Zvláštní. Tak jsem byla doma.Stále myslím na to, jak jsem příteli své sestřičky podávala ruku v záři se slovy:Tak zase na Vánoce!A už to skoro je.Čas doma jsem si užila na maximum. V pátek jsme se sestřičkou vzbudily a ačkoliv jsme měly namířeno původně do obchodního centra Zličín, nakonec jsme se vyhrabaly pěkně pozdě a vzaly jsme raději každá svůj kufr a vystoupily jsme na Andělu, který byl přece jen při cestě. Tam jsem si užila vánočního latté, nějakých perníčků a pokračovaly jsme vlakem do Tábora, obědvat s přítelem sestřičky. A pak domů. Podotýkám, že moji rodiče nevěděli, že přijedu. Byl to zvláštní pocit, být doma. Jako kdybych neodjela. Ten čas strávený ve Španělsku se mi zdál že ani nebyl. Jako kdyby někdo vytrhl tyto měsíce z mého života. Došlo mi že nežiju, nýbrž přežívám. Doma padly i nějaké ty slzičky. První dny jsem si říkala, že do Španělska nepatřím. Že ta země není pro mě. Že můžu mluvit španělsky jak chci, ale ta kultura je vzdálená. Až moc. Pak jsem začala přemýšlet, že možná bych si to zlomené srdce zahojila třeba do pěti let a byla bych ve své zemi nakonec šťastná. Jenže každá mince má dvě strany...když člověk přijede po dlouhé době domů, všichni ho vítají, jsou naměkko, mají radost. Mamka nešla do práce,sestřička do školy...byly jsme pořád spolu.Všechny tři.Jenomže takhle to není pořád. Život se pak zaběhne do starých kolejí. A člověk se začne hádat o malých věcech, kdo použil tenhle sprchový gel, kdo udělal tamto a kdo tamto...jako všude jinde.V sobotu jsem si udělala poctivé domácí těsto na vanilkové rohlíčky a na perníčky. Chtěla jsem pokračovat v neděli,ale nakonec jsem ho nechala odležet a pokračovala každý den kousek. Zdobily jsme s mamkou a se sestřičkou ve čtvrtek před odjezdem.Byla jsem doma,obklopená všemi lidmi, které z celého srdce miluji, obklopená věcmi, které mi vždy dělaly radost a přitom mi bylo smutno. Dani se snažil, za celý týden jsme se ani jednou nechytli,všechno proběhlo perfektně,a já si prostě jenom přála, abych po čaji vypitém s mamkou a sestřičkou, konverzaci s taťkou a "pokochání" se věcmi, které mi vždy dělaly radost..různá fotoalba a tak..abych po tom všem mohla přijít do svého pokoje a usnout s Danim. V Madridu si přeju,abych mohla po víkendu stráveném s ním jít s mamkou na kafe.Přemýšlím, jak by mi bylo, kdybych pracovala v Praze..možná bych jezdila domů třeba jednou za tři týdny a ve výsledku bych doma nebyla..pak přemýšlím, jak mi bylo, když jsem byla na prázdninách u babičky. Bylo u ní skvěle,ale zjistila jsem, že když člověk nemá tolik místa, aby si vystavoval každou hloupost, jako to dělám já (ano, oblíbených "lapačů prachu" vlastním tuny)a když pak tedy neuklízí, když žije v malé panelákovém bytě jako moje babička, když má uklizený pokoj i kdyby hodně hodně chtěl tak za dva dny, tak prostě zjistí, že pak není co dělat. Můj život spočíval v úklidu. Ano, je to tak. Já vlastně celý život něco uklízím.Tohle léto jsem už s tím zatočila a vyházela spousty věcí. Problém byl, že já je měla z lítosti. "Hm, tohle triko už mi není,ale dala mi ho mamka..." "Hm...tohle triko se mi nelíbí,ale koupila jsem ho tehdy a tehdy.."Všechno jsem to vyházela. A asi se mi od té doby tak nějak líp dýchá.No ale zkrátka, pokud člověk žije v malém bytě, navíc pokud začíná pracovat a nějak těch věcí má málo, tak se mu naskytne obří množství volného času, i když přijde domů v 18.30. A co do půlnoci?Nebo chodit spát už v 21.30, aby se to pracovní tempo přežilo??Třeba v ČB jsem byla šťastná, když jsem přišla domů a sestřička zrovna byla pryč..měla jsem svoje tempo, abych dělala svoje věci. Často jsem ani nechtěla mluvit, jen lehnout a spát. Ale nedělala jsem žádný sport, nic. Je tohle nějaký život?Vstát, snídaně, práce, večeře, postel??Byla jsem šťastná, hodně,ale ..zároveň jsem chtěla lásku. Takovou tu, o které člověk čte, o které člověk tuší, že se prožije jen jednou za život, ta, která když to neklape, rve srdce z těla. Mám jí.A ano, není vždy každý den růžový, a ano, občas je to víc bolest než radost,ale miluji. To dnes nemůžue říct moc lidí. A vlastně ani nechtějí. Rozhodně jsem se zklidnila, a teď otázka jestli cíleně, nebo tak nějak mě zklidnilo to vše, co jsem prožila. Těžko říct. Každopádně, když jsem prožívala poslední dny doma, byla jsem šťastná,ale těšila jsem se na Daniho.Úterý jsme si užily se sestřičkou v ČB (jestli se kopírování knih dá říct užily:-)jinak jsem byla doma a užívala si rodiny. Tímto se omlouvám všem, kterým jsem nedala vědět,ale měla jsem jen 6 dní,z toho povinně jeden v ČB na schůzku s vedoucím mé diplomové práce,a tak bylo času více než málo.První dny po příletu mi Španělsko vůbec nechybělo, a měla jsem pocit, že konečně žiju. Že to, co jsem prožila, blya jen noční můra, ze které jsem se vzbudila.Měla jsem pocit, že čas konečně plyne, tak, jak má. Ne že se otočím a je večer. Zároveň ale byly chvíle, kdy jsem tak přemýšlela, co bych dělala, kdybyh měla být celý rok doma. Zvláštní, nějak jsem se v tom životě ztratila.Užily jsme si s mamkou a sestřičkou i naší oblíbenou kavárnu,kde jsem byla naposledy v srpnu, kdy jsme s mamkou jezdívaly na kole a připadá mi, že neuplynul ani týden. Jako by se zastavil čas. Pak si ale říkám, že pokud bych si našla ve Španělsku nějakou normální práci, kde bych se cítila oceněná, asi by mi to přišlo normální. Můj čas tam se vlastně přeměnil na čekání, kdy budu s Danim, protože "práce" kterou tam vykonávám, mě nenaplňuje ale ani za mák. Na jednu stranu se nedivím, že je z našeho vztahu někdy vyčerpaný, protože jsem si z něj udělala jediný zdroj svojí energie. Přitom to má být úplně jinak. Člověk by se měl cítit dobře sám, pln energie, ocenění a tím pádem může do vztahu vnášet nové a neutuchající světlo. Já asi jen těžko něco někam vnesu, když celé dny nevylezu z domu jen připravuji kakao nebo stelu postele.Možná jsem moc stará. Nebo moc hrdá. Já hlavu často neklopím.Svého partnera si paradoxně vážím proto, že svým chováním mě přiměl se nad sebou zamyslet, a před ním, ano, hlavu sklopím. Vlastně si paradoxně nevážím lidí, kteří sebou nechají zametat. Je to první muž v mém životě, kterého obdivuji. To je za ten můj pobyt na světě řádný nářez, ale je to tak. Je první. Zkrátka a dobře, pobyt doma mi pomotal hlavu, protože po příjezdu jsem jen přemýšlela, jak to tu přežiji, a co se mnou bude dál. Mám žít v Praze a zapomenout na lásku svého života?Mám se upracovat k smrti abych na něj nemyslela?Nebo mám být s ním tam, a připravit mně i svojí rodině krušné chvíle?Pořád nevím, ale důležité je jedno-žít a realizovat se, dělat věci, co dělají radost.Takže vzhůru do toho!
Žádné komentáře:
Okomentovat