Krááása (Středa 30.10.2013)

Budík v 7.20 je hotová utopie.Vylézám v 8.13 s tím, že snad stihnu zvládnout vše. A mám pravdu. Uf. Děti ještě spí.Kuchyně je naštěstí komplet uklizená, z čehož dovodím, že k večeři byla zcela určitě dovážková pizza.Zvládnu v klídku snídani a teprve v 8.45 se přiloudají kluci. To je fajn, společně tedy pobydeme jen 30 minut. Eva mi oznamuje že kluky odveze. Uf!V 9.20 si jdu vyčistit zuby a uklidit trochu pokoj, když se vrací Eva a oznamuje mi, že dnes kluci budou obědvat u Pedrových rodičů. Nááádhera!!Zalézám do postele. Je mi sice líto volný čas prospat, ale jako..nedá se nic dělat. Bez spánku prostě nefunguji. Ale nutno podotknout,že s těmi mrtvolnými stavy na začátku září to už nemá nic společného. Mám budík na 11.15,ale nakonec vylezu ve 12. No, půlka dne pryč. Pak si skočím pro teplé bagetky,sním co lednice nabízí, a zavděk vezmu ne moc dobrým párkem, ale lasagne už nikdy nechci vidět. Když skončím je 12.45. Pro kluky jdu až v 16.50, takže čas mám. Do svého odchodu tedy konečně trávím čas studiem, žehlením, vyhledáváním materiálu, úklidem a potom se trochu upravím, posedím u vynikající kávy a těším se na odpoledne. Odcházím v 16.45 úplně plná sil s úsměvem na tváři. Eva mě dokonce vezme autem a jde vyzvednout nejstaršího Javiera. Uf, to jsem dost ráda. Diego letí na fotbal a já jdu do knihovny s Pablem. Uděláme úkoly,naštěstí nemá nic psát do sešitu, ale jenom do učebnice a v 17.30 je hotovo. Přemýšlím, jak si dám kávu a když vycházím z knihovny, potkám Evu. No, to je paráda. Naštěstí jde vyzvednout Diega a já mám klid. Sednu si na kávu, dám si toast,a mám klídek. Je mi strašná zima. Dnes celý den jsem seděla v několika svetrech..zkrátka síla. Sedím v prostoru, kde je bazén a kolem 18.30 mám dost a myslím, že se mi začínají i vlnit vlasy. Kolem sedmé odcházím ke vchodu a mám štěstí.V 19.05 vchází Eva, která mezitím Diega hodila domů, a Javiera také. A já tím pádem mohu odejít. Hurá!Mám boty na podpatku,ale běžím o sto šest na metro, pak přestupuji, pak chytám příměstský vlak, dnes z jiné zastávky a může to být snad lepší. Moje sny se rozplynou jakmile vstoupím do vlaku. Možná, že je to ještě horší než bus. Fuj.Vystupuji na jiné stanici než obvykle, protože jdeme s Danim do knihovny. Má tam už dávno být. Zvenku je ale vidět dovnitř, protože je knihovna prosklená. Nikde není. Tuším, že se zapovídal s jednou známou, strašně milou paní kolem čtyřicítky, za kterou tam po škole chodí její malá dcerka a vždycky se strašně zdržíme. Samozřejmě. Najdu ho mezi dveřmi,z čehož soudím, že ještě nic neudělal. Přivítáme se, rozloučíme se zároveň s naší známou a jdeme. Knihovna je malinká,ale krásná a plná nových knížek. Pomáhám Danimu vyrábět nějakou hru a přistihnu se, že poslední dobou pokaždé když jsem s ním, tak mě bolí koutky..a to vážně.Já se totiž pořád usmívám!V 21.20 mizíme směr Burger King, který se stal naším druhým domovem. Objednáváme každý nějaké jiné menu,a i když mám trochu hlad, musím přiznat, že jsem si nějak odvykla večeřet. Spolu je nám krásně, povídáme si, smějeme se a kolem 23.30 se vydávám na cestu. Jsem strašně vyčerpaná, takže ani nemám sílu si číst. Mám obrovské štěstí, metro z konečné zastávky linky 10 vyjede, jen co dosednu,na další stanici čekám na přestup pouhou minutu a na další jenom tři minuty. Takže v 0.45 jsem doma. Což je tedy dost co říct. Chviličku smskujeme a já komplet nalíčená usínám v půl druhé.

Krásný podzimní den (Úterý 29.10.2013)

Budík v 7.15 ignoruji,ale vylezu stejně dřív než jindy, v 7.45.Kuchyň vypadá dost děsivě, myčka je plná, nádobí je položené po celé kuchyni a ještě je plný dřez. Ještě že jsem si ustlala, než jsem opustila pokoj. Dá mi to docela zabrat,ale naštěstí stihnu snídani v klidu. Dneska Eva zůstává doma, pracovat se svojí kolegyní,takže kluky musím doprovodit já. Venku je nádherný den, ta hodina, o kterou se změnil čas, dělá divy, je příjemné se probudit do takovýchhle dní. Ráno proběhne klidně, mluvíme anglicky, a já se snažím, obzvlášť proto, že je úterý, které tradičně patří k podělaným dnům, dělat vše lépe, než je potřeba. Kluci jdou klidně a když se vracím ze školy, napadne mě, že si zajdu někam na snídani. Nebo spíš jenom na kávičku. Snídani už mám za sebou. V kavárně blízko Al Campa si objednám cappuccino a volám taťkovi. Už jsme se dlouho neslyšeli, tak povídáme, mezitím, co já zírám na azurovou oblohu. Pak přijdu domů a rovnou si jdu mýt vlasy. Vím, jak dopadají tyhle dny, takže na nic nečekám. Mám štěstí, dokonce si stihnu i vyčistit zuby a uklidit koupelnu, což už můžu opravdu považovat za historický výkon. Kolem dvanácté se chystám k obědu, ale zastaví mě Eva. Vedeme spolu poměrně vážný rozhovor, který mě nechá tak nějak v neklidu. Vzhledem k tomu, že je úterý, by člověk čekal že mi něco vyčte,ale právě naopak. Říká mi, že je strašně spokojená, že je všechno lepší, než si to představovala, ale ..že dost možná zůstane doma a neví, jestli pro mě bude mít práci. Ale že do dubna určitě. Pak už ale že neví, že uvidíme.Takže tak. Udělám si oběd, jsou odporné lasagne..a přemýšlím, že tohle jídlo nechci už nikdy vidět. Nikdy mi nechutnalo ale dneska, jak mám ještě žaludek na vodě z toho rozhovoru, mám teda co dělat, abych to jídlo neviděla ještě jednou.Po obědě dojdu pro kluky, a když přijdeme, opět už tam sedí Evina kolegyně, takže se o kluky musím postarat až do 14.15. Než uklidím kuchyni, přijde Eva, takže alespoň mi odpadne inglés. Něco vymyslím Pablovi na odpoledne, a vzhledem k tomu, jak pomalu čte, není třeba se tím nějak vzrušovat. Pak se Eva rozhodne udělat klukům pomerančový džus, takže opět kuchyně vzhůru nohama a ve 14.45 můžu prohlásit, že je opravdu všechno hotové. Naštěstí hned odcházejí a Eva je veze. Nejoblíbenější část dne je asi tahle. Když je vše uklizené, nemá kdo by to znovu rozházel, a nikdo není doma. Můžu se věnovat jenom svým věcem. Urychleně tedy pádím do sprchy, a vyžehlit vlasy...a chci to stihnout dřív, než přijde Juana, ať mám klid.To se mi sice úplně nepovede,ale to je jedno. Juaně dnes není dobře, tak jsem uklidí kuchyň a trochu byt a ani ne za hodinu odchází. V domě se rozhostí nádherný klid.Před pátou odcházím pro kluky, a vyzvedávám všechny tři. Maličký Diego má právo si hrát, ale chudák Pablo píše příšerně,takže mu posunuli plavání, a zůstane mi tak na krku až do 19. Se všemi úkoly skončí přesně v 18.15 a já za pár minut odcházím připravit Diega a mezitím odchází i Javier. Docela solidní blázinec. Výhodu to má jednu-přichází Eva, mně už žádné dítě nezajímá, dá mi výplatu a já už v 19.05 můžu zmizet směr Atocha a potom dále za Danim. Přícházím kolem 20.15 a už je opravdu docela zima. Vyrazíme do obchodu, a na procházku. Strávíme spolu krásný večer a já kolem 22.30 odcházím na metro. Mám chvílemi docela smůlu a čekám dlouho na další metro,ale pak vše stihnu dokonale a na všech přestupech čekám jenom minutu. Po půlnoci odpadám.Mám dost. V pokoji je nádherné teplo, dost tomu pomohla i zatažená venkovní žaluzie,a já se tetelím radostí. Ležím v posteli, je mi teplo, a jsem šťastná. Co si přát víc?Všechno to neštěstí konečně dostalo nějaké obrysy normálního života.Ráno se vždycky zdržím v koupelně, myji si vlasy a tak podobně,ale po večerech, obzvlášť od té doby, co je taková zima, se učím a docela ráda. Eva je super, její některé nálady musím brát s rezervou, obzvlášť potom, co mi řekla včera,jsem klidná, stíhám vše co potřebuji..a spokojená usínám.

Podzimní slunce (Pondělí 28.10.2013)

Budík mám nařízený na 7.20. To je trochu unáhlené..hrabu se v 8.10. Změna času je znát, venku je krásně světlo, Pedro má dobrou náladu, řekne mi česky Dobré ráno a já mám pocit, že snad všechno je, jak má být. Udělám snídaně, uklidím kuchyň, a děti naštěstí stále spí.Čím déle, tím lépe. Strávíme totiž spolu tím méně času.:-) Ráno probíhá klidně, děti veze Eva a tak já si už v půl desáté můžu jít v klidu vyčistit zuby a trochu se zkulturnit. Končím v 10.00 a mám velkolepé plány.Potřebuji napsat dva dopisy, a vyhledat literaturu na diplomovou práci. Nakonec nic z toho jaksi nevyjde. Pouštím pračku, pak druhou, přehazuji ze sušičky, pak uklidím celou myčku, protože po obědě bude třeba.A pak zvoní pošťačka, a podává mi rovnou tři balíčky!Jsem nadšená a trhám lepenku jako zběsilá. To člověku vždycky udělá radost..když dostane nějakou takovouhle pozornost. Pak si uklidím trochu v pokoji, počítač otevřu asi na deset minut a je 12.00. Docela síla. Nechápu, obzvlášť dnes, kam se ten čas poděl!Nechápu to!Vždyť bylo před chvílí deset hodin!!Obědvám vynikající kuře na kari s rýží, a když dojím, seberu a jdu rovnou do školy. Dnes to tedy letí jako blázen. Přivedu kluky, a Eva už je doma. Předpokládám, že se snad budou chtít najíst společně.A mám pravdu. Do 13.45 mám klídek. Snažím se najít něco z angličtiny na internetu, ale nejde. Ve 14.00 si beru Pabla k sobě do pokoje a čteme pohádku a překládáme do španělštiny. Ve 14.30 se začnou připravovat a odcházíme. Přemýšlím, že opravdu pohádky jsou vděčně a pak se s Evou usneseme, že opravdu není třeba jim vysvětlovat gramatiku. Uf. Protože prý jí mají ve škole až dost (nehledě k tomu, jak mě to nebaví). S tím, jak pomalu Pablo čte, si vystačím s jakoukoliv pohádkou a nemusím dělat nic. Cestou ze školy se stavím v Al Campu. Docela se tam zaseknu,protože prohlížím polštáře, pak ručníky a jeden se mi zalíbí, tak ho zabavuji. Pak ještě mátovou čokoládu a dost dlouhou dobu vybírám nějaký tělový krém, je hezké, že je z čeho vybírat. Když přijdu domů, je 16.05. Je dost pozdě,ale jako internet stejně nejde, tak co. Nemůžu bez něj dělat nic.Udělám si kávičku,zajím mátovou čokoládou, sednu ke stolu a asi po pěti minutách rovnou vstávám. Dnes jsem si tedy moc neposeděla.Jdu do školy a cestou zpět se nejstarší Javier a nejmenší Diego solidně poperou. Přijdu domů totálně zpocená, protože venku je 23°C, což jsem nečekala ani náhodou a já naháním nejmenšího skřítka po parku. Naháním ovšem znamená že možná zaběhnu světový rekord, protože projíždějící auta mi opravdu nahání strach a už jednoho z nich vidím jako oběť nehody. Domů přijdeme docela pozdě,hraju si s Diegem a pořád nevím, jestli se uvidíme s Danim.Nakonec se zdá, že ne. V půl sedmé přijde učitel klavíru a já docela žasnu, že není až tak slyšet. Pabla donutím udělat všechny úkoly a mezitím si hraju s Diegem. Tohle dítě se mi hodně zamlouvá. Když se učíme angličtinu, má prokazatelně nejlepší výsledky,pořád si se mnou povídá a vůbec..je s ním sranda. Ukážu mu všechny svoje fotky a povídám mu o své rodině. Vydrží nám to až do 20.00 kdy odchází učitel a Eva si vezme kluky na starost. Potom se s Diegem navečeříme,protože ti dva větší už jedli a od 20.20 mám klid. Strávím nějaký čas psaním e-mailů, a ve 21.30 se jdu připravit ke spánku. Musím říct, že ten posun času mě nějak nutí chodit spát brzy,prostě tma je už v 18.30 a co má asi tak člověk dělat.Možná psát diplomku nebo studovat..ale zařekla jsem se, že chci dodržovat nějaký režim. Jakmile jdu spát ve dvě ráno, jsem druhý den značně na odpis.Tenhle režim je naprosto identický s tím, jaký jsem se snažila dodržovat i v Čechách..a vyhovuje mi. Zkrátka v zimě hodně spím. Tak asi do února, března bych to takhle chtěla dodržovat. Uvidíme, jak mi to půjde. Zalezu do postele a při studiu očekávám telefon od Daniho. Dneska byl moc krásný den. Několikrát za den jsem se usmála jen tak, když jsem viděla park, slunce..to už se mi dlouho nestalo. Tak dobrou noc!

Odpočineeeeeek (Neděle 27.10.2013)

Vzbudím se a budík ukazuje 9.30.Hodiny ukazují 9.30. Nic nechápu. Aaah! Už se mi rozsvítilo. Nejraději bych zůstala v posteli déle,ale mám trochu strach,kdy se rodina vrátí. Rychle vstaneme a dáme si vynikající snídani.Najednou je 10.00. Nechápu, kam ten čas letí! Dani odchází a já ještě uléhám. Venku je nádherný den, který si doslova říká o nějakou procházku,ale mám dost věcí na práci. A navíc tedy jsem unavená. Ulehnu a vstanu kolem 13.15. Pak se rozhodnu ani nestlat, a nechat si prostor na učení se v posteli. Postel se mi vlastně docela líbí, kdybych mohla mít lepší povlečení..no ale co, s tím nic nenadělám. Volám dost dlouho se sestřičkou, pak s mamkou a pak si jdu udělat oběd. Nějak se flákám s tím pravidelným režimem, jak je víkend. Pak se pustím do papírování a vyhledávání materiálů k diplomkám. Kolem páté mám chuť na kávu a zrovna když procházím kolem dveří, vejdou rodiče a malý Diego. Jen odloží nákup a jdou vyzvednout dva větší kluky, kteří byli na nějaké víkendové exkurzi. /Díky Bohu za ty dary/ Chvíli papíruji, ale pak se setmí, že není vidět na krok a kolem šesté si pustím film Poslední píseň. Několikrát ho přerušuji, a vzpomínám na některé věci z uplynulého víkendu...kolem osmé mě volají na večeři. Pak dokoukávám film..nemůžu říct, že by se mi nelíbil,ale četla jsem knihu, která měla téměř 400 stran..a když člověk čte, a musí přečíst několik stran, aby si představil uvedenou situaci,tak pak prostě musí z filmu být zklamaný.Prostě mi to všechno přijde zrychlené. Možná někomu, kdo tu knihu nečetl, se film líbil hodně,ale já to mám zkreslené a jsem trochu zklamaná. Kolem desáté se už připravuji na spánek a jsem šťastná, že jsem dnešní den skutečně využila k odpočinku. Týden mi dá jistě zabrat.

Konečně sama v bytě! (Sobota 27.10.2013)

Budík jsem si nařídila na 11.Čekala bych, že budu vyspaná dorůžova,ale zdálo se mi několik nočních můr, a ráno se vzbudím, jak kdybych nespala vůbec. Asi do 11.40 ležím v posteli, mám zavřené oči,ale spát se mi už nedaří. Vstanu a uklidím celou kuchyni. Všude je umyté nádobí,myčka je plná..dám to dohromady, poklidím obývám a snídám ve 13.15. Na to, v kolik jsem vstala, je to hřích. Minulý týden jsem alespoň slušně poobědvala,ale copak můžu obědvat hned teď?Jdu pustit pračku, pak hned druhou, uklízím pokoj,utírám prach,stelu přepychově postel a kolem 15.15 zalézám do sprchy. Užívám si klidu, v bytě nikdo není, netuším kam kdo jel a zrovna, když na to pomyslím, píše mi Pedro, že jeli pryč z Madridu. Takže paráda!Užívám si sprchy, pak si rovnám vlasy a jsme tedy s Danim domluvení na nějaké večeři. Mezitím si udělám rajčatovou polévku z pytlíku, zaslanou z ČR a jsem ráda, že ji tu mám! Trochu se nalíčím, uklidím byt a odcházím směr metro.V 19.30 vyzvedávám Daniho a zacházíme do Mercadony, kde je asi milion lidí. Nakupujeme vánoční cukroví. Není to jako naše české cukroví,je to balené po jednom a je to jako velké bonbony,ale pravda je, že už jsou z toho cítit Vánoce. S těmi mám trochu problém. Když jsem žila ve Francii, byla už v září pořádná zima a a tím pádem v listopadu byla už vážně kosa, všude byl rozsvícené výlohy, prostě zimní čas..ale tady není poznat nic. Skoro mě to teplo až obtěžuje.Nějak mi kazí dojmy. Večer jsem si představovala jinak, že si dáme večeři, pak se třeba mrkneme na nějaký film, pak si dáme něco sladkého...bohužel jsem si už zvykla,že tady nechodí nic, jak si člověk představuje. Večer dopadne úplně,ale úplně jinak.Neříkám, že špatně,ale jinak. Ale jsem ráda za vše,co se v mém životě děje. Usínám polomrtvá kolem třetí hodiny ranní.

Duševní klid (Pátek 25.10.2013)

Budík zvoní v 7.30. Představuji si, jak si pěkně udělám snídani a tak podobně,ale nakonec spím dál. Vzbudí mě klapnutí dveří. Je 8.15. Vyletím připravit snídaně. Venku naprosto příšerně prší. Když se děti nasnídají a dám do kupy kuchyň, oznamuje mi Eva, že je do školy odveze, že ještě potřebuje někam do města. Super. Jen co se za nimi zaklapnou dveře, jdu si mýt vlasy. Rozhodně si nechci risknout znovu situaci, kdy je Eva doma a pozoruje mě, jak si foukám vlasy a dohlíží zároveň na to, jestli je všechno na čas. Takže když končím včetně všech kosmetických zásahů, je 10.15. To je dost paráda. Pak volám se sestřičkou, ustelu si, prostě uklidím pokoj do nejmenších detailů a jdu si foukat vlasy. To už ale dávno v kuchyni sedí Eva se svojí spolupracovnicí/známou a něco řeší. Sice jsem si představovala, že udělám víc věcí,ale i tak jsem poměrně spokojená. Ve 12.15 se jdu najíst, a kousnu do brambor, z nichž se mi zvedne dost těžce žaludek. Netuším, k čemu tu chuť přirovnat. Je to jako kdyby byly přelité citronem a zároveň těžce přesolené. No, to si nechám ujít. Mám na všechno čas, a ve 12.45 odcházím směr škola. Dneska se všechno zdá v klidu. Děti se chovají normálně a dokonce nás přijede vyzvednout Eva autem. Po příchodu domů se jich hned ujme, a říká mi, ať jdu dělat svoje věci,že se o to postará. Tak to je hodně dobré. Chvilku odpočívám a hned ve 14.00 využívám chvilku, a věnuji se Pablovi a jeho "inglés". Je důležité nikomu nezavdat příčinu k hloupým dotazům. Pak jdeme do školy, naštěstí přestalo pršet. Nazouvám si boty, spíš tak pro legraci, protože mi snad nikdy nebyly dobře. Dokonce jsem je chtěla prodat, protože jsem je měla párkrát na sobě. Nikdy jsem je totiž (jsou to kozačky) nemohla zapnout až ke kolenům. Prostě sotva k lýtkům a dál jaksi "nejely". Skočím do nich a i když mám ty nové rifle, zapnu je naprosto bez problémů až do konce. Jsem vážně v úžasu. Španělsko mi tedy hodně svědčí. Cestou ze školy se staví v pekařství a usmívám se na celý svět, protože snad už mi ten den nemůže nic zkazit. No, tady jsem se naučila že ano, že může,ale tak nějak snad už se dneska povede, že bude klidný den. Prosím. Hned po příchodu skáču do sprchy, vyžehlit vlasy, no je toho dost:-)Pak si konečně užiji koupené pečivo a vynikající kávu. A dokonce vyjde slunce, deště ustanou. Je pátek, a já nemám nepřekonatelnou chuť si lehnout do postele a vzbudit se až v sobotu!Užívám si toho, že jsem fit a dělám věci, na které mi nikdy nezbývá čas-učím se!Jsem sama ze sebe doslova u vytržení.Rodinka přijde domů kolem 18.30, kdy se snažím ze sebe udělat člověka a vzbouzím Daniho po telefonu. Jsem značně nervozní,v půl osmé odcházím směr metro, abych na něj počkala. Přichází kolem půl deváté. No, co se dá dělat. Měla jsem v plánu jistou "výmluvu" že potřebuji, aby mi pomohl ohodnotit úroveň dětí, kterou mají v angličtině.Ale není to tak úplně pravda. přehled mám dostatečný. Chtěla jsem, aby se poznali.Je vlastně divné, že už jsem tady tak dlouho a dosud se neznají. Seznámení proběhne dokonale, a při odchodu dokonce potkáme i Pedra, takže je vše kompletní. Mám obrovskou radost. Večer završíme procházkou a večeří, a chytáme oba těžce pozdní metro, Dani dokonce potom i poslední. Ještě si pak chvíli voláme a kolem 2.15 usínám.

Klídeček (Čtvrtek 24.10.2013)

Tak trochu už nemůžu. Hrabu se z postele až v 8.15. Venku je příšerně. Fouká vítr, prší. Hnus. Pravý podzim. Tak už i sem dorazil. Doslova utíkám připravit snídaně. Pedro je už pryč, a naštěstí vidím Evu, jak se připravuje, a oznamuje mi, že má čas hodit kluky do školy. Super. Aspoň se nemusím rozčilovat v tomhle počasí. Jsem dost zničená, ale překvapivě asi ne unavená. Nebo nevím. Využiji nepřítomnosti všech a vesele si vyperu jenom tři ručníky. Dá rozum, že je nebudu prát s něčím jiným,ale v téhle velké pračce tři ručníky vypadají dost směšně. Takže jsem ráda že mě nikdo nevidí. Konečně sesbírám suché boty, které schly celý týden, a tak nějak dám do pořádku celý pokoj. Vytáhnu žehličku a vyžehlím, co je třeba, pěkně si to složím...a užívám si toho, že dnes nemusím nikomu na nic odpovídat a nemusím nic řešit. Pak si zalezu do postele. Natahuji budík na 11,ale překvapivě už v 10.40 vylézám. Ustelu si a koukám z okna. Hnus. Den je doslova černý.Ale to nevadí. Právě takovéhle hnusné dny, kdy se nedá jít na procházku a navíc se člověku z domu ani vylézt nechce, je potřeba využít k učení nebo k úklidu. Dneska není hotové jídlo, když jsou kluci pryč, takže jdu vařit. Udělám si salát jako obvykle, a ještě do něj přidám uvařené těstoviny a majonézu. Zbytek těstovin plánuji přidat k masu. Maso je ovšem nechutné. Dojím v 12.15 a mám co dělat, abych v sobě oběd udržela. Hmmm..tak dneska opravdu nebyl oběd tím nejlepším, co jsem kdy jedla. Sklidím, a využiji odpoledne k vyřízení starých e-mailů, a hlavně k učení. Motivaci mám jako nikdy. Mezitím si užiji kávy, naklidím precizně pokoj, a kolem čtvrté přichází Juana. Popovídáme a já doufám, že dnes bude klidný den. Pak mi volá Eva, jestli bych mohla kluky doprovodit domů a zdržet se s nimi až do 21. No jo, ono to volno je zase draze vykoupeno.Ale budiž. Věnuji se učení a v 16.45 odcházím směr škola. Nakonec, i když jsem dnes skoro nespala,mi tenhle den pomohl nabrat síly, uklidit, vyžehlit, a hlavně už si dát dohromady učení a něco udělat.Mám radost, tenhle oddychový den už jsem potřebovala. Vyzvednu kluky, a doprovodím je na plavání. Dneska už vím dopředu, že se s  nimi musím zdržet až do příjezdu Evy, což může být kolem 20.15 a dokonce pak ještě až do půlnoci.S Pablem úkoly, malého pohlídat, asi mě klepne. Kolem půl sedmé jdu skřítkovi pomoct s převlékáním, a pak přichází  Eva. Jen na skok. Zase mizí. Skvělý. Než se všichni vyhrabou a umyju Diega, je přesně 20, Eva přijíždí ve 20.10. Šíleně prší. Doma je naštěstí připravená večeře,ale jako..pak to všechno uklidit a ještě musím udělat úkoly, které Pablo nestihl ve škole. Končíme v 22.40!A pak ještě povídají. Pak volám s Danim, ale kluci naštěstí už spí. Uléhám hned, co dovoláme, poměrně značně unavená.

Klidná nálada (Středa 23.10.2013)

Dnes se cítím klidná, takže předpokládám, že prožiji příjemný den. Nebo v to alespoň doufám. Budík v 7.30 bohužel ani omylem, takže v 7.55. Doma je klid, jen co pozdravím Pedra, odchází pryč, děti ještě spí a kuchyň je naštěstí docela uklizená, takže v klidu snídám. Poměrně slušný luxus. Pak vidím Evu, která mi oznamuje, že dnes hodí děti do školy. Paráda. Asi za 10 minut přijde s tím, že proč nejsem oblečená, že mě hodí možná autem do školy i s dětmi,ale že je musím doprovodit do školy. Mě asi fakt klepne už. Ráno proběhne klidně, ale já se cítím trochu unavená. Dnes už naštěstí neprší a dělá se krásný den. Po příchodu domů ovšem neodolám rozestlané posteli, a do 10.10 nevím o světě. Včera jsem šla spát poměrně brzy,ale pak jsem ještě volala s Danim, a usnula jsem kolem 0.15. Ten režim je tady poměrně vražedný,ale už jsem si zvykla, opravdu s těmi dny před tím, s těmi zářijovými, se to nedá ani srovnat. Je rozhodně dobře, že musím odpoledne někam chodit, jako do toho bazénu a podobně, protože věřím tomu, že mi k té únavě také dopomohla těžká absence čerstvého vzduchu..a tak celkově taková unylost těch dní. Někdo mě vytrhne z přemýšlení zvonkem,ale říkám si:pokud jsou to rodiče, tak mají klíče, a pokud to nejsou oni, tak tím pádem mě to už vůbec nezajímá. Spím dál a v 10.10 vstanu. je hrozné, jak to tady všechno letí.Naštěstí tu není Eva, takže si ustelu, pustím pračku a hned zalézám do sprchy. Užívám si volnosti, a klidu, protože to už tu dávno přestalo být zvykem. Značně mi dochází kosmetika, co jsem si nechala poslat z Čech,což je jedině dobře, protože představa, jak to všechno nespotřebuji a někdy to zase posílám za těžké peníze domů...to jako nic moc. Nejtěžší věc v té krabici byla samozřejmě kosmetika a boty, a přemýšlím, že pokud se párkrát v roce otočím doma, tak by ta krabice nemusela být tak těžká (a tím pádem tak drahá). V 11.15 zakončím veškeré nutné kosmetické zákroky, a chystám se obědvat, když zjistím, že se mnou se tu už moc nepočítá. To, že najdu tři talíře beru, přece jenom mi není pět, aby mi Juana připravila jídlo přímo na talíř, ale když zjistím, že už není jako nic, to je docela síla. Najdu nějaké brambory s masem Bůh ví odkdy, a to pak zajím těstovinami od včera. Neříkám, že jako umírám hlady, ale tohle mě trochu rozhodí. Pak teda prostřu stůl,ať nejsou řeči a jdu pro skřítky. Dneska je vše v klidu, do té doby než Pablo nerozbije skleněnou nádobu plnou skořice. Takže o zábavu opět postaráno. Když uklidím, vchází Eva. Naštěstí, naštěstí, všichni se tak loudají s jídlem, že když dáme společně do kupy kuchyň, je 14.35. S těžkou úlevou zjišťuji, že už není na nic čas. Tedy hlavně na inglés myslím. Než si všichni dojdou pro boty y než se vypraví, tak je to tak akorát. Já je nechávám ve škole, a když vidím, že učitelé jsou v dohledu, mizím. Jdu do pekárny, kde vyberu čtyři maličké kousky pečiva, které chci dneska dovézt Danimu a padám domů. Narovnat vlasy a připravit se,zhltnout něco k jídlu a vypadnout zpět do školy mi zabere přesně tu hodinu, kterou na to mám. V 16.45 mizím do školy a jdu přežít tu nudu. Odměnou mi bude (tedy snad) čas, strávený s mým nejdražším.Všechno probíhá klidně, Diega si přijede vyzvednout Eva,takže já se věnuji Pablovi a jeho domácím úkolům a pak si jdu sednout k bazénu. Nikdy jsem to neudělala,ale dneska cítím jako povinnost být tam. A taky vím proč. Hned je problém. Pablo má trauma z plavání v nějaké masce, protože minulý rok se kvůli tomu skoro utopil a pobyl si pár dní v nemocnici. Má záchvat paniky, celý se třese..a když ho pozoruji, z celého plaveckého areálu si mě vyhlídne jedna paní a říká":Vy se jmenujete Monika??"Asi mě klepne. Docela by mě zajímalo, jaký popis Pablo podal, protože v celém areálu si vyhlídla mě?Mazec. Nejsem snad jediná blondýna v Madridu, sakra!Prý že Pablo brečel, protože ztratil čepici na plavání a bez ní nesmí do bazénu, no prostě problém. Potom mi paní chválí španělštinu, prý je neuvěřitelné, jestli takhle mluvím po osmi týdnech tady. Jojo, kdyby drahá paní věděla:-)Pozoruji Pabla jak plave zprava doleva a jsem z toho jeho třesoucího se tělíčka tak nervní, že si ani nemůžu číst. Kolem 19.15 přijíždí Eva a já mizím. Dneska mě několikrát chytl doslova záchvat radosti. Jednalo se o klidný den.A já si pořád říkala.."Může se stát něco, co mi ten den pokazí??Snad už nic!!No, kdyby se začal topit Pablo, musela bych s ním do záchranky já, takže mohlo, mohlo by mi ten den pokazit milion věcí. Člověk snadno zapomene, jakou zodpovědnost za ty děti má. Dneska Pablo vběhl pod auto a zastavil se asi 10 cm od něj. Nutno dodat, že byla dávno zelená. Prostě zažívám tu některé chvilky, kdy si říkám, že kriminál není až tak vzdálené místo. Nicméně běžím na bus, mám štěstí, probíhám semafory na Atoche a ..konec.Automat nepřijímá mojí bankovní kartu!Ani jednu!A ani jeden automat!A to jsem platila asi milionkrát. Zdrží mě to řádně, takže si kupuji jenom jeden lístek a utíkám. Přijedu dost pozdě,kolem 20.40. Ale zatím je teplo. Předpokládám, že Dani usnul, takže si sedám a čtu si. Není až taková zima, protože zatím se stále dá sedět na lavičce a číst si. Když konečně vyjde..uvědomím si, jako moc ho miluju. Normálně bych totiž spustila, co jako dělal, a jak je možný že ho nezajímá že já tam čekám..jenomže nic z těchhle pocitů nemám. Nic.Místo toho mě zajímá, jestli si alespoň trochu odpočinul. Hodně jsem se změnila, a vím, že k lepšímu. I když ono záleží jak se to vezme. Jsem teď určitě víc citlivější a tak. Což vlastně nemusí být změna k lepšímu. Ale já cítím že je. Strávíme společně čas do 23.30 a já se pak dostávám na metro. Jsem dost vyčerpaná,ale mám štěstí, nikde nečekám dlouho a přijdu domů kolem 1.10. Pak ještě chvíli voláme a já usínám totálně mrtvá. Problém totiž je, že tenhle týden jsem začala totálně vyčerpaná. Dobrá zpráva je, že Eva mi píše, že zítra kluci obědvají u Pedrových rodičů a že když jí ráno pomůžu, že mám do pěti volno. Uf, ještě že tak. Tak dobrou noc.

Nechutný den..s příjemným závěrem (Úterý 22.10.2013)

Vůbec se mi nechce vstávat. V pokoji se konečně již topí, takže se mi spalo příjemně a nejraději bych v tom pokračovala. Konec snění, v 8.05 vylézám. Po bytě je ale dost chladno. Venku prší. Tak už podzim dorazil i sem. Uklidím kuchyň, zvládnu snídani včetně kávy (rekord) a očekávám loudavý příchod dětí. Eva mi oznamuje, že dnes musím děti doprovodit já, protože přijde nějaká její kamarádka sem domů a budou něco vyrábět na PC. Asi jak je nervní tak nás vystrká ze dveří už v 9.05. Takhle brzo jsme nikdy nešli, ale jedině dobře.Když dojdeme do školy, zaplať pán Bůh nemusíme čekat, jak tady bývá zvykem,až do 9.30,ale protože prší, škola je už otevřená. Překontroluji, že všichni do té školy vlezli a jdu domů. Přesně v 9.30 odmykám. Což je docela fajn. Mám dnes hodně práce a tuším, že všechno to zase nestihnu. Ustelu si a pak se zapovídám s Evou. Když skončím v koupelně je přesně 10.30. Děs. Plánovala jsem žehlit. Ale jdu si mýt vlasy, pak uklízím, trochu se snažím učit a je 12.15. Mám hlad jako vlk, takže ačkoliv sedí v kuchyni,jdu si udělat oběd s tím, že si ho sním v obýváku. Mám hlad jako vlk. Ještě že jídlo je už připravené, sendvič by mi na rozdíl od včera vážně nestačil.No, takže hned několik problémů. Když vlezu do kuchyně, je přesně 12.30. Stůl je už prostřený, takže jsem v klidu. Nandám si porci jak pro horníka, v předtuše,že se může jednat o moje jediné jídlo a jdu do školy. Prší jako prase. Čekám a Diego vyjde hned. Pablo hned za ním. Čekáme na tom dešti, dva skřítci moknou, a Javier nikde. Když vyleze, loudá se naprosto neuvěřitelným způsobem. Loudá se tak, že když celý promoklí dojdeme ke vstupní bráně, zjistíme, že je zamčená!!Celé to obcházíme, a vycházíme zadní bránou, ve které jsou už také zastrčené klíče. Prší mi do bot, do kabelky, šílené. Ti dva se ženou domů a Javier schválně nejde. Když dojdeme domů, je 1.35. Vážně síla. Najedí se a já, protože vážně nevím, co mám dělat a nemůžu odejít, protože Eva je s kamarádkou/nebo spolupracovnicí/pořád v obýváku. Tak sedím a nedělám nic. Když se najedí a já dám do kupy kuchyň, přijde Eva. Dneska jsem tušila, že je divný den. Hnusně prší, je zima, všechno divné už od rána (soukromý vzkaz pro Ivet-Ivet, měla jsi pravdu, zapomněla jsem, už zase, že úterý je naprosto nevkusně pitomý den!!)...a Eva na mě spustí něco, co považuji fakt za silnou kávu. Prý neplním nic, k čemu jsem se zavázala. Nemluvím na děti anglicky(pak se odlmčí, a říká:"No, i když to tedy jsme se domluvili, až když jsi přijela"..ale stejně), a vůbec, všechno špatně. Cituji :" Teď tedy dáváš hodiny, ale to nechávám stranou"-vpadnu jí do řeči, že jak jako stranou, vždyť o to jí šlo celé uplynulé týdny!A pak mě dodělá sdělením:" A Tvůj přítel, chudák, vážně je mi ho líto, protože pracuje celé dny a ještě Ti shání materiály, protože Ty ani nejsi ve svém volném čase schopná si hledat a tisknout materiály sama. Máš celý den volný! Představovala jsem si k dětem někoho, kdo jim s láskou prostře a když jsem minulý týden přišla domů a zjistila jsem, že jsi odešla a neměla jsi prostřeno?Úplně mi to vyrazilo dech. Neděláš nic tak jak máš a to máš takhle pohodlný život. My s manželem těžce pracujeme,ale Ty?Ty neděláš nic, nemáš co na práci a ještě neučíš." A odejde. Tohle je fakt moc. Já sice od té doby, co je doma, nedělám tolik věcí, to je pravda,ale i když samozřejmě není v mých silách ani zájmu publikovat vše, co za den vykonám, rozhodně nemůžu tvrdit, že nedělám nic. Na dálku se snažím dostudovat dva obory, stresuju se každý den hledáním materiálů, dopisuji si romány s profesory, ráno se musím rozhodnout, jestli se osprchuji nebo si umyji vlasy a nedělám nic?A pak ještě jedno sdělení a to mě už odbourá :"A ještě si fénuješ vlasy, když venku prší, jako kdyby to bylo důležité!Přitom není, mohla jsi se v klidu najíst a ne u toho stát. Když jsem Tě viděla jak stojíš u oběda, úplně mě to rozčílilo." Tak to je mazec, já se nestíhám najíst a jí to rozčiluje.A jo v pohodě, venku fouká vichr a je 14°C a já půjdu ven s mokrou hlavou. Príma. Dneska není můj den, slzy mám na krajíčku a Dani je v práci. Jdu teda učit tu podělanou inglés, asi 20 minut, pak je všechny posbírám a táhnu je do školy. Javier opět dělá, že neumí chodit, takže pro příště jsem vyškolená..taky dobře. Aspoň budeme méně času doma. Vrátím se v 15.20, prší už méně naštěstí a s úlevou zjišťuji, že doma nikdo není. Konečně se dostávám  k tomu, že si vyžehlím všechny věci, které mi tu ještě zbyly z minulého týdne. O tom, že bych je snad uklidila, si leda nechám zdát. Vůbec po tom jejím výstupu nemám dnes náladu ani hlad. Ani na kávu. Dám si jogurt s marmeládou a ani si nezvládám vyčistit zuby a už zase jdu. Táhnu tři deštníky, kabelku, počítač, a Pablovi tašku na plavání. Príma. Pak je doprovodím do knihovny, s Pablem a Diegem uděláme úkoly a v 18 přichází Eva. A oznamuje mi, že můžu jít k Danimu nebo domů nebo kam chci. Dani dnes nemá moc času a já jsem snad i ráda. Jsem totálně grogy. Posedím do sedmi,ani nemám chuť jít na svačinku a odplazím se domů. Vezmu to přes Al Campo, koupím nějaké lákavé jogurty a jdu domů. Nemám náladu na nic. Volám Danimu. Ten mi naleje optimismus do žil. Aspoň že to se zlepšilo, nebo spíš uklidnilo. Mluvíme dlouho, dokud neslyším přicházet Evu s dětmi. Je 20.30 a já se pouštím do úklidu vyžehleného prádla. Potom si dám maličkou večeři, jeden kousek brambory a trochu kuřete a mizím. Pak mě ale tento den nakonec překvapí. Kluci udělají šipky z papíru a já se ani nevím jak přidám a soutěžíme až do 22.10. Nakonec  se i pobavím, smskuji mezitím s Danim a zdá se, že snad ten den ve zdraví dožiju. Když si vlezu do postele, jsem nejšťastnější člověk na světě. Je totiž přesně 22:15.Chvilku mrknu na e-maily a konečně usínám jako normální člověk. Dobrou noc.

Ospalý den (Pondělí 21.10.2013)

Vstávám trochu mrtvolně.7.20 zamítám rovnou, vyhrabu se kolem osmé. To, že jsem šla spát kolem druhé hodiny je dost znát.Připravím snídaně a až do půl deváté nevidím žádné dítě.Vstávám s dobrou náladou, cítím se nějak šťastná..taková klidná. Uklidím myčku, kuchyň, ať mám potom klid...a nakonec s dětmi strávím opravdu minimum času. Eva mi oznamuje, že potřebuje něco koupit ve městě, takže děti do školy hodí. Musím přiznat, že od té doby, co pracuje z domova, jsem s nimi ráno už nikdy nešla.Vylezu ven a zjistím, že už i tady u nás se začal ozývat podzim. V půl desáté ovšem už nemůžu ani myslet. Zalezu do postele a do 10.15 nevím o světě.Je mi ale líto tady ty dny prospat, takže vylezu, provedu nějaké kosmetické úkony a jdu uklízet pokoj. Poberu svršky, pak krátce mrknu na e-maily a pak vchází Eva, která jde rovnou dělat jídlo.No, nakonec jsem si zvykla, že je doma a musím říct, že je to dobré. Kolem půl dvanácté se začnu konečně učit, pak si dám oběd a ve 12.45 mířím směr škola. Je mi jasné, že až přijdeme,Eva se bude chtít naobědvat s dětmi, takže já budu mít tak do 14.00 volno. Moje práce se zcvrkla skutečně na pár hodin. Jedině dobře. Pch!Tak to ani náhodou. Eva asi jedla jindy, protože nakonec se celou dobu zdržím u dětí já. Uklidím celou kuchyni, do boje vezmu i vysavač a když uklidím vše, je 14.10. Jenže Diego ještě nedojedl. Nípe se v tom příšerně. Když tedy skončíme, je 14.35. No, akorát se obléknou a vyrážíme. Jdu domů, trochu se nalíčím, dám si kávu a sušenky, mrknu na internet, trochu uklidím pokoj a už abych zase šla. Naštěstí dnes nemusím naprosto ztrácet život čekáním někde na lavičce a v 17.00 rovnou vyzvednu Javiera a Diega a jdeme domů. Malému udělám svačinku a nabízím Evě, že dojdu vyzvednout Pabla. Chodí na nějaké náboženství nebo ví Bůh kam. Chtěla pro něj dojít,ale říká mi, že mi bude vděčná. A já budu vděčná, když budu moct zmizet. Počkám na něj a domů dojdeme přesně v 18.20 Dnes mají piano,ale protože už stojí doma, učitel přijde sem domů. Jenom si tu katastrofu představím, je mi zle. Eva mi říká, že sice chtěla, abych dala inglés,ale že je tu trochu zmatek. Upřímně doufám, že když inglés budu dáovat v jiných hodinách, pondělí nebudu muset být doma a poslouchat ty zvuky, co vyluzují na piano. Nakonec mi Eva říká, že jestli chci někam jít, ať jdu. Moje řeč. Navléknu boty a mizím. Utíkám na bus, probíhám všechny semafory na Atoche a skáču do příměstského vlaku. Z toho akorát píšu Danimu, že jsem na cestě. Je někde pryč. Príma. Že já se na ty překvápka už nevykašlu!No, prý jede už domů. Cesta trvá hodinu,a v půl osmé jsem na místě. Čekám na něj do osmi. Sice už padla tma, ale je krásně teplo. Mám jen svetřík. Ani tomu nemůžu uvěřit. A brzy se bude měnit čas! Dáme si procházku, posedíme na lavičce, plánujeme a já ve 22.30 mizím. Dnes tedy zpět příměstským vlakem. Kdyby nebyl aspoň tak drahý:-/Cesta mi trvá hodinu. Doma dopiji Coca-Colu a upadám do postele v 0.10. Je pondělí a já jsem úplně mrtvá. Musím ale přiznat, že s tím ospalým začátkem ty první zářijové dny to nemá už naštěstí nic společného.Tak dobrou.

Den plný emocí (Neděle 21.10.2013)

Budík zvoní v 8.15. No, trochu jsem si ještě dopřála. Dneska mám dost práce. Chci být v 11 na stanici Moncloa,kde je nějaká věž, kde nahoře je restaurace a dohodli jsme se s Danim, že tam zajdeme. Vezmu si jen takovou maličkou sušenku, protože chceme snídat spolu, pak i obědvat..no těším se strašně moc.Sprcha, vyžehlit vlasy,pak loknovačem nadělat nějaké vlnky, nalíčit..no, trvá mi to hodně dlouho. V 11 tam rozhodně nebudu. Dani píše. Ne úplně to, co bych si představovala. Nakonec se domlouváme, že se sejdeme v 15.00. Ale už jsem se vypravila, tak co teď? Rozhodnu se, že čas, který mi zbývá, strávím na cestě k němu a společně se pak vrátíme. Ve 12 skáču do metra. Na jedné stanici se rozhoduji vystoupit, v naději, že si zkrátím pár zastávek, které jede moje obvyklá linka,ale bohužel přestup z linky na linku je úděsně dlouhý (stanice Nuevos Ministerios) a obávám se, že jsem ztratila mnohem víc času. Konečně se dostanu na stanici, kde jsme se domluvili, že se sejdeme, ale jedu dál. Až na konečnou. Odtud píšu. Hmm..ještě nevyšel. Skáču do dalšího metra a jenom mě děsí, že mě prozradí to, že nemám signál. Píšu mu, že na něj čekám na konečné metra. Jenže to není pravda, dávno jsem s jakousi rodinkou vstoupila do objektu, kde má dům,a chci mu udělat překvapení. Nechci ho vyloženě leknout,ale to se bohužel stane. Pak strávíme odpoledne společně. No, odpoledne. Chytám metro v 00.10 a mám co dělat abych vše bezpečně zvládla domů. Jdu spát děsivě pozdě. Dnes byl úplně jiný den, než jsem si představovala, že bude. Ale úplně jiný. Když jsem vystupovala blízko Daniho domu, bylo mi jasné, že když je už 14.15 je nesmysl se hnát celou tou trasou zpět. Ani jsme spolu nesnídali, ani neobědvali. Bylo hodně co řešit a první jídlo jsme si dali až v 18.00. Vyčerpaní hladem. Přesto rozhodně nemůžu tvrdit, že bych byla zklamaná. Den byl jiný než jsem si ho představovala.Ale ve výsledku byl vlastně lepší. S věkem se v tomhle lepším, ale ne vždy se mi to povede. Mám jednu strašnou vlastnost-a to, že se hodně rychle pro něco nadchnu, a když se to pak nestane, bolí mě to jako kdyby mi bylo pět a dozvěděla jsem se, že Ježíšek není. Už se trochu lepším,ale stejně...Jinak to, jak tady vnímám čas, je opravdu záhada. Strávím v metru čas od 12.00 do 14.15 a potom ještě od 00.00 do 1.15 a připadá mi to normální. Často si říkám, jak rychle jsem dojela. Je to zvláštní. Když mě nějaká kamarádka pozve na výlet, třeba do Prahy, nebodo Brna, pořád vidím ten čas strávený na cestách, a ty peníze..a nikam ve výsledku nejedu. A přitom tady tuhle děsivou trasu podnikám dvakrát denně. A ještě mi to přijde normální.Konec přemýšlení, dobrou noc.

Klídek a úklid (Sobota 19.10.2013)

Ano, byla jsem hodně unavená. Ale tohle?? Budíka jsem si nařídila původně na 11. Ale pak jsem si řekla, že je to moc pozdě. Takže na 10.30.Budík zvoní,ale říkám si, že jen na chvíli zavřu oči...a slyším pípnutí zprávy. Ještě že tak!Je 12.45!!!Šílené. Jsem příšerně vytočená. Matně si vzpomínám, jak jsem nějak v podvědomí slyšela Pabla za dveřmi a vylítla jsem, že nemám hotově snídaně.A pak jsem se uklidnila, že je sobota!Tyhle venkovní žaluzie, to je dost síla. Člověk neví o světě. Je mi až hanba vylézt v pyžamu v tuhle hodinu. Eva mi oznamuje, že se chystají poobědvat u rodičů Pedra, a že potom mají kluci nějaké kroužky. Jdu si tedy dělat snídani. Sice to zní asi vtipně, ale musím alespoň zachovat ty chody..nemůžu prostě hned obědvat. Dám si malé suchary, kávu a marmeládu a pustím si MTV. Docela dobré;-) Pak začnu trochu něco dělat. Pustím jednu pračku s botami. Děj se vůle Boží. Pěkné. Přežily to všechny. Pak pouštím dlouhý program,a dám tam ponožky, ručníky a tak podobně. Ale je toho málo. Nerada bych, aby mě někdo viděl u toho, jak takhle plýtvám. Kdybych to všechno musela platit, jako to bylo ve Francii, rozhodně bych si to nedovolila. Když program dopere (hodinu a deset minut)a dávám věci do sušičky, vejde Eva. Mazec! Hned zase mizí, ale stejně. Já si pak připravím oběd, docela síla, skončím v 15.15. Na saláty jsem už odborník, ale dnes není až tak úplně zeleninový-mrkev, vajíčko, rukola, rajčata, cherry rajčátka, párek. No, přece jen římský salát mi dost chybí! Pak vezmu mop a odtáhnu postel nebo gauč, nebo jak to nazvat, když je to obojí:-)A hele!Tady nikdy Juana neuklízela!Takže to vezmu doslovně řečeno od podlahy. Vytřu celý pokoj, setřu poličky, prostě si užívám volného dne. Na tyhle věci v týdnu nemám nikdy čas. Měli jsme dnes být s Danim spolu,ale než bych se vypravila a než by se on dostal do města, bylo by tak 16 hodin. Když už spolu jsme, tak chci, aby to bylo na co nejdéle. Tak se tedy domlouváme na zítra. Kolem 16, po obědě:-)na mě padne strašná únava. Ani chodit nemůžu. A chci si lehnout, ale v pokoji ne nepořádek a já to chci všechno perfektně naklidit. Udělám si kávu a najdu krásné "mafínky" tak si dám jeden vanilkový a vtom vchází i Pedro s tím, že kluci jsou na kroužkách. Tak si tak v klidu pracujeme a já jsem ráda, že jsem si nelehla. To už by dnes bylo opravdu moc. Přemýšlím, že mám prostor udělat spoustu, ale spoustu práce. Napsat dopisy, které se chystám napsat už hodně dlouho. Podívat se na něco zajímavého v Madridu, kam bychom mohli zítra jít. Vyžehlit si vlasy. Kolem 18 si konečně volám se sestřičkou. Dlouho jsme se neslyšely. A hned na 18.50 mám domluvené telefonické rande s mojí kamarádkou z dětství, se kterou se znám celý život a se kterou jsem se neslyšela celou věčnost. Voláme dlouho a já jsem šťastná, že konečně vím něco nového!Končíme ve 20.20 kdy akorát slyším vcházet děti. Děs. Pak se chystám napsat dopisy a podobně,ale nejde internet. Je to k vzteku, potřebuji slovník. Tak uklidím zbytek pokoje, zapovídám se s Evou a v 21:30 jdeme večeřet. Hamburger. No, stačilo by mi jablko. Ale budiž. Pak na internetu objevím skvělou nabídku. Porovnávám ceny, a jsem nadšená. Moje nadšení opadne, když zjistím, že nic není tak skvělé jak se zdá. Ale dobře. S tím už nic nenadělám. Jsem trochu v šoku, když zjistím, že jsem za dnešek kromě důkladného úklidu vůbec nic neudělala. Je 23.50 a jdu spát. Snad zítra zvládnu dodržet plánované vstávání-v 7.50.

Nákupy a výlet (Pátek 18.10.2013)

Budík zvoní v 7.30. Jsem jak po ráně palicí.Jsem spíš líná, než unavená, takže si to posouvám na 8.00. Zatím všichni spí, takže se nic neděje. Připravím snídaně a hlavně-zvládnu i tu svou. Je mi z toho všeho dost divně. Jsem ráda, že Eva už ani nepočítá s tím, že bych šla s dětmi ráno. Je oblečená a chystá se někam na schůzku, takže v 9.20 odjíždí. Uf, běžím si vyčistit zuby a skáču šipku do postele. Tohle jsem už neudělala hodně dávno. Ale co se dá dělat. Nemůžu dál. Vstávám v 11, akorát vchází Eva. Jsem ráda, že mě neviděla, protože když ona jde z práce, přijde mi vážně pro ostudu, že bych jako vstávala. Pak si jdu mýt vlasy. Kolem 12.40 je hotovo a jdu si udělat oběd. Z toho je mi taky úzko, protože se mnou se tu nepočítá. Jsou tam tři talíře, na kterých je rýže, vajíčko a párek. A pak plná miska rýže. Takže si dám rýži, kterou poliji protlakem .Fakt ňamka. Pak ještě objevím fazole od včera a vezmu jimi zavděk. Opravdu báječný oběd. Po vysušení vlasů mám ještě čas na chvíli zasednou k pianu. Bohužel to mi neudělá radost jako včera. Ve 12.45 se vypravuji směr škola. Naštěstí Eva už je v kuchyni, takže až je přivedu, je mi jasné, že ona bude obědvat s nimi a já mám tak do 14.00 naprostý klídek.Pak se tedy přinutím, a jdu za Pablem, jestli nechce inglés. Eva to slyší, a celá nadšená mi ho posílá do pokoje. Ztropí takovou scénu, že nakonec pošle Javiera. Baví nás to asi tak oba stejně.On stále pozoruje hodinky a já nenápadně mobil. 14.20 končíme. Pořád myslím na dvoje kalhoty, které jsem si včera zarezervovala v centru. Košil a triček má člověk tuny, ale kalhoty se shánějí obzvlášť těžce. Alespoň mě. A hlavně tady. Všechny mám tak asi k lýtkům. Trochu přeháním,ale ne moc:)Ptám se Evy, jestli mám v pět vyzvednout děti, nebo chtějí spolu někam jít. Ona se mě ptá, co budu dělat. Já jí říkám o těch kalhotách a ona:"No, to jeď, já si je vyzvednu, přece se nepoženeš z centra až sem." Já asi sním. Tahle ženská je fakt super. Ano, má svoje nálady,ale zjistila jsem, že pokud dávám inglés, a jakkoliv odfláknutá hodina to je, nemá žádné výhrady a žijeme si jako na obláčku. Já tady odvedu kluky do školy a přesně v 15.05 chytám autobus směr Sol. Tam velmi dlouhým krokem doletím od obchodu, vyzvednu si kalhoty a přemýšlím. Poslední kalhoty, které jsem si koupila, jsou asi stokrát zašívané, protože jsem je ze sebe téměř nesundala. Myslím, že touhle dobou, když jsem byla ve Francii, jsem měla asi tak půlku šatníku novou, a tady jsem si koupila dvě trika. Ne, že bych to chtěla porovnávat. Protože Španělsko mě naučilo šetřit. Brát si všechno, co je jen trochu možné, doma. Nechodit ven. Ale dost. Kalhoty si zasloužím. Zatím jsem si ušetřila skoro vše a věci, které jsem dosud koupila, jsem kupovala z české karty, kde mám nějaké peníze. Zaplatím trochu nechutnou částku a běžím na bus. Doma jsem v 16.15. Na to, že jsem byla v centru, zkoušela si oblečení, a na to, že je pátek, jsem doma neuvěřitelně rychle. Eva se mě ptá, co jsem si koupila a říká mi, že asi chci jet na Fuenlabradu, takže si vyzvedne děti a někam s nimi zajde. Popřeje mi hezký den a mizí. Já jsem vážně v údivu. Dnes jsem pracovala asi hodinu. Udělám si toast, nechutně sladký, máslo, tuna marmelády a doprostřed čokoládu. A kávu. Potřebuji energii. Dnes jsem nic nejedla, není mi zrovna hej. Pak vletím do sprchy a slibuji Danimu že v 17.30 odejdu. Tak to ani náhodou. Navléknu nové rifle, triko koupené minulý týden a velmi, velmi poctivě se nalíčím. Když jsem předpokládala, že můžu i plakat, skoro jsem se nelíčila. Dnes mám takovou "studenou" náladu, takovou odtažitou. Dávám si pečlivě záležet na tom, aby mi to hodně slušelo. Jsem spokojená a v 18.00 odcházím. Jako kdyby to můj partner vycítil, píše zprávy kam půjdeme a co budeme dělat, což normálně nedělá, protože program je většinou jasný. Vystupuji tentokrát na jiné stanici a jdeme spolu do knihovny. Tuším, že se už v dálce blíží, ale nejsem si jistá. Zaberu se do focení oblak. Najednou vyjeknu, protože mě zezadu silně obejme. Zařeknu se, že já sama dnes jako první nic dělat nebudu. Všechno to funguje. Objímá mě on, chytne mě za ruku on..a já mlčím. V knihovně pokračuje. Jsme tam asi do půl deváté. A tam se vše zbortí. Chtěla jsem si přečíst jednu knihu, kterou on četl a jde vrátit. Říká mi, že kromě první a poslední kapitoly kniha nestojí za nic. První jsem kdysi četla právě v této knihovně a poslední jdu tedy číst. Problém je, že ta kniha je o dvojici, která se rozešla a nyní se ten muž snaží získat bývalou partnerku zpět, i když má těsně před svatbou. Tu studenou hradbu, kterou jsem si tak pracně tvořila celé odpoledne, rozboří první slzy, které mi vytrysknout, když v knize najdu doslovně věty, které jsem já sama považovala za "moje", a myslela jsem si, že tohle si už na světě nikdo jiný nemyslí. Jenže ano. A člověk,o kterém jsem si je myslela, sedí na dosah vedle mě. Nemám odvahu ho obejmout, přeci jsem si něco slíbila.Z knihovny vychází už zase to mé "já", které nenávidím. Zatím se ale držím. Nevezmu ho za ruku,a hraji si na hrdinku. Ptá se mě co mi je. Odsekávám že nic. Navrhuji, že si sedneme na lavičku. Tam začnu být víc než nepříjemná. Pohádáme se jako koně. A já se skoro zhroutím. Brečím tak, že se kolemjdoucí otáčí. Do toho mi tečou linky a řasenka. Nádherná podívaná. Pak se usmiřujeme. Zima nás před půlnocí zažene od Burger Kingu. Je nacpaný k prasknutí. Usadíme se,a já jsem zase šťastná. Předpokládám, že Španělsko už mě začalo negativně ovlivňovat v tom, že moje hysterické záchvaty se mnou cloumají tak značně, že už je neovládám. Hotová telenovela. Pak se vydávám na metro, které horko těžko stíhám a tuším, že předposlední zastávka bude dnes poslední, protože abych se dostala do mé čtvrti,musím přestoupit na jinou linku, se kterou jedu asi jednu minutu, jen jednu zastávku. Tuším, že tenhle minutový úsek, který má v reálu tři kilometry, budu muset dnes zvládnout pěšky. Štěstí mi přeje, chytám poslední metro a ve 2.15 přicházím domů. To už své pleti nemůžu udělat, takže si jdu poctivě ty oční linky smíchané se slzami pěkně odlíčit. Upadám téměř do kómatu kolem třetí hodiny.

Léto místo podzimu (Čtvrtek 17.10.2013)

Hmmm..na to že jsem šla spát v 1.40, tak vstávám s podezřelou lehkostí. V 7.30. Dopřeji si dva obtloustlé toasty, jeden se šunko, druhý se sýrem a užívám klídku. Kolem půl deváté se probudí děti, a těsně před odchodem mi řekne Eva, že je odveze ona. Musím říct, že nakonec je pravda, že tím, že je Eva doma, se nakonec hodně ulehčilo. Zatím ani jeden den jsem nešla ráno s dětmi. Když zmizí, jdu v poklidu do koupelny.Počtu si v nové knize a v deset začnu uklízet pokoj. Mám tady hodně oblečení, které včera bylo stále mokré. Takže uklízím, pak setřu prach, a nakonec vyházím knížky z poličky, a uklidím i tam. 11.10. Hm..podívám se na e-maily a je akorát čas jít obědvat. Nejdříve nemůžu poznat o jaké jídlo se jako vlastně jedná, ale jsou to...fazole!Mnohem lepší než čočka. K tomu si namažu bagetu a je to. Pak si dotáhnu počítač, kde mám uložené noty. Včera totiž Eva přinesla domů elektronické piano. Ne jako klávesy, co jsem si myslela. Normálně to má i nožičky, mazec, prý to stálo přes 1000 euro. Jo, zkrátka trochu jiný svět. Úplně mě to popadne a..nemůžu se odtrhnout!!Málem zapomenu vyzvednout děti. Je to nádhera. Úplně se těším, až zítra zase budu hrát. Pak doběhnu pro děti a když jim chystám jídlo, vstupuje Eva. Chce s nimi poobědvat....a já jsem už jedla, tak se klidím. Dostanu za úkol povléknout postel Javierovi. Řádně se u toho zapotím. Ale zase na druhou stranu mám klid. Pak od 14 do 14.40 musím dát "inglés" Pablovi. Docela mu to jde, ale výslovnost má děsivou. No, pak je odvedu do školy a mám volno. Naštěstí dnes je Javier na nějaké exkurzi, tak jsem si užila jenom těch dvou a bylo to pěkně klidné. Pak padáme do školy a já se cestou zpátky stavuji v Al Campu, kde neodolám hořké čokoládě s jahodovou náplní a jdu domů. Je 15.30.No, to ten den pěkně letí. Venku je nádherně. Musím se převléknout, triko s dlouhým rukávem se jeví nesnesitelně. Beru letní šaty. Trochu se nalíčím a před 17 odcházím. Posbírám kluky, s Pablem udělám úkoly a v 18.00 přichází Eva. Prý chce vidět kluky plavat.A jestli chci, tak mám už dnes volno.Tak jdu na bus,a jedu na Atochu. Mám nápad překvapit Daniho, ale jelikož jsme už domluvení na pátek i na sobotu,nechci ho pronásledovat. Sedím na nádraží a čekám, až napíše. Nenápadně jsem se snažila vyzvědět jeho plány na večer. Nakonec odjíždím. Sedám na metro a vystupuji na Gran Vía. Procházím se kouzelnou uličkou plnou obchodů...venku je přesně 26°C, nemůžu tomu uvěřit. Jsem ráda, že jsem se převlékla.Užívám si krásného počasí až do 19.45, kdy projdu kolem obchodu Sfera, a jsem ztracená. Zkouším si hodně kabátů a nevynechám snad jediné ramínko. Odcházím v půl deváté s blůzkou, kterou jsem zahlédla první den kdy jsem šla nakupovat, a to už je několik týdnů.Od té doby jsem ji hledala a nikde nenašla.Dnes konečně ano.Když platím,zarazí mě že nemám ani radost. Jsem nějak přešlá.Koupila jsem si za odpoledne jenom jednoho hamburgera a přesto nemám ani hlad. Jdu po Gran Vía,přecházím přes Callao kolem FNACu a zacházím do Pimkie, kde mě nikdy nezklamou s výběrem kalhot,a slyším jak na mě někdo volá.Prý už zavírají!!Uf,je teprve 21:30. Ani mě to nenapadlo. Tady se přece zavírá až ve 22! Trousím se na Sol na bus.Je dost pozdě. Vystupuji u baráku ve 22.15. Sotva se svléknu, volá Dani. Tušila jsem, že mu něco je,ale tohle teda už dál nedávám. Všechna krása uplynulých dní a týdnů je pryč, když se dozvím, co si právě teď myslí.Je mi na zvracení. Nová blůzka leží netknutá. Zítra k ní přibydou kalhoty,teda snad. Začala jsem zkoušet mojí obvyklou velikost,a skončila jsem na kalhotech o dvě čísla menší. No, snad je k tomu důvod a nemůže za to pouze odlišné číslování!:-)S Danim voláme do 0.30. Pak bych měla jít spát,ale jdu se dívat na staré maily a přemýšlet.Spát nemůžu. To budu teda zítra vypadat.Najednou slyším klapnout dveře. Vrací se Eva, že prý byla s přítelkyněmi na skleničce. Musím uznat, že ano, že se tady mám dobře. A ještě co je Eva doma, nakonec mi té práce výrazně ubylo. Pak otevřu e-mail, a náladu mi o milion procent vylepší zpráva od jednoho profesora, kterému jsem psala, jak se mám. Prý si mám srovnat priority a dát se dohromady. Zářím jak měsíček na hnoji. 

Jarní energie ..jojo jarní (Středa 16.10.2013)

Na to, že jsem šla spát tak pozdě,vstávám v 7.30 naprosto bez problémů. Kuchyň je plná nádobí, ale naštěstí vše stihnu a dokonce se i nasnídám. Poctivé toasty, které včera přivezli z Mercadony, mají na výšku rozhodně několik centimetrů.Pak nadělám snídaně, a jsem docela v klídku, protože Eva mi říká, že kluky hodí do školy ona. Když odejdou, jdu do sprchy. Dnes asi poprvé tak brzy..v 9.30. Ale užívám si dostatečně volného bytu..o to víc mě překvapí, že když zalezu do pokoje, klapnou dveře. Eva je doma. Bezva. Takže na to, že tu budu sama, se už nemůžu spolehnout nikdy. Ale vážně nikdy. Jdu si pustit pračku, ale ona zase předtím vytřela, takže mě napomíná jak pětiletou, ať jí po tom nechodím..no děs. Měla jsem tolik plánů, žehlit, uklízet, napsat dopis kamarádce, a je 12 a nic z toho jsem neudělala. Nějak se tu necítím svobodně, když tu je ona. Mám pocit že všude překážím..když chci jít do kuchyně, zrovna je v kuchyni. Když chci jít do obýváku, zrovna je v obýváku. Chápu, že jí jako vyhovuje, když může být doma,ale já jsem z toho dost na mrtvici. Jediné, za co jsem ráda, že už jsem si zvykla, je jíst pravidelně kolem dvanácté. Dnes se máme vidět s Danim, a musím říct že poslední týdny jsem byla hodně v klidu. Úplně. Myslela jsem na něj jako na svoji "jistotu" v tom nejlepším smyslu tohoto slova-jako že je jisté, že cítí to stejné, že je jisté, že už nám bude dobře. Včera jsem tu jistotu ztratila. Dnes víc než s natěšenou náladou na něj, půjdu se strachem. Se strachem, co se zase bude dít. Jsem teď ve stadiu, kdy bych si ho klidně vzala. Já, takový odpůrce svateb.Žila bych s ním klidně od zítřka.Ale vím, že on v tom stadiu teď není. Samá práce, pak spí, a tohle teď stejně nemáme. Aspoň mám všech pět pohromadě na to, abych to viděla.No,ale raději bych to asi neviděla. Zanechávám přemýšlení, vypravím se a v 12.45 jdu do školy. Diego mi dělá obrovskou radost. Hned natahuje ručičku a jdeme. Doma už Eva vaří. Jsem ráda, že se nemusím účastnit, a poprosí mě, ať povléknu Pablovi postel. Pak mám klid. Jenom pomůžu Diegovi převléknout se na fotbal a je to. Mám štěstí, Eva je veze. Takže od 14.45 mám volno. Začnu žehlit,ale je toho dost, a zdrželo by mě to přímo příšerně, takže 15.15 končím, a co jsem nestihla, dodělám zítra. Najednou se mi nějak vlila energie do žil. Už když jsem šla pro kluky. Je nádherný den, řekla bych tedy spíš že začíná jaro, venku to moc krásně voní, ale budiž. 16.10. bych netipla ani náhodou. A pak mi Eva vyprávěla o svojí práci a řekla mi, že kdykoliv budu potřebovat, ať si řeknu o volno, a pak mi řekla, že pokud potřebuji zůstat v lednu doma, kvůli škole, že to vůbec nevadí. A že přece nebudu plýtvat penězi na to, abych se vrátila jenom na dva týdny. Že je to nesmysl. Už druhý den si říkám, že mě může kdykoliv vyhodit a ona najednou kouká trochu vyděšeně a říká:"Hlavně nezůstávej doma navždy!Moc Tě tu potřebuji!"Z toho mám radost. A ona chce zůstat pracovat z domova. Takže ve výsledku to vypadá tak, a dál i bude, že ráno nemusí být na nějakou určitou hodinu v práci, a většinou má ty svoje schůzky tak od 10. Takže veze děti ráno. A někdy, když je čas, znovu i odpoledne. Neříkám, že to tak bude vždycky,ale tohle mi dost pomáhá,a vlastně zjišťuji, že svou práci mám dost ulehčenou ale nemusím nic napracovávat, ani peníze mi nikdo nekrátí..Bůh se na to asi nemohl už dívat. Mám teď prostor se tedy nejen starat o děti a hlavně jim dávat inglés(což dělám už každý den)ale učit se, být s Danim, a myslet pozitivně. Nakonec se spousta věcí vyřešila sama. Mám obrovskou radost. Udělám si kolem 16.00 kávu Nespresso, Eva básnila ať si jedno udělám, že koupila kapsle s karamelovou příchutí a potom si udělám toast, s čokoládovým sirupem. Potom vidím, že v sendvičích pro děti je čokoláda. Přímo zastrčená tabulka čokolády. Nikdy jsem to neviděla. Tak si teda na toast taky položím 4 kostičky čokolády. Jo. Tak to by hodně šlo. V 16.45 pomalým krokem mířím do školy. Je překrásný den, všechno tak voní, mám pocit jako kdybych i lépe viděla, všechno mi připadá asi snad i víc barevné. Listí je sice už tmavorudé nebo oranžové a lidé nosí kozačky,ale přijde mi to trochu nepatřičné, protože odpolední teploty jsou 22°C a ráno jsem nevydržela ani ve svetříku. Nakonec je to fajn. Dneska ještě uvidím, jak  moc fajn se to vyvine večer.To mi trochu přidělává vrásky.Pero bueno, uvidíme.V 17 letí Diego na fotbal,a já jdu s Pablem dělat úkoly. Pak v 18 jdu vyzvednout Diega. Koukám na něj, jak hraje fotbal. Je to moc hezké dítě. Ale možná ho vidím hezčího proto, že ho mám tak ráda:-) Eva mi posílá zprávu,že Diega vyzvedne.Zpráva mi ale přišla trochu pozdě.Potkáme se ve Dveřích. Jdu tedy zpátky do bazénu. Když čekám na Pabla,přijde mi studená zpráva od Daniho, že dneska nemá čas, abychom se viděli. Nejdřív mi vytrysknou slzy,a pak mnou projede vlna vzteku. Všechno nebo nic.Eva přijíždí a já vyrážím na bus. Pak proběhnu semafory na Atoche a vhíhám do vlaku. Nechci,aby se mi Dani do té doby ozval. Pak vystupuji na Fuenlabrada central.Rychle metro. Srdce mám až v krku. Píši mu zprávu ve smyslu co dělá..nějak se dovtípí a píše ne abys přijela..tak mu říkám,že dobře,ale že tam už jsem. Najdu ho v obchodě. Mám v plánu zdržet se tak 30 minut, protože on si odskočil z domova jenom pro něco do obchodu,a s mojí návštěvou nepočítal a já se musím vrátit jako normální člověk.Předsevzetí zrušeno po prvním polibku. Procházíme se, je krásně teplo a já jsem strašně šťastná.Děláme různé kraviny, on mě nosí na zádech a já se směju jako blázen. Jsem šíleně, šíleně šťastná.Domlouváme se na sobotu, a nakonec i na pátek, že se uvidíme. Jedu metrem zpět, příměstské vlaky už nejezdí. Domů dorazím v 1.15, jdu si odlíčit oči a zbytek nechávám být..aspoň ráno ušetřím čas:-)Vzpomínám na krásné odpoledne, které se ani nemělo odehrát..původ té ledové zprávy byl jasný...jeho sestra. Pohádali se. Asi hodně, protože nikdy to nebylo důvodem toho, že by chtěl zrušit schůzku. Byl hodně mimo, když jsme se viděli,ale viděla jsem, že se uklidnil, když jsme byli spolu. Mám pocit, že jí nevadím jenom já, ale nějaké jiné věci, kterým nerozumím.Úsměv z tváře mi to nicméně nesebere a já usínám jako na obláčku.

Jaká bude budoucnost? (Úterý 15.10.2013)

Vyskočím z postele v 7.30. Vůbec se mi nechce,včera jsem nakonec nemohla usnout, pak ještě telefonát s Danim, takže jsem usnula kolem 0.40. Jdu si připravit snídani, skoro nic už nemáme. Ohryzávám nějaké sušenky. Eva mi říká, že děti hodí do školy. Super. Když je s nimi v kuchyni, nevím tak úplně co mám dělat já, takže jdu stlát dětem postele, taky dobrá zábava. Pak zmizí a já si říkám, že už dnes něco udělám,ale čtu ještě knihu, do 10ti, a pak jdu plnit pračku. Je toho až kam. Mezitím dotáhnou nákup z Mercadony, což je fajn-po utracení určité částky je to zdarma, potom podepíšu převzetí kapslí Nespresso-důležitá věc:-)a jdu si mýt vlasy. A pak jdu obědvat  Sláva. Dnes je jídlo připravené. Předjím se trochou bagety s vynikajícím máslem a potom těstoviny s rajčatovým protlakem. Lahůdka.Zapiji Coca-Colou a super. Píše mi Eva, že cestou z nějaké schůzky vyzvedne kluky. Super. Připravím jim stůl a je to. Pak se nají, Eva uklidí nákup a já když uklidím celou kuchyň, je 14.10. Uff. Jsem nějaká utahaná. Pak se posadím s Diegem s angličtinou, což spíš předstírám, protože Eva pobíhá po bytě. Sice by se zdálo, že mi Eva ušetří čas, ale přesně do 14.55 je doma. Uf. Když zmizí, dám si na 20 minut budík a přemýšlím, jak si jako odpočinu,ale asi po 12 minutách, kdy už se mi snad i začne něco zdát, vchází Juana. A hned za ní Eva. Jo, tak tady prostě klid nebude. Uklidím se do pokoje, udělám si kávu, mrknu na e-maily a v 16.45 vyrážím směr škola. To bude zase něco. Přemýšlím, jestli si můžu dovolit udělat to stejné překvapení jako minulý týden-tedy vydat se jen tak sama za Danim. Vím, že má být doma,ale také vím, jak strašně je unavený. To musím ještě promyslet.Eva mi nabídla, že mě sveze, ale jdu pěkně sama, ještě by mě popoháněla, abych nezdržovala.Při příchodu do školy mě čeká zvláštní překvapení-Eva tam je. Doprovodím Javiera a Pabla do knihovny,ale ani jeden z nich nemá úkoly. Za chvíli přichází Eva s malým Diegem a oznamuje mi, že bych tedy mohla dát hodinu angličtiny Javierovi. Přemisťuji se do kavárny na zahrádku, protože v knihovně se nedá dýchat. Volám Danimu, protože mohu odejít mnohem dřív..nějak to vymýšlíme, ale potom ho volají k nějakému problému a když volá znovu je 18.30..takže nic. Přichází Eva abych tedy vysvětlila Javierovi minulý čas. Když to dělám, všimnu si trochu podivného pána, který mě sleduje. Myslela jsem že mě jako pozoruje jen tak, ale potom mě začne pozorovat přímo s otevřenou pusou. Když si sbírám věci, jde se mě zeptat jestli jsem "profe" a nakonec mi řekne, že shání někoho pro svoje děti, a i pro sebe eventuálně i pro manželku. Netuším, jestli pán si mě vyhlídl a potřeboval nějakou příležitost, jak se přiblížit,protože mě pozoroval dávno před tím, než jsem vůbec k nějaké angličtině usedla. No ale to je fuk, jestli bych mohla dávat tři hodiny!!!!Tak je to fůra peněz!Modlím se, ať to vyjde. Eva mě pobízí, ať jdu domů nebo kamkoliv. Že mám volno. Trochu mě to děsí tolik volna. Bojím se, že buď mě to nechá napracovat jindy, nebo mi zkrátí peníze a nebo úplně nejhůř..až zjistí, že jí ta práce z domova vyhovuje (protože mi tvrdila, že je to jen na zkoušku na týden)že mě jaksi pošle domů...pořád jsem chtěla měnit rodinu, ale to by připadalo v úvahu, pokud bych si mohla chodit na kávičky s potenciálními zájemkyněmi, a ne že mě vyhodí a hledej si kde zůstaneš. Nejraději bych bydlela s Danim, tak jak jsme si to mysleli, ale vzhledem vztahu s jeho sestrou nic takového nepřipadá v úvahu. Bezva. Nakonec se zdržím v knihovně hodně přes dvacátou hodinu.Když dorazím domů, plánuji si, jak si zalezu do postele s knihou a ani nebudu večeřet. Jenomže je tortilla de patatas, tedy takový "dort" z brambor, takže se navečeříme, sklidím kuchyni a je 21.15. Nemůžu tomu uvěřit,protože je vážně brzy. Přemýšlím, co tedy budu dělat.Nakonec se vzbouzí Dani. Voláme asi hodinu a půl. Není to po hodně dlouhé době nijak příjemný hovor. Pak volám kamarádce Báře a voláme asi do půlnoci. Usnu hodně pozdě.

Konečně perfektní den! (Pondělí 14.10. 2013)

První budík zvoní v 7.20. Bohužel ho zaklapnu a spím až do 7.50. Nesnáším, když spím takhle na několikrát, ale nemůžu si pomoct. Pak vylezu, zvládnu v klídku snídani, opět toasty s vynikající marmeládou, připravím snídaně a pak se všichni probudí. Mám štěstí, Eva dnes potřebuje něco ve městě a kluky odveze. Já pak uklidím byt, a kolem desáté zjišťuji, že jsem oblečená, nalíčená a všechno mám uklizené. Trochu nezvyk!:-)Posbírám zbytek oblečení, který stále ještě zbývá nějak zaklidit do skříně. Nemohu uvěřit, že jsem zpracovala tu krabici a všechno už je dávno ve skříni!Uf!Nedalo se přes ní chodit. Ale pořád mi zbývají kalhoty a sukně. Jdu to vyžehlit, což je činnost, kterou mám dost ráda, nicméně však příprava na žehlení v tomhle bytě je dost děsivá. Eva se vrací, povídáme si a já pak očkem nahlédnu na profily některých rodin. Je nutno si přiznat, že těžko, přetěžko, bych odcházela k lepší rodině. Chtějí inglés? Tak jí budou mít. Třicet euro si prostě sebrat nenechám. Ale to, že občas ráno děti odveze Eva, a že občas odpoledne je vyzvedne, nebo si je vezme Pedro a někam s nimi jde, že mi nechává peníze na víkend, pokud oni nebudou doma, že si užívám pračku jak se mi zlíbí ( a ještě teď tu novou, ach..)a hlavně...že občas jednou k prarodičům a o víkendu nebývají tak často doma..to jsou věci, které bych jen těžko hledala jinde. Další věc je, že mi občas dá peníze jen tak, málo, třeba 2, 3 eura, abych si koupila něco k jídlu, co prý chutná mě, a pak mi řekne, že jestli to nechci použít na jídlo, že to je moje věc..hodně rodin chce ještě péči o dům. Zároveň je i dost těch, které na to někoho mají, ale..nikdy bych nešla do rodiny, která to požaduje. To se totiž ráno vyprovodí dětičky, pak celý den vařit, uklízet, mýt podlahy, věnovat se dětem a večer znova uklidit. Prostě opatrovatelka, uklizečka, kuchařka a kdoví kolik činností v jednom. A to vše klidně za 50 euro týdně. No tak to ne teda. To ne. Já mám štěstí i v tom, že nepobírám tento plat, který se tu docela zaběhl. Fuj.Ve Francii bych se asi měla rozhodně lépe, ale já jsem chtěla někam poblíž k Danimu a hlavně..lidé jsou tu zkrátka přátelštější, to se jim nedá upřít. Prostě je pravda, že pokud rodiče chytnou ty jejich nálady, tak bych se z toho zcvokla, ale nutno si přiznat, že jsem tu relativně v klidu, a pokud si hlídám, v kolik jdu spát, tak mám dobrý režim a zbývá mi čas si vyřídit svoje věci. Včera jsem sice zahlídla jeden profil, kde chtěli hlídat čtyřletou holčičku, s tím že právě ráno se starají rodiče, vezmou ji do školky, takže au-pair má volno totálně celý den, navíc na úklid a na vaření tam taky někdo chodí, a pracovní doba začíná od pěti do devíti-tedy vyzvednout ji ze školky, pohrát si s ní, dát večeři, dát spát a podobně,ale tam byl problém zase ta poloha-severní Madrid. To už bychom se s mým nejdražším neviděli vůbec. Asi je dobré si občas prohlédnout nějaké profily, aby si člověk uvědomil, že se vlastně má docela dobře.Z přemýšlení mě vytrhne zaklepání na dveře..prý jestli mi nevadí, že budeme obědvat až spolu. No, nevadí, hlad nemám, ale problém je, že se mi pak vše tak nějak časově posune. No ale budiž. Trochu se vypravím, uklidím pokoj a jdu vyzvednout děti. Dneska mám pocit, že jde všechno pěkně od ruky. Může se něco zkazit?Tak vždycky může. Mluvili jsme s Danim o tom, že možná bych se vydala do jednoho nákupního centra, kde bychom se setkali. Tak nějak tuším, že určitě se pozve jeho sestra a já nikam nepojedu.Vyzvednu děti, jdeme koupit bagety a když přijdeme, oběd je už na stole. Je nějaké vynikající maso. Potom se rozhodnu zkusit angličtinu ne s těmi velkými,ale s maličkým Diegem. A slavím sakra úspěch. S materiály co mi dal můj Dani, to jde bezva od ruky. Vyplňujeme obrázek domu, kreslíme slovíčka, která tam jsou napsaná a s údivem zjišťuji, že tenhle mrňous má nejlepší výslovnost ze všech třech. Žádné "máry chas chot" to jako Mary has got. Vstupuje Eva, jestli prý bych se nemohla věnovat Pablovi s angličtinou. Ne, nemohla, ještě že mám výmluvu že už dělám věci s Diegem!Pablovu angličtinu vydýchávám asi nejhůř. Strašně mě to s tím skřítkem baví, asi proto, že je tak nadšený. Skoro zapomenu, že mají odpoledne školu. Když vyjdu z domu, Diego už mi podává ručičku!Jojo, dneska je dobrý den. Po návratu skáču do sprchy, trochu se nalíčím, to pro případ že bych šla večer ven, a v 16.45 mířím do školy. Vyzvednu jen dva, Pablo zůstává ve škole do 18. Mezitím si Diego hraje, nejstaršího jsem umístila do knihovny s dozorem a já sedím v kavárně. No, moment. V kavárně je dost honosné slovo. Smrdí to tam dezinfekcí a nikdo tam není. Risknu si kávu. Je dobrá kupodivu. Diego mi přes sklo přijde i zamávat!Udělá se moc pěkné odpoledne, dokonce odkládám svetr.Pak nás vyzvedne autem Eva, odveze dva kluky na piano a já s Javierem opět dělám inglés a pak ho dovedu na piano. A naberu ty dva s sebou. Když přijdeme, Diego mi ukazuje nějakou encyklopedii fotbalu a vypráví mi o jeho oblíbených hráčích:-)I Juana byla dneska moc milá, dokonce mi dala dos besos!Když tam tak sedím s tím prťousem, tak mě napadne jestli bych náhodou neměla chodit na piano k tomu pánovi i já?Je mu asi 60,a vypadá jako zasloužilý umělec. Když jsem dneska slyšela Pabla, tak obdivuju všechny učitele hudby. Fakt. A taky v autoškole.Jsem dneska po strašně dlouhé době šťastná. Ale takovým tím klidným, opravdu hlubokým způsobem. Musím se usmívat. To se mi hodně dlouho nestalo. Dani mi píše krásné zprávy a když mi napíše, že samozřejmě jeho sestra tam něco nutně potřebuje,ani mi to nevadí. To je trochu změna.Protože v tom vidím čas pro sebe. A to je velká změna. Dívám se na stránky francouzského institutu a zjišťuji, že jsem prošvihla prezentaci nové knihy, kousek od místa, kde bydlím a upřímně mě to mrzí. Po večeři kouknu na e-maily a ve 22.30 ležím v posteli!Zázrak. Tak dobrou.

Krásný klidný den....(Neděle 13.10.2013)

Už je znát zima. Vykopu se z postele v 9.30 a považuji to za malý zázrak. V pokoji je dost chladno. Když se doploužím do kuchyně, zastihnu kolem 10té rodinku pěkně spolu u snídaně. Je mi to dost divné, tak zase odcházím, protože jaksi se mnou nepočítají a já jdu raději do koupelny. Potom už se kuchyň vylidní a já si připravím kávu a toasty s neskutečně povedenou domácí marmeládou. Když odejdou, sprostě si naliji marmeládu do mističky a jím ji jen tak. Vypadá to, že se chystají pryč. Naštěstí. Jdou na mši a potom na oběd k Pedrovým rodičům. Já se těším, že si obarvím vlasy. Když za nimi klapnou dveře,což je přesně v 11.15 jdu na věc. Mám strach, na krabičce je barva dosti tmavá, skoro až lehce hnědá. No, postupuji pečlivě a když na hlavě vidím skoro černou barvu, málem mě omyje. No, musím se uklidnit, na ty moje platinové vlasy musí všechno chytat takto. Potom si rozetřu barvu po všech vlasech, což nikdy nedělám a s obavami sleduji, jak moje vlasy tmavnou, až se téměř zdají tmavě zelené. Jo, tak to by byl problém, sakra!Poslouchám rádio a je mi fajn.Po smytí barvy vlasy vypadají hnědé a já mám na krajíčku, ale rozhodnu se barvu hodnotit až po vyfoukání. Mezitím si připravím vynikající salát z rajčat, římského salátu a tuňáka a k tomu si udělám vepřové steaky. Bohužel, maso mě dnes nenadchne, a je mi líto, že jsem se nedonutila jít si koupit bagetu. Jenže se mi prostě nechtělo. Pěkně to sním, a za chvíli to ještě zajím čokoládovým pudingem. Hm, tak to bychom měli. Po komplet úklidu kuchyně se vrhám na foukání vlasů, úklid pokoje, oblečení a tak podobně. Domlouváme se s mojí kamarádkou Bárou, že se uvidíme na kávičce. Vybíráme mojí oblíbenou část Goya, kam to Bára mám trochu z ruky. Já to mám téměř za rohem. O to víc mě rozčílí, když přijdu pozdě. Netuším, podle čeho se tady řídí autobusy!!Kolem páté se setkáváme a mě dojde, že mi hodně vyhovuje zdejší život, že člověk stihne tolik věcí doma, uklidit, vyžehlit a ještě mu zbyde čas na přátele!Když jsem byla doma, trávila jsem víkend tak nějak ničím a vším. Vybalila jsem v pátek kufr, v neděli zabalila, vyžehlila, pak jela do ČB, uklízela věci do skříně, do lednice, a tak podobně..tady jsem šťastná, že jsem těch přejezdů ušetřená a veškerý čas mám jen pro sebe. Občas se vidím s Danim nebo s Bárou,ale jinak jsou víkendy moje a netrpím, jako jsem trpěla ve Strasbourgu. Tam jsem víkendy nenáviděla, hlavně tedy neděli, protože bylo komplet vše zavřeno. Tady je vše otevřené, obchody praskají ve švech, na zahrádkách se sluní mraky lidí..a my zalézáme do KFC, kde vydržíme až do 18.30. Potom se snažíme sednout si v kavárně Starbucks, ale je plno. Řekla bych naštěstí. Nakonec totiž objevíme takovou malou kavárničku ve stylu Paul a usedáme k lahodné kávě a sladkostem. Vydržíme až do devíti a kavárnička je stále plná. To se mi tu moc líbí. Já pak vystojím důlek na zastávce, kde čekám přesně dvacet minut. Už je znát zima. Venku je 18°C, což by se mohlo jevit jako hodně,ale je mi zima až drkotám zuby. Na sobě mám nové triko a svetřík od včera a vím, že budu muset brzy přihodit nějaký kabátek. Vzpomenu si na jeden pěkný obchůdek na Gran Vía a  vynadám si, že jsem tam včera nezašla. Cesta busem totiž tady není vůbec nic levného. Štve mě, že si pořád platím tolik za dopravu. Ale bohužel, s tím nic nenadělám. Doma jsem v 21:30. Vidím malého Diega jak skáče po posteli. Tenhle malý mi vážně dělá radost. Chvilku si s ním hraji, chechtá se jako blázen a já si uvědomuji, jak moc by mi tenhle skřítek chyběl. Pak se převléknu a skočím do postele. Začtu se do knihy a ve 23.15 usínám. Sláva.Ještě přemýšlím, že bych si mohla zkusit najít novou rodinu,ale to už nedomyslím.....a usnu.

Španělské nákupy (Sobota 12.10.2013)

Vím jistě, že budík jsem nařídila na 8.20. Bohužel. Buď nezvonil, nebo jsem to ani neslyšela. Slyším rodinku tak nějak v poklusu. Svítá mi naděje, že se někam odklidí. Bohužel. Když už je 10.40, usoudím, že bych se měla nasnídat. Dám si pár sušenek a připravím si kávu bez kofeinu. Jo, vskutku "lahodné". Mléko je zkažené, takže snídaně je přímo dokonalá. Bohužel si mě ale všichni zrovna prohlíží, takže to jako popíjím a v nestřežené chvíli to vyliji. Bezva, tak to by bylo. Je už strašně pozdě. 11.20. Myslela jsem, že kolem 11 vyjdu do města, ale nakonec..ono je to vlastně jedno, když tady obchody zavírají v 22.00. To bych stejně ani nepřežila tak dlouhou dobu. Bojuji trochu o koupelnu, zrovna když si chci vyčistit zuby, jde maminka koupat Pabla, který zrovna přišel z fotbalu. To mě docela pobavilo..Pablo celé ráno hulákal, že musí být na fotbalu přesně v 11:00 a Pedro mu řekl, že to rozhodně stihne a když odcházeli bylo 11.10 a to šli pěšky!No,tady ten čas vážně nikdo neřeší. Pak se tedy trochu zkulturním, mezi tím mi stále někdo leze do koupelny, takže pak sedím asi 15 minut s nalíčeným jedním okem a čtu si. Bezva tip, jak ztrácet čas.Kolem čtvrt na dvě mi volá mamka a líčí mi tu zimu, co už v ČR nastala. Tady se také značně ochladilo, ale pořád to stačí na triko s krátkým rukávem a na to nějaký lehký svetřík.Rodiče připravují oběd. Zdá se že je klid. Není. Když sedím a čekám na koupelnu, přijde ke mně do pokoje maminka a zavře. To, tak to už známe, to je špatné znamení, co bude tentokrát??Maminka se tváří dotčeně a oznamuje mi, že jsem promrhala celé září, kdy jsem klukům mohla dávat hodiny angličtiny. Že ten nejstarší má dobrý level (no, na to očividně nesdílíme názor)ale toho prostředního, že musím nutit a něco s ním dělat. Že přemýšlela, jak to řešit, a že rozhodně nechce, abych měla strach z toho, že třeba mám odejít, že je moc spokojená s tím, jak se chovám s dětem, jak si na mě zvykly, ale že jestli nezačnu mluvit anglicky denně, tak mi sníží plat o 30 euro. Ráda bych podotkla, že to je pro mě suma jako blázen. Mám někdy pocit, že mě tu berou trochu na hůl. Pokud bych si dojednala rodinu přes agenturu, rodina platí letenku (alespoň jednu cestu-ale při předchozích nabídkách z Francie mi nabídli hrazenou cestu tam i zpět), a také kurz španělštiny alespoň jednou týdně. Byly i dívky, které chodily denně. No, a místo toho poslouchám, jak mám pohodlný život, že ostatní au-pairky vaří, čistí celý dům, a že já bych v reálu měla prát a žehlit dětské oblečení, že nic nedělám, že mám neuvěřitelně času pro sebe a ještě připravené jídlo...jenomže co mi tu vlastně vyčítá?Vždyť to jsme věděly od začátku,ne?A mimochodem, za stejnou činnost-tedy pouze za starost o děti a dokonce s mnohem lepším rozvrhem-to znamená jenom od 15 do 19 každý den, jsem měla možnost jet do Francie a to s platem 400-500 euro. Hrazený kurz francouzštiny, auto k dispozici i pro osobní účely, placená jízdenka tam i zpět. Jo, a já za vlastní peníze (na dluh!!)koupila letenku tam a zpět, auto nemám(ani nechci), na španělštinu nikam nechodím a můj plat je prosím pěkně mnohem menší než poloviční. Takže co tady na mě jako zkouší?Proč tedy nenajali Angličanku?To by snad dávalo smysl,ne?Pak se dozvím super hlod. Že prý ona jak je rodilý mluvčí španělštiny, tak prostě jí dá zabrat mluvit anglicky. Ale mně, protože nejsem rodilý mluvčí, prý může být jedno jestli mluvím anglicky nebo španělsky. Koukám s otevřenou pusou a naprázdno jí zavřu. Tahle věta byla skutečně prudce inteligentní, jelikož já jsem Čech, prosím!!A jaksi mám přítele Španěla už pěknou dobu, žiju ve Španělsku, celý den jsem v kontaktu se španělštinou, takže ne, není mi jedno jestli mluvím anglicky nebo španělsky!!Nad španělštinou nepřemýšlím, sype se ze mně sama. Jsem vytočená. Smutná. Nešťastná. Obléknu se a mizím. Rodiče se podivují, kam jdu v čase oběda. (Pro zajímavost je 14:05) Vymluvím se, že mám schůzku s kamarádkou (promiň, Baru!!:-)) a mizím pryč. Představuji si tortillu z KFC,ale tam než se dostanu..raději se usadím v Burger Kingu kousek od domu a zase se nestačím podivovat nad jemností jejich housek..tuším že obsahují asi milion "éček" protože to vážně není normální, ale musím uznat, že tohle rychlé občerstvení mě ve Španělsku hodně nadchlo. Hranolky dobré nemají, ale burgery excelentní. Pak jdu do Al Campa, kde kupuji barvu na vlasy. Poměrně tmavou,ale jak tak znám svoje vlasy, stejně nechytne. A hlavně je o několik euro levnější než v centru! Pak se zadívám do obuvi..a děs. Všude kozačky, hnusné ještě k tomu, divná móda, vážně že jo..a jdu pěšky až ke škole, kam denně vodím kluky. Chytám tam bus 20, a začtená do knihy málem zapomenu vystoupit. Kolem 16 přicházím na Puerta del Sol.Je tam lidí že je to až nechutné. Prodírám se davy těl a jsem poněkud znechucená. Pak se ovšem dostanu do dobré ulice, kde je obchodů hodně a lidí tak nějak snesitelně..a říkám si, že Gran Vía je dobrá tak na procházky,ale ne na obchody. Tady se nakupuje mnohem lépe. Skočím do obchodu Sfera, který se stal mojí novou láskou. Něco jako když jsem ve Francii obdivovala Etam, protože u nás byl pouze s prádlem. Není to zrovna nejlevnější obchod,s H/M, C/A a podobnými rozhodně nemá společného nic. Je to taková móda trochu elegantnější, ale mají tam krásné věci. Peníze z dárku pro Daniela, který jsem vrátila, se mi konečně připsaly na účet, k tomu si vybavím požadavek maminky a mám úplně chuť si udělat nějakou radost. Nanosím toho do kabinky tunu. Nakonec se nemůžu rozhodnout,ale beru blůzku, kterou jsem si vyhlídla již před delší dobou, zvláštně řasené triko a svetřík. Úplně mě to hřeje u srdce. Šetřím celou dobu co jsem tu a vlastně jsem si nic ještě nekoupila. Tak to se teď změní!Zacházím poté do H/M, kde tomu moc šancí nedávám, ale nakonec mi tam padnou boty, což je věc, kterou již dlouho potřebuji. Ověšená se vydávám dále, zacházím si počíst do FNACu, a dále stoupám vzhůru směr Gran Vía. Nejsem venku dlouho, ale jsem nějak utahaná. Hledám Dunkin Coffee, které jsem navštívila před dvěma lety a zklamaně zjišťuji, že tam již není. Navštěvuji tedy tu stejnou kavárnu,ale na Sol. Je tam šňůra lidí,ale mám štěstí, sedám si a začítám se do knihy. Mám v plánu se vrátit zpět pěšky,nebo třeba vystoupit několik zastávek napřed,ale jsem unavená, venku se dělá tma a tak kolem 20té hodiny čekám na autobus směr Estrella. Kolem 20.20 vcházím domů a zjišťuji, že rodinka se za celý den nehnula z bytu. Ještě že jsem zmizela! Ukousnu pár sušenek a přemýšlím, jestli to do rána vydržím. Nakonec jsou moje myšlenky utnuty zaklepáním na dveře a oznámením, že je večeře hotová. Jsem jako vlk. K večeři jsou tortilly, maso, milion omáček, tedy sals:-) a zvládnu i jedno pivo. Jsem spokojená. Zalezu do postele, pak voláme s Danim a já zjišťuji jak moc mě uklidňuje slyšet jeho hlas. Po rozloučení se ještě začtu do knihy a raději nechci vědět, kolik je asi hodin, ale tuším že klidně 3.15. Uf, když to se nedá odložit?Jdu spát,zítra je taky den.

Pěkně promrhaný den (Pátek 11.10.2013)

Ufff.Příště se musím naučit té knize odolat.Vstávám v 7.30 a je to šílené. Zvládnu se nasnídat, dát dohromady byt a naštěstí Eva brzy odchází. Pedro je fuč už dávno. Dneska se děti chovají dost příšerně. Bohužel nezvládnu nic, vyčistit si zuby, ani ustlat..nic. Na poslední chvíli vybíháme. Po příchodu domů přemýšlím, co všechno dnes chci udělat. Přemýšlela jsem, že bych šla na Gran Víu, ale říkám si, že je asi možná lepší v sobotu, že na to budu mít celý den..pak si říkám, že aspoň nákupy v čtvrti Goya by se mi do programu vešly. Pak si říkám, že možná na všechno kašlu a spíš odepíšu na e-maily, které se mi nakupily a udělám něco do školy. No, sama nevím. Po příchodu se snažím dát dohromady, uklidím si pokoj, a když si zvládnu i trochu líčení, odcházím pro bagetu. Knihu jsem stále nedočetla a nemohu ji odložit. Trochu mě zdržuje. Ale nemůžu se udržet a čtu pořád. V 11.20 si připravím oběd. Už včera jsem měla takovou divnou chuť..moje tělo doslova křičelo po dodání rajských s olivovým olejem..to jsou vážně zvláštní chutě!K obědu je čočka. Jako ne, že bych ji vyloženě nenáviděla, ale prostě je moc často.Já si ovšem připravím rajská jablíčka na olivovém oleji, potom v té směsi osmahnu čerstvou bagetku a ...užívám si plejády chutí. Uklidím kuchyň a jdu se natáhnout. Dnes stíhám precizně, takže si můžu dovolit spát od 11.45 do 12.30. Pak jdu pro děti. Když přijdeme, trochu v obavách očekávám příjezd nové pračky. Eva jak řekla "jednu koupila" a mají přijet dnes. Stačím naklidit kuchyň a umýt nádobí, a zbývají mi asi dva talíře, když se ozve zvonek a já jdu vyřídit pračku. Pán vypadá jako Indián a bohužel zjistím, že tuto variantu jihoamerické španělštiny bohužel nezvládám. Vážně síla!Trochu mě to zklame, mám se ještě hodně co učit, moc. Přijíždí Eva, protože si to chce trochu ohlídat a říká mi, že tu pracovní dobu, co má, hodlá změnit a pokud bude třeba, tak i odchodem z práce. Jdu vyprovodit děti a naštěstí v 17 si už pro ně zajedou rodiče. Když přijdu domů, vyložím věci, pro které mě Eva ještě poslala cestou a plánuji si, jak si konečně odpočinu a pak večer si buď obarvím vlasy a napíšu dopisy, které chci napsat už asi sto let a nebo vyrazím do čtvrti Goya a dočtu svou knihu v oblíbeném Starbucksu. Potom mi Eva však oznamuje, že odešla z práce a že bude pracovat z domova. Buf!!!!A je po legraci. Takže konec. Co se může stát? Bude celý den doma, kontrolovat, kolik vody spotřebuji, kolik káviček z jejího pressovače si vyrobím a jestli spím na tom nechutně pohodlném gauči? Je mi z toho úzko. Dani sice píše, že to je snad dobře,že se víc postará o děti,a já budu mít volněji,ale tak to nevidím. Pokud bude pracovat z domu, tak jako na volné noze, bude si muset ty klienty nahánět sama, to znamená, že nebude mít žádnou pravidelnou pracovní dobu, na kterou bych se já mohla spolehnout...a nebo, co když zjistí, že to utáhne manžel a mě pošlou pryč?Kam jako půjdu? Vytrhne mě z myšlenek sdělením, že jí volal její šéf, že by jí obsadil tedy na jiné místo...ufff, tak to snad nějak dopadne! Jdu si lehnout. V posteli se doslova svíjím blahem, jsem vyčerpaná úplně příšerně a natahuji budíka na 18 a těším se, jak si dnešní krásný teplý den užiji nějakou procházkou. Buffffffffffff. když se probudím je 21:20. Chce se mi brečet. Neudělala jsem nic. Ano, ušetřila jsem trochu za lístky na metro, ale nemám obarvené vlasy, nemám napsané dopisy, ani e-maily..jsem pěkně vytočená. Důležité je, abych ale šla spát nějak v normě, aspoň do půlnoci a zvládla ráno vstát jako člověk a ne ve 12. Zítra už si ten den chci trochu užít!Sakra. Ztratila jsem celý pátek. Je mi z toho fakt smutno.Pak si jdu přichystat večeři. Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně asi jíst nechci. Slupnu jamón serrano, zapiju to actimelem (jo, to je tady běžná praxe) a jdu si číst. Zvládnu vyřídit čistění zubů dřív, než se do koupelny nastrkají děti a ve 23.40 se pokouším usnout. Chvíli čtu a i když se převaluji, nakonec usínám. 

Krásný den (Čtvrtek 10.října 2013)

Probouzím se o půl deváté a je mi jasné, že pokud vylezu teď, budu se podílet na přípravách, které se mě nijak netýkají. Takže posečkám a pak vylezu. Hotové Boží dopuštění. Když mi Eva včera říkala, jestli bych ráno neuklidila kuchyni, netušila jsem, že to tu bude vypadat takto. Vůně smaženého kuřecího masa není zrovna to, co bych po ránu chtěla cítit. Fuj. Naštěstí odchází v 9.15 a můžu si dělat co chci,ale..to, že odveze kluky do školy je poměrně draze vykoupeno. Musím ustlat všechny postele, dost zabrat mi dá i moje vlastní, potom uklidit celou kuchyň, celou myčku, posbírat věci v obýváku..ale je fajn, že nemusím vycházet a můžu mít vlastní tempo. Když skončím, je 10. Príma. Jdu snídat. Pěkně pozdě. Popadnu svojí knihu, dopřeji si konečně po tak dlouhé době vodní lázeň, kam ponořím svoje značně unavené nohy, u toho vyřídím nějaké e-maily a je 12. Strašné, čas tu utíká přímo zběsile. Musím zvládnout otočit ten režim tak, abych opravdu přes den nepotřebovala odpočívat a ráno vstávala v 6:30. Doma by mi to žádný problém nečinilo,ale tady je prostě všechno jiné. Jednou jsem jela metrem v 7 ráno a na zastávce jsem byla úplně sama!Divný pocit. Než Eva odešla řekla:" Jo, a nefunguje pračka. Musím nějakou koupit". To mě pobavilo, jako kdyby to byla třeba bageta, nebo propiska..musím nějakou koupit..zkrátka, tady to s těmi financemi funguje trochu jinak. Každopádně, jestli koupí novou pračku, tuhle rodinu vážně neopustím. Když nic tak kávovar Nespresso, volnost uvařit si cokoliv a nová pračka jsou už dost pádné důvody. Ne, pravda je, že se tu mám dobře, a když jsem teď už konečně chytla nějak režim, tak jsem i šťastná.Občas mám volno, peníze mi zůstávají stejné..až na nějaké podivnosti si vlastně stěžovat moc nemůžu. Když umyju talíře, začtu se ještě do knihy a jdu vyzvednout děti. Dnes jenom dva nejstarší, malý Diego jen někam na exkurzi. Když jdeme ze školy, ani jeden z nich na mě nepromluví, a já si tak uvědomuji, že jsou tady ty děti nějak zabržděné. K obědu je bramborový salát a maso. Jednoduché jídlo, ne?To se nedá zkazit. Nemůžou snad to nějak zkazit. Pf, tak to byl špatný odhad. Pořád se nemůžou rozhodnout, kolik těch brambor mají sníst a začnou patlat příšernosti. Začnou krájet nějaký smrdutý sýr, k tomu česnekovou majonézu a celé pěkně do mikrovlnky. Přemýšlím, že jim snad jednu střihnu. Větrám celý dům, totálně dokořán všechna okna a stejně to nestačí. Mám namále abych nevrhla. Pak ty šílenosti musím umýt, a když uklidím kuchyň, je přesně 14.30 a vyrážíme. 15.00 je pěkný čas, protože můžu chvíli vydechnout. Musím si přiznat, že pokud by tady nebyl malý Diego, tak by mě to tu nebavilo. Sice těm dvěma je jen 8 a 11 a člověk by řekl, že jsou to malé děti,ale ne. Už mají svojí hlavu, svoje názory a nechutné chování, které musím trpět. Dovleču se domů a zavírám se v koupelně. Předpokládám, že jakmile přijde Juana, začne ihned uklízet, takže si to chci užít. Naštěstí přichází až kolem 16.15 a já zvládnu užít milion tělových mlék a všeho, co nabízí tento dům. Mám dneska v plánu jet za Danim. Uvědomuji si, kolik takovým překvapením riskuji, ale je mi to vcelku jedno. Juana udělá dětem sendviče, já se nalíčím, dám trochu dohromady a společně odcházíme. Pak se odpojuje, jde vyzvednout Diega z exkurze a já ty dva táhnu na plavání. Pokud je mám ovšem porovnat, tak Pablo, ten prostřední je klidný a dělá vždy co mu řeknu. Javier, nejstarší, má ke všemu sto řečí a nedělá nic. V knihovně se odehraje menší výstup a já už píšu Evě sms, že nemám sílu ani chuť něco řešit. Volá a chce ho k telefonu. Za chvíli přijde Javier sám od sebe a říká:"Moni, tak jdeme na tu angličtinu?" Trochu faleš, ne?No, neřeším to. Vysvětlím mu, to, co se po mně žádá a v 18.40 mu nařídím odchod na plavání. Uff. Klid. Pohádka. Dnes se rozhodnu objevit, co skýtá místní kavárna. Hmmm...proč jsem sem nezašla už dřív?Poroučím kávu a sendvič. Moje večeře. Konečně nevečeřím v 23 nebo i později;-) Vychutnám si kávu na zahrádce, která obíhá značnou část pozemku bazénu a jdu už čekat ven. V knihovně je nechutné vedro a smrad. Všechny ty děti příšerně nevoní. Venku čtu a čtu a když konečně vyjde i Javier, je 19.40. Přijíždí Eva. Jdu pěšky na bus, a doufám, že jednou ulicí si nadejdu několik zastávek. Mám štěstí, bus jede za chvíli. Ale i když jsem do něj nastoupila dřív než včera, tuším, že dneska příměstský vlak v 20.15 nestíhám. A taky že ne. Naštěstí jede další ve 20.23. Vystupuji na Fuenlabrada central, pak 3 stanice metra a volám. Uvědomuji si, že může být kdekoliv, měl se sestrou jen zařizovat nějaké věci, může spát a probudit se až ráno..ale mně to nevadí. Mám knihu, ne? Sedím na lavičce a čtu, tak je mi to jedno. V 21:40, po 50 minutách telefon. Spal. Vychází ven. A já ani na minutu nelituji toho, že jsem přijela, že jsem čekala a největší radost mám, když vidím, že i on je z toho překvapení šťastný. Ve 23.50 odcházím na metro, poslední vlak ujel a jedu až na poslední stanici linky 10, kde mám štěstí a rovnou do ní naskakuji.Ve vlaku metra probíhá nefalšovaná siesta..asi 50 lidí, různě pomalovaných v různých kostýmech se veselí a popíjí..a nakonec osloví i mě. Je to docela legrace,ale začínám být unavená. Než se prokličkuji celým Madridem, je 1:15 a já vcházím do dveří. Bohužel kniha začala být napínavá, takže čtu až do 3. Jsem blázen, jak jako budu zítra vypadat? Zvláštní je,jak tady divně hospodařím s časem. Hodinu a půl dojíždění jedna cesta? A mně se to zdá málo? Vždyť z Tábora do Prahy bych za nikým takhle dlouho nejela?!!!A navíc cesta stojí úplně stejně!!Minimálně 3 eura! No, a mně to nepřijde tady ani drahé, ani zdlouhavé. Zkrátka, pokud člověk chce žít v nějaké zemi, musí se jí přizpůsobit. Tečka. Může si sice držet nějaké své režimy, tak jako se snažím já,s jídlem a spaním, protože prostě nějak funguji už pár let a prostě to tak musím dodržovat, pokud chci být fit, ale ta mentalita té země dříve nebo později zkrátka převálcuje každého. Zítra budu vypadat jako zoombie, to je jasné. Jenže mně je to snad i jedno.Tak dobrou.

Krásný volný den..(Středa 9.10.2013)

No jo, no. Tak se mi to trochu nepovedlo. Budík mi zvonil v 8.15. Jenomže jsem slyšela jak řvou děti a při představě, jak se se všemi strkám v kuchyni i v den, kdy to není nutné, mi zrovna na náladě nepřidala. Takže spím dál. Vzbudím se v 10.15 a můžu být ráda, že jsem se vůbec probrala teď a ne třeba ve 3 odpoledne. Protože jsem si už nenařídila budík! Jdu si udělat kávu, sním půl sušenky a rozhodnu se, že prostě musím dodržovat režim se vším všudy. Jedno vybočení nic neznamená.Čtu svojí knihu, kterou už bych ráda dorazila a hned v 12.15 si ohřeji výborné špagety opět zkažené nechutným salámem. Fuj. Sice jsem si ten den plánovala úplně jinak, ale tak...to je už jedno. Chtěla jsem si někam zajít na snídani,ale nakonec...nakonec to není tak špatné!Když už jsem doma, tak toho využiji a vynasnažím se tedy tím pádem mít volnou sobotu. To je hrozně fajn..na bydlení v centru, člověk může někam jít. Takže provedu nějaké nezbytnosti, které obvykle provádím o víkendu /zastřihnutí vlasů a tak podobně:-) /, vyžehlím si vyprané oblečení, uklidím celý pokoj, seberu, co jsem doposud nestihla uklidit..a chystám se ven. Dnes je nádherně. Mělo být v říjnu už jenom kolem 20°ale je 26°a předpověď hlásí podobné teploty na celý příští týden. Nakonec je trochu slunce fajn, asi si těch pošmourných dní užiji až kam, až přijde listopad a podobně. Pravda ale je, že počet slunečných dní je v ČR tragicky nízký,a tady přesný opak, takže výskyt sluníčka předpokládám i v zimních měsících, jako tomu bylo například v únoru. Do bytu nečekaně vpadne Eva. Prý si zapomněl nejstarší Javier kytaru. Zastihne mě v přípravách,a docela pěkně si popovídáme. Nakonec když je vše super naklizené, v 15.10 jdu nadělat malé sendviče a mizím pryč. Dneska nemám na nikoho náladu. Uklidím se do jedné příjemné kavárny, kde si poručím výbornou kávu a jahody se smetanou a koukám ven..a konečně si připadám jako "já". Jako ten člověk, kterým jsem bývala dřív. Který zvládal milion věcí a hlavně si vždycky zvládl najít čas pro sebe a přemýšlet o životě..číst v tichosti...a jsem spokojená. Pak se plížím ke škole, posbírám děti, s jedním se uklidím do knihovny a mezitím co v šest odchází na plavání, odbíhám do vzdálenější ulice vyzvednout nejmenšího skřítka, kterého potom umístím do koutku pro malé děti a získávám tak do 19.15 naprostý klid. Mnohem lepší než včera...jak odcházejí na různé časy, tak se nedá dělat nic. Počkám na kluky, a kolem 19.30 přijíždí Eva. Nahážu jí věci do auta a vydávám se na procházku, až dojdu na zastávku autobusu. Odjíždím směr Goya a mým cílem je koupit si nové boty. Bohužel, netuším kam přesně se vrhnout. Zacházím do Corte Inglés,ale to je tak spíš pro pobavení, nehodlám dát několik měsíčních platů za jedny boty! Pak doslova běžím do Promodu. Bohužel, tahle kolekce je šílená a většinou buď se mi líbí celá kolekce a chci si koupit všechno, a nebo se mi nelíbí vůbec nic. To je případ dneška. No, nakonec lepší..nemám peníze na rozhazování a ještě by mi to bylo líto. Jsem hladová až mám z toho mžitky před očima. Ještě vběhnu do H/M  kde se dá občas něco hezkého koupit a zkouším pár věcí. Nakonec odnáším jedno bílé triko. Můj první nákup ve Španělsku! Zacházím do více obchodů,ale už nemůžu. Nakonec se usadím v KFC. Potřebuji už nějakou energii! Kupuji tortillu, která je přímo obří! Jídlo ani nekoušu, netuším kdy naposledy jsem měla takový hlad! Jojo, KFC v 21.30 chutná nejlépe:) všude jsou tuny lidí, je krásně, opravdu si to užívám!! Pak chytnu bus, doma si popovídám s Evou, že zítra hodí kluky do školy ona..a jdu si rozestlat. Dani se mi už několik hodin neozval..a mně se opět stahuje žaludek. Píšu mu ať mi zavolá. Usínám. Ve dvě hodiny ráno mě probudí něco jako prozření. Samozřejmě že nevolal. Jdu otevřít okno, protože je nesnesitelné horko a přemýšlím. Nemůžu spát. Je to jako slovo Boží. Hlavou se mi honí milion myšlenek a věci, které dávno vím, které vidím, a které si pořád nechci přiznat.Jsou tak evidentní, že je mi z toho zle. Znovu usínám.

Zamilovaná (Úterý 8.10.2013)

Nové předsevzetí nese svoje ovoce. Budík v 7.25 ani nezamáčknu a rovnou vylezu z postele. Venku tma tmoucí a v pokoji značná zima, ale budiž, jdu do kuchyně. Zvládnu se nasnídat,ale bohužel na mě čeká nechutně narvaná myčka, kde samozřejmě není umyté všechno, takže se značně zbrzdím. I když už jsou děti vzhůru, zavírám se do koupelny a hotovo. Můžu slavit úspěch. Pedro je pryč, Eva naštěstí také odchází. Posbírám děti, které se dneska chovají dost šíleně a jdeme směr škola. Po návratu beru do ruky svou knihu, a pak si myju vlasy, foukám a do toho obědvám. Kuře. Fuj. Nezvládám to. Putuje pryč. Je mi líto. Nejvíc smutné je, že si musím vybrat jestli sprcha, nebo vlasy. Dnes vybírám vlasy a snad odpoledne zvládnu sprchu. Do školy přijdu pěkně pozdě,ale naštěstí to není nikde poznat, kluci si hrají s nějakými kamarády. Jdeme ze školy, zastávka pro chléb, klasika..a kluci mi konečně pomáhají prostřít stůl..už jsem tu pěkně dlouho ale dnes mám pocit, že teprve od včera mají ty dny nějaký smysl. V půl třetí mizíme do školy, a když se ve tři vrátím, dopřeji si vynikající kávu a podivnou věc, která vypadá jako obrovský koblih.Cítím se tak nějak klidná. Nějak vyrovnaná. Hlavně se tedy cítím normálně tím, že zvládám ta rána. Když to budu dodržovat a zvládnu chodit spát do 22.30 celý týden a následně tedy i pořád, myslím, že bych časem mohla zvládnout vstát v 6.30 a učit se, případně psát diplomky. Nebo cokoliv jiného. Včera se mě Eva úzkostlivě zeptala, jestli netrpím nějakou těžkou anémií, když jsem taková unavená pořád. Myslela jsem, že jí jednu natáhnu snad!Zvládla jsem konečně po tolika týdnech přetočit svůj rytmus do nějakých únosných mezí a podle ní trpím anémií!Pff. Pravda je taková, že celou zimu chodím spát nejdéle do 21.30 a vstávám v 6, takový je můj celoživotní režim, plus mínus nějaké výjimky, zkouškové a podobně. Režim ve Španělsku jsem nacházela dost obtížně,ale nakonec jsem ho našla. Jde o to zkrátka využít den na maximum, což jsem tu zvládala opravdu hodně těžko. Jediné, co mi to naruší, bude rande. Když končím v 19.30 hodinka cesty k tomu..to bude dost síla. Za tohohle režimu jsme se ještě v pracovní den neviděli. Koukám z okna, kde se udělal krásný den, poslouchám Beethovena (No.7)a nechám se unášet proudem myšlenek, a v 16.40 se zvedám směr škola. Príma. Další ztracené odpoledne. Nesu si s sebou knihu a rozmýšlím, jestli i PC...nakonec PC ne. Říkám si, že bych potom mohla vyrazit na nákupy, nebo třeba za Danim??A kam to pak potáhnu. Takže knihu a jde se. Čeká mě náročné odpoledne, které z duše nenávidím. Úterý. Počkám na kluky před školou, svižnou chůzí se všichni ubíráme do knihovny, kde hlavně kontroluji Pabla, aby zvládl všechny úkoly, protože začíná plavat již od 18.00. To znamená v 17.40 odchod z knihovny. Ostatní dva jdou však až od 18.45. Jak u blbých, vážně jo. 18.20 je potřeba opustit knihovnu. Javier jde sám, ale s malým Diegem jdu do šatny, kde mu pomáhám mu převléknout se. A zažiju něco nového, což by mě, být jeho matkou, značně vyděsilo. A to je to, že se vždycky styděl, a teď se svlékne a vypráví mi jak se těší až si zaplave. Žádný stud, nic. O hodinu později, když ho vyzvedávám (zatímco jsem nedělala nic, jen hledala zástrčku, kde bych si mohla nabít mobil a smskovala s Danim)ho dokonce koupu. Hrozně se směje, že prý se mu to moc líbí. Mám štěstí, že se nevykoupu také. Sprchy jsou naproti sobě..příšerné. Jen otázka náhody kdy mě někdo osprchuje. Neměly by tyhle chvíle patřit spíš jeho matce? Jak je možné, že jí nevadí, že její nejmenší dítě si na mě zvyklo tak, že mu nevadí, že ho koupu?Jak to, že jí nevadí, že když jsem přijela a on něco potřeboval, vždycky křičel:"Neee, Ty jsem nechoď, zavolej mojí maminku!" a teď když něco potřebuje, křičí :" Ať sem jde maminka nebo Monika!!". Nikdy bych nedopustila, aby si takový malý skříteček zvykl na jinou ženu. Asi nechápe, o co přichází, nebo chápe, a je jí to jedno??!! Probírala jsem to s více lidmi a všem to připadá cvaklé. Když nemám čas, nepořizuju si děti, ne?A už vůbec ne 3. Když ani nemám čas postarat se o ně. No, konec úvah, vychází i Pablo a Javier a čekáme na Evu. Nakonec jsem se rozhodla, že dneska pojedu na Fuenlabradu. Trvá to hodinu,ale jako..máme si s Danim volat, nebo tam dojedu? Chci tu druhou možnost. Eva jako na potvoru přijíždí v 19.50 místo v 19.20. Aspoň mě hodí na bus. Je pozdě, je tma, ale je krásně teplo. Bus stojí v hromadě nepojízdných aut a mě docházejí nervy. Ráda bych stihla příměstský vlak v 20.15. To je nemožné, když stojím na semaforu v 20.13. Připoutám si kabelku, sundám řetízek a vybíhám. Propočty ukázaly, že když sebou hodím, dá se proběhnout všech 5 semaforů (ano,5!!) najednou. Běžím jako šílená a u toho se usmívám jako idiot. Venku je nádherně teplo a já jdu na procházku se svým nejdražším, tak co? To je přece důvod k radosti. A když doběhnu na nástupiště a vlak teprve přijíždí, tak to už je důvod dvojnásobný. Usedám, na Fuenlabrada central vystupuji, pak ještě metro a ...volám. Dani spí. Za pár minut vychází a strašně mu to sluší. Chci trochu zachovat svojí rutinu, co jsem si nastolila, takže po krásné procházce se v 22.15 zvedám k odchodu a po vystřídání několika dopravních prostředků v 0.10 otevírám dveře do bytu. Bohužel jsem dnes neměla štěstí, a na příměstský vlak jsem musela čekat 20 minut a potom na metro domů 15. Eva je ještě vzhůru a oznamuje mi, že ráno má nějakou obchodní schůzku až kolem 10 a že ať tedy vůbec nevstávám, že se chce postarat o děti a že potom je vyzvednou rodiče Pedra. A že tedy do 17 mám komplet volný den!To se mi dost hodí. Uléhám ve svém naklizeném pokoji, který konečně vypadá jako můj pokoj, a šťastná usínám.