a pečení a vyvbírání dárečků..je mi z toho divně. Ale zase..všechno zlé je na něco dobré.
pátek 6. prosince 2013
Velký den (Čtvrtek 5.12.2013)
No....plán byl snad jasný!Vstát v 7.20, nasnídat se v klídku, složit postel, uklidit pokoj, vyčistit si zuby a obléknout se dříve, než všichni vstanou. Nemám na to. Hrabu se z postele v 7.50. Uklidím kuchyň a vzpomenu si, že včera Pablo odněkud vytáhl jamón ibérico. Jdu tu věc hledat (pro neznalé doporučuji vyhledat!)a když to najdu, zakrojím. Uf, jde to řádně ztuha. Protože vím jistě, že všichni spí, neostýchám se. Jinak bych se asi trochu styděla, nevím. Jenže přesně v tom momentu vejde do kuchyně Eva a já úplně nadskočím. Mě klepne!Co tu dělá?!Tak brzy..já se tedy v klidu nasnídám, udělám si vynikající sendvič a jdu si čistit zuby. Bohužel je už 8.30 a jdu se věnovat dětem.No, to mi to dnes tedy nějak nevychází!Snažím se se nalíčit, ale jsem hodně unavená, mám takovou mdlou pleť, takže s tím asi díru do světa neudělám. Pak si vzpomenu, že jsem chtěla předělat životopis a když skončím, je 10.15!!Jsem totálně v háji. Jdu na bus, který se vleče totální věčnost. Můj pohovor se má konat prosím pěkně v 10.45. No, jediné co mě napadá jako obstojná výmluva, trvat na svém že to bylo 11.15, protože jsem to přeslechla v telefonu. A hotovo. Vystupuji a letím až na Gran Víu, kde hledám dům číslo 20. 11.05!Pffff..samozřejmě životopis nenesu, ještě dolezu pozdě, ideální kandidát!Na recepci uvedu svoje jméno a čas schůzky 11.15. Tak, nikdo nic neříká, nic se neděje, takže asi cajk. Sednu si. Je tam poměrně dost lidí a všichni vypadají vytřeseně. Jistěže, mně totiž o tolik nejde a navíc tím, že nemám životopis, ani nejsem nervózní, protože tuším, že mě vyhodí rovnou ze dveří. Většina lidí se tam neohřeje ani dvě minuty.Bezva, dávám si minutu. Dojde na mě řada. Přivítá mě strašně sympatická paní, kterou jsem včera díky několika věcem odhadovala na Italku. A moje domněnka se potvrzuje!Pochází z Florencie. Chce životopis. Říkám jí, že ho nemám, že tedy asi přijdu příště.Nebo nikdy. Asi jí odzbrojím, protože mi říká, že nás rozhovor je takový lehký. Tak co by nebyl, mně zatím složenky doma neleží,chápu že situace většiny je naprosto odlišná.Ptá se mě, co jsem studovala a podobně, zkusíme to chvíli italsky a sleduju, že jsem tam už poměrně dlouho. Což by mohlo věstit dobré věci, tedy snad.Pak se mě ptá jestli jsem pracovala někdy v hotelu a kdo by mohl věřit, ale moje brigádka po maturitě mi dodá zajímavější profil a já tak zhodnotím každou kravinu v mém životě a rázem se ze mě stane žhavý kandidát. Ve Španělsku se vše platí. Aby člověk dosáhl na nějaké místo, je potřeba mít kurs, který ho prostě odliší od jiných žadatelů. A to se vše platí. Tuším nějakou zradu, ale tohle je zrada až moc velká. Říká mi, že je moc spokojená, a že mě doporučuje do kurzu. Že mám nejlepší profil tohoto týdne. (Sakra, takže by přece jen něco víc než ohřívání kakaa???)že ve Španělsku prostě lidé s jazyky nejsou.Říká mi, ať si nic nemaluji, že je to trvdá práce, že většina lidí toho po týdnu nechá. Že hotely chtějí jenom ty nejlepší. Že naschvál jedné recepční pošlou ubytovat tři autobusy Japonců a někdo z vedení sleduje, jak se jí daří. Kdo vydrží a neumře během prvního týdne, pracuje 6 měsíců. Během těch sbírá body. Pokud je jich tak nějak normálně, dostane lepší peníze. Pokud je jich nadstardně, dostane nabídku lepšího místa. Tímto šestiměsíčním očistcem si ale musí projít každý zájemce. Chápu, je to takový kartáč, jen tak někoho nepustí. Pak mi řekne cenu kurzu a mě prostě omyjí. Je mi to líto, ale z toho nic nebude. Vím, že bez nějakého super "spešl" kurzu mě hotely, které s nimi spoluprací nezaměstnají ani ve snu, ale co se dá dělat. Zkusím to na vlastní pěst. Paní mě značně přemlouvá a domlouváme se na 19 h,ale já vím, že nikdy nepřijdu. Cena kurzu se pohybuje zhruba lehce nad průměrnou měsíční mzdou.Natož pro mě, pro mě je to cena všech mých platů za celý rok!:-/Ale jsem nadšená a svítím víc, než lecjaký vánoční stromek, protože kdo může říct, že byl úspěšný u výběrového řízení v krizí zmítaném Španělsku!Nějak se mi uleví a přemýšlím, že všechno peklo je na něco dobré. Pak jdu uličkou na Puerta del Sol, zastavím se v Mc Donald´s ,ale pak se vracím do obchodu SFERA, kde jsem konečně rozhodnutá zakoupit trika, na která jsem u nás (skoro u nás)ve čtvrti Goya nenarazila. Vyzkouším si kde co. Jsem tam poměrně dlouho a trika odnáším. Je čas si dopřát Vánoce!Je nádherně. Zalézám do vedlejšího H/M a tam kupuji čepici. Strašně se mi líbí,ale mám jí 10 minut a je mi na omdlení. Cestou potom posedím v Dunkin´Donuts, kde si dám nechutně vynikající směs kávy a čokolády s vynikající šlehačkou a přikusuji Donut. Pak vyjdu a čekám na bus. Čeká tam asi tuna lidí,ale nakonec se vejdu a dokonce si i sednu. Vystupuji přesně ve 14:00 doma, ve čtvrti Estrella a jdu domů. Mám hlad jako blázen, protože moje tělo je zvyklé jíst ve 12.00 už čtyři měsíce a najednou nic. Káva na hlad nezabrala. Eva se ptá, jestli jsem jedla. Lžu, že ano. Copak to jde?Nebýt tam, když se mám starat o děti(dobře,nepotřebuje mě, ale stejně se cítím divně), lézt po obchodech a ještě se najíst jako v hotelu?Já toho nejsem schopná. Pak si hraju s kluky, a ve 14.40 už zase vyrážíme.Já se cestou ze školy rozhodnu zastavit v Al Campu, a když vejdu, nevím pro co jsem šla.Alespoň si koupím maličký sendvič v kavárně, kde jsem dlouho nebyla a k tom čaj.Posedím, na mobilu zkounu zprávy a jsem tak nějak spokojená. Prostě v klidu. Skoro se bojím to říct nahlas.Dojím, a jdu domů. Tam se zapovídám s Juanou a Evou a protože tuším, že moje únava mi dnes nedovolí výlet k Danimu, nijak se nevypravuji a jdu pro kluky. Vyzvednu je, a protože Pablo má na čele ránu, kterou nesmí namočit a Diego nesmí plavat, protože je po nemoci, je to docela klidné odpoledne. Dokonce ani nemají úkoly,takže s Pablem se posadím na 15 minut a s Javierem potom také a v 18.20 končím. Javier jde plavat, dva zbylí kluci si hrají v koutku k tomu určeném, kde je dozor a já konečně můžu dokončit svoje úvahy v příspěvku DOMOV(který ano, hanba mi, byl nedodělaný dva týdny)pak přijde Eva a říká mi, že můžu jít domů. Chvilku se zdržím a pak tedy jdu. Cítím, že přicházím o hlas.Po cestě volám sse svojí kamarádkou Bárou, se kterou na sebe vzájemně nahrneme kdejaké problémy a já kolem 19.50 přicházím domů. Hraju si s Diegem a nakonec přijde Eva a oznamuje mi, že jedou pryč už dnes.Kolem 21.15 se za nimi zaklapnou dveře. Dani je taky doma sám,ale já, ačkoliv bych dala nevím co za to, být s ním, nemám sílu jít. Spím dobře,klidně,ale prostě něco na mě leze. Od 22 tak nějak přerušovaně voláme, protože pořád vypadává signál a pak se zapovídáme až do 0.10. Ráno chci vstát normálně tak v 8.20 a nechci zaspat. Nechci zaspat jediný normální den.Na jednu stranu se to vleče,ale na druhou..když si představím, že na Sol jsme byli minulou sobotu a je čtvrtek, tak mi to přijde neuvěřitelné.Je to jako včera. Pak si uvědomím, že jsem dneska měla kávu, a mini sendvič a že jsem celý den hlady vlastně a jako sup se vrhnu na quesadillas,teda spíš na zbytky. Zapiju Coca Colou a v 1:05 uléhám ke spánku. Dobrou noc!
středa 4. prosince 2013
Bezdomovcem snadno a rychle (Středa 4.12.2013)
Ne, tady prostě nemá smysl vstát včas. Budík vesele vyzvání v 7.20. Ani náhodou. Plánovala jsem si, že se připravím před tím, než kluci vstanou a potom, když odejdou, že se pojedu podívat na Sol,ale pořád mě trochu balí hlava a tak nějak i v krku..a na nadcházející prodloužený víkend chci být fit, takže nic. Přemýšlím, jak krásně jsme se včera rozloučili s Danim a jsem taková klidná. Udělám snídaně, Eva je mi opět v patách, tak jen uklidím kuchyň a jsem ráda, když se za nimi zaklapnou dveře. Já jdu znova spát. Asi do 10 čtu, ale potom si dám budík na 11.30. Opravdu nehodlám pobíhat někde venku a prošvihnout poslední volné dny, které mám. Budík nakonec neslyším, nebo ho zamáčknu, sama nevím, a vstanu v 11.50. Jdu si vyčistit zuby, trochu se zkulturnit,a když už se chystám, že si dám akorát hodně rychlý oběd a půjdu,tak mi Eva řekne,že nechce aby Diego, když je po nemoci, chodil v takové zimě a že pro ně dojede. To už ale tím pádem nemám vůbec žádnou práci.Eva si mě zavolá a říká mi, že můžu kdykoliv odejít...což mě dodělá. Říká mi, že třeba bych se chtěla už odstěhovat, nebo si najít letenku na zítřek či pátek, tak že můžu. Mám co dělat, aby mě nešvihlo...protože tím pádem je ze mně bezdomovec. Úlevu mi skýtá pomyšlení, že moje krabice plná věcí a značně přeplněný palubní kufřík jsou už v teple mého domova. Že se nic nevysypalo,nezničilo, neztratilo. Krabice byla ve značně dezolátním stavu, takže jsem dost ráda.Mám tady strašně málo věcí, můj obrovský kufr váží pouhých 9 kg, takže v něm opravdu není skoro nic.Jeden kufr člověka aspoň dává svobodu pohybu. Ale kam bych šla? Budu přes den spát a jíst v bytě u Daniho, dokud tam jeho sestra není a až přijde, budu spát na schodech? V prosinci??Nebo všechny peníze, které mám (tedy žádné)vrazím do hostelu?? Když Eva odejde pro kluky, v rychlosti do sebe hodím oběd,a když přijdou, už zase sedím v pokoji. Je to divný pocit, vědět, že překážím, sama se cítím šíleně a nemít kam jít.V pokoji sním jeden vynikající jogurt a pak se snažím pomoct s čím je třeba,ale skoro třeba není nic. Udělám pak klukům pomerančový džus, což je příšerný opruz a pak jsem zase v pokoji. Jsem ale v tak nepříjemném prostředí že ani nemůžu studovat, ani nic. V půl třetí mi Eva oznamuje, že Diego dnes už nikam nepůjde,že odpoledne má tělocvik a to tedy v žádném případě, takže abych odvedla do školy alespoň dva nevětší. Mezitím dorazí Juana a já si uvědomím, že vlastně celý den se těším až přijde!Trochu se zapovídáme, a já potom s kluky odcházím. Venku je moc krásně a přemýšlím, že se mi vůbec nechce vracet domů. Takže doprovodím kluky, a píšu Evě přes Whatsapp, jestli tedy nic nepotřebuje, že jdu na procházku. Což není úplně pravda,ale tak jí nebudu vyprávět, že jdu koukat po obchodech. Ještě mi přestane platit. V 15.20 vystupuji ve čtvrti Goya a vlezu rovnou do Corte Inglés. Jen tak procházím různými "uličkami" s kosmetikou a říkám si, že tady si člověk asi tu kosmetiku užije úplně jinak..u nás je řada prvotřídních značek opravdu nedostupná, tady si člověk alespoň jednou za čas tu radost dopřát může. Není to úplně můj případ, ale není to vyloženě nedostupné. Najednou mi zazvoní telefon, neznámé číslo. Moje číslo nemá mnoho lidí, a tak předpokládám, že mi možná volá maminka z rodiny, se kterou jsem byla na kávě v neděli...z telefonu se ozve:"Jsi Monika, že?Nedávno jsi zasílala životopis". Málem mě klepne. Už si vzpomínám..před pár dny jsem poslala svůj životopis na dvě místa, která mi připadala hodně dobrá a najednou telefon!Prý jestli nemůžu zítra na pohovor!Málem se rozskočím radostí. Spojení vypadne,ale když vyjdu ven, paní volá znova a poté, co mi nabídne půl pátou (nemožné, hlídám), čtvrt na dvě (ještě horší) mi udělá místo v 10.45. Vypadám jako měsíček na hnoji, celá rozzářená si prohlédnu obchod SFERA a pokračuji rovnou do Starbucks.Nejsem úplně ten povaleč, co si tam nosí práci, a chodí tam proto, že tam chodí všichni,ale mám teď vyloženě chuť utratit tam nějaké euro. Poručím si kávu s vánoční příchutí pralinek, dostanu to bohatě ozdobené šlehačkou, a beru to s sebou. Když mě vidí obsluhující, pobaveně mi ještě dává lžičku, abych to prý měla pohodlnější:-)Jdu v báječné náladě domů. Kávu dopíjím v autobuse, a kolem 16.40 vyskakuji u nás, na zastávce Estrella. Jdu domů v povznesené náladě a ptám se Evy, jestli se mám vydat pro kluky. Nemůžu říct ani slovo, ale ani jedno, protože de fakto mě tu "trpí" ale večer se snaží hodně, aby mi to nevyšlo. Prý jede pro kluky, protože nechce, aby v zimě chodili po tom mostě, kde fučí ze všech stran (mimochodem, jsem zvědavá, jací zhýčkaní muži vyrostou z "mých" dětí). Prý že Javiera odveze až do hudební školy na kytaru. Malý Diego odpoledne do školy nešel, protože měli jenom tělocvik a Eva nechce, aby mu to nějak uškodilo a strávil prodloužený víkend v posteli.Což samozřejmě já taky nechci, chci aby všichni pěkně odjeli. Normálně příjíždí kolem 17.15,ale dnes, když jsem jí řekla, že chci jet za Danim, tak přijede 17.45. Když chci už vzít Pabla a začít se s ním učit na zítřejší zkoušku, řekne mi, že se jí zdá, že mu není dobře a že si musí odpočinout. Takže začnemě v 18.15 a pěkně do 19.30. Eva mi říká:"Je, takhle pozdě, to jsi měla říct, a já bych si s ním sedla abys mohla jít". No, to určitě!!To bych si jenom pomyslela a už by mě vyhodila na ulici!Jsem šíleně unavená, požírám Paraleny a snažím se hodně odpočívat,ale nepomáhá to. Medicína dva celé citrony denně zabrala,ale pořád to není ono. Naštěstí jen nachlazení a ne angina. Nebo tedy zatím. Jsem jak zpomalená, jdu na metro a vystupuji na stanici Méndez Álvaro. Těším se na Daniho ale zároveň se mi tam nechce. Představa dvou hodin zpět..volá mi. Jsem akorát před koupí lístku na příměstský vlak.Volá mi. Podle hlasu pozná, jak jsem vyřízená a doslova mi zakáže abych přijela. Asi jsem mu vděčná. Moc ho chci vidět, uvědomím si, že pondělí jsme se neviděli, měli jsme domluvené úterý, ale když jsem tam byla přes den, nakonec jsme se rozhodli že už večer nepřijedu, dneska mě bolí celý člověk a dost pravděpodobně ani zítra, protože pátek je volno a tak se snad tedy uvidíme přes prodloužený víkend.Je mi to líto. Ale bydlí strašně daleko. Voláme si a já se nakonec vracím. Príma. Projela jsem si zbytečně dvě cesty z lístku, který je na 10 jízd.Vystupuji na stanici Estrella a jdu do Al Campa, kde chci něco sníst, ale nakonec koupím jenom nějaké jogurty.Pak si na pokladně nabiji mobil, šílených 15 euro, a jdu si koupit cheeseburger. No, pěkně to vedu, jen co je pravda. V 22 hodin mám pocit, že jsem nespala roky.Přitom jsem dnes prospala celé ráno.Jdu se odlíčit, vyčistit zuby..a skáču do postele. Tam zjistím, že mi odepsala další rodina, tentokrát jedna vysněná, francouzská!!Šťastná jako blecha usínám s telefonem v ruce.Dani jde teprve večeřet, to by mě taky mohlo zabít.Kolem 23 mě probere jedna zpráva, chvíli si píšema a spím dál. Nad ránem si krátce zatelefonujeme a jsem šťastná a klidná usínám, abych se vyspala na ten zítřejší velký den.
úterý 3. prosince 2013
První krásné úterý (Úterý 3.12.2013)
Už mě nic nebaví. Ani vstávat ne. Protože vím, že Eva vstává každý den a každý den je se mnou v kuchyni. Nejde o to, že by mi nějak vadila,ale o to, že vidím, jak jsem nepotřebná. Vstanu, připravím snídani a Eva vstává chvíli po mně a jde připravovat vaječnou omeletu se šunkou...Přemýšlím, co budu dělat...když jsem o víkendu čekala na Daniho, v obchodu Sfera se mi líbily nějaké věci, které jsem ale ve čtvrti Goya nemohla najít. Ale dneska jít nemůžu..včera jsem se nakonec nesprchovala, a chci si dát dneska v klidu sprchu, umýt si vlasy...prostě jsem si zvykla úterý a pátek a to nic nezmění.Diego zůstane se mnou doma a já se prostě jen tak nemůžu zavřít do sprchy..takže si čistím zuby, stelu postel a trochu uklízím pokoj, čímž si krátím čekání na Evu. Pak zalézám do sprchy, hodiny ukazují 10.00. Vylézám po dlouhé době, kdy si sice užívám trochu klidu, ale zároveň ne tak docela, protože Diego i Eva jsou doma a já musím čekat v koupelně, než na mě zaschne krém. Že bych si jen tak přeběhla do pokoje, tak to neexistuje. Když vylezu, Eva mi oznámí takovou novinku..že prý dnes kluci budou obědvat u Pedrových rodičů. Mě asi klepne!Takže znovu!!Bože. Je 10.40. Přemýšlím, co tedy s těmi vlasy..Eva bere Diega k holiči..tak to mám příležitost. Vletím do koupelny, a snažím se co nejrychleji si umýt vlasy. Bohužel je mám zamotané, a začínám být dost nervní, takže si jich strašně vytrhám. Jen umyji vanu, ve dveřích opět stojí Eva a Diego. Začíná mi už vážně šíbat.Zkrátka mám pocit, že tu prostě vadím.Když si foukám vlasy v druhé koupelně, aby měla Eva klid na koupání Diega, dozvím se, že se musím přesunout, protože v té první má ona věci a musí pro ně chodit. Mezitím se mi nezapomene zmínit, že včera jsem hodně usnula a děti nemohly spát. No, zkrátka,to už je hardcore. Přemýšlím, že tedy vyrazím na Sol, když si tak uvědomím, že tenhle den, kdy děti jedí u prarodičů, taky už nemusí nastat. Ve 12.20 vyletím z domu, běžím na metro a potom na příměstský vlak a jedu směr Fuenlabrada.Chci už rozházet životopisy. Což je sice úžasný nápad, ale jinak průšvih, protože je nemám vytištěné. No, což je to fuk. Důležitější je dostavit se. Netuším, jak se ty jazykovky jmenují, jenom kde jsou...v 13.50 vystupuji blízko domu, kde bydlí Dani. První jazykovka se vyřeší velmi rychle, hodiny pro veřejnost jsou od 17, druhá se vyřeší ještě rychleji..hodiny též 17.00-20.00. Je překrásný den. Nádherný. Odhazuji i šátek i kabát, protože prosím pěkně 3.prosince teploměr ukazuje 14 stupňů.Přilížím se ke škole, kde učí Dani a pošlu mu fotku. Reaguje téměř okamžitě. I když plán s jazykovkami nevyšel, svého výletu nelituji ani náhodou. Cestou jsem šla kolem parku, s výhledem na pole, stromy,a jiný park...a nelituji ani vteřiny, že ten úžasný den netrávím v centrálním Madridu. Dani píše, ať na něj počkám. Koupila jsem mu u nás v pekárně malý croissant, a těším se, až mu ho dám. V duši se mi rozlije klid a pohoda, a nemůžu se přestat usmívat jako totální idiot.Přemýšlím že každoúterní smůla se snad už ukončila s tím, že jazykovky měly zavřeno. Když vidím Daniho, představuji si všechny ty chtivé kolegyně a docela živě si dokážu představit, jak se musí snažit. Jak se tak ke mně blíží, nemůžu snad ani uvěřit,že tenhle chlap je můj. Strašně mu to sluší a když mě sevře v náručí, nic jiného mě už nezajímá. Jsme spolu až do 14.50, kdy musí jít. Já pak jdu na metro a nakonec zase zpět na příměstský vlak a jedu domů. Tohle bylo jednoznačně nejlepší využití volného dne, kterému se nic nevyrovná. Obchody na Sol můžou počkat. A taky počkají. Tohle ne. Jedu šťastná jako blecha domů,a čtu krásné smsky od Daniho. Přemýšlím, ale že je úterý..takže co se jako může stát?Tenhle den mě opravdu děsí.Domů přijdu v 16.05, dám si kávičku a udělám si sendvič, neboť mi dojde, že jsem dnes jaksi nic nejedla.Na cestu jsem si koupila nějaké pečivo plněné sýrem,které bylo ovšem tak odporné, že jenom na to pomyslím,už je mi zle. Trochu se zapovídám s Juanou a už zase jdu. Jak vánoční stromeček. Nesu věci na plavání pro Pabla i pro Javiera. Před školou stojí Eva, která čeká na Diega, který byl evidentně odpoledne ve škole.S Danim jsme se domluvili, že když jsme se tedy viděli odpoledne, večer už nepřijedu.Trochu jsem se bránila,ale..nakonec jsem ráda. Půjdu spát jako normální člověk.Čekám na Pabla, a ten nikde. Už začínám panikařit (je úterý, může se stát cokoliv:-)ale Eva ho přivádí. Má rozseklé čelo. (jasně, je úterý!!!!)Veze ho k doktorovi a já mám tedy na starosti Javiera. Jsem v knihovně a až do půl sedmé s ním sedím a vymýšlím, čím zábavným z inglés bych ho asi tak mohla zaujmout. Pak se přesunu na sedadla blízko bazénu a věnuji se svým věcem. Jo, šla jsem spát pozdě,ale tohle?Jsem tak unavená, že mi uschnout čočky v očích. A pak mi to dojde-sundávat kabát bylo OK,ale bez šátku jsem chodit neměla.Ne, prosím!Nechci být nemocná,když mi tu zbývá jen tak málo dní!Navíc pátek je volno,což taky může znamenat že rodinka se ve čtvrtek odpoledne zapakuje a co já?Budu tři dny trávit v posteli?Začíná mě škrábat v krku. Sakra!!Mám volno,ale nevím co bych dělala, tak sedím na bazénu dokud Javier nedoplave.Kolem 19.40 jedeme všichni domů a já si hraju s Diegem, který má srandovní vlasy,takže je vidět jak pěkně má odstáté uši a do toho mu včera vypadl zub,takže radost pohledět. Šla bych spát,ale Eva teprve chystá večeři. Ta se podává ve 21.40. Nežinýruji se a zajídám ještě skvostným jogurtem. Prohlížím se v zrcadle. Kalhoty, které jsem kdysi zakoupila, a čekala, že třeba někdy...náhodou...do nich shodím, jsou mi jako tepláky.To samé se mi stalo pokaždé, když jsem byla u Daniho.Důvod je jasný-ve Španělsku se jí pravé jídlo, stejně jako ve Francii, i když jsem teď Francii trochu urazila,tam přeci jen je jídlo ještě lepší a Francouzi by se k smrti urazili. Taková drzost vůbec porovnávat jejich jídlo s nějakým jiným!Každopádně v Čechách se do všeho přidává mouka, ale do všeho..tady do ničeho. Vše se připravuje doma, Španělé už mají jistou obsesi, toho jsem si tedy všimla...hodně mých známých nechce chodit jíst do restaurací ze strachu z toho, ž vlastně nikdo neví, co jídlo obsahuje..každopádně budu doma mi z jídla budou strašně, enormně chyběj rajčata.Jsem na nich závislá. Nevím, co mi tu hráblo,ale jím je na kila.Pak uklidíme kuchyni a já se od 22.15 snažím věnovat svým věcem, trochu učení, trochu četbě a kolem 23.15 usínám s tím, že si s Danim ještě zavoláme. Tak dobrou noc.
Klidný deeen (Pondělí 2.12.2013)
Aktivně jsem
nařídila budík na 7.20. No, nic. Říkám si, že snídani připravím za vteřinu a
kvůli tomu vstávat nebudu.Vylezu, celý byt je stále ztichlý, a připravím
snídani. Za chvíli je za mnou Eva a rozhodne se, že klukům obalí chléb ve
vajíčku. Dělá i pro sebe a já se zase cítím nepatřičně. Nabízí mi, a já
odmítám. Udělám si chléb, na který položím sýr, zapeču v mikrovlnce a je to.
Eva odváží kluky v 9.20. Já tedy uklidím kuchyni a jdu si vyčistit zuby. Mrknu
na novinky, převléknu se a jdu Evu poprosit, jestli by jí nevadilo, že tedy
budeme dnes všichni jíst spolu. Je to divné, ona je celé dny doma a já se už
cítím velice nepatřičně za to, že tady jím a spím. Ona mi jen tak vymýšlí
činnosti, abych tu neseděla jak bubák,ale jako..od té doby co nepracuje je prostě
doma, jako každá jiná matka v domácnosti a absolutně na nic mě nepotřebuje. Což
je prostě nepříjemné. Navíc, celé dny nic nedělám, takže když potom chce, abych
se zdržela večer, což je mi nejvíc nepříjemné, protože chci být s Danim,nemůžu
nic říct. Musím udělat všechno,a sama se tázat, co je potřeba, protože se
prostě cítím divně.Zároveň ale zase občas není co dělat a občas jsem doma já,
Eva i Juana a pocit "divnosti" se ještě prohlubuje. V 10.50 odcházím
směr Al Campo, kde se hodlám zdržet do 12.30 a jít potom rovnou pro kluky.
Uteče mi to poměrně rychle, sotva stíhám dojít do školy. Po příchodu Eva už
servíruje oběd, máme lasagne.Toto jídlo nesnáším, ale kupodivu dnes si opravdu
pochutnám. Po obědě už mám výčitky, takže se snažím vše uklidit, vyndat myčku a
podobně. Ve 14.30 mi Eva oznamuje, že když je Diego nemocný,že Javier půjde v
17.00 sám do knihovny, udělá si tam úkoly a já je vyzvednu až v 18.00.
Hmm..doprovodím kluky do školy a v 15.05 sedím v autobuse směr Goya. Hodlám to
volno tedy nějak využít. Času zbývá málo, a doma už sedět nechci. Projdu
všechny možné obchody a zavítám i do KIKO Milan. Přijemná značka,hodně nových
věcí..ten obchod se mi hodně líbí. Mám chuť si sednout do Starbucks s knihou, a
projít Corte Inglés,ale zase..možná si to ušetřím na jiný den. Obchod Sfera
nemůžu minout bez povšimnutí, ten mi bude hodně chybět. Hledám dvě trika, která
jsem viděla v obchodě na SOL,ale nemůžu je najít. Celkově vzato,obchody ve
čtvrti Goya se mi líbí víc,ale do SFERY se budu muset vydat na Sol, prostě se
tu nevyznám. V jednom pekařství si koupím zákusek velmi podobný našemu štrůdlu
a mizím domů. Někdy bych ještě chtěla vidět Goyu potmě, takže si zbytek obchodů
nechávám na jindy. Cesta tam a zpět taky není zdarma,takže ať mám taky příště
co dělat...přijíždím domů v 16.50 a zapovídám se s Juanou. Pak si dám
vynikající kávu a ten dortík.Odpoledne proběhne tak nějak...neslaně, nemastně.Celý den přemýšlím o tom, že kdybych měla peníze, asi bych zmizela někam do hostelu nebo hotelu poblíž místu, kde bydlí Dani. Myšlenky se ve mně střídají každou minutu. Kolem páté mi Eva oznamuje, že venku je zima na to, aby děti chodily venku. (Venku je asi 11 stupňů, to bych ráda vyzdvihla).Takže nakonec nic.Ani nikam nejdu. Jsem tak nějak přešlá. Jsem ráda, že dnes nemám hodinu s malým Alejandrem, alespoň si trochu odpočinu.Píšeme si chvilku s Danim a potom se tak nějak zabavím po svém. Juana jde pryč, já jsem chvíli s Diegem, čtu svojí knihu, kterou už bych ráda dokončila,hledám novou rodinu, práci, nebo cokoliv...od půl sedmé je doma učitel piana a kluci se po půl hodině střídají,ale Javier je potrestaný a musí se učit v pokoji, a Pablo je v kuchyni s Evou, která připravuje večeři. V šest hodin se mě Eva ptala, jestli jdu dneska pryč.Já už vážně ničemu nerozumím. Běda, kdybych měla domluvenou hodinu. Po odchodu učitele jsem nějak hladová a protože kluci jsou už po večeři,jdu se najíst sama. Píšu Danimu a vidím, že zprávy čte,ale neodpovídá. Nikdy nevím co se děje. Nevím, jestli je zamyšlený nad naším vztahem, vrací se mu nějaké bolavé vzpomínky a nebo prostě jenom třeba usnul. Zalezu do postele a začnu se klepat jako osika. Chci si nařídit budík, abych mu potom zavolala, ale nakonec zjišťuji, že budík není třeba. Je mi zle od žaludku,a nevím co se děje. Nakonec volá, klidný, pobavený, a druhou rukou vaří. Vyprávíme si co jsme dělali celý den, a končíme hodně nad ránem, přesněji řečeno v 1:45. Pak si ještě posíláme zprávy. Usnu jako mrtvola,ale jako hodně, hodně šťastná mrtvola.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)