Poslední klidný den (Pondělí 30.9.2013)

S klidem v duši jde všechno lépe. Co lépe, nejlépe!! Dala jsem si budík na 7.20 a předsevzala si, že si v klidu udělám snídani a vyčistím si zuby, protože to je v době, kdy jsou vzhůru děti, absolutně nemožné. Slyším jak vylézají Eva i Pedro. Nechce se mi s nimi strkat v kuchyni, sakra!!Tady není nikdy klid. Budíka vzteky prodlužuji na 8.05. A najednou už slyším děti!!Proč??Vždyť běžně vstávají v 8.30!!Jsem vzteklá. Ani to nemůžu vzít přes koupelnu a rovnou jdu dělat snídaně. Eva odchází brzy. Nakonec usoudím, že takhle brzo to není špatné, protože když si jdou kluci stlát a čistit zuby, mám  čas se v klidu nasnídat. Venku dost prší a já nemám deštník. Normálně by mě to vztekalo, ale už když jsem byla ve Francii jsem si všimla, že prostě když jsem někde mimo domov, možná proto, že nikoho neznám, déšť si vysloveně užívám a to, že mám na hlavě tragedii, je mi jedno. Naštěstí se počasí umoudřuje a jen tak kape. Spěšně kluky poklusem doprovodím do školy, zpět se zastavuji v Mercadoně pro nějaké dobroty, vybírám Nestea a ovocný džus a valím domů. Je přesně 9.40. Paráda!Dnes opravdu mám tři hodiny, které nehodlám zahodit nicneděláním. Jen co přijdu, pokouší se o mě šílená únava, asi ta úleva, jak budu doma sama,ale nalévám plnou skleničku Nestea a jdu si skládat knihy. V jedenáct je únava zažehnána. Mám novou energii, uklízím do 12, kdy si pro Španěly ve značně netypickou hodinu jdu přichystat oběd a dokonce zvládnu i kraťoučkého šlofíka, přesně 15 minut. Pak vyrážím opět bez deštníku pro kluky, cestou popadneme bagety a hurá domů. Dnes poslední den klidu. Zítra asi vypukne peklo. Budu je muset hodně popohánět s jídlem, protože se v tom běžně nípou, já pak uklízím celou kuchyni a to už zítra nepůjde!Nebo půjde, ale v mém volném čase. Fuj. To ani náhodou. Zítra v 14.40 musím odejít z bytu a doprovodit je na odpolední vyučování. Tenhle harmonogram je vážně na zabití.Bff. Přichystám jim jídlo, sláva, že já už jsem jedla a snažím se je popohánět už dnes, aby to zítra nebyla taková katastrofa. Uklidím celou kuchyni, vezmu to i vysavačem a 14.30 končím. No vida, to by šlo.

Krásná neděle (Neděle 29.9.2013)

Budík nám zvoní kolem deváté, dáme se trochu dohromady a dáme si k snídani kakao. Potom Báru vyprovodím a zjišťujeme, že venku je už jenom 18°. No, to je řádná změna oproti minulým dnům!!Já jako chtěla, aby se ochladilo, ale ne toooliiik!;-/Pak se snažím trochu dát dohromady můj pokoj ale pak mě přepadne hlad. Ještě že připravit jídlo taky netrvá skoro nic. Ohřeju polévku a potom načnu připravené tortilly se sýrem, kuřecím masem a šunkou, hodím je na pánvičku, zlehounka orestuji, a během chvíle obědvám. Jenže oběd mě skolí. Do 13.30 si dávám siestičku, pak sahám opět po kapsli vynikající kávy Nespresso a jdu na úklid. Nejdůležitější to rozendat do poliček, třídit si to potom můžu kdykoliv. Nejdůležitější je, aby se v tom pokoji dalo chodit a na první pohled to tam vypadalo uklizené. S mojí uklízecí manií to budu stejně ještě předělávat milionkrát, ale to musí být až potom, tak nějak za chodu. Teď mám 3 hodiny na to, aby na první pohled vypadal pokoj uklizený, ačkoliv celou krabici nezvládnu vybalit ani omylem. Pokud to ale zvládnu dát dohromady dneska, každý den si mohu vybalit něco a bude to v klidu. Nejdůležitější je, využít na maximum dnešek. Dani se mi doteď neozval. Má jet busem 13.30 a pořád o něm nic nevím. Nechci se dožít toho, že mi ve tři napíše, že "trochu" zaspal!Už aby byl tady..nechápu, jak já, takový vlk samotář, který vždy chtěl všechno prožívat sám, jsem prošla takovou změnou že se těším jak dítě na Ježíška až přijede můj drahý!No, to jsou věci prostě.To bych sama do sebe neřekla. Ufff, tak píše, autobus stihl, všechno v pořádku. Vrhám se na pokoj, a jde mi to docela slušně od ruky. Je mi jasné, že takové ty detaily budu ladit možná do konce října, pořád budu přeskládávat poličky a hledat ten správný prostor, pro všechny ty věci co tu mám, ale nejdůležitější je to vybalit, a pak už se s tím nějak poperu. Uklízím až skoro do 17.20, kdy na první pohled pokoj vypadá po celém tom měsíci opravdu krásně uklizený,ale pod stolem stále stojí krabice a asi ještě nějakou tu chvíli bude.Není ale vidět hned ode dveří, takže dobré. Trochu se nalíčím, naštěstí mám umyté vlasy od včera a hodím na sebe džíny a triko. Značně se ochladilo, ale opravdu značně, o 20°. Což je vážně dost:-)Ve dveřích se srazím s rodinkou, a jsem šťastná, že můžu zmizet, protože přivezou věci od babičky, plus všechna zavazadla a všechno..a zase by tu nebylo k hnutí. Jdu na metro, a mám štěstí, ačkoliv je neděle, přijíždí hned vlak, ale na ten druhý si už značně počkám. Na nádraží na stanici Méndez Álvaro jsem v 18.50 a bojím se,že jdu pozdě,ale naštěstí autobus má drobné zpoždění. Po krásném přivítání jdeme do nedalekého obchodního centra, které jsem mockrát viděla,ale nikdy jsem nebyla vevnitř. V Corte Inglés se trochu navoníme, já se přikrášlím;-) ( Miluju Corte Inglés!!)a zase vracíme, obcházíme nádraží a kolem 20.00 vcházíme do Burger Kingu. Nejdřív mě povalí hnusný zápach připáleného oleje, ale potom usedáme na nejvzdálenější židli, kupujeme jedno menu dohromady a jdeme jíst. Netušila jsem, že půjdeme někam dovnitř, takže jsem obtěžkaná jídlem, svačinou, kterou jsem mu připravila a vším možným. Sice pořád někdo chodí, ale zvládneme to sníst tam.Zapomeneme značně na čas, je přesně 23. Musíme se podívat v kolik jede příměstský vlak a jdeme. Jede ve 23.32,ale nemůžeme se pořád rozloučit, takže jede až tím posledním. Já chytám metro a za 20 minut jsem doma. Dost, ale opravdu dost těžký luxus. Žádné přestupy busem, příměstským vlakem ...nic. V metru narazím na svého "starého známého" podivného člověka, který už se mnou jel dvakrát posledním příměstským vlakem. Divný pocit. V takhle velkém městě se s někým potkat!!Brrr. Utíkám domů, chvíli ještě smskujeme a já, ačkoliv nejsem vůbec unavená, kolem 1 usínám s blaženým úsměvem.

Moji milí čtenáři, počítadlo návštěvnosti, které mám v nastavení stránek ukazuje, že je vás už 80, což je krásný počet a já vám moc děkuji! Konečně jsem se dostala k tomu přidat nějaké fotografie, tak listujte, prohlížejte a užívejte! Monika

Generální úklid a odpoledne s Bárou (Sobota 28.9.2013)

Šla jsem spát dost pozdě, a tak jsem si nařídila hotovou záplavu budíků. Sama se vzbouzím v půl deváté, tedy poměrně dost brzy, šílenou bolestí břicha. Mám pocit, že se jedná o mojí poslední hodinku. Pak si jdu znovu lehnout a koukám z postele na všechny ty věci a mám vážně radost, že tohle všechno tady mám. Nutno podotknout, že kosmetiky mám tady tunu, za což jsem strašně šťastná. Až ta krabice někdy pojede zpátky, bude dobře o 10 kg lehčí. Taková sranda jako 3 roztoky na čočky, 2 laky na vlasy, pleťové vody, pleťová mléka a podobně zákonitě něco váží. O tom, co to spotřebovalo prostoru snad ani nemluvě. Ale konečně mám všechno důležité a peníze si můžu šetřit na letenky. Kolem 9.30 se vyhrabu z postele a jdu snídat. Představovala jsem si, jak si skočím pro bagetu ale moc se mi ven nechce tedy..vyhrabu něco doma.Koukám na Tučňáky z Madagaskaru a pak se odvážím si obarvit vlasy. Pfff, po tolika měsících já sama!Jednou mi tam zůstal flek z tmavých vlasů, no nádhera sama. Tak co teď? Bojuji statečně a když mi již skoro usychají vlasy, vidím, že se mi to více než povedlo. Kolem 13.30 si jdu orestovat vepřové plátky, ujídám opečené toasty a děsivě se mi nechce pustit se do úklidu pokoje, kde přestává být k hnutí. Ale musím. Není vyhnutí. Mám jen dnes a zítra tak do 15 hodin. Pak půjdu naproti Danimu a Bůh ví, kdy se večer vrátím!No, nicméně se mi nechce dělat vůbec nic. Chvíli si píšu s Danim, pak sleduju videa na youtube, pak chvilku usnu..a kolem 16.15 mi píše Bára, jestli se dneska uvidíme. Před šestou ji jdu vyzvednout na zastávku, zacházíme do Mercadony pro nějakou zeleninu a potom domů. Doma je vážně veget. Rodinka pryč. Venku už je docela zima, takže si užíváme tepla doma, dáme si výborný džus a povídáme. Kolem osmé jdu připravit večeři, která se mi povede, vepřové plátky, zeleninový salát a vynikající bageta. Než to dojíme a sklidíme je 22.15, takže jsme zase povečeřely jako bychom byly rodilé Španělky:-)Pak se pouštím do žehlení, protože když povídáme, jde mi to o mnoho rychleji než když tu jsem sama. Chci využít volna, že tu nikdo není, protože byt je tak maličký, že představa boje se žehlícím prknem mi to vždy tak znechutí, že raději žehlím jen jednou týdně. Mám toho hodně, žehlím ještě nějaké věci z kufru, do toho vytahuji už věci z krabice..no mám dneska dost. Končím lehce po půlnoci, kdy mi Dani slibuje, že mi cinkne. Volá v 1.15, to už Bára spí a já chvilku po ní usínám taky.

Den plný divných myšlenek a DHL (Pátek 27.9.2013)

Nutno podotknout,že kdyby člověk chodil slušně spát, jako třeba včera, život by byl jednodušší. Proberu se kolem 7.50 a slyším Evu. Pedro odchází brzo, což je jedině dobře a já myju odšťavňovač na pomeranče....bezva..myju přístroj na něco, z čeho mi nikdo včera nedal ani ochutnat, ale tak ..detail.Nadělám snídaně, dohlídnu na vše, co je potřeba v 9.15 mi Eva říká, že kluky odveze. Paráda. Ono, takhle by to ale mělo vypadat každý den. Budeme to muset nějak vyřešit snad, protože..ona odjede 9.20 a já tím pádem mám čas a jsem v klidu a moje osobní volno skutečně začíná tak, jak je ve smlouvě. Když bych byla takhle v klidu každý den, mohla bych se věnovat svým věcem a tím pádem by mi nevadilo trávit tak dlouhé odpoledne s kluky. Končím tu, dá se říct, čtvrtý týden. Není to přesně na den, ale ano, je to konec čtvrtého týdne.Z toho první týden byl odpočinkový a tři týdny chodí kluci do školy. V pondělí začne to pravé peklo. Odpolední vyučování, nula osobního volno, a práce do 19.30. Musím chodit spát jako normální člověk, a pak to budu i zvládat. Budu se muset zorganizovat, a nosit asi počítač s sebou, protože odpoledne se očekává, že budu trávit s kluky v knihovně, která je přímo ve škole a oni se pak odeberou na kroužky a podobně.To bude mazec. Největší problém je, že já jsem bývala taková samotářka, všude jsem jezdila sama, na dovolenou, za kamarádkou do Francie, jediný kdo mi nevadil, byla moje rodina, jinak všude sama, když jsem chodila kdysi před sto lety s bývalým přítelem, tak toho jsem taky nevydýchala a najednou..najednou si přeju, abych svoje volno mohla trávit s Danim. Jenom s ním. Každý den když s ním nejsem, si říkám..škoda, že tu není a nemůžu mu říct tohle a tohle..je to zvláštní, ten pocit že něco chci s někým dobrovolně sdílet a on mě při mých prožitcích nevyrušuje, jsem nikdy nezažila. Raději jsem chodila sama i do kina, aby mě nikdo neprudil. Ráda jsem chodila sama do kavárny, nebo jsem sama ráda fotila, aby mi někdo nekazil náladu. A teď to chci dobrovolně s někým sdílet. Asi jsem se zbláznila.Nebo zamilovala. No, to je asi jedna a ta samá věc. Prosila jsem Evu už minulé pondělí, jestli bych dnes mohla odejít v 15 místo v 16 a ona řekla, že samozřejmě, že to je jenom jedna hodina. Měli jsme jet s Danim navštívit jeho kamarádku. Pak vyšlo že ne, že ona je nemocná a já nevím co všechno a nakonec, že teda asi ano. Já jsem se rozhodla, že nepojedu.Sice mě přes něj pozvala, ale říkám si, nechtěla po něm moje číslo,aby mě pozvala, nezvala i mě na začátku léta, takže ...nejedu. Její přítel si vzal volno z práce, aby s Danim mohli někam jet,takže ..já na to kašlu. Navíc přece nebudu poznávat rodinu někoho, koho sama sotva znám?Samozřejmě, že všichni mi řekli, že ano, že to je přece normální, ale já nemám španělské vychování, nýbrž české a mně to prostě normální nepřipadá. Navíc si přeji, aby jel, možná víc než on sám. Zažije něco nového, bude s tím jejím klukem někde něco dělat, trochu se uklidní, odpočine si od toho, co se mezi námi stalo, od svojí vlastní nesnesitelné sestry..a snad to pomůže i nám. Přesto, celý den přemýšlím, jestli bych zvládla po 15 odejít a aspoň na 5 minut se s ním vidět na autobusovém nádraží, které mám řekněme téměř za domem. Evy se ptát nemůžu, čekám, jestli bude doma, že bych pláchla. Je to pro mě důležité, dneska, v tento den před několika (tajemství:-) měsíci, jsme se poznali. Neuvěřitelně dlouhá doba už.Za celých dlouhých téměř osm let svého předešlého vztahu nemůžu tvrdit, že bych svého bývalého přítele znala tak dobře jako Daniho. Nene, ani porovnávat nemůžu. Ani nechci. Čekám v nervech příjezd DHL. Než jsem odjela do Španělska, sbalila jsem si tak asi na dva až tři týdny, abych měla vše důležité, ale moc toho být nemohlo. Vedle do krabice jsme sbalili boty, zimní kabát, svetry, knihy, kosmetiku..zkrátka abych tady nemusela nic kupovat.Navíc proč, když už ty věci mám doma??Mám strach jako blázen, že krabice neprojde dveřmi do bytu. Musela bych jí nechat na chodbě a odnášet to z ní postupně. Další důvod, proč Dani jede sám pryč..netuším jak bych tu krabici vybalila v týdnu. Musí to být o víkendu, navíc mám to neuvěřitelné štěstí, že rodinka se opět chystá k rodičům, slavit nějaké narozeniny nevím koho, a tak mám pro sebe dům na víkend. Mám pocit, že s Bárou jsem se viděla včera, ale bohužel, už je to skoro týden. Čas pro mě ztratil trochu hodnotu. Pokud se rozčiluji, že nic nestíhám, zaklínám se tím, že je to jen dočasné. Jen dočasné. Jen dočasné. Mám se tu moc dobře, Eva opět prohlásila, že mi nechá peníze na víkend, kdybych si chtělo něco koupit. Dřív jsem se styděla, ale teď, poté, co si kupuji nějaké jídlo za své,už to takhle dál dělat nebudu. Za jídlo už vážně nechci utratit ani cent. Má ho hradit rodina, což se i děje a já se už přestávám stydět toho využívat. Docela se na krabici těším, protože dokud jí nemám, nechtěla jsem si vybalovat nic z kufru, mám to tady poházené jako turista někde v hotelovém pokoji,a už mě to štve. Vůbec se tady necítím jako doma, ve Strasbourgu jsem si ten domov vytvořila. Ale je pravda, že taky až tak v listopadu. On se s těmi věcmi člověk musí nějak popasovat, najít si způsob, jakým bude žít, skládat věci a podobně. Taky mi to trvalo, vzpomínám si, že v listopadu, když jsme chodili na vánoční trhy už ano, to už jsem se cítila doma, ale do té doby..jen změť oblečení a knih. Stejné jako tady. To už musím změnit!Stále vyčkávám příjezd DHL,ale nic se neděje. Nechtěla jsem, aby byl někdo doma a viděl to, ale tomu už zřejmě nezabráním. Kolem 12 si jdu ohřát oběd, polévku a kuřecí křídla. Fuj. Tak to si nechám zajít chuť. Odcházím do školy, posbírám kluky, kteří zase vycházejí téměř v 13.15 a jdeme cestou pro bagety. Vedle domu vidím auto DHL!!Málem mě klepne. Ale nepřijatý hovor nemám žádný!Jdu domů, začnu ohřívat oběd, když v tom zvonek. Vím kdo to je. DHL. Scházím dolů. Včera mě na centrále upozorňovali, že pokud se krabice nevejde do výtahu, jejich řidič mi ji vynést nemůže. Jdu s řidičem k vozu, kde vidím krabici rozměrů přímo úctyhodných. Popadne mě strach, a to naprosto reálný, že krabice svou šířkou neprojde dveřmi do bytu. Pán si mě zkoumavě prohlíží a říká, že se mu nezdá, že bych měla unést 50 kg:-)Takže jestli to nezvládneme výtahem, že mi jí zkusí vynést. Jojojo, člověk musí být na všechny příjemný:-)Na vozíčku který těsně na milimetr projede mezi futry mi krabici odveze až do pokoje. Konečně nebudu turista, ale budu se tu cítit jako doma!!Prosila jsem nejstaršího Javiera,aby ohřál obědy,ale zbytečná snaha. Nic neudělal.Diego odmítá jíst, a než ho nakrmím, je půl třetí. Sakra jak já tohle budu od příštího týdne dělat?Pak jdu vyluxovat bagetu po celém bytě,vytřít podlahy, protože vozík tu dost nadělal,uklidit zbytek myčky..no samé radosti. Je 15.00. Jdu si urychleně vyčistit zuby, trochu se namalovat, učesat a převléknout.Eva normálně chodí kolem 15.30 a já potřebuju vyběhnout směr nádraží, jakmile vleze do bytu. Nic. Volá mi, že přijede kolem 16.15 a jestli bych mezitím mohla udělat s Javierem angličtinu. Vhrknou mi slzy do očí. Potupně sedám ke stolu. Eva mě upozorňovala, že Javier umí hodně dobře anglicky. Bože!Nevěřícně poslouchám. Naše děti, jako české, také nevyslovují většinou dobře, taky mě to tahá za uši,ale tohle?Tohle je fakt síla. V 15:50 vchází Eva!Říká že můžu jít. Nazouvám botky a běžím po schodech až do metra. Mám obrovské štěstí, vběhnu rovnou do vagonu. Cestou se směju jako idiot, mám celé červené tváře od nevyzklé aktivitiy (nebyla jsem běhat už měsíc!)a po pár minutkách vystupuji a běžím chytit další metro. Vypadá to nadejně. Vybíhám z metra, běžím jako o závod, držím si sukni jako blbec, abych jí neměla až u krku a běžím na nádraží. Stihla jsem Danimu napsat sms, že stíhám. Odepsal že se sejdeme u autobusu. Jenže ho nikde nevidím!Chtít někoho najít v pátek na autobusovém nádraží byla asi hodně bláhová myšlenka. Žádný bus nejede do Ovieda, to znamená, že někde přestupuje, jenže tím pádem nevím, kam běžet!Volá mi. Neslyším. Je 16.16. Sakra!!!Tak já jsem to stihla, a stejně ho neuvidím!!?? Píše že nástupiště 38. Běžím jako o závod. Pořád koukám s hlavou nahoru po nástupištích,ani nekoukám na lidi. Ještě tři, dvě, jedno a ...chytá mě do náruče. Tak jsem to stihla!!Pevně mě obejme. Tak za tohle stálo běžet jako o život. Nechceme se moc pustit, ale už nezbývá moc lidí. Nastupuje, zamávám mu a jdu zase zpět. Teď už v klidu. Cestou se zastavuji v Al Campu, protože jsem s úzkostí přihlížela tomu, jak mi kluci před mými zraky vypili mléko, snědli sýr..ne, já už nikdy nebudu utrácet za jídlo svoje peníze.Pěkně ty Evy. Nechala mi něco na víkend, tak to dojdu otočit. Tohle už sponzorovat nebudu. Koupím si i štětec na vlasy, abych zvládla barvení (uff, po tak dlouhé době sama!!)a jdu domů. Doma je Pedro, který mi pomůže oddělat krabici od palety, kterou mi jde uložit někam do sklepa, já vytřu znovu podlahu a jdu na to!!Najednou se cítím jako doma. Tolik kosmetiky, knih, mých věcí!!Za kosmetiku jsem nejraději.A za knihy. Když vybaluji kozačky, dostanu záchvat smíchu. Dnes je první den normální počasí, je 27°a je zataženo, konečně můžu dýchat. Ale kozačky?Těžko říct, kdy na ně dojde.Ale je pravda, že zimy tu nejsou příjemné, bývá dost vítr.Všechno se bude hodit, o tom nepochybuji. A jestli tu vydržím celý rok, zase tu krabici nějakým záhadným způsobem tak asi v únoru budu muset dostat po někom domů. Pak bych chtěla přiletět, a uklidit si doma to zimní oblečení a nabrat zase více nějakého letního. Střídám tu x triček a džíny a sukně,ale letní oblečení mám vlastně všechno doma. Je tu horko, ale takové to pravé léto, to už taky není. Vždyť bude prvního října!!Usadím se s lahodnou kávou a sušenkami, koukám na Dva a půl chlapa a užívám si klidu. Kolem 20.15 jdu přemýšlet, co k večeři. Ohřívám 3 kuřecí křídla. Nic moc teda. Pak si udělám pomerančový džus, sním kiwi a čokoládu..jojo, špatně se tu nemám. Rozhoduji se zbytek křídel vyhodit. V téhle rodině se tak plýtvá, že už nemám ani výčitky svědomí. Vytahuji si z mrazáku na zítřek vepřové steaky, takové krásné maso...!!Nene, kuře musí pryč. Představuji si, jak jsem viděla jeden dokument o smrti kuřat a mám co dělat, abych křídla udržela na svém místě. Pak koukám na telku, velice důkladně čistím skříň, která už konečně vypadá bez prachu, smskuju s Danim a kolem půl jedné uléhám.

Kam ten čas letí???!! (Čtvrtek 26. září 2013)

Budíky. 7.20, 7.30 a 7. 30. Rezervní, kdyby snad něco. Ano, a ono právě něco. Vylézám v 8.10. Jdu uklidit nádobí do kuchyně, naštěstí skoro nic není, jen pár věcí a jdu udělat snídaně. Slyším po bytě chodit Evu, což znamená, že by se mohla zdržet déle. Mám neuvěřitelné štěstí. Ani tomu nemůžu uvěřit, když říká, že dnes kluky odveze ona. Je 9. 20 když všichni zmizí. No, ono takhle by to mělo vypadat ale každý den. Tím, že jdu do školy, zase zpátky a kdesi cosi, ztratím čas, který oficiálně má být už můj. Ve smlouvě stojí ty ranní hodiny do 9.30 a od 13.00. Je to neuvěřitelná lež, protože já normálně domů přijdu kolem 9.45 a 12.45 už musím jít. Budu to muset lépe zorganizovat všechno, přemýšlím, že aspoň si v klidu sednout se snídaní, vyčistit zuby a učesat se, to vše bych měla mít hotovo do těch 8, než vstanou děti. Nějaké líčení jde stranou. Takhle bych alespoň mohla zůstat někdy ve městě, jít se někam podívat...s láskou vzpomínám na Strasbourg. Také jsem si plánovala, že to město poznám celé, že když mám předplacenou kartu na tramvaj, že třeba budu jezdit z jedné konečné na druhou, abych to poznala a nikdy jsem to neudělala. I když tady ty večery jsou neopakovatelné, bývá kolem 25°naprosto každou noc, mám ráda podzim. Doufám, že tady nebude moc deštivý a že mi umožní si v klidu posedět v parku. Zjišťuji, že žít ve velkoměstě,jen něco, co je z mého pohledu naprosto dočasné. Prostě nemožnost si zajít sednout na zahradu, vypít si někde kávu..nevyhovuje mi to. Myslela jsem si, že ano, ale ne. Je dobré to vědět do budoucího života. V Praze mi vyhovovalo, že si člověk může dojít kam chce, ale taky mi nepřirostla k srdci. Cítila jsem se tam vždycky strašně sama. V Českých Budějovicích jsem ale byla nejspokojenější člověk na světě. Nádherný park, kam se člověk hnul, tam potkal tisíc známých lidí, všechno jako na dlani..třeba se jednou vrátím. Problém je, že tam není práce, jakou bych si představovala. A už vůbec tam není práce pro Daniho, která by musela být natolik dobrá aby kvůli ní opustil tu stávající. Což tedy opravdu, ale opravdu nehrozí. Eva zachází kolem 10.15 do bytu a dává mi můj první balíček od mojí rodiny, to vždycky tak potěší!Rozbaluji nějaké svoje oblečení a hlavně sušenky...až mi vhrknou slzy do očí. A přemýšlím, že bych se domů třeba vydala koncem října. Jenže..potřebuji další letenku po Vánocích směr Španělsko a za pár týdnů domů, abych obhájila diplomovou práci..a pak předpokládám začátek února zase zpět Španělsko. Ale možná ne, to nikdo neví. Důležité je, jak dopadnou na dálku moje zápočty z diplomových prací a jak se bude dařit. V 10.40 mám vyřízené vše, co jsem chtěla a i když jsem se zdržela u PC, nelituji ničeho, protože jsem udělala kus práce. V 10.45 uléhám a budíka dávám na 12.15.Už je zase čtvrtek!!Minulý pátek jsem byla na procházce s Evou a Diegem ve čtvrti Goya!!Já už nerozumím ničemu. Všechny dny jsou monotónně ubíjející, zvrhly se akorát v čekání na Daniho, a všechno to, co je ráno, je jen nutný čas k přežití do odpoledne. Letí mi to taky naprosto nechutně a říkám si, že například 3 týdny jsem byla v Cuence a připadalo mi, že tam jsem rok. A teď tady bych řekla, že jsem pár dní. Vstávám v 12.20 a jdu se najíst. Naštěstí je dobré jídlo, těstoviny s tuňákem a protlakem, včera byla zase čočka, to už vážně bylo moc. Už ani nevím pokolikáté. Pak se svižné obléknu a jdu do školy. Najednou na mě promluví Juana. Prý ji Eva říkala, jestli by nemohla vyzvednou děti ze školy, postarat se o ně tak asi do 15, dám jim najíst a tak, a jestli bych já nemohla s nimi být od 15 do 20. Že tady mám být do 20 to vím, ale tohle??!!Já mohla spát celý den, nebo si obarvit vlasy, nebo uklízet a nevycházet celý den z domu a já o tom nevím??Príma. Fakt že jo. Když přijdeme, Juana se postará o děti a já jdu spát. Vylezu přesně v 15. Dani dneska celý den nenapsal. Doufám, že je jen strhaný po včerejšku a jinak je v klidu. Musím dbát na slova Evy, která si přeje, abych děti kontrolovala na každém kroku, přepočítavala jim úkoly, jestli neudělaly chybu protože ona prý "nemá čas na to, aby každý den přišla a kontrolovala a úkoly a opravovala chyby". Nějak mi uniká proč zrovna oni mají děti a ještě tři. Já už ničemu nerozumím. Posadím Deiga k sobě do pokoje a je klid, protože ostatní dva si hrají na PC a já si můžu chvíli číst. Dnes je poměrně dost klidný den. Snad se ještě nezvrhne. Potom posadím do pokoje Pabla, a nakonec Javiera. Skoro až žasnu, jak rychle dělají ty úkoly, a i správně, jen je prostě musí někdo popohnat. Musím to zkontrolovat, no děs. Nakonec strávíme klidné odpoledne, a ani mi nevadí, že jsem doma. Udělám hodně věcí a mezitím vidím zmeškaný hovor. Volám zpět a dovolám se do DHL. Domluvím si převzetí zásilky na zítra. Jsem ze sebe v šoku. Opět.Ani nad tím nepřemýšlím, veškeré jazykové schopnosti se mi vlily do krve tak nějak samy. Kde je moje francouzština???Představuji si, jak volám do francouzského DHL a přemýšlím, jak moc bych se bála, nebo jestli bych koktala. No, každopádně, kdybych tady v Madridu našla francouzskou rodinu, stěhuji se okamžitě. Mám se sice úžasně,ale to zapomínání jazykových dovedností mě dost bolí. Je klid, všichni mají všechno hotovo, takže kolem 18.30, právě, když se mi do okna značně opírají sluneční paprsky, scházíme ven do parku.Park je dost divný, takový špinavý, slouží jenom k tomu, aby si tu pohrály děti z těchto domů. V osm přijíždí Eva a jedou někam s kluky vybrat rybičky do akvária a já jdu domů. V klidu si dopřeji masáž nohou, protože už sotva existuji. Pak přicházejí všichni domů a připravujeme večeři. Pak se musím účastnit úklidu a nakonec mi Eva konečně vyndá ze skříně nepotřebné kraviny, které odveze zítra pryč. Už se na to nemůžu dívat. Jsem tu pořád jako turista. Ten byt je tak malý, že mě to úplně unavuje. Žehlička se musí zdlouhavě vyndávat, o žehlícím prknu ani nemluvím. Není nad to pohodlí doma. Zvládnu se konečně uložit ve 22.30. Neuvěřitelné.

Konečně pohoda...alespoň zdánlivá (Středa 25.9. 2013)

Doslova armáda budíků. V 7.20, v 7.30 a v 7. 50. Poslední rezervní...to jako kdyby všechno selhalo..v 8.05. Vstávám. Běžím udělat snídaně a mezitím si Diego skládá postel. Jdu mu pomoct a mezitím ti dva běží do kuchyně a hledají snídaně. Nestihla jsem to všechno, takže nechápu, co tam dělají. Dneska mě strašně štvou. Strkají se u snídaně, až jeden tomu druhému něco hodí do pití. Jdu udělat nové. Jednu věc dělat dvakrát??Seřvu je všechny na tři doby. Ten velký se odchází dívat na televizi. Seřvu ho ještě jednou a je klid. Eva než šla mi řekla: " Až budeš uklízet myčku, tak jen abys věděla, že to všechno vevnitř je čisté, jo?Tak ahoj a hezký den." Pfff..tak uklidím myčku, uklidím svinčík po snídani a jsem dost přešlá. Takže se stalo automatickým zvykem, že já budu uklízet myčku, když sem na to chodí extra paní??Pfff. Dohlédnu na malého, aby se oblékl a chci jít. Pablo si nutně potřebuje zavolat. Asi je všechny přerazím. Jdeme směr škola a přicházíme akorát. Dneska si raději zkontroluju, zda-li všichni do té školy zalezli.Potom jdu do Mercadony, kde si jdu za svoje ubohé peníze koupit odstraňovač skrvn na prádlo. Pak jdu do Al Campa, ačkoliv jsem se zařekla, že za jídlo už prostě vyhazovat nebudu. Kupuji jen mléko a sušenky a jdu. Vážně to už takhle nejde...nemůžu utrácet svoje úspory za jídlo...jenže ten režim je fakt jiný a občas přes den mívám vážně hlad. Doma uklidím ,rozeberu nákup a skočím vyřídit na PC všechny věci, co potřebuji. Neudělala jsem nic. Chtěla jsem si dát sprchu, vyspat se..a nic. Musím si vybrat. Dala jsem si kávu a jogurt, takže pro dnešek obětuji oběd a najím se až s kluky. Musím zase doprovodit Pabla na fotbal, takže moc času odpoledne mít nebudu. Dnes se odmítám líčit a žehlit si vlasy.Chci si dát sprchu na probuzení a hotovo. Ve 12 jdu spát. Jen do 12.30. Pak jdu vyzvednout kluky, stavíme se pro chleba a jdu dělat jídlo. Naštěstí se alespoň u oběda chovají jako lidé, takže to dám do pořádku relativně rychle, uklidím co je třeba a ve 14.00 mám komplet naklizenou kuchyň a dětem nedovolím, aby udělali svinčík v obývacím pokoji, takže to vypadá, že bude klid.V půl páté mám Pabla doprovodit do školy na fotbal, takže kalkuluji a představa je, že se vypravím, doprovodím ho a rovnou si od školy chytnu bus 32 a pojedu směr Atocha a dál za Danim. Realita je samozřejmě jinde. Kolem třetí hodiny mi píše Dani, že se pohádal se sestrou. Tím, jak si píšeme, samozřejmě přicházím o čas a kolem čtvrté, když jsem stále v pyžamu, je mi jasné, že asi moc nestíhám. Volá Eva,jestli pak jedu za Danim. Říkám, že ano. Tím pádem tedy prý nemá nikoho kdo by vyzvedl Pabla z fotbalu a nemám ho tam vodit. Bezva!Takže tedy v pět odejdu rovnou z bytu!!Super, mám dost času. Vlezu si do sprchy a užívám si chvíle klidu, když na dveře klepe Juana. Prý sama volala Evě a řekla jí, že nemá problém s tím, vyzvednout Pabla, takže nakonec ano, nakonec ho mám doprovodit. Pffff!!!Mám z toho hysterický záchvat. Takže rychle vylezu, obléknu se a klusem valíme do školy. Samozřejmě takhle jako blázen nikam jít nemůžu, takže se vracím. Potřebuji se nějak zkulturnit. Dnes, v den, kdy se předpokládalo, že vyjdu přesně v 5, stojím na zastávce v 17.50, tedy déle než kdykoliv jindy. Busem se dokodrcám na Atochu a běžím co mi síly stačí, abych stihla dřívější vlak. Bohužel. Čekám deset minut. V 18.40 vystupuji na Fuenlabradě central. Skáču do metra a v 18.50 vystupuji. Chvíli se míjíme s Danim a pak se konečně najdeme. Je nádherné odpoledne. Jdeme procházkou do velkého nákupního centra, kde se dost zdržíme. Baví mě s ním chodit nakupovat. Probíráme se slevami všeho možného, přemýšlíme jaké jídlo si koupit a kolem 20.15 odcházíme. Cestou potkáváme paní, matku jednoho z dětí, které Dani učí, a zmiňuje se, že by potřebovala někoho pro svoji známou na angličtinu. Hodiny pro dospělé??Bože, prosím..ať to vyjde!!Odcházíme směr Daniho dům a cestou se stavujeme v parku, kde jsou nejen lavičky, ale dokonce i stoly, aby si člověk mohl udělat piknik. Tak tedy piknikujeme. Jsem moc šťastná. Venku je nádherně, určitě tepleji než jakýkoliv jiný den a my si povídáme, plánujeme..pak procházkou dojdeme k domu, kde se opět dostaneme k debatě, která mi není vůbec příjemná.Kolem 23.30 chci odejít směr metro. Šetřím si jízdenku na příměstský vlak,který trvá chvilku na odpoledne, protože to mi na čase záleží a teď můžu jet metrem, protože strašně ušetřím, vážně hodně. I když bohužel trvá déle. Nakonec to vypadá, že vzteklá odejdu. Dani mi říká, že mě odveze, že mě nenechá jít samotnou. Sedneme si na lavičku. To, co si tam řekneme, není vůbec nic hezkého. Přemýšlím, co všechno už jsem s ním zažila a co všechno ještě zažít chci. Dostanu téměř hysterický záchvat, jsem prostě ve stavu, kdy už svoje emoce nemohu kontrolovat. Když skončíme, jdeme pro klíče do domu, a Dani mě veze. Když sedneme do auta, je 2.15. Tak, pohoda:-/Uháníme do centra Madridu, vyhazuje mě před domem a já jdu domu jako myška, ačkoliv nikdy nevím, jestli mě neslyší. Slyším, že někdo chrápe, takže doufám, že ne. Nemám sílu na nic, jenom si vyndám kontaktní čočky a jdu spát. Pustím si zvuk naplno, a tak nějak skoro spím, a teprve když mi pípne:"Moni,jsem doma" můžu usnout na plno. Je 3.20. Kam já to vedu??

Půlnoční cestování (Úterý 24. 9. 2013)

Vstávám relativně snadno. Včera jsme se s Danim viděli, a přesto jsem se dobře vyspala. Takhle bych to chtěla každý den. Vyhrabu se kolem 7.50 a jdu připravit snídani. Mezitím, když děti snídají, se rychle převléknu. Venku svítí slunce. Je krásný den. No..asi jako každý jiný den tady, ale až dneska mám náladu a sílu si toho i všimnout. Prostě dnes mi přijde že slunce více svítí, a vůbec všechno je tak nějak barevnější. V 9.20 odcházíme, Diego mě chytá za ruku a já jsem taková klidná, že je všechno zase jak má být. Přestala jsem ne úplně líčit. Odpoledne ano, když jdu ven, ale ráno?Kdy?Proč?Za ty roky si moje pleť aspoň odpočine:-)Dovedu kluky do školy, a když vidím, že každý z nich je v hloučku svých kamarádů, už kašlu na kontrolu, jestli do té školy skutečně vlezou. V 9.25 odcházím. Docela ráda bych už koupila tablety na praní, ty gelové kapsle a tak zacházím do Mercadony. 5 euro?To je hnus. Přemýšlím, že zajdu do supermarketu Al Campo, a poohlédnu se tam. Navíc chci koupit nějakou svačinku na odpoledne, takže udělám docela větší nákup, který zázračně stojí pár euro a odebírám se k automatické kase. Zvládnu to rychle, do té doby, než pípne, že si žádá asistenci pomocníka. Přichází nějaká holka, že by ráda viděla můj pas nebo občanku. Kvůli platbě kartou. Hledám a hledám a dochází mi, že pas mám doma na stole. Bohužel, nákup mi nechtějí vydat a přemýšlí, jak by mi vrátili peníze, když jsem platila kartou. Vysvětluji, že bydlím téměř vedle a že pro pas skočím. Peláším domů, pak zase zpátky a potom ta holka volá další dvě, a kontrolují můj nákup, kartu a pak pas. Přijde mi, že se všichni zbláznili. Tuhle vymoženost jsem už zažila v Itálii, ale to bylo jen jednou, tady dokáže vážně otrávit život. S nákupem se odeberu domů, všechno roztřídím a udělám si kávu, načnu si lahodný smetanový dezert a začtu se do časopisu o horoskopech, který jsem si koupila. Měla bych se najít, ale když jsem si takhle dopřála, asi se najím až s kluky. Je mi nějak divně, takže vytahuji deku a uléhám na nechutně pohodlné sofa a spím. V 12.30 budík a šup do školy. Vyzvedávám kluky a vlastně pořád nevím, jestli se dneska s Danim uvidíme. Potřebuje udělat nějaké věci,a tak sám neví, kdy se vrátí a tak. Já bych docela brala už to vědět. Po obědě opět vytahuji lux, dávám do kupy celou kuchyni..a když klukům zadám úkoly, urychleně zabíhám do sprchy. Když přijde Juana, začínám být dost vzteklá, a zamykám se v koupelně. Sice jí překážím, ale mě to už fakt nezajímá. V 17.20 vybíhám směr bus, příměstský vlak z Atochy a potom metro. Když se setkáme s Danim, jdeme si koupit něco na zub a pak zacházíme na naší oblíbenou lavičku, kde se pustíme do hodování. Po několikahodinovém sezení hledáme "WC" v přilehlém obrovském parku a já se už fakt musím smát, co všechno asi ještě ve svých letech můžu zažít. Věk je jen číslo, vážně že ano:-)Pak začne trochu foukat větřík, takže se uklidíme na schody, jako kdyby nám bylo 13. Nutno podotknout, že schody jsou mnohem čistější než má leckdo v bytě. Když kouknu na hodinky, je mi jasné, že příměstský vlak, který odjíždí za tři minuty, a který je ode mě vzdálen několik zastávek metra, rozhodně nestihnu. Nezbývá mi, než celou cestu absolvovat metrem. Je to sice super levné, ale taky super pomalé. Hodně mě zklame, že mě nehodí domů autem, ale co se dá dělat. Za minutu půlnoc mě doprovodí na metro, vrazí mi peníze, kdyby mi někde něco ujelo, abych dojela taxíkem. Zuřím. Běžím na Metro Sur, které se vleče jak šnek a počítám v duchu zastávky. Pak vylézám na konečné stanici metra Madrid, kde čekám 10 minut. Chce se mi brečet. V duchu vidím, jak nestihnu ty další přípoje. Naštěstí vlak přijede, skáču do něj a vylézám až na stanici Principe Pío. Tam potřebuji chytnout další spoj. Jenže netuším, kudy se dostat na další spoj, když je půlnoci a vše je zavřené. Běžím po vypnutých eskalátorech a odchytávám nějaké uklízeče. Poradí mi a já obíhám chodbu a běžím na vlak. Ujede mi před nosem. Pak pochopím, že Bůh to tak chtěl, protože zjistím, že takhle v noci ten vlak končí přesně  o jednu zastávku dřív,než kam potřebuji jet já. Obíhám chodbu zpět a uklízeč na mě volá, že jdu ale špatně!Nemám sílu mu vysvětlit, že se spletl on, ne já. TOhle všechno znamená, že kdybych věděla, odkud jede další spoj, stihla bych ho, rovnou ten první, takhle čekám 20 minut. Naskakuji do vagonu, a jedu. Je mi jasné,že až vystoupím, musím vzít taxi, protože stále mi bude chybět jedna zastávka. Z každé konečné stanice vyjíždí metro v 1:30. Pak se zavírá. Dani je vzhůru a kontroluje, jestli dobře dojedu. Vzhůru je i moje kamarádka Bára a tak mám lepší pocit.Dani mě povzbuzuje, ať se snažím přeběhnout a chytit metro. Moc slavně to nevidím, ale vybíhám z oběžné linky Circular a běžím na další zastávku. Mám neuvěřitelné štěstí. Tahle moje linka je dlouhá, a vidím, že i když z konečné stanice vyjel vlak v 1,30 mojí zastávku ještě neminul. Schází 8 minut. Jsem šťastná. Skočím tedy do metra a v 2.15 vcházím do bytu. Všichni si oddechneme a já jdu spát. Snad na to jednou nedoplatím ,ale nutno podotknout, že se tady cítím vážně bezpečně, metrem v tuhle hodinu běžně cestují rodiny s dětmi a celkově je všude strašně moc lidí. V Praze bych nevystrčila nos z bytu už po 21. hodině. Smskujeme s Danim i s Bárou a já tak nějak v rozpacích z toho všeho co jsem dnes zažila, usínám. Bylo toho více než dost. S Danim jsme dneska překonali level, který asi mnoho lidí ve vztahu nikdy nezažije. Přesto, cesta domů mi to nechci říct pokazí, ale trochu mě rozesmutní. Už chci mít klid a těšim se na společné zážitky a ne pořád něco řešit, například jeho sestru. Dobrou noc.

La vida es como es..y tenemos que aguantar...a nebo že by ne?? (Pondělí 23.9.2013)

Postupná série budíků. Poslední zvoní v 7.40. Vstávám až s podezřelou lehkostí, navzdory tomu, že jsem včera usnula až kolem půl druhé. Vstanu, sním svoje suchary, opět vestoje, k tomu popíjím teplou vodou, protože kávu bych si takhle vážně nevychutnala...a přemýšlím. Kolem 8.15 vstávají děti, připravuji snídaně, ohřívám mléko a zjišťuji, že jsem se adaptovala na 100%. Už mi ani nepřijde, že dělám nějak podřadnou činnost. O tom, zajít si mezí 8.15-9.15 do koupelny, si můžu leda nechat zdát. Rychle se převléknu a odcházíme. Diego mi dává ručičku a jdeme. Jedna paní se na nás zálibně usmívá. A pak další. Důchodového věku. Dojde mi zajímavá věc, která mi asi měla dojít už dávno...on totiž vypadá že je můj! Nejstarší Javier je hodně tmavý typ, prostřední Pablo také, navíc chudák po tatínkovi zdědil mezeru mezi zuby, tipuju že Javier jednou vyroste v typického floutka, a bude vypadat jako Mario Casas, ale Diego?Má světlé vlasy, hodně světlé oči, zelené..Eva je hodně světlá. Príma. Tak já myslela, že je všem kolemjdoucím jasné, že žádné z těch dětí nemůže být moje a ejhle..vidím, že všichni zacházejí do školy, takže v 9.25 to balím. Už tam vyčkávat prostě nebudu. Cestou zpět přemýšlím, co budu dělat. No, moc možností zrovna nemám. Rychle projedu zprávy dne, a v 10.20 si jdu mýt vlasy. S tím, co mám poslední dobou na hlavě, musím vážně zatočit, takže každý šampon nechávám řádně působit, pak tajně odčerpám Evě šampon s Keratinem, vypadá nechutně draze, tak snad zabere:-)Pak všemožné přípravky, pak fén, průběžně žehlička vlasů...v 11.45 je hotovo. Pfff...sprchu už ale nestíhám!!Jdu se najíst. To musím udělat bezpodmínečně. Ani to nestihnu sníst všechno, v 12.40 odcházím. Na kluky čekám šíleně dlouho, vylezou až v 13.15, nechápu co se jako stalo. Domů přicházíme v 13.35. Přestávám upřednostňovat děti a jdu si dojíst svoje jídlo. Abych se o ně mohla starat, snad nejdřív musím být v pohodě já, no ne??:) Pak se najedí, rozhazují všude brambory, chleba..a já pak beru lux a myji nádobí..takové krásné činnosti...a končím v 14.20. Ty dny tady tak strašně letí, že tomu vůbec nerozumím. Pak vlezu do sprchy v kraťasech ve snaze si zkulturnit nohy, ale nedovolím se zavřít se úplně. Samozřejmě. Volá Eva. Ať prý vymyslím nějaká cvičení pro Javiera. Asi už mě z té jejich inglés klepne!!Děti jsem zkontrolovala, vypadají klidně. Nejdelší proces mám za sebou a dojde na nejhorší-jdu se zamknout a osprchovat. Jenom se zavřu, někdo klepe, že chce podat nějakou hračku. Bohužel. Po sprše mokrá vlezu do oblečení a jdu  hledat hračky. Asi za sto světelných let si můžu dovolit nějaký krém. Musím to takhle rozdělit aby se mi tu ty děti nezabily:-/ Pak už se začnu tak nějak vypravovat, mezitím hledám gramatická cvičení, najdu dvě, a tímto na to házím bobek. Dani samozřejmě v pět na zastávce není, v šest musím doprovodit Javiera někam na kytaru a chtěli jsme spolu být od pěti do šesti, doprovodit ho a potom vidět,co nám Madrid nabídne. V půl šesté očekávám,koho kde budu vyzvedávat dříve..jestli Daniho, protože to tu moc nezná,nebo k němu přistoupíme rovnou do busu...no jsem zvědavá. Každopádně využít jedné hodiny mezi 17-18 se nám opravdu nepovedlo. Tak snad se povede přistoupit do busu. v 17.40 mě prozvoní Dani, že už bude vystupovat. Doběhnu na zastávku. Vidím ho v autobuse už z dálky. Obejme mě, dá mi pusu..zdá se to to být v klidu. Bohužel časově nic moc, takže jdeme k nám do domu, tam vyzvednu Javiera,a všichni tři čekáme na autobus. Řekli mi, že to bude trvat tak asi 10 minut. Na to si už musím dát příště pozor. Deset minut znamená, že autobus jede 20. Chce se mi brečet. Takhle jsem si to teda nepředstavovala. Myslela jsem, že zpátky půjdeme procházkou. Vždyť ani nevím kde vlastně jsme!!Zastávky se zdají nekonečné. Konečně vystupujeme. Když se vracíme  z hudební školy, vidíme přes ulici nádherný park. Sedneme na lavičku a povídáme. Pořád meleme to stejné. Že jsem mu strašně ublížila, že už to tedy tím pádem není to, co před tím, že se mi nedá věřit...a tak. Dopustila jsem se chyb, to nepopírám, ale naprosto stejných jakých jsem se již dopustila v předešlém vztahu a vlastně to ani nebylo považováno za chybu. Nyní se zdá, že jsem se dopustila něčeho horšího než vraždy. Přemýšlím, že bychom se měli přiblížit někam tam, kde já bydlím, protože ani jeden z nás netuší, kde vlastně jsme. Zvedneme se, cestou jsem nepříjemná, a naše hledání zastávky končí posezením na další lavičce. Stmívá se. 20.40. Už tam sedíme dvě hodiny. Nemůžu tomu snad ani uvěřit. Dani se trochu uklidňuje, já taky.Ležím na lavičce, povídáme si..a všechno se zdá být fajn. Kolem 22.30 už ale chceme vážně někam tam, kde bydlím. Uvědomíme si, že máme co dělat najít někde nějakou zastávku, aby vůbec stihl dojet na Atochu, kolem 23 jezdí poslední busy.Chytneme jeden, evidentně poslední, a jedeme. Líbáme se v autobuse, připadám si jako kdyby mi bylo 16. Políbíme se a já vystupuju. Jsem strašně šťastná. Navíc je teprve 11!A já jsem už doma!!Takhle by to mohlo být každý den. Vcházím do bytu jako myška, ale kromě dvou malých kluků jsou všichni vzhůru. Koukají na nějaký serial stylu Tudorovci. Moje nevýhoda je, že je na mně všechno vždycky vidět, takže Eva hned ve dveřích mě přepadne s otázkou:"Jak bylo??Vidím, že jste všechno urovnali, je to na Tobě strašně vidět." Jsem šťastná a to tak, že mám dokonce i chuť jíst. Jdu si opéct dva toasty, k tomu si do hrnečku ohřeju místní rajský protlak, po kterém bych se utloukla, pila bych ho i k snídani, kdyby to šlo...a k tomu přikusuji jamón serrano. Nestydím se načnout si poslední Coca colu. Ujídám a přemýšlím, že život je vlastně docela fajn...že stačí úplně málo..zalezu do postele kolem 23.40, čekám jestli Dan dorazí, a když mi v polospánku blikne zpráva že je už doma, nemám už ani sílu odpovědět.

Krásné odpoledne s Bárou (a pak zase peklo) (Neděle 22.9.2013)

Chtěla jsem si přivstat, původní plán byl tak v 8. Nakonec jsem ráda, když se vyhrabu v 9.30. Připravuji si snídani, kávu bez kofeinu a toasty a až skoro do 11 volám s mamkou. Pak se jdu rychle převléknout a zhruba na 12 mám domluvené, že se uvidíme s Bárou. Báru jsem poznala úplnou náhodou, a to když jsem v menze šla s jinou kamarádkou na oběd. Od té doby si píšeme a najednou jsme zjistily, že od září budeme bydlet kousek od sebe. Ve středu už tu jsme 3 týdny a ještě jsme se neviděly!Kolem 12 Báru vyzvedávám na zastávce a jdeme k nám domů. Uděláme si kávu a kakao a přikusujeme výborné croissanty, které jsme koupily naproti v pekárně. Povídáme a kolem 13 odcházíme směr Al Campo a dále potom park Retiro. Nikdy jsem tam ještě nebyla pěšky, myslím ode mě z bytu, tak jsem zvědavá. Slunce neuvěřitelně pálí, je naprosto odporné vedro. Ale odporné.Za chvilku přicházíme do Retira. Nikdy jsem ten park neměla možnost projít celý, tak aspoň část snad dnes zvládneme:-) Pak si kupujeme zmrzlinu, sedíme na lavičkách...a užíváme krásného odpoledne. Pěšky poté dojdeme na Gran Vía, kde prolézáme krámky a já si užívám, že mám konečně vedle sebe někoho fajn, s kým si můžu popovídat a s kým si můžu prohlídnout novou kolekci oblečení:-)Začíná na mě padat šílená, ale opravdu šílená, únava. Jdeme zpátky smět Atocha, cožje tedy pěkný kousek cesty. Povídáme, fotíme..a jsem vážně ráda, že tu nejsem tak sama. V parku před Atochou se zastavujeme na lavičce a odpočíváme. Když jí vyprávím celý svůj příběh, důvod, proč jsem až tady, mám co dělat, abych se nerozbrečela. Všechno to tak strašně bolí. Ne že bych byla nějaká rozmazlená, co se jí stýská jak ve školce po mamince,ale ve Francii jsem si takhle jako tady nikdy nepřipadala. Byla jsem tam strašně v klidu, šťastná. I když..není to úplně pravda. Připadala jsem si tam strašně sama. Když jsem nebyla s Danou, chodila jsem po obchodech, na procházky..a byly dny, kdy jsem vůbec, ale vůbec s nikým nepromluvila. Tady je zase výhoda, že jsem v rodině. Jsou na mě zlatí. Musím říct, že studium Erasmus člověku tolik nedá. Dnes jsme se na tom s Bárou shodly. Ano, je to zkušenost, člověk se osamostatní, zažije hromadu nepříjemných situací, které mu umožní aby dospěl, vidí, že se o sebe dokáže postarat, zařídí si věci v jiném jazyce, který není jeho mateřský..a určitě dostane na spoustu věcí nadhled. Zkrátka to vidí jinak. Ale všichni víme, že pokud člověk jede na Erasmus do Francie, bude mít s největší pravděpodobností hodně málo francouzských kamarádů, pokud pojede do Itálie, bude mít dost málo těch italských..prostě to tak je. Samozřejmě že existuje tuna výjimek, ale co znám z doslechu i z osobní zkušenosti, spíš se člověk spřátelí s někým, koho má ve studijní skupině a to jsou právě většinou cizinci, nikoliv studenti té příslušné země. Pokud má někdo štěstí, a natrefí na bydlení s místními, má vyhráno. Já jednoznačně musím říct, že au-pair dá člověku alespoň z hlediska jazyka rozhodně víc než Erasmus. Na Erasmu se člověku může docela snadno stát, že odkouká a odposlouchá polskou španělštinu, nebo třeba francouzskou, což není nic hezkého. Oproti tomu v rodině je člověk její součástí, jí tradiční pokrmy, vnímá kulturu, komunikaci mezi rodiči..vidí výchovu dětí, přístup školy..vidí všechno. Erasmus může být jednostranný. Výlety, party..to všechno ano, ale řekla bych, že v rodině se člověk integruje úplně jinak. Navíc pozná známé známých a tak podobně..je to rozhodně hodně o komunikaci. Domů z Atochy dojdu úplně vyčerpaná. Když se těším, jak si umyji vlasy, zrovna vchází rodinka. Používám koupelnu dětí, protože má dlouhou sprchu a můžu si tam mýt vlasy oblečená, a děti se jdou mýt. Tak zase nic. Nevadí. Zítra ráno strávím svůj osobní čas přípravou na odchod z domu. Zítra začíná můj čtvrtý týden tady, i když na dny to není úplně přesně..řekněme skoročtvrtý:-)Zatím neprožívám pocity niterního štěstí, ale pořád doufám, že se to spraví. Volá Dani. Nespraví. Prý jestli by nebylo lepší, kdybychom se nějaký čas neviděli. Nemůžu. Propadám v hysterický záchvat. Slyším klapnutí dveří. Myslím, že rodiče mi chtějí dát prostor. Neslyším děti, nic. Úplně mě to zevnitř rve na kusy. Jsem tak daleko od rodiny, od svojí univerzity, od přátel..jsem v tomhle zvláštním španělském světě úplně sama a člověk, kterého miluju, mě "raději nechce vidět". Jeden den jedeme málem na výlet a druhý..síla. Domlouváme se, že se zítra uvidíme a všechno si vyjasníme. Přemýšlím, kolikáté vyjasňovací odpoledne to asi tak bude.Vyjdu a celý byt je vážně prázdný. Přichází Eva a ptá se, jak jsem se měla. Pak připravuje večeři a povídáme si. Říká mi, že od samotného začátku jí to všechno připadalo divné. Že mě můj přítel nechá cestovat samotnou v noci,a že jde každý druhý víkend k rodičům..že je toho moc, co je divné a jestli mi to za to stojí. Že kdykoliv budu chtít vrátit se domů, že můžu. Že když jim to řeknu dostatečně dopředu, nevadí jí to. Ale to nejde. Prostě ne. Tenhle týden mi přijde z domova krabice. Nemyslím ovšem jen tak nějakou krabici. Úctyhodnou krabici. Asi 40 kilo. Knihy, oblečení na zimu, boty. Kosmetika. Všechno. Mám tady všechno co chci, ale za kosmetiku už jsem něco utratila. Já bych samozřejmě utrácela víc a víc,ale prostě nejde to. Mám ušetřený měsíční plat, který celý padne na letenku. Pokud budeme spokojeni, všichni, další plán je vrátit se sem po Vánocích, na tři týdny v lednu, vrátit se domů na obhajobu diplomky, a pak zase sem. Těžko říct, jak to všechno bude. Dneska když jsem byla s Bárou jsem přemýšlela, že to tady mám ráda, i když 35°C koncem září je moc i na mě. Ale plískanic a dešťů si jistě ještě užiji do syta. Zrovna když je večeře volám se sestřičkou a pak mi Eva nechá stranou. Je fakt zlatá. Sním něco, ani vlastně nevím co, a pak si jdu hrát s prťouskem. Hrozně se mu líbí skákat po gauči když ho nadnáším. Dá mi slušně zabrat, kam se hrabe posilovna!!A pořád křičí:" A ještě mě dones támhle ať si zaskáču, a támhle!!!" Pabla, prostředního, to evidentně štve, ale jako jeho bych vážně neunesla. :-) Pak Pedro říká klukům, ať si jdou něco číst. Diego si bere fotoalbum s fotbalisty, které jsme nalepili. A pak mě napadne znova to zkusit s knihou..donesu mu Cuentos checos, (které si můj přítel nebyl ochotný nechat, prý nejsme v situaci, která by dovolovala přijímat dary..no nic)a vyberu mu pohádku. Začíná mi číst. Jenže čteme v ložnici rodičů a je mi z toho divně. Pak Pedro vypíná televizi a jdeme číst do obýváku. Sedí u mě, nožičkama mlátí do vzduchu a čte. Pak si vybírá jinou pohádku. Z toho všeho mi začnou kanout tak obrovské slzy, že nevím, jestli tu knížku nerozmočí. Pořád si říkám, jak by asi vypadalo moje dítě? Občas mě tahá za vlasy, a já prostě brečím jako želva, že člověk, se kterým si tohle všechno dokážu představit, a který je tedy tím pádem první a poslední na světě,ke mně necítí ani zlomek toho, co já k němu. Je mi na umření. Diego a jde spát a a volá:"Moniiiii hoď mě na sofaaa!!!" Vlastně, nemůžu odejít ani kdybych chtěla. Ty děti mi umožňují jednu věc:zapomenout. Na moje problémy. Když nosím Diega na zádech a on se mě ptá, kam jede tenhle autobus, já odpovídám že rovnou do postele..a všechno je nějak fajn. Je pravda, a to chápu, že děti dávají pocit klidu a zapomenutí na vlastní trable. Že je pro co žít. Obzvlášť, pokud jsou vaše vlastní, že. V podivném rozmaru sedím na posteli asi do půlnoci. Pak volá Dani. Jsme v klidu. Zítra se máme vidět. Nemůžu se dočkat, ale zároveň mám strach. Nechci to, co máme teď. Nechci konec. Chci s ním být v klidu. V pátek 8 měsíců. Nemůžu tomu uvěřit. Ani nevím, jestli vlastně tou dobou budeme ještě spolu. Zvláštní pocit, tohle nevědomí.

Jedna madridská sobota (Sobota 22.9.2013)

Nařídila jsem si budík na 10.30. Několikrát za noc se probudím a naposledy v 7.30. Bože!Musím stihnout udělat dětem snídaně!!Aha, klid, je sobota. Zvládnu spát do 10.30. Pak vylezu, namažu si svoje slavné suchary, udělám si kávičku a jsem v klidu. Eva s Pedrem odchází někam něco zařídit a já zůstávám s kluky. Přichází za mnou Javier a ukazuje mi nějaké hry. A já poprvé ve svých letech vidím a držím v ruce playstation. Jsem docela u vytržení. Strašně mě potěší, že přijde sám..sám od sebe. To se snad ještě nestalo. Diego schválně zlobí. Pak lepíme do alba nějaké kartičky fotbalistů. Zrovna tohle je jedna z chvil, kdy si říkám, že bych se tu zdržela klidně i další rok. Protože začínám mít ty děti moc ráda. Pak přijde Eva s Pedrem. Jsem už v pokoji a nevím přesně co se děje, ale Javier brečí. Řve, že má nejhorší rodiče na světě. Je mi ho líto, často je obviněn neprávem a jako nejstarší to má dost těžké.Kolem druhé odpolední konečně jedou pryč. Směr Segovia.Docela se raduju. Jdu si udělat vepřové plátky, kterých se asi nikdy nepřejím, a salát. Jen tak mrknu, kolik stojí kapsle Nespresso.Tak za balíček to není špatné..ahh??!!Ta cena je za jednu kapsli!!!Tedy za jednu kávu!!Mazec. No, po výborném obědě uklidím a přemýšlím, co dělat. Je toho hodně, co bych měla udělat, ale vlastně se mi nic nechce. Vytáhnu žehlící prkno a donesu si oblečení, protože by už tak nějak bylo načase, abych se tady zabydlela. Pořád si připadám jako turista. Jenže ani žehlit se mi nechce. Plácnu sebou do toho nejpohodlnějšího křesla na světě a smskujem s Danim. Žádná sláva to není, ale nestěžuju si. Kolem páté na mě padá děsivá únava a do šesti natahuji budík. Pak se tedy rozhoduji žehlit. Teda..jediný klidný den a já ho takhle promrhám. Nebo promrhám..spíš hodně odpočívám. Zakoukám se jednoho filmu, telky dnes využívám hojně..a pak se pokouším něco vyžehlit. Kolem 20.45 na mě padne hlad, tak si jdu ohřát večeři, co mi tu nechali...pak si film zpříjemním vodní lázní na nohy a rozplývám se blahem. Smskujeme s Danim až do půl druhé do rána. Jsem příjemně unavená, a díky celému prospanému dnu se necítím až tak vyčerpaná.

První pocit štěstí (Pátek 20.9.2013)

Budík zvoní v 8. Vstanu a jdu sníst svoje suchary se šunkou. Ještě že je mám!Pedro odchází ledabyle oděn do práce. Eva mi nese velkou novinu: Prý má nějakou schůzku s nějakým klientem až na 10, takže děti odveze. Nemůžu se dočkat, až odejdou. Snídaně, kakao, svinčík. 9.20. Jdou. Hurá!Díky Bohu za ty dary, zatahuji venkovní žaluzii, čí ví Bůh jak se to jmenuje. V pokoji je šílená zima. Díky Bohu. Volám se sestřičkou. Vypráví mi svůj život. Když už se mi skoro začne stýskat a představuji si svůj pokoj, svůj dům a podobně..díky jedné historce si uvědomím, proč jsem chtěla odjet. Svoboda. Mocná to věc. Mám tady práci, mizerné peníze a partnerský vztah v troskách. Přesto jsem svobodná. Jo, a budu dál. Končíme v 10.30. Spím jak mrtvola. 11.50 jdu sníst oběd. Teda původně večeři ze včera. Vcelku normální kuřecí řízek. Pak si dám rýži a s tím jejich protlakem...kdyby nebyl i pro děti, snědla bych ho celý ten půl litr.Oblékám se a jdu do školy. Docela se těším na skřítka. Už z dálky vidím Evu. Proč se sem táhnu???Posbíráme sktřítky a veze nás autem domů. Prý má další schůzku až ve 14. Než dojedeme domů, klient schůzku ruší. Nemám moc ráda, když je se mnou někdo doma. Tedy pokud mi neřekne:Jdi si odpočinout, jsem tu už já. Chce připravit oběd, tudíž já vypadám, že nic nedělám. Chci uklidit myčku. Je mi záhadou, proč tady ty myčky nemyjou, nebo proč je Španělé neumí používat. Vyndávám myčku a půlku nádobí myju ručně. Báječné. Je znát, že jsem se najedla už v mém režimu, protože mě teď jídlo vůbec neláká. Místo toho si načnu moji ledovou kávu, potřebuji něco studeného a sladkého. Eva se mě ptá, až půjde do obchodu, co mi má koupit k jídlu. To je mazec, nemůžu si jako stěžovat na nic. Prý až pojedou pryč na víkend, domů do Segovie, nechá mi tady peníze, abych si mohla koupit, co budu chtít. Uklízím nádobí po obědě. Zkrátím to, než to celé dokončím, je 15.15. Včetně utření a roztřídení do skříně. Asi umřu. Eva je stále doma. Nakonec mi to nijak nevadí. Musí doprovodit kluky na nějakou oslavu narozenin, ale potom chce jít do města. Ptá se mě, jestli nechci jít taky. Vlastně nechci. Chci spát. Jenomže co když neusnu, jako se mi to stalo už několikrát? Vezmu si sukni, připravím si kafe bez kofeinu a nakonec se rozhodnu že jdu. Eva chtěla jít nejdříve do centra, Sol, nebo tak, ale když zjistí, že v části Goya jsem ještě nebyla, rozhoduje se, že mě vezme tam. Doprovodíme kluky do jednoho bytu a já jsem u vytržení. Vcelku nevzhledný dům v rušné ulici mě překvapí. Výtahem se vyjede do prvního patra a tam je zahrada!!Z ulice nedoléhá žádný hluk, připadám si jako ve skrytém ráji. A než Eva domluví vše s maminkou, která akci pořádá, usnu na slunci. Je přesně 36 stupňů. Připadá mi to úplně neuvěřitelné. Zjišťuji, jak moc ráda mám podzim. Zavřené boty, černý kabát a barevné listí. Strašně se těším, až tohle zažiju v retiru. Navíc...dokážu vydržet dlouho v domě, uklízet, psát, učit se, ale tady ve Španělsku mám výčitky, protože je světlo tak skoro do 21, večer teploty neklesají pod 24°..a mně je vyložené líto sedět doma. Když Eva doprovodí kluky, jedeme autobusem asi tak 10 minut a vystupujeme Jsem nadšená, okouzlená. Vždycky jsem si myslela, že "moje" místo v Madridu je Callao.Gran Vía a tak. Ne. Tahle část je dost krásná. Je tu hodně obchodů, ale zase na druhou stranu je tu hodně stromů, zeleně a docela i klid. Nejdříve zamíříme do Corte Inglés kde jsou knihy a pak mi Eva ukazuje Casa del Libro. To je moje smrt. Jednou tam dojdu a nikdy neodejdu. Pak procházkou obcházíme různé obchody a nakonec si Eva hraje s Diegem. Já zacházím do Corte Inglés, tentokrát do toho, kde jsou parfémy a kosmetika. Najednou si připadám, jako v jiném světě. Prohlížím všechny možné lahvičky, a přípravky, a nakonec se doslova poliji parfémem La vie est belle. Nikdy se mi zvlášť nelíbil, ale teď musím říci, že mě hodně zaujal. Pak ještě vyzkouším nový Sí od George Armaniho a odcházím od oddělení pleťové kosmetiky. Připadám si jako v ráji. Už první týden v Al Campu jsem viděla novou řadu pleťové kosmetiky L´oréal. Ale tam se bohužel nedá nic vyzkoušet. Tady ano. Obcházím všechno, co se dá vyzkoušet a nakonec uvidím něco neuvěřitelného. Jeden krém stál v Al Campu 14 euro. Tady stojí celý balíček 17. Je tam sérum, denní krém a ještě,když nákup dosáhne 25 euro, dostanu dárek. Rovnou říkám, že mám zájem o ten dárek a jestli si tedy mohu vybrat cokoliv z řady. Nakonec je můj nákup za 22 euro, a přesto dostávám dárek!!Krásné pouzdro..s Eiffelovkou...cítím se jako ve Francii. Taková..šťastná. Ne, že jsem si koupila krém, ale cítím se svobodná. Odcházím celá rozzářená. Pak jdeme všichni procházkou na autobus a jedeme domů. Je 20.15, asi 27°C. Paráda. Jsem strašně unavená. Eva se mě ptá, jestli si někde něco nedáme, ale jsem vážně na mrtvici. Jdeme domů a nakonec mi tam zůstává i Diego. Je fakt zlatíčko. Chystám se spát, když mi Eva připomene, že mě ráno požádala o hlídaní. Nevečeřím. V tomhle stavu nějak přestávám vnímat. Cokoliv. Nemám žádné pocity. Chvilku si hraji s Diegem, kluci koukají na telku a za chvíli je tady Eva. Je asi 23.15 když si jdu lehnout. Danimu říkám, ať mi zavolá kdy chce, klidně i když budu spát. Volá mi, když už spím a kupodivu se cítím odpočinutá. Mluvíme o našem výletu a zdá se mi klidný. Takového jsem ho docela dlouho neslyšela. Spokojená usínám.Klidná a šťastná. První den se cítím klidná. Je smutné, že jsem ve Španělsku, v zemi, do které jezdí miliony turistů, já tu žiji a první pocit štěstí přišel teď.

Další den v pekle (Čtvrtek 19.9.2013)

Budík zvoní v 7.20. Dokonce si na té posteli i sednu. A pak si říkám, proč jako bych vlastně měla vstávat. Usínám do 8. 05. Nutno přiznat, že kdybych chodila spát kolem 23.30 a vstávala v 8, žádná únava by mi nehrozila a ve výsledku bych spala ještě víc, než když jsem byla doma. Samozřejmě není chléb. Moudře sáhnu pro své suchary, dám si je s máslem a šunkou a jsem spokojená. Na kafe nemám ani pomyšlení, dávám si jen teplou vodu. Pedro odchází v 8.10, Eva kolem 8.30. Dneska kluci příšerně zlobí, zvyšuji nepříjemně hlas. Ve škole jsme v 9.20 a když vidím, že vedle Diega stojí profesor, nestojím už opodál abych kontrolovala, jestli do té školy vleze. Prostě ne. Jdu pryč. Cestou kupuji neodolatelný croissant a jsem doma v 9.40. Celkem úspěch. Kouknu na PC, co nového a v 10.15 zalézám do koupelny. Užívám si prázdného bytu, který umožňuje vyjít ze sprchy jako člověk a ne čekat, do koho vrazíte cestou do pokoje. Jsem v šoku, jak dneska všechno stíhám. A vím proč. Nepotřebuji si totiž lehnout. K obědu je čočka, je v tom maso, brambory, takže už ve 11:30 zasedám ke stolu. No co, neřeším že někteří Španělé teď teprve jdou na snídani, jak mi vyprávěla Eva. Jsem ráda, že jsem v klídku stihla sprchu a po obědě se v klidu ještě věnuji žehlení vlasů, které vypadají dost podivně. Odpoledne, až budou kluci pospávat u pohádek, se trochu nalíčím a až přijde Juana, rovnou chci odejít. Dneska se máme vidět s Danim. Někdy odpoledne. Jsem taková nervózní. Ani nevím proč. Tuším nějaký hlouposti.V 12.45 jdu pro kluky s krásně rovnými vlasy a jsem pyšná, jak dneska všechno pěkně stíhám. Když jsem šla ráno, měla jsem chuť se svést busem až na Sol a projít nějaké obchody, ale nakonec si říkám, že to asi udělám spíš o víkendu, až  bude víc času. Přijdeme samozřejmě v 13.15..a jdem hned jíst. Než ten svinčík uklidím, je přesně 14.15. Je naprosto neuvěřitelné, jak tady letí čas. Jak jdu pro kluky,tak vlastně vidím už téměř závěr dne.Jsem spokojená, jak všechno pěkně stíhám, poté, co si dám vynikající kávu, si vyčistím zuby, nalíčím se...klídek. Přemýšlím, co si vezmu na sebe..no mám z toho velkou událost pokaždé.Kolem 16.45 jsem připravená vyjít. Volá mi Eva. "Přemýšlela jsem, když Pablo nemá tolik úkolů, jestli bys mu nedala nějakou hodinu angličtiny??"Skoro mi vhrknou slzy do očí..rychle na google hledám nějaká cvičení pro děti na rozdíl mezi slovesy to be a to have. Asi mě klepne. Kolem 17.30 vycházím. Volám Danimu. V buse si na internetu zjišťuji jak jedou vlaky cercanías y celou cestu z busu běžím, abych stihla vlak. Kupuji si výhodnou jízdenku na 10 jízd, platím kreditní kartou, což mě trochu zdrží a utíkám. Uf, 2 minuty do odjezdu!Ve vlaku mi volá sestřička. Těsně před tím, než mám vystoupit. Je mi to strašně líto, všichni si myslí, jojo, ta je ve Španělsku, ta se má!Ale život není peříčko. Nestěžuji si, vybrala jsem si to sama. Každý začátek je těžký. Je to prostě tak. Vystupuji na Fuenlabrada central, 3 zástavky metrem a jsem tam. Daniho vidím už z dálky. Má na tváři úsměv, vypadá uvolněně. Obejme mě a zasype polibky. Ha!Tak jsem zase dramatizovala kvůli ničemu. Jdeme si koupit nějaký sendvič, něco sladkého na zub a vodu. Jdeme parkem, je tam nádherně. Pak Dani říká, jestli nepůjdeme tam, kde jsme se v červnu byli podívat v jedné knihovně. Tak jo. Je to dost daleko, netušila jsem že tolik. Jdeme jdeme a já začínám být vzteklá.Přemýšlím, jak dlouho půjdeme zase zpátky. Sedáme na lavičku, a vybíráme hotely v Oviedu. No, vidím, že mu vážně něco je. Debata. O tom,co se stalo, ale o tom, co stalo v březnu. Jojo, a už je skoro říjen. No, prostě tady ty vztahy fungují vážně jinak. Není to jenom on,to co vidím všude kolem, mě občas nechá stát na ulici s otevřenou pusou. Kolem 20.30 se sbíráme a jdeme. Jdeme sice jinudy, přesto dost daleko. Dát si na cestu kávu a vypít litr vody si žádá jistá opatření, řekněme. Jojo, mít v 27 rande a chodit na WC do parku, to je jen pro zoufalce nebo pro cvoky, nebo pro vážně zamilované. Kombinace všeho zmíněného též možná.Chceme jít na schody, jako onehdá, aby nám nebyla zima a sníst sendviče, co jsme si koupili. Nakonec usedáme na lavičku před domem, nebo kousek od něj. Líbáme se. Přestává. Prý už asi necítí to stejné, poté, co jsem mu tak ublížila. Nebudu tu pitvat historii našeho vztahu, beztak bych popsala tuny stran a psala bych pořád to stejné. No nic. Pláču. Brečím. Hysterický záchvat. Nevím jestli větší blázen je on, nebo já. Doprovodí mě na metro. Letmo ho obejmu a "Napíšeme si". Otočím se. Ale až za dlouho. Pořád tam zkroušeně stojí a kouká. Metro, Fuenlabrada central. Hle, úchyl z posledního nočního výletu z Fuenlabrady je tam a pozoruje mě. Bezva. Dani píše.  Jedu až na Atochu příčemž úchyl vystupuje na Mendéz Álvaro. Kodrcám se domů a přicházím v 1. Eva a Pedro jsou vzhůru. Falešný úsměv a " Jojo, večeřeli jsme..." lež jak věž. Nevím jak dlouho jsem už nevečeřela. Je mi to fuk. Asi jsem přibrala. Z tohohle nežraní. Jdu si vyčistit zuby, a komplet nalíčená uléhám do postele. Volá. Výčitky, pláč, plané sliby (moje) jeho vztek. 3:10. Zvracím únavou. Nesnáším všechny a všechno.

Neslaný nemastný den (Středa 18.4.2013)

Budík zvoní v 7. Rozhodla jsem se, že takhle ten život tady vést prostě nemůžu..vstát pozdě, napatlat snídaně, a pak se vracet domů kvůli tomu, že jsem nic nestihla. Mám 4 budíky, ale prostě nedávám to ani za nic. Nakonec vstanu v 8. Takže jako každý den. Jdu napatlat snídaně, u toho ve stoje usrkávám svoje kafe bez kofeinu a spím ve stoje. Kolem 8.10 zmizí Pedro. Taky dobře. Pak jde Eva. Včera jsem měla poměrně dobrou náladu, protože jsem si vyprala tu novou deku, nové povlečení co jsem dostala..jo, dostala jsem ho vyprané, ale kdo ví jak dlouho bylo ve skříni??Nelíbilo se mi, čím je cítit. Ale bylo to ještě trochu nedosušené, tak jsem to nechala v pokoji jen tak. A co jako?? Přichází Eva, že si musíme vysvětlit jednu věc. Že jsem si včera neustlala, a že takhle by to tedy nešlo. Že Juana není placená od toho, aby stlala postele, a že v tomto domě si stele postel každý sám. A že to není dobrý příklad pro děti, které si také musí stlát samy. Kdo mě zná, a ví, jak moc jsem posedlá úklidem a čistotou, pochopí, jak moc se mě tohle dotklo. Mám jí do očí říct.."ale to nebylo neustlané, to bylo vyprané, protože to co jsi mi dala, smrdělo jak prase??" Jsem ticho. Chce se mi ale brečet. Vzpomínám, co všechno jsem musela vynaložit za úsilí, abych dostala třeba zápočet z francouzštiny. Nebo jak jsem několik dní nespala před nějakou zkouškou. A teď tady mi někdo bude říkat, že jsem si neustlala postel. Eva odejde a zbydou na mě kluci. Diego mě vytáčí. Už mi rupnou nervy  a seřvu ho. Je jak pěna. Za chvíli se zase směje. V 9.10 odcházíme. Skoro jsme to nestihli. Jdeme za ručičku směr škola. Diego mi vždycky u vchodu uteče, takže já tam vždy dojdu a čekám, abych ho viděla zalézt i do školy. Dneska tam ale dojdu, a vidím ho jak si hraje s dětmi, a že je vedle jeho učitel, takže prostě prdím na to a jdu pryč. Přijde mi že je docela zima. To mi přijde každý den, ale kdo ví co bude odpoledne! Přijdu domů a přemýšlím, co budu dělat. Musím umýt talíře, protože to jsem dneska už bohužel nestihla. Ať žije volný čas, že jo!!Uklidím trochu v obýváku a je 10.30. Vytahuji žehlící prkno a žehličku a hodlám se vyžehlit si prostěradlo a povlečení. Žehlička je příšerná. Jedno pitomé prostěradlo žehlím 40 minut. Pořád je zmačkané jak prase. Froté prostěradlo jsem jaksi ještě nedorazilo. Převratný to vynález.Pak se pouštím do žehlení povlečení velikosti slona. Je 11.45. Začínám mít hlad.Připravím si salát, a tortillu..kterou naplním šunkou, sýrem a trochou salátu. Ve čtvrt na jednu jdu bojovat s povlečením a pak si dám přesně 12 minut spánku.Fakt bezva. Když vstanu, volá Eva, jestli by mi vadilo, kdybych na pátou doprovodila Pabla do školy, že má fotbal. Pfff. A pak volá znovu, že prý jestli bych tak nejpozději kolem 18.30-19.00 mohla být doma, aby Juana mohla odejít dřív a mohla bych pohlídat děti..tak asi do 21. Príma, fakt. Běžím vyzvednout kluky, koupíme ještě teplé bagety a jdeme domů. Ještě, že jsem najedená, protože by na mě ani nezbylo!!Ohřeji polévku, rozdělím jí do mističek a pak se podává něco, co vypadá jako kuře v těstíčku.Mezitím umývám talíře, které mi kluci nosí. Diego se uprostřed jídla zvedá. Bezva. Zatím beru lux a jdu luxovat celý obývák, protože tam všude nadrobili bagetu, pak svinčík v kuchyni, myju nádobí, celý stůl a pak přijde Diego a jen si sní své jídlo. Končím v 14.30.S hrůzou si představuji,že už od října touhle dobou už zase poběžíme směr škola. Skvělá představa. Diego konečně  dojí a já konečně všechno uklidím. Jdu si na deset minut lehnout. Sotva si lehnu, volá Eva. Že prý když Pablo nemá žádné úkoly, proč prý neuděláme něco z angličtiny. Sedáme k tomu a já začínám být znechucená. Šílená výslovnost a mě už ani nebaví ho opravovat. Sotva vstanu, vidím že je 16.20 takže si jdu vyčistit zuby a jdeme směr škola. Venku je vedro na omdlení. Je 34°. Začínám se hrůzně opocovat. Jsem šťastná, když Pablo zůstává ve škole a já dostávám chvíli se nadechnout. Pomalou procházkou se vracím směr náš dům a hledám poštu. Povede se mi to za docela krátkou chvíli, a jsem sama ze sebe div živá, že si všechno zvládnu vyřídit sama a hlavně..nikdy jsem si do Španělska nevezla ani malý slovníček, do Francie vždycky. Pak takovou krátkou procházkou obejdu náš blok a dostanu se k obchodnímu centru Al Campo. Vcházím a nacházím úžasnou věc-kávu Starbucks, ledovou, v kelímku!!Musím si hlavně koupit nějaký chléb, suchary a tak. Určitě už nebudu riskovat, že ráno vstanu a nic se mi nebude líbit -to znamená že nebude co jíst!Kupuju dlouhý toastový chleba, a suchary. Domů dojdu kolem 18.45 a už se odtud dneska nehnu. Cestou pořád přemýšlím. Vzpomínám na svůj život se sestřičkou v Českých Budějovicích. Nebyla jsem šťastnější??Asi nebyla. Trápila jsem se kvůli nesprávným mužům, chodila po jazykovkách a do toho sama studovala..byla jsem vyčerpaná. Ale možná bylo ve mně něco klidnějšího. Na druhou stranu jsem si ale přála mít vztah. Takže úplně spokojená jsem nebyla. Teď ho mám a asi zase nejsem. Nebo ještě pořád??No, to je fuk, člověk je věčně s něčím nespokojený.Po příchodu domů si dopřeju kávu a něco, na čem se stanu okamžitě závislou-mléčná rýže s příchutí citronu se skořicí. Je to vynikající. Bohužel jsem si koupila jenom dva kelímky. Rozdělám gauč, natáhnu se a mám klídek. Takhle by to bylo fajn. Sobecky přemýšlím, kolik peněz bych ušetřila, kdybych neměla vztah. Že bych si zaplatila jazykovku...ale byla bych šťastnější?Zase nebyla. Vždyť mám toho nejlepšího člověka pod sluncem, ani jsem nevěřila, že takoví lidé ještě existují!Tak co pořád sakra chci? Prostě klasika no...aneb jak se praví..netuším co chci, ale nedám pokoj, dokud to nedostanu. Dani stále spí. Jsem za něj ráda, protože poslední dobou odpoledne nespal a já taky ne. To je taková novinka tady, nemůžu tu usnout přes den. I když jsem unavená k smrti. Kluci se jdou zatím sprchovat a já mám klid. V půl osmé odchází Juana a kluci podřimují u televize. Jsem šťastná jako blecha. Kolem půl deváté se zblázní a začnou hulákat jako na lesy. Největší sranda je s Diegem. Hraju si s ním až do příchodu Evy. Tahám ho za ruce, pak za nohy, nosím jak mimino a on pořád kříčí Jooo to je pěknýýýý ještě !!A teď mě tahej za ruce po obýváku!!:-) No blázen. Pak přijde Eva a já se jdu připravit ke spánku. Docela ráda bych se už dneska vyspala. Chviličku volám s Danim.Pak s mamkou. Je 22:30 a já se jdu zeptat Evy jak se má. Mluvíme i o Danim, o všem a musím říct, že je fakt dobrá ženská. Vyprávím jí o jeho sestře. Nevěřícně na mě kouká a říká mi:" Ježiš, a proč si nenajdeš jiného přítele??Najdi si jiného, s normální rodinou...můžeš mít koho chceš." No jo, ale já chci jeho?Přiletí mi jedna divná zpráva já usínám. Doufám, že se zítra uvidíme a vyřešíme jeho momentální citové ochladnutí, protože tohle všechno začíná být nějaké divné. Určitě v tom má prsty ta je ho sestra.

Perfektní den..nebo tedy spíš "perfektní den" (Úterý 17.9.2013)

Budík zvoní v 7.30. Krize. Mám jich hned několik, nakonec se hrabu v 7.50. Myšlenku, že před tím, než všichni vstanou, budu celá báječná a připravená k odchodu, jsem dávno vzdala. Mám chuť si nafackovat. Proč jsem šla spát proboha tak pozdě, když jsem jen seděla doma???Děs. Připravím si kávu bez kofeinu, zlaté moje Nescafé, směsi 2 v 1 za kávu ani považovat nemůžu. Udělám si toast se sýrem a přemýšlím, že můj milovaný španělský chléb na přípravu toastů, které nemá okraje, mi leze už pěkně krkem. Kousnu do nějaké sladké sušenky, ale to také není ono. No nic,to bylo jen abych neumřela hladem a pak si něco koupím. Pedra jsem dneska ani neviděla, a Eva odchází v 8.20. Kluky zvládnu v pohodě. Skřítek má dneska narozeniny, je mu šest. Říkám mu, že se za noc trochu zvětšil, že asi pěkně vyrostl. Běží se podívat do zrcadla. Odcházíme vcelku v klidu v 9.10. Diego mi dá ručičku a jdeme. Přemýšlím na tím, jak to vlastně jakákoliv matka může dopustit?Aby si její dítě zvyklo na cizí ženu??Pořád si s ním hraju, děláme nesmysly, a cítím, že mě schválně zlobí, pořád někam utíká..chce si hrát. Nechápu, proč někdo teda ty děti má?No nic. Doprovodím je do školy, cestou koupím bagetu a přemýšlím, co budu dnes obědvat..nějaké vepřové maso nebo něco na ten způsob by mi vůbec nevadilo...nic nenacházím. Připravím si salát a je tam připravená polévka. Super. Říkám si, když jsem tenkrát musela připravit džus z jednoho přiblblého pomeranče a mýt potom kvůli tomu celý ten přístroj, proč bych si jako neudělala svůj??Pěkně 4 pomeranče..a je to. Vyjde to na 2 sklenky!!Vynikající. Štve mě jak je to všechno opožděné...chtěla jsem vstávat kolem 6, jako každý den, taková byla idea, ale prostě zaprvé chodím spát šíleně pozdě, tak to nejde.Za druhé,a to největší problém-děti i rodiče mají otevřeno do pokojů, takže i když chodím jako duch, vždycky slyším, že se někdo pohne a podobně. Byl by to ideál, nasnídat se, připravit, být komplet připravená v těch 8, doprovodit je do školy a pak třeba strávit dopoledne ve městě.Musím na tom zapracovat. Když se budu takhle vracet každý den, nic si tady neužiju, ani park, ani nic. V noci mi byla pěkná zima, Eva mi dává jinou peřinu, a říká že je čistá. Nelíbí se mi, čím je cítit. Narvu jí do pračky. Dlouze přemýšlím, jestli se vůbec dá prát. Bfff, kdo ví??!! Ale včera jsem si dala dohromady komplet celou postel abych nakonec zjistila, že v tom všem je pěkná zima a budu mít něco jiného. Takže dneska peru znova. V 10.45 ještě není nic hotové. Ten čas tady mě dost štve. Chci si dát sprchu, umýt vlasy..a naivně jsem myslela, že půjdu spát, aspoň na chvíli..no, to teda moc nevidím:-/Jdu do sprchy. Paráda, skoro 50 minut je pryč a já si půjčím všechno možné co uvidím..mléka, oleje..kdybych musela jít pro kluky, ani by mi ten čas nestačil na to si umýt vlasy!!!Je to fakt síla, to budu taky muset otočit a ten den, kdy nebudu s Danim venku, to zvládnout večer. Otázka je, jak to budu dělat v říjnu, kdy budu končit v 19.45. Rodina je úžasná, všichni jsou super, ale nevím, jak to zvládnu. Už takhle je to na pytel, a bude ještě daleko, daleko hůř. Skočím si umýt vlasy, konečně použiju všechny nové flaštičky, které jsem zakoupila včera, užívám si prázdného bytu a kolem 14 mám hotovo a dokonce jsem se zvládla naobědvat přesně ve 12. Jsem na sebe pyšná.Jenže by se mi právě hodilo celé ráno pro sebe, protože kvůli jedné hloupé hodině s dětmi mám rozjetý vždycky komplet celý den.Bfff.Uvidíme, jak se to časem vyvine.Kolem druhé nejsem úplně stoprocentně připravená vyjít, ale skoro se blížím ideálu:-)Daniel pořád nic nepíše. 14.15, kdy už teda skoro odcházím, píše že má špatnou zprávu. Že prý jeho sestra se domluvila, že se sejde s jejich společnou kamarádkou, a prý že to dělají každý rok, a má to být dneska. Jsem vytočená do vrtule. Nas*aná jako prase.Tím, že spolu smskujeme, zabiju dost času, takže i kdybych měla vyjít, zvládnu to tak v 16, jak koukám na hodinky. To jsem si teda ten dnešní den "užila" !!Fakt že jo!Vzteklá, uražená a zároveň smutná se vzmůžu na smsku: OK, užij si to a bav se." Okamžitě odepisuje. "Co blázníš??Chci Tě vidět, jen to chci udělat nějak dobře, a nevím jak to je". Žehlím si vlasy. No, jsem se sebou spokojená, ty provazy co se jmenujou vlasy, vypadají docela k světu. Daniel se hádá se sestrou, prý jako ta kamarádka bude zklamaná! A já co asi??!!Jsou chvíle, kdy se cítím strašně sama na světě a tahle k nim tedy určitě patří.Píše mi:" No, musím si prostě vybrat. " Ne, vlastně nemusím, co bych si vybíral?Já už vybráno." A nic. Další zpráva nepřijde. Asi za pár minut : "Kam teda půjdem´?" Ustrnu v širokém úsměvu. Jsem šťastná. 100 bodů pro mě. To je vážné, dát košem sestře i rodinné známe! Vážím si toho dvojnásob. Prý si na chvilku lehne. Chci aby mi slíbil, že si dá několik budíků. Dobře. Vyrážím. Busem za 1, 50 euro na Atochu, kupuji lístek na příměstský vlak a za chvíli už sedím ve vlaku směr Fuenlabrada central. Máme se setkat tam. Prý abychom nedráždili sestru, kdybychom jí potkali. Pfff, myslím, že ta je už podrážděná na maximum, řekla bych.Příjíždím přesně v 17.10. Dani neodepisuje na zprávy. Takže určitě spí!!!Jistěže. Prý se právě vzbudil. Čekám na něj přesně 50 minut. Zabila bych ho. Ale jsem hrdá, že si vybral mě a ne tamty líté saně, takže se na něj jen výhrůžně podívám a mlčím. Jdeme do obchodního centra. Koupíme si vodu a nějaké sladkosti  a sedneme si na lavičku v prvním patře. Chtěla bych jít ven a třeba se opalovat, ale prý je moc vedro. Ach jo. Já jsem snad ještě nepotkala Španěla, který by měl rád slunce! Všichni se schovávají do těch svých obchodních center..sedíme tam, povídáme, líbáme se, jíme sladkosti a plánujeme nesmysly. V osm vylezeme a hned před vchodem se Dani zapovídá s nějakou známou. Príma, to je tady fakt za trest, když někdo, s kým jdete, potká někoho známého. To je na půl hodiny minimálně. A taky že jo.Mířili jsme původně blízko k domu, kde žije Dani, ale nakonec jdeme na procházku po Fuenlabrada central a sedáme na lavičku. Je teplo, 24 stupňů, líbáme se, povídáme a je takový zvláštní klid. Tady jsou ty večery naprosto nenapodobitelné. Úžasné. Čas brzy uteče a jdeme směr příměstské vlaky. Je mi nějak divně, každý den je to loučení horší a horší. Obejme mě, dá mi pusu a nazdar. Ani se neotočí. Nesnáším to,když se někdo neotáčí!!!Před vlakem je odhadem asi 20 černochů. Je mi nějak úzko. Moc lidí nenastupuje v těhle hodinách...čekám a sžírá mě hlad. Šílený. Dojím poslední sladkost co jsme koupili s Danem a vyhazuju jí, kousnu a jednou a dost. Fuj. V automatu kupuji brambůrky. Príma stravování!!Tohle léto jsem se zrovna moc nenajedla, díky tomu, co se mezi námi dělo a můžu říct, že mi to bylo samozřejmě jenom ku prospěchu, ale teď je to jiné. Vracím se do starého režimu...což znamená celý den hlady, ani občas samým hladem už nemyslím, a pak něco sníst. Logicky si to moje dietami umořené tělo "uschová" na horší časy, které přijdou hned druhý den..takže myslím, že už jsem zvládla něco nabrat. Sice mi je pořád všechno dobře,ale já si prostě dobře nepřipadám. Mám hlad, pak sním dvě sousta a mám dost. Prostě jsem si zase odvykla jíst, což pro mě ve výsledku znamená přibrat. Děs. Naproti mě ve vlaku (ještěže neexistuje nic jako zavřené kupé!!)sedí tak asi 40tiletý černoch. Pořád na mě čumí. Pak se začne upravovat v zrcátku, navoní se, vezme si žvýkačku a vyzývavě na mě čumí. Je mi zle. Dnes vystupuji na stanici Méndez Álvaro...protože jsem si samozřejmě všimla že jezdím úplně špatně. Vždycky dojedu na Atochu v iluzi, že doběhnu poslední bus, což se ještě nikdy nestalo a pak musím přes několik stanic a přestupovat..no komplikované až kam. Mezitím co teď to omezím jen na jeden přestup. Vystupuji. Černoch také. Jdu poměrně komplikovanými chodbami a on stále někde u mě. Předejde mě a pak se otáčí. Jde všemi těmi chodbami až dojdeme na metro a on si sedne na lavičku opodál.Nastupuje do jiného vagonu. Naštěstí. Pozoruje mě přes sklo. Je mi čím dál tím hůř. Naštěstí mi někdo zastoupí výhled a já vystupuji na stanici Pacífico a mizím pryč. Přijdu domů v 0.40 a s hrůzou zjišťuji že vlastně jdu spát dříve než včera, kdy jsem byla celý den doma.Vyčistím si zuby a je to. Dani psal, že je už doma. Vždycky si píšeme ještě pár zpráv, posíláme pusinky a tak a dnes nic..kdyby mě ten černoch někde přepadl, on ani nezjistí, že jsem nedorazila domů!! Listuju poslanými zprávami na minulé dny a vždycky se zajímal jestli jsem celá..dneska byl divný. Musím být ticho, je evidentní, že chce být se mnou, když dal košem tamtěm dvěma megerám, ale jako..no nic. Dneska jsem už ráno věděla, že když čekám, že budu mít perfektní den, že vlastně nebude perfektní vůbec. A moc nebyl.Chumlám se do nové, teplé peřiny, velikosti jako je dvakrát moje postel a usínám.Pff...to byl teda vážně divný den.S podivným zklamáním a smutkem se nechávám unášet do krajiny snů.

Super den (Pondělí 16.9.2013)

Vstávám v 7.40. Necítím se nijak extra ospalá, ale to ještě určitě přijde.Hned po ránu dobrá zpráva, protože byl Pablo nemocný, Pedro chce zajít za jeho učitelkou a domluvit se s ní, co zameškal po dobu své nemoci...takže děcka veze on. Maličkého Diega dosmýkám směr jeho pokoj a usteleme spolu postel. Trochu odmlouvá, ale co. Pak jdu připravit snídaně, skřítek zase utíká, chvíli ho naháním po obýváku, ale zdá se, že se mu to vlastně dost líbí a utíká schválně. Pedro odchází brzy i s dětmi a já si akorát tak zvládnu vyčistit zuby a jdu pryč. Prvně zacházím do Mercadony s pečlivě sepsaným lístkem. Koneckonců jako každý tady:-)Lidé do sebe vráží, jak pořád čtou papírky. Jsem rozčílená a s láskou vzpomínám na naše české DM, kde člověk může strávit hodinu a nikdo si ho nevšímá. Tady se to dá udělat jen v Corte Inglés, který ovšem zase nesnáším, kvůli jeho cenám. Takže nejlépe v Corte vyzkoušet, navonět, očuchat a tak..a koupit jinde:-D No, trochu znechucená odcházím opět do Al Campa, kde je výběr trochu větší, takže můj nákup činí hned 14 euro. Do Al Campa jsem se vydala hlavně proto, že mi nevoní aviváž, co používáme doma. Jdu přímo pro tu stejnou, kterou jsme kdysi používaly s Danou ve Strasbourgu. Cestou se ještě zastavuji pro croissanty, hurá, konečně jsem se taky dostala k tomu, abych to ochutnala osobně, když to všichni tak vychvalovali...když přijdu domů, je 11.40. Asi mě klepne. Pustím rychle pračku, do které narvu všechno, co se narvat dá-to znamená komplet celé povlečení z postele a ručníky a pustím nejdelší program, který najdu. Oooo jak dobré je bydlet v bytě s rodinou!!Nemůžu už ani koukat. Roztřídím nákup, ani se nestihnu potěšit s nakoupenými věcmi a padám na gauč. Zdá se, že je možná pohodlnější než moje postel. Spím jak zabitá. Zvoní budík. 12.40. Čas jít. Beru si s sebou knihu, jak jako jdu včas, že si počtu a jak se trousím, nic nestihnu.První vyjde Diego, pak seberu Pabla a Javiera a jdeme. Když minulý týden Pablo do školy nechodil, vypadli ti dva klidně. Bohužel teď jde Javier a Pablo spolu, a malý Diego je chudák otloukánek. To je pořád:Jdi pryč, jsi ještě dítě...a tak. Beru ho za ramena, ať sebou hne, a dá mi ručičku!Hezké:-)Tak jdeme za ručičku domů, ti přede mnou se pošťuchují  a já se přistihnu při debilní myšlence, jak by asi vypadalo moje a Danielovo dítě. Ta myšlenka mě nechutně, ale nechutně zaskočí. Cestou ještě zabíháme pro bagety a jdeme domů. Ohřeju polévku, vynikají, místní zeleninové směsi mě nikdy nepřestanou bavit. A pak tortilla. Plněná kuřecím, salsami..všechny uvedu v údiv, když si zamotám tortillu (jojo, mám už cvik!:-)) způsobem, že mi z ní nic nevypadne a ani nezamažu talíř. Prckové se v tom hrabou, a neváhají si to prošpikovat párátky, prý aby to drželo lépe. Jen se otočím a malému Diegovi tortilla praskne a kuře je na zemi. Asi mě je*ne!!A má to na triku..všude prostě.Jím ve stoje. Jsem vzteklá. Pak přinesu lux, umyju kuře z podlahy, vysmýčím byt, plus obývák, protože tam všude jedli bagetu, pak umyju nádobí, prostě radostné domácí povinnosti a je 14.50. Jsem naštvaná, že jsem zase jedla takhle pozdě.Jdu spát. Sotva se natáhnu, zvoní Eva na mobil. Že prý jestli bych mohla udělat s kluky angličtinu. Neeee!!Jdu vymýšlet věty. Chudák Pablo netuší jaký je rozdíl mezi I am a I have a já se přistihnu při nejšílenější aktivitě svého života- po několikaletém studiu francoušztiny a italštiny vysvětluji španělskému dítěti španělsky, jak fungují slovesa v angličtině. To jsem to tedy pěkně dopracovala.Kolem páté přijde Juana. Je fajn, správná ženská. Dneska mi řekla, ať se koukám rychle vdát, a nastěhovat se k příteli a uteču z téhle rodiny dokud je čas:-D Pravda je, že nejvíc mě to baví s malým skřítkem, protože tak hezky zlobí a je za všechno rád. Po tomhle hlídat jedno dítě??Ráj na zemi. Ráj. Procházka růžovým sadem.Vzala jsem to protože to bylo nejblíž k Danimu, a kvůli Evě, která na mě zapůsobila už do telefonu. Je úžasná. I když dneska mi poslala zprávu-tak, když už jsi si zvykla, byla bych ráda, kdybys s dětma mluvila jenom anglicky. Haha, drahá Evo, ale můj téměř rodný jazyk je španělština!Nemám daleko do toho, abych i já říkala Chelou. Dneska jsem ještě našla další vychytávku-polštářky do pračky, které vybělí prádlo. Z nějakých neznámých důvodů jsem vytáhla posledně z pračky bílé prádlo, teda původně bílé, trochu šedivé. A to mám už letitou praxi!!Tahle pračka se mi vůbec nelíbí. Všechno se pere na stejný program. Tak to tedy já podnikat nebudu. Odpoledne, por la tarde-což tedy znamená v 18 mi volá Macarena. Úžasná holka, kecáme asi hodinu, a já zjišťuju, že nevím jak se to stalo, ale mluvím španělsky, dokážu rozeznat akcenty, a nechápu, jak se to stalo. Pak voláme s Danim a přistihnu se, že se usmívám jako totální idiot. Pak přijde Juana a nabízí mi, že mi vyžehlí povlečení. Nechci, ale říká že je to její práce, tak co!Jsem u vytržení. Pak přichází Eva, veze kluky na klavír a v bytě se rozhostí klid. Povídáme si s Juanou, já jí pomáhám roztřídit prádlo..a přemýšlím, že já se mám pořád luxusně. Hodně peněz šetřím, jím co mi líbí, můžu si cokoliv rozmrazit, jím jako každý člen rodiny, peru si kdy chci, suším co chci, v "pracovní době" spím, volám a píšu zprávy, nebo koukám na youtube, prostě jako kdybych byla s našima doma a dostávala kapesné. Od října to bude ještě mnohem náročnější protože aktivně se budu muset věnovat dětem a to prosím od 8.15 do 19.45.Ano, jsou v tom nějaké pauzy, ale ono dneska jsem vyšla ve 12.45 vyzvendout kluky, pak jsme šli pro chleba, nějakou dobu se čeká tam, protože nikdy nevyjdou přesně v 13 a nakonec jsme přišli v 13.30. S hrůzou si uvědomuji, že já končím s úklidem kuchyně kolem 14.30 nebo 15 což ale od října nebude možné-už v 14.30 musím kluky vést zpátky do školy a v 17.00 na ně čekat. A to prosím ještě ve svém "volném" čase musím připravit svačinky, aby si snědli ve škole, protože je budu doprovázet na spoustu mimoškolních aktivit a domů přijdeme všichni společně v 19.45. Úchvatné. Pak volám chvíli se sestřičkou a kolem 20.45 jde Pedro připravit večeři. U té se dozvím, že zítra musím kluky doprovodit do školy a komplet se o ně postarat, protože oba odcházejí z domu 8.20, ale že to je veškerý můj zítřejší úkol. Mám den volno, protože naštěstí si je berou k sobě rodiče Pedra, na celé odpoledne. Miluju rodiče Pedra.  Hned volám Danimu. Ráno to znamená snídani-kávu Nespresso, croissant z pekárny, pak sprcha..asi tak 50 minut??:-)pak spánek, pak umýt vlasy, použít všechno, co jsem si nově koupila..včetně tekutého keratinu..no, nedá se tomu věřit, byl jenom za 5 euro, ale jsem zoufalá, musím věřit všemu.A pak nové tělové mléko-slibuje lehké opálení, navonět, nalíčit a směr Fuenlabrada central!!Večer volá Dani. Prý slíbil svojí kamarádce Martě (kterou jsem poznala už v červnu)že za ní pojede. Nabízí mi, že bychom jeli spolu.!!Kdo viděl film Vicky, Cristina, Barcelona, jistě pochopí ten výbuch smíchu když zjistím, že jedeme do Ovieda. Oh la laaa.Potom dostanu zprávu od svojí úžasné kamarádky z Francie, která mi děkuje za balíček, co jsem jí zaslala.Rozlije se mi hřejivý pocit po celém těle. Vida, jaký povedený den!A to jsem skoro nevylezla a sedím v kraťasech celý den doma. Kolem půlnoci bych si nejraději nafackovala, protože jsem si chtěla jít lehnout v devět,což je tady nemožné, když se večeří v půl desáté..zítra očekávám perfektní den, proto by se mohl pěkně nepovést, ale tak snad..no, může mi ho dost zkazit Ana, Daniho ségra, která mě teď nemůže vystát, já jí taky a hodlám tomu učinit přítrž. Proč si začala? Tuhle válku vyhrát nemůže. Prostě ne. Když mi přistanou na mobilu pusinky od Daniho, takové obrázky, co si pořád posíláme, jsem strašně šťastná. Každý den ho miluju víc, než ten předešlý.Protože každý den objevuju, jak moc vzácný člověk to je. Pípne ještě whatsapp od Macareny, která mi přeje dobrou noc a děkuje za super telefonát. A taky že byl!!Tak dobrouuu tedy buenas noches!!

Poklidná neděle (Neděle 15.9.2013)

Dneska má rodinka jet někam ke známým na druhý konec města. Eva mi včera říkala ,že mi to moc sluší, a že je jí líto, že odmítla nakonec jít na skleničku s tou svou kamarádkou, protože se k ní přidali ještě kolegové z práce a tak jsem je mohla poznat. Ráda bych poznala nějaké nové lidi, to ano. Někteří prý mají její věk, ale někteří jsou staří se mnou. Jde o to, že věk nehraje žádnou roli, protože v létě jsem poznala kamarádku Daniho, která vypadala tak na sedmnáct, bylo jí třicet šest, byla nezaměstnaná, pobírala podporu, kupovala si pořád nový hadry a chodila pořád někde po večírcích. Ono to tady s tou krizí není zase taková tragedie, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vzbudím se kolem 10.30 a kupodivu nejsem vůbec unavená. Pořád slyším děti, a nemůžu vylézt. Slyším, že jsou obsazené obě koupelny. Pak Pedro někam děti odvede a je doma jenom Eva. Šla bych už snídat, ale ta ostuda...nemůžu vylézt. Čekám do 11.20 než za ní zaklapnou dveře. Viděla mě, jak se tu chystám, a teď bych vylezla s tím, že jsem nikde nebyla?Ani náhodou. Vylezu a ze zrcadla na mě kouká perfektně nalíčená tvář. Přemýšlím, jestli se mám malovat znova nebo ne. Vypadám jako bych se právě nalíčili. Bůh žehnej značce Lancôme. Jdu hrabat něco k snídani. Pfff...v půl dvanácté. Nesnáším to!Doma je čas vážně nějaký jiný..v 16 by tam už končil den skoro, pamatuji si dobře, jak jsem často přišla ztrhaná ze školy, upadla jsem do postele, do 18 spala a byl konec. Všude tma. Zima. Sníh. Brrr!!!Tady já teprve začínám žít!Když přijde domů Juana nebo Eva a já můžu jít ven!Je nádherně. Stmívá se tu kolem 21.15 a celý den je slunce, teploty kolem 28. Do pozdní noci si člověk vystačí jen s minisukní a tílkem. Není tu nic, co bych mohla sníst. Ha!Toasty. Lezou mi už i ušima. Slepím dva, do nichž dám salám a mezi další dva napatlám marmeládu. Zasloužím si každopádně to perfektní kafe, takže jakž takž se nasnídám a sednu k PC co nového. Je půl jedné. Pojem času je tady vážně úplně jiný.Slyším klíče. Pedro. Bfff!!Co tu dělá??Prý si jde vyzvednout nějaké tašky. Naštěstí se na nic neptá. Jen se usmívá. Někdy je moc fajn. Ptá se mě, jestli mám všechno..zdá se, že má upřímnou starost. Já už jsem po jídle, tak mi nic nechybí. Rozhoduji se pro rychlou sprchu. Ne jako včera se ráchat 45 minut pod vodou, pak se mazat krémem a olejem a Bůh ví čím ještě..prostě spíš probudit. Rozhoduji se se namalovat znova. Takže odlíčit a znova to stejně. Príma. Skvělý tip jak ztratit zase kus života. Ale strašně mě bolí oči. Jsem ráda, že jsem to udělala!Kolem 14 jsem ready to go, a docela se těším. Moc dlouho mi to moje rozčílení tedy nevydrželo!!14.20 jsem akorát nakročená odejít. Máme plán, že já dojedu příměstským vlakem na mně dosud neznámou stanici a odtud pojedeme autem do obchodního centra. Mám ráda španělská nákupní centra!!V půl třetí píše Dani, že ségra potřebuje auta. Že tedy dojede na Atochu a že se projdeme. Fajn, aspoň se nemusím táhnout na druhou stranu Madridu a ušetřím čas (i peníze)Mám trochu náskok před Danim, on bude na Atoche až v 15.50. Procházím se před nádražím a dělám fotky. Čekám neklidně na Atoche.Když uvidím Daniho, úplně se uklidním. Obejme mě, a zastaví se čas. Jsem šťastná. Jdeme procházkou směr Parque del Retiro. Cestou potkáme několik záchranek, několik policejních aut.. co se tu sakra děje?Aaah, mám tu čest vidět na vlastní oči cyklistický závod Vuelta! Pane jo..ne že bych snad byla nějaký cyklistický nadšenec, o tom se nedá ani uvažovat, ale je to zvláštní vidět to na vlastní oči!!!Mezitím pojmu opět těžké nesympatie k Daniho sestře. O prázdninách jsme spolu volaly jako kamarádky, všechno v pohodě, a poté, co jí Dani přetlumočil svojí verzi našeho příběhu mě zjevně nemůže vystát. Nakonec se dozvím, že ona auto nepotřebovala, ale že mu jen vzala klíče, prostě jen tak. Aby je neměl.Pff...trochu mi to zkazí náladu, ale poté, co mě Dani obejme, a nepřestává mě líbat, je všechno špatné pryč. Úplně si vzpomenu na slova jedné mojí kamarádky která kdysi studovala ve Španělsku....já tehdy měla přítele, dlouhé roky a ona se zrovna vrátila a řekla mi:"Jako Moni, když jsem tam viděla jak si tam ti kluci hýčkají ty svoje přítelkyně?To bys měla zvážit." A já jí řekla:"Zbláznila jsi se?Co bych z toho měla?Jsem zadaná." No a za hodně dlouho potom....no je to docela zvláštní ten život někdy. Pomalou procházkou zaplujeme do Retira a vezmeme zavděk první lavičkou. Dani na mě leží, já ho hladím po vlasech, až usne..koukám na barevné listí, prostě..je mi nějak až moc dobře.Zůstaneme tam takhle asi do šesti, pak se vyměníme a ležím já...prostě pohoda. Mám šílený hlad. Uvědomím si, že jsem vlastně jenom snídala. No snídala..kolem půl jedné.A ještě něco, co se mi absolutně nelíbilo.Sním o nechutně tučném hamburgeru a nechutně mastných hranolkách. Procházkou dojdeme k Gran Vía a nakonec se rozhoduji pro PANS, kde jsme měli poprvé rande. Vybírám si bagetu s kuřetem, malé hranolky a colu. Jsem nějak rozrušená, ani nevím proč a nerozumím prodavači. To se mi ještě nikdy nestalo!!Červenám se. Prodavač to zkouší anlglicky. "Anglicky" lépe řečeno. Dani se mlátí smíchy. Jdeme nahoru. Kousnu do bagety a jsem štěstím bez sebe. Ukousnu asi tak 4 hranolky a Dani vypadá, že brzo umře. Ptám se, co je, prý nic.Kecá. Tahám to z něj.Prý když vstoupil, hlavou mu prolétl celý náš vztah a i to, jak moc špatné bylo tohle léto. Přestávám mít hlad. Hranolky stydnou. Balím bagetu do ubrousků a ukládám jí do kabelky. Začínám být agresivní. Asi mě baví být teatrální, vždycky jsem si chtěla zkusit jaké to je hrát. Tady se nemusím kontrolovat. Zvedám se vzteky s tím, že jdu domů. Chce vrátit brýle, které má u mě v kabelce. Koukám na něj, že bych mu jednu vrazila.Sedáme si. Vstávám podruhé a řvu. Pár lidí se otočí.Ale evidentně je to nuda, protože tady jsou na podobný výstupy všichni zvyklý milionkrát denně. Drží mě za ruku a proti mojí vůli mě objímá. Teplo jeho těla a jeho vůně mě uklidní. Pro změnu začíná brečet. Zůstane na mě koukat s otevřenou pusou. Prý proč brečím. Sama nevím. Začínáme se znovu vracet k právě uplynulému létu, což je věc, která mě strašně bolí.Nakonec mě obejme a odcházíme kolem 11.15 domů. Fakt síla. Jdeme dolů směrem k Plaza de España. Loučíme se, jako když by měl jít na sto roků do války. Stojíme naproti sobě v metru, já směr doleva, on opačný a máváme si, posíláme pusinky..jsem šťastná. Čekat v neděli na metro není žádná sranda, na každý vlak čekám 15 minut, a dokonce na ten, kterým se potřebuju svézt pouhou minutu, čekám 18. Príma. Přijdu domů v 1.20 a jsem mrtvá. Smskujeme do 2.15. Přijde mi vyznání takového rozsahu, jaké jsem naposledy viděla v březnu.Usínám jako na obláčku.

Svatba.....zatím ne moje (Sobota 14.9.2013)

Plán byl vzbudit se kolem 9 a užít si den, ale to teda bohužel. Mám dost. Za celý týden toho bylo až kam, a navíc včera jsem šla spát dost pozdě, takže se vyhrabu kolem 12té. Děs. Udivuje mě, že byt je tak potichu. Ha. Rodinka se uklidila do parku. Jsem šťastná. Udělám si poslední příšerný pytlík „kávy“ 2 v 1. K tomu toast s roztíracím sýrem..nevím, proč tady nikdo nemá v lednici máslo!!Už jsem to zažila v Granadě, u Daniho a teď tady. Sýr Philadelphia je div ne národní pokrm. Namažu to, hodím kus salámu a k tomu kafe. Dovrším to párkem. Fakt divná snídaně. Když uklidím nádobí po večeři a dám do pucu celou kuchyň, vchází rodinka. Eva jde dělat oběd, který má samozřejmě připravený od včera..tady se prostě vaří jinak než u nás a to se mi dost líbí. Ale opravdu hodně. Žádné postávání u plotny celou sobotu. Pere se každý den, hází se to do sušičky, Juana to vyžehlí, myčka se pouští kolikrát je potřeba a tak se stane, že je víkend volný a může se jít do parku. To se mi líbí hodně. Mohla jsem jít taky, ale byla jsem v říši snů. Voláme s Danim, uklízím trochu pokoj a v 16 zapadám do sprchy. Docela si užívám, děti spí u televize, rodiče si čtou v kuchyni, takže vylézámv 16.50. Jojo, bydlet v rodině je dost super. Dneska se mám vidět s Danim někde v centru, protože jeho kamarád se žení. Dani mi už poslal fotku, a málem to se mnou seklo. Nemůžu pořád uvěřit tomu, že tenhle chlap je můj! Chystám se mu ovšem vyrovnat, to se zase jako zahanbit nenechám. :-)) Pak si jdu mýt vlasy. Foukám, žehlím..a je 19. Aj. Tohle tedy v plánu nebylo. Dost nestíhám. V osm, kdy mám vyrazit, píše Dani. Nejsou tam, kde myslel že budou, a neví jak se uvidíme. Připadám si zralá jít na ples, takže po tom všem se neuvidíme?Vlévají se mi slzy do očí. Dani píše, že už se tam vrátit nechce, jak bylo v plánu, takže bude nejlepší, když se ztratí úplně a potom jenom vyzvedne sestru. Píše ať nejezdím nikam, že nechce abych večer cestovala metrem, že mě vyzvedne na stanici Estrella. Hmm….jsem z něj trochu hotová. Taková snaha. A to se ještě pohádal se sestrou, která samozřejmě nechtěla, aby někam šel. Jsem pyšná dvojnásob. Jsem v klidu, nemusím trávit 70 minut v metru (jedna cesta) skládám si svoje papírky (jsem posedlá přerovnáváním věcí) listuju novou knihou a jsem šťastná. Čelist mi klesne hodně hluboko, když dostanu zprávu, jestli bychom nestrávili celý den společně, ruku v ruce někde v parku a pak se zajít najíst. Hmm…dost drsný!A tak se ani neznepokojuju, když je už 22.15 a on stále nikde. Vchází Eva a říkám jí, že asi někdy do půlnoci půjdu ven. A ona:“Aha, no kdybys chtěla,mám domluvenou jednu sklenku s kamarádkou přesně na půlnoc“. No, je vidět že jsem ve Španělsku:-)) I když co říkám?Já v ČB chodila taky až na jednu ráno, takže vše při starém:-))Ležím v posteli s PC a koukám na youtube. Dani píše že svatba je přímo nechutně dlouhá. Je 23. Jsem klidná. Je mi jedno jestli přijede v 0.30 nebo ve dvě nebo cokoliv. Jsme v Madridu, tady se končí v osm ráno,takže času dost. Ležím v posteli a čtu.Je půl dvanácté. Koukám na videa. Stále.Dani píše, že pořád ještě nedostali všechny chody. Chybí jedno jídlo a zákusek. Začínám se smiřovat s myšlenkou, že nepřijede. Je mi smutno, ale ten stesk přebíjí šílený, nechutný hlad.Tak nějak jsem myslela, že někde něco sníme spolu, nebo spíš já, když on půjde ze svatby,ale tohle už nedávám. Vstupuje Eva..že prý když jsem doteď neodešla, jestli si nechci vzít něco k jídlu. Chci!V 0.15 se plížím do kuchyně jako duch. Vidím něco, co nevím co je. Nějaká noha. Nebo žebro?Vypadá to jako noha žirafy.Je mi fuk co to je. Ohřívám "to", a zajídám bagetu. Ať je to, co chce, je to luxusní. Nedpustím si samozřejmě ani zákusek. Mám chuť na hrušku. Vypadají nádherně. No, žirafí noha zajedená hruškou a pak rande??To si asi netroufnu. Přikláním se k menšímu jablku. Začínám být hodně nechutně unavená. Kdyby tady měli špetku alkoholu, že bych oprášila staré Budějovické časy aspoň......vydržela bych déle čilejší. Takhle je to drsný. Kdyby Dani nepřijel, nebyla bych smutná. Ta žirafí noha mě zmohla.Klidně bych šla spát. Představa, jak přijede v jednu, budeme spolu do tří a už v 13 mám čekat v parku, mě děsí. A pak znova kolotoč v pondělí-děti-jídlo-postel.Děti-jídlo-postel. Ale co, nějak se to udělá.Přišla mi zpráva, že kolem 1.15 by tady mohl být. To by bylo fajn, to by bylo tak nějak akorát.Nic. Začínám být strašně, ale strašně nas*aná. Píše mi, ať si dám budíka na půl třetí, že přijede v půl třetí. Nechci aby přijel. Celá tahle návštěva je totálně přitažená za vlasy. V půl třetí mi zvoní budík a píšu mu kde teda je. Jestli je před barákem, tak vyjdu, ale jestli ne, tak už fakt na všechno se*u!!Píše ve tři, že už chce odtud odejít, ale že nemá baterku v mobilu a že tím pádem nemá GPS a neví jak se ke mně dostat. Do půl třetí jsem spala lehoučkým spánkem, abych si nezmačkala pracně natupírované vlasy.Mám na sobě pořád šaty a přes ně jsem si vzala kabátek od pyžama, abych je neumazala. Ve tři se mi koulí slzy po tvářích a sundávám náušnice, řetízek, šaty...a převlékám se. Jdu do koupelny, když slyším Diega zakašlat. O odlíčení nemůže být ani řeč. Jdu spát .Mám pocit že spím tak pět minut, když mi v ruce zavrní mobil. 6.40. !!!! Prý jestli může přijet. Ne, to teda sakra jako nemůže!!!!Ne!!!Brečím. Musím se krotit, nemůžu si dovolit zamatlat bílý polštář od řasenky.Začala jsem se vypravovat v 16 hodin, s nějakou večeří a občasným mrknutím na youtube to trvalo do 20, a přesně od 20.15 do tří čekám. Sice jsem u toho občas usnula, ale to jako na věci vůbec nic nemění. Přemýšlím, proč chce přijet, když se máme zítra kole 14,15 hodin sejít?? Ovládnu se, vidím tu jeho snahu, a napíšu mu hezkou zprávu. V momentě kdy jí pošlu, mi přijde zpráva od něj. Tahle naše telepatie,to je něco, co se snad ani nedá pochopit. O to víc mi klesne čelist, když ta zpráva je slovo od slova stejná, jako jsem já poslala jemu. Fakt mazec.Píšu mu, ať si jde lehnout. Že se uvidíme zítra.Odepisuje mi, že se nikdy necítil hůř, že měl v hlavě plán, co budeme dělat a jaké to bude a teď tohle...bohužel já taky jsem měla plán. Ztratila jsem 12 hodin života, který mi nikdo nevrátí, zatímco jsem si mohla jen umýt vlasy, a být doma v klídku v kraťasech a ne se ondulovat jako na přehlídku krásy. Mohla jsem si v klidu číst, udělat si čaj a sedět v posteli. Najednou mě chytne nerv a začnu být šíleně, ale šíleně vytočená. Usínám.