V pokoji je naprosto šílená zima.Z postele vylezu v 8.15 a děti ještě spí. Přijdou kolem 8.40, což mě dost těší, protože to znamená jen půl hodinky spolu, ideál;-)Eva mě prosí, ať je odvedu, což udělám docela ráda, protože venku se zdá být docela pěkný den. S kluky tedy pobudu opravdu jen chvíli, a brzy vycházíme. Je čtvrtek, zítra je státní svátek, tři dny volna..a já budu doma sama. Ne že bych jako nějak visela na nějakých osobách, dokážu se zabavit sama a naopak..mám milion povinností, které musím splnit,ale prostě..jsem nějaká taková znechucená. Dovedu kluky do školy a cestou zpátky přemýšlím, že bych se zastavila na kafe. Mám na sobě vrchní triko od pyžama, na tom svetr a jsem namalovaná ještě od včera, protože jsem prostě neměla sílu to všechno odlíčit. No, takže vypadám skutečně "přepychově". Objednávám si kávu "bonbon". No, to je dost síla. Skládá se totiž ze silného espressa, které je nalité na horké kondenzované mléko..docela síla. Přijdu domů, kde sedí Eva s tou její kamarádkou nebo kdo to je, chviličku se zapovídáme a já si jdu uklidit nějaké věci. Docela solidně jsem se zdržela..takže nejdřív musím docela pracně odlíčit, co jsem včera tak pracně líčila, vyčistit si zuby, a tak podobně..a je 11.45. Jdu obědvat. Dneska máme těstoviny, ale tentokrát je tam ta vynikající klobáska, ne tak hrůza, co tam bývá vždycky. Poklidně poobědvám a vydám se pro kluky. Je nádherný den,ale už trochu chladný. Svítí ale slunce a mě to strašně zvedne náladu. Kluci jsou v pohodě, nikdo se nepere ani nehádá....a když přijdu, Eva už není doma. Taky dobře..nandám klukům jídlo, jedí docela klidně a ve 14.15 mám uklizenou celou kuchyň, umyté a uklizené nádobí..a beru si Pabla na angličtinu. Jako kdybych to tušila, ve 14.20 vchází Eva do dveří a celá září radostí že Pablo studuje. Sláva. Měla jsem kliku. Už jsem si zvykla si s někým sednout nad inglés každý den. Potom přijde Diego, a tak strávíme pěkné odpoledne. Zapnu mu svůj počítač,sedne si na gauč a já se mezitím učím s Pablem angličtinu. Odvedu je do školy a jdu domů. Jsem nějaká..divná. Ráno jsem necítila skoro žádnou únavu,ale teď to na mě padá..ale nejsem vyloženě vyčerpaná, ale spíš mě šíleně bolí oči, a hlava. Když se vracím na tu hodinku domů, zaujmou mě v zrcadle obrovské kruhy pod očima. No, spíš to jsou už otoky. Nevím, co dělám špatně. Snažím se pít, i když pravda, otázka je, co asi s člověkem udělají dva až tři litry chlorované vody denně. Přemýšlím, že si koupím nějakou filtrovací konvici. Mám špatný polštář, občas mám starosti..ale tohle?Ten strhaný obličej mě vyloženě vyděsí. Když vkročím do dveří, a chci si odnést koláč a kávu do pokoje, a mrknout na nějaký film, nebo tak něco, dostanu dlouhý proslov o tom, že tady ve Španělsku mají jiné zvyky a že jíst někde, kde člověk spí, je divné, a že kdyby mě viděly děti, že by taky začaly jíst v pokoji..jo, káva je opravdu jídlo jak stehno. No nic, sedím jak pěna v kuchyni, počítač mám v pokoji a koukám do zdi. Pak jdu vyzvednout kluky.Mám štěstí, Javier se dnes zdrží jen chvíli a Eva ho odveze na nějaké narozeniny. Udělám tedy co nejvíce úkolů s Pablem, Diego si hraje a Eva přijede v 17.30 a odveze Javiera. Super. O starost méně. Ten kluk mi začíná vadit čím dál víc. A musí to cítit, i když se samozřejmě profesionálně snažím aby to necítil. Ani už mi neukázal žádnou novou videohru, ani nic. Eva se najednou zjeví v knihovně a říká mi, že po plavání veze Pabla do nějakého bytu, kde nějací rodiče (zjevně blázni) pořádají Halloween.A že se s maličkým Diegem zdrží, takže jestli chci jít pryč, tak ať jdu. Dani bohužel akorát tou dobou sedí v autě směr dům jeho rodičů. Slíbil mi, že tenhle prodloužený víkend budeme spolu,ale poté, co obdržel výchovný telefonát od své starší sestry (ne od té příšery co s ní bydlí)že by měl dorazit domů, protože se sejde celá rodina, nebyla bohužel jiná možnost. Nějak jde na mě smutek. Takový splín. A víc, když vidím, že jedna holka, kterou jsem tipovala na au-pair čeká u knihovny a jeden učitel, který hlídá děti v herním koutku, ji seznamuje s jinou au-pair. Ta druhá vypadá spíš jako Latinské Ameriky,ale mluví výborně, takže je to Angličanka, o tom není pochyb. Tak ráda bych s nimi šla na kávu, řešila nějaké holčičí věci, jako třeba jakou kde kdo viděl sukni,ale nic. Nejsem vtěrka a i když se obě dvě usmívají, nevím jak na to. Takže nic. Náladu mi zvedne akorát maličká paní, která mě kdysi hledala, když se Pablovi ztratila čepice.Jdu do Al Campa, kde prohlížím vše, co prohlédnout lze ..od nádobí přes ručníky až po sušenky a přemýšlím, co by se dalo koupit jako dárek pro moje blízké. Díky tomu, že se domů vracím jenom s jedním kufrem, tuším, že nakonec koupím všechny dárky online a ty pro sestřičku pošlu mamce do práce a ty pro mamku asi kamarádce, která bydlí kousek ode mě. No, a ušetřím tak peníze-protože tady je něco dražší a hlavně mě nebude stresovat, že mi někdo při překládání kufrů rozmlátí dárky. Najdu napodobeninu parfému, který používá Dani, navoním se s ním a nějak se mi začnou po tvářích koulet slzy. Jsem zvyklá být sama ale tohle je nějak moc. Všichni plánují, kam se zdekují na prodloužený víkend a Dani je doma u rodičů, mojí kamarádce Báře přijela maminka a já prostě nevím co by. Chvíli zvažuji, že pojedu do mojí oblíbené čtvrti Goya,ale nakonec si říkám, že mám celý víkend, tak třeba se tam vydám. Vždycky jsem obdivovala hlavní třídu, tepnu Madridu, ulici Gran Vía,ale je věčně plná turistů,že se už nedá ani projít, a postupem času jsem si oblíbila hodně právě čtvrť Goya. Nutno přiznat, že kdybych neměla Daniho, asi bych si Madrid nevybrala. Chybí mi tu nějak historie a trochu něco zeleného. Asi bych volila víc jih, nebo víc směrem k moři..ale ono to není jednoduché, potom se zase člověk musí dostat do Madridu na letiště.platit za bus..no,nic moc. Al Campo opouštím v 19.30 a nahlas si říkám, že jediná cesta z tohoto splínu je řádně se opít. Ale řádně. Úplně mě ta myšlenka nadchne. Přijdu domů, odlíčím se, zalezu do postele a koukám do zdi. Je mi fakt divně smutno. Ani nejsou nikde cítit Vánoce. Chybí mi ty malé obchůdky, které jsou v Českých Budějovicích. Sním nějaký párek s kečupem a jsem po večeři. No fuj, to byla divná večeře. Přichází Eva, a Pablo zůstal u těch rodičů až do rána, takže je doma klid. A pak se mě Eva zeptá, jestli se s nima nechci dívat na pohádku, že klukům pustí video. Nejdřív se mi nechce,ale co budu dělat, koukat do zdi?Sednu si a Diego po mně začne skákat a ptá se, kdy jedu domů a kdy přijedu. Řeknu mu že v prosinci jedu domů a vrátím se asi v polovině února. "A pak?" ptá se. Pak asi do června...."A pak??" "Zůstaň prosím aspoň do června!! A nebo..co kdybys s náma zůstala celé prázdniny?" Až mě to dětské vyznání dojme. Eva s Pedrem zhasnou v obýváku, přinesou sladkosti, pop corn, na stůl položí ubrus s nějakými strašidelnými motivy,Eva nám namíchá neskutečně vynikající gin-tonic s mraženými malinami, ujídáme nějakou klobásku..a pustí kreslený film ParaNorman. Diego si na mě položí hlavu a pak mi usne v náručí. Nakonec se ten smutný den vyvine krásně, jsem spokojená, povídám si s kluky, i s Pedrem a Evou a musím uznat, že tohle je ten nejlepší "Chelouvín" (jak říká Diego), který jsem zažila. Pak si zalezu kolem půlnoci do postele, voláme s mým nejdražším a já nakonec usínám opravdu šťastná.
Žádné komentáře:
Okomentovat