Budík zvoní v půl osmé.Venku tma tmoucí. V pokoji je poměrně zima. Vyhrabu se a jdu se
nasnídat. Obligátní dva tousty s marmeládou. Mám velké štěstí, kluky dnes odveze
do školy Pedro. Jsem vlastně docela ráda, sice má chudák malý kluk angínu, ale mně
to umožňuje být doma v klidu. Zjistila jsem, že stačí vstát tak, abych se
nasnídala, a zbytek dodělám až všichni odejdou. Neříkám, že to tak budu dělat
vždycky, ale zatím stíhám dobře. Pak příchází Pedro a ukazuje mi, co kluci
jedí k snídani. Pak mě z toho
zkouší !Připadám si jako blbec. Jdu malýmu skřítkovi pomoct ustlat postel.
Zvládneme to rychle a jde snídat. Nípe se v tom že ho snad zabiju. Za pět minut
devět. Nikdo nic nedělá. Vystrkuju je od snídaně a říkám malému Diegovi, ať si
jde čistit zuby.Prý ne. Honím ho po obýváku. Strašná sranda. Sice je z nich
nejroztomilejší, ale taky nejvíc zlobí. Chytím ho a nesu ho do koupelny. Snaží
se napustit umyvadlo aby přeteklo. To dítě snad zabiju, fakt. Čistí si zuby
zleva doprava, jak kdyby myl podlahu. Pochybuju, že něco vyčistil, ale to není
úplně moje starost. Ve čtvrt na deset jdou všichni pryč. Sláva. Pablo dnes
první den spí a nedívá se na televizi. Jsem šťastná jako blecha. Posbírám dětské věci a jdu se
koupat. Zalezu v 10 a vylezu v 10.45. Pořád spí. Chodím po bytě jako duch aby
se neprobudil. Bože, to je klid ! Jsem doma, užívám si sprchy a tělových
olejů a Bůh ví čeho, a přitom vydělávám ! Pěkné. Venku pořád strašně prší.
Začínám být vzteklá. Nechce se mi ven ani náhodou. Jenom na to pomyslím, volá
mi Eva. Že prý má nějakou obchodní schůzku s klientem kdesi tady poblíž a že mi
kluky hodí domů. Bože, jsem přešťastná. Jdu si mýt vlasy. V 11.50 je hotovo a
jdu obědvat. Rozhodla jsem se přece jenom si to tu trochu přizpůsobit mému
režimu a nemůžu obědvat ve tři. Prostě nemůžu. Možná v horkém létě člověk nemá
tolik hlad, ale teď to nejde. Najím se a je 12.10. Paráda. Pak nevydržím,
koukám, že Pablovi se zavírají oči a jdu se sprostě natáhnout. Jen na gauč v
pokoji, aby se neřeklo. Přemýšlím, že včera se mi do obličeje vyryl vzorek polštáře.
Takže dnes si dávám ručník, ještě přijde Eva a co potom ! Dávám si budíka
na půl jednou, jen pár minut, prosím...zvoní téměř okamžitě. Zkontroluju Pabla,
dívá se pořád na pohádku. Nemůžu. Jdu si znova lehnout. Tentokrát však usnu jak
špalek a vzbudí mě až klapnutí dveří. Eva !Bože, je půl
druhé !Naštěstí mám všechno hotové, tak jí jen říkám že jsem si četla, ale
usmívá se, takže ví :-D Ona je hrozně fajn. Mám se tady dobře. Vlastně je
to jako doma. Doma taky neplatím nájem a odjakživa si beru z lednice na
co mám chuť .Tady se občas jakoby stydím, ale pokud mě u toho někdo vidí,
myslím Evu nebo Pedra, vždycky mi říkají : « Nad ničím
nepřemýšlej , a buď jako doma ! » Takže jsem si po obědě dopřála
pár koleček salámu a prolustorvala jsem lednici. Eva hned jde. To, že mi kluky
přivezla, mi neuvěřitelně pomohlo. Musela bych s nimi táhnout s deštníkem a
takhle jsem v klidu. Vlastně tu ty dny šíleně letí. Až neuvěřitelně .Dneska se mi
povede vše ohřát v mikrovlnce, takže mají hned jídlo na stole. Po obědě se
nesnažím stírat stůl, rovnou vytahuji lux.Ve 14.10 je hotovo. Bože, nádhera.
Sedám si s PC do kuchyně a prohlížím maily a podobně. Kolem třetí se chci
jít vypravovat a chci mít dostatek času. Líbí se mi, že vlastně se těm dětem
aktivně nemusím věnovat. Můžu si dělat, co chci. Víc se starám o Pabla, ale
jinak jsem v klidu. Těžko bych hledala lepší rodinu, nebo aspoň takovou
podobnou. Byt je super, mám ještě peníze navíc, a jak jsem celé dny doma, nic
moc neutrácím. Jasně, to přijde, brzo, až mi dojde veškerá kosmetika, ale
stejně musím šetřit. Už jsem koukala na letenky zpět po Vánocích sem, ale tím,
že ještě netuším, kdy budou státnice, si nemůžu nic moc dovolit kupovat. Chci
být dneska připravená a sedět v půl pátý na zadku,aby až přijde Juana,
mohla jsem rovnou vyjít. No uvidíme, snad se mi to povede!! Dobré, Juana vchází
v půl páté. Zaříkávám se, že v 16.45 nejpozději odejdu. Přijde Juana
s tím, že jí Pedro včera říkal, že prý byly špatně ustlané postele. Ať prý
mi to ukáže. Ukáže mi to a já za deset pět odcházím. Přeje mi štěstí, skoro
hned chytám bus, na Atoche čekám asi jen 6 minut a pak hned doběhnu metro ze
stanice Fuenlabrada central. Vystupuji v 18.05. Paráda. Jdu hned
k Danimu a čekám na něj před domem. Přijde samozřejmě zase pozdě. Asi nemá
cenu se příliš vzrušovat. Jdeme na procházku, zacházíme do místního obchodního
centra a dále pokračujeme do parku. Ten se mi strašně líbí. Bohužel si není moc
kam sednout. Procházíme parkem až k obchodnímu centru a tam vidíme konečně
jednu osamocenou lavičku na slunci. Strávíme tam nějakou dobu, v objetí, a
potom se vydáváme do obchodního centra, aby mi konečně něco vyrobili s tou
SIMkou. Čekáme 20 minut aby nám řekli, že je potřeba zajít do obchodu, kde
byla karta vydaná. Príma,skvělý tip jak ztratit půl života. Jít do obchodu
Orange. Potom vcházíme do Al Campo, Dani
chce doplnit domácí zásoby a vydáváme se směrem k jeho domu. Vyjíždíme do
poslední patra a jako myšky se plížíme po schodech do směr střecha, kde už
byty nejsou. Chtěli jsme vylézt na střechu, což se nám, stejně jako minulý
večer v domě Evy, opět nepovedlo. Já v bílé sukni, a světlém tričku,
sedíme na schodech. Docela klidný kout, tyhle schody do posledního patra.
Líbáme se. Jsem šťastná. Strašně. Doslova to prochází celým mým tělem. Držíme
se za ruce, povídáme si. Je 22.10. Měla bych se mít na pozoru, abych stihla
poslední příměstský vlak. Líbáme se. Čas stojí. Bohužel se mi to jenom zdá. Čas
letí. 23.15. Průser. Nestihnu ani dojít na metro. Poslední příměstský vlak jede
ve 23.45. Je 23.30. Dani zachází domů a bere klíče od auta. Ani nevíme kam jet. Nakonec
se poměrně dost rychle přibližujeme k Plaza de España, kde mě vyhazuje na
semaforech. Prošla bych se, šla bych klidně pěšky celou cestu, ale vlastně se
trochu bojím. Už tak je dost pozdě. Vběhnu do metra a začne kolotoč
přestupování a čekání na metro. Na stanici Estrella vystupuji přesně
v 1.15. Paráda. Chci jít něco jíst, ale vplížím se do bytu a zjistím, že
opět všechny dveře jsou otevřeny. Tak nic. Zapadnu do pokoje, vyndám si
kontaktní čočky a zapadnu do postele. Hlad je šílený. Vracím se do kuchyně a
popadnu malý Actimel. Z dětského pokoje slyším zvuky. To by mi tak
scházelo, všechny ty skřítky probudit. Zapadnu do pokoje a chvíli se vážně
zamýšlím myšlenkou, že budu spát na zavřeném gauči. Otvírám ho. Šílené zvuky.
2.15 uléhám. Tragedie. Pořád si přehrávám celé odpoledne s Danim a jsem
strašně šťastná, úplně mě to hřeje. Cítím ve vlasech jeho vůni. Dneska budu spát klidně.
Žádné komentáře:
Okomentovat