Budík zvoní v 7.30,ale velkoryse ho ignoruji.Vylezu z postele v 8.10, jdu připravit snídani a když vidím, že nikdo nikde není, jdu si zase lehnout. Potom, když zaslechnu kroky, vstanu a věnuji se dětem.Snídaně proběhne klidně a Eva veze děti do školy.Využiji toho a jdu si ještě na 15 minut lehnout.Pak vyskočím, ustelu postel, uklidím celý pokoj,a jdu si mýt vlasy. To už je zpět Eva, která jde s Diegem k doktorovi. Když odejdou, využiji čas k nějaké hygieně a vyfoukání vlasů. Potom se věnuji nějakým svým věcem a mám dnes v plánu, za to, že jsem hlídala včera večer, jít směr Fuenlabrada a rozházet po různých místech svoje životopisy. Jdu se naobědvat, a dost dobře nechápu, kam se podělo celé ráno. S hrůzou si uvědomím, že jsem tu teprve týden.Připadá mi, že asi tak měsíc. Bože, vždyť jsem přijela minulý čtvrtek!!!! Jdu pro kluky, a když se vrátím, Eva už připravuje oběd. Poslední dobou se tady cítím opravdu divně. Zbytečně. Špatně.Eva je doma, dělá vše sama, a co nestíhá, to udělá Juana.Mám už výčitky když tu jím. Pak se tedy jdu Evy zeptat, jestli platí to, že můžu odejít. Najednou se jí zkřiví obličej a odsekne, že ne. Že jako poslední dobou nedělám nic. (což ale není moje vina). A že si pro svoje děti představovala někoho, kdo s nimi bude i ve volném čase, že s nimi bude pořád. Že zjistila, že podle věcí, které mám, mají moji rodiče peníze. A že tedy není třeba aby mi ona nechávala peníze navíc. Že jsem nesplnila to, co jsem tvrdila, a to-mluvit stále anglicky. (to jsem neslíbila)Jdou mi už slzy do očí, protože, můj přítel mi dává dost zabrat, už dávno se necítím tady "doma" dobře a teď se to ještě vyostří. Stává se tedy zcela jasným, že to, jak mi Eva nabízela, že můžu zůstat u ní doma, kdykoliv přijedu za Danim, neplatí. Cítila bych se strašně. Navíc za ten transport, co bych dala k němu, můžu bydlet někde v hostelu.Že jestli přiště někoho zaměstná, tak někoho, kdo bude jezdit na víkendy pryč. No, vyslechnu si šílené věci, ze kterých je mi na zvracení.Použije proti mě úplně, ale úplně všechno, co jsem jí kdy řekla. I když mě moje kamarádky varovaly, viděla jsem v ní dobrého člověka.Bohužel. Důvěra je pryč a je mi z toho na zvracení.Ze všech těch lidí tady. Dnes opět, ovšem víc než kdy jindy, si uvědomím, že Španělsko je prostě jiná země. A že můžu umět brilantně španělsky,ale pořád to nebude stačit. Taky jsem si vyslechla, že jsem chtěla vždycky odejít na čas.(to je tedy požadavek!!!)Ale že si musím uvědomit, že tohle není práce.Asi za pět minut se dozvím, že pokud se nechám zaměstnat v tak odpovědné práci, jako je hlídání dětí, musím to mít na vědomí.Takže si protiřečí už ona sama. Stojím v pokoji jako opařená a přemýšlím, kam utéct. Dozvím se že jako Španělé jsou strašně přívětiví a Češi strašně studení..já se tedy považuji za laskavého člověka, který se zajímá o ostatní..a konkrétně oba dva rodiče jsem viděla jako dost odtažité. Nikdy si s dětmi nehrají, ani je nepohladí..vzpomínala jsem na svoje dětství a tohle mi přijde dost děs. Jsem šťastná, že nakonec moje věci odjely, a že já zvládnu zabalit kufr sama, a odjedu.Chtěla jsem koupit malé dárečky klukům a něco i jí, protože jsem měla pocit, že se o mě vždycky dobře starala,ale tohle je dost síla.Do půl čtvrté se věnuji svým věcem, opravuji životopis, volám své kamaráce Báře a nemůžu tomu všemu prostě uvěřit. Kdybych měla podporu svého partnera, bylo vy vše snesitelnější. Takhle bojuji s mojí šéfovou (bohužel už jí nemůžu nazvat ani maminka) s dětmi, s tím, že nemám peníze,s přítelem..to už je na jednoho člověka vážně dost.Samozřejmě ještě s celou přítelovou rodinou. Venku je nádherně,takže do 16 se vypravím, dám dohromady nejdůležitější věci a chystám se pryč a mám v plánu nevrátit se dřív než ve dvě ráno, kdy jede poslední metro.Kolem 16 odcházím a jsem zvědavá, co se tak asi jako může ještě dneska přihodit.Poměrně klidně vyrážím směr Fuenlabrada a těším se, až vypadnu z Madridu. Mám toho akorát tak dost. Přemýšlím, že se vydám do obchodního centra, protože na mě už trochu tlačí dárky,ale hlavní důvod je mi předem jasný, chci vidět Daniho.Metrem dojedu na stanici Méndez Álvaro a dál se svezu příměstským vlakem. Dani mi mezitím píše a já si cestu krátím čtením, takže mi ani nepřijde dnes tak dlouhá. V 18.40 vystoupím nedaleko domu, kde bydlí Dani.Přemýšlím, že tedy půjdu do toho obchodního centra. A pak si tak říkám...co tam jako vlastně?Mezi davy lidí se akorát cítím ještě víc sama. Přešlapuji před domem, a říkám si, že jsem si akorát tak lhala sama sobě..chtěla jsem prostě být s ním.Takže se docela načekám, a je mi to totálně fuk. Pak tedy jdeme spolu a já jsem strašně klidná,spokojená..a pak mi Dani řekne, že má nějakou akci od školy a že to má v Madridu. Takže to dopadne lépe, než jsem čekala, jedeme autobusem na stanici Aluche, kde se strašně dlouho zdržíme, objímáme se a povídáme.Vůbec ho nechci pustit a i když jsem myslela, že vánoční dárky mu dám až v neděli, tedy tu neděli těsně před tím, než odjedu, nakonec se rozhodnu, že to bude dnes. Důvod je dostatečný-protože prostě chci.Jenže pak si představím, jak to jako někam táhne, takže nakonec mu dávám jenom vánoční přáníčko.Vypadá dojatě a já si tu chvíli vryju do paměti navždy.Jsem šťastná a když se tedy konečně rozloučíme, svítím jak měsíček na hnoji a jdu domů. Dorazím poměrně brzy, ještě jsou všichni vzhůru, a tak mě trochu naštve, když se jako tak bezcílně probírám svými věcmi a a ještě v 0.24 jsem vzhůru. Usínám ale hlubokým, klidným spánkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat