Probouzím se o půl deváté a je mi jasné, že pokud vylezu teď, budu se podílet na přípravách, které se mě nijak netýkají. Takže posečkám a pak vylezu. Hotové Boží dopuštění. Když mi Eva včera říkala, jestli bych ráno neuklidila kuchyni, netušila jsem, že to tu bude vypadat takto. Vůně smaženého kuřecího masa není zrovna to, co bych po ránu chtěla cítit. Fuj. Naštěstí odchází v 9.15 a můžu si dělat co chci,ale..to, že odveze kluky do školy je poměrně draze vykoupeno. Musím ustlat všechny postele, dost zabrat mi dá i moje vlastní, potom uklidit celou kuchyň, celou myčku, posbírat věci v obýváku..ale je fajn, že nemusím vycházet a můžu mít vlastní tempo. Když skončím, je 10. Príma. Jdu snídat. Pěkně pozdě. Popadnu svojí knihu, dopřeji si konečně po tak dlouhé době vodní lázeň, kam ponořím svoje značně unavené nohy, u toho vyřídím nějaké e-maily a je 12. Strašné, čas tu utíká přímo zběsile. Musím zvládnout otočit ten režim tak, abych opravdu přes den nepotřebovala odpočívat a ráno vstávala v 6:30. Doma by mi to žádný problém nečinilo,ale tady je prostě všechno jiné. Jednou jsem jela metrem v 7 ráno a na zastávce jsem byla úplně sama!Divný pocit. Než Eva odešla řekla:" Jo, a nefunguje pračka. Musím nějakou koupit". To mě pobavilo, jako kdyby to byla třeba bageta, nebo propiska..musím nějakou koupit..zkrátka, tady to s těmi financemi funguje trochu jinak. Každopádně, jestli koupí novou pračku, tuhle rodinu vážně neopustím. Když nic tak kávovar Nespresso, volnost uvařit si cokoliv a nová pračka jsou už dost pádné důvody. Ne, pravda je, že se tu mám dobře, a když jsem teď už konečně chytla nějak režim, tak jsem i šťastná.Občas mám volno, peníze mi zůstávají stejné..až na nějaké podivnosti si vlastně stěžovat moc nemůžu. Když umyju talíře, začtu se ještě do knihy a jdu vyzvednout děti. Dnes jenom dva nejstarší, malý Diego jen někam na exkurzi. Když jdeme ze školy, ani jeden z nich na mě nepromluví, a já si tak uvědomuji, že jsou tady ty děti nějak zabržděné. K obědu je bramborový salát a maso. Jednoduché jídlo, ne?To se nedá zkazit. Nemůžou snad to nějak zkazit. Pf, tak to byl špatný odhad. Pořád se nemůžou rozhodnout, kolik těch brambor mají sníst a začnou patlat příšernosti. Začnou krájet nějaký smrdutý sýr, k tomu česnekovou majonézu a celé pěkně do mikrovlnky. Přemýšlím, že jim snad jednu střihnu. Větrám celý dům, totálně dokořán všechna okna a stejně to nestačí. Mám namále abych nevrhla. Pak ty šílenosti musím umýt, a když uklidím kuchyň, je přesně 14.30 a vyrážíme. 15.00 je pěkný čas, protože můžu chvíli vydechnout. Musím si přiznat, že pokud by tady nebyl malý Diego, tak by mě to tu nebavilo. Sice těm dvěma je jen 8 a 11 a člověk by řekl, že jsou to malé děti,ale ne. Už mají svojí hlavu, svoje názory a nechutné chování, které musím trpět. Dovleču se domů a zavírám se v koupelně. Předpokládám, že jakmile přijde Juana, začne ihned uklízet, takže si to chci užít. Naštěstí přichází až kolem 16.15 a já zvládnu užít milion tělových mlék a všeho, co nabízí tento dům. Mám dneska v plánu jet za Danim. Uvědomuji si, kolik takovým překvapením riskuji, ale je mi to vcelku jedno. Juana udělá dětem sendviče, já se nalíčím, dám trochu dohromady a společně odcházíme. Pak se odpojuje, jde vyzvednout Diega z exkurze a já ty dva táhnu na plavání. Pokud je mám ovšem porovnat, tak Pablo, ten prostřední je klidný a dělá vždy co mu řeknu. Javier, nejstarší, má ke všemu sto řečí a nedělá nic. V knihovně se odehraje menší výstup a já už píšu Evě sms, že nemám sílu ani chuť něco řešit. Volá a chce ho k telefonu. Za chvíli přijde Javier sám od sebe a říká:"Moni, tak jdeme na tu angličtinu?" Trochu faleš, ne?No, neřeším to. Vysvětlím mu, to, co se po mně žádá a v 18.40 mu nařídím odchod na plavání. Uff. Klid. Pohádka. Dnes se rozhodnu objevit, co skýtá místní kavárna. Hmmm...proč jsem sem nezašla už dřív?Poroučím kávu a sendvič. Moje večeře. Konečně nevečeřím v 23 nebo i později;-) Vychutnám si kávu na zahrádce, která obíhá značnou část pozemku bazénu a jdu už čekat ven. V knihovně je nechutné vedro a smrad. Všechny ty děti příšerně nevoní. Venku čtu a čtu a když konečně vyjde i Javier, je 19.40. Přijíždí Eva. Jdu pěšky na bus, a doufám, že jednou ulicí si nadejdu několik zastávek. Mám štěstí, bus jede za chvíli. Ale i když jsem do něj nastoupila dřív než včera, tuším, že dneska příměstský vlak v 20.15 nestíhám. A taky že ne. Naštěstí jede další ve 20.23. Vystupuji na Fuenlabrada central, pak 3 stanice metra a volám. Uvědomuji si, že může být kdekoliv, měl se sestrou jen zařizovat nějaké věci, může spát a probudit se až ráno..ale mně to nevadí. Mám knihu, ne? Sedím na lavičce a čtu, tak je mi to jedno. V 21:40, po 50 minutách telefon. Spal. Vychází ven. A já ani na minutu nelituji toho, že jsem přijela, že jsem čekala a největší radost mám, když vidím, že i on je z toho překvapení šťastný. Ve 23.50 odcházím na metro, poslední vlak ujel a jedu až na poslední stanici linky 10, kde mám štěstí a rovnou do ní naskakuji.Ve vlaku metra probíhá nefalšovaná siesta..asi 50 lidí, různě pomalovaných v různých kostýmech se veselí a popíjí..a nakonec osloví i mě. Je to docela legrace,ale začínám být unavená. Než se prokličkuji celým Madridem, je 1:15 a já vcházím do dveří. Bohužel kniha začala být napínavá, takže čtu až do 3. Jsem blázen, jak jako budu zítra vypadat? Zvláštní je,jak tady divně hospodařím s časem. Hodinu a půl dojíždění jedna cesta? A mně se to zdá málo? Vždyť z Tábora do Prahy bych za nikým takhle dlouho nejela?!!!A navíc cesta stojí úplně stejně!!Minimálně 3 eura! No, a mně to nepřijde tady ani drahé, ani zdlouhavé. Zkrátka, pokud člověk chce žít v nějaké zemi, musí se jí přizpůsobit. Tečka. Může si sice držet nějaké své režimy, tak jako se snažím já,s jídlem a spaním, protože prostě nějak funguji už pár let a prostě to tak musím dodržovat, pokud chci být fit, ale ta mentalita té země dříve nebo později zkrátka převálcuje každého. Zítra budu vypadat jako zoombie, to je jasné. Jenže mně je to snad i jedno.Tak dobrou.
Žádné komentáře:
Okomentovat