Vstávám opravdu odpočinutá, což se mi nestalo už hodně dlouho. Budík zvoní v 7.50 a všichni ještě spí. Nádhera. Dnes mám kliku, včera mi Eva říkala, že má po ránu volno, takže hodí kluky do školy. Snídaně je klidná, zvládnu udělat všechno, dokonce i vyndat věci z myčky a v 9.20 odcházejí. Nádherná část dne. Zalezu si do postele s knihou, což je opravdu svátek, protože číst prostě nestíhám. Tuhle knížku (Poslední píseň, Nicholas Sparks) jsem si musela hodně v rychlosti projet od začátku, protože jsem kdysi došla na stranu 100, pak jí několikrát odložila, několikrát se vrátila...děs.Takže jsem ji četla znova a jsem na straně 120. Čtu do 11,ale pak sebou musím dost hodit. Chci si umýt vlasy, protože zítra chci dělat jiné věci, a všechno tady je prostě otázka priorit. Nejde to všechno najednou. U toho si připravuji oběd a pouštím pračku. To si opravdu užívám, že vedle pračky je sušička a můžu si mezitím dělat svoje věci. Jojo, to byly časy, když jsme s mojí kamarádkou Danuškou (Dani, zdravím!!;-) za studií ve Francii běhaly z jednoho pavilonu do druhého a utrácely eura za praní a sušení..jojo:-)Stihnu se v klidu naobědvat, pak se trochu začtu a zase pozdě ( no co, jsme ve Španělsku) utíkám do školy. Nemá smysl být tam včas, na Javiera dokonce čekáme do 13.15. Pak rychle domů a kluci se těší, co všechno sní, protože od včera zbyla pizza. Všichni si přidávají, jídlo létá kolem a dneska, i když to vypadalo tak nadějně, uklízím hodně velkou spoušť a končím až ve 14.20. Uffff. Dneska je první den, kdy sice jsem trochu unavená, ale cítím se jinak fit a odpočatě, a nepotřebuji si lehnout. Což je dost zázrak. Když sbíráme batohy a věci na odpolední vyučování vchází Eva, že si zapomněla nějaký diář nebo co a že tu byla blízko, a že kluky vezme do školy. Paráda!!!A dokonce má schůzku někde tady poblíž, takže se ani nemusím hnát na 17 do školy, do bazénu a tak podobně..ale můžu přijít až v 18.30 rovnou do bazénu zkontrolovat, jestli všichni si všechno vzali a doprovodit kluky domů. V 15.30 přichází Juana, a já se odebírám s kávou k PC. Přemýšlím o výletu do Corte Inglés, který mám téměř za rohem...ale zatahuje se obloha, tak možná až zítra ráno. Když jsme tam byli s Danim naposledy, líbil se mi tam jeden parfém, pro mě, a jemu se taky moc líbil. Mám hroznou chuť si ho koupit, protože zítra konečně po sto letech budeme spolu. Je 17 hodin, a přemýšlím, že už se možná pustím do studia latiny. S tímhle režimem to bude dost drsné, takže nechci nic nechávat na poslední chvíli. Píše Eva...že prý jí zrušili nějakou obchodní schůzku, takže nemám chodit, o děti se postará a mám si užít volna. Tak tedy dopiji kávu a vycházím. Před šestou vystupuji ve čtvrti Goya, která je plná obchodů, kavárniček...a je tam asi milion lidí. Mám klidnou, veselou náladu, a přemýšlím, že až teprve poslední dny se cítím opravdu, ale opravdu šťastná. Takovým tím způsobem, že se člověk může nadýchnout, zhluboka a zadívat se na oblohu. Kdy mu dělá radost lehoučký větřík, kdy vidí barevné listí a cítí se klidný. Zapluji do Corte Inglés, kde hned ožiji ale parfém, pro který si jdu, mě zklame. Navíc mi připadá, že ho tu mají o dost dražší, než když jsme ho viděli spolu. Jsem tam dobře hodinu a půl, ale musím si prohlídnout všechny flaštičky a všechno, co tam mají. Jsem na sebe přísná,za starých dobrých časů, kdy jsem byla ve Francii bych si koupila vše,a i když mám milion chutí koupit si hodně věcí a dokonce mám na ně i peníze, v duchu přepočítávám domácí zásoby, přemýšlím, že když to nespotřebuji, že je mi líto to vyhodit a budu to tedy muset poslat zpět v krabici domů, jak to všechno budu dělat..až se prostě rozhodnu, že si to koupím, až nic jiného nebudu mít. Tudíž mám ještě jedno tělové mléko, takže si tohle krásné prostě nekoupím. Nakonec odcházím s dvěma šampony, protože šampon opravdu nemám žádný, a s jednou vychytávkou, která se používá než se nanese make-up.Pak vyjdu a narazím na hotové peklo, tedy obchod Casa del libro, což je moje smrt, protože se tam zasekávám na dvě hodiny.Vylezu kolem 20.30 a jdu se jen tak projít. Všude je milion lidí a je krásně, 24°. Užívám si počasí a zajdu ještě do Corte Inglés, tentokrát do pobočky, kde mají knihy. Už dlouho hledám jednu, kterou jsem kdysi četla francouzsky,pro Daniho-tedy španělsky. Ale dosud jsem neměla štěstí. Ah!!Nacházím!Odcházím k pokladně pyšná jako páv.Něco je se mnou rozhodně v nepořádku, protože mě hřejí moje vlastní nákupy, přitom nejvíc pyšná jsem za úlovek, který držím právě v ruce. Představuji si, co budeme celý víkend dělat, kam pojedeme, jak mu dám knihu..a celý den se takhle usmívám, jako idiot. Pak chytám bus, a těším se, až se svalím na sedačku, ale přijede totál přecpaný. Dani se mi neozval celé odpoledne, chápu, že určitě spí. Chtěla jsem využít volné odpoledne, abych za ním jako překvápko přijela, ale když si představím, že vyjde dřív nebo déle než tam já budu a všechno, asi si nedovolím jen tak 90 minut "utratit" ze svého volného času cestou, která ani nevím, jak dopadne. Musíme si dneska zavolat a vyřešit tu cestu, ale šíleně se těším. Přesto něco ve mně, když přijdu domů, posmutní. Dani se doteď neozval.Večeři jsem propásla, měla jsem tedy značné cukání se zastavit na nějaký nezdravý burger, ale nakonec se mi nechtělo utrácet. Jdu tedy domů a jdu si připravit salát. Jojo, na saláty jsem třída. Povede se mi excelentně. Kdo někdy ochutnal můj salát, zanechal i sladkého a šel si raději připravit salát (že, drahá sestroo!!:-)))Takže si hoduji a kolem 22 to balím. Jdu se převléknout, umýt, a tak podobně a kolem 23 telefon stále mlčí. Posílám plačtivé smajlíky. V půlnoci uléhám a je mi to celé jasné. Vzpomínám, jak jsme s mamkou jezdily v létě na kole,jak jsme se sestřičkou jezdily na kole...a chce se mi brečet. Vážně stárnu. Tyhle sentimentální myšlenky jsem ve Francii nemívala. Asi proto, že jsem byla mladší, asi proto, že se předpokládalo, že je to jenom na rok a dokonce se vědělo, kdy bude datum návratu. I když jsem během pobytu několikrát zvažovala, že tam zůstanu..stejně jsem přijela. Teď je to jiné. Netuším, kdy se vrátím. Jo, na Vánoce, ale pak?Pošlu v únoru zpátky krabici se zimními věcmi,zbyde mi tu pár letních sukní a...co dál?Budu turista, nebo někdo, kdo se chce zdržet?Budu tu hledat práci, budu ji hledat v Praze, nebo kde?Pojedu jako au-pair pro změnu do Francie?Budoucnost mě prostě děsí. Doma je doma, často na to myslím, a čím jsem starší, tím víc na to myslím. Dřív jsem na to nemyslela, všechno jsem viděla snadné. Teď je všechno složité. Nejraději, kdybych mohla otočit kouzelným prstenem, bych byla, kdybych mohla kdekoliv v ČR žít s Danim a vídat pravidelně naše. Nejsem připravená vystěhovat se z domu, nechat svůj pokoj například jako pracovnu pro taťku a odejít se všemi medvídky z dětství neznámo kam. Nejsem taková, a rodina mi bude vždycky příšerně chybět. Z myšlenek mě vytrhne Dani. Spal do 23.30, pak se šel osprchovat, něco sníst a jde spát dál. Jet někam na tři dny mu připadá uspěchané, protože doteď neviděl žádný z mých mailů, navíc mu chybí něco do práce a odjet mimo Madrid vidí jako nemožné. Já to chápu, chápu, že je unavený, vyčerpaný, a že to poslední co se mu chce, je někam jet, když by nejraději spal týden v kuse,ale já taky, já taky!!! Odpočítávala jsem hodiny, minuty...a prostě začnu brečet. Strašně. Ani dýchat nemůžu. Já, taková veselá holka plná energie jsem se proměnila v člověka, který je věčně nespokojený. Představuji si, že bych teda seděla doma, ve svém pokoji, a snažila se psát ty diplomky. Pořád bych myslela na Daniho, co asi dělá, kde je..a neudělala bych nic. Mám pocit, že kdekoliv budu, a cokoliv budu dělat, bude to špatně.
Žádné komentáře:
Okomentovat