Úterý je den, který mě vždycky trochu děsí. A tím jak jsem vyděšená dopředu,si ten den nikdy neužiju, ani když se reálně nic neděje.Akorát odpočítávám vždy minuty, a kontroluji, jestli jsem vše udělala nejlépe, jak jsem jen mohla.Navzdory svému předsevzetí nevstanu v 6.30, jak jsem plánovala. Chtěla jsem si totiž obarvit vlasy.Jenomže nikdy nevím, jestli kluky ráno odveze Eva, nebo je doprovodím já a netuším, jak bych šla v tomhle ven s mokrou hlavou. Snídaně proběhne klidně.Naštěstí. Uklidím kuchyň a doslova běžím do koupelny. Naštěstí Eva se dnes nevrátí. Nikdy nechci aby mě viděla,protože používám jednu její misku:-D docela to trvá, v 10.30 mám teprve nanesenou barvu.Pak samozřejmě musím čekat než zapůsobí...mezitím si tedy uklidím pokoj, vyčistím zuby a když nanesu zbytek barvy, je 11.15 a letím umýt misku. Dost děs.Je značně pozdě.Jdu se naobědvat, ale nic není hotové. Udělám si nějaké plátky masa,ale nějak zvlášť mi tedy nechutnají.Pak si bleskově foukám vlasy až do 12.45 a svedu slušný závod s časem a běžím do školy pro kluky. Stíhám dobře,akorát si tak říkám, co s nimi budu dělat, pokud Eva nebude doma, protože mi nikdo neřekl co za jídlo jim mám připravit..moc toho na výběr tedy není.Naštěstí když vejdeme do bytu, Eva už připravuje oběd.Mám tedy chvíli klidu do 14.00. Dneska jsem neudělala nic, tak si jdu alespoň vyžehlit vlasy, a vyluxovat koupelnu, protože moje vlasy se plazí všude.Pak si vezmu Pabla do pokoje a až do 14.45 čteme anglickou pohádku. Je mi z té angličtiny už trochu na zvracení, to tedy vážně.Pak Eva odváží kluky, protože potřebuje do města a já zůstávám s Juanou. Zase mi promlouvá do duše. Udělám si kávu a přemýšlím, co se tak ještě dneska může stát, je přece úterý. Dani se zdá být v nejlepší pohodě, píše mi hezké zprávy..a já se těším na večer.V 16.45 mizím do školy,vyzvedávám kluky a jdeme do knihovny dělat úkoly. Javier říká, že přijde. Za 15 minut je mi úzko a v půl šesté už jsem na omdlení. Javier není nikde. Představuji si, jak jde domů, sám, a Eva mě ještě dneska vyhodí z domu, že jsem to nezvládla. Nebo že mu někdo něco udělá. Každý den zapomínám, že to není jen o tom, udělat snídani,ale opravdu hlídat děti a že jsem jednou nohou ve vězení.Uvidí mě pán, který hlídá v družině a asi se mě zděsí, protože se ptá, co se stalo. Prý ho se mnou půjde hledat. V tom najednou Javier vchází do dveří. Děs. Asi to dítě zabiju. Pak je klid. Mezitím volá Dani, má strašně příjemný, odpočatý hlas. Říká, že má strašně práce do školy,ale že snad na chvíli mu to vyjde. Celá natěšená očekávám až udeří 18.30. Mezitím skočím do kafeterie a koupím si kávu a jednu sladkost a druhou kupuji Danimu.Mám radost, protože jsem tyhle sladkosti tady dlouho neviděla. Pak, když přijde Eva, jdu na metro a vstoupím do nepředstavitelně nacpaného vlaku a vzpomenu si například na to, jak v Číně vypadá zastávka metra. Nedávno jsem to viděla na internetu. Fakt sranda.Pak jdu na příměstský vlak.V půl osmé vystupuji nedaleko domu, kde bydlí Dani. Jdu si koupit vodu a čekám, jestli se dostanu dovnitř do domu. Několik lidí vychází, ale mně je to dnes nějak trapné a neodvážím se vejít. Čekám, až mi přijde otevřít sám Dani. Sedíme na schodech, a já jsem nejšťastnější člověk na světě, na vzdory podmínkám, které máme. Objímám ho jako kdyby to mělo být naposledy v životě a vyprávím mu Zlatovlásku. Usne.Jsem dojatá až k slzám. Rozloučíme se před půlnocí, nechci aby mě vyprovázel a letím na metro. Všude mám štěstí,akorát na posledním přestupu mám 8 minut a když přijede vlak, jen projede stanici. Druhý jede za 15 minut.Dost síla. Doběhnu domů, vypiji asi litr vody,a jdu se odlíčit. Dřív jsem měla strach, že vzbudím celou rodinu,ale poslední měsíc už na to kašlu. Prostě se odlíčím a hotovo.Než to vše zvládnu,jdu spát pozdě,jsou přesně 2.00.
Žádné komentáře:
Okomentovat