Katia je tu (Pondělí 28.7.2014)

Vstávám a venku je totální sauna. Dneska mě čeká velké stěhování. Má totiž přijet moje kamarádka, která si už koupila letenky někdy v dubnu..v dubnu jsem opravdu netušila, že vůbec budu na nějakém kurzu, ale zrušit už to nešlo. Nakonec, člověk vlastně nikdy dost připravený a nikdy to není dost OK. Taťka nám zaplatil dvoulůžkový pokoj, a tak mě čeká stěhování. Vyfasuji klíče od pokoje jenom kousíček vzdáleného od toho mého. Prý ať to nemám daleko. Jsem nadšená. Jenom do chvíle, kdy do pokoje vstoupím a je tam ještě mnohem hůř než v tom mém.Jdu poprosit na recepci, že chci jinam. A mám štěstí, v hotelu je volných víc pokojů a tak se stěhuji vedle původního pokoje Neda. (Hm, to brzo)Zabere mi to dost času, protože do toho pokoje, kde vlastně nebudu kvůli tomu vedru jsem toho taky nanosila tunu. Takže musím vystěhovat svůj původní pokojíček a pobrat věci, které jsem nanosila do toho dalšího. Ráno jsem si dala sprchu, ale teď zase můžu jít znova. Když konečně odevzdám klíče od obou dvou pokojů, a sedím už v tom novém, jdu do sprchy. Píše Ned, prý co dělám. On se z hotelu odhlásil dnes brzy ráno. Měl spát jednu noc u holek, které si našly byt, ale nějak to nevyšlo. Já jsem sice platila za dvoulůžkový, a je připravený, ale v reálu jsou tam tři postele. A tam mu navrhnu, že tam může přespat. Je moc rád. Prý se jdou dneska s Alessandrem podívat na byt, tak jestli nechci jít taky. Prý odchází ve dvě, ale nakonec se to posune až na 16. Sláva, mám klid! Ned někde běhá po městě a já uklízím pokoj, srovnávám věci, aby se tam vůbec dalo nějak hnout a je mi docela líto, že jsem neměla to štěstí bydlet na tomhle patře, protože jsem se celý červenec málem udusila. No, ale co se dá dělat. Ned si dá na zbývající postel věci a jde za Alessandrem. Já jsem v 16 připravená jít. Mám v 18 vyzvednout moji kamarádku na letišti. Kluci se jdou podívat na byt, vystupují na Andělu a já zjišťuji, že mám docela čas, tak se jdu podívat s nimi. Jdeme naprosto neuvěřitelnou cestou, napůl lesem, tragedie. Jak tohle vypadá v zimě? Volá mi Katia, prý zmeškala let z Německa, protože z Francie bylo zpožděno. Ježiš! Ještě že jsem nejela rovnou na letiště! To bude cesta teda, z letiště na Zličín a pak celou žlutou linkou až na Vysočanskou. Děs. No nic. Jdeme se podívat na byt a zjistím, že to není byt, ale dům. Je moc hezký, ale ta poloha! Kluci jsou přešlí, zpátky najdeme bus a jedem několik zastávek na metro. Jak jsme tam mohli jít pěšky? Cestou mi volala Hillary, jedna kamarádka, která zítra brzy ráno odjíždí, jestli bych mohla zarezervovat místa v jedné restauraci, na večeři. A tak už se asi nedostanu do hotelu. Takže to bude dlouhý den! Zalezeme s klukama do nějakého Alberta, koupíme si nějaké sušenky a jedeme metrem na Můstek. Tam se chvílí plácáme jen tak a pak zalezeme do nějakého baru. Necítím se vlastně dobře. Já takhle po barech nikdy netrajdala a přijde mi to taková faleš trochu. Ale co, když už jsem tu..objednám si nějaký koktejl, který neznám a kolem 19 se přemisťujeme do Hard Rock Café, kde chtěla Hillary večeřet. Když vejdu, zjistím, že obsluha nemluví česky a že ceny jsou takové, jaké jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech. Nejlevnější hamburger 300 Kč, a musím říct, že jsou z toho přešlí i sami Američané, jen Hillary a její kamarádka jsou samozřejmě spokojené. Docela se tam rozsedíme, platíme kolem desáté. Zase ošéfovat placení je děsivé, ale nakonec odcházíme spokojeni do dalšího kulturního zařízení. Docela by se nám chtělo tančit, ale v pondělí asi nikde nic moc nebude a tak zacházíme do jedné hospůdky, kde mají asi milion piv. Musím jít na letiště a fakt je, že se mi vůbec nechce. Jednoho po druhém obejdu, a nakonec se rozloučím s Hillary. Je to fajn holka. Jako posledního si nechávám Neda, který mě vyšokuje tím, že mi položí ruku kolem pasu, vstane, obejme mě a řekne mi, ať dávám pozor. Jsem paf. Zeptám se ho, kdy přijde "domů" a připadám si hrozně hezky. Vyběhnu a mlátim se linkou B až na Zličín, pak busm na letiště. Tak tak že stihnu poslední bus směrem letiště. Tohle mi tedy byl čert dlužný,že se jí zpozdil let. Jak se dostaneme zpět? Vítání je dojemné, neviděly jsme se tři roky, chvilku se zapovídáme a mě v půl jedné ráno nezbyde nic jiného než vybrat peníze z automatu a vzít si taxíka. Cesta z letiště na Vysočanskou je snad nekonečná. Přijde mi to jako věčnost. Píšu Nedovi, kde je, protože to, že bude spát s námi v pokoji není tak úplně OK, samozřejmě že není hlášený. Konečně vystupujeme. Na hotelové zahrádce je docela rušno. Sedí tam Ned, Patrick, Alessandro, Jordon, Julie a ještě pár holek, které se pomalu začínají trousit domů. Bydlí v domě kus od školy. My se jdeme ubytovat, vyplňovat doklady a nechám Katiu ať si trochu vybalí. Prý umí trochu anglicky. Ono trochu je poměrně dost zavádějící výraz, to je mi jasné. Sjedeme dolů a sedáme si ke klukům. Když tady byla Katia poprvé, každý den mě strašně bolela hlava. Samozřejmě že od nás z rodiny nemluví francouzsky nikdo,takže jsem musela překládat a překládat. Ale jde o to, že tenrkrát při jejím prvním pobytu jsme bydleli u nás doma, pokud jsme někam jely, tak jsem musela brzo vstát, připravit snídani, byla jsem vyčerpaná do morku kostí, i tím programem, i tím jazykem. Takhle aspoň chvíli zůstaneme v Praze, a mě odpadnou ty tragické starosti jak ji zabavit. Teď už to bude lepší než tenkrát. Každopádně výsledek je teď takový, že tlumočím Nedovi a Katie, ona samozřejmě nerozumí ani slovo. Chvíli tam zůstaneme a pak se já a Katia odebereme na pokoj. Ona celou naší historii zná, všechno jsem jí samozřejmě řekla. Za deset minut klepe Ned. Té recepční musí být jasné, jak to celé je, vždycky nás viděla jenom spolu. Katia zalézá do koupelny a Ned si vybaluje věci na spaní. Katia musí být nesvá, musí cítit to dusno ve vzduchu. Když za sebou zavře, sednu si k němu na postel a hladím ho ve vlasech. Brzy usne takovým neklidným mikrospánkem. Pak najednou otevře oči. Kouká strašně vyděšeně. Myslím, že trpí takovým tím šokem, když člověk najednou usne a pak se probudí a netuší kde je, vypadá zmateně. Ptám se ho, jestli je všechno OK, ale on neodpoví. Přitáhne si moji ruku na prsa, teda na tu nepopálenou část a pohladí mě po tváři. Říká mi, že vůbec není zmatený z toho krátkého spánku, ale že si nemyslel, že bych v něm mohla probudit to, co jsem v něm probudila. Že se cítí klidně a bezpečně. Dám mu pusu na čelo, vzhledem k mohutné popálenině v jeho tváři je to jediné možné místo a vychází Katia. Vím, že jí musí být nepříjemně protože se bojí, do jaké scény asi tak vstoupí. Nechám ho být a jdu do koupelny. V pokoji je vtipné ticho. A pak zaléháme ke spánku. Ned na mě smutně kouká. Když Katia usne, opatrně vstanu. Kdyby byl vzhůru, ráda bych ho obejmula. Ale zdá se, že spí. Představa, jak na něj sáhnu a on zařve, mě pobaví a tak se vrátím zpátky do postele. Nakonec vidím jeho siluetu, jak se posadí na posteli a kouká na mě. Teď ale předstírám spánek já. Nevím, co mě to popadlo, ale prostě chci spát. Sama. Bez nějakých komplikací a dojemných posledních polibků. Prostě ne. Silueta si zase lehne a těžce oddechne. Tak, to bychom měli. Dobrou noc.

Já, Jonathan a IKEA (Neděle 27.7.2014)

Ráno vstanu kolem půl deváté. Nádherné ráno. Dám si jen jablko, co najdu, trochu se upravím a jdu do Galerie Fenix na snídani. Mají tam celé snídaňové menu a já mám dnes opravdu děsivý hlad. Mám s sebou PC, aspoň si něco vyřídím. Je to fakt zvláštní, tolik jsme toho spolu všichni zažili, a najednou to skončí tak jako nějak do ztracena. Najednou slyším nefalšovaný New Yorkský přízvuk. A hele, Nicole!A i ostatní holky. Trochu se zapovídáme, ještě jednou mě pozvou na vínko do bytu a jdou se stěhovat. Já zůstávám a z okna vidím Jona. Zavolám mu. Kouká jako blázen a nakonec mě uvidí. Za dlouhou chvíli jde zase zpět. Prý jestli nechci jít s ním. A proč vlastně ne? Prý na mě počká. Musím do hotelu odložit si PC a další tunu věcí a trochu se převléknout. Když vyjdeme z hotelu, jdeme rovnou na metro a vystupujeme až na Karlově náměstí. Jon teď zůstává u dalších holek, které si našly byt. Jdeme dovnitř, holky ho vybavily i klíčem. Super. Jsem hladová, unavená a tak nějak celá zaprášená a umolousaná, je hnusné vedro. Mám džíny. Už jsem neměla nic jiného čistého na sebe. Jon mi pořád opakuje, jak musíme do jedné restaurace, kde mají super burgery.Ale nejdřív je potřeba dojet do IKEY. Prý potřebují do bytu spoustu věcí. A tak jedeme na Zličín do IKEY, kde několik hodin chodíme a vybíráme kravinky. Dojde mi, že vlastně vybírám Jonovi povlečení. Je to zábavná aktivita, až na to, že v IKEE jsem nebyla od doby, kdy mě tam vzal Daniel ve Španělsku. Pořád nerozumím Jonovým úmyslům. Asi jsem totálně nechápavá. Pobereme ty věci a jdem zpět na bus. Cestou se Jon rozmyslí, že by se mu ještě hodilo TESCO, a tam vybere žehlící prkno. A tak zkrátka spolu trávíme odpoledne vybíráním povlečení a věcí, které normálně vybírají páry do svých bytů, až na to, že z nás pár není. Jedeme metrem zpátky na Karlovo náměstí a Jon pořád vypráví o těch burgerech. Holky chtějí jít někam večeřet ale až tak asi za dvě hodiny, ale to by taky mohlo být už po mně. Jon naznačuje, že ve dvou to bude klidnější. Nakonec jdeme jenom já a Jon, skáčeme na tramvaj a vylézáme na Náměstí Míru a pak přestupujeme někam jinam, až vylezeme kus od Jiřího z Poděbrad. Vede mě Jon, já nemám ani potuchy kam to vlastně jdeme. Dáváme si prvotřídní hamburger v maličké restauraci a já si tak uvědomím, že jsem s Jonem strávila vlastně celý den a že je to úžasný společník. Trochu svůj a dost odrzlý. Ještě teď se bavím nad situací, kdy jsem měla s Nedem kafe, tak nějak debata o všem a o ničem a přišel Jon, sedl si vedle mě, pustil mi úryvek vážné hudby a zase odešel. Jindy zase prohlásil, že nebudu doma abych někomu (koho asi tak myslel) dělala večeři a že on mě na ni raději pozve. Je úžasný, opravdu, hodný, upřímný, spolehlivý, jen to tam prostě není. Wow efekt. On se mi ani fyzicky nelíbí, ale je pravda, že tohle třeba můj první partner prostě zlomil svým charakterem a získal si mě na dlouhých sedm let. Ale tady neumím rozluštit zdali se jedná o zájem o moji osobu, nebo o čisté přátelství. Dojíme, trochu se zatáhne a Jon ještě někam jde. Já už bych měla vrátit. Jo, měla, protože jsem celý den neviděla Neda a vidět ho chci. Vrátím se zpět na Vysočanskou docela pozdě, tak nějak kolem půl deváté. Zahrádka zeje téměř prázdnotou, jsou tam jen Patrick, Ned a Jordon. Chvilku s nimi prohodím řeč a vidím Christiana jak leží na gauči v prvním patře. Chvilku jsem tam s nimi a pak zmizím k sobě do pokoje.Je mi ze sebe divně. Celý den trávím s člověkem, který mě asi pravděpodobně rád a utíkám od něj k někomu jinému. Jenomže je to příroda, a nemůžu si vnutit něco, co necítím.  Jsem pěkně utahaná.Píše mi Ned. Kdy se budu stěhovat z hotelu, co jsem celý den dělala, a jak jsem se měla, a že on celý den připravoval hodiny na pohovory do jazykovek.Prý že by přišel. Jsem úplně vyčerpaná, ani nemám náladu. Kluci prý objednali pizzu. Je mi na omdlení, nikam nejdu.Dám si sprchu, a zalézám do postele. Nechávám trochu otevřené dveře. Usnu jako zabitá. Probere mě klapnutí dveří. Ned se nade mnou sklání. Neví že na něj koukám. Kouká na mě, a neví asi jak by mě probral. Sedne si ke mně a pohladí mě po vlasech. Můj první dojem je, že to je Daniel. No jo, prostě to za sebou pořád nemám, to se tu projevuje dost evidentně. Silně mě obejme. Takže ten zvláštní pocit smutku na něj jde taky. Dlouze debatujeme o plánech do budoucna. Líbí se mi, zakoukala jsem se, ale vím, že tahle romance by nakonec mohla dojet na moji lásku k Danielovi. Prostě jsem to nepřekonala. Co jsem si myslela? Koukáme na sebe ve tmě, přesto se vidíme. Víme, že něco mezi námi visí. Jojo, je to skoro jako kdyby Daniel ležel přímo mezi námi (což je mimochodem poměrně zábavná představa). Taky si myslím, že poslední noc očekával víc než obvyklou pusu na dobrou noc, kterou mu teď díky jeho šikovnosti s Absinthem můžu dát leda na čelo. Kouká na mě smutně a ublíženě. No nechat si u sebe někoho na noc z lítosti ani není ničí styl. Mám se snad poslední noc zaplést s chlapem,co za pár dní odjíždí neznámo kam? Když se smutně zvedá, popřeju mu dobrou noc a jdu za ním zavřít. Jo, tak tohle bylo divný. Jo, jasně, prostě to čekal, že mu už podlehnu. Takže chápu to jeho rozčarování. Stejně je až s podivem, jak slušný ten člověk vlastně je. Jsem ale i tak dost rozladěná. Unavená k smrti, s podivnou příchutí minulosti na jazyku, a skoro mi to brání rozumně uvažovat. Zaléhám celá zmatená z toho, co se právě stalo. Ned čekal, že poslední noc oslavíme asi trochu jinak, já čekala že mi spíš řekne že zůstane v Praze a nikdo se ničeho nedočkal a tak nás odcizil vlastní zármutek nad tím vším. Usnu asi v půl čtvrté a mám pocit, že už vážně z tohohle režimu umřu.

Seminář (Sobota 26.7.2014)

Tak je to všechno definitivně u konce. Zvláštní pocit. Dnes naposledy někam vstávám. Jsem docela vyspalá, čemuž se dost divím. Dneska odjíždí María, dost smutné. No nic, vzhůru do boje.Udělám si snídani a když jsem celá nazdobená, vyrazím do Galérie Fénix, a koupím si obživu na celý den. Smska od Neda. Prý kdy začíná kurz. Píše mi v momentě kdy si lektorka píše naše jména. Děs. Tomu člověku je 15. Nějak se usadíme a je to. Nemám ráda děti, ano, je to tak, říkám to celý svůj život...a hrozně nerada je učím, a proto teď sedím tady. Logika, že. Jenomže on to hrozně každý vyžaduje a když už tady ta možnost byla, tak jako co, nevyužít to snad? Ani omylem. A tak ve skupinkách předcházíme před obecenstvo, tedy před zbytek třídy a zpíváme, tleskáme, vymýšlíme rýmy. Děs. První přestávka. 11.30. Letím jako o závod do vedlejšího domu a snažím se pomoct Maríje s kufrem. Má asi tunu. Ona táhne ještě palubní,batoh a počítač. Má zavolaného taxíka. Smutně se loučíme. Jde kolem Ned. Ptá se jestli potřebujeme pomoc. No to brzo. María odjíždí, její přítel Alessandro ji doprovází na letiště, Ned jde na seminář a já si prostě nechávám dvě minuty pro sebe a zakusuji se do vynikající bagety. Jojo, ta mi bude chybět. Vpadnu do hodiny o deset minut později a účastním se všech her. Když se blíží pátá, seminář končí. Jdeme si vyzvednout oficiální diplomy ze včera, přece jen bylo rozumnější nechat je tam, když se šlo slavit a dostáváme i diplomy za dnešek, jen pro mě nemají, protože jsem se přihlásila pozdě a přijde mi domů poštou. Ned mizí a spousta lidí s ním. Je to takové smutné, někdo zmizí i navždy. Několik lidí kurz opustilo dobrovolně, někteří ho neudělali, ti už jsou pryč, ale některé holky letí domů už zítra. Prostě se to chýlí všechno ke konci. Smutné. Tak nějak přemýšlím, co se bude dneska dít. Nějak se zapovídám s holkama a domluvíme se, že zajdeme do Riegrových sadů, na pivo. Holky na mě počkají na metru a jedem na Jiřího z Poděbrad,kde si holky, Cally a Allison našly nádherný byt, který nám teď jdou ukázat. Je fakt bezva. Pak jdeme na zahrádku, povídáme, já si občas napíšu něco s Nedem a kolem půl jedné chytáme taxíka, je nás v něm pět:) a ujíždíme směr Vysočanská. S holkama se rozloučím, s tím, že zítra se ony stěhují pryč ať přijdu na vínko, a jdu domů. No, domů. Už tomu tak říkat nemůžu. Hotel zeje prázdnotou. Absolutní. Netuším ani, kde je Ned, jestli už spí, nebo někam šel..a vem to čert, je asi půl druhé když jsem připravená jít spát. Zítra chci jít na velkou snídani, už se moc těším. Tak dobrou noc!

Ve zdraví jsme přežili! (Pátek 25.7.2014)

Tak teda poslední ránko!Dost smutný pocit. Na druhou stranu je ale nádherný den. Mám chuť si prozpěvovat. Zajdu si udělat snídani, umyju si vlasy a celkově mám dneska tak nějak čas a příležitost se dost zvelebit a tak toho využiji a po dlouhé době si dám i práci s žehlením vlasů. V deset začíná prezentace různých jazykových škol, kterou bych nerada zmeškala. Je to prostě takový Job fair. Mrknu na letáček a zjistím, že jako první prezentují školy, o něž nemám ani nejmenší zájem.A tak jdu do Galerie Fénix a poflakuju se po obchůdcích. Dorazím až na 11, kdy se konečně začíná něco dít. Po dlouhých úvahách jsem se rozhodla přihlásit se na zítřejší školení o vzdělávání mladých a dětí, to člověk neví, kdy se hodí. Zajdu za holkama do recepce a pak rovnou na prezentaci škol. Škola, která mě zajímá, zrušila prezentaci a místo ní přijde nějaká jiná. Pozoruji Neda a zjišťuji, že jsem si ho přestala vážit. Sedí tam ve zmuchlaných hadrech, s popáleným obličejem kvůli tomu, že chtěl být těžký frajer a vyrovnat se devatenáctiletým klukům. Ve středu jsem to zklamání cítila poprvé, a včera, když jsem ho pozorovala, co dělá na terase, jsem zjistila, že se stydím. Za sebe. Že jsem se do něj zakoukala. A vzpomenu si na jednu naši pozdně noční debatu...kdy mi říkal, že žil život v přepychu, že nikdy nepočítal peníze, ale že měl málo opravdových přátel a že vlastně zjistil, že má v životě špatné hodnoty.Že vlastně žádné nemá.Že jeho svět byl povrchní. A že to zjistil až téměř před čtyřicítkou. Několikrát na mě smutně koukal a říkal mi: "Jsi tak mladá, nenechej se nikdy nikým svázat! Co já bych za to dal, kdybych Tvoje myšlenky měl v Tvých letech, mám je až teď, a teď je už pozdě." A pak mi to dojde. Byl to člověk, kterého jsem obdivovala za to, že měl odvahu sebrat se a zmizet ze života, který ho nečinil šťastným. Jenomže ono je to jinak, on sice odešel hrdě,ale teď je ztracený. Ztracený poutník, všude cizinec.A tak ho tak pozoruji, jak si dělá zápisky z prezentací, sleduji jeho lehce spálené vlasy, jeho grimasy, když něco nestihne zapsat a začínám vlastně tím víc postrádat Daniela. Kdyby Daniel viděl Neda, rozhodně by si spolu neměli co říct a jeden by druhým těžce pohrdal. Daniel měl psychické poruchy, nemůžu mu je upřít a nedá se to zapomenout, zabraňovaly mu uvědomovat si, co vlastně dělá, ale na druhou stranu,byl to člověk na kterého bylo spolehnutí a měl velice pevné zásady. Ocelové. Ned je kam vítr tam plášť, téměř čtyřicetiletý zbloudilý poutník, který sem tam kouří marihuanu, a jeho nově získána životní svoboda mu zamotala hlavu. Já jsem na takovou porci svobody zvyklá, ale on ne. Sám mi to i řekl. A teď vlastně neví co chce. Cestovat? Pracovat? Mít hodně holek? Jednu? Mě? Žít v ČR? V Asii? Milion otázek na které neznal odpovědi. Vlastně je mi ho líto. Líto v tom, že objevil teď to, co já už vím dávno. A z tohohle dumání mě vytrhne další prezentátor. Ten mě vytrhne vším, svým hlubokým hlasem a svým velmi zajímavým vzhledem. Vysoký asi metr devadesát, módní pleš, brýle, černá košile, černé oči. Američan. Začne nám přednášet o výhodách individuálních hodin pro studenty. Zkoumá kdo odkud je. Amerika, Austrálie, Británie. Pípnu, že Praha. Obdiv. Ano, to co má v očích je obdiv! Když ho srovnám s Nedem, tak samozřejmě z toho nemůže vyjít dobře. Tenhle chlápek je totiž jeho opak. Cílevědomý, s naprosto jasnou představou o životě, ví co chce, nestydí se za to a taky si to vezme, zařídí, prostě "ne" pro něj nebude odpovědí. A tak se přistihnu, že tomu neznámému silně testosteronem nabitému muži zírám nepokrytě na jeho ruce, pak mě upoutá jak má rovná záda(to je moje osobní úchylka, Daniel chodil nejvíc rovně ze všech lidí na téhle planetě) a neujde mi, že ty hluboké černé oči za těmi ještě černějšími obroučkami mě zkoumají taky. Jednou mi věnuje tak zubatý americký úsměv, že pár lidí neodolá a otočí se, aby vystopovali, kam ten úsměv měl mířit. Mezi nimi se otočí i Ned. Najdu v jeho očích něco jako údiv. No jo, Nede, nejsi jediný na planetě! Nejsem si jistá, jestli si to jenom namlouvám, ale cítím tak nějaké létající jiskry. Jsem tak moc šťastná, tak mooooooc že jsem si dneska tak vyhrála se svým vzhledem, oblečením a vůbec se vším! Cítím se pevně v kramflecích a tak když přijde náš školitel s tím, že je pauza na oběd a všichni vyletí ze dveří, já velmi pomalu uklízím věci do batohu. A když všichni zmizí, jdu se zvědavě zeptat, jak přesně probíhá ten systém výuky, o kterém se jenom krátce zmínil. A tak tam živě diskutujeme asi dvacet minut. Do toho vleze do třídy náš školitel, který mi jde oznámit, že R. je jeho kamarád a že přišli do Prahy spolu a že slyšel, jak se bavíme, tak nás jde vyhodit, protože jdou všichni na oběd. Rozloučíme se a já scházím dolů do prvního patra. Musím si jít okopírovat učebnici, což mě úplně rozladí, protože si všimnu, že R. se zastaví začne si zavazovat tkaničku, čímž se trochu zbrzdí...jenže u kopírky je fronta, takže se otočí a odejde. Okopíruju to jak jen nejrychleji umím, ale když vyběhnu, už tam není. Já bych s ním přitom zašla na oběd! Z naší skupiny už nikoho nikde nevidím. Dojdu si tedy pro poslední oběd do Hotelu Cortéz, kde potkám pár holek. Dneska je poslední hodina, co učíme. Ta první skupina už odučila včera a dnes mají volno!Smutné. Takže nemůžu s nikým být, když dnes učím. Jdu do školy se připravit a trpím takovou lehkou nervozitou. Je to zvláštní pocit! První učí Jenny, pak jde Patrick, já jdu poslední. Pořád čekám, že moje hodina bude monitorovaná, ale není. Zvláštní. Skončíme v 17.30 a jde za mnou školitel Kenny, že prý jak jsem to zvládla, že nestihli dnes monitorovat, protože moje hodiny byly obecně dobré, ale že tam byli jiní, u kterých musel proběhnout monitoring aby vůbec dostali certifikát. Takže konec!Oficiální konec! Prý se máme sejít kolem 19.00 na předávání diplomů. Naposledy si tak projdu školu a jdeme s ostatními  na pivo. Mám s sebou PC a milion knih a představím si, že asi po rozdání diplomů to půjdeme někam zapít. Kdy se převléknout, trochu namalovat a hlavně odložit věci. Takže se s ostatními rychle loučím a jdu si dát rychlou sprchu, uklidím všechny věci a beru jen minikabelku s penězi a mobilem. Cestou potkávám Neda, Maríu a Alessandra. Stojíme před školou, venku je asi milion stupňů a mně přijde neuvěřitelně, že to všechno končí. Jsme konečně všichni, takže začínáme oficiální předávání. Užila jsem si to naprosto neuvěřitelně, vypustila jsem u toho duši, spala tři hodiny denně ale přesto přese všechno to byl kurz, na kterém jsem se naučila absolutně nejvíc v životě, který mi dal mnohem víc než celá vysoká škola (to už mi říkali i v několika jazykových školách), potkala jsem přátele na celý život, stihla se i lehce zakoukat do Neda, a navíc mě to stálo jednou takové úsilí, protože nejsem jaksi rodilý mluvčí. A tak, když se ozve moje jméno,a já jdu pro diplom mezitím co všichni tleskají, mám co dělat aby těch pár slz dojetí, které mi ukanou, nikdo neviděl. Je to pro mě taková čest, taková pocta, že to ani nedokážu popsat.Když všichni dostanou svoje diplomy, jdeme se fotit. Nemůžu věřit tomu, že je to už u konce! Je to vlastně dost smutné. Pak se i s vyučujícími dohodneme, že půjdeme na pivo na jednu zahrádku, která je dost blízko. A najednou se všichni rozprchnou. Když se zamkne škola, jdu na tu zahrádku a vidím, že tam už všichni sedí. Chci si sednout k prvnímu stolu, ale už tam není místo. Tak si sednu ke druhému. Nakonec to není špatné, sednou si k nám naši učitelé a potom, jak čas postupuje, se nakonec rozhážeme podle toho, kde má kdo jaké kamarády a nejlepší je, když si většina stoupne a jen tak korzuje. Většina lidí se opije naprosto neuvěřitelným způsobem. Až koukám. Já teda taky nejsem svatá, ale před 4 piva nejdu a jsem téměř střízlivá. Ostatní prokládají svá piva tvrdými panáky a já jenom žasnu. Pak mi barmanka naznačí, že by potřebovala zaplatit. A začíná klasická výzva, a to obejít všechny vyptat se, co kdo měl. Když odcházíme, dojde mi, že mi barmanka lhala, že nás jenom chtěla vyhodit. Dá se to pochopit, protože jsme byli značně hluční, ale stejně, mohla to říct rovnou. A tak se snažíme nalézt jinou hospodu, ale je nás hrozně moc. Tahle starost mi brzy odpadne, protože spousta lidí se ztratí a většina má stále ještě batohy od odpoledne a jdou prostě domů. Asi 14 lidí dojde do další hospůdky, kde se tak nějak loučíme, protože ne všichni se zapsali na ten seminář o výuce dětí, který je zítra. Nevím, co se děje, ale Ned je celou dobu u mě, fotí si nás s mojí kamarádkou, ptá se mě, jestli mi může objednat pivo a dokonce mi nabídne svoji židli k sezení, což už u něj považuji za opravdu hluboký důkaz lásky:-D sedíme tam dlouho, než k nám opět dojde barman a oznámí mi, jestli bych mu pomohla všechny obejít, aby mu zaplatili. A tak se zase pouštím do drsné výzvy, kterou ale nakonec zvládneme. Někteří jdou kouřit ven a mně je nepříjemné zůstat u stolu sama, tak jdu ven taky. Tam už se na mě zubí Ned a ptá se,jestli umím tančit. Vím, že je jeden z těch, kteří tolik upito nemají, a tak nechápu, co mu vlastně je. Asi smutek z ukončení kurzu, nedokážu si to jinak vysvětlit. Bere mě za ruku, zpívá nějaké staré americké písničky a do toho tančíme. Na chodníku, přede všemi, jsem šťastná. Tak jo, tak mě asi nějakým svým zvráceným způsobem má rád. Ale já taky dobře vím, jak se umí chovat, když není po jeho (je narozený ve znamení Lva, pro informaci)jak se chová, když "lvem salónu" je někdo jiný než on, a to jsou okamžiky, kdy o jeho náklonnosti silně pochybuji. Asi mi čte myšlenky, protože mě strašně silně obejme, sotva můžu dýchat a hladí mě po vlasech. Někteří, kteří zřejmě dosud nezaznamenali existenci něčeho, co mezi námi je neváhají vypísknout se slovy "Ty vole!!!Já to věděla!!" a podobně. Když odcházíme hledat nějaké jiné kulturní zařízení (je jedna ráno)chytne mě kolem pasu a jdeme krok za ostatními. Já už tomu člověku vážně vůbec nerozumím! Mám hroznou chuť tancovat,ale kde, takhle pozdě?Ani do centra se nedostaneme, když už nejezdí metro.Ned všechny zastaví a křikne: "Zastavte, nejdeme do hospody, pojedeme někam do centra, Monika chce tancovat." Tohle obracení davů kvůli mé maličkosti mi samozřejmě dělá dobře a nejvíc dobře mi dělá, že Ned se mě drží jako klíště, ačkoliv jdou s námi dva naši vyučující. Nakonec zapadneme do nějaké šíleně putyky, kde se opravdu necítíme dobře a já cítím, že bych měla jít spát. Zítra začínáme v deset! A tak jdu s holkama směr hotel, ti, co bydlí trochu jinde, nakonec zůstávají stranou a řeší, kam půjdou. Přede mnou jde Ned, Christian, Jordan a holky. Sedneme si na chvíli na terasu a kluci si objednávají pivo a já jenom můžu vzpomínat na ty všechny šťastné okamžiky, které jsem s těmihle lidmi prožila. Zvedám se s tím, že jsem šíleně unavená a k mému vlastnímu překvapení se zvedne Ned, že jde taky. Ne všichni o tom věděli, ale teď už pochopili i ti, kteří předtím nechápali. Jo, udělá mi to radost. Velkou. Jdeme směr Nedův pokoj a vím, že z terasy je to vidět.Zase potkáme Johna, jde s džusem z kuchyně. No jo, co se dá dělat. Když přijdeme do pokoje, Ned pustí na počítači nějaké staré americké písničky a pobrukuje si. Kdo zná Sex ve městě tak si jistě vybaví zálibu "Pana Božského" ve starých černobílých filmech a v některých dílech i ve starší hudbě. Úplně se tomu musím smát. Lehneme si do postele a jen tak posloucháme. Ani nemluvíme. Strašně silně mě obejme. Nějak pochopím, že je to jeho způsob mi vyznat náklonnost a vlastně se omluvit za to, že jsme si nikdy nic neslíbili. Prostě to nejde. Každý máme jiné cíle. Nebo bych byla šťastnější, kdyby tu zůstal, žili jsme v Praze a o něco se pokusili? Nelezlo by mi těch jeho 10 let navíc nakonec na nervy? a co je ta jeho životní ztroskotanost? Je to sexy, nebo to považuju za úpadek? A nebyla bych to nakonec já, kdo by to celé stopnul, protože v duši doufám, že se k s sobě s Danielem vrátíme?Jen tak koukáme a cítím, že jemu v hlavě taky leccos šrotuje. Ptá se mě, jestli tam nechci spát, že nechce být sám. Tomu docela rozumím, ale představa, jak s ním spím na jedné posteli, a představa, jak zítra celý den kvůli tomu spím na semináři, je děsivá. Políbím ho na čelo a jdu pryč. Kdoví co by taky poslední noc chtěl zkoušet, v tomhle si o mužích nedělám velké iluze. Padám do svojí čisťounké, dnes převlečené postele, a jen se obávám, že budu zítra pěkně unavená, jsou skoro čtyři ráno.