Budík v 7.30 opět ignoruji a vstávám v 8.15.Udělám snídani a uklidím kuchyň. Nechápu, proč jsem na začátku tak přeháněla tu péči o byt, protože jsem tím zabila veškerý volný čas. Přitom to jde udělat, když jsou děti vzhůru. Snídaně proběhne poměrně v klidu a Eva mi přijde říct, že dnes děti obědvají u Pedrových rodičů. Málem mě trefí. Čekám na tenhle den dlouho a ona mi to řekne ráno v 9.30??Chtěla jsem tento den využít na hledání práce.No, tak paráda, to fakt nestihnu. Jdu se alespoň trochu namalovat, zkulturnit a uklidit pokoj.Rozhoduji se, že když jsem v Madridu, je určitě nutné vidět alespoň nějaké muzeum. Nejsem úplně ten typ, který potřebuje k životu muzea, ale když už jsem tu..ať něco vidím. Chytnu autobus na Atochu, a vystupuji. Přemýšlím, co tak asi budu jíst. Nakonec se usadím v Mc Donald´s a dám si menu. Dlouho jsem tu nebyla. Jsem klidná. Pak procházkou dojdu k Muzeo del Prado. Před muzeem hraje nějaký pán na kytaru, a domnívám se, že je to ten stejný, kterého jsem viděla minulý rok, když jsem tu byla v dubnu.Vystoupím po schodech ke kostelu, který se mi vždycky líbil. Dnes dokonce jdu dovnitř. Když běžím po schodech nahoru, jsem šíleně šťastná. Cítím svobodu, která se mi dlouho nedostávala. Přemýšlím nad tím, jak je tenhle režim ubíjející a že vlastně nemám vůbec čas na sebe. Potom si posedím v kostele a jdu si koupit lístek do muzea. Trochu se tam motám,ale pak najdu vše, co chci. Líbí se mi. Ale..najednou, jako v mžiku, se zase necítím šťastná, a cítím hlubokou samotu. Nevím kdo jsem. Co mě dělá šťastnou. Všechno mi najednou přijde povrchní.Prohlížím si lidi v muzeu. Chci být jako oni?Chci být jako ta krásná dáma, Američanka, která v 70 přijela objevovat Madrid?Chci cestovat po celém světě??Vždycky jsem chtěla. Vzpomínám na to, jak jsem seděla ve Veroně na náměstí, a dávala jsem si pizzu a vynikající víno. Na to, jak jsem byla sama. Jak jsem nepromluvila ani jediné slovo za celý den. A že jsem chtěla sdílet.Tohle všechno. S někým, kdo mě bude znát a kdo mi bude rozumět.Je mi úzko. V muzeu se zdržím pouhé 2, 5 hodiny. Na to, jak je velké, bych tam měla vydržet celý den. Měla bych zkoumat obrazy,ale nemůžu..jdu na kávu do kavárny v muzeu. Ani sezení po kavárnách mi už nepřínáší vůbec žádnou radost.Ve tři hodiny jdu pěšky směr Sol. Po delší procházce vcházím do obchodu Sfera, kde si zkouším nádherné šaty. Měla bych mít obrovskou radost z toho, jak vypadám. Obléknu španělskou 38, to by snad měla být důvod k radosti. Ale není. Prohlížím se, líbí se mi co vidím,ale zároveň cítím tak strašnou samotu, že jdu domů. Největší samota na mě padá v největším davu lidí. Já, optimista a snílek, chodím po jednom z nejrušnějších měst v Evropě a nejsem šťastná. Ale vůbec.Dojdu na bus a jedu domů. Doma se zapovídám s Juanou a Evou, popadnu věci a jdu do bazénu. Vyzvednu Pabla a jdeme dělat úkoly. Dani mi připadá nějak zamlklý, moc si nepíšeme. V 19.15 přijede Eva, která vyzvedla Javiera a máme jet domů. Vepředu sedí Javier a já mu ani nechci říct, ať si poposedne. Jdu do Al Campa, kde teda cítím Vánoce na maximum. Je mi ale paradoxně nebo možná právě proto větší smutno.Jdu domů a jdu volat s mojí kamarádkou z dětství. Voláme až do 21,pak je večeře. Pak se zapovídám s Evou. Vadí mi, jak všechno ví nejlépe. Začne tím, že používám strašně světlý make-up, a že bych se měla malovat jinak a neváhá vstát aby mi ukázala, co používá ona.Pak se ptá, jestli jsem použila jeden talíř, a že by ráda, aby ho používali jen děti. Připadám si jako prašivá. Jako debil. Necítím se tu už vůbec dobře.Ale vůbec.Pak se zapovídáme a já se pořád nemůžu uthrnout. Nevím, jak to ukončit. Na mobilu vidím suchou zprávu, že Dani jde spát. Já měla takovou potřebu s ním mluvit!Píšu mu zprávu. Za 15 minut mi odpoví a píšeme si až do 0.30. Jsem vyčerpaná z toho všeho, co se děje.
Žádné komentáře:
Okomentovat