Tak teda jo. Tak zase stěhování.
Tento rok oproti stěhování do Franice jsem se i přiblížila svojí iluzi o
odjezdu .Dobře, sice jsem nestihla dát si vanu, ale jinak dobré. Idea byla teda
týden před odjezdem mít vše připravené a zabalené, což se samozřejmě nepovedlo,
ale nebyla to nijak velká tragedie.Stihla jsem si zabalit kufr, palubní
zavazadlo a večer jsme s taťkou balili poslední věci. Samozřejmě na
letišti se vyskytl obávaný problém - musela jsem vyndat nějaké džíny a boty, kufr
byl více než 23 kg a nikdy jsem neviděla tak nepříjemnou babu u odbavení.
Prohlédla si samozřejmě všechno co táhnu s sebou takže mi ségra odtáhla
palubní kufr stranou a bylo. Značně opocená hrůzou jsem se proplížila pasovou
kontrolou a poté, co jsem zjistila, že moje kabelka má 6 kg, počítač 2 kg a
palubní kufřík 8 kg, přičemž povolené je jedno zavazadlo do 8 kg, jsem oslovila
jednu španělskou rodinku a mamince jsem vrazila svůj kufřík, aby mi ho
provezla. A bylo. Teprve když jsem umístila všechna zavazadla do skříňky nad
sebou, dalo se hovořit o klidu. Loučení nebylo vizuálně tak smutné, protože
jsem si už všechny slzy vyplakala přes léto. Rozchod s přítelem zhruba
obden, nemožnost se soustředit na diplomovou práci, lítost nad tím, že opouštím
svůj dům, svůj pokoj, který jsem si vždycky hýčkala jako muzeum všech svých
dosud prožitých událostí, smutek nad tím, že opouštím svojí rodinu, která si můj
odjezd nijak zvlášť nepřeje, smutek nad tím vším, mě připravil o všechny slzy. Každodenní a každonoční pláč se nějak podepsat musel. Ale třeba bude dobře.
Třeba si zvyknu a zvýšený počet slunečných dní mi tam ten pobyt zpříjemní. Na
jednu stranu je mi strašně smutno, tečou mi nějaké zbytky slz, a na druhou se
těším. Zkusím nový život, novou zemi. Pokud tam neodjedu a nezkusím to teď, tak
teda kdy? Ve Francii, kde jsem předtím, než jsem tam odjela studovat, byla
jenom jednou, jsem se aklimatizovala podezřele rychle. Za víkend. Jazyk jsem
moc neuměla, styděla jsem si říct i o „kroasán“. Co teď? Za tu dobu
s přítelem jsem si svoje základy španělštiny vyšperkovala na hodně vysokou
úroveň, ačkoliv španělština nikdy předmětem mého studia nebyla. A teď sedím už
počtvrté v tomhle roce směr Madrid .První tři návštěvy byly z důvodů
osobních, tentokrát však mám důvod pracovní. Řekněme. Dá se hlídání a učení
dětí nazvat jako práce? Pokud jsou tři, řekla bych, že asi no, bude to sakra
práce.Do toho napsat alespoň jednu diplomku..no o zábavu bude postaráno. Do
Španělska jsem chtěla pracovně už dávno předtím, než jsem se seznámila
s Danielem,ale uznávám, že Madrid byl vybrán i s ohledem na něj....Blíží se doba výstupu z letadla. Jak to všechno bude probíhat a tak?? Ok, kufry mám. Evu, maminku, poznám hned
.Jsem až nepříjemně v šoku jak je krásná.Strašně štíhlá, neuvěřitelně
elegantní. Tahle kočka že má tři děti??Odveze mě svým autem domů. V bytě omdlím
radostí. To není byt, to je palác! Maličký, ale nádherný. Přepychový. Dostanu
svůj pokoj. Najíme se, trochu si popovídáme, uvaří mi kávu z kapsle Nespresso
na svém kávovaru a já si vytáhnu postel (v pokoji je vytahovací gauč)a jdu spát. Hurá!O tomhle jsem
snila dost dlouho.Vstávám v osm večer.Něco na sebe hodím a seznamuji se s Pedrem, s tatínkem,a 10 minut nato se autem přibližujeme
směrem k centru. Vyzvedáváme cestou jejich neteř,Macarenu, která vypadá sympaticky.
Jdeme dovnitř do baru a já si žádám coca-colu, mezitím co všichni ostatní pijí
pivo. Donesou tapas a málem mě klepne když uvidím ty porce.Uždibuji od všeho
trochu a za chvíli nemůžu.Vracíme se kousek a cestou zacházíme na něco
sladkýho do nějakého café baru. V pohodě, je skoro půlnoc, venku šňůra lidí, cajk, 30° normální
všední den:-D pak se odkulíme do auta a jde se spát. Je asi půl jedný, umírám
únavou.
Žádné komentáře:
Okomentovat