Ráno vstanu kolem půl deváté. Nádherné ráno. Dám si jen jablko, co najdu, trochu se upravím a jdu do Galerie Fenix na snídani. Mají tam celé snídaňové menu a já mám dnes opravdu děsivý hlad. Mám s sebou PC, aspoň si něco vyřídím. Je to fakt zvláštní, tolik jsme toho spolu všichni zažili, a najednou to skončí tak jako nějak do ztracena. Najednou slyším nefalšovaný New Yorkský přízvuk. A hele, Nicole!A i ostatní holky. Trochu se zapovídáme, ještě jednou mě pozvou na vínko do bytu a jdou se stěhovat. Já zůstávám a z okna vidím Jona. Zavolám mu. Kouká jako blázen a nakonec mě uvidí. Za dlouhou chvíli jde zase zpět. Prý jestli nechci jít s ním. A proč vlastně ne? Prý na mě počká. Musím do hotelu odložit si PC a další tunu věcí a trochu se převléknout. Když vyjdeme z hotelu, jdeme rovnou na metro a vystupujeme až na Karlově náměstí. Jon teď zůstává u dalších holek, které si našly byt. Jdeme dovnitř, holky ho vybavily i klíčem. Super. Jsem hladová, unavená a tak nějak celá zaprášená a umolousaná, je hnusné vedro. Mám džíny. Už jsem neměla nic jiného čistého na sebe. Jon mi pořád opakuje, jak musíme do jedné restaurace, kde mají super burgery.Ale nejdřív je potřeba dojet do IKEY. Prý potřebují do bytu spoustu věcí. A tak jedeme na Zličín do IKEY, kde několik hodin chodíme a vybíráme kravinky. Dojde mi, že vlastně vybírám Jonovi povlečení. Je to zábavná aktivita, až na to, že v IKEE jsem nebyla od doby, kdy mě tam vzal Daniel ve Španělsku. Pořád nerozumím Jonovým úmyslům. Asi jsem totálně nechápavá. Pobereme ty věci a jdem zpět na bus. Cestou se Jon rozmyslí, že by se mu ještě hodilo TESCO, a tam vybere žehlící prkno. A tak zkrátka spolu trávíme odpoledne vybíráním povlečení a věcí, které normálně vybírají páry do svých bytů, až na to, že z nás pár není. Jedeme metrem zpátky na Karlovo náměstí a Jon pořád vypráví o těch burgerech. Holky chtějí jít někam večeřet ale až tak asi za dvě hodiny, ale to by taky mohlo být už po mně. Jon naznačuje, že ve dvou to bude klidnější. Nakonec jdeme jenom já a Jon, skáčeme na tramvaj a vylézáme na Náměstí Míru a pak přestupujeme někam jinam, až vylezeme kus od Jiřího z Poděbrad. Vede mě Jon, já nemám ani potuchy kam to vlastně jdeme. Dáváme si prvotřídní hamburger v maličké restauraci a já si tak uvědomím, že jsem s Jonem strávila vlastně celý den a že je to úžasný společník. Trochu svůj a dost odrzlý. Ještě teď se bavím nad situací, kdy jsem měla s Nedem kafe, tak nějak debata o všem a o ničem a přišel Jon, sedl si vedle mě, pustil mi úryvek vážné hudby a zase odešel. Jindy zase prohlásil, že nebudu doma abych někomu (koho asi tak myslel) dělala večeři a že on mě na ni raději pozve. Je úžasný, opravdu, hodný, upřímný, spolehlivý, jen to tam prostě není. Wow efekt. On se mi ani fyzicky nelíbí, ale je pravda, že tohle třeba můj první partner prostě zlomil svým charakterem a získal si mě na dlouhých sedm let. Ale tady neumím rozluštit zdali se jedná o zájem o moji osobu, nebo o čisté přátelství. Dojíme, trochu se zatáhne a Jon ještě někam jde. Já už bych měla vrátit. Jo, měla, protože jsem celý den neviděla Neda a vidět ho chci. Vrátím se zpět na Vysočanskou docela pozdě, tak nějak kolem půl deváté. Zahrádka zeje téměř prázdnotou, jsou tam jen Patrick, Ned a Jordon. Chvilku s nimi prohodím řeč a vidím Christiana jak leží na gauči v prvním patře. Chvilku jsem tam s nimi a pak zmizím k sobě do pokoje.Je mi ze sebe divně. Celý den trávím s člověkem, který mě asi pravděpodobně rád a utíkám od něj k někomu jinému. Jenomže je to příroda, a nemůžu si vnutit něco, co necítím. Jsem pěkně utahaná.Píše mi Ned. Kdy se budu stěhovat z hotelu, co jsem celý den dělala, a jak jsem se měla, a že on celý den připravoval hodiny na pohovory do jazykovek.Prý že by přišel. Jsem úplně vyčerpaná, ani nemám náladu. Kluci prý objednali pizzu. Je mi na omdlení, nikam nejdu.Dám si sprchu, a zalézám do postele. Nechávám trochu otevřené dveře. Usnu jako zabitá. Probere mě klapnutí dveří. Ned se nade mnou sklání. Neví že na něj koukám. Kouká na mě, a neví asi jak by mě probral. Sedne si ke mně a pohladí mě po vlasech. Můj první dojem je, že to je Daniel. No jo, prostě to za sebou pořád nemám, to se tu projevuje dost evidentně. Silně mě obejme. Takže ten zvláštní pocit smutku na něj jde taky. Dlouze debatujeme o plánech do budoucna. Líbí se mi, zakoukala jsem se, ale vím, že tahle romance by nakonec mohla dojet na moji lásku k Danielovi. Prostě jsem to nepřekonala. Co jsem si myslela? Koukáme na sebe ve tmě, přesto se vidíme. Víme, že něco mezi námi visí. Jojo, je to skoro jako kdyby Daniel ležel přímo mezi námi (což je mimochodem poměrně zábavná představa). Taky si myslím, že poslední noc očekával víc než obvyklou pusu na dobrou noc, kterou mu teď díky jeho šikovnosti s Absinthem můžu dát leda na čelo. Kouká na mě smutně a ublíženě. No nechat si u sebe někoho na noc z lítosti ani není ničí styl. Mám se snad poslední noc zaplést s chlapem,co za pár dní odjíždí neznámo kam? Když se smutně zvedá, popřeju mu dobrou noc a jdu za ním zavřít. Jo, tak tohle bylo divný. Jo, jasně, prostě to čekal, že mu už podlehnu. Takže chápu to jeho rozčarování. Stejně je až s podivem, jak slušný ten člověk vlastně je. Jsem ale i tak dost rozladěná. Unavená k smrti, s podivnou příchutí minulosti na jazyku, a skoro mi to brání rozumně uvažovat. Zaléhám celá zmatená z toho, co se právě stalo. Ned čekal, že poslední noc oslavíme asi trochu jinak, já čekala že mi spíš řekne že zůstane v Praze a nikdo se ničeho nedočkal a tak nás odcizil vlastní zármutek nad tím vším. Usnu asi v půl čtvrté a mám pocit, že už vážně z tohohle režimu umřu.
Žádné komentáře:
Okomentovat