Probudím se tedy kolem 7.40, jak je u mě zvykem.Tedy spíš novým zvykem.Doma už není mléko, tak Pedro seběhne dolů do pekárny..ale to já neřeším. Nejdůležitější je pro mě se v klidu nasnídat....ale po včerejšku zvládnu jeden toast, ani neopečený, jen tak suchý. Spláchnu to trochou vody a je to. Pak uklidím kuchyni, připravím snídaně a jdu si čistit zuby. Svému režimu zůstanu věrná. Říkám Evě, že jsem si ve svojí oblíbené části Goya vyhlédla nějaké dárky a ona mě hodně podporuje, ať si vyrazím. Musí si na mě "přečíst" že je něco špatně. Nehledím na neustlanou postel, ani na nepořádek u mě v pokoji, hlavně že je uklizený byt a já jsem tak nějak vypravená. Když Eva odveze kluky do školy, vběhnu do pokoje, popadnu kabelku a tak jak jsem, letím na autobus. Ohromné plus je, že Eva odešla tak brzy a já už tedy v 9.35 stojím na zastávce. Ráno, hodně brzy ráno jsme si s Danim ještě vyměnili několik zpráv. Jsem z něj zoufalá. Myslela jsem, že tohle už mě nepotká. Dárečky zvládnu nakoupit rychle a letím na autobus. Všechno zvládnu a když doletím domů, už je tam Eva. Ptá se, co se děje. Nechci jí vyprávět konkrétní věci, ale spíš tak obecně jí něco povyprávím. Už jsem myslela, že po tom včerejšku ty dárky koupit nepojedu,ale nakonec to bylo správné, trochu se "vyvětrat". Kufr mám tak nějak připravený,vytřídila jsem poctivě věci, které nenosím, nepoužívám, nebo mi tu překáží, a není jich zrovna málo. Všechny boty na jaro/léto, které vlastně nosím doteď..nějaké již přečtené knížky..je toho hodně.Eva, když mě vidí, mi říká, že kluky vyzvedne.Já ale preferuji pravý opak. Potřebuji se vyvětrat a pobyt doma by mi mohl snad jenom uškodit. Dám trochu dohromady pokoj, kufr a vydávám se v 12.40 pro kluky. Pořád myslím na Daniho. Řekl, že moje zprávy bude ignorovat,a že mi telefon nezvedne. Jak vidím, slib dodrží, protože všechny zprávy jsou přečtené a odpověď žádná. Nějak ale si připadám silná. Je mi strašně, o tom žádná,ale myslím, že když se takhle plete, že to musíme zvládnout.Protože pravda je jenom jedna. Už když jsem byla pro dárečky, jsem volala mojí kamarádce Báře,s prosbou o pomoc. Když dojdu domů, voláme na dýl, protože opravdu nevím, komu bych se svěřila. Do mého vztahu s Danim je asi nejvíce zainteresovaná ona..a když s ní mluvím, znova mě přepadnou slzy, nemůžu je zadržet.V 11.30 se rozhodnu, že prostě už mu žádnou zprávu nepošlu, protože tohle vykonstruované obvinění je vážně na hlavu. Volám s Bárou a pak jdu bez oběda pro děti do školy. Vyzvednu je a naštěstí se chovají klidně. Eva, když mě vidí, mi dokonce prostře a chce, abych něco snědla. Dokonce jde znovu do kuchyně a přidá mi proti mé vůli. Naštěstí dnes nikdo inglés nechce, kluky nechám koukat na televizi, tak nějak poklidím kuchyň a jdu si hlavně spíš uklidit pokoj.Pak, i když to vypadalo, že je doprovodí Eva, kluky obléknu a odcházíme.Nevím, jestli na mě vidí tu tragedii, ale ani se neperou a ani u oběda nikdo nepromluvil. Když odcházím ze školy, už to nevydržím a pláču cestou domů. Ta strašná bolest prostě musí ven. Naštěstí si mě nikdo nevšimne, takže si trochu otřu oči a je to. Když přijde Juana,hned se mě ptá, co se mi jako děje. v tu stejnou chvíli Eva odchází na nějakou schůzku,takže to nevydržím a hodně jí toho řeknu.Prohlásí, že lepší, že to skončilo.Ale pak mi sama řekne, že ona by také bojovala dál.Jdu do pokoje,kde se zavřu a propuknu už v hysterický záchvat. Pošlu fotku svého aktuálního stavu Danimu,s otázkou, jestli shledává v pořádku takhle se chovat k někomu, kdo ho miluje. Nevím, jestli by odpověděl i bez té fotky,nebo je to jen shoda náhod a odpověděl by stejně,ale za chvíli přijde zpráva, že mě musí vidět, a že spolu prostě musíme mluvit.V té době se tak nějak uklidním.Začnu přemýšlet, jaký by byl můj život bez něj..jestli bych dále zůstala ve Španělsku..pak si uklízím věci a povídám si s Juanou, které samozřejmě nelíčím detaily, spíš se potřebuji podělit o ten strašný smutek. V momentě, kdy se uklidním, si jdu opláchnout tvář a nalíčit se. Docela se mi to povede a po smutku v mé tváří nejsou už ani památky,nebo lépe řečeno jsou schované pod líčením. Vyrážím před pátou směr škola. Vyzvednu kluky, naštěstí nikdo nemá moc úkolů, jen se na chvíli posadím s Pablem, a dohlédnu, aby to dobře napsal.V 17.30 se po smskách domluvíme s Danim, kdy asi tak dorazím, a já se jen modlím, aby se už do té doby nic nestalo.Chvilku se posadím do místnosti, která se dá popsat jako družina, zapovídám se tam s pánem, který hlídá děti, a pak pošlu Pabla se převléknout. Naštěstí o dva zbývající je postaráno,ale já musím sedět u bazénu a hlídat Pabla.Štve mě to, ale nedá se nic dělat, je tam naprosto šílené vedro.Pak se na chvíli ztratím do kavárny,kde si dávám kávu a vyhlížím si bramborovou placku.Tu miluju. Nejde zaplatit kartou, protože obnos je příliš malý. Naštěstí drobné vyhrabu. Nakonec mi barman řekne,že mi to dá klidně zadarmo. To mi vykouzlí úsměv na tváři a jsem v klídku. Kolem 19.15 přijíždí Eva a říká mi, ať jdu. Nejdu, letím o závod a přemýšlím, jak ještě včera touhle dobou jsem byla klidná a rozhodnutá si udržet trochu odstup. Letím jak splašená na metro, a hned potom na příměstský vlak.Když se blížím ke stanici Fuenlabrada Central, napíšu svojí kamarádce Báře. Netuším, jak tenhle večer dopadne, ale nemám už co ztratit.Ale opravdu vůbec nic. S Bárou dojedeme na místo, kde bydlí Dani a zrovna už mi píše, kdy přijedu. Omluvím se mu dopředu, za to, co zažije, a vidím, že je trochu zmatený. On si chce sednout, ale stále jdeme. Představím mu Báru, Báře jeho a to, co nastane je možná tak vhodné do nějakého filmu. Zkrátka, Bára za chvíli odchází, a já vím, že za to, co musela vytrpět, jsem jejím dlužníkem na hodně let. Jde domů,ale já zůstávám s Danim. Za chvíli se do nás dá již značná zima, tak vlezeme do domu, kde si stále povídáme. Nikdy by mě nenapadlo, jak moc těžké je dokázat pravdu. Nakonec mě beru za ruku a obejme mě.Zůstaneme takhle v klidu a ve mně se konečně rozlévá klid.Vyprovodí mě na metro, rozloučíme se velmi klidně a odjíždím. Myslím, že to snad bude dobré. Když po složitém cestování dorazím domů, je 1.50. Volám Danimu, že jsem dorazila, lehce se zapovídáme a já usínám kolem 2.30. No, síla. Ale stálo za to, takhle cestovat až do těchto hodin. Cítím v sobě klid, vyrovnanost a ...radost.
Žádné komentáře:
Okomentovat