Vzbudím se v 7.45,ale zůstanu ještě pochrupovat do 8.10. V pokoji je krásně teplo, v bytě klid..ale je úterý, což jak známo je trochu divný den. Vstanu, a v ruce si rovnou nesu věci do koupelny, převléknu se,a jdu dělat snídaně. Kluci ještě spí, což je jedině ku prospěchu věci. Zvládnu se nasnídat a v 8.45 vchází Eva i kluci. Je to fajn,ale někdy pořádně nevím, co vlastně mám dělat..máme tam na ně koukat dvě?Jdu tedy pryč. V klidu snídají, ani nevyvádí žádné blbosti a já si jdu ustlat postel. Na to, že je úterý, ráno proběhne podezřele klidně a dokonce v 9.20 Eva říká, že je odveze do školy, že ještě potřebuje do města. Ty jo!Mám dnes v plánu hodně věcí,ale nikdy jsem to nezvládla vše. Letím do koupelny. Užívám si klidu a prázdného bytu, to se mi nestává často, že bych tu byla sama..konečně mám i chuť použít všechny ty kosmetické zázraky, které vlastním..a dokonce si potom zvládnu i vyčistit zuby :-)a je teprve 10.30!Základní kosmetické úkony se tu staly nadstandardem. Pak si myju vlasy, kontroluji jedním okem stále čas, a než trochu proschnou, mrknu na e-maily, asi tak 5 minut, a letím prostřít stůl. Pak určitě nebudu stíhat. Stalo se to, co jsem nečekala..a to je to, že se tak nějak cítím zbytečná. A Eva to ví také. Včera odpoledne jsme byly ve stejnou dobu doma já, Eva i Juana. A kluci byli ve škole. Takže k čemu jim tu sloužím?Mám strach, že až se o Vánocích odklidím, a dokonce pošlu i svoje věci, budu doma téměř dva měsíce a budu se chystat zpět sem, že mi řeknou, že jaksi zjistili, že se beze mě obejdou. Eva mi tvrdí, že nikoliv, že minimálně do května mě bude potřebovat, ale kdo ví, jak se věci vyvinou. Možná, že bych se mohla pokusit najít si nějakou normální práci. Eva mi tedy značně promluvila do duše a včera mi řekla, že je na čase vydat se jinou cestou, že jazyky mi k ničemu nebudou..až mě musel Dani po telefonu uklidňovat.On je teda zcela opačného názoru a já byla zajedno s ním..ale uvidíme, co budoucnost přinese. Nemá smysl to nijak řešit. Prosuším vlasy a ve 12:00 jdu obědvat, náramně spokojená, jak jsem to dneska všechno neuvěřitelně stihla.Nesnáším kuře a nenávidím česnek. Tudíž objev, že k obědu je kuře na česneku, se mnou málem švihne. Naštěstí je ale i polévka, takže té si naliji hodně a je to. Ve 12.45 odcházím spokojená pro kluky. Je překrásný den, dělám fotky sluncem zalitého parku a posílám je Daniho. Kluci se loudají a když přijdeme domů, Eva už připravuje oběd. Řekne mi, že se chce najíst s kluky a že tedy mám volno...cítím se trochu divně, dneska jsem toho ještě moc neudělala. Nakonec nedojde ani na inglés, protože kluci se strkají a brání..a nikdo nechce. Nakonec mě to přestane bavit a kolem 14.40 se sbíráme do školy. Cestou zpět vdechuji omamnou vůni spadaného listí, a vnímám neuvěřitelně silné sluneční paprsky a zacházím do Al Campa, došla mi pasta..docela mě baví, jen takhle chodit pro maličkosti..ale stejně vždycky koupím ještě něco navíc:-)Tentokrát nějakou Coca Colu, kterou jsem ještě neviděla. Po příchodu domů se pustím do práce-tedy do toho, abych ze sebe udělala člověka. Juana uklízí, a vždycky si připadám, že jí akorát překážím, ale nedá se nic dělat. Asi 15 minut věnuji žehlení vlasů, jenže do toho přijde Juana a zapovídáme se..takže si vysrknu svojí Coca Colu za chůze a jsem ráda, že o samotě pobydu 5 minut a můžu si vypít kávu. Nalíčit, přečesat, dost dlouho přemýšlím co na sebe..bez přehánění se dá říct, že se na rande chystám celý den. Pravda ovšem je, že kdybych měla v koupelně svojí poličku, nemusela se zdržovat nanášením a odnášením věcí, a kdybych nemusela kontrolovat pořád něco, jestli někomu nepřekážím a tak podobně, i s mytím vlasů bych to zvládla za 3 hodiny. Takhle rozporcované mi to zabere celý den. V momentě, kdy natahuji sukni, mě zasáhne strašně divný zlý pocit.Najednou si představím, jak mi od Daniho přijde zpráva-Nechci Tě vidět. Nevím, co mě to napadá,ale nevěnuji tomu pozornost. Eva mě pochválí, že mi to strašně sluší a Juana se ptá, jestli jedu k Danimu, že jsem nějaká rozzářená.Jdu pro kluky, odvedu je do knihovny a mám štěstí-nemám si kam sednout. Ano, to je štěstí, protože nemusím v té knihovně sedět. Je klidná, ale dnes jsou všechny židle plně obsazené a vzduch je těžce vydýchaný. Pablo se sbírá po chvíli na plavání a v 18.20 přichází Eva, která chce vidět kluky plavat a říká mi, ať už běžím. A já teda běžím. Našla jsem novou cestu-žádný bus směr Atocha, nic takového, jdu rovnou na metro. Bus možná zase na jaře, až bude hezky,ale teď je to hnus, protože právě s ním jezdí mnohem víc lidí než na jaře.Když nastoupím do příměstského vlaku ve stanici Méndez Álvaro, přijde mi smska od Daniho a já vím co v ní bude. Čtu:" Nemám chuť se dnes sejít." Odepisuji že ale já už sedím ve vlaku. Minuty se neskutečně vlečou, popoháním čas očima,ale nepomáhá to. V 19.25 jsem blízko jeho domu. Dost neuvěřitelné, takhle brzo..Tuším, že v tom co se děje má opět prsty jeho sestra. Když konečně vyjde, běžím, abych už v jeho náruči byla co nejdřív.Objímáme se beze slov snad celou věčnost. To, co se dozvím, mi opět nabourá můj vlastní vesmír. A i když to překonáme, propovídáme ,a jdu na metro až v 0.15, jsem v duši nějak smutná. Odcházím šťastná, zamilovaná..ale strašně vyčerpaná. V metru usnu. Mám štěstí, přípoj z konečné stanice chytím bez čekání,ale pak už takové štěstí nemám. Domů dorazím v 1.30, pak voláme krátce s Danim a já se rozhodnu poctivě se odlíčit. Nalíčila jsem se přímo znamenitě, a s tímhle teda spát nepůjdu. Problém je, že dveře k rodičům i dětem jsou otevřené a já musím jít několikrát-abych si donesla to, co potřebuji..a protože je nechci vzbudit, chodím pomalu a našlupuji jako duch, což mě šíleně zdržuji. Než skončím v koupelně, rozevřu postel a převléknu se, budík ukazuje neuvěřitelný čas : 2:55. Dost síla.Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat