Budík zvoní v 7.20. Dokonce si na té posteli i sednu. A pak si říkám, proč jako bych vlastně měla vstávat. Usínám do 8. 05. Nutno přiznat, že kdybych chodila spát kolem 23.30 a vstávala v 8, žádná únava by mi nehrozila a ve výsledku bych spala ještě víc, než když jsem byla doma. Samozřejmě není chléb. Moudře sáhnu pro své suchary, dám si je s máslem a šunkou a jsem spokojená. Na kafe nemám ani pomyšlení, dávám si jen teplou vodu. Pedro odchází v 8.10, Eva kolem 8.30. Dneska kluci příšerně zlobí, zvyšuji nepříjemně hlas. Ve škole jsme v 9.20 a když vidím, že vedle Diega stojí profesor, nestojím už opodál abych kontrolovala, jestli do té školy vleze. Prostě ne. Jdu pryč. Cestou kupuji neodolatelný croissant a jsem doma v 9.40. Celkem úspěch. Kouknu na PC, co nového a v 10.15 zalézám do koupelny. Užívám si prázdného bytu, který umožňuje vyjít ze sprchy jako člověk a ne čekat, do koho vrazíte cestou do pokoje. Jsem v šoku, jak dneska všechno stíhám. A vím proč. Nepotřebuji si totiž lehnout. K obědu je čočka, je v tom maso, brambory, takže už ve 11:30 zasedám ke stolu. No co, neřeším že někteří Španělé teď teprve jdou na snídani, jak mi vyprávěla Eva. Jsem ráda, že jsem v klídku stihla sprchu a po obědě se v klidu ještě věnuji žehlení vlasů, které vypadají dost podivně. Odpoledne, až budou kluci pospávat u pohádek, se trochu nalíčím a až přijde Juana, rovnou chci odejít. Dneska se máme vidět s Danim. Někdy odpoledne. Jsem taková nervózní. Ani nevím proč. Tuším nějaký hlouposti.V 12.45 jdu pro kluky s krásně rovnými vlasy a jsem pyšná, jak dneska všechno pěkně stíhám. Když jsem šla ráno, měla jsem chuť se svést busem až na Sol a projít nějaké obchody, ale nakonec si říkám, že to asi udělám spíš o víkendu, až bude víc času. Přijdeme samozřejmě v 13.15..a jdem hned jíst. Než ten svinčík uklidím, je přesně 14.15. Je naprosto neuvěřitelné, jak tady letí čas. Jak jdu pro kluky,tak vlastně vidím už téměř závěr dne.Jsem spokojená, jak všechno pěkně stíhám, poté, co si dám vynikající kávu, si vyčistím zuby, nalíčím se...klídek. Přemýšlím, co si vezmu na sebe..no mám z toho velkou událost pokaždé.Kolem 16.45 jsem připravená vyjít. Volá mi Eva. "Přemýšlela jsem, když Pablo nemá tolik úkolů, jestli bys mu nedala nějakou hodinu angličtiny??"Skoro mi vhrknou slzy do očí..rychle na google hledám nějaká cvičení pro děti na rozdíl mezi slovesy to be a to have. Asi mě klepne. Kolem 17.30 vycházím. Volám Danimu. V buse si na internetu zjišťuji jak jedou vlaky cercanías y celou cestu z busu běžím, abych stihla vlak. Kupuji si výhodnou jízdenku na 10 jízd, platím kreditní kartou, což mě trochu zdrží a utíkám. Uf, 2 minuty do odjezdu!Ve vlaku mi volá sestřička. Těsně před tím, než mám vystoupit. Je mi to strašně líto, všichni si myslí, jojo, ta je ve Španělsku, ta se má!Ale život není peříčko. Nestěžuji si, vybrala jsem si to sama. Každý začátek je těžký. Je to prostě tak. Vystupuji na Fuenlabrada central, 3 zástavky metrem a jsem tam. Daniho vidím už z dálky. Má na tváři úsměv, vypadá uvolněně. Obejme mě a zasype polibky. Ha!Tak jsem zase dramatizovala kvůli ničemu. Jdeme si koupit nějaký sendvič, něco sladkého na zub a vodu. Jdeme parkem, je tam nádherně. Pak Dani říká, jestli nepůjdeme tam, kde jsme se v červnu byli podívat v jedné knihovně. Tak jo. Je to dost daleko, netušila jsem že tolik. Jdeme jdeme a já začínám být vzteklá.Přemýšlím, jak dlouho půjdeme zase zpátky. Sedáme na lavičku, a vybíráme hotely v Oviedu. No, vidím, že mu vážně něco je. Debata. O tom,co se stalo, ale o tom, co stalo v březnu. Jojo, a už je skoro říjen. No, prostě tady ty vztahy fungují vážně jinak. Není to jenom on,to co vidím všude kolem, mě občas nechá stát na ulici s otevřenou pusou. Kolem 20.30 se sbíráme a jdeme. Jdeme sice jinudy, přesto dost daleko. Dát si na cestu kávu a vypít litr vody si žádá jistá opatření, řekněme. Jojo, mít v 27 rande a chodit na WC do parku, to je jen pro zoufalce nebo pro cvoky, nebo pro vážně zamilované. Kombinace všeho zmíněného též možná.Chceme jít na schody, jako onehdá, aby nám nebyla zima a sníst sendviče, co jsme si koupili. Nakonec usedáme na lavičku před domem, nebo kousek od něj. Líbáme se. Přestává. Prý už asi necítí to stejné, poté, co jsem mu tak ublížila. Nebudu tu pitvat historii našeho vztahu, beztak bych popsala tuny stran a psala bych pořád to stejné. No nic. Pláču. Brečím. Hysterický záchvat. Nevím jestli větší blázen je on, nebo já. Doprovodí mě na metro. Letmo ho obejmu a "Napíšeme si". Otočím se. Ale až za dlouho. Pořád tam zkroušeně stojí a kouká. Metro, Fuenlabrada central. Hle, úchyl z posledního nočního výletu z Fuenlabrady je tam a pozoruje mě. Bezva. Dani píše. Jedu až na Atochu příčemž úchyl vystupuje na Mendéz Álvaro. Kodrcám se domů a přicházím v 1. Eva a Pedro jsou vzhůru. Falešný úsměv a " Jojo, večeřeli jsme..." lež jak věž. Nevím jak dlouho jsem už nevečeřela. Je mi to fuk. Asi jsem přibrala. Z tohohle nežraní. Jdu si vyčistit zuby, a komplet nalíčená uléhám do postele. Volá. Výčitky, pláč, plané sliby (moje) jeho vztek. 3:10. Zvracím únavou. Nesnáším všechny a všechno.
Žádné komentáře:
Okomentovat