Chtěla jsem si přivstat, původní plán byl tak v 8. Nakonec jsem ráda, když se vyhrabu v 9.30. Připravuji si snídani, kávu bez kofeinu a toasty a až skoro do 11 volám s mamkou. Pak se jdu rychle převléknout a zhruba na 12 mám domluvené, že se uvidíme s Bárou. Báru jsem poznala úplnou náhodou, a to když jsem v menze šla s jinou kamarádkou na oběd. Od té doby si píšeme a najednou jsme zjistily, že od září budeme bydlet kousek od sebe. Ve středu už tu jsme 3 týdny a ještě jsme se neviděly!Kolem 12 Báru vyzvedávám na zastávce a jdeme k nám domů. Uděláme si kávu a kakao a přikusujeme výborné croissanty, které jsme koupily naproti v pekárně. Povídáme a kolem 13 odcházíme směr Al Campo a dále potom park Retiro. Nikdy jsem tam ještě nebyla pěšky, myslím ode mě z bytu, tak jsem zvědavá. Slunce neuvěřitelně pálí, je naprosto odporné vedro. Ale odporné.Za chvilku přicházíme do Retira. Nikdy jsem ten park neměla možnost projít celý, tak aspoň část snad dnes zvládneme:-) Pak si kupujeme zmrzlinu, sedíme na lavičkách...a užíváme krásného odpoledne. Pěšky poté dojdeme na Gran Vía, kde prolézáme krámky a já si užívám, že mám konečně vedle sebe někoho fajn, s kým si můžu popovídat a s kým si můžu prohlídnout novou kolekci oblečení:-)Začíná na mě padat šílená, ale opravdu šílená, únava. Jdeme zpátky smět Atocha, cožje tedy pěkný kousek cesty. Povídáme, fotíme..a jsem vážně ráda, že tu nejsem tak sama. V parku před Atochou se zastavujeme na lavičce a odpočíváme. Když jí vyprávím celý svůj příběh, důvod, proč jsem až tady, mám co dělat, abych se nerozbrečela. Všechno to tak strašně bolí. Ne že bych byla nějaká rozmazlená, co se jí stýská jak ve školce po mamince,ale ve Francii jsem si takhle jako tady nikdy nepřipadala. Byla jsem tam strašně v klidu, šťastná. I když..není to úplně pravda. Připadala jsem si tam strašně sama. Když jsem nebyla s Danou, chodila jsem po obchodech, na procházky..a byly dny, kdy jsem vůbec, ale vůbec s nikým nepromluvila. Tady je zase výhoda, že jsem v rodině. Jsou na mě zlatí. Musím říct, že studium Erasmus člověku tolik nedá. Dnes jsme se na tom s Bárou shodly. Ano, je to zkušenost, člověk se osamostatní, zažije hromadu nepříjemných situací, které mu umožní aby dospěl, vidí, že se o sebe dokáže postarat, zařídí si věci v jiném jazyce, který není jeho mateřský..a určitě dostane na spoustu věcí nadhled. Zkrátka to vidí jinak. Ale všichni víme, že pokud člověk jede na Erasmus do Francie, bude mít s největší pravděpodobností hodně málo francouzských kamarádů, pokud pojede do Itálie, bude mít dost málo těch italských..prostě to tak je. Samozřejmě že existuje tuna výjimek, ale co znám z doslechu i z osobní zkušenosti, spíš se člověk spřátelí s někým, koho má ve studijní skupině a to jsou právě většinou cizinci, nikoliv studenti té příslušné země. Pokud má někdo štěstí, a natrefí na bydlení s místními, má vyhráno. Já jednoznačně musím říct, že au-pair dá člověku alespoň z hlediska jazyka rozhodně víc než Erasmus. Na Erasmu se člověku může docela snadno stát, že odkouká a odposlouchá polskou španělštinu, nebo třeba francouzskou, což není nic hezkého. Oproti tomu v rodině je člověk její součástí, jí tradiční pokrmy, vnímá kulturu, komunikaci mezi rodiči..vidí výchovu dětí, přístup školy..vidí všechno. Erasmus může být jednostranný. Výlety, party..to všechno ano, ale řekla bych, že v rodině se člověk integruje úplně jinak. Navíc pozná známé známých a tak podobně..je to rozhodně hodně o komunikaci. Domů z Atochy dojdu úplně vyčerpaná. Když se těším, jak si umyji vlasy, zrovna vchází rodinka. Používám koupelnu dětí, protože má dlouhou sprchu a můžu si tam mýt vlasy oblečená, a děti se jdou mýt. Tak zase nic. Nevadí. Zítra ráno strávím svůj osobní čas přípravou na odchod z domu. Zítra začíná můj čtvrtý týden tady, i když na dny to není úplně přesně..řekněme skoročtvrtý:-)Zatím neprožívám pocity niterního štěstí, ale pořád doufám, že se to spraví. Volá Dani. Nespraví. Prý jestli by nebylo lepší, kdybychom se nějaký čas neviděli. Nemůžu. Propadám v hysterický záchvat. Slyším klapnutí dveří. Myslím, že rodiče mi chtějí dát prostor. Neslyším děti, nic. Úplně mě to zevnitř rve na kusy. Jsem tak daleko od rodiny, od svojí univerzity, od přátel..jsem v tomhle zvláštním španělském světě úplně sama a člověk, kterého miluju, mě "raději nechce vidět". Jeden den jedeme málem na výlet a druhý..síla. Domlouváme se, že se zítra uvidíme a všechno si vyjasníme. Přemýšlím, kolikáté vyjasňovací odpoledne to asi tak bude.Vyjdu a celý byt je vážně prázdný. Přichází Eva a ptá se, jak jsem se měla. Pak připravuje večeři a povídáme si. Říká mi, že od samotného začátku jí to všechno připadalo divné. Že mě můj přítel nechá cestovat samotnou v noci,a že jde každý druhý víkend k rodičům..že je toho moc, co je divné a jestli mi to za to stojí. Že kdykoliv budu chtít vrátit se domů, že můžu. Že když jim to řeknu dostatečně dopředu, nevadí jí to. Ale to nejde. Prostě ne. Tenhle týden mi přijde z domova krabice. Nemyslím ovšem jen tak nějakou krabici. Úctyhodnou krabici. Asi 40 kilo. Knihy, oblečení na zimu, boty. Kosmetika. Všechno. Mám tady všechno co chci, ale za kosmetiku už jsem něco utratila. Já bych samozřejmě utrácela víc a víc,ale prostě nejde to. Mám ušetřený měsíční plat, který celý padne na letenku. Pokud budeme spokojeni, všichni, další plán je vrátit se sem po Vánocích, na tři týdny v lednu, vrátit se domů na obhajobu diplomky, a pak zase sem. Těžko říct, jak to všechno bude. Dneska když jsem byla s Bárou jsem přemýšlela, že to tady mám ráda, i když 35°C koncem září je moc i na mě. Ale plískanic a dešťů si jistě ještě užiji do syta. Zrovna když je večeře volám se sestřičkou a pak mi Eva nechá stranou. Je fakt zlatá. Sním něco, ani vlastně nevím co, a pak si jdu hrát s prťouskem. Hrozně se mu líbí skákat po gauči když ho nadnáším. Dá mi slušně zabrat, kam se hrabe posilovna!!A pořád křičí:" A ještě mě dones támhle ať si zaskáču, a támhle!!!" Pabla, prostředního, to evidentně štve, ale jako jeho bych vážně neunesla. :-) Pak Pedro říká klukům, ať si jdou něco číst. Diego si bere fotoalbum s fotbalisty, které jsme nalepili. A pak mě napadne znova to zkusit s knihou..donesu mu Cuentos checos, (které si můj přítel nebyl ochotný nechat, prý nejsme v situaci, která by dovolovala přijímat dary..no nic)a vyberu mu pohádku. Začíná mi číst. Jenže čteme v ložnici rodičů a je mi z toho divně. Pak Pedro vypíná televizi a jdeme číst do obýváku. Sedí u mě, nožičkama mlátí do vzduchu a čte. Pak si vybírá jinou pohádku. Z toho všeho mi začnou kanout tak obrovské slzy, že nevím, jestli tu knížku nerozmočí. Pořád si říkám, jak by asi vypadalo moje dítě? Občas mě tahá za vlasy, a já prostě brečím jako želva, že člověk, se kterým si tohle všechno dokážu představit, a který je tedy tím pádem první a poslední na světě,ke mně necítí ani zlomek toho, co já k němu. Je mi na umření. Diego a jde spát a a volá:"Moniiiii hoď mě na sofaaa!!!" Vlastně, nemůžu odejít ani kdybych chtěla. Ty děti mi umožňují jednu věc:zapomenout. Na moje problémy. Když nosím Diega na zádech a on se mě ptá, kam jede tenhle autobus, já odpovídám že rovnou do postele..a všechno je nějak fajn. Je pravda, a to chápu, že děti dávají pocit klidu a zapomenutí na vlastní trable. Že je pro co žít. Obzvlášť, pokud jsou vaše vlastní, že. V podivném rozmaru sedím na posteli asi do půlnoci. Pak volá Dani. Jsme v klidu. Zítra se máme vidět. Nemůžu se dočkat, ale zároveň mám strach. Nechci to, co máme teď. Nechci konec. Chci s ním být v klidu. V pátek 8 měsíců. Nemůžu tomu uvěřit. Ani nevím, jestli vlastně tou dobou budeme ještě spolu. Zvláštní pocit, tohle nevědomí.
Žádné komentáře:
Okomentovat