Budík jsem aktivně nařídila na 8.15, ale nakonec si poležím až do 9.30, i když jsem víceméně vzhůru a spát už moc nemůžu. Klíč k úspěchu tkví v tom, rychle se nasnídat, protože potom bude snídat celá rodina a já se moc necítím. Vstala jsem poměrně dlouho, takže děti už jsou vzhůru. Jdu si udělat kávu a ačkoliv se těším na kávu z kávovaru, nakonec se musím spokojit s tou z kafetery,protože kapsle došly a i když mi Eva nabídla, že mi dá vždycky když budu chtít jednu kapsli, má je vystavené v obýváku, v ozdobné krabičce Nespresso a já se necítím zrovna dobře na to, abych tam šla hrabat.Dám si toast s Nutellou a je to. Děti se už trousí, takže nejvyšší čas zmizet. Kolem 10.15 jdu přebrat krabici, ve které mi kdysi mamka poslala kabát,ale já jsem si ji nechala na papíry a tak podobně.Přeberu ji, většinu vyhážu do odpadků, nechám si jen plán muzea del Prado a vstupenky, jízdenku, kterou mi koupil Dani a tak podobně.Pak otevřu Facebook a najdu fotoalbum jedné spolužačky kdysi ze střední.Má už chlapečka, rok a půl, několik let je vdaná.Na fotkách vypadá moc šťastně, klidně.Nějak se mě zmocní panika.A co já?Já jsem selhala?Stále ještě nemám hotovou vysokou, protože jsem aktivně musela dělat několik věcí najednou a nedošlo mi, že mě to třeba taky jednou unaví. Já chtěla studovat celý život,nedokázala jsem si představit,že to jednou skončí.A teď si už nepřeji nic jiného.Možná jsem nechtěla skončit podvědomě..protože mít tituly v kapse potom znamená už si najít práci a žádné výlety, žádné rozmary. A když nevím, co bude, ve kterém státě si jako mám hledat práci?Mnoho lidí mě upozorňovalo, že pokud to s Danim nevydrží, ať mě jako ani nenapadne zůstávat ve Španělsku. Že je to těžký život.A je.I kdybych nakrásně dostala práci v nějaké jazykové škole, někde blízko místa, kde žije Dani, ano, ušetřila bych strašně, strašně moc peněz za dopravu.Poslední dobou jsem za ní dala rozhodně kolem 50 euro měsíčně, takže jsem nakrásně mohla mít "lítačku" jako v ČB,ale co je děs,je, že prostě 50 euro dát najednou je prostě síla.Ve výsledku to člověk možná i přeplatí:-(Ale já si pořád drobím ty svoje eura za jízdenky a jsem nepoučitelná. Takže ano, doprava by mi "odpadla", občas bych si o víkendu udělala výlet do Madridu, jako do centra a tím bych skončila,ale není to ani tak sranda. V zimě je lepší nepouštět si topení. Mají tu takové divné vynálezy, je to velký stůl, ve kterém je nějaké tělísko, všichni si tam sednou, přetáhnou si před nohy velký jakoby ubrus (spíš to vypadá jako deka) a tam sedí třeba celý den a je teplo. Opravdu je. Jenže pak člověk musí vstát a je to šílená síla. Zima na umření. Třeba u Daniho v bytě mi byla šílená zima i v květnu. Eva mi řekla, že poslední měsíc platili za byt 300 euro za topení. To je naprosto šílené. Ale naprosto.Dani mi říkal, že tohle kdysi musel zaplatit ve svém prvním bytě za celou zimu a že je to šílené. No a Eva to platí za měsíc. Pohoda.Eva veze Pabla na fotbal a já toho využiji a jdu se sprchovat.V bytě je klid, takže nikam nechvátám, napustím si víc vody, ale vyloženě napustit vanu si nedovolím. Pak si užívám posledních krému a olejů, které vlastním, a když slyším, že Eva s Pablem se už vrátili, nepozorovaně proběhnu k sobě do pokoje. Chtěla jsem si čistit zuby a nalíčit se,ale co, nakonec slyším, že někam jdou, takže hurá.Podívám se do skříně a mám obavy, kolik bude vážit můj kufr.A co budu případně dělat, pokud bude vážit víc, než má. Do té papírové krabice, která odjela už před časem, se mi boty nevešly, takže vezu téměř všechny boty v kufru, do toho nějaké dárky, které jsem koupila a zbytek mých věcí. Precizně jsem vykalkulovala všechnu kosmetiku,takže nezbyl mi žádný sprchový gel, tělová mléka a podobně ,čili věci, co váží tunu.Přemýšlela jsem,že pokud by mi něco zbylo,že bych to nechala Evě,ale ne, to bych to raději vyhodila.Pořád mi říkala, že můžu kdykoliv přijet, že je to i můj dům, že kdykoliv můžu přijet navštívit rodinu a poslední dobou jsem zaslechla dokonce:No a když budeš bydlet v nějakém hotelu abys viděla Daniho,zajdi určitě na kafe nebo na večeři.Takže tak.V 11.50 rodinka stále neodešla, nejstarší Javier delá problémy, takže rodiče se hádají jako diví ještě mezi sebou a já už chci, aby odešli.Protože se dám do kupy, najím se(dost bylo jídla za těžké peníze mimo dům)a půjdu na Puerta del Sol. Možná že i půjdu doslova.Je to dost daleko,ale je krásný den.A je to rozhodně jedna z mých posledních procházek.Jsem smutná.je mi nějak úzko.Když jsem odjížděla z bytu od Daniho, usmívala jsem se, protože jsem se těšila domů, vždycky.Měla jsem svůj život v Českých Budějovicích, svoje kamarádky, svoji školu a práci.Svůj pokoj, rodinu a svoje zázemí. Rodinu a svůj pokoj mám pořád,ale svůj život?Vždyť kdo já jsem?Roky mi nějak utekly a já nic nemám. Někteří moji kamarádi dělají v prestižníh firmách a já co?No jo, jenže chtěla bych to??Nechtěla.Mám v životě opravdu divná období, kdy nevím co chci,a tohle už trvá dost dlouho. Dívám se z okna a je mi smutno.Musím ven. Dneska se máme vidět s Danim, mám mu pomoct opravit testy,ale jak ho tak znám,kdoví jak to dopadne.Překvapil mě, protože jsme kalkukovali s tím, že vstaneme v 11, ale on mi psal už v 9, že se nasnídá a oblékne,jako kdyby šel a do práce a jde opravovat. Práci, kterou musí udělat jsme plus mínus odhadli na 9 hodin. Pokud to vydrží opravovat, tak se dneska neuvidíme.Nemůžu být zavřená doma.Zbláznila bych se tu. A navíc,doma budu zavřená dostatečně. Až přijedu domů, nikam chodit nebudu. V mínus padesáti kam bych šla?Naše vesnice má 900 obyvatel.Budu se učit a psát diplomky dokud nezblbnu.Potřebuji to už dotlačit do konce, chodit konzulovat do ČB, dokud budu fyzicky v ĆB a pak se uvidí. Jenom pomyslím, jak musím napsat tu diplomku a chce se mi zvracet.Netuším, jak si to jako vycucám z prstu. A to už jsem usmlouvala změnu jazyka z FRJ na český.Ještě to tak, to by mě asi kleplo.V 11.59 rodina odchází. Čas dát se do kupy a užít si poslední chvíle.I když doufám, že jsou poslední pouze pro tento rok.Plánuji si odejít v 13,pak ve 14 a nakonec se seberu v 14.40.Prohodím pár slov s rodinkou, a v tak nějak podivné náladě odcházím. Nemám skoro náladu se procházet,ale taky nemám náladu platit.Takže se vydávám po staré známé cestě,a jdu směr Parque del Retiro.Dneska to na mě všechno padá, sedím na lavičce a přemýšlím,kolikrát jsem sem šla a jakto že ty tři měsíce, nebo skoro čtyři tak rychle utekly.Mám co dělat abych se tam nerozplakala.Jdu dál a dál a dělám nějaké fotky.Začíná mi být jasné, že Dani ty písemky dneska neopraví,a že dost možná ho neuvidím.Chvíli přemýšlím,proč jsem se tak nazdobila.Kolem 16té hodiny, když si fotím podzim ( o zimě nemůže být ani řeč)jasně cítím, že dnes se neuvidíme.Vidím všude tolik lásky a jenom já jí nemám. Myslím na všechny nešťastné lidi. Na rodiče, co se jim zabijí děti před svátky,na rozvedené, na lidi v nemocnicích a uvažuji, kolik lidí na světě je právě teď nešťastných.Mám tak strašnou náladu že se sebou nemůžu vydržet já sama. Co teprve ostatní?Jdu mou oblíbenou procházkou a kolem páté už jdu po Gran Vía a přemýšlím, kdy asi tady půjdu znovu.Půjdu někdy vůbec?Chci zalézt někam do kavárny,ale nevím kam. Nakonec si dám tu práci a hledám Dunkin´ Donuts.Je tam plno až je mi zle.Tak nic.Jdu dál.Chtěla jsem si koupit už dlouho jedny šaty.Taťka psal, že mi dá na Vánoce nějaké peníze,takže cíl dnešního výletu je jasný.Vstupuji do obchodu SFERA a jdu je zkoušet.Připadá mi, že jsem přibrala,ale když šaty,které jsem minulý týden zapla tak tak, navléknu i na to všechno, co mám na sobě,zjistím, že jsem se vážně už zbláznila.Ulicemi se nedá projít.Je to děs.Přesně v těhle tlačenicích si připadám nejvíc opuštěná.Navíc obchod prašká ve švech až děs, prodavačka mě ani nepozdraví,ani se mi nijak nevěnuje.Chci s ní zacloumat a říct jí:"Hele, to je můj jediný vánoční dárek, nejsem jako tady všichni, co tu nechávají majlant!"Ale zdá se, že je jí je to jedno.Dochází mi bateria v mobilu, takže když minu další Dunkin´Donut, už stojím ve frontě a prostě jdu dovnitř. Je to hnus,tohle nemá s požitkem z jídla nic společného, fronta stojí až ven a to značně.Žádám velkou porci a když jí dostanu,málem tam sebou seknu.Minule mi ta káva připadala moc malá,ale tohle má tak litr asi.Tak nevím, nějaká velikost mezi není???!!Sedím tam skoro do 19.30 a pak vylezu a jdu směr Plaza España. A tam si něco uvědomím. Když jsem byla poprvé v Madridu,neměla jsem žádné trable v lásce, měla jsem práci, školu kamarády, večírky a kdoví co ještě a přitom jsem tu chodila celé dny sama a byla jsem hluboce nešťastná.Vidím to jako dneska.Takže pozor!Já jsem už tak na hlavu, že zpětně řeším, jestli všechny chvíle,kdy jsem si říkala, že jsem šťastná,vlastně nebyla lež!Teď na tím přemýšlím..byla já jsem někdy doopravdy šťastná?Ježíši Kriste,kam jsem se to dostala?Dneska objevím že můj život je tedy jedna velká lež?Že jsem vlastně celý život v depresi?No, pěkně to dneska vedu.Probojuji se do FNACu, kde sháním jednu knihu, kde ji samozřejmě nemají,takže bojuji zpět na Gran Vía, kde na mě čeká Casa del Libro.Tam knihu koupím,ale zase nemají klíč ke cvičením.Jdu zpátky do Corte Inglés a usilují o mě mdloby.Cestou si to rozmyslím.Někde to musím koupit online nebo stáhnout PDF a hotovo. Nikam nejdu.Udělám si nějaké fotky a sunu se na bus.Tam čeká frontka přibližně 60ti lidí. OK, takže tak asi třetí autobus, který pojede,by mě mohl vzít.To nedávám.Jdu na metro.Pak si říkám, že bych ale chtěla jet busem, abych viděla noční Madrid.Jdu na další zastávku,která je poměrně daleko.Když si říkám, že na to kašlu a pojedu metrem,tak přijede bus a je celý prázdný!Sláva.Projíždím Madridem a uvědomuji si, že je to vše naposledy.Alespoň pro tento rok. Určitě na dlouhou dobu,protože já prostě musím doma dotlačit ty diplomky,protože v tomhle režimu člověk nemůže nic dělat.Nehledě k tomu,že prostě ty výčitky v hlavě zkazí kde co.Já už potřebuju mít ty tituly v roce.Otázka potom je, jestli Mgr. et Mgr. Bc. Monika bude chtít dělat dětem kakao. Myslím na svoje kamarádky, na to, která má opravdu vroucí, šťastný vztah.A zjistím, že ani jedna!Žádná!!Každá mi řekne-hele co, všude je něco,není to ideální,ale jde to.Dneska je opravdu depresivní den!Ještě si vzpomenu,že jsem ráno zjistila, že moje tipy na dárky jsou beznadějně rozebrané a mám hotovo. Oči se mi zalévají slzami.Navíc domů jen stěží dovezu nějaký kloudný peníz. Jako ušetřený. Leda prd.Vystupuji u nás, zastávka Camino de Vinateros a jdu domů.Eva zrovna dělá večeři. Je 22.05, to už jsem čekala, že děti spí,ale budiž. Pomůžu jí, a než sklidíme je 23. Tuším, že Dani spí.Má toho chudák víc než je zdrávo,navíc se to sešlo s tím, že jedu domů, cítím, jak je nervózní,ale já mnohem víc.Vždyť nic nevím!Pak si píšu s mojí kamarádkou Bárou, která je tady pro mě velkou oporou a i když jsem znavená k smrti,usínám až v 0.45.Můj poslední den zítra.Mám takové nervy, že bych zvracela, kdyby bylo co.Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat