Budíky. 7.20, 7.30 a 7. 30. Rezervní, kdyby snad něco. Ano, a ono právě něco. Vylézám v 8.10. Jdu uklidit nádobí do kuchyně, naštěstí skoro nic není, jen pár věcí a jdu udělat snídaně. Slyším po bytě chodit Evu, což znamená, že by se mohla zdržet déle. Mám neuvěřitelné štěstí. Ani tomu nemůžu uvěřit, když říká, že dnes kluky odveze ona. Je 9. 20 když všichni zmizí. No, ono takhle by to mělo vypadat ale každý den. Tím, že jdu do školy, zase zpátky a kdesi cosi, ztratím čas, který oficiálně má být už můj. Ve smlouvě stojí ty ranní hodiny do 9.30 a od 13.00. Je to neuvěřitelná lež, protože já normálně domů přijdu kolem 9.45 a 12.45 už musím jít. Budu to muset lépe zorganizovat všechno, přemýšlím, že aspoň si v klidu sednout se snídaní, vyčistit zuby a učesat se, to vše bych měla mít hotovo do těch 8, než vstanou děti. Nějaké líčení jde stranou. Takhle bych alespoň mohla zůstat někdy ve městě, jít se někam podívat...s láskou vzpomínám na Strasbourg. Také jsem si plánovala, že to město poznám celé, že když mám předplacenou kartu na tramvaj, že třeba budu jezdit z jedné konečné na druhou, abych to poznala a nikdy jsem to neudělala. I když tady ty večery jsou neopakovatelné, bývá kolem 25°naprosto každou noc, mám ráda podzim. Doufám, že tady nebude moc deštivý a že mi umožní si v klidu posedět v parku. Zjišťuji, že žít ve velkoměstě,jen něco, co je z mého pohledu naprosto dočasné. Prostě nemožnost si zajít sednout na zahradu, vypít si někde kávu..nevyhovuje mi to. Myslela jsem si, že ano, ale ne. Je dobré to vědět do budoucího života. V Praze mi vyhovovalo, že si člověk může dojít kam chce, ale taky mi nepřirostla k srdci. Cítila jsem se tam vždycky strašně sama. V Českých Budějovicích jsem ale byla nejspokojenější člověk na světě. Nádherný park, kam se člověk hnul, tam potkal tisíc známých lidí, všechno jako na dlani..třeba se jednou vrátím. Problém je, že tam není práce, jakou bych si představovala. A už vůbec tam není práce pro Daniho, která by musela být natolik dobrá aby kvůli ní opustil tu stávající. Což tedy opravdu, ale opravdu nehrozí. Eva zachází kolem 10.15 do bytu a dává mi můj první balíček od mojí rodiny, to vždycky tak potěší!Rozbaluji nějaké svoje oblečení a hlavně sušenky...až mi vhrknou slzy do očí. A přemýšlím, že bych se domů třeba vydala koncem října. Jenže..potřebuji další letenku po Vánocích směr Španělsko a za pár týdnů domů, abych obhájila diplomovou práci..a pak předpokládám začátek února zase zpět Španělsko. Ale možná ne, to nikdo neví. Důležité je, jak dopadnou na dálku moje zápočty z diplomových prací a jak se bude dařit. V 10.40 mám vyřízené vše, co jsem chtěla a i když jsem se zdržela u PC, nelituji ničeho, protože jsem udělala kus práce. V 10.45 uléhám a budíka dávám na 12.15.Už je zase čtvrtek!!Minulý pátek jsem byla na procházce s Evou a Diegem ve čtvrti Goya!!Já už nerozumím ničemu. Všechny dny jsou monotónně ubíjející, zvrhly se akorát v čekání na Daniho, a všechno to, co je ráno, je jen nutný čas k přežití do odpoledne. Letí mi to taky naprosto nechutně a říkám si, že například 3 týdny jsem byla v Cuence a připadalo mi, že tam jsem rok. A teď tady bych řekla, že jsem pár dní. Vstávám v 12.20 a jdu se najíst. Naštěstí je dobré jídlo, těstoviny s tuňákem a protlakem, včera byla zase čočka, to už vážně bylo moc. Už ani nevím pokolikáté. Pak se svižné obléknu a jdu do školy. Najednou na mě promluví Juana. Prý ji Eva říkala, jestli by nemohla vyzvednou děti ze školy, postarat se o ně tak asi do 15, dám jim najíst a tak, a jestli bych já nemohla s nimi být od 15 do 20. Že tady mám být do 20 to vím, ale tohle??!!Já mohla spát celý den, nebo si obarvit vlasy, nebo uklízet a nevycházet celý den z domu a já o tom nevím??Príma. Fakt že jo. Když přijdeme, Juana se postará o děti a já jdu spát. Vylezu přesně v 15. Dani dneska celý den nenapsal. Doufám, že je jen strhaný po včerejšku a jinak je v klidu. Musím dbát na slova Evy, která si přeje, abych děti kontrolovala na každém kroku, přepočítavala jim úkoly, jestli neudělaly chybu protože ona prý "nemá čas na to, aby každý den přišla a kontrolovala a úkoly a opravovala chyby". Nějak mi uniká proč zrovna oni mají děti a ještě tři. Já už ničemu nerozumím. Posadím Deiga k sobě do pokoje a je klid, protože ostatní dva si hrají na PC a já si můžu chvíli číst. Dnes je poměrně dost klidný den. Snad se ještě nezvrhne. Potom posadím do pokoje Pabla, a nakonec Javiera. Skoro až žasnu, jak rychle dělají ty úkoly, a i správně, jen je prostě musí někdo popohnat. Musím to zkontrolovat, no děs. Nakonec strávíme klidné odpoledne, a ani mi nevadí, že jsem doma. Udělám hodně věcí a mezitím vidím zmeškaný hovor. Volám zpět a dovolám se do DHL. Domluvím si převzetí zásilky na zítra. Jsem ze sebe v šoku. Opět.Ani nad tím nepřemýšlím, veškeré jazykové schopnosti se mi vlily do krve tak nějak samy. Kde je moje francouzština???Představuji si, jak volám do francouzského DHL a přemýšlím, jak moc bych se bála, nebo jestli bych koktala. No, každopádně, kdybych tady v Madridu našla francouzskou rodinu, stěhuji se okamžitě. Mám se sice úžasně,ale to zapomínání jazykových dovedností mě dost bolí. Je klid, všichni mají všechno hotovo, takže kolem 18.30, právě, když se mi do okna značně opírají sluneční paprsky, scházíme ven do parku.Park je dost divný, takový špinavý, slouží jenom k tomu, aby si tu pohrály děti z těchto domů. V osm přijíždí Eva a jedou někam s kluky vybrat rybičky do akvária a já jdu domů. V klidu si dopřeji masáž nohou, protože už sotva existuji. Pak přicházejí všichni domů a připravujeme večeři. Pak se musím účastnit úklidu a nakonec mi Eva konečně vyndá ze skříně nepotřebné kraviny, které odveze zítra pryč. Už se na to nemůžu dívat. Jsem tu pořád jako turista. Ten byt je tak malý, že mě to úplně unavuje. Žehlička se musí zdlouhavě vyndávat, o žehlícím prknu ani nemluvím. Není nad to pohodlí doma. Zvládnu se konečně uložit ve 22.30. Neuvěřitelné.
Žádné komentáře:
Okomentovat