Tak to se nepovedlo (Pátek 29.11.2013)

Budík zvoní v 7.30,ale velkoryse ho ignoruji.Vylezu z postele v 8.10, jdu připravit snídani a když vidím, že nikdo nikde není, jdu si zase lehnout. Potom, když zaslechnu kroky, vstanu a věnuji se dětem.Snídaně proběhne klidně a Eva veze děti do školy.Využiji toho a jdu si ještě na 15 minut lehnout.Pak vyskočím, ustelu postel, uklidím celý pokoj,a jdu si mýt vlasy. To už je zpět Eva, která jde s Diegem k doktorovi. Když odejdou, využiji čas k nějaké hygieně a vyfoukání vlasů. Potom se věnuji nějakým svým věcem a mám dnes v plánu, za to, že jsem hlídala včera večer, jít směr Fuenlabrada a rozházet po různých místech svoje životopisy. Jdu se naobědvat, a dost dobře nechápu, kam se podělo celé ráno. S hrůzou si uvědomím, že jsem tu teprve týden.Připadá mi, že asi tak měsíc. Bože, vždyť jsem přijela minulý čtvrtek!!!! Jdu pro kluky, a když se vrátím, Eva už připravuje oběd. Poslední dobou se tady cítím opravdu divně. Zbytečně. Špatně.Eva je doma, dělá vše sama, a co nestíhá, to udělá Juana.Mám už výčitky když tu jím. Pak se tedy jdu Evy zeptat, jestli platí to, že můžu odejít. Najednou se jí zkřiví obličej a odsekne, že ne. Že jako poslední dobou nedělám nic. (což ale není moje vina). A že si pro svoje děti představovala někoho, kdo s nimi bude i ve volném čase, že s nimi bude pořád. Že zjistila, že podle věcí, které mám, mají moji rodiče peníze. A že tedy není třeba aby mi ona nechávala peníze navíc. Že jsem nesplnila to, co jsem tvrdila, a to-mluvit stále anglicky. (to jsem neslíbila)Jdou mi už slzy do očí, protože, můj přítel mi dává dost zabrat, už dávno se necítím tady "doma" dobře a teď se to ještě vyostří. Stává se tedy zcela jasným, že to, jak mi Eva nabízela, že můžu zůstat u ní doma, kdykoliv přijedu za Danim, neplatí. Cítila bych se strašně. Navíc za ten transport, co bych dala k němu, můžu bydlet někde v hostelu.Že jestli přiště někoho zaměstná, tak někoho, kdo bude jezdit na víkendy pryč. No, vyslechnu si šílené věci, ze kterých je mi na zvracení.Použije proti mě úplně, ale úplně všechno, co jsem jí kdy řekla. I když mě moje kamarádky varovaly, viděla jsem v ní dobrého člověka.Bohužel. Důvěra je pryč a je mi z toho na zvracení.Ze všech těch lidí tady. Dnes opět, ovšem víc než kdy jindy, si uvědomím, že Španělsko je prostě jiná země. A že můžu umět brilantně španělsky,ale pořád to nebude stačit. Taky jsem si vyslechla, že jsem chtěla vždycky odejít na čas.(to je tedy požadavek!!!)Ale že si musím uvědomit, že tohle není práce.Asi za pět minut se dozvím, že pokud se nechám zaměstnat v tak odpovědné práci, jako je hlídání dětí, musím to mít na vědomí.Takže si protiřečí už ona sama. Stojím v pokoji jako opařená a přemýšlím, kam utéct. Dozvím se že jako Španělé jsou strašně přívětiví a Češi strašně studení..já se tedy považuji za laskavého člověka, který se zajímá o ostatní..a konkrétně oba dva rodiče jsem viděla jako dost odtažité. Nikdy si s dětmi nehrají, ani je nepohladí..vzpomínala jsem na svoje dětství a tohle mi přijde dost děs. Jsem šťastná, že nakonec moje věci odjely, a že já zvládnu zabalit kufr sama, a odjedu.Chtěla jsem koupit malé dárečky klukům a něco i jí, protože jsem měla pocit, že se o mě vždycky dobře starala,ale tohle je dost síla.Do půl čtvrté se věnuji svým věcem, opravuji životopis, volám své kamaráce Báře a nemůžu tomu všemu prostě uvěřit. Kdybych měla podporu svého partnera, bylo vy vše snesitelnější. Takhle bojuji s mojí šéfovou (bohužel už jí nemůžu nazvat ani maminka) s dětmi, s tím, že nemám peníze,s přítelem..to už je na jednoho člověka vážně dost.Samozřejmě ještě s celou přítelovou rodinou. Venku je nádherně,takže do 16 se vypravím, dám dohromady nejdůležitější věci a chystám se pryč a mám v plánu nevrátit se dřív než ve dvě ráno, kdy jede poslední metro.Kolem 16 odcházím a jsem zvědavá, co se tak asi jako může ještě dneska přihodit.Poměrně klidně vyrážím směr Fuenlabrada a těším se, až vypadnu z Madridu. Mám toho akorát tak dost. Přemýšlím, že se vydám do obchodního centra, protože na mě už trochu tlačí dárky,ale hlavní důvod je mi předem jasný, chci vidět Daniho.Metrem dojedu na stanici Méndez Álvaro a dál se svezu příměstským vlakem. Dani mi mezitím píše a já si cestu krátím čtením, takže mi ani nepřijde dnes tak dlouhá. V 18.40 vystoupím nedaleko domu, kde bydlí Dani.Přemýšlím, že tedy půjdu do toho obchodního centra. A pak si tak říkám...co tam jako vlastně?Mezi davy lidí se akorát cítím ještě víc sama. Přešlapuji před domem, a říkám si, že jsem si akorát tak lhala sama sobě..chtěla jsem prostě být s ním.Takže se docela načekám, a je mi to totálně fuk. Pak tedy jdeme spolu a já jsem strašně klidná,spokojená..a pak mi Dani řekne, že má nějakou akci od školy a že to má v Madridu. Takže to dopadne lépe, než jsem čekala, jedeme autobusem na stanici Aluche, kde se strašně dlouho zdržíme, objímáme se a povídáme.Vůbec ho nechci pustit a i když jsem myslela, že vánoční dárky mu dám až v neděli, tedy tu neděli těsně před tím, než odjedu, nakonec se rozhodnu, že to bude dnes. Důvod je dostatečný-protože prostě chci.Jenže pak si představím, jak to jako někam táhne, takže nakonec mu dávám jenom vánoční přáníčko.Vypadá dojatě a já si tu chvíli vryju do paměti navždy.Jsem šťastná a když se tedy konečně rozloučíme, svítím jak měsíček na hnoji a jdu domů. Dorazím poměrně brzy, ještě jsou všichni vzhůru, a tak mě trochu naštve, když se jako tak bezcílně probírám svými věcmi a a ještě v 0.24 jsem vzhůru. Usínám ale hlubokým, klidným spánkem.

První sníh (Čtvrtek 28.11.2013)

Budík aktivně zvoní v 7.15. Vždy, když ho nařizuji, si říkám jak vstanu, dám si v klidu snídani, vyčistím si zuby, nalíčím se a tak po podobně a když se probudím, vždycky si akorát řeknu,že to udělám, až budou děti vzhůru. Prostě nemám nějak tu hnací sílu.Vyhrabu se až v 8.10, jdu udělat snídaně a zdá se, že nikdo ještě není vzhůru. V bytě je zima, ale ne zdaleka taková jako včera. Dnes o něco lepší.Jsem nějak bezradná, tak si normálně jdu ještě poležet do postele s přivřenými dveřmi s tím, že prostě vstanu, až něco uslyším. Až v 8.45 mě proberou první kroky. Malý Diego má horečku, nejde do školy,takže snídaně proběhne velmi poklidně.Nikdo se nepere a nepošťuchuje.Eva mi ukazuje z okna ulici...sněžilo!!!V Madridu!!! Není to jako sníh v ČR, jen takový poprašek, ale i tak je z toho slušné halóoo!! Eva odváží kluky do školy a mizí už v 9.15. Měla bych se jít nějak zkulturnit, ustlat postel a podobně,ale místo toho právě do té postele zalezu, s PC, odhodlaná dnes už dodělat veškerou práci, kterou mám a ještě připravit hodinu pro malého Alejandra. Slíbila jsem si, že peníze, které jsem dostala, neutratím, ale bohužel jízdenky něco stojí, a včera muzeum taky, takže bohužel:-(Teď zbývá už jenom pracovat.Kolem jedenácté mám dost práce hotové,a přemýšlím, jestli nespat. Dnes není slunečný den, a já nejsem schopná bolestí, kterou mám v srdci,ani myslet. Nemůžu dělat nic. Jen se zahrabu do postele a snažím se "přečkat" než bude večer a já snad budu moct mluvit s Danim. Dneska mám noční hlídaní, což je tedy děs:-(Nakonec tedy vylezu, jdu si vyčistit zuby, ustlat postel, dát dohromady pokoj..a ve 12.15 jdu připravit stůl a jdu se naobědvat.Je vynikající polévka a kuře a brambory. Dám si jenom dvě brambory a jsou tak hnusné, že tu třetí, co jsem měla v plánu sníst, zase vrátím. Je to hnus.A onehdá jsem měla pravdu, že jsou kyselé. Teď mi totiž dojde, že Juana tam včera dávala citron.Vážně síla. Můj oběd je tedy poměrně rychle hotov a jdu pro kluky do školy. Vše proběhne klidně a když přijdeme, Eva už dělá oběd. Do 14.00 mám klídek a pak si vezmu do pokoje Pabla a procvičujeme slovíčka na zítřejší zkoušku. Pak se vypravíme a jdeme do školy. Cestou zpět se zastavuji v Al Campu a koukám se na nějaké vánoční dárečky. Trochu se zdržím a kolem 16té jdu domů. Tam si dám kávu a mám prostě pocit, že obtěžuji, takže se zavírám do pokoje.V půl páté se sbírám a jdu s věcmi na plávání směr bazén. Vyzvednu Pabla, a jdeme do knihovny. Tam uděláme úkoly a já už tuším, že dnes slíbená hodina pro malého Alejandra neproběhne.Když zasednu k PC, tak, abych dobře viděla na Pabla,najendou na sklo zaťuká Eva.Prý mají nějakou schůzku a já ať jdu domů. Nejhorší na tomhle všem je, že každý den se sto věcí mění, a na nic se tu člověk nemůže spolehnout.Jdu domů, a tím pádem Juana může odejít. Po cestě mi rupnou nervy a rozbrečím se jako želva, stylem, že sotva vidím na cestu. Malý Diego spí, a když se tak zamyslím nad svým životem, dojme mě tolik věcí, že brečím nezastavitelným způsobem dál. Kolem osmé dorazí rodiče a dva zbylí kluci a jdeme večeřet. S Danim moc v kontaktu nejsem, dělá nějaké zkoušky, připravuje a opravuje a já kolem jedenácté konečně zjistím, že kluci spí. Napadne mě udělat Danimu k Vánocům hrneček s našimi fotkami, takže se snažím vybrat nějaké fotky.Pak už ale ani nevidím únavou a jdu spát. Strašně chci volat s Danim,ale napíšu mu, ať mi zavolá až z postele.Někdy v 3.15 se proberu a zjistím, že mi psal, v půl jedné jestli jsem vzhůru:-/Jsem trochu smutná,ale usínám dál.

Pád na dno (Středa 27.11.2013)

Budík v 7.30 opět ignoruji a vstávám v 8.15.Udělám snídani a uklidím kuchyň. Nechápu, proč jsem na začátku tak přeháněla tu péči o byt, protože jsem tím zabila veškerý volný čas. Přitom to jde udělat, když jsou děti vzhůru. Snídaně proběhne poměrně v klidu a Eva mi přijde říct, že dnes děti obědvají u Pedrových rodičů. Málem mě trefí. Čekám na tenhle den dlouho a ona mi to řekne ráno v 9.30??Chtěla jsem tento den využít na hledání práce.No, tak paráda, to fakt nestihnu. Jdu se alespoň trochu namalovat, zkulturnit a uklidit pokoj.Rozhoduji se, že když jsem v Madridu, je určitě nutné vidět alespoň nějaké muzeum. Nejsem úplně ten typ, který potřebuje k životu muzea, ale když už jsem tu..ať něco vidím. Chytnu autobus na Atochu, a vystupuji. Přemýšlím, co tak asi budu jíst. Nakonec se usadím v Mc Donald´s a dám si menu. Dlouho jsem tu nebyla. Jsem klidná. Pak procházkou dojdu k Muzeo del Prado. Před muzeem hraje nějaký pán na kytaru, a domnívám se, že je to ten stejný, kterého jsem viděla minulý rok, když jsem tu byla v dubnu.Vystoupím po schodech ke kostelu, který se mi vždycky líbil. Dnes dokonce jdu dovnitř. Když běžím po schodech nahoru, jsem šíleně šťastná. Cítím svobodu, která se mi dlouho nedostávala. Přemýšlím nad tím, jak je tenhle režim ubíjející a že vlastně nemám vůbec čas na sebe. Potom si posedím v kostele a jdu si koupit lístek do muzea. Trochu se tam motám,ale pak najdu vše, co chci. Líbí se mi. Ale..najednou, jako v mžiku, se zase necítím šťastná, a cítím hlubokou samotu. Nevím kdo jsem. Co mě dělá šťastnou. Všechno mi najednou přijde povrchní.Prohlížím si lidi v muzeu. Chci být jako oni?Chci být jako ta krásná dáma, Američanka, která v 70 přijela objevovat Madrid?Chci cestovat po celém světě??Vždycky jsem chtěla. Vzpomínám na to, jak jsem seděla ve Veroně na náměstí, a dávala jsem si pizzu a vynikající víno. Na to, jak jsem byla sama. Jak jsem nepromluvila ani jediné slovo za celý den. A že jsem chtěla sdílet.Tohle všechno. S někým, kdo mě bude znát a kdo mi bude rozumět.Je mi úzko. V muzeu se zdržím pouhé 2, 5 hodiny. Na to, jak je velké, bych tam měla vydržet celý den. Měla bych zkoumat obrazy,ale nemůžu..jdu na kávu do kavárny v muzeu. Ani sezení po kavárnách mi už nepřínáší vůbec žádnou radost.Ve tři hodiny jdu pěšky směr Sol. Po delší procházce vcházím do obchodu Sfera, kde si zkouším nádherné šaty. Měla bych mít obrovskou radost z toho, jak vypadám. Obléknu španělskou 38, to by snad měla být důvod k radosti. Ale není. Prohlížím se, líbí se mi co vidím,ale zároveň cítím tak strašnou samotu, že jdu domů. Největší samota na mě padá v největším davu lidí. Já, optimista a snílek, chodím po jednom z nejrušnějších měst v Evropě a nejsem šťastná. Ale vůbec.Dojdu na bus a jedu domů. Doma se zapovídám s Juanou a Evou, popadnu věci a jdu do bazénu. Vyzvednu Pabla a jdeme dělat úkoly. Dani mi připadá nějak zamlklý, moc si nepíšeme. V 19.15 přijede Eva, která vyzvedla Javiera a máme jet domů. Vepředu sedí Javier a já mu ani nechci říct, ať si poposedne. Jdu do Al Campa, kde teda cítím Vánoce na maximum. Je mi ale paradoxně nebo možná právě proto větší smutno.Jdu domů a jdu volat s mojí kamarádkou z dětství. Voláme až do 21,pak je večeře. Pak se zapovídám s Evou. Vadí mi, jak všechno ví nejlépe. Začne tím, že používám strašně světlý make-up, a že bych se měla malovat jinak a neváhá vstát aby mi ukázala, co používá ona.Pak se ptá, jestli jsem použila jeden talíř, a že by ráda, aby ho používali jen děti. Připadám si jako prašivá. Jako debil. Necítím se tu už vůbec dobře.Ale vůbec.Pak se zapovídáme a já se pořád nemůžu uthrnout. Nevím, jak to ukončit. Na mobilu vidím suchou zprávu, že Dani jde spát. Já měla takovou potřebu s ním mluvit!Píšu mu zprávu. Za 15 minut mi odpoví a píšeme si až do 0.30. Jsem vyčerpaná z toho všeho, co se děje.

Vše se lepší (Úterý 26.11.2013)

Úterý je den, který mě vždycky trochu děsí. A tím jak jsem vyděšená dopředu,si ten den nikdy neužiju, ani když se reálně nic neděje.Akorát odpočítávám vždy minuty, a kontroluji, jestli jsem vše udělala nejlépe, jak jsem jen mohla.Navzdory svému předsevzetí nevstanu v 6.30, jak jsem plánovala. Chtěla jsem si totiž obarvit vlasy.Jenomže nikdy nevím, jestli kluky ráno odveze Eva, nebo je doprovodím já a netuším, jak bych šla v tomhle ven s mokrou hlavou. Snídaně proběhne klidně.Naštěstí. Uklidím kuchyň a doslova běžím do koupelny. Naštěstí Eva se dnes nevrátí. Nikdy nechci aby mě viděla,protože používám jednu její misku:-D docela to trvá, v 10.30 mám teprve nanesenou barvu.Pak samozřejmě musím čekat než zapůsobí...mezitím si tedy uklidím pokoj, vyčistím zuby a když nanesu zbytek barvy, je 11.15 a letím umýt misku. Dost děs.Je značně pozdě.Jdu se naobědvat, ale nic není hotové. Udělám si nějaké plátky masa,ale nějak zvlášť mi tedy nechutnají.Pak si bleskově foukám vlasy až do 12.45 a svedu slušný závod s časem a běžím do školy pro kluky. Stíhám dobře,akorát si tak říkám, co s nimi budu dělat, pokud Eva nebude doma, protože mi nikdo neřekl co za jídlo jim mám připravit..moc toho na výběr tedy není.Naštěstí když vejdeme do bytu, Eva už připravuje oběd.Mám tedy chvíli klidu do 14.00. Dneska jsem neudělala nic, tak si jdu alespoň vyžehlit vlasy, a vyluxovat koupelnu, protože moje vlasy se plazí všude.Pak si vezmu Pabla do pokoje a až do 14.45 čteme anglickou pohádku. Je mi z té angličtiny už trochu na zvracení, to tedy vážně.Pak Eva odváží kluky, protože potřebuje do města a já zůstávám s Juanou. Zase mi promlouvá do duše. Udělám si kávu a přemýšlím, co se tak ještě dneska může stát, je přece úterý. Dani se zdá být v nejlepší pohodě, píše mi hezké zprávy..a já se těším na večer.V 16.45 mizím do školy,vyzvedávám kluky a jdeme do knihovny dělat úkoly. Javier říká, že přijde. Za 15 minut je mi úzko a v půl šesté už jsem na omdlení. Javier není nikde. Představuji si, jak jde domů, sám, a Eva mě ještě dneska vyhodí z domu, že jsem to nezvládla. Nebo že mu někdo něco udělá. Každý den zapomínám, že to není jen o tom, udělat snídani,ale opravdu hlídat děti a že jsem jednou nohou ve vězení.Uvidí mě pán, který hlídá v družině a asi se mě zděsí, protože se ptá, co se stalo. Prý ho se mnou půjde hledat. V tom najednou Javier vchází do dveří. Děs. Asi to dítě zabiju. Pak je klid. Mezitím volá Dani, má strašně příjemný, odpočatý hlas. Říká, že má strašně práce do školy,ale že snad na chvíli mu to vyjde. Celá natěšená očekávám až udeří 18.30. Mezitím skočím do kafeterie a koupím si kávu a jednu sladkost a druhou kupuji Danimu.Mám radost, protože jsem tyhle sladkosti tady dlouho neviděla. Pak, když přijde Eva, jdu na metro a vstoupím do nepředstavitelně nacpaného vlaku a vzpomenu si například na to, jak v Číně vypadá zastávka metra. Nedávno jsem to viděla na internetu. Fakt sranda.Pak jdu na příměstský vlak.V půl osmé vystupuji nedaleko domu, kde bydlí Dani. Jdu si koupit vodu a čekám, jestli se dostanu dovnitř do domu. Několik lidí vychází, ale mně je to dnes nějak trapné a neodvážím se vejít. Čekám, až mi přijde otevřít sám Dani. Sedíme na schodech, a já jsem nejšťastnější člověk na světě, na vzdory podmínkám, které máme. Objímám ho jako kdyby to mělo být naposledy v životě a vyprávím mu Zlatovlásku. Usne.Jsem dojatá až k slzám. Rozloučíme se před půlnocí, nechci aby mě vyprovázel a letím na metro. Všude mám štěstí,akorát na posledním přestupu mám 8 minut a když přijede vlak, jen projede stanici. Druhý jede za 15 minut.Dost síla. Doběhnu domů, vypiji asi litr vody,a jdu se odlíčit. Dřív jsem měla strach, že vzbudím celou rodinu,ale poslední měsíc už na to kašlu. Prostě se odlíčím a hotovo.Než to vše zvládnu,jdu spát pozdě,jsou přesně 2.00.

Docela klidný den (Pondělí 25.11.2013)

Budík zvoní aktivně v 7.20,ale v pokoji je strašná zima a mně se nechce z postele. Ačkoliv od svého návratu z ČR únavu necítím. Vyhrabu se kolem 7.50.Připravím snídaně,ale pořád je moc brzy a děti nevstávají. Ráno proběhne velmi klidně,já pak dám dohromady kuchyň a jdu si čistit zuby, mezitím Eva veze kluky do školy. V 10 hodin mám vše hotovo, a jdu uklízet skříň. Tentorkát už naposledy. Vyndám kufr a dám do něj vše nepotřebné a zvážím ho, abych věděla, jestli si vůbec můžu dovolit dovézt domů nějaké dárky, nebo je musím koupit online v českých obchodech.Kufr má 9 kilo, ani tomu nemůžu uvěřit, zdá se mi, že váží mnohem víc. Bohužel se mi už nikam nevešly boty, takže mám v kufru pět párů bot, a zimní boty tedy opravdu něco váží. Prohlížím si prázdnou skříň, ve které se krčí pouze několik nutných věcí, které použiji během těchto tří týdnů, a cítím se divně. Na druhou stranu se cítím taková víc svobodná, protože jsem stále něco uklízela, snažila se pokoj udržovat v pořádku a často místo toho, abych šla někam ven, jsem uklízela. Velmi často.Teď mám v jedné poličce několik maličkých láhviček kosmetiky, ve druhé přesně 7 triček, dva svetry a dvoje rifle.Nic víc, nic míň. A jednu knihu.Je to zvláštní. Myslela jsem, že čím větší počet věcí tu bud mít, tím lépe se budu cítit. Víc jako doma. A paradoxně já asi potřebuji mít všechno doma, jako doma v ČR, a cestovat jenom tak s tím nejnutnějším. Člověk pak zjistí, že když se nemůže vymlouvat na úklid, že opravdu nemá, co by doma dělal a někam vypadne.Než pokoj vypadá podle mých představ, je přesně 11.50 a jdu obědvat. Jsem už polomrtvá hlady,ale přitom do té doby, než jsem se podívala na hodinky, jsem si na jídlo ani nevzpomněla.Zvláštní.Je výborné jídlo,takže do 12.30 obědvám a po dlouhé době si pouštím PC,abych věděla, co je ve světě nového. Pak jdu pro kluky. V Madridu se mi líbí, že i když je taková zima jako dneska, většinu dní je hodně slunečno. Totálně bez mráčku. To se člověka žádná deprese prostě dlouho držet nemůže.Když se vrátím, stále je u nás Lara, kamarádka Evy, se kterou řeší nějaké pracovní věci, a já klukům jdu přichystat oběd. Asi za pět minut přichází Eva, a jde obědvat s kluky. Já tak tím pádem do 14.15 získám čas, a opět se vracím k počítači, který jsem nezapla celý víkend. Pak se nabídnu s inglés,ale děti jsou nějaké vyčerpané, nevím proč, spí. Eva chce, aby spaly co nejdéle, takže je chce odvézt. Tím pádem já mám tedy čas. V půl třetí přijde Juana a já zjistím, že se na ní opravdu těším. Tím, že Eva odejde, nám poskytne příležitost chvíli si promluvit.Objednala si u mě z Avonu některé věci, které jsem dovezla z ČR a máme alespoň možnost si to prohlédnout a popovídat si. Pak už musí jít uklízet a vařit, ale znovu mi nezapomene připomenout, že v Madridu se mám vždy kam vracet. Pak hned přijde Eva a já se pustím taky do své práce. Pak zjistím, že moje touha dát vše do krabice byla unáhlená, nemám ani jeden krém na ruce ani na nohy a to jsem jich domů poslala několik. Asi mě klepne.No,to nevadí. V 15.45 si jdu udělat kávu a jdu se učit. Musím dokončit školu a být svobodný člověk, nezávislý na stále nějakých datech, písemných pracích a podobně. Začínám mít opět ten dotěrný pocit, že vůbec nic nestíhám. Když se zvednu od počítače, zapovídám se s Juanou a s Evou, a to takovým způsobem, že mě najednou Eva musí upozornit, že je 16.50 a musím jít vyzvednout kluky.Běžím a v 17.00 vyzvedávám malého Diega a Javiera a jdeme domů. Trochu se pošťuchují, ale jinak je klid. Diegovi slíbím počítač, protože dotírá a chce můj vlastní mobil.Děs:-) Když přijdeme domů, zapnu Diegovi počítač a vypadá to na docela solidní klídek. Ale jenom do té doby, než je asi 17.40 a Eva se sbírá do školy, vyzvednout Pabla a mě pověří tím, abych se věnovala vypracování úkolů s Javierem a hlavně přípravě na zkoušku. Začneme u slovíček, přejdeme ke gramatice a mně začínají pomalu odkapávat nervy, protože dnes bych měla jít učit a nevím kdy vyjdu. Zase přijdu pozdě. Podle mě Eva ví, že chodím učit v pondělí a proto to dělá, prostě mi to tak připadá, a nemůžu si pomoct. Naštěstí končíme kolem 19.20 a moje jediné štěstí je, že Pablo nemá žádné úkoly. Obléknu se a jdu se zeptat, zdali můžu odejít. Prý ano. To už je na cestě tatínek Alejandra, a jede mě vyzvednout. Je dost zima, takže jsem mu dost zavázaná. Vyběhnu ven, koupím si nějaké sladké pečivo k snídani a čekám. Přijede nějakým obrovským autem, takže nechápu, když mi pak dost sklíčeně popisuje, že už rok nemá práci. Je to dost síla. Ztráta práce je tady na denním pořádku a nikoho už to nevzrušuje. Dobře si vzpomínám na slova Evy, která mi řekla, že pokud to z nějakého důvodu s Danim nevyjde, ať se nikdy dobrovolně nezdržuji ve Španělsku. Nikdy jsem strach neměla, ale teď je to čím dál horší. Mám strach o svojí existenci, o to, co se mnou bude. U Alejandra dostanu cocacolu a oříšky a domluvíme se na čtvrtek, protože musím být doma s dětmi, takže tu hodinu mezi tím prostě využiji. Dostanu zaplaceno předem, což nemám ráda, protože nejdříve dostanu peníze a pak až přijde úsilí, což je věc, která se mi dost protiví.Zpátky jedu metrem, a i když si máme volat s Danim ,nezvládneme to. Já usnu málem ve stoje a pak někdy kolem druhé mě probudí zpráva, že on usnul u televize.

Stěhování (Neděle 24.11.2013)

Budík sice zvoní v 8.15,ale ani náhodou nevstanu. V půl desáté se leknu,protože jsem myslela, že jsem jenom zavřela oči na pár minut.A pak už je mi to jedno. Nakonec lezu z postele v 10.40, což nesnáším. Posnídám jeden toast a cítím se, jako kdybych snědla celou krůtu i s nádivkou. Zase je mi nějak divně. Každopádně mám plán. Sbalit krabici, a potom, protože rodinka je pryč, u rodičů Evy,pozvat Daniho. Chci už s ním být sama, v pokoji, udělat si čaj, a být v klidu. Začnu plnit krabici. Původně jsem myslela, že to zabere tak dvě hodiny, ale vidím, že to jsem se hluboce zmýlila.Krabice je zaprvé v těžce dezolátním stavu. Byla složená na nejmenší možnou velikost v mém kufru. Dost času mi zabere vůbec jí slepit dohromady.A pak to začne. Myslela jsem, že sbalím jenom věci na zimu a vše, co můžu potřebovat na jaře/v létě, tu nechám,ale bohužel. Balím vše.Je mi dost úzko.Dani prý údajně přijde kolem 15.15. No, to by ale musel vyjít z domu ve 14.00 a to nevyjde,to už vím.Vyjde v 17.00. Já celé odpoledne zápasím s krabicí a nakonec se rozhodnu naplnit vším možným i palubní kufřík. Mám tu dost věcí, které na palubu rozhodně nepatří, a musím využít každý centrimetr místa.V pět hodin končím, udělám si kávu, poklidím v pokoji, zapálím si svíčky a představuji si, jak klidné odpoledne konečně strávím se svým milovaným. No, a nato se otevřou dveře a vchází rodinka. Kdybychom tu už byli, zavření v mém pokoji, tak by to bylo jedno, prostě by jenom odešel. Ale takhle, když oni jsou doma první, Eva jde prát, a mýt děti, to poslední co můžu, je vzít sem ještě někoho dalšího. Dojdu ho vyzvednout na zastávku obejmeme se, já si tedy doma vyzvednu věci, a jsem šíleně vytočená, že ve svých letech nemám právo být se svým přítelem někde o samotě. Jdeme si sednout do Burger Kingu a pak do Mc Donald´s. V prvním si dáváme kávu, ve druhém Nestea a zrmzlinu. Jsou to jediná místa, kde se dá být. Myslela jsem, že na mě Dani někde počká, ale nakonec se rozhodujeme, že pojede domů. Já musím být v 21 doma a sedám do auta s Pedrem, který mě veze na čerpací stanici, kde je zaparkovaný kamion, který mi odveze všechny věci domů. Možná, možná že až to doma všechno roztřídím, a skončí zima, tudíž nebudu potřebovat se přemisťovat s takovým nákladem, budu se s jedním kufrem cítit svobodnější, vážně těžko říct.Doma je prostě doma. Už jsem se smířila s tím, že nebudu mít do třiceti vlastní bydlení. Budu mít takovou základnu pořád doma u rodičů, a několikrát do roka se tam otočím. Tak to prostě je. Nevím, kde chci žít. A doma pro mě bude prostě doma. Nevím, kdy si vytvořím svůj domov. Těžko říct. A co když třeba nikdy?Jsem nějak ztracená na světě. Když vezeme krabici, hlavou mi letí kde co. Naložíme jí, i malý kufr, vyhodíme paletu, na které sem krabice přijela..mimochodem to tedy vidím jako dneska..a je to. V pokoji mi zůstane pár věcí. Přijedeme domů, já se zahrabu do postele, pak voláme s Danim a usínám.

A co dál??? (Sobota 23.11.2013)

Budík jsem si natáhla na 8.40. Abych jako alespoň trochu držela rytmus,ale jsem vzhůru mnohem dřív. Slyším děti,ale přesto se v teploučké posteli zdržím až do desáté. Ustelu si, a snídám až v 10.30. Nesnáším to. Pak si začnu uklízet trochu pokoj a umístím se k PC, protože jsem se zařekla, že už opravdu budu pracovat. Mám chuť si dát sprchu, nalíčit se, vypravit se...a přesto někde v kostech cítím, že to nemá cenu, protože on stejně nepřijde. Je mi z toho divně.Ze všeho. Navíc včera mi taťka zařídil odvoz mojí krabice. A to už je vážně konec. Krabice, kterou mi sem rodiče poslali, plná zimního oblečení a bot, věcí, které musím odvézt stůj co stůj, protože v březnu už je tu dávno teplo a nic z toho nebudu potřebovat.V březnu jsem se totiž měla vrátit do téhle rodiny. Jenomže ne. Už se nevrátím. Musím se komplet vystěhovat a pak možná hledat jinou..nebo zůstat doma..netuším. Měla bych každopádně něco dělat...alespoň uklidit..když už jsem tento víkend zůstala doma, musí to mít nějaký efekt, a ne jen tak ležet na gauči. K obědu si najdu trochu polévky, co zbyla a udělám si těstoviny, protože vidím, že v lednici zbylo trochu vynikající rajčatové omáčky. Pak se jdu osprchovat. Potřebuji se z toho všeho nějak probrat. Zrovna v tu chvíli mi ale volá mamka,takže se zapovídáme a já mizím do sprchy. Nemůžu uvěřit tomu, že jsme tak dlouho chtěli být s Danim sami..když byla rodinka pryč, on byl taky pryč...když byli v Madridu, on taky..a teď, když jsou oni u rodičů a Dani v Madridu, nemůžu prostě uvěřit tomu, že nepřijde. Náš vztah prochází velkou krizí, ale já jsem odhodlaná ji zvládnout. A energie a odhodlání mám za dva, takže to prostě zvládneme.Za den mu zvládnu poslat dva emaily,a i když pomůžou hodně,pořád to není to ono, co bych čekala.V jednu se jdu sprchovat,a zdržím se hodně dlouho, užívám si volného bytu. Potom se snažím usnout,ale prostě nemůžu.Píšeme si. V půl šesté mi napíše, že prostě už nemá sílu. To jsem věděla.Jsem už nalíčená, takže se jenom obléknu, dám dohromady pokoj a běžím na metro. Tam potom kupuji lístek na příměstký vlak,a v 19.10 vystupuji na zastávce, blízko domu, kde bydlí Dani. Mám štěstí, do objektu se dostanu se dvěma ženami, a mám dokonce takové velké štěstí, že jdou i do stejného domu. Už vypadám divně,ale nedávám nic znát. Vyjdu až do posledního patra, a položím na místo, které není moc vidět, igelitovou tašku s věcmi, které jsem mu chtěla dát. Je mi naprosto jedno, jestli to potom vyhodí,ale já to mít nechci.Jenom mu pošlu zprávu, ať si vyzvedne a jdu na metro. Okamžitě mi odpoví, ať nikam nechodím. To jsem popravdě ani nečekala. Počkám.Mezitím těsně minu jeho šílenou sestru. Znovu vejdu do domu, teď už mi otvírá Dani. Jsem tak konsternovaná, že ho ani neobejmu, ani mu nedám pusu, ani nic.Jsem z toho všeho přešlá a vytočená. Sedneme si a povídáme.Pak jdeme do jeho bytu. Hned vím, že to nebyl dobrý nápad, protože mi vytrysknou slzy naprosto neovladatelným způsobem.Vidím všecho, co jsme spolu prožili, nemůžu jen tak sedět na gauči, kde jsme se spolu dívali na televizi pozdě do rána,nemůžu vidět stůl, kde jsme spolu večeřeli. Jsem z toho úplně rozhozená a ač je pravda,že muži nesnáší slzy a hysterické holky to ještě nikam nedotáhly,neovládnu se a spustím naplno. Chci jít domů a umřít.Nemůžu se bolestí ani nadechnout.Objímá mě. V trýznivém rozhovoru zůstaneme až do půlnoci. To jsem nečekala. Běžím jako šílená na metro. Pffff..11 minut.To je síla.Na Puerta del Sur mám štěstí, tam když člověk běží jako o závod, stihne vlak, který vyjíždí z této konečné stanice.Ale potom musím přestoupit a tam už štěstí nemám. 11  minut. A pak znova. Ztratím takto celou věčnost a s hrůzou si uvědomím, že právě sedím v úplně posledním metru.Netuším, co bych dělala. Domů běžím, a když otevřu dveře, hodiny ukazují 2:05. V blesku se odlíčím, rozevřu postel a jdu si lehnout.Dani vypadá, že spí, a já už mu to ani nemám za zlé, protože jen tak ležet na posteli dvě hodiny a čekat, než já dorazím, to by mě taky nebavilo. Překvapí mě zpráva ve 2.15, proč jsem nenapsala, a jak jsem dorazila. Voláme si. Jenom krátký hovor, pero když zavěsím, usínám strašně klidná. Raduji se jako blázen. V pokoji je značná zima,ale já se cítím pod peřinou v klídku a spokojená usínám.Budík dávám na 8.15, protože mám šíleně práce.

Konec??? (Pátek 22.11.2013)

Budík zvoní v 7.30 a navzdory faktu, že jsem šla spát kolem jedné hodiny, se cítím hodně odpočinutá. Možná, že jsem si přivezla "odpočinutí" z domova,jinak si to vážně nedokážu představit:-)Ale jsem spíš lenivá, než unavená a z toho svého plánu být připravená vždy před snídaní značně slevuji. Po několika budících nakonec vylezu v 8.10.Došoupu se do kuchyně, kde se už svítí, a pracuje tam Pedro. Chvíli se zapovídáme a já mezitím připravuji klukům snídani. Vypadají docela překvapeně, že mě vidí. Ráno proběhne velmi, velmi klidně a když vidím Evu, že si žehlí vlasy, už se ani neptám, jestli je odveze a automaticky s tím počítám.Když odejdou ani nemám sílu si vyčistit zuby, ani nic uklidit.Tak si alespoň ustelu postel, čímž to v pokoji vypadá hned uklizeně,a zapnu počítač. Pak se zase zapovídám s Evou, ale od 10.30 sednu k PC a plánuji si opravdu až do oběda se nehnout od stolu. Což se mi naštěstí vydaří. Mezitím si zvládnu vyčistit zuby, trochu se nalíčit, pak poobědvám vynikající těstoviny s rajčaty a ve 12.45 jdu pro děti do školy.Cestou se mi honí hlavou strašně moc věcí, mezi nimi i ta, že tohle není práce pro mě, protože mě to nijak nenaplňuje a že dost možná bych si tu měla začít hledat práci. Ne tohle. Když přivedu kluky domů, Eva už dělá oběd, a já si v klidu vyndám věci z kufru. Nikdo po mně nechce žádnou inglés, tak se jdu zeptat Evy, jak se tu měla celý týden, a jak to zvládala. Bůh existuje. Protože to, o čem jsem jen přemýšlela, najednou slyším od Evy. Netušila jsem, jestli tu zůstat, nebo jít..až mi Eva řekne, že hospodyně Juana, která jí se vším pomáhá, přišla o jednu práci a tak k ní domů už pravidelně může chodit ve 14 hodin a tím pádem se postará o děti, a pro mě práce není. Řekla mi, že zkrátka si mě už nemůže dovolit. A já ani nebrečím, ani se nijak neděsím, protože jsem už dlouho přemýšlela, co budu dělat. Když domluvíme, kluky odveze do školy ona, protože mají nějaký "večírek" ve škole odpoledne:-)a mají všichni nějaké kostýmy. Já volám svojí kamarádce Báře, protože jsem s ní dlouho nemluvila a zavěsím teprve tehdy, když Eva vejde do dveří. Povídáme si o všem možném, dlouho, určitě víc než hodinu a já pak jdu vyzvednout kluky. Už je zima, i tady konečně cítím nějaký podzim.Když kluky doprovodím domů, jdu si vyzvednout balíček na poštu, který mi moje mamka poslala jako překvapení, a já mezitím přijela domů,jako překvapení:-)Přijdu domů, a jsem ráda, že jsem doma a že nemusím nikam chodit. Diego si vleze k mému počítači a já si píšu s Danim. Už jsme začali když jsem šla z pošty.A běží hodiny. Já jenom sedím na gauči a píšu.Zhruba od 18.30 si píšeme velmi intenzivně, skoro jako kdybychom si povídali, a pak voláme. Střídavě to vypadává, a tak voláme a píšeme a končí to v neuvěřitelnou jednu hodinu ráno.Je mi zle, zítra jede rodinka pryč na víkend, já ho pozvala, abychom si promluvili, a vypadá to, že ani nepřijde. Je mi divně, ale už nebrečím. Myslím, že už nemám sílu. Usínám.

DOMOV (Pátek 15.11.2013-Čtvrtek 21.11.2013)

Zvláštní. Tak jsem byla doma.Stále myslím na to, jak jsem příteli své sestřičky podávala ruku v záři se slovy:Tak zase na Vánoce!A už to skoro je.Čas doma jsem si užila na maximum. V pátek jsme se sestřičkou vzbudily a ačkoliv jsme měly namířeno původně do obchodního centra Zličín, nakonec jsme se vyhrabaly pěkně pozdě a vzaly jsme raději každá svůj kufr a vystoupily jsme na Andělu, který byl přece jen při cestě. Tam jsem si užila vánočního latté, nějakých perníčků a pokračovaly jsme vlakem do Tábora, obědvat s přítelem sestřičky. A pak domů. Podotýkám, že moji rodiče nevěděli, že přijedu. Byl to zvláštní pocit, být doma. Jako kdybych neodjela. Ten čas strávený ve Španělsku se mi zdál že ani nebyl. Jako kdyby někdo vytrhl tyto měsíce z mého života. Došlo mi že nežiju, nýbrž přežívám. Doma padly i nějaké ty slzičky. První dny jsem si říkala, že do Španělska nepatřím. Že ta země není pro mě. Že můžu mluvit španělsky jak chci, ale ta kultura je vzdálená. Až moc. Pak jsem začala přemýšlet, že možná bych si to zlomené srdce zahojila třeba do pěti let a byla bych ve své zemi nakonec šťastná. Jenže každá mince má dvě strany...když člověk přijede po dlouhé době domů, všichni ho vítají, jsou naměkko, mají radost. Mamka nešla do práce,sestřička do školy...byly jsme pořád spolu.Všechny tři.Jenomže takhle to není pořád. Život se pak zaběhne do starých kolejí. A člověk se začne hádat o malých věcech, kdo použil tenhle sprchový gel, kdo udělal tamto a kdo tamto...jako všude jinde.V sobotu jsem si udělala poctivé domácí těsto na vanilkové rohlíčky a na perníčky. Chtěla jsem pokračovat v neděli,ale nakonec jsem ho nechala odležet a pokračovala každý den kousek. Zdobily jsme s mamkou a se sestřičkou ve čtvrtek před odjezdem.Byla jsem doma,obklopená všemi lidmi, které z celého srdce miluji, obklopená věcmi, které mi vždy dělaly radost a přitom mi bylo smutno. Dani se snažil, za celý týden jsme se ani jednou nechytli,všechno proběhlo perfektně,a já si prostě jenom přála, abych po čaji vypitém s mamkou a sestřičkou, konverzaci s taťkou a "pokochání" se věcmi, které mi vždy dělaly radost..různá fotoalba a tak..abych po tom všem mohla přijít do svého pokoje a usnout s Danim. V Madridu si přeju,abych mohla po víkendu stráveném s ním jít s mamkou na kafe.Přemýšlím, jak by mi bylo, kdybych pracovala v Praze..možná bych jezdila domů třeba jednou za tři týdny a ve výsledku bych doma nebyla..pak přemýšlím, jak mi bylo, když jsem byla na prázdninách u babičky. Bylo u ní skvěle,ale zjistila jsem, že když člověk nemá tolik místa, aby si vystavoval každou hloupost, jako to dělám já (ano, oblíbených "lapačů prachu" vlastním tuny)a když pak tedy neuklízí, když žije v malé panelákovém bytě jako moje babička, když má uklizený pokoj i kdyby hodně hodně chtěl tak za dva dny, tak prostě zjistí, že pak není co dělat. Můj život spočíval v úklidu. Ano, je to tak. Já vlastně celý život něco uklízím.Tohle léto jsem už s tím zatočila a vyházela spousty věcí. Problém byl, že já je měla z lítosti. "Hm, tohle triko už mi není,ale dala mi ho mamka..." "Hm...tohle triko se mi nelíbí,ale koupila jsem ho tehdy a tehdy.."Všechno jsem to vyházela. A asi se mi od té doby tak nějak líp dýchá.No ale zkrátka, pokud člověk žije v malém bytě, navíc pokud začíná pracovat a nějak těch věcí má málo, tak se mu naskytne obří množství volného času, i když přijde domů v 18.30. A co do půlnoci?Nebo chodit spát už v 21.30, aby se to pracovní tempo přežilo??Třeba v ČB jsem byla šťastná, když jsem přišla domů a sestřička zrovna byla pryč..měla jsem svoje tempo, abych dělala svoje věci. Často jsem ani nechtěla mluvit, jen lehnout a spát. Ale nedělala jsem žádný sport, nic. Je tohle nějaký život?Vstát, snídaně, práce, večeře, postel??Byla jsem šťastná, hodně,ale ..zároveň jsem chtěla lásku. Takovou tu, o které člověk čte, o které člověk tuší, že se prožije jen jednou za život, ta, která když to neklape, rve srdce z těla. Mám jí.A ano, není vždy každý den růžový, a ano, občas je to víc  bolest než radost,ale miluji. To dnes nemůžue říct moc lidí. A vlastně ani nechtějí. Rozhodně jsem se zklidnila, a teď otázka jestli cíleně, nebo tak nějak mě zklidnilo to vše, co jsem prožila. Těžko říct. Každopádně, když jsem prožívala poslední dny doma, byla jsem šťastná,ale těšila jsem se na Daniho.Úterý jsme si užily se sestřičkou v ČB (jestli se kopírování knih dá říct užily:-)jinak jsem byla doma a užívala si rodiny. Tímto se omlouvám všem, kterým jsem nedala vědět,ale měla jsem jen 6 dní,z toho povinně jeden v ČB na schůzku s vedoucím mé diplomové práce,a tak bylo času více než málo.První dny po příletu mi Španělsko vůbec nechybělo, a měla jsem pocit, že konečně žiju. Že to, co jsem prožila, blya jen noční můra, ze které jsem se vzbudila.Měla jsem pocit, že čas konečně plyne, tak, jak má. Ne že se otočím a je večer. Zároveň ale byly chvíle, kdy jsem tak přemýšlela, co bych dělala, kdybyh měla být celý rok doma. Zvláštní, nějak jsem se v tom životě ztratila.Užily jsme si s mamkou a sestřičkou i naší oblíbenou kavárnu,kde jsem byla naposledy v srpnu, kdy jsme s mamkou jezdívaly na kole a připadá mi, že neuplynul ani týden. Jako by se zastavil čas. Pak si ale říkám, že pokud bych si našla ve Španělsku nějakou normální práci, kde bych se cítila oceněná, asi by mi to přišlo normální. Můj čas tam se vlastně přeměnil na čekání, kdy budu s Danim, protože "práce" kterou tam vykonávám, mě nenaplňuje ale ani za mák. Na jednu stranu se nedivím, že je z našeho vztahu někdy vyčerpaný, protože jsem si z něj udělala jediný zdroj svojí energie. Přitom to má být úplně jinak. Člověk by se měl cítit dobře sám, pln energie, ocenění a tím pádem může do vztahu vnášet nové a neutuchající světlo. Já asi jen těžko něco někam vnesu, když celé dny nevylezu z domu jen připravuji kakao nebo stelu postele.Možná jsem moc stará. Nebo moc hrdá. Já hlavu často neklopím.Svého partnera si paradoxně vážím proto, že svým chováním mě přiměl se nad sebou zamyslet, a před ním, ano, hlavu sklopím. Vlastně si paradoxně nevážím lidí, kteří sebou nechají zametat. Je to první muž v mém životě, kterého obdivuji. To je za ten můj pobyt na světě řádný nářez, ale je to tak. Je první. Zkrátka a dobře, pobyt doma mi pomotal hlavu, protože po příjezdu jsem jen přemýšlela, jak to tu přežiji, a co se mnou bude dál. Mám žít v Praze a zapomenout na lásku svého života?Mám se upracovat k smrti abych na něj nemyslela?Nebo mám být s ním tam, a připravit mně i svojí rodině krušné chvíle?Pořád nevím, ale důležité je jedno-žít a realizovat se, dělat věci, co dělají radost.Takže vzhůru do toho!

Jedu DOMŮ!!!!!!!! (Čtvrtek 14.11.2013)

Vstávám v 7.40. A ani to dnes nijak nebolí. Nadělám snídaně, a pak poctivě uklidím kuchyň. Kluci mi řeknou Adiós a jdou do školy. Naštěstí Eva je veze, to bych dnes už horko těžko stíhala. A co že se děje??No jedu DOMŮ!!!Po 10 týdnech!!Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tak dlouho pryč. Navíc, jak je tady ten režim tak hloupě udělaný, každý den je úplně stejný. A kolikrát ani nevím jestli je úterý nebo čtvrtek. Uteklo to jako voda, a když se tak za sebou ohlédnu, netuším, jak jsem to zvládla. Zkrátka, člověk přivykne všemu a za všech okolností si asi vytvoří podmínky k životu. Uklidím si pokoj, zkontroluji pokoj...všechno je na svém místě, všechno přebrané, zorganizované...a do bytu vchází Eva s její spolupracovnicí a jdou pracovat. Já znovu očima přejedu pokoj, projdu se po bytě, jestli jsem někde něco nenechala a když to vypadá vše v pořádku, jdu se připravovat. Sprchu nestíhám ani náhodou,ale nalíčím se, vyčistím zuby a k obědu vezmu zavděk jedním polotovarem, který tady mám schovaný už dlouho-poslala mi ho mamka a já se opravdu těším, až si to připravím. Čas neúprosně letí..Lara, spolupracovnice Evy, se se mnou zapovídá a odcházím z bytu ve 12.35. Usmívám se jako blázen. Jsem strašně šťastná.Pořád si vybavuji svoje pocity, když jsem poprvé odjížděla ze Strasbourgu. Měla jsem tam šíleně moc vlastních věcí, to tady oproti tomu nemám nic. A nestihla jsem si před odjezdem přebrat všechny věci, které mi překážely...a úplně se vidím, jak klečím u té skříně plné věcí, jak křičím vzteky: "Už abych byla zpátky!!" Ale samozřejmě jsem vše stihla, navíc autobus měl tenkrát zpoždění a já jsem se strašně těšila domů. Ale tenkrát jsem byla úplně jiná. Taková nějaká namyšlená, strašně důležitá. Už když přijížděl autobus do Prahy, jsem si říkala jak je ta naše země hnusná. Viděla jsem ty večerky, podivné lidi, a byla jsem úplně pohoršená, jak je ta Praha hnusná.Když jsem jela zpátky do Francie, byla jsem smutná z odjezdu z domova,ale zároveň jsem se i docela těšila zpět. Asi tím, jak jsem tam byla sama, a měla jsem tam tolik věcí, jsem si tam vytvořila ten domov, a opravdu jsem se tam jako doma cítila. Byla jsem tam šťastná, v klidu..a ano, občas jsem brečela, protože jsem se cítila sama,ale ..cítila jsem se tam jako doma. Když jsem tam byla tak sama, svůj pokoj jsem proměnila ve svoje zázemí, kam jsem se každý den moc těšila.Tady to nejde. Navíc ve skříni mám strašně moc věcí, které nejsou moje, protože je rodina nemá kam dát.Zkrátka pocit vlastního pokoje tu nemám.A jsem strašně, strašně šťastná, že jedu domů. S Danim všechno přímo pohádkové..a já jsem klidná jako dlouho ne a jedu domů!Je to překvapení, kromě mojí sestřičky to nikdo neví. Sednu na metro a naštěstí to netrvá skoro nic.Na letiště dojedu brzy, vzpomínám, jak tu na mě Dani vždycky čekal...a v klidu se odbavím. Nejsou nikde ani moc fronty, všechno probíhá klidně a já v 15.30 odlétám směr Mnichov. Tam mám asi hodinku na přestup. Tedy původně víc, ale než jsem se dostala z letadla a tak podobně..v 19.30 sedím v druhém letadle a 20.25 vystupuji doma, v Praze. Když vystoupím, oči se mi zalijí slzami, naprosto neznámý pocit. Když konečně uvidím sestřičku, padneme si do náruče a mně připadá, že není možné, že jsem byla tak dlouho pryč. Dojedeme do jejího bytu a můj první dojem je, že se mi zpátky snad ani nechce. Uvědomím si,že tam doslova mrhám svým životem.Usínám po chvilce zpráv s Danim, šťastná, spokojená.A zamilovaná.

Dobré konce (Středa 13.11.2013)

Probudím se tedy kolem 7.40, jak je u mě zvykem.Tedy spíš novým zvykem.Doma už není mléko, tak Pedro seběhne dolů do pekárny..ale to já neřeším. Nejdůležitější je pro mě se v klidu nasnídat....ale po včerejšku zvládnu jeden toast, ani neopečený, jen tak suchý. Spláchnu to trochou vody a je to. Pak uklidím kuchyni, připravím snídaně a jdu si čistit zuby. Svému režimu zůstanu věrná. Říkám Evě, že jsem si ve svojí oblíbené části Goya vyhlédla nějaké dárky a ona mě hodně podporuje, ať si vyrazím. Musí si na mě "přečíst" že je něco špatně. Nehledím na neustlanou postel, ani na nepořádek u mě v pokoji, hlavně že je uklizený byt a já jsem tak nějak vypravená. Když Eva odveze kluky do školy, vběhnu do pokoje, popadnu kabelku a tak jak jsem, letím na autobus. Ohromné plus je, že Eva odešla tak brzy a já už tedy v 9.35 stojím na zastávce. Ráno, hodně brzy ráno jsme si s Danim ještě vyměnili několik zpráv. Jsem z něj zoufalá. Myslela jsem, že tohle už mě nepotká. Dárečky zvládnu nakoupit rychle a letím na autobus. Všechno zvládnu a když doletím domů, už je tam Eva. Ptá se, co se děje. Nechci jí vyprávět konkrétní věci, ale spíš tak obecně jí něco povyprávím. Už jsem myslela, že po tom včerejšku ty dárky koupit nepojedu,ale nakonec to bylo správné, trochu se "vyvětrat". Kufr mám tak nějak připravený,vytřídila jsem poctivě věci, které nenosím, nepoužívám, nebo mi tu překáží, a není jich zrovna málo. Všechny boty na jaro/léto, které vlastně nosím doteď..nějaké již přečtené knížky..je toho hodně.Eva, když mě vidí, mi říká, že kluky vyzvedne.Já ale preferuji pravý opak. Potřebuji se vyvětrat a pobyt doma by mi mohl snad jenom uškodit. Dám trochu dohromady pokoj, kufr a vydávám se v 12.40 pro kluky. Pořád myslím na Daniho. Řekl, že moje zprávy bude ignorovat,a že mi telefon nezvedne. Jak vidím, slib dodrží, protože všechny zprávy jsou přečtené a odpověď žádná. Nějak ale si připadám silná. Je mi strašně, o tom žádná,ale myslím, že když se takhle plete, že to musíme zvládnout.Protože pravda je jenom jedna. Už když jsem byla pro dárečky, jsem volala mojí kamarádce Báře,s prosbou o pomoc. Když dojdu domů, voláme na dýl, protože opravdu nevím, komu bych se svěřila. Do mého vztahu s Danim je asi nejvíce zainteresovaná ona..a když s ní mluvím, znova mě přepadnou slzy, nemůžu je zadržet.V 11.30 se rozhodnu, že prostě už mu žádnou zprávu nepošlu, protože tohle vykonstruované obvinění je vážně na hlavu. Volám s Bárou a pak jdu bez oběda pro děti do školy. Vyzvednu je a naštěstí se chovají klidně. Eva, když mě vidí, mi dokonce prostře a chce, abych něco snědla. Dokonce jde znovu do kuchyně a přidá mi proti mé vůli. Naštěstí dnes nikdo inglés nechce, kluky nechám koukat na televizi, tak nějak poklidím kuchyň a jdu si hlavně spíš uklidit pokoj.Pak, i když to vypadalo, že je doprovodí Eva, kluky obléknu a odcházíme.Nevím, jestli na mě vidí tu tragedii, ale ani se neperou a ani u oběda nikdo nepromluvil. Když odcházím ze školy, už to nevydržím a pláču cestou domů. Ta strašná bolest prostě musí ven. Naštěstí si mě nikdo nevšimne, takže si trochu otřu oči a je to. Když přijde Juana,hned se mě ptá, co se mi jako děje. v tu stejnou chvíli Eva odchází na nějakou schůzku,takže to nevydržím a hodně jí toho řeknu.Prohlásí, že lepší, že to skončilo.Ale pak mi sama řekne, že ona by také bojovala dál.Jdu do pokoje,kde se zavřu a propuknu už v hysterický záchvat. Pošlu fotku svého aktuálního stavu Danimu,s otázkou, jestli shledává v pořádku takhle se chovat k někomu, kdo ho miluje. Nevím, jestli by odpověděl i bez té fotky,nebo je to jen shoda náhod a odpověděl by stejně,ale za chvíli přijde zpráva, že mě musí vidět, a že spolu prostě musíme mluvit.V té době se tak nějak uklidním.Začnu přemýšlet, jaký by byl můj život bez něj..jestli bych dále zůstala ve Španělsku..pak si uklízím věci a povídám si s Juanou, které samozřejmě nelíčím detaily, spíš se potřebuji podělit o ten strašný smutek. V momentě, kdy se uklidním, si jdu opláchnout tvář a nalíčit se. Docela se mi to povede a po smutku v mé tváří nejsou už ani památky,nebo lépe řečeno jsou schované pod líčením. Vyrážím před pátou směr škola. Vyzvednu kluky, naštěstí nikdo nemá moc úkolů, jen se na chvíli posadím s Pablem, a dohlédnu, aby to dobře napsal.V 17.30 se po smskách domluvíme s Danim, kdy asi tak dorazím, a já se jen modlím, aby se už do té doby nic nestalo.Chvilku se posadím do místnosti, která se dá popsat jako družina, zapovídám se tam s pánem, který hlídá děti, a pak pošlu Pabla se převléknout. Naštěstí o dva zbývající je postaráno,ale já musím sedět u bazénu a hlídat Pabla.Štve mě to, ale nedá se nic dělat, je tam naprosto šílené vedro.Pak se na chvíli ztratím do kavárny,kde si dávám kávu a vyhlížím si bramborovou placku.Tu miluju. Nejde zaplatit kartou, protože obnos je příliš malý. Naštěstí drobné vyhrabu. Nakonec mi barman řekne,že mi to dá klidně zadarmo. To mi vykouzlí úsměv na tváři a jsem v klídku. Kolem 19.15 přijíždí Eva a říká mi, ať jdu. Nejdu, letím o závod a přemýšlím, jak ještě včera touhle dobou jsem byla klidná a rozhodnutá si udržet trochu odstup. Letím jak splašená na metro, a hned potom na příměstský vlak.Když se blížím ke stanici Fuenlabrada Central, napíšu svojí kamarádce Báře. Netuším, jak tenhle večer dopadne, ale nemám už co ztratit.Ale opravdu vůbec nic. S Bárou dojedeme na místo, kde bydlí Dani a zrovna už mi píše, kdy přijedu. Omluvím se mu dopředu, za to, co zažije, a vidím, že je trochu zmatený. On si chce sednout, ale stále jdeme. Představím mu Báru, Báře jeho a to, co nastane je možná tak vhodné do nějakého filmu. Zkrátka, Bára za chvíli odchází, a já vím, že za to, co musela vytrpět, jsem jejím dlužníkem na hodně let. Jde domů,ale já zůstávám s Danim. Za chvíli se do nás dá již značná zima, tak vlezeme do domu, kde si stále povídáme. Nikdy by mě nenapadlo, jak moc těžké je dokázat pravdu. Nakonec mě beru za ruku a obejme mě.Zůstaneme takhle v klidu a ve mně se konečně rozlévá klid.Vyprovodí mě na metro, rozloučíme se velmi klidně a odjíždím. Myslím, že to snad bude dobré. Když po složitém cestování dorazím domů, je 1.50. Volám Danimu, že jsem dorazila, lehce se zapovídáme a já usínám kolem 2.30. No, síla. Ale stálo za to, takhle cestovat až do těchto hodin. Cítím v sobě klid, vyrovnanost a ...radost.

Cocido (Úterý 12.11.2013)

Na to, že jsem usnula poměrně pozdě, vstávám docela snadno.V 7.05 to sice není,ale v 7.35 už ano. Jdu se okamžitě nasnídat a kuchyni nechávám být. Nevím, proč jsem na to nepřišla dřív, protože pak jsem často na kluky jenom koukala a čekala, až se najedí..a přitom jsem po ránu uklízela celou kuchyni. V klidu snídám a pak si zvládnu vyčistit zuby a i se trochu zkulturnit, než děti vstanou, což je dost velký úspěch.Pak, když se konečně dostaví na snídani, uklízím celou kuchyň. Ráno je dost splašené, ale naštěstí Eva je veze.Já si běžím ustlat, uklidit trochu pokoj, ale trochu se zaseknu a do koupelny vstoupím až přesně  10. Mezitím přichází Eva, jde dodělat oběd, co včera uvařila a já si jdu v klidu umýt vlasy. Za okny je nádherný den, ale nedá se nic dělat, mám svých povinností doma až kam. I když procházka mě láká...v 10.20 je hotovo a jdu uklízet pokoj. Ani nevím proč jsem se pustila do tak generálního úklidu,ale prostě už mě to tady štvalo, a musím říct, že jak jsem přendala některé věci, získala jsem mnohem víc prostoru a že se v pokoji cítím lépe. Do 12.20 tedy využiji na maximum každou minutu a pak jdu obědvat.No.Eva dělala v noci nějaké jídlo, které teď dodělávala. Dozvím se, že je to místní specialita, jmenuje se cocido madrileño. Už podle toho, jak z toho smrděl dům, bylo jasné, že to nemůže být normální jídlo. Smrdělo to tak, že jsem větrala do půlnoci. Naštěstí můj pokoj byl zahlcen nejméně. Nejdříve se jí polévka, pak hlavní chod. Hlavní chod budiž,ale ta polévka?Pro představu co jsem dnes pozřela přikládám:

El cocido madrileño

El cocido madrileño

je pokrm typu „jídlo z jednoho hrnce“. Tepelná úprava je dušení. Pochází z města Madridu ve Španělsku. Nejoblíběnější je pro svou vydatnost v zimním období, ale v některých restauracích se podává celý rok.

Historie pokrmu je velmi zajímavá. První receptury pocházely od sefardských Židů jako košer jídlo, bez vepřového masa. V pokrmu byly naopak vejce. Židům vyhovuje dlouhá příprava jídla, jelikož o šabatu nesmí vařit, takže pokrmy na tento den jsou připraveny dopředu.

V 15. a 16. století narůstal v celém Španělsku antisemitismus. Židé nuceně přecházeli na křesťanskou víru. Do pokrmů včetně el cocido madrileño se začalo dávat vepřové maso, ale i sádlo, slanina a chorizo (vepřová kořeněná klobása) a morcilla (jelítko).

V různých modifikacích byl tento pokrm přijat jako tradiční receptura madridské kuchyně. Pro svoji výživnost a láci se stal velmi oblíbeným.

V současné době je el cocido madrileño domácí specialitou podávanou v restauracích zvláště v úterý.

Podávání je zajímavé. Pokrm se dusí a zárověn servíruje v jakémsi keramickém džbánku. Po tepelné úpravě se každá surovina podává zvlášť.

Nejdříve se nudle zalijí silným vývarem z jídla – polévka. Poté se servíruje cizrna a dušená zelenina. Třetím chodem (z jednoho jídla) je maso. Samozřejmě se všechny suroviny mohou podávat i na jednom talíři.

Technologický postup:

Suroviny:

750 hovězího masa s kostí

½ kuřete

1 kg cizrny

tlusté od šunky

150g španělské slaniny beteado

½ hlávky zelí

5 mrkví

5 brambor

1 cibule

2 stroužky česneku

2 klobásy

2 jelítka

hovězí (s morkem) a

telecí kolínkos kosti

sůl, hřebíček

sibule

olivový olej

Kdo se odváží si představit polévku z jelítka, ví, co jsem jedla. Když jsem tu mastnotu pozřela, měla jsem chuť si jít vydrhnout žaludek jarem,ale budiž. Dojdu pro kluky a když se vrátíme, Eva už jim připravuje polévku.Znovu ten šílený smrad. Bohužel ale přišla její spolupracovnice, takže až do 14.15 jsem přilepená v kuchyni, kde se snažím, aby Diego všechno snědl. Potom přichází Eva a já jdu pomoct Javierovi s angličtinou. Děs. Pak sotva doběhnu do školy. Když se v 15.15 vrátím, mám dost. Trochu uklidím skříň, udělám si kávu, a jdu se připravovat. Po plavání chci jít pryč. Do toho mi Eva říká, ať si připravím něco pro Javiera, a ať mu dám lekci inglés. Zvládnu se vypravit, nalíčit, připravit hodinu a v 16.45 letím do školy.Jsem tak nějak klidná, což je pocit, který jsem poměrně dlouho necítila.Vyzvednu kluky, rozdám jim svačinky a věnuji se Pablovi, který píše naprosto příšerně.Venku je strašně krásně, mám jen lehký svetřík, takže Javiera nechám, aby si hrál venku, a mezitím se tedy věnuji Pablovi. Když se sebere a jde na plavání, popadnu Javiera a až do 18.15 mu poctivě vymývám mozek angličtinou. V 18.20 přichází Eva, já nechávám kluky, tak jak jsou, a mizím. Měli jsme původně s Danim jet něco zařídit a já jsem si celý den připomínala, že dnes musím jet autobusem až na stanici Atocha, jako jsem to dělávala předtím.V průběhu dne však nakonec ze zařizování sejde,ale jak jsem si to celý den připomínala,samozřejmě jedu busem. Když mi to dojde, úplně mě to rozčílí. Jdu klidným krokem, už nikam neběžím. Prostě až tam budu, tak tam budu. Tenhle víkend mi pomohl si nějak všechno ujasnit. Na stanici metra nakonec vystupuji kome 19.40. Je nádherně. Dokonce tak, že sedím na lavičce jen ve svetříku a čtu knihu. Dani ještě není doma,ale pak mi píše, že už přijíždí a že mě viděl na lavičce před domem. Když přijde, všechno se zdá perfektní. Jdeme na procházku, povídáme, smějeme se, a já jsem strašně šťastná.Pak usedáme na jednu lavičku, kde mi přijde, jako kdyby mi někdo mého drahého na místě vyměnil. Snažím se nenaléhat a čekám, že se mi snad svěří sám. Procházíme se dlouho a když mi nabídne doprovod k metru, už to nevydržím a "udeřím". To, co se dozvím mi vyrazí dech takovým způsobem, že zavrávorám. Pokud bych něco udělala, a on mě u toho chytil, mohla bych si vyčítat svoje skutky a zpytovat svědomí,ale tohle?Uměle vykonstruované obvinění, kterému nedovolím, aby mi zničilo vztah. Bohužel čas kvapí, je 23.50 a já musím jít na metro. Cestou domů nevěřím tomu, co se stalo. Snažím se číst knihu a "zažrat" se do děje, protože to je jediná cesta, jak to celé zvládnout. Když dorazím po dlouhém cestování domů, voláme si. Slíbili jsme si, že to prostě dořešíme. Zapnu si na telefonu video a jsem klidná, protože vím, že jde o nedorozumění. A tak mi prozatím ani tolik slz neukáplo a zatím se tak strašně neklepu. Když mi ale můj životní partner zavěsí telefon, dojde mi, že tohle asi bude těžké. Naposílám mu nějaké zprávy a snažím se donutit svoje tělo spát. Jsem vzhůru ve 4, v 6 a nakonec už potom vstanu.

Nový život (Pondělí 11.11.2013)

Tuším, že v 6.40 asi nevstanu.Ale v 7.20 už se vyhrabu, sláva. Kuchyni neřeším, nejdůležitější pro mě je se v klidu nasnídat a pak si vyčistit zuby, než mi do koupelny naskáčou děti. Vše se mi povede, a když se v 8.40 trousí k snídani, teprve se věnuji úklidu, myčce a tak podobně. Jde o to, že jsem to vždycky chtěla mít hotové než přijde Eva, a ono to vlastně k ničemu nevede. Pak stejně musím stát v kuchyni a hlídat, aby se všichni nezabili. Pak mi Eva oznamuje, že kluky odveze a já jsem dost šťastná. Během snídaně si totiž už vyndám žehlící prkno a hned po jejich odchodu se vrhám na žehlení. Zvládnu i umýt podlahu v pokoji a plánuji si ještě vyndat komplet oblečení, umýt skříň a uklidit to všechno zpět. Kolem 10.30 se zdá, že by plán mohl vyjít.Pustím se do toho s vervou,ale nakonec to vše nestihnu. Ale to nevadí. Značnou část jsem zvládla. Ve 12.05 zasednu k obědu, máme vynikající těstoviny, rajčatovou omáčku a posypu to sýrem..a jdu v klidu pro kluky. Dnes jsem klidní až tomu nemůžu uvěřit. Během oběda se jich ujme Eva a kolem 14.00 mi pošle Pabla,že se s ním musím naučit slovíčka, ze kterých má odpoledne zkoušku (jojo, to brzooo). Během oběda a během toho, co Pabla zkouším, zvládnu pohodlně dokončit rozdělanou práci od rána, a splním si tak plán na jedničku. Eva říká, že kluky odveze a když je 14:50, vlítne do pokoje a říká:"Ne, já nakonec nikam nejdu, musíš s nimi Ty." Takže síla, nestíháme,ale co, můj problém to konec konců není. Cestou zpátky se zastavím v Al Campu, kde už mi padly do oka nějaké vánoční dárky a když se vrátím, v 16.00, akorát si dám kávičku a nově zakoupené sušenky. Pak se zapovídám s Juanou. Nad dobrotou zdejších lidí nepřestávám mít otevřenou pusu, protože když jí vyprávím, jaký byl můj víkend, řekne mi, že kdykoliv přijedu do Španělska, můžu být u ní. Že je vyloučené abych si platila hotel nebo tak něco. Jsem z toho paf, a přiznávám, docela mě to dojme. Na adresu Daniela padají ne úplně lichotivá slova, a dozvím se samozřejmě to, co už dávno vím. Ale nejsem prostě typ, který opouští lidi nebo věci. Navíc si myslím, že prostě jednou bude líp. Při vzpomínce na můj předešlý vztah, asi tak před půl miliardou let, který byl mnohem víc bolestivý, se vždycky utvrdím v tom, že šťastné konce existují. Protože tenkrát jsem to zvládla, není důvod proč teď ne. Navíc všude je něco. Jako my toho zrovna nemáme málo,ale to je prostě fuk. Navíc já musím začít u sebe. A ne čekat, až on se změní. Nebo uklidní. Nebo cokoliv. Život je můj. Sice ho chci sdílet s ním, ale tak jak jsem to dělala doteď, by to vážně nešlo. Z úvah mě vytrhne Juana.Zapovídáme se znovu, a musím říct, že tahle žena je mi velmi sympatická, i když jsem na začátku měla jisté pochyby. Je zlatá. A když občas vidím, v jakých rodinách taky člověk může skončit, tak jsem nesmírně šťastná, že můžu žít v této rodině s Evou a jejími dětmi..S Juanou znovu  mluvíme o Danim a v 16.45 odcházím pro kluky.Nakonec jde se mnou i Eva, protože Pablo má nějakou akci ve škole, vyzvednu tedy pouze Javiera a Diega a cesta k mému velkému překvapení proběhne velmi klidně. Doma je klídek, Diego si hraje u mě v pokoji a já se tak můžu věnovat svým věcem, ale když tak nějak předpokládám, že bych mohla odejít, Eva, která právě přišla, mi řekne, ať dohlédnu, ať si Pablo udělá úkoly. Je přesně 19.15 když odcházím. Dost děs. Myslela jsem, že odejdu tak kolem 18.30. Na internetu jsem zjišťovala, jak dlouhá cesta mě čeká, a bohužel žádný přímý bus nejede, takže musím metrem. Nakonec mám obrovské štěstí, na jednom přestupu, který musím zvládnout, nečekám vůbec a cesta zabere jenom 30 minut. Kéž by to bylo tak jednoduché i na Fuenlabradu. A kam že to jdu?Přece věnovat se svojí nové práci!Zpátky mám také velké štěstí, cestou nadšená telefonuji Danimu a v 21:40 jsem doma. Jdu se sprchovat. Vždycky jsem se bála, že kluky probudím, když je koupelna vedle,ale Eva nic neříká. Tak si napustím trochu vanu, a užívám si klidu, i když je dům plný. Nevím, proč jsem to neobjevila dřív!Ve 22.30 jsem ready, tučný krém zaschl a jsem tak zralá spát,ale mám příšerný hlad. Přemýšlím, že si jdu kousnout alespoň do bagety,ale Eva mi říká, že mi schovala večeři. Takže ve 23.15 si dávám brambory a rybu, a zajím to klobásou. No, můj životní režim je takový mix toho českého a toho španělského a dost mi vyhovuje. Bez výčitek nechávám přikázání, že dvě hodiny před spaním se nemá jíst a jdu si spokojená, najedená, lehnout. Kolem 0.40 mě probere telefon od Daniho, domlouváme se na zítřek a já pak zase spím jako dudek. Myslím, že život není těžký, když se člověk rozhodne, že ho takový mít prostě nebude.

Chamartín a spol. (Neděle 10.11.2013)

Budík mám nařízený na desátou, a ten druhý dokonce na 10.15. Ale probudím se mnohem dřív, se zmateným pocitem, kde to vlastně jsem. Nechala jsem si trochu nezatažený závěs, takže mě probere světlo. Do 10.15 si ještě poležím a nepřestávám v hlavě šrotovat všechny možné myšlenky..pak si dám snídani, sladkost co jsem si včera koupila, a malý mléčný nápoj, vyčistím si zuby..nalíčím se..a rozhodnu se, že nikam nebudu pospíchat, a sedím u telky do 12, a mezitím na telefonu vyhledávám, kam se potom vydám. Odhlásím se z hotelu a jdu do parku,který najdu hned,ač jsem se hodně obávala opaku. Je blízko. A je nádherný den. 18°C. Na Daniho se snažím nemyslet. Užívám si samoty, vdechuji z plných plic podzim a vůni spadaného listí a dělám si fotky. Potom se vydám na vlak, ale do cesty mi vstoupí supermarket, kde si koupím kávu Starburcks, a toast a nakonec se rozhodnu vrátit do parku.Pokojně tam strávím hodně času, odcházím až kolem 14. Mezitím si čtu, ujídám toast a koukám na překrásně zbarvené stromy. Pak jdu na příměstský vlak, který naštěstí jede přímo..a vystupuji na stanici Chamartín. Vylezu ven a uvidím to, na co jsem se přijela podívat-čtyři věže, jak zní jejich název. Takové business centrum Madridu. Vstoupím do docela hezkého obchodního centra,kde se trochu zapomenu a pak značně bloudím,ale netuším, jak se k těm mrakodrapům dostat. Nakonec si vzpomenu že mi moje kamarádka říkala, že nejlepší je ještě metrem dojet na stanici Begoña a tak se tedy vydám na metro. Lituji ztraceného času na stanici Chamartín, protože když vystoupím z metra,všechno je již snazší. Když vylezu ven, asi za 10 minut volá Dani. A já mám naštěstí sluchátka, a tak si fotím mrakodrapy, procházím se, a asi hodinu a něco volám. Záměrně říkám volám, protože mám těžký monolog. Je načase se pohnout z místa. Začít žít.Když dovolám, vydám se metrem zpět. Cesta je plná přestupů, takže na stanici Estrella vystoupím něco po šesté.Zajdu ještě do obchodního centra Al Campo a jdu domů. Načnu si vynikající Nestea v plechovce a jdu si lehnout. Jsem vyčerpaná. Tolik pobytu na čerstvém vzduchu..úplně mě to unavilo. Pak přichází Eva a značně mi promluví do duše. Nakonec jí zase začnu věřit, i když už jsem to jednou zavrhla. A pak, asi poprvé za celou tu dobu, se jdu osprchovat večer. Dělala jsem to celý život, a nějak mě to víc uklidňuje. Jenomže vždycky se večer sprchovaly děti, a nechtěla jsem překážet. Dneska si to užiju. Využiju klidu, toho, že všichni něco dělají a v klidu se sprchuji a pak využiji času nanést všechny krémy, co je třeba..nutno poznamenat, že voda v Madridu je dost děsná a že vysušuje až děs. Raději si nepředstavovat, jak vypadá tedy moje tělo zevnitř. Vylezu po nějakých 40 minutách a jsem šťastná, že tohle si zítra ušetřím, ráno už si tím nerozházím. Zařeknu se, že už nikdy nebudu zabíjet  den takovouhle základní hygienou,a vždycky to provedu večer. Pak má Eva hotovou večeři a já v devět večer slupnu dvě vynikají tortilly plněného vynikajícím masem. Dneska jsem vlastně měla jen něco sladkého k snídani, a potom kávu a toast. Mám hlad až bych brečela. Po večeři uklidím pokoj, můj původní plán po večeři vyžehlit věci, co mi o víkendu proschly, nevyšel, ale to nevadí. Když všechno vyřeším, je přesně 23 a já usínám. Sice smutná, z toho co se děje,ale zároveň odhodlaná dostat se zpět do formy. 

Bolest sílí (Sobota 9.11.2013)

Budík zvoní v 9.30. Ale dávno před tím, někdy kolem osmé, zaslechnu hlas Pabla. Jediné co mě napadá, je :"Snídaně". A vystartuji. Když vezmu za dveře, uvědomím si, že je sobota.Zalezu zpátky a i když se skutečně v 9.30 probudím, zůstanu ještě v posteli. Pak píše Dani a já jenom obdržím zprávu, kterou jsem věděla, že obdržím. Takže nic. Vyhrknou mi slzy,ale už se nejedná o žádný hysterický záchvat,protože slzy došly. Pak jdu promluvit s Evou, a ve 11.45 si uvědomím, že jsem ještě nesnídala. Pak přemýšlím, jak ten nádherný, slunný den využiji. Domnívám se, že jedině tak, že naplánovaný výlet podniknu sama. Mám v pokoji značný nepořádek. Musím vyndat věci z celé skříně a sklidit prach, který tam mám. Uklidit vyžehlené košile, kalhoty, uklidit boty, papíry..no hodně toho je. Do toho se chci ještě osprchovat, což je záležitost bohužel asi tak 40 minut, a taky ale nechci promrhat to počasí, jaké je, a dost možná ten generální úklid provedu v neděli v podvečer. Těžko říct. Po snídani, tedy ve 12.15:-( se rozhoduji, jak dál. Nakonec se jdu koupat. To je věc, která mě normálně vždycky uklidní. A také, že ano. Nanesu všechny krémy, už mám z toho rituál..a užívám si klidu. Je to asi jediný rituál, který poctivě dodržuji.Rodinka šla někam na procházku a já to využiji a pustím si na maximum Aviciiho. Když přemýšlím, co si dám k jídlu, vchází Eva a jde dělat oběd.Kolem 15.15 obědváme vynikající maso, které je asi největší, jaké jsem kdy v životě jedla.Je naprosto enormních rozměrů a dost možná má každý steak 1 kg.

Po jídle sklidíme stůl a já se rozhoduji,že plakat v pokoji opravdu nemá smysl. V klidu si sbalím věci, uklidím pokoj a čekám, jestli se Dani vymáčkne. O co jde-měli jsme spolu jet na výlet. Sám se značně angažoval, hledal hotely, ale když zbyly poslední pokoje, byl v práci, takže jsem to zarezervovala já. Bohužel jsem netušila, že tento typ rezervace znamená okamžitou úhradu. Šokující zjištění jsem odhalila pozdě, a i když jsem volala do hotelu, bohužel. Strhli mi to z karty. Většinou strhnou tak euro, dvě, které nenávratně propadne,ale celou částku? A navíc, když moje mamka viděla, že mi to "sežralo" veškeré peníze, poslala mi to. Takže v praxi nám to koupila moje mamka, a já čekala že mi Dani dá půlku. Leží v horečkách doma, 38°C, angína a nechce ani vyjít z domu. Bylo tak jisté že pojedeme, že jsem myslela, že to může překazit jedině pád asteroidu.No, tak ne. Ráno jsem se nabrečela ...pak jsem se naštvala a pak jsem to všechno přehodnotila. Přemýšlím, jestli bych jela s horečkou na výlet. A popravdě nevím. Jsem poměrně zdravá, ale když mě chytne angína..horečky..často blouzním. Nicméně myslím, že by jet mohl. Je mi divně. Sedím za počítačem do 18.00, mezitím volám své kamarádce, co si o tom jako myslí a v 19.00 odcházím z domu. Koupím si snídani na zítřek a jedu. Docela to trvá dlouho, navíc linka příměstského vlaku, kterou potřebuji, je nějak vtipně dělená a má dvě konečné stanice. Je tedy potom potřeba přestoupit. Naštěstí to všechno, i když s malou dušičkou, zvládnu a kolem 20.15 vystupuji na místě. Jdu ještě do Mercadony koupit nějakou vodu a mandarinky a jdu se ubytovat. Myslela jsem že to zvládnu,ale pohled na prázdnou manželskou postel, ve které budu nocovat sama a ne s ním, mě zlomí.Jdu si vyčistit zuby, pustím telku a koukám. Přemýšlím. Pak jí vypnu a jen tak přemýšlím. Nakonec si říkám, že není tak zle. Jsem v novém prostředí, v jiném než obvykle, svou osobní sílu jsem si dokázala tím, že jsem jela sama, bez ohledu na okolnosti a navíc žádné děti, žádné rodinné večeře..jen já a čas. Dokonce dojdu k závěru, že to asi budu podnikat častěji. Nebo alespoň výlet-ráno odjet, večer přijet a nikde nenocovat. Hodnotím svůj život a vidím přesně, kde jsem udělala chyby, ale chybami se člověk učí. Není tak pozdě všechno to napravit,nebo spíš odteď už pokračovat správně. Kolem 22.30 mi volá Dani. Zkoušíme videohovor a dobré, wifi to udrží. Nakonec se mi moc líbí, že to tak jde, Skype je možná trochu umělý..ležíme oba v posteli, telefony před sebou a skoro se zdá, jako kdyby mi koukal do očí opravdu, a ne jen přes telefon. Řeknu mu všechno, co hodlám se svým životem udělat, jak se cítím..všechno. Ani netuším jak to tak rychle zvládnu ze sebe všechno vysypat. Loučíme se na několikrát, trvale až ve 2:50. No, docela zajímavé. 

Nová vlna bolesti (Pátek 8.11.2013)

Vzbudím se tak nějak spokojená. Cítím se poměrně odpočatá, a i když mi trochu pokazí náladu pohled na mobil, kde vidím přečtené zprávy,ale žádnou odpověď, vstávám poměrně dobře. Uklidím drobnosti v kuchyni, nasnídám se a kolem 8.45 přichází děti. Ráno proběhne klidně, navíc Eva kluky odveze, protože jede někam do města, tak mám klid. Hned co za nimi zaklapnou dveře, doslova utíkám do koupelny umýt si vlasy. To totiž trvá dost dlouho. Pak si vyčistím zuby, trochu se zdržím a volá sestřička. Mezi tím zapnu pračku a jsem spokojená, jak všechno stíhám. Brzy přijde Eva, chvilku se zapovídáme, a já kolem 11.20 začnu snad po dvou týdnech konečně žehlit.Pak připravím stůl, jdu obědvat a jak je pátek, tuším, že dnes už snad bude pohodový den..Eva se chystá vařit, takže oběd mám z krku a minimálně do 14.10 mám svůj čas.Je to paráda, protože už se nemusím starat o žádné uklízení kuchyně,o sbírání drobků...paráda. Jen přijdu, a zavřu se do pokoje, o všechno se stará Eva.Z přemýšlení mě vytrhne zazvonění Evina mobilu a ja ve 12.45 odcházím směr škola. Venku je tak nějak zvláštně. Není zima, ale je po dešti,a jak tady nikde nejsou žádné malé obchůdky..prostě ty Vánoce necítím a necítím .A chci!Jsem z toho nějak smutná.Po příchodu ze školy všechno probíhá jako obvykle,Eva obědvá s kluky a dneska, protože je pátek, už kašlu na nějakou inglés a do půl třetí to všichni strávíme v klidu. Pak Eva přemýšlí, že potřebuje koupit nějaký dárek pro svojí kamarádku, protože večer slaví narozeniny a já tedy tím pádem hlídám. Nakonec beru kluky do školy a potom jdu koupit nějaké sladkosti a pak čekám na metro. Jedu za Danim. Riskuji, nic jsem mu neřekla. Po hodině cesty pak čekám schovaná blízko místa kde bydlí, a přemýšlím, jestli to nakonec vůbec zvládnu..vím, jak nenávidí překvapení. Nakonec ho tedy oslovím, a říká, že je překvapený velmi příjemně.Strávíme chviličku spolu, pak si odnese věci domů a já mezitím poctivě studuji. Pak jdeme na chvíli do obchodu, a pak vedeme rozhovor, který mě opět přivede k slzám. Nešťastná z toho, že jsem přijela odcházím na metro. Přijdu domů akorát ve 20.45 a Eva mi akorát říká, co je třeba udělat a tak podobně.Větší dva kluci koukají celý večer na televizi, ale Diego přijde ke mně do pokoje a celý večer si hrajeme. Svítíme baterkou na zeď a děláme ze stínů našich rukou zvířátka. Strávíme to pěkně a když skončí kolem 23.40 film, zaženu kluky spát. Je to šílené, já myslela, že je uložím v deset, a Pedro mi říká:No, tak aby tak nějak do půlnoci leželi." Málem mě omyli. Máme volat s Danim, ale žádný hovor se nekoná a já vím, jak bude vypadat zítřek.

Příliv nové energie- nová práce! (Čtvrtek 7.11.2013)

Ačkoliv jsem včera usnula nakonec až ve 23.30, probudím se odpočatá  a svěží jako už dlouho ne. A vím přesně proč-protože těsně před usnutím jsem si četla mail, který jsem obdržela od mého nejdražšího, a bylo tam tolik věcí, které jsem už potřebovala slyšet, že mě to uklidnilo a usnula jsem okamžitě. Ráno je poměrně klidné, i když kluci se dnes pošťuchují až je to neúnosné. Eva mi oznamuje, že si potřebuje zařídit nějaké věci, takže je odveze. Dokonce se stane neuvěřitelná věc-odejdou už v 9.15!A já nejsem unavená a můžu si dělat, co chci. Zalezu do postele s počítačem, s tím, že odpovím na e-mail, ale pak potřebuji zavolat mamce. Trochu se to protáhne, protože já ještě potom čtu nějaké zprávy a kolem 11.45 vidím, že mám co dělat, abych vše stihla. Chtěla jsem dnes žehlit a pustit pračku,ale Eva už byla zpět v 10.00 a od té doby je pořád v kuchyni, takže nic. Nechci se tam plést. Do 12.00 zvládnu uklidit postel, pokoj, dát se dohromady a mám radost, že jsem v klidu. Ve 12.00 jdu obědvat a protože vidím, že Eva stále vaří, odtuším, že opět bude obědvat s dětmi, a já získám nějaký čas.Mám pravdu, Eva se dětí ujímá hned ve dveřích a já tak do 14.10 získám čas, abych napsala další část mailu, který stále není dokončen.Ve 14.10 si vezmu Pabla ke stolu a děláme poslechy z angličtiny. Nutno přiznat, že ani neprotestuje a v průběhu získám pocit, že ho to snad i baví. A další šokující věc:pokud mu to několikrát vysvětlím, a připodobním mu požadovaný foném k nějakému ve španělštině, zapamatuje si to a ve výsledku musím zkonstatovat, že pokud s ním budu ještě pracovat nějaký ten měsíc, získá, stejně jako Diego hodně dobrou výslovnost. Nad Javierem jsem zlomila hůl definitivně. Pak se zapovídám s Evou a den vypadá jako velmi klidný. Ve 14.40 odtáhnu (doslova, Pablovi se nechce)děti do školy a v 15.10 jsem zpět. Po přípravě vynikající kávy zasednu k PC, tentokrát v kuchyni, abych nemusela s nikým komunikovat a do 16.15 píšu co nejrychleji mi to jen moje dovednosti umožní, abych se pak mohla v klidu vypravit a v 16.45 se sebrat a jít do školy.Odcházím s drobným zpožděním a po cestě si píšeme s Danim a pak si voláme a zapínáme kameru. Mám z toho radost, nikdy předtím mě to nenapadlo. Tak aspoň může vidět školu a všechno, co dělám každý den. Nejstarší Javier je silně nepříjemný, jdeme všichni do knihovny a vážně ho nemůžu už ani vidět. Navzdory tomu strávíme docela klidné odpoledne a v 18.20 přichází Eva. Mám tedy volno. Dani nemůže, a já vlastně taky ne, takže jdu na procházku do nedalekého parku. Mezitím volám kamarádce Báře a mojí kamarádce z dětství,a příjemně strávím čekání povídáním. Čekám, až bude 19.30, protože mám domluvenou schůzku, kde mě čeká nová práce. Tedy asi. Dopadne to nad očekávání dobře, když v půl deváté skončím, chci volat Danimu, ale není na příjmu. Strašně mě to mrzí, protože jsem tak šťastná, že se asi zalknu. Přijdu domů a tváře mi jen žhnou. Pak se navečeřím, a dost se zapovídám s Evou. O poměrně vážných věcech a tak to strávíme až do 22.30 rozhovorem. Mezitím volá Dani, tak mu za chvíli volám zptátky. Oznamuje mi, že mu není dobře, což mi přidělá vrásky na čele, protože na víkend jsme měli naplánovanou akci. Mezi hovorem, kdy mi volal když jsem byla s Evou a mezi tím druhým, kdy mu volám já, se rozhodně muselo něco stát, protože má napjatý hlas, a i když se tváří jako že nic, a několikrát se od srdce zasmějeme, cítím v sobě nějaký neklid. Navzdory tomu si ale nechci pokazit těch pár hodin na spaní, co mám a v půlnoci usínám.

Vůně podzimu (Středa 6.11.2013)

Vstávám v 8.10. Jsem jak po ráně palicí. Uklidím kuchyň, a už přichází děti. Mám to tak tak, že se stihnu najíst já sama. Ráno proběhne poměrně klidně a já se těším, až si půjdu lehnout. Eva mi říká, že nás hodí autem, ale že je musím doprovodit do školy. Takže na pyžamo natáhnu džíny a kabát a jdu. Nemám sílu se nijak vypravovat. Odvedu kluky do školy a uvědomím si, že jsem si chtěla zajít do Al Campa, podívat se na jeden krém, za kolik ho asi mají. Snažím se pospíchat,jenže v Al Campu se zaseknu a pak se mi ještě zalíbí nějaká nová instantní vanilková káva, takže tam okouním, a rozhodnu se ji si koupit. Pak přijdu domů, a vidím, že včera mě nezastihla pošta...chtěla jsem jít spát..jenže kdy tam dojdu?Ani se neotočím a jdu rovnou. Venku je nádherně. Asi 24°C a dokonce slyším zpívat ptáky. V Al Campu montovali vánoční stromky..no nevím, přijde mi to prostě zvláštní. Dost se těším domů na zimu, na naše Vánoce..tohle je dost zvláštní. Na poště vyzvednu balíček, jdu domů a je..10.15. Nařídím si budík na 11.15 a přemýšlím, že se pak půjdu osprchovat a nějak zvelebit. Lehnu si, na chvíli asi usnu,ale jsem vzhůru už v 10.45. Přemýšlím, že než si nanosím věci do koupelny, osprchuji se, nanesu všechny krémy, které potřebuji, protože chlorovaná voda tady mě postupně ničí, než potom odnesu všechny ty věci z koupelny..že to taky může zabrat v pohodě 40 minut. A prostě ne. Nevidím se schopná. Vylezu a jdu si čistit zuby. Je to nadstandard vlastně..základní úkony, které člověk vykonává celý život se tady staly něčím vysoce nadstandardním. Vzpomenu si nevím proč na domov, na mamku, na sestřičku, na to, jak v létě taťka stavěl pergolu, na to, jak musím napsat dvě diplomky, na to, jak se musím naučit latinu, na to, že chci prát prádlo, na to, že nemám už týden vyžehlené to, co jsem prala posledně, že nemám čas si ani uklidit skříň..a nezvládnu to. Brečím jako šílená. Jako kdyby mi bylo pět. A když si uvědomím, že Dani sedí ve škole, do 18.30 a nemá za celý den čas, a ani mu nemůžu zavolat, můj pláč sílí. Cítím se tak strašně sama a když se podívám ven, a vidím ten Boží zázrak v podobě tak nádherného dne, cítím ještě víc viny. Když se vybrečím tak se nějak vzchopím. Jdu prostřít stůl, dneska mě čeká celé odpoledne po obědě s Javierem, takže najít něco z AJ, uklidím si pokoj, utřu prach, zhodnotím skříň, kde porovnám pár věcí a zapnu PC. Je 12.00 a musím jít obědvat..ani jsem nenašla sílu a chuť si uvařit to nové, zřejmě vynikající, kafe.Letím obědvat. Mám rýži s rajčatovou omáčkou a vajíčko. Je to asi moje nejoblíbenější jídlo tady. Nesnáším to, ale musím si pospíšit, o to víc mě to mrzí u tak vynikajícího jídla a ve 12.50 už mizím do školy. Přivedu kluky a když přijdeme, Eva už je v kuchyni a vaří. Jde jíst s nimi, což mi poskytne opět nějaký čas, který využiji k přípravě pro Javiera, který mi nasliboval hory doly, jen abych ho včera nechala hrát nějakou hru. Takže dnes máme mít 40 minut. To jsem tedy zvědavá.No..k tomu samozřejmě nedojde. Javier se cuká, nakonec ho Eva donutí přijít na 10 minut,pak se zvedne, Eva ho opět donutí a znovu se vrátí na 10 minut. Pff...tohle že jsou nějaké hodiny angličtiny?Pak pomůžu všem se vypravit a odcházíme do školy. Jdu jen v džínách a triku..a je mi akorát. Ani tomu nemůžu uvěřit.Nevím jak se tu obléknout. Předevčírem nebo kdy to bylo jsem šla ráno a málem jsem umrzla. Včera jsem se navlékla a málem jsem zkolabovala. Dnes to odhadnu. Ráno jsem šla v kabátku, ale teď takhle a je to akorát. Doprovodím kluky a cestou zpět jdu do pekárny, kde kousím dva malé "kroasánky". Po příchodu domů Eva s Juanou o něčem povídají a já si jdu pobrat věci, ať mám klid. Juana skutečně uklízí vedle mého pokoje, takže popadnu kávu, kterou jsem si koupila ráno, nákup z pekárny a počítač a mizím do kuchyně.Tu depresi z rána jsem rozchodila,ale potřebuji napsat Danimu. Přímo nutně to potřebuji.Píšu jako po másle, bez slovníku..a napadá mě, že bychom se dneska mohli vidět v knihovně.Když dopiju kávu, jdu se v 16.10 vypravovat. Nijak to nepřeháním, včera bohatě stačilo, strávit celý den přípravami,ale jsem nakonec spokojená s tím, co uvidím v zrcadle. Eva mě hodí autem ke škole, protože čeká na Javiera a já vyzvednu Pabla. Malý Deigo utíká na fotbal. Celou cestu, co doprovázím Pabla,voláme s Danim. Zdá se, že je všechno v pořádku. Když odchází Pablo na plavání, jdu vyzvednout Diega, kterého dovedu do knihovny, kde už čeká Eva. Když tedy dohlíží na Pabla, jdu si sednout do knihovny a číst mojí knihu. V 18.50 si sednu na místa poblíž bazénu a občas sleduji Pabla. Dneska mi ty pocity lítají jak na horské dráze....Otevřu aplikaci LINE a čtu celou uloženou konverzaci s Danim ,která začíná 11.dubna tohoto roku. Když se propracuji k zamilovaným zprávám, po tvářích se mi začnou koulet obrovské slzy. Potřebuji jít ven, v bazénu je ukrutné vedro. Venku už čeká Eva, která mezitím na otočku vyzvedla Javiera z kytary a říká mi, že můžu jít domů. Přemýšlím, že se asi svezu do mojí oblíbené čtvrti Goya, kde jsem tedy nebyla už pořádně dlouho. Ale venku je náádherně. Překrásně. Mám jen triko a kabátek..a přemýšlím, že i když chci už trochu naabsorbovat Vánoce, že možná potom se budu cítit ještě hůř. Všude tuny lidí, předražené výrobky na které nemám peníze..rozhodnu se spíš prozkoumat park poblíž bazénu, kde jsem nikdy nebyla. Když vycházím z bazénu, už se neovládám a mám co dělat, abych aspoň utlumila vzlyky, co ze mě vycházejí. Píšu Danimu jestli je u telefonu..je.Nakonec mu to vyklopím všechno, chodím po parku a voláme hodinu. Uklidní mě tak, že nakonec mluvíme o nějakých úplně jiných věcech. Jdu pak pomalu domů a i když mám vyloženě přemýšlecí náladu, zajdu do Mercadony pro toastový chléb a najdu i pleťovou vodu za euro. Pořád jsem tím trochu pohrdala..jenže jsem se tady naučila šetřit.Utratím vlastně za týden tak 300Kč!Neuvěřitelné. Teď tedy nepočítám dopravu, myslím vyloženě za sebe.Potom zajdu do Mc Donald´s, kde si koupím hranolky a jdu si s nimi sednout na osamělou lavičku v klidné ulici. Pozoruji okolí, vdechuji vůni spadaného listí a nakonec se snad i usměji. Hlavou mi letí různé věci-vzpomínám, jak jsem začala studovat, jak jsem žila v Praze, v Českých Budějovicích...jak jsem byla ve Francii, všechno. Vidím všechno. Dokonce příhody z dětství, kdy mi byly asi 3 nebo 4 roky. Sedím tam takhle do půl desáté a pak jdu domů. Nikdy se mi tam nechce, myslím když mám takovéhle stavy,ale došla jsem k závěru, že nakonec je to vždycky lepší. Některé z dětí nebo Eva mi zvednou náladu. Dnes je smutný den. A i když se zdá jisté, že spolu s Danim budeme o víkendu, jsou chvíle, kdy mi tu radost přetne nějaký strach. Jsem dost v šoku, když zjistím, že je 22.45, protože jsem si myslela, že dnes se zvládnu uložit v 21:45. No nic, Tak dobrou!

A už to vypadalo, že se snad úterý povede! :-( (Úterý 5.11.2013)

Vzbudím se v 7.45,ale zůstanu ještě pochrupovat do 8.10. V pokoji je krásně teplo, v bytě klid..ale je úterý, což jak známo je trochu divný den. Vstanu, a v ruce si rovnou nesu věci do koupelny, převléknu se,a jdu dělat snídaně. Kluci ještě spí, což je jedině ku prospěchu věci. Zvládnu se nasnídat a v 8.45 vchází Eva i kluci. Je to fajn,ale někdy pořádně nevím, co vlastně mám dělat..máme tam na ně koukat dvě?Jdu tedy pryč. V klidu snídají, ani nevyvádí žádné blbosti a já si jdu ustlat postel. Na to, že je úterý, ráno proběhne podezřele klidně a dokonce v 9.20 Eva říká, že je odveze do školy, že ještě potřebuje do města. Ty jo!Mám dnes v plánu hodně věcí,ale nikdy jsem to nezvládla vše. Letím do koupelny. Užívám si klidu a prázdného bytu, to se mi nestává často, že bych tu byla sama..konečně mám i chuť použít všechny ty kosmetické zázraky, které vlastním..a dokonce si potom zvládnu i vyčistit zuby :-)a je teprve 10.30!Základní kosmetické úkony se tu staly nadstandardem. Pak si myju vlasy, kontroluji jedním okem stále čas, a než trochu proschnou, mrknu na e-maily, asi tak 5 minut, a letím prostřít stůl. Pak určitě nebudu stíhat. Stalo se to, co jsem nečekala..a to je to, že se tak nějak cítím zbytečná. A Eva to ví také. Včera odpoledne jsme byly ve stejnou dobu doma já, Eva i Juana. A kluci byli ve škole. Takže k čemu jim tu sloužím?Mám strach, že až se o Vánocích odklidím, a dokonce pošlu i svoje věci, budu doma téměř dva měsíce a budu se chystat zpět sem, že mi řeknou, že jaksi zjistili, že se beze mě obejdou. Eva mi tvrdí, že nikoliv, že minimálně do května mě bude potřebovat, ale kdo ví, jak se věci vyvinou. Možná, že bych se mohla pokusit najít si nějakou normální práci. Eva mi tedy značně promluvila do duše a včera mi řekla, že je na čase vydat se jinou cestou, že jazyky mi k ničemu nebudou..až mě musel Dani po telefonu uklidňovat.On je teda zcela opačného názoru a já byla zajedno s ním..ale uvidíme, co budoucnost přinese. Nemá smysl to nijak řešit. Prosuším vlasy a ve 12:00 jdu obědvat, náramně spokojená, jak jsem to dneska všechno neuvěřitelně stihla.Nesnáším kuře a nenávidím česnek. Tudíž objev, že k obědu je kuře na česneku, se mnou málem švihne. Naštěstí je ale i polévka, takže té si naliji hodně a je to. Ve 12.45 odcházím spokojená pro kluky. Je překrásný den, dělám fotky sluncem zalitého parku a posílám je Daniho. Kluci se loudají a když přijdeme domů, Eva už připravuje oběd. Řekne mi, že se chce najíst s kluky a že tedy mám volno...cítím se trochu divně, dneska jsem toho ještě moc neudělala. Nakonec nedojde ani na inglés, protože kluci se strkají a brání..a nikdo nechce. Nakonec mě to přestane bavit a kolem 14.40 se sbíráme do školy. Cestou zpět vdechuji omamnou vůni spadaného listí, a vnímám neuvěřitelně silné sluneční paprsky a zacházím do Al Campa, došla mi pasta..docela mě baví, jen takhle chodit pro maličkosti..ale stejně vždycky koupím ještě něco navíc:-)Tentokrát nějakou Coca Colu, kterou jsem ještě neviděla. Po příchodu domů se pustím do práce-tedy do toho, abych ze sebe udělala člověka. Juana uklízí, a vždycky si připadám, že jí akorát překážím, ale nedá se nic dělat. Asi 15 minut věnuji žehlení vlasů, jenže do toho přijde Juana a zapovídáme se..takže si vysrknu svojí Coca Colu za chůze a jsem ráda, že o samotě pobydu 5 minut a můžu si vypít kávu. Nalíčit, přečesat, dost dlouho přemýšlím co na sebe..bez přehánění se dá říct, že se na rande chystám celý den. Pravda ovšem je, že kdybych měla v koupelně svojí poličku, nemusela se zdržovat nanášením a odnášením věcí, a kdybych nemusela kontrolovat pořád něco, jestli někomu nepřekážím a tak podobně, i s mytím vlasů bych to zvládla za 3 hodiny. Takhle rozporcované mi to zabere celý den. V momentě, kdy natahuji sukni, mě zasáhne strašně divný zlý pocit.Najednou si představím, jak mi od Daniho přijde zpráva-Nechci Tě vidět. Nevím, co mě to napadá,ale nevěnuji tomu pozornost. Eva mě pochválí, že mi to strašně sluší a Juana se ptá, jestli jedu k Danimu, že jsem nějaká rozzářená.Jdu pro kluky, odvedu je do knihovny a mám štěstí-nemám si kam sednout. Ano, to je štěstí, protože nemusím v té knihovně sedět. Je klidná, ale dnes jsou všechny židle plně obsazené a vzduch je těžce vydýchaný. Pablo se sbírá po chvíli na plavání a v 18.20 přichází Eva, která chce vidět kluky plavat a říká mi, ať už běžím. A já teda běžím. Našla jsem novou cestu-žádný bus směr Atocha, nic takového, jdu rovnou na metro. Bus možná zase na jaře, až bude hezky,ale teď je to hnus, protože právě s ním jezdí mnohem víc lidí než na jaře.Když nastoupím do příměstského vlaku ve stanici Méndez Álvaro, přijde mi smska od Daniho a já vím co v ní bude. Čtu:" Nemám chuť se dnes sejít." Odepisuji že ale já už sedím ve vlaku. Minuty se neskutečně vlečou, popoháním čas očima,ale nepomáhá to. V 19.25 jsem blízko jeho domu. Dost neuvěřitelné, takhle brzo..Tuším, že v tom co se děje má opět prsty jeho sestra. Když konečně vyjde, běžím, abych už v jeho náruči byla co nejdřív.Objímáme se beze slov snad celou věčnost. To, co se dozvím, mi opět nabourá můj vlastní vesmír. A i když to překonáme, propovídáme ,a jdu na metro až v 0.15, jsem v duši nějak smutná. Odcházím šťastná, zamilovaná..ale strašně vyčerpaná. V metru usnu. Mám štěstí, přípoj z konečné stanice chytím bez čekání,ale pak už takové štěstí nemám. Domů dorazím v 1.30, pak voláme krátce s Danim a já se rozhodnu poctivě se odlíčit. Nalíčila jsem se přímo znamenitě, a s tímhle teda spát nepůjdu. Problém je, že dveře k rodičům i dětem jsou otevřené a já musím jít několikrát-abych si donesla to, co potřebuji..a protože je nechci vzbudit, chodím pomalu a našlupuji jako duch, což mě šíleně zdržuji. Než skončím v koupelně, rozevřu postel a převléknu se, budík ukazuje neuvěřitelný čas : 2:55. Dost síla.Dobrou noc.