Nechutný den..s příjemným závěrem (Úterý 22.10.2013)

Vůbec se mi nechce vstávat. V pokoji se konečně již topí, takže se mi spalo příjemně a nejraději bych v tom pokračovala. Konec snění, v 8.05 vylézám. Po bytě je ale dost chladno. Venku prší. Tak už podzim dorazil i sem. Uklidím kuchyň, zvládnu snídani včetně kávy (rekord) a očekávám loudavý příchod dětí. Eva mi oznamuje, že dnes musím děti doprovodit já, protože přijde nějaká její kamarádka sem domů a budou něco vyrábět na PC. Asi jak je nervní tak nás vystrká ze dveří už v 9.05. Takhle brzo jsme nikdy nešli, ale jedině dobře.Když dojdeme do školy, zaplať pán Bůh nemusíme čekat, jak tady bývá zvykem,až do 9.30,ale protože prší, škola je už otevřená. Překontroluji, že všichni do té školy vlezli a jdu domů. Přesně v 9.30 odmykám. Což je docela fajn. Mám dnes hodně práce a tuším, že všechno to zase nestihnu. Ustelu si a pak se zapovídám s Evou. Když skončím v koupelně je přesně 10.30. Děs. Plánovala jsem žehlit. Ale jdu si mýt vlasy, pak uklízím, trochu se snažím učit a je 12.15. Mám hlad jako vlk, takže ačkoliv sedí v kuchyni,jdu si udělat oběd s tím, že si ho sním v obýváku. Mám hlad jako vlk. Ještě že jídlo je už připravené, sendvič by mi na rozdíl od včera vážně nestačil.No, takže hned několik problémů. Když vlezu do kuchyně, je přesně 12.30. Stůl je už prostřený, takže jsem v klidu. Nandám si porci jak pro horníka, v předtuše,že se může jednat o moje jediné jídlo a jdu do školy. Prší jako prase. Čekám a Diego vyjde hned. Pablo hned za ním. Čekáme na tom dešti, dva skřítci moknou, a Javier nikde. Když vyleze, loudá se naprosto neuvěřitelným způsobem. Loudá se tak, že když celý promoklí dojdeme ke vstupní bráně, zjistíme, že je zamčená!!Celé to obcházíme, a vycházíme zadní bránou, ve které jsou už také zastrčené klíče. Prší mi do bot, do kabelky, šílené. Ti dva se ženou domů a Javier schválně nejde. Když dojdeme domů, je 1.35. Vážně síla. Najedí se a já, protože vážně nevím, co mám dělat a nemůžu odejít, protože Eva je s kamarádkou/nebo spolupracovnicí/pořád v obýváku. Tak sedím a nedělám nic. Když se najedí a já dám do kupy kuchyň, přijde Eva. Dneska jsem tušila, že je divný den. Hnusně prší, je zima, všechno divné už od rána (soukromý vzkaz pro Ivet-Ivet, měla jsi pravdu, zapomněla jsem, už zase, že úterý je naprosto nevkusně pitomý den!!)...a Eva na mě spustí něco, co považuji fakt za silnou kávu. Prý neplním nic, k čemu jsem se zavázala. Nemluvím na děti anglicky(pak se odlmčí, a říká:"No, i když to tedy jsme se domluvili, až když jsi přijela"..ale stejně), a vůbec, všechno špatně. Cituji :" Teď tedy dáváš hodiny, ale to nechávám stranou"-vpadnu jí do řeči, že jak jako stranou, vždyť o to jí šlo celé uplynulé týdny!A pak mě dodělá sdělením:" A Tvůj přítel, chudák, vážně je mi ho líto, protože pracuje celé dny a ještě Ti shání materiály, protože Ty ani nejsi ve svém volném čase schopná si hledat a tisknout materiály sama. Máš celý den volný! Představovala jsem si k dětem někoho, kdo jim s láskou prostře a když jsem minulý týden přišla domů a zjistila jsem, že jsi odešla a neměla jsi prostřeno?Úplně mi to vyrazilo dech. Neděláš nic tak jak máš a to máš takhle pohodlný život. My s manželem těžce pracujeme,ale Ty?Ty neděláš nic, nemáš co na práci a ještě neučíš." A odejde. Tohle je fakt moc. Já sice od té doby, co je doma, nedělám tolik věcí, to je pravda,ale i když samozřejmě není v mých silách ani zájmu publikovat vše, co za den vykonám, rozhodně nemůžu tvrdit, že nedělám nic. Na dálku se snažím dostudovat dva obory, stresuju se každý den hledáním materiálů, dopisuji si romány s profesory, ráno se musím rozhodnout, jestli se osprchuji nebo si umyji vlasy a nedělám nic?A pak ještě jedno sdělení a to mě už odbourá :"A ještě si fénuješ vlasy, když venku prší, jako kdyby to bylo důležité!Přitom není, mohla jsi se v klidu najíst a ne u toho stát. Když jsem Tě viděla jak stojíš u oběda, úplně mě to rozčílilo." Tak to je mazec, já se nestíhám najíst a jí to rozčiluje.A jo v pohodě, venku fouká vichr a je 14°C a já půjdu ven s mokrou hlavou. Príma. Dneska není můj den, slzy mám na krajíčku a Dani je v práci. Jdu teda učit tu podělanou inglés, asi 20 minut, pak je všechny posbírám a táhnu je do školy. Javier opět dělá, že neumí chodit, takže pro příště jsem vyškolená..taky dobře. Aspoň budeme méně času doma. Vrátím se v 15.20, prší už méně naštěstí a s úlevou zjišťuji, že doma nikdo není. Konečně se dostávám  k tomu, že si vyžehlím všechny věci, které mi tu ještě zbyly z minulého týdne. O tom, že bych je snad uklidila, si leda nechám zdát. Vůbec po tom jejím výstupu nemám dnes náladu ani hlad. Ani na kávu. Dám si jogurt s marmeládou a ani si nezvládám vyčistit zuby a už zase jdu. Táhnu tři deštníky, kabelku, počítač, a Pablovi tašku na plavání. Príma. Pak je doprovodím do knihovny, s Pablem a Diegem uděláme úkoly a v 18 přichází Eva. A oznamuje mi, že můžu jít k Danimu nebo domů nebo kam chci. Dani dnes nemá moc času a já jsem snad i ráda. Jsem totálně grogy. Posedím do sedmi,ani nemám chuť jít na svačinku a odplazím se domů. Vezmu to přes Al Campo, koupím nějaké lákavé jogurty a jdu domů. Nemám náladu na nic. Volám Danimu. Ten mi naleje optimismus do žil. Aspoň že to se zlepšilo, nebo spíš uklidnilo. Mluvíme dlouho, dokud neslyším přicházet Evu s dětmi. Je 20.30 a já se pouštím do úklidu vyžehleného prádla. Potom si dám maličkou večeři, jeden kousek brambory a trochu kuřete a mizím. Pak mě ale tento den nakonec překvapí. Kluci udělají šipky z papíru a já se ani nevím jak přidám a soutěžíme až do 22.10. Nakonec  se i pobavím, smskuji mezitím s Danim a zdá se, že snad ten den ve zdraví dožiju. Když si vlezu do postele, jsem nejšťastnější člověk na světě. Je totiž přesně 22:15.Chvilku mrknu na e-maily a konečně usínám jako normální člověk. Dobrou noc.