Vstávám v 7.40. A ani to dnes nijak nebolí. Nadělám snídaně, a pak poctivě uklidím kuchyň. Kluci mi řeknou Adiós a jdou do školy. Naštěstí Eva je veze, to bych dnes už horko těžko stíhala. A co že se děje??No jedu DOMŮ!!!Po 10 týdnech!!Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tak dlouho pryč. Navíc, jak je tady ten režim tak hloupě udělaný, každý den je úplně stejný. A kolikrát ani nevím jestli je úterý nebo čtvrtek. Uteklo to jako voda, a když se tak za sebou ohlédnu, netuším, jak jsem to zvládla. Zkrátka, člověk přivykne všemu a za všech okolností si asi vytvoří podmínky k životu. Uklidím si pokoj, zkontroluji pokoj...všechno je na svém místě, všechno přebrané, zorganizované...a do bytu vchází Eva s její spolupracovnicí a jdou pracovat. Já znovu očima přejedu pokoj, projdu se po bytě, jestli jsem někde něco nenechala a když to vypadá vše v pořádku, jdu se připravovat. Sprchu nestíhám ani náhodou,ale nalíčím se, vyčistím zuby a k obědu vezmu zavděk jedním polotovarem, který tady mám schovaný už dlouho-poslala mi ho mamka a já se opravdu těším, až si to připravím. Čas neúprosně letí..Lara, spolupracovnice Evy, se se mnou zapovídá a odcházím z bytu ve 12.35. Usmívám se jako blázen. Jsem strašně šťastná.Pořád si vybavuji svoje pocity, když jsem poprvé odjížděla ze Strasbourgu. Měla jsem tam šíleně moc vlastních věcí, to tady oproti tomu nemám nic. A nestihla jsem si před odjezdem přebrat všechny věci, které mi překážely...a úplně se vidím, jak klečím u té skříně plné věcí, jak křičím vzteky: "Už abych byla zpátky!!" Ale samozřejmě jsem vše stihla, navíc autobus měl tenkrát zpoždění a já jsem se strašně těšila domů. Ale tenkrát jsem byla úplně jiná. Taková nějaká namyšlená, strašně důležitá. Už když přijížděl autobus do Prahy, jsem si říkala jak je ta naše země hnusná. Viděla jsem ty večerky, podivné lidi, a byla jsem úplně pohoršená, jak je ta Praha hnusná.Když jsem jela zpátky do Francie, byla jsem smutná z odjezdu z domova,ale zároveň jsem se i docela těšila zpět. Asi tím, jak jsem tam byla sama, a měla jsem tam tolik věcí, jsem si tam vytvořila ten domov, a opravdu jsem se tam jako doma cítila. Byla jsem tam šťastná, v klidu..a ano, občas jsem brečela, protože jsem se cítila sama,ale ..cítila jsem se tam jako doma. Když jsem tam byla tak sama, svůj pokoj jsem proměnila ve svoje zázemí, kam jsem se každý den moc těšila.Tady to nejde. Navíc ve skříni mám strašně moc věcí, které nejsou moje, protože je rodina nemá kam dát.Zkrátka pocit vlastního pokoje tu nemám.A jsem strašně, strašně šťastná, že jedu domů. S Danim všechno přímo pohádkové..a já jsem klidná jako dlouho ne a jedu domů!Je to překvapení, kromě mojí sestřičky to nikdo neví. Sednu na metro a naštěstí to netrvá skoro nic.Na letiště dojedu brzy, vzpomínám, jak tu na mě Dani vždycky čekal...a v klidu se odbavím. Nejsou nikde ani moc fronty, všechno probíhá klidně a já v 15.30 odlétám směr Mnichov. Tam mám asi hodinku na přestup. Tedy původně víc, ale než jsem se dostala z letadla a tak podobně..v 19.30 sedím v druhém letadle a 20.25 vystupuji doma, v Praze. Když vystoupím, oči se mi zalijí slzami, naprosto neznámý pocit. Když konečně uvidím sestřičku, padneme si do náruče a mně připadá, že není možné, že jsem byla tak dlouho pryč. Dojedeme do jejího bytu a můj první dojem je, že se mi zpátky snad ani nechce. Uvědomím si,že tam doslova mrhám svým životem.Usínám po chvilce zpráv s Danim, šťastná, spokojená.A zamilovaná.
Žádné komentáře:
Okomentovat