Tak
teda poslední ránko!Dost smutný pocit. Na druhou stranu je ale
nádherný den. Mám chuť si prozpěvovat. Zajdu si udělat snídani,
umyju si vlasy a celkově mám dneska tak nějak čas a příležitost
se dost zvelebit a tak toho využiji a po dlouhé době si dám i
práci s žehlením vlasů. V deset začíná prezentace různých
jazykových škol, kterou bych nerada zmeškala. Je to prostě takový
Job fair. Mrknu na letáček a zjistím, že jako první prezentují
školy, o něž nemám ani nejmenší zájem.A tak jdu do Galerie
Fénix a poflakuju se po obchůdcích. Dorazím až na 11, kdy se
konečně začíná něco dít. Po dlouhých úvahách jsem se
rozhodla přihlásit se na zítřejší školení o vzdělávání
mladých a dětí, to člověk neví, kdy se hodí. Zajdu za holkama
do recepce a pak rovnou na prezentaci škol. Škola, která mě
zajímá, zrušila prezentaci a místo ní přijde nějaká jiná.
Pozoruji Neda a zjišťuji, že jsem si ho přestala vážit. Sedí
tam ve zmuchlaných hadrech, s popáleným obličejem kvůli tomu, že
chtěl být těžký frajer a vyrovnat se devatenáctiletým klukům.
Ve středu jsem to zklamání cítila poprvé, a včera, když jsem
ho pozorovala, co dělá na terase, jsem zjistila, že se stydím. Za
sebe. Že jsem se do něj zakoukala. A vzpomenu si na jednu naši
pozdně noční debatu...kdy mi říkal, že žil život v přepychu,
že nikdy nepočítal peníze, ale že měl málo opravdových přátel
a že vlastně zjistil, že má v životě špatné hodnoty.Že
vlastně žádné nemá.Že jeho svět byl povrchní. A že to
zjistil až téměř před čtyřicítkou. Několikrát na mě smutně
koukal a říkal mi: "Jsi tak mladá, nenechej se nikdy nikým
svázat! Co já bych za to dal, kdybych Tvoje myšlenky měl v Tvých
letech, mám je až teď, a teď je už pozdě." A pak mi to
dojde. Byl to člověk, kterého jsem obdivovala za to, že měl
odvahu sebrat se a zmizet ze života, který ho nečinil šťastným.
Jenomže ono je to jinak, on sice odešel hrdě,ale teď je ztracený.
Ztracený poutník, všude cizinec.A tak ho tak pozoruji, jak si dělá
zápisky z prezentací, sleduji jeho lehce spálené vlasy, jeho
grimasy, když něco nestihne zapsat a začínám vlastně tím víc
postrádat Daniela. Kdyby Daniel viděl Neda, rozhodně by si spolu
neměli co říct a jeden by druhým těžce pohrdal. Daniel měl
psychické poruchy, nemůžu mu je upřít a nedá se to zapomenout,
zabraňovaly mu uvědomovat si, co vlastně dělá, ale na druhou
stranu,byl to člověk na kterého bylo spolehnutí a měl velice
pevné zásady. Ocelové. Ned je kam vítr tam plášť, téměř
čtyřicetiletý zbloudilý poutník, který sem tam kouří
marihuanu, a jeho nově získána životní svoboda mu zamotala
hlavu. Já jsem na takovou porci svobody zvyklá, ale on ne. Sám mi
to i řekl. A teď vlastně neví co chce. Cestovat? Pracovat? Mít
hodně holek? Jednu? Mě? Žít v ČR? V Asii? Milion otázek na
které neznal odpovědi. Vlastně je mi ho líto. Líto v tom, že
objevil teď to, co já už vím dávno. A z tohohle dumání mě
vytrhne další prezentátor. Ten mě vytrhne vším, svým hlubokým
hlasem a svým velmi zajímavým vzhledem. Vysoký asi metr
devadesát, módní pleš, brýle, černá košile, černé oči.
Američan. Začne nám přednášet o výhodách individuálních
hodin pro studenty. Zkoumá kdo odkud je. Amerika, Austrálie,
Británie. Pípnu, že Praha. Obdiv. Ano, to co má v očích je
obdiv! Když ho srovnám s Nedem, tak samozřejmě z toho nemůže
vyjít dobře. Tenhle chlápek je totiž jeho opak. Cílevědomý, s
naprosto jasnou představou o životě, ví co chce, nestydí se za
to a taky si to vezme, zařídí, prostě "ne" pro něj
nebude odpovědí. A tak se přistihnu, že tomu neznámému silně
testosteronem nabitému muži zírám nepokrytě na jeho ruce, pak mě
upoutá jak má rovná záda(to je moje osobní úchylka, Daniel
chodil nejvíc rovně ze všech lidí na téhle planetě) a neujde
mi, že ty hluboké černé oči za těmi ještě černějšími
obroučkami mě zkoumají taky. Jednou mi věnuje tak zubatý
americký úsměv, že pár lidí neodolá a otočí se, aby
vystopovali, kam ten úsměv měl mířit. Mezi nimi se otočí i
Ned. Najdu v jeho očích něco jako údiv. No jo, Nede, nejsi jediný
na planetě! Nejsem si jistá, jestli si to jenom namlouvám, ale
cítím tak nějaké létající jiskry. Jsem tak moc šťastná, tak
mooooooc že jsem si dneska tak vyhrála se svým vzhledem, oblečením
a vůbec se vším! Cítím se pevně v kramflecích a tak když
přijde náš školitel s tím, že je pauza na oběd a všichni
vyletí ze dveří, já velmi pomalu uklízím věci do batohu. A
když všichni zmizí, jdu se zvědavě zeptat, jak přesně probíhá
ten systém výuky, o kterém se jenom krátce zmínil. A tak tam
živě diskutujeme asi dvacet minut. Do toho vleze do třídy náš
školitel, který mi jde oznámit, že R. je jeho kamarád a že
přišli do Prahy spolu a že slyšel, jak se bavíme, tak nás jde
vyhodit, protože jdou všichni na oběd. Rozloučíme se a já
scházím dolů do prvního patra. Musím si jít okopírovat
učebnici, což mě úplně rozladí, protože si všimnu, že R. se
zastaví začne si zavazovat tkaničku, čímž se trochu
zbrzdí...jenže u kopírky je fronta, takže se otočí a odejde.
Okopíruju to jak jen nejrychleji umím, ale když vyběhnu, už tam
není. Já bych s ním přitom zašla na oběd! Z naší skupiny už
nikoho nikde nevidím. Dojdu si tedy pro poslední oběd do Hotelu
Cortéz, kde potkám pár holek. Dneska je poslední hodina, co
učíme. Ta první skupina už odučila včera a dnes mají
volno!Smutné. Takže nemůžu s nikým být, když dnes učím. Jdu
do školy se připravit a trpím takovou lehkou nervozitou. Je to
zvláštní pocit! První učí Jenny, pak jde Patrick, já jdu
poslední. Pořád čekám, že moje hodina bude monitorovaná, ale
není. Zvláštní. Skončíme v 17.30 a jde za mnou školitel Kenny,
že prý jak jsem to zvládla, že nestihli dnes monitorovat, protože
moje hodiny byly obecně dobré, ale že tam byli jiní, u kterých
musel proběhnout monitoring aby vůbec dostali certifikát. Takže
konec!Oficiální konec! Prý se máme sejít kolem 19.00 na
předávání diplomů. Naposledy si tak projdu školu a jdeme s
ostatními na pivo. Mám s sebou PC a milion knih a představím
si, že asi po rozdání diplomů to půjdeme někam zapít. Kdy se
převléknout, trochu namalovat a hlavně odložit věci. Takže se s
ostatními rychle loučím a jdu si dát rychlou sprchu, uklidím
všechny věci a beru jen minikabelku s penězi a mobilem. Cestou
potkávám Neda, Maríu a Alessandra. Stojíme před školou, venku
je asi milion stupňů a mně přijde neuvěřitelně, že to všechno
končí. Jsme konečně všichni, takže začínáme oficiální
předávání. Užila jsem si to naprosto neuvěřitelně, vypustila
jsem u toho duši, spala tři hodiny denně ale přesto přese
všechno to byl kurz, na kterém jsem se naučila absolutně nejvíc
v životě, který mi dal mnohem víc než celá vysoká škola (to
už mi říkali i v několika jazykových školách), potkala jsem
přátele na celý život, stihla se i lehce zakoukat do Neda, a
navíc mě to stálo jednou takové úsilí, protože nejsem jaksi
rodilý mluvčí. A tak, když se ozve moje jméno,a já jdu pro
diplom mezitím co všichni tleskají, mám co dělat aby těch pár
slz dojetí, které mi ukanou, nikdo neviděl. Je to pro mě taková
čest, taková pocta, že to ani nedokážu popsat.Když všichni
dostanou svoje diplomy, jdeme se fotit. Nemůžu věřit tomu, že je
to už u konce! Je to vlastně dost smutné. Pak se i s vyučujícími
dohodneme, že půjdeme na pivo na jednu zahrádku, která je dost
blízko. A najednou se všichni rozprchnou. Když se zamkne škola,
jdu na tu zahrádku a vidím, že tam už všichni sedí. Chci si
sednout k prvnímu stolu, ale už tam není místo. Tak si sednu ke
druhému. Nakonec to není špatné, sednou si k nám naši učitelé
a potom, jak čas postupuje, se nakonec rozhážeme podle toho, kde
má kdo jaké kamarády a nejlepší je, když si většina stoupne a
jen tak korzuje. Většina lidí se opije naprosto neuvěřitelným
způsobem. Až koukám. Já teda taky nejsem svatá, ale před 4 piva
nejdu a jsem téměř střízlivá. Ostatní prokládají svá piva
tvrdými panáky a já jenom žasnu. Pak mi barmanka naznačí, že
by potřebovala zaplatit. A začíná klasická výzva, a to obejít
všechny vyptat se, co kdo měl. Když odcházíme, dojde mi, že mi
barmanka lhala, že nás jenom chtěla vyhodit. Dá se to pochopit,
protože jsme byli značně hluční, ale stejně, mohla to říct
rovnou. A tak se snažíme nalézt jinou hospodu, ale je nás hrozně
moc. Tahle starost mi brzy odpadne, protože spousta lidí se ztratí
a většina má stále ještě batohy od odpoledne a jdou prostě
domů. Asi 14 lidí dojde do další hospůdky, kde se tak nějak
loučíme, protože ne všichni se zapsali na ten seminář o výuce
dětí, který je zítra. Nevím, co se děje, ale Ned je celou dobu
u mě, fotí si nás s mojí kamarádkou, ptá se mě, jestli mi může
objednat pivo a dokonce mi nabídne svoji židli k sezení, což už
u něj považuji za opravdu hluboký důkaz lásky:-D sedíme tam
dlouho, než k nám opět dojde barman a oznámí mi, jestli bych mu
pomohla všechny obejít, aby mu zaplatili. A tak se zase pouštím
do drsné výzvy, kterou ale nakonec zvládneme. Někteří jdou
kouřit ven a mně je nepříjemné zůstat u stolu sama, tak jdu ven
taky. Tam už se na mě zubí Ned a ptá se,jestli umím tančit.
Vím, že je jeden z těch, kteří tolik upito nemají, a tak
nechápu, co mu vlastně je. Asi smutek z ukončení kurzu, nedokážu
si to jinak vysvětlit. Bere mě za ruku, zpívá nějaké staré
americké písničky a do toho tančíme. Na chodníku, přede všemi,
jsem šťastná. Tak jo, tak mě asi nějakým svým zvráceným
způsobem má rád. Ale já taky dobře vím, jak se umí chovat,
když není po jeho (je narozený ve znamení Lva, pro informaci)jak
se chová, když "lvem salónu" je někdo jiný než on, a
to jsou okamžiky, kdy o jeho náklonnosti silně pochybuji. Asi mi
čte myšlenky, protože mě strašně silně obejme, sotva můžu
dýchat a hladí mě po vlasech. Někteří, kteří zřejmě dosud
nezaznamenali existenci něčeho, co mezi námi je neváhají
vypísknout se slovy "Ty vole!!!Já to věděla!!" a
podobně. Když odcházíme hledat nějaké jiné kulturní zařízení
(je jedna ráno)chytne mě kolem pasu a jdeme krok za ostatními. Já
už tomu člověku vážně vůbec nerozumím! Mám hroznou chuť
tancovat,ale kde, takhle pozdě?Ani do centra se nedostaneme, když
už nejezdí metro.Ned všechny zastaví a křikne: "Zastavte,
nejdeme do hospody, pojedeme někam do centra, Monika chce tancovat."
Tohle obracení davů kvůli mé maličkosti mi samozřejmě dělá
dobře a nejvíc dobře mi dělá, že Ned se mě drží jako klíště,
ačkoliv jdou s námi dva naši vyučující. Nakonec zapadneme do
nějaké šíleně putyky, kde se opravdu necítíme dobře a já
cítím, že bych měla jít spát. Zítra začínáme v deset! A tak
jdu s holkama směr hotel, ti, co bydlí trochu jinde, nakonec
zůstávají stranou a řeší, kam půjdou. Přede mnou jde Ned,
Christian, Jordan a holky. Sedneme si na chvíli na terasu a kluci si
objednávají pivo a já jenom můžu vzpomínat na ty všechny
šťastné okamžiky, které jsem s těmihle lidmi prožila. Zvedám
se s tím, že jsem šíleně unavená a k mému vlastnímu
překvapení se zvedne Ned, že jde taky. Ne všichni o tom věděli,
ale teď už pochopili i ti, kteří předtím nechápali. Jo, udělá
mi to radost. Velkou. Jdeme směr Nedův pokoj a vím, že z terasy
je to vidět.Zase potkáme Johna, jde s džusem z kuchyně. No jo, co
se dá dělat. Když přijdeme do pokoje, Ned pustí na počítači
nějaké staré americké písničky a pobrukuje si. Kdo zná Sex ve
městě tak si jistě vybaví zálibu "Pana Božského" ve
starých černobílých filmech a v některých dílech i ve starší
hudbě. Úplně se tomu musím smát. Lehneme si do postele a jen tak
posloucháme. Ani nemluvíme. Strašně silně mě obejme. Nějak
pochopím, že je to jeho způsob mi vyznat náklonnost a vlastně se
omluvit za to, že jsme si nikdy nic neslíbili. Prostě to nejde.
Každý máme jiné cíle. Nebo bych byla šťastnější, kdyby tu
zůstal, žili jsme v Praze a o něco se pokusili? Nelezlo by mi těch
jeho 10 let navíc nakonec na nervy? a co je ta jeho životní
ztroskotanost? Je to sexy, nebo to považuju za úpadek? A nebyla
bych to nakonec já, kdo by to celé stopnul, protože v duši
doufám, že se k s sobě s Danielem vrátíme?Jen tak koukáme a
cítím, že jemu v hlavě taky leccos šrotuje. Ptá se mě, jestli
tam nechci spát, že nechce být sám. Tomu docela rozumím, ale
představa, jak s ním spím na jedné posteli, a představa, jak
zítra celý den kvůli tomu spím na semináři, je děsivá.
Políbím ho na čelo a jdu pryč. Kdoví co by taky poslední noc
chtěl zkoušet, v tomhle si o mužích nedělám velké iluze. Padám
do svojí čisťounké, dnes převlečené postele, a jen se obávám,
že budu zítra pěkně unavená, jsou skoro čtyři ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat