Dneska má rodinka jet někam ke známým na druhý konec města. Eva mi včera říkala ,že mi to moc sluší, a že je jí líto, že odmítla nakonec jít na skleničku s tou svou kamarádkou, protože se k ní přidali ještě kolegové z práce a tak jsem je mohla poznat. Ráda bych poznala nějaké nové lidi, to ano. Někteří prý mají její věk, ale někteří jsou staří se mnou. Jde o to, že věk nehraje žádnou roli, protože v létě jsem poznala kamarádku Daniho, která vypadala tak na sedmnáct, bylo jí třicet šest, byla nezaměstnaná, pobírala podporu, kupovala si pořád nový hadry a chodila pořád někde po večírcích. Ono to tady s tou krizí není zase taková tragedie, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vzbudím se kolem 10.30 a kupodivu nejsem vůbec unavená. Pořád slyším děti, a nemůžu vylézt. Slyším, že jsou obsazené obě koupelny. Pak Pedro někam děti odvede a je doma jenom Eva. Šla bych už snídat, ale ta ostuda...nemůžu vylézt. Čekám do 11.20 než za ní zaklapnou dveře. Viděla mě, jak se tu chystám, a teď bych vylezla s tím, že jsem nikde nebyla?Ani náhodou. Vylezu a ze zrcadla na mě kouká perfektně nalíčená tvář. Přemýšlím, jestli se mám malovat znova nebo ne. Vypadám jako bych se právě nalíčili. Bůh žehnej značce Lancôme. Jdu hrabat něco k snídani. Pfff...v půl dvanácté. Nesnáším to!Doma je čas vážně nějaký jiný..v 16 by tam už končil den skoro, pamatuji si dobře, jak jsem často přišla ztrhaná ze školy, upadla jsem do postele, do 18 spala a byl konec. Všude tma. Zima. Sníh. Brrr!!!Tady já teprve začínám žít!Když přijde domů Juana nebo Eva a já můžu jít ven!Je nádherně. Stmívá se tu kolem 21.15 a celý den je slunce, teploty kolem 28. Do pozdní noci si člověk vystačí jen s minisukní a tílkem. Není tu nic, co bych mohla sníst. Ha!Toasty. Lezou mi už i ušima. Slepím dva, do nichž dám salám a mezi další dva napatlám marmeládu. Zasloužím si každopádně to perfektní kafe, takže jakž takž se nasnídám a sednu k PC co nového. Je půl jedné. Pojem času je tady vážně úplně jiný.Slyším klíče. Pedro. Bfff!!Co tu dělá??Prý si jde vyzvednout nějaké tašky. Naštěstí se na nic neptá. Jen se usmívá. Někdy je moc fajn. Ptá se mě, jestli mám všechno..zdá se, že má upřímnou starost. Já už jsem po jídle, tak mi nic nechybí. Rozhoduji se pro rychlou sprchu. Ne jako včera se ráchat 45 minut pod vodou, pak se mazat krémem a olejem a Bůh ví čím ještě..prostě spíš probudit. Rozhoduji se se namalovat znova. Takže odlíčit a znova to stejně. Príma. Skvělý tip jak ztratit zase kus života. Ale strašně mě bolí oči. Jsem ráda, že jsem to udělala!Kolem 14 jsem ready to go, a docela se těším. Moc dlouho mi to moje rozčílení tedy nevydrželo!!14.20 jsem akorát nakročená odejít. Máme plán, že já dojedu příměstským vlakem na mně dosud neznámou stanici a odtud pojedeme autem do obchodního centra. Mám ráda španělská nákupní centra!!V půl třetí píše Dani, že ségra potřebuje auta. Že tedy dojede na Atochu a že se projdeme. Fajn, aspoň se nemusím táhnout na druhou stranu Madridu a ušetřím čas (i peníze)Mám trochu náskok před Danim, on bude na Atoche až v 15.50. Procházím se před nádražím a dělám fotky. Čekám neklidně na Atoche.Když uvidím Daniho, úplně se uklidním. Obejme mě, a zastaví se čas. Jsem šťastná. Jdeme procházkou směr Parque del Retiro. Cestou potkáme několik záchranek, několik policejních aut.. co se tu sakra děje?Aaah, mám tu čest vidět na vlastní oči cyklistický závod Vuelta! Pane jo..ne že bych snad byla nějaký cyklistický nadšenec, o tom se nedá ani uvažovat, ale je to zvláštní vidět to na vlastní oči!!!Mezitím pojmu opět těžké nesympatie k Daniho sestře. O prázdninách jsme spolu volaly jako kamarádky, všechno v pohodě, a poté, co jí Dani přetlumočil svojí verzi našeho příběhu mě zjevně nemůže vystát. Nakonec se dozvím, že ona auto nepotřebovala, ale že mu jen vzala klíče, prostě jen tak. Aby je neměl.Pff...trochu mi to zkazí náladu, ale poté, co mě Dani obejme, a nepřestává mě líbat, je všechno špatné pryč. Úplně si vzpomenu na slova jedné mojí kamarádky která kdysi studovala ve Španělsku....já tehdy měla přítele, dlouhé roky a ona se zrovna vrátila a řekla mi:"Jako Moni, když jsem tam viděla jak si tam ti kluci hýčkají ty svoje přítelkyně?To bys měla zvážit." A já jí řekla:"Zbláznila jsi se?Co bych z toho měla?Jsem zadaná." No a za hodně dlouho potom....no je to docela zvláštní ten život někdy. Pomalou procházkou zaplujeme do Retira a vezmeme zavděk první lavičkou. Dani na mě leží, já ho hladím po vlasech, až usne..koukám na barevné listí, prostě..je mi nějak až moc dobře.Zůstaneme tam takhle asi do šesti, pak se vyměníme a ležím já...prostě pohoda. Mám šílený hlad. Uvědomím si, že jsem vlastně jenom snídala. No snídala..kolem půl jedné.A ještě něco, co se mi absolutně nelíbilo.Sním o nechutně tučném hamburgeru a nechutně mastných hranolkách. Procházkou dojdeme k Gran Vía a nakonec se rozhoduji pro PANS, kde jsme měli poprvé rande. Vybírám si bagetu s kuřetem, malé hranolky a colu. Jsem nějak rozrušená, ani nevím proč a nerozumím prodavači. To se mi ještě nikdy nestalo!!Červenám se. Prodavač to zkouší anlglicky. "Anglicky" lépe řečeno. Dani se mlátí smíchy. Jdeme nahoru. Kousnu do bagety a jsem štěstím bez sebe. Ukousnu asi tak 4 hranolky a Dani vypadá, že brzo umře. Ptám se, co je, prý nic.Kecá. Tahám to z něj.Prý když vstoupil, hlavou mu prolétl celý náš vztah a i to, jak moc špatné bylo tohle léto. Přestávám mít hlad. Hranolky stydnou. Balím bagetu do ubrousků a ukládám jí do kabelky. Začínám být agresivní. Asi mě baví být teatrální, vždycky jsem si chtěla zkusit jaké to je hrát. Tady se nemusím kontrolovat. Zvedám se vzteky s tím, že jdu domů. Chce vrátit brýle, které má u mě v kabelce. Koukám na něj, že bych mu jednu vrazila.Sedáme si. Vstávám podruhé a řvu. Pár lidí se otočí.Ale evidentně je to nuda, protože tady jsou na podobný výstupy všichni zvyklý milionkrát denně. Drží mě za ruku a proti mojí vůli mě objímá. Teplo jeho těla a jeho vůně mě uklidní. Pro změnu začíná brečet. Zůstane na mě koukat s otevřenou pusou. Prý proč brečím. Sama nevím. Začínáme se znovu vracet k právě uplynulému létu, což je věc, která mě strašně bolí.Nakonec mě obejme a odcházíme kolem 11.15 domů. Fakt síla. Jdeme dolů směrem k Plaza de España. Loučíme se, jako když by měl jít na sto roků do války. Stojíme naproti sobě v metru, já směr doleva, on opačný a máváme si, posíláme pusinky..jsem šťastná. Čekat v neděli na metro není žádná sranda, na každý vlak čekám 15 minut, a dokonce na ten, kterým se potřebuju svézt pouhou minutu, čekám 18. Príma. Přijdu domů v 1.20 a jsem mrtvá. Smskujeme do 2.15. Přijde mi vyznání takového rozsahu, jaké jsem naposledy viděla v březnu.Usínám jako na obláčku.
Žádné komentáře:
Okomentovat