Vzbudím se dokonce dříve, než zazvoní budík. Tedy někdy kolem 7.30. Mám kruhy pod očima jako blázen, barva pleti něco mezi zelenou a šedivou. Došoupám se do kuchyně a mám jasno. Když už jsem začala jíst jako normální člověk, a dokonce jsem začala mít i hlad, když už se všechno vrátila tak nějak do normálních kolejí, ucítím v žaludku ten známý pocit kamení, stres a bezmoc a vše dohromady. Sním půlku opečeného toastu, dotlačím kluky ke snídani a mrknu se na PC, jestli mi neodepsal vedoucí diplomové práce. Kluci trochu zlobí a venku šíleně, ale šíleně prší. Nakonec Eva navrhuje, že kluky odveze, a prý:"Ale Ty musíš pěšky". Nechápu. Ah, chápu. Takže nás veze autem, a já musím ty děti doprovodit z auta, do školy, asi 10 m. Asi mě klepne. Dneska ráno zlobí,a já nemám ani náladu je krotit. Jdu zpátky ze školy, obtěžkaná deštníky a když přijdu, je 9.30. Což to byla výhoda, že prší, protože otevřely dveře školy a nemuseli jsme tam čekat. Ráno mi Eva řekla": To nevadí, jestli nestihneš umýt nádobí, máš pak celé ráno to dodělat", čímž mě akorát rozčílila. Přijdu domů, uklidím celou kuchyni, posbírám hračky v obývacím pokoji, a jdu ustlat postele, protože kluci nebyli schopní.Pak si dokonce zvládnu vyčistit zuby a trochu se namalovat a jdu spát. V půl jedenácté se nořím do postele, náladu mám jako to počasí venku a natahuji budíka do 11.45. Pojetí času je tady dost divné, takhle bych si nikdy doma plýtvat časem nedovolila. Jenomže tady je všechno jiné. Kolem dvanácté si ohřeju čočku, která mi nijak zvlášť nejede, dojídám se toastem a mířím do školy. Posbírám kluky, Diego už natahuje ručičku a zase mi připomene to, co už vím dávno-kdyby v téhle rodině byli jen ti velcí kluci, tak bych možná šla o dům dál. Ale kvůli Diegovi nemůžu. Úplně jsem se do něj zamilovala. Ten by mi strašně chyběl. Ale šla bych nejraději k nějaké francouzské rodině. Jen ji musím objevit. Počasí se vybralo, cítím se fajn, dám dětem najíst, a když posbírám svinčík, je přesně 14.30. Vchází Eva. Sakra, co tu dělá? Mám dobrý pocit, vše je uklizeno, přemýšlím, že vezmu PC a odpoledne se uklidím do nějaké příjemné kavárny, a pak vyzvednu kluky. Eva přijde, že mi musí něco říct. A začne. Že musím pomáhat dětem se stlaním postele, že talíře si můžu umývat ve svém volném čase, že ráno sedím s počítačem u snídaně (dneska poprvé za těch x týdnů co jsem tu), že jsem nervózní, a že ona má život plný stresu, její manžel také a já mám tak pohodový život, mám TOLIK času pro sebe, tak co mě stresuje?Musím se prý uklidnit, aby děti byly v pořádku, protože to by takhle nešlo...bla bla bla. To, že ve svém volném čase uklízím dům, utírám podlahu, kterou děti zasvinily, to jaksi nezmiňuje. Srát na hlavu si nenechám, to zase ne. Všechno jí to povím. Takže další. Další člověk, kterému se nedá věřit. A já s ní zacházela div ne jako s kamarádkou. Pořád se mě ptala co moje rodina, jak se jim líbí že jsem tady a teď tohle. Všechno použila proti mě. Je mi do breku. Po tom, co mi včera řekl Dani, mám fakt dost. Jdu za malým Diegem, ať si nazuje botičky a v tu chvíli se postaví a vší silou mi hlavou narazí do oka. Mám dost. Když se zaklapnou dveře, jdu luxovat podlahu, na které se válí kusy kamení. Príma zvyk, chodit v bytě v botách.Když to dodělám, a už se mi po tváři koulejí slzy, protože o příjemném posezení v kavárně s PC a pozorování slunce jak obarvuje stromy nemůže být ani řeč, se otvírají dveře. Vchází Pedro. A za ním asi dvě minuty nato znova Eva. Jsou oba doma, celé odpoledne. Doteď mi nikdo neřekl, v kolik, kde a kolik dětí mám vlastně vyzvednout. Nemám kam jít. Rodina mě štve, nechci se na ně dívat, a Daniel mě trápí. Prý když pojedeme jiný víkend, tak se snad nic nestane. No nestane!Já když jsem zamilovaná, jsem tak strašně přecitlivělá, že brečím úplně ze všeho.Přemýšlím, že bych si dala někde přeci jenom kávu, ale PC s sebou asi tahat nebudu. V tomhle tmavém pokoji, kde nesvítí slunce, mám být zavřená celý rok?Píše Dani. Že možná by to šlo, někam odjet. Aspoň něco. Dělám práci, která mě nebaví, kvůli příteli, který na mě nemá čas. Príma. Dojdu si nakonec do lednice, pro ledovou kávu, kterou jsem si koupila už ani nevím kdy, a zjistím, že mi ani moc nechutná. To je šok.Jsem na tom dost blbě už teda. Zavřu se do pokoje a vyřizuji nějaké e-maily. Kolem půl páté se jdu zeptat, kolik dětí mám kde vyzvednout. Vím, že doma byla Eva, slyšela jsem jí, ale ani za mnou nezašla. To je špatný. Pedro na mě kouká nějak soustrastně, ví všechno, věděl to všechno dřív, než vůbec dorazil domů, to je mi jasný. Ptám se, a dozvídám se, že pro děti dojede on, že tedy mám volno. Říkám si, že kdyby to člověk věděl dopředu, mohl by i někam jít,ale na druhou stranu..v tomhle rozpoložení kam bych šla?Nakonec si dodávám síly a po páté odcházím. Někam hodně daleko. Po cestě smskuji s Danim, který mi potvrdí, že se tedy dnes neuvidíme, lepší že to bude zítra, protože je totálně grogy. Jdu cestou, kterou jsme šly s Bárou do Retira, a toulám se parkem. Vyjdu vchodem, který jsem nikdy neviděla,a trochu se zamotám. Nakonec se vymotám a jdu známou cestou. Po cestě mě napadne, že někdy tady blízko musí být francouzský kulturní institut a vyrazím ho hledat. Když u něj asi po 20 minutách míjení stojím, ukápne mi slza. Vidím jak zdobně mají napsané polední menu v přilehlé kavárničce a je to jako závan z Paříže, i když vzduch se momentálně nehýbe. Vlezu opatrně dovnitř,a nikdo si mě nevšímá. Což je příjemné. Poberu letáčky všeho charakteru a vlezu do mediáteky. Tam na mě mluví paní precizní francouzštinou, až nemohu uvěřit, že by byla Španělka a hned vzápětí, kdy mluví s někým španělsky pochopím, že vážně není. Se zaslzenýma očima dojetím a úsměvem od ucha k uchu posvátně prohlížím knihy, usedám do pohodlného křesla a ujišťuji se, že to vše je zdarma. Ani tomu nemůžu uvěřit!Člověk si musí udělat kartičku, pouze pokud to chce domů!Ale pokud chce studovat na místě, nemusí nic!Žasnu.Jako na obláčku opouštím překrásnou budovu a pídím se, jak se dostat na Gran Vía. Můj telefon mě navede a já za chvíli vcházím na nejrušnější ulici Madridu, aspoň pro mě. Narážím do tun lidí, nedá se projít. Hlavní cíl dnešní cesty byla Sephora, kde jsem chtěla vyzkoušet různé parfémy. Přece jen tam už je svoboda pohybu, v Corte Inglés už to tak snadné není. Pak se vydávám na Sol, odkud mám snahu chytit bus. Cestou ale zapluji do Starbucks a vychutnávám si svou první kávu za celou dobu pobytu tady. Tolikrát jsem již chtěla jít na snídani a nikdy mi to nevyšlo!!Je jasné, že pokud bych se ráno stihla vypravit, vyčistit zuby a učesat-líčení už neprožívám-mohla bych před den trochu objevovat Madrid...ale zase tu myšlenku zaplaším, protože mi trochu schází peníze, že. Je skoro 21, ušla jsem toho šíleně moc a nakonec nalézám i autobus. Mám štěstí, sedám si a cestou se nechutně zaplňuje. Přesně ve 21 vyskakuji před domem. Doma s úlevou zjistím, že jsem sama. Rodinka asi zmizela ke známám, nebo na večeři nebo tak, protože děti mají věci doma, postele rozestlané...takže na víkend jsou určitě doma. S Danim se něco děje, vycítím to vždycky, a zítra se máme vidět. Něco se ve mně změnilo, ten klid, který mě pár dní doprovázel je pryč a opět nastoupila nechuť k jídlu a k životu všeobecně. Ani nemám sílu se ho ptát, raději to zítra nechám osobně. O půlnoci si uvědomím, že jsem obědvala v 23.30, na sváču jsem měla ledovou kávu a k večeři latté. Príma. Vedu to vážně suprově. Přesně o půlnoci uléhám, bez zprávy o Danim, bez zprávy o tom, jestli zítra vážně pojedeme někam na výlet, alespoň na nějaký krátký, jestli se vůbec uvidíme..jaký měl den a co dělal. To je dost divné a rozhodně to nevěstí nic dobrého. To je jasné. Je mi zle od žaludku. Barva obličeje mezi šedí a zelení. Jdu spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat