Na dnešní den si budík připravím na 8.30.Pffff. Ani náhodou. Ale lepším se! Vyhrabu se kolem 9.40. Posnídám koblížek, který jsem si včera přinesla a moje oblíbené sušenky, které jsem ujídávala ve Francii a vzpomenu si na šílenou noční můru, která mě dnes vzbudila...zdálo se mi, že jsem tady tak přibrala, že mě doma mamka nepoznala. Fuj. Dneska mám dost práce, protože ve 12.30 musím z domu. Po dlouhé době uvidím svojí kamarádku Báru, která tady navíc má maminku a pozvaly mě na oběd. Nechápu, proč jsem si nepustila pračku například v pátek, nebo včera. Pouštím ji dnes, a akorát vím, že tím budu asi obtěžovat Evu, protože všechno to prádlo musím někam pověsit, a ona až přijede s rodinou od svých rodičů, půjde prát. To je jasné. Chtěla jsem udělat takových věcí, ale nic vlastně se mi dělat nechtělo. Dva dopisy pro moje kamarádky nejsou napsané, vyžehlené prádlo taky nemám, pračka teprve pere, skříň jsem neuklidila, tak jak jsem si plánovala. Vlastně netuším, co jsem až doteď dělala. Po snídani uklidím postel, a celý pokoj, a kolem 11.30 pračce zbývá pár minut. Musím všechno stihnout, než odejdu. Jsem vážně na hlavu. Mohla jsem to mít od pátku všechno suché, ale...to by se mi muselo nejdřív chtít, že.No..kolem 11.40 se jdu trochu připravit, ať se mě maminka Báry nelekne a kolem 12.30 mám vše připravené, uklizené, prádlo pověšené, tak vycházím. Je už opravdu podzim a přistihnu se, že mi to nanejvýš vyhovuje. Ve Francii jsem se asi cítila lépe i tím, že tam nebylo o tolik jiné počasí. Už v září jsem nosila teplou bundu, různé vesty, a tady doteď si buď vezmu kabát nebo svetr. Nikdy ne obojí. To jsem zkusila jednou a málem jsem zkolabovala. Navíc v metru je taky šílené vedro a často tam jsem jenom v triku. Líbí se mi taková ta dušičková atmosféra a tady prostě není. Takže každý záchvěv zimy, která by mi dovolila se těšit na Vánoce, jenom vítám. Přemítám, že pojedu metrem, abych ušetřila nějaké peníze, ale nakonec to zavrhuji. Je neděle a kdoví, jak dlouho bych čekala na každý jednotlivý spoj. A v součtu bych taky docela dobře mohla čekat 40 minut - 10 minut na každý. Takže se vydávám na metro a chci koupit moje oblíbené přeslazené pečivo, abychom měly něco ke kávě, ale když uvidím frontu, která je až ven...tak nic, no. To bych tam dojela pozítří, kdybych čekala. Takže jdu na metro, mám štěstí, ten jeden přestup, který musím uskutečnit,naštěstí zvládnu rychle a chytám příměstský vlak ze stanice Méndez Álvaro. V 13.50 vystupuji. Takže luxus. V dálce už vidím Báru. Mám radost, dlouho jsme se neviděly. Je krásný den, vzala jsem si jenom lehoučký kabát a stejně je mi odst vedro. Bára se přestěhovala, zdá se spokojená, tak jsem zvědavá. V téhle čtvrti jsem nikdy nebyla. Mám trochu strach. Je tam dost Arabů a dokonce vidím i dvě černošky v takových těch barevných oděvech, jak mají všude korálky a šperky..to mě zaujme. Asi až při průchodu touto čtvrtí mi dojde, jak je Madrid multikulturní.Nemůžu říct, že by byla čtvrť nebezpečná, nebo tak něco,spíš zajímavá. Je to něco jiného, než kde bydlím já. Tam, kde žiji já, je to totiž těžká betonáž. Můj výhled z okna je akorát tak na jiná okna jiných domů. Bára má trochu zeleně, zkrátka řekla bych více života. Byt je docela prostorný, doma už čeká Báry maminka a Bára mě hned provádí po bytě. Jediné co mi vadí, a co mi vadí všude, je, že je tam prostě zima. Dostanu vynikající čočkovou polévku, zapékané brambory,a pak ještě zmrzlinu a kávu. Asi celá prasknu a rozletím se na milion kousíčků. Zůstaneme spolu dlouho, až do 17.15 a musím říct, že mluvíme otevřeně naprosto o všem a mám radost, že na některé věci máme stejný
názor. Třeba na tu jejich podivnou výchovu dětí. Odpoledne mě nadchne a i když jsem původně zamýšlela jet domů metrem, Bára s maminkou jdou do nějakého obchodní centra, takže nakonec se svezu příměstským vlakem s nimi a rozloučíme se až pár zastávek před tou, kde vystupuji já. Když dorazím na stanici Estrella, je 18.30 a je už tma tmoucí. Jdu domů, očekávám křik...a je zamčeno. Nikdo není doma!! Dost si to užívám. Udělám si čaj, a pak si zapeču dva toasty...a mám klídek. Uklidím nějaké věci, jdu do koupelny a až kolem 20.40 slyším Diegův křik ze dveří. Prý se po těchto třech volných dnech vracelo hodně lidí domů, takže na dálnici bylo plno. Já už mám vše sklizené, Eva dokonce pustí topení a Danimu napíšu, aby až přijede do Madridu,aby mi zavolal. Já zalezu do postele s knihou a chvilku listuji. Zjistila jsem, že když usnu takhle brzy, a pak mě Dani probudí telefonátem, ráno jsem vyspalá málem do růžova. Pokud však na něj čekám, jsem nevyspalá jako blázen. Takže po dlouhé době usínám v neděli v půl desáté večer. Sláva. Kruhy pod očima už vážně nešlo ničím zamaskovat. Přemýšlím že doma bych asi všechny víkendy strávila doma na gauči. Tady se mi líbí, že jsem alespoň trochu aktivní, a když vylezu ven, jsou tam lidé a život...
Žádné komentáře:
Okomentovat