Vzbudím se a budík ukazuje 9.30.Hodiny ukazují 9.30. Nic nechápu. Aaah! Už se mi rozsvítilo. Nejraději bych zůstala v posteli déle,ale mám trochu strach,kdy se rodina vrátí. Rychle vstaneme a dáme si vynikající snídani.Najednou je 10.00. Nechápu, kam ten čas letí! Dani odchází a já ještě uléhám. Venku je nádherný den, který si doslova říká o nějakou procházku,ale mám dost věcí na práci. A navíc tedy jsem unavená. Ulehnu a vstanu kolem 13.15. Pak se rozhodnu ani nestlat, a nechat si prostor na učení se v posteli. Postel se mi vlastně docela líbí, kdybych mohla mít lepší povlečení..no ale co, s tím nic nenadělám. Volám dost dlouho se sestřičkou, pak s mamkou a pak si jdu udělat oběd. Nějak se flákám s tím pravidelným režimem, jak je víkend. Pak se pustím do papírování a vyhledávání materiálů k diplomkám. Kolem páté mám chuť na kávu a zrovna když procházím kolem dveří, vejdou rodiče a malý Diego. Jen odloží nákup a jdou vyzvednout dva větší kluky, kteří byli na nějaké víkendové exkurzi. /Díky Bohu za ty dary/ Chvíli papíruji, ale pak se setmí, že není vidět na krok a kolem šesté si pustím film Poslední píseň. Několikrát ho přerušuji, a vzpomínám na některé věci z uplynulého víkendu...kolem osmé mě volají na večeři. Pak dokoukávám film..nemůžu říct, že by se mi nelíbil,ale četla jsem knihu, která měla téměř 400 stran..a když člověk čte, a musí přečíst několik stran, aby si představil uvedenou situaci,tak pak prostě musí z filmu být zklamaný.Prostě mi to všechno přijde zrychlené. Možná někomu, kdo tu knihu nečetl, se film líbil hodně,ale já to mám zkreslené a jsem trochu zklamaná. Kolem desáté se už připravuji na spánek a jsem šťastná, že jsem dnešní den skutečně využila k odpočinku. Týden mi dá jistě zabrat.
Žádné komentáře:
Okomentovat