Budík jsem si natáhla na 8.40. Abych jako alespoň trochu držela rytmus,ale jsem vzhůru mnohem dřív. Slyším děti,ale přesto se v teploučké posteli zdržím až do desáté. Ustelu si, a snídám až v 10.30. Nesnáším to. Pak si začnu uklízet trochu pokoj a umístím se k PC, protože jsem se zařekla, že už opravdu budu pracovat. Mám chuť si dát sprchu, nalíčit se, vypravit se...a přesto někde v kostech cítím, že to nemá cenu, protože on stejně nepřijde. Je mi z toho divně.Ze všeho. Navíc včera mi taťka zařídil odvoz mojí krabice. A to už je vážně konec. Krabice, kterou mi sem rodiče poslali, plná zimního oblečení a bot, věcí, které musím odvézt stůj co stůj, protože v březnu už je tu dávno teplo a nic z toho nebudu potřebovat.V březnu jsem se totiž měla vrátit do téhle rodiny. Jenomže ne. Už se nevrátím. Musím se komplet vystěhovat a pak možná hledat jinou..nebo zůstat doma..netuším. Měla bych každopádně něco dělat...alespoň uklidit..když už jsem tento víkend zůstala doma, musí to mít nějaký efekt, a ne jen tak ležet na gauči. K obědu si najdu trochu polévky, co zbyla a udělám si těstoviny, protože vidím, že v lednici zbylo trochu vynikající rajčatové omáčky. Pak se jdu osprchovat. Potřebuji se z toho všeho nějak probrat. Zrovna v tu chvíli mi ale volá mamka,takže se zapovídáme a já mizím do sprchy. Nemůžu uvěřit tomu, že jsme tak dlouho chtěli být s Danim sami..když byla rodinka pryč, on byl taky pryč...když byli v Madridu, on taky..a teď, když jsou oni u rodičů a Dani v Madridu, nemůžu prostě uvěřit tomu, že nepřijde. Náš vztah prochází velkou krizí, ale já jsem odhodlaná ji zvládnout. A energie a odhodlání mám za dva, takže to prostě zvládneme.Za den mu zvládnu poslat dva emaily,a i když pomůžou hodně,pořád to není to ono, co bych čekala.V jednu se jdu sprchovat,a zdržím se hodně dlouho, užívám si volného bytu. Potom se snažím usnout,ale prostě nemůžu.Píšeme si. V půl šesté mi napíše, že prostě už nemá sílu. To jsem věděla.Jsem už nalíčená, takže se jenom obléknu, dám dohromady pokoj a běžím na metro. Tam potom kupuji lístek na příměstký vlak,a v 19.10 vystupuji na zastávce, blízko domu, kde bydlí Dani. Mám štěstí, do objektu se dostanu se dvěma ženami, a mám dokonce takové velké štěstí, že jdou i do stejného domu. Už vypadám divně,ale nedávám nic znát. Vyjdu až do posledního patra, a položím na místo, které není moc vidět, igelitovou tašku s věcmi, které jsem mu chtěla dát. Je mi naprosto jedno, jestli to potom vyhodí,ale já to mít nechci.Jenom mu pošlu zprávu, ať si vyzvedne a jdu na metro. Okamžitě mi odpoví, ať nikam nechodím. To jsem popravdě ani nečekala. Počkám.Mezitím těsně minu jeho šílenou sestru. Znovu vejdu do domu, teď už mi otvírá Dani. Jsem tak konsternovaná, že ho ani neobejmu, ani mu nedám pusu, ani nic.Jsem z toho všeho přešlá a vytočená. Sedneme si a povídáme.Pak jdeme do jeho bytu. Hned vím, že to nebyl dobrý nápad, protože mi vytrysknou slzy naprosto neovladatelným způsobem.Vidím všecho, co jsme spolu prožili, nemůžu jen tak sedět na gauči, kde jsme se spolu dívali na televizi pozdě do rána,nemůžu vidět stůl, kde jsme spolu večeřeli. Jsem z toho úplně rozhozená a ač je pravda,že muži nesnáší slzy a hysterické holky to ještě nikam nedotáhly,neovládnu se a spustím naplno. Chci jít domů a umřít.Nemůžu se bolestí ani nadechnout.Objímá mě. V trýznivém rozhovoru zůstaneme až do půlnoci. To jsem nečekala. Běžím jako šílená na metro. Pffff..11 minut.To je síla.Na Puerta del Sur mám štěstí, tam když člověk běží jako o závod, stihne vlak, který vyjíždí z této konečné stanice.Ale potom musím přestoupit a tam už štěstí nemám. 11 minut. A pak znova. Ztratím takto celou věčnost a s hrůzou si uvědomím, že právě sedím v úplně posledním metru.Netuším, co bych dělala. Domů běžím, a když otevřu dveře, hodiny ukazují 2:05. V blesku se odlíčím, rozevřu postel a jdu si lehnout.Dani vypadá, že spí, a já už mu to ani nemám za zlé, protože jen tak ležet na posteli dvě hodiny a čekat, než já dorazím, to by mě taky nebavilo. Překvapí mě zpráva ve 2.15, proč jsem nenapsala, a jak jsem dorazila. Voláme si. Jenom krátký hovor, pero když zavěsím, usínám strašně klidná. Raduji se jako blázen. V pokoji je značná zima,ale já se cítím pod peřinou v klídku a spokojená usínám.Budík dávám na 8.15, protože mám šíleně práce.
Žádné komentáře:
Okomentovat