Vstávám v 8.10. Jsem jak po ráně palicí. Uklidím kuchyň, a už přichází děti. Mám to tak tak, že se stihnu najíst já sama. Ráno proběhne poměrně klidně a já se těším, až si půjdu lehnout. Eva mi říká, že nás hodí autem, ale že je musím doprovodit do školy. Takže na pyžamo natáhnu džíny a kabát a jdu. Nemám sílu se nijak vypravovat. Odvedu kluky do školy a uvědomím si, že jsem si chtěla zajít do Al Campa, podívat se na jeden krém, za kolik ho asi mají. Snažím se pospíchat,jenže v Al Campu se zaseknu a pak se mi ještě zalíbí nějaká nová instantní vanilková káva, takže tam okouním, a rozhodnu se ji si koupit. Pak přijdu domů, a vidím, že včera mě nezastihla pošta...chtěla jsem jít spát..jenže kdy tam dojdu?Ani se neotočím a jdu rovnou. Venku je nádherně. Asi 24°C a dokonce slyším zpívat ptáky. V Al Campu montovali vánoční stromky..no nevím, přijde mi to prostě zvláštní. Dost se těším domů na zimu, na naše Vánoce..tohle je dost zvláštní. Na poště vyzvednu balíček, jdu domů a je..10.15. Nařídím si budík na 11.15 a přemýšlím, že se pak půjdu osprchovat a nějak zvelebit. Lehnu si, na chvíli asi usnu,ale jsem vzhůru už v 10.45. Přemýšlím, že než si nanosím věci do koupelny, osprchuji se, nanesu všechny krémy, které potřebuji, protože chlorovaná voda tady mě postupně ničí, než potom odnesu všechny ty věci z koupelny..že to taky může zabrat v pohodě 40 minut. A prostě ne. Nevidím se schopná. Vylezu a jdu si čistit zuby. Je to nadstandard vlastně..základní úkony, které člověk vykonává celý život se tady staly něčím vysoce nadstandardním. Vzpomenu si nevím proč na domov, na mamku, na sestřičku, na to, jak v létě taťka stavěl pergolu, na to, jak musím napsat dvě diplomky, na to, jak se musím naučit latinu, na to, že chci prát prádlo, na to, že nemám už týden vyžehlené to, co jsem prala posledně, že nemám čas si ani uklidit skříň..a nezvládnu to. Brečím jako šílená. Jako kdyby mi bylo pět. A když si uvědomím, že Dani sedí ve škole, do 18.30 a nemá za celý den čas, a ani mu nemůžu zavolat, můj pláč sílí. Cítím se tak strašně sama a když se podívám ven, a vidím ten Boží zázrak v podobě tak nádherného dne, cítím ještě víc viny. Když se vybrečím tak se nějak vzchopím. Jdu prostřít stůl, dneska mě čeká celé odpoledne po obědě s Javierem, takže najít něco z AJ, uklidím si pokoj, utřu prach, zhodnotím skříň, kde porovnám pár věcí a zapnu PC. Je 12.00 a musím jít obědvat..ani jsem nenašla sílu a chuť si uvařit to nové, zřejmě vynikající, kafe.Letím obědvat. Mám rýži s rajčatovou omáčkou a vajíčko. Je to asi moje nejoblíbenější jídlo tady. Nesnáším to, ale musím si pospíšit, o to víc mě to mrzí u tak vynikajícího jídla a ve 12.50 už mizím do školy. Přivedu kluky a když přijdeme, Eva už je v kuchyni a vaří. Jde jíst s nimi, což mi poskytne opět nějaký čas, který využiji k přípravě pro Javiera, který mi nasliboval hory doly, jen abych ho včera nechala hrát nějakou hru. Takže dnes máme mít 40 minut. To jsem tedy zvědavá.No..k tomu samozřejmě nedojde. Javier se cuká, nakonec ho Eva donutí přijít na 10 minut,pak se zvedne, Eva ho opět donutí a znovu se vrátí na 10 minut. Pff...tohle že jsou nějaké hodiny angličtiny?Pak pomůžu všem se vypravit a odcházíme do školy. Jdu jen v džínách a triku..a je mi akorát. Ani tomu nemůžu uvěřit.Nevím jak se tu obléknout. Předevčírem nebo kdy to bylo jsem šla ráno a málem jsem umrzla. Včera jsem se navlékla a málem jsem zkolabovala. Dnes to odhadnu. Ráno jsem šla v kabátku, ale teď takhle a je to akorát. Doprovodím kluky a cestou zpět jdu do pekárny, kde kousím dva malé "kroasánky". Po příchodu domů Eva s Juanou o něčem povídají a já si jdu pobrat věci, ať mám klid. Juana skutečně uklízí vedle mého pokoje, takže popadnu kávu, kterou jsem si koupila ráno, nákup z pekárny a počítač a mizím do kuchyně.Tu depresi z rána jsem rozchodila,ale potřebuji napsat Danimu. Přímo nutně to potřebuji.Píšu jako po másle, bez slovníku..a napadá mě, že bychom se dneska mohli vidět v knihovně.Když dopiju kávu, jdu se v 16.10 vypravovat. Nijak to nepřeháním, včera bohatě stačilo, strávit celý den přípravami,ale jsem nakonec spokojená s tím, co uvidím v zrcadle. Eva mě hodí autem ke škole, protože čeká na Javiera a já vyzvednu Pabla. Malý Deigo utíká na fotbal. Celou cestu, co doprovázím Pabla,voláme s Danim. Zdá se, že je všechno v pořádku. Když odchází Pablo na plavání, jdu vyzvednout Diega, kterého dovedu do knihovny, kde už čeká Eva. Když tedy dohlíží na Pabla, jdu si sednout do knihovny a číst mojí knihu. V 18.50 si sednu na místa poblíž bazénu a občas sleduji Pabla. Dneska mi ty pocity lítají jak na horské dráze....Otevřu aplikaci LINE a čtu celou uloženou konverzaci s Danim ,která začíná 11.dubna tohoto roku. Když se propracuji k zamilovaným zprávám, po tvářích se mi začnou koulet obrovské slzy. Potřebuji jít ven, v bazénu je ukrutné vedro. Venku už čeká Eva, která mezitím na otočku vyzvedla Javiera z kytary a říká mi, že můžu jít domů. Přemýšlím, že se asi svezu do mojí oblíbené čtvrti Goya, kde jsem tedy nebyla už pořádně dlouho. Ale venku je náádherně. Překrásně. Mám jen triko a kabátek..a přemýšlím, že i když chci už trochu naabsorbovat Vánoce, že možná potom se budu cítit ještě hůř. Všude tuny lidí, předražené výrobky na které nemám peníze..rozhodnu se spíš prozkoumat park poblíž bazénu, kde jsem nikdy nebyla. Když vycházím z bazénu, už se neovládám a mám co dělat, abych aspoň utlumila vzlyky, co ze mě vycházejí. Píšu Danimu jestli je u telefonu..je.Nakonec mu to vyklopím všechno, chodím po parku a voláme hodinu. Uklidní mě tak, že nakonec mluvíme o nějakých úplně jiných věcech. Jdu pak pomalu domů a i když mám vyloženě přemýšlecí náladu, zajdu do Mercadony pro toastový chléb a najdu i pleťovou vodu za euro. Pořád jsem tím trochu pohrdala..jenže jsem se tady naučila šetřit.Utratím vlastně za týden tak 300Kč!Neuvěřitelné. Teď tedy nepočítám dopravu, myslím vyloženě za sebe.Potom zajdu do Mc Donald´s, kde si koupím hranolky a jdu si s nimi sednout na osamělou lavičku v klidné ulici. Pozoruji okolí, vdechuji vůni spadaného listí a nakonec se snad i usměji. Hlavou mi letí různé věci-vzpomínám, jak jsem začala studovat, jak jsem žila v Praze, v Českých Budějovicích...jak jsem byla ve Francii, všechno. Vidím všechno. Dokonce příhody z dětství, kdy mi byly asi 3 nebo 4 roky. Sedím tam takhle do půl desáté a pak jdu domů. Nikdy se mi tam nechce, myslím když mám takovéhle stavy,ale došla jsem k závěru, že nakonec je to vždycky lepší. Některé z dětí nebo Eva mi zvednou náladu. Dnes je smutný den. A i když se zdá jisté, že spolu s Danim budeme o víkendu, jsou chvíle, kdy mi tu radost přetne nějaký strach. Jsem dost v šoku, když zjistím, že je 22.45, protože jsem si myslela, že dnes se zvládnu uložit v 21:45. No nic, Tak dobrou!
Žádné komentáře:
Okomentovat