Už je znát zima. Vykopu se z postele v 9.30 a považuji to za malý zázrak. V pokoji je dost chladno. Když se doploužím do kuchyně, zastihnu kolem 10té rodinku pěkně spolu u snídaně. Je mi to dost divné, tak zase odcházím, protože jaksi se mnou nepočítají a já jdu raději do koupelny. Potom už se kuchyň vylidní a já si připravím kávu a toasty s neskutečně povedenou domácí marmeládou. Když odejdou, sprostě si naliji marmeládu do mističky a jím ji jen tak. Vypadá to, že se chystají pryč. Naštěstí. Jdou na mši a potom na oběd k Pedrovým rodičům. Já se těším, že si obarvím vlasy. Když za nimi klapnou dveře,což je přesně v 11.15 jdu na věc. Mám strach, na krabičce je barva dosti tmavá, skoro až lehce hnědá. No, postupuji pečlivě a když na hlavě vidím skoro černou barvu, málem mě omyje. No, musím se uklidnit, na ty moje platinové vlasy musí všechno chytat takto. Potom si rozetřu barvu po všech vlasech, což nikdy nedělám a s obavami sleduji, jak moje vlasy tmavnou, až se téměř zdají tmavě zelené. Jo, tak to by byl problém, sakra!Poslouchám rádio a je mi fajn.Po smytí barvy vlasy vypadají hnědé a já mám na krajíčku, ale rozhodnu se barvu hodnotit až po vyfoukání. Mezitím si připravím vynikající salát z rajčat, římského salátu a tuňáka a k tomu si udělám vepřové steaky. Bohužel, maso mě dnes nenadchne, a je mi líto, že jsem se nedonutila jít si koupit bagetu. Jenže se mi prostě nechtělo. Pěkně to sním, a za chvíli to ještě zajím čokoládovým pudingem. Hm, tak to bychom měli. Po komplet úklidu kuchyně se vrhám na foukání vlasů, úklid pokoje, oblečení a tak podobně. Domlouváme se s mojí kamarádkou Bárou, že se uvidíme na kávičce. Vybíráme mojí oblíbenou část Goya, kam to Bára mám trochu z ruky. Já to mám téměř za rohem. O to víc mě rozčílí, když přijdu pozdě. Netuším, podle čeho se tady řídí autobusy!!Kolem páté se setkáváme a mě dojde, že mi hodně vyhovuje zdejší život, že člověk stihne tolik věcí doma, uklidit, vyžehlit a ještě mu zbyde čas na přátele!Když jsem byla doma, trávila jsem víkend tak nějak ničím a vším. Vybalila jsem v pátek kufr, v neděli zabalila, vyžehlila, pak jela do ČB, uklízela věci do skříně, do lednice, a tak podobně..tady jsem šťastná, že jsem těch přejezdů ušetřená a veškerý čas mám jen pro sebe. Občas se vidím s Danim nebo s Bárou,ale jinak jsou víkendy moje a netrpím, jako jsem trpěla ve Strasbourgu. Tam jsem víkendy nenáviděla, hlavně tedy neděli, protože bylo komplet vše zavřeno. Tady je vše otevřené, obchody praskají ve švech, na zahrádkách se sluní mraky lidí..a my zalézáme do KFC, kde vydržíme až do 18.30. Potom se snažíme sednout si v kavárně Starbucks, ale je plno. Řekla bych naštěstí. Nakonec totiž objevíme takovou malou kavárničku ve stylu Paul a usedáme k lahodné kávě a sladkostem. Vydržíme až do devíti a kavárnička je stále plná. To se mi tu moc líbí. Já pak vystojím důlek na zastávce, kde čekám přesně dvacet minut. Už je znát zima. Venku je 18°C, což by se mohlo jevit jako hodně,ale je mi zima až drkotám zuby. Na sobě mám nové triko a svetřík od včera a vím, že budu muset brzy přihodit nějaký kabátek. Vzpomenu si na jeden pěkný obchůdek na Gran Vía a vynadám si, že jsem tam včera nezašla. Cesta busem totiž tady není vůbec nic levného. Štve mě, že si pořád platím tolik za dopravu. Ale bohužel, s tím nic nenadělám. Doma jsem v 21:30. Vidím malého Diega jak skáče po posteli. Tenhle malý mi vážně dělá radost. Chvilku si s ním hraji, chechtá se jako blázen a já si uvědomuji, jak moc by mi tenhle skřítek chyběl. Pak se převléknu a skočím do postele. Začtu se do knihy a ve 23.15 usínám. Sláva.Ještě přemýšlím, že bych si mohla zkusit najít novou rodinu,ale to už nedomyslím.....a usnu.
Žádné komentáře:
Okomentovat