Budík sice zvoní v 8.15,ale ani náhodou nevstanu. V půl desáté se leknu,protože jsem myslela, že jsem jenom zavřela oči na pár minut.A pak už je mi to jedno. Nakonec lezu z postele v 10.40, což nesnáším. Posnídám jeden toast a cítím se, jako kdybych snědla celou krůtu i s nádivkou. Zase je mi nějak divně. Každopádně mám plán. Sbalit krabici, a potom, protože rodinka je pryč, u rodičů Evy,pozvat Daniho. Chci už s ním být sama, v pokoji, udělat si čaj, a být v klidu. Začnu plnit krabici. Původně jsem myslela, že to zabere tak dvě hodiny, ale vidím, že to jsem se hluboce zmýlila.Krabice je zaprvé v těžce dezolátním stavu. Byla složená na nejmenší možnou velikost v mém kufru. Dost času mi zabere vůbec jí slepit dohromady.A pak to začne. Myslela jsem, že sbalím jenom věci na zimu a vše, co můžu potřebovat na jaře/v létě, tu nechám,ale bohužel. Balím vše.Je mi dost úzko.Dani prý údajně přijde kolem 15.15. No, to by ale musel vyjít z domu ve 14.00 a to nevyjde,to už vím.Vyjde v 17.00. Já celé odpoledne zápasím s krabicí a nakonec se rozhodnu naplnit vším možným i palubní kufřík. Mám tu dost věcí, které na palubu rozhodně nepatří, a musím využít každý centrimetr místa.V pět hodin končím, udělám si kávu, poklidím v pokoji, zapálím si svíčky a představuji si, jak klidné odpoledne konečně strávím se svým milovaným. No, a nato se otevřou dveře a vchází rodinka. Kdybychom tu už byli, zavření v mém pokoji, tak by to bylo jedno, prostě by jenom odešel. Ale takhle, když oni jsou doma první, Eva jde prát, a mýt děti, to poslední co můžu, je vzít sem ještě někoho dalšího. Dojdu ho vyzvednout na zastávku obejmeme se, já si tedy doma vyzvednu věci, a jsem šíleně vytočená, že ve svých letech nemám právo být se svým přítelem někde o samotě. Jdeme si sednout do Burger Kingu a pak do Mc Donald´s. V prvním si dáváme kávu, ve druhém Nestea a zrmzlinu. Jsou to jediná místa, kde se dá být. Myslela jsem, že na mě Dani někde počká, ale nakonec se rozhodujeme, že pojede domů. Já musím být v 21 doma a sedám do auta s Pedrem, který mě veze na čerpací stanici, kde je zaparkovaný kamion, který mi odveze všechny věci domů. Možná, možná že až to doma všechno roztřídím, a skončí zima, tudíž nebudu potřebovat se přemisťovat s takovým nákladem, budu se s jedním kufrem cítit svobodnější, vážně těžko říct.Doma je prostě doma. Už jsem se smířila s tím, že nebudu mít do třiceti vlastní bydlení. Budu mít takovou základnu pořád doma u rodičů, a několikrát do roka se tam otočím. Tak to prostě je. Nevím, kde chci žít. A doma pro mě bude prostě doma. Nevím, kdy si vytvořím svůj domov. Těžko říct. A co když třeba nikdy?Jsem nějak ztracená na světě. Když vezeme krabici, hlavou mi letí kde co. Naložíme jí, i malý kufr, vyhodíme paletu, na které sem krabice přijela..mimochodem to tedy vidím jako dneska..a je to. V pokoji mi zůstane pár věcí. Přijedeme domů, já se zahrabu do postele, pak voláme s Danim a usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat