Hmmm...budík v 7.40 zamáčknu a vstanu v 8.10. Nevím, co se mi včera dělo, každopádně neusnula jsem, jak jsem si plánovala a navíc tuším, že ještě kolem 0.15 jsem byla vzhůru. V kuchyni naštěstí není žádné nádobí, takže jenom udělám snídaně, zvládnu i tu svojí a přemýšlím, jak asi dneska udělám angličtinu s kluky, když mi nejde internet už od pátku. Šíleně mě to vytáčí. Nevím co se děje, ale kluci dneska skoro nemluví. Nejstarší javier se přijde v klidu nasnídat, za chvíli odchází..pak přijde prostřední Pablo, taky se nasnídá a nic nevyvádí..ani se neperou, ani neřvou..až je mi to podezřelé. Pak mi Eva říká, že je odveze ona..a jak jsou v klidu, zvládnu i uklidit nádobí ze snídaně, takže vlastně v 9.00 už nemám, co bych tak asi dělala. V 9.20 se zaklapnou dveře a já si do deseti čtu. Jsem v hodně těžkém pokušení jít znovu spát, ale udržím se. Místo toho si do jedenácti napustím vodní lázeň, alespoň si ohřeji nohy, když nic. Internet stále nejde, tak si u toho alespoň čtu a učím se. Dnes to vypadá na poměrně klidný den. Snad se nemýlím. Eva mi řekla, že chce potom přijít domů, aby se najedla s kluky, takže předpokládám, že oběda se taky účastnit snad nebudu muset a budu mít klid. Když dokončím veškeré kosmetické procedury, je 11.20. Začínám mít hlad, ale Eva je zavřená v kuchyni a pořád vaří. Nevím, jak bych se tam asi tak měla vnutit. Když odejde, je 12.20. Zakousnu kus chleba a trochu gazpacha,ale to mě zrovna neuspokojilo. Eva vychází z pokoje a říká mi:"Ty už jsi jedla, ne?" Tak jí řeknu že jo. Ale kdy asi myslí, že jsem jedla?Že jsem obědvala v 10 nebo tak něco?Ve 12.25 odcházím pryč a beru to rovnou přes McDonald´s .Střední hranolky a cheeseburger zrovna nesplňují představu ideálního oběda,ale co. Navíc cheeseburger musím ukusovat při chůzi, není prostě čas. Takhle jsem akorát vždycky přibrala, jíst ve spěchu a ve stresu:-( Kluky odvedu domů, a když vstoupíme do dveří, Eva akorát připravuje oběd a jde jíst také. Do 14.10 mám naprostý klid. Pak se jdu s úsměvem (předstíraným) zeptat, s kým se dnes posadím s angličtinou. Eva mi oznamuje, že kluky hodí do školy ona, takže ať si vezmu Pabla a všechno to uděláme, že máme dost času. A přesně v tu chvíli vejde Juana. To mě vážně zarazí, takhle brzy. Pak si povídáme, a Eva odveze kluky do školy. Do 16.30 se věnuji učení, vyhledávání materiálu a mám klídek. Naštěstí Eva po ránu dala do kupy internet.Španělsko mě naučilo strašně moc věcí. Mezi jednou z nejdůležitějších-neplánovat, což taky znamená netěšit se.Je to dost těžké, ale myslím, že už jsem se to naučila. Při přemýšlení koukám z okna, venku je dnes řádná zima, a vůbec to tam vypadá tak nějak nepřívětivě. Strašně často vzpomínám na domov, na České Budějovice, na školu, na kamarády.A téměř každý den srovnávám svůj pobyt s Francií. Ta mi totiž taky šíleně chybí.Opravdu to bylo jiné. Bylo mi 22 když jsem odjížděla, nebyla jsem moc pokorná, myslela jsem si, že mi patří svět. To asi k mládí patří. Ne že bych se teď viděla jako nějaká starucha, ale ..spíš některé věci vidím jinak a spoustě věcí jsem porozuměla. Jediné, co nevím, jak a kde budu žít. Ale zase tuhle otázku si už tak často nepokládám, protože prostě plánovat je něco, co se tady moc nevyplácí. Navíc..s tím co mi řekla Eva, ani netuším, jestli setrvám v téhle rodině. Vlastně se musím chovat tak, jako kdybych už nepřijela. Musím zvládnout vyexpedovat tu krabici, z toho mám dost strach..protože i když mi ubyla asi tuna kosmetických produktů,které si tu samozřejmě nechám ve skříni, tak musím zabalit všechny svetry, bundy, kabáty..doma nemám nic, ale vůbec nic..a hlavně až se sem vrátím, potřebovat to tu nebudu a akorát by mi to tu překáželo.Ve Francii jsem to musela udělat stejně. Ono když člověk žije v rodinném domě a všichni máme boty na jednom místě, kabáty na druhém..tak ztratí přehled, kolik toho vlastně má, co je jeho a už úplně ztratí přehled o tom, že se mu to všechno rozhodně nemůže vejít do jedné skříně. No, konec přemýšlení, je 16.40 a já odcházím pro kluky. Venku je řádná zima, už natahuji zimní kabát. Na cestu si koupím to nechutné přeslazené pečivo. Je to takový malý rohlíček, z podobného těsta jako croissant, je to plněné čokoládou a ještě celé to je zalité v čokoládě. Měl by to podle mě jíst člověk jenom ve stresu, nebo enormně smutný. Jinak hrozí že podíl cukru někoho zabije.Počkám na kluky, Pablo zůstává ve škole do 18 a jdeme. Jsou klidní, dneska se dokonce vedou za ruce a já nechápu, proč minulý týden se tedy málem zabili. Přijdeme domů a Diego chce na můj počítač. V 18.30 přijde pán, který je učí na piano. Docela mě překvapí, že už to ani tak nevnímám, a to je to vedle v pokoji. Diego mi sedí na klíně a pořád se mě ptá, do kdy s nimi budu. Když mu ze srandy řeknu že jedu domů zítra, zkrabatí tu malou tvářičku a křičí:"Lžeš!Přestaň lhát!Nikam nejedeš!Budeš tu s námi pořád!" až mě to dojme. Hraje nějakou hru na PC až ho napadne, že mi taky stvoří nějakého tučňáka, abych mohla hrát s nimi. A v tu ránu přijde Javier, který mě táhne do vedlejšího pokoje, kde mi chce na svém počítači ukázat všechny panáčky, které už nasbíral. No, tak jsem ráda,protože to se už hodně dlouho nestalo! Strávíme to příjemným hraním a povídáním a ve 20.40 Eva dává na stůl večeři. Jsem polomrtvá hlady, já bych už jedla v 19,ale co můžu dělat.Je to taková obdoba kuřecího řízku. Když dojím, Diego křičí "A ne abys odešla!Budeš tu se mnou!" tak si hrajeme dál a pak se zapovídám s Evou. Doporučuje mi oprostit se od jazyků a pustit se do studia nějakého kurzu. Říká, že Italů a Francouzů či Američanů a Britů je ve Španělsku až kam, a že mi to štěstí nepřinese. Oponuji, že si nejdřív potřebuji udělat univerzitu a že chci i nějaké mezinárodní certifikáty, ale tvrdí mi, že jazyků jsem se v životě už nastudovala dost a že si mám udělat nějaký kurz, třeba i online,nějaký marketing nebo tak něco. Zajímavá myšlenka. Posbírám věci a v 22.20 upadám do postele. Dani mě snad vzbudí telefonátem,ale už víc nemůžu. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat