Nutno podotknout,že kdyby člověk chodil slušně spát, jako třeba včera, život by byl jednodušší. Proberu se kolem 7.50 a slyším Evu. Pedro odchází brzo, což je jedině dobře a já myju odšťavňovač na pomeranče....bezva..myju přístroj na něco, z čeho mi nikdo včera nedal ani ochutnat, ale tak ..detail.Nadělám snídaně, dohlídnu na vše, co je potřeba v 9.15 mi Eva říká, že kluky odveze. Paráda. Ono, takhle by to ale mělo vypadat každý den. Budeme to muset nějak vyřešit snad, protože..ona odjede 9.20 a já tím pádem mám čas a jsem v klidu a moje osobní volno skutečně začíná tak, jak je ve smlouvě. Když bych byla takhle v klidu každý den, mohla bych se věnovat svým věcem a tím pádem by mi nevadilo trávit tak dlouhé odpoledne s kluky. Končím tu, dá se říct, čtvrtý týden. Není to přesně na den, ale ano, je to konec čtvrtého týdne.Z toho první týden byl odpočinkový a tři týdny chodí kluci do školy. V pondělí začne to pravé peklo. Odpolední vyučování, nula osobního volno, a práce do 19.30. Musím chodit spát jako normální člověk, a pak to budu i zvládat. Budu se muset zorganizovat, a nosit asi počítač s sebou, protože odpoledne se očekává, že budu trávit s kluky v knihovně, která je přímo ve škole a oni se pak odeberou na kroužky a podobně.To bude mazec. Největší problém je, že já jsem bývala taková samotářka, všude jsem jezdila sama, na dovolenou, za kamarádkou do Francie, jediný kdo mi nevadil, byla moje rodina, jinak všude sama, když jsem chodila kdysi před sto lety s bývalým přítelem, tak toho jsem taky nevydýchala a najednou..najednou si přeju, abych svoje volno mohla trávit s Danim. Jenom s ním. Každý den když s ním nejsem, si říkám..škoda, že tu není a nemůžu mu říct tohle a tohle..je to zvláštní, ten pocit že něco chci s někým dobrovolně sdílet a on mě při mých prožitcích nevyrušuje, jsem nikdy nezažila. Raději jsem chodila sama i do kina, aby mě nikdo neprudil. Ráda jsem chodila sama do kavárny, nebo jsem sama ráda fotila, aby mi někdo nekazil náladu. A teď to chci dobrovolně s někým sdílet. Asi jsem se zbláznila.Nebo zamilovala. No, to je asi jedna a ta samá věc. Prosila jsem Evu už minulé pondělí, jestli bych dnes mohla odejít v 15 místo v 16 a ona řekla, že samozřejmě, že to je jenom jedna hodina. Měli jsme jet s Danim navštívit jeho kamarádku. Pak vyšlo že ne, že ona je nemocná a já nevím co všechno a nakonec, že teda asi ano. Já jsem se rozhodla, že nepojedu.Sice mě přes něj pozvala, ale říkám si, nechtěla po něm moje číslo,aby mě pozvala, nezvala i mě na začátku léta, takže ...nejedu. Její přítel si vzal volno z práce, aby s Danim mohli někam jet,takže ..já na to kašlu. Navíc přece nebudu poznávat rodinu někoho, koho sama sotva znám?Samozřejmě, že všichni mi řekli, že ano, že to je přece normální, ale já nemám španělské vychování, nýbrž české a mně to prostě normální nepřipadá. Navíc si přeji, aby jel, možná víc než on sám. Zažije něco nového, bude s tím jejím klukem někde něco dělat, trochu se uklidní, odpočine si od toho, co se mezi námi stalo, od svojí vlastní nesnesitelné sestry..a snad to pomůže i nám. Přesto, celý den přemýšlím, jestli bych zvládla po 15 odejít a aspoň na 5 minut se s ním vidět na autobusovém nádraží, které mám řekněme téměř za domem. Evy se ptát nemůžu, čekám, jestli bude doma, že bych pláchla. Je to pro mě důležité, dneska, v tento den před několika (tajemství:-) měsíci, jsme se poznali. Neuvěřitelně dlouhá doba už.Za celých dlouhých téměř osm let svého předešlého vztahu nemůžu tvrdit, že bych svého bývalého přítele znala tak dobře jako Daniho. Nene, ani porovnávat nemůžu. Ani nechci. Čekám v nervech příjezd DHL. Než jsem odjela do Španělska, sbalila jsem si tak asi na dva až tři týdny, abych měla vše důležité, ale moc toho být nemohlo. Vedle do krabice jsme sbalili boty, zimní kabát, svetry, knihy, kosmetiku..zkrátka abych tady nemusela nic kupovat.Navíc proč, když už ty věci mám doma??Mám strach jako blázen, že krabice neprojde dveřmi do bytu. Musela bych jí nechat na chodbě a odnášet to z ní postupně. Další důvod, proč Dani jede sám pryč..netuším jak bych tu krabici vybalila v týdnu. Musí to být o víkendu, navíc mám to neuvěřitelné štěstí, že rodinka se opět chystá k rodičům, slavit nějaké narozeniny nevím koho, a tak mám pro sebe dům na víkend. Mám pocit, že s Bárou jsem se viděla včera, ale bohužel, už je to skoro týden. Čas pro mě ztratil trochu hodnotu. Pokud se rozčiluji, že nic nestíhám, zaklínám se tím, že je to jen dočasné. Jen dočasné. Jen dočasné. Mám se tu moc dobře, Eva opět prohlásila, že mi nechá peníze na víkend, kdybych si chtělo něco koupit. Dřív jsem se styděla, ale teď, poté, co si kupuji nějaké jídlo za své,už to takhle dál dělat nebudu. Za jídlo už vážně nechci utratit ani cent. Má ho hradit rodina, což se i děje a já se už přestávám stydět toho využívat. Docela se na krabici těším, protože dokud jí nemám, nechtěla jsem si vybalovat nic z kufru, mám to tady poházené jako turista někde v hotelovém pokoji,a už mě to štve. Vůbec se tady necítím jako doma, ve Strasbourgu jsem si ten domov vytvořila. Ale je pravda, že taky až tak v listopadu. On se s těmi věcmi člověk musí nějak popasovat, najít si způsob, jakým bude žít, skládat věci a podobně. Taky mi to trvalo, vzpomínám si, že v listopadu, když jsme chodili na vánoční trhy už ano, to už jsem se cítila doma, ale do té doby..jen změť oblečení a knih. Stejné jako tady. To už musím změnit!Stále vyčkávám příjezd DHL,ale nic se neděje. Nechtěla jsem, aby byl někdo doma a viděl to, ale tomu už zřejmě nezabráním. Kolem 12 si jdu ohřát oběd, polévku a kuřecí křídla. Fuj. Tak to si nechám zajít chuť. Odcházím do školy, posbírám kluky, kteří zase vycházejí téměř v 13.15 a jdeme cestou pro bagety. Vedle domu vidím auto DHL!!Málem mě klepne. Ale nepřijatý hovor nemám žádný!Jdu domů, začnu ohřívat oběd, když v tom zvonek. Vím kdo to je. DHL. Scházím dolů. Včera mě na centrále upozorňovali, že pokud se krabice nevejde do výtahu, jejich řidič mi ji vynést nemůže. Jdu s řidičem k vozu, kde vidím krabici rozměrů přímo úctyhodných. Popadne mě strach, a to naprosto reálný, že krabice svou šířkou neprojde dveřmi do bytu. Pán si mě zkoumavě prohlíží a říká, že se mu nezdá, že bych měla unést 50 kg:-)Takže jestli to nezvládneme výtahem, že mi jí zkusí vynést. Jojojo, člověk musí být na všechny příjemný:-)Na vozíčku který těsně na milimetr projede mezi futry mi krabici odveze až do pokoje. Konečně nebudu turista, ale budu se tu cítit jako doma!!Prosila jsem nejstaršího Javiera,aby ohřál obědy,ale zbytečná snaha. Nic neudělal.Diego odmítá jíst, a než ho nakrmím, je půl třetí. Sakra jak já tohle budu od příštího týdne dělat?Pak jdu vyluxovat bagetu po celém bytě,vytřít podlahy, protože vozík tu dost nadělal,uklidit zbytek myčky..no samé radosti. Je 15.00. Jdu si urychleně vyčistit zuby, trochu se namalovat, učesat a převléknout.Eva normálně chodí kolem 15.30 a já potřebuju vyběhnout směr nádraží, jakmile vleze do bytu. Nic. Volá mi, že přijede kolem 16.15 a jestli bych mezitím mohla udělat s Javierem angličtinu. Vhrknou mi slzy do očí. Potupně sedám ke stolu. Eva mě upozorňovala, že Javier umí hodně dobře anglicky. Bože!Nevěřícně poslouchám. Naše děti, jako české, také nevyslovují většinou dobře, taky mě to tahá za uši,ale tohle?Tohle je fakt síla. V 15:50 vchází Eva!Říká že můžu jít. Nazouvám botky a běžím po schodech až do metra. Mám obrovské štěstí, vběhnu rovnou do vagonu. Cestou se směju jako idiot, mám celé červené tváře od nevyzklé aktivitiy (nebyla jsem běhat už měsíc!)a po pár minutkách vystupuji a běžím chytit další metro. Vypadá to nadejně. Vybíhám z metra, běžím jako o závod, držím si sukni jako blbec, abych jí neměla až u krku a běžím na nádraží. Stihla jsem Danimu napsat sms, že stíhám. Odepsal že se sejdeme u autobusu. Jenže ho nikde nevidím!Chtít někoho najít v pátek na autobusovém nádraží byla asi hodně bláhová myšlenka. Žádný bus nejede do Ovieda, to znamená, že někde přestupuje, jenže tím pádem nevím, kam běžet!Volá mi. Neslyším. Je 16.16. Sakra!!!Tak já jsem to stihla, a stejně ho neuvidím!!?? Píše že nástupiště 38. Běžím jako o závod. Pořád koukám s hlavou nahoru po nástupištích,ani nekoukám na lidi. Ještě tři, dvě, jedno a ...chytá mě do náruče. Tak jsem to stihla!!Pevně mě obejme. Tak za tohle stálo běžet jako o život. Nechceme se moc pustit, ale už nezbývá moc lidí. Nastupuje, zamávám mu a jdu zase zpět. Teď už v klidu. Cestou se zastavuji v Al Campu, protože jsem s úzkostí přihlížela tomu, jak mi kluci před mými zraky vypili mléko, snědli sýr..ne, já už nikdy nebudu utrácet za jídlo svoje peníze.Pěkně ty Evy. Nechala mi něco na víkend, tak to dojdu otočit. Tohle už sponzorovat nebudu. Koupím si i štětec na vlasy, abych zvládla barvení (uff, po tak dlouhé době sama!!)a jdu domů. Doma je Pedro, který mi pomůže oddělat krabici od palety, kterou mi jde uložit někam do sklepa, já vytřu znovu podlahu a jdu na to!!Najednou se cítím jako doma. Tolik kosmetiky, knih, mých věcí!!Za kosmetiku jsem nejraději.A za knihy. Když vybaluji kozačky, dostanu záchvat smíchu. Dnes je první den normální počasí, je 27°a je zataženo, konečně můžu dýchat. Ale kozačky?Těžko říct, kdy na ně dojde.Ale je pravda, že zimy tu nejsou příjemné, bývá dost vítr.Všechno se bude hodit, o tom nepochybuji. A jestli tu vydržím celý rok, zase tu krabici nějakým záhadným způsobem tak asi v únoru budu muset dostat po někom domů. Pak bych chtěla přiletět, a uklidit si doma to zimní oblečení a nabrat zase více nějakého letního. Střídám tu x triček a džíny a sukně,ale letní oblečení mám vlastně všechno doma. Je tu horko, ale takové to pravé léto, to už taky není. Vždyť bude prvního října!!Usadím se s lahodnou kávou a sušenkami, koukám na Dva a půl chlapa a užívám si klidu. Kolem 20.15 jdu přemýšlet, co k večeři. Ohřívám 3 kuřecí křídla. Nic moc teda. Pak si udělám pomerančový džus, sním kiwi a čokoládu..jojo, špatně se tu nemám. Rozhoduji se zbytek křídel vyhodit. V téhle rodině se tak plýtvá, že už nemám ani výčitky svědomí. Vytahuji si z mrazáku na zítřek vepřové steaky, takové krásné maso...!!Nene, kuře musí pryč. Představuji si, jak jsem viděla jeden dokument o smrti kuřat a mám co dělat, abych křídla udržela na svém místě. Pak koukám na telku, velice důkladně čistím skříň, která už konečně vypadá bez prachu, smskuju s Danim a kolem půl jedné uléhám.
Žádné komentáře:
Okomentovat