Budík zvoní v 7.30 a navzdory faktu, že jsem šla spát kolem jedné hodiny, se cítím hodně odpočinutá. Možná, že jsem si přivezla "odpočinutí" z domova,jinak si to vážně nedokážu představit:-)Ale jsem spíš lenivá, než unavená a z toho svého plánu být připravená vždy před snídaní značně slevuji. Po několika budících nakonec vylezu v 8.10.Došoupu se do kuchyně, kde se už svítí, a pracuje tam Pedro. Chvíli se zapovídáme a já mezitím připravuji klukům snídani. Vypadají docela překvapeně, že mě vidí. Ráno proběhne velmi, velmi klidně a když vidím Evu, že si žehlí vlasy, už se ani neptám, jestli je odveze a automaticky s tím počítám.Když odejdou ani nemám sílu si vyčistit zuby, ani nic uklidit.Tak si alespoň ustelu postel, čímž to v pokoji vypadá hned uklizeně,a zapnu počítač. Pak se zase zapovídám s Evou, ale od 10.30 sednu k PC a plánuji si opravdu až do oběda se nehnout od stolu. Což se mi naštěstí vydaří. Mezitím si zvládnu vyčistit zuby, trochu se nalíčit, pak poobědvám vynikající těstoviny s rajčaty a ve 12.45 jdu pro děti do školy.Cestou se mi honí hlavou strašně moc věcí, mezi nimi i ta, že tohle není práce pro mě, protože mě to nijak nenaplňuje a že dost možná bych si tu měla začít hledat práci. Ne tohle. Když přivedu kluky domů, Eva už dělá oběd, a já si v klidu vyndám věci z kufru. Nikdo po mně nechce žádnou inglés, tak se jdu zeptat Evy, jak se tu měla celý týden, a jak to zvládala. Bůh existuje. Protože to, o čem jsem jen přemýšlela, najednou slyším od Evy. Netušila jsem, jestli tu zůstat, nebo jít..až mi Eva řekne, že hospodyně Juana, která jí se vším pomáhá, přišla o jednu práci a tak k ní domů už pravidelně může chodit ve 14 hodin a tím pádem se postará o děti, a pro mě práce není. Řekla mi, že zkrátka si mě už nemůže dovolit. A já ani nebrečím, ani se nijak neděsím, protože jsem už dlouho přemýšlela, co budu dělat. Když domluvíme, kluky odveze do školy ona, protože mají nějaký "večírek" ve škole odpoledne:-)a mají všichni nějaké kostýmy. Já volám svojí kamarádce Báře, protože jsem s ní dlouho nemluvila a zavěsím teprve tehdy, když Eva vejde do dveří. Povídáme si o všem možném, dlouho, určitě víc než hodinu a já pak jdu vyzvednout kluky. Už je zima, i tady konečně cítím nějaký podzim.Když kluky doprovodím domů, jdu si vyzvednout balíček na poštu, který mi moje mamka poslala jako překvapení, a já mezitím přijela domů,jako překvapení:-)Přijdu domů, a jsem ráda, že jsem doma a že nemusím nikam chodit. Diego si vleze k mému počítači a já si píšu s Danim. Už jsme začali když jsem šla z pošty.A běží hodiny. Já jenom sedím na gauči a píšu.Zhruba od 18.30 si píšeme velmi intenzivně, skoro jako kdybychom si povídali, a pak voláme. Střídavě to vypadává, a tak voláme a píšeme a končí to v neuvěřitelnou jednu hodinu ráno.Je mi zle, zítra jede rodinka pryč na víkend, já ho pozvala, abychom si promluvili, a vypadá to, že ani nepřijde. Je mi divně, ale už nebrečím. Myslím, že už nemám sílu. Usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat